ARTHUR FISCHER-COLBRIE
Den v domově Stifterově
Pod svátečně modrou jarní oblohou leží silnice, která se táhne od Dunaje někam k severu, jako daleký cíl před sebou povodí
Labe. Je to nezvyklý zážitek, moci se vydat tou cestou, která se vstupem do soutěsky Haselgraben a jejím stoupáním rázem stává
jednou z nejkrásnějších a nejvelkolepějších končin německých krajin vůbec. Potok, který šumivě osloví poutníka hned při vstupu
do lesní úžlabiny, klesá stále hloub do doliny po straně silnice, která naopak neúnavně stoupá vzhůru. Brzy ponechá utonout za
sebou rozložitou oválnou věž zříceniny hradu Wildberg v lesním pásu, nad který se naše cesta vyhoupne v holém sedle u Glasau.
Na této výšině, která skýtá na sever daleký rozhled na šumavské předhůří, stojí malý hostinec, před nímž velký básník rád
nechával odpočinout koním svého vozu, když se vydal z Lince za zjasněným štěstím pozdního léta na úbočí Gnadenbergu při
Kirchschlagu.
Dnes nás však nemá svým vážným kouzlem obklopit svět pozdního léta Adalberta Stiftera, dnes se dáme vést cestou do kraje
básníkova jara, do zdaleka vstříc se nám už modrající říše jeho dětství.
Až k říjnovým událostem roku 1938 byl Leonfelden posledním k Německu příslušným místem na této trase, mířící ke Stifterovu
domovu; to při rozhledně, která vysoko z vrcholu Sternsteina shlíží na pokojné městečko pod sebou, začínal hraniční les a než
začala silnice klesat do údolí Vltavy, lehaly na ni temné stíny celnice. To všechno je už pryč jako sen, zmizelo to jako cizí český
nápis ze štítu hostince, kolem něhož právě projel náš vůz. Pokud ještě zbyla vůbec nějaká hranice, pak je to neviditelné pomezí
dvou zemských okresů, navzájem harmonicky dnes spojených v prostoru širší domovské oblasti.
Až k branám okresního města Krumlova nás zvolna plynoucím proudem provází Vltava. Nejprve osaměle zasněná jako ve
vzpomínce na časy dávných pověstí, jejichž dech dosud ovívá hrad Rožmberk, dává vzápětí svou sílu do služeb lidské myšlenky
a píle v impozantní pevnosti práce Pečkovského mlýna, jedné z největších papíren Evropy, která z poražených kmenů
šumavských lesních velikánů dokáže vyčarovat ten lehce vlnící se pás ve službě lidské myšlenky, bez jehož čistého podkladu
písmu a obrazu si lze stěží představit stále se obnovující bytí naší kultury.
Ta stářím zešedlá vdova rožmberská, jak Stifter nazývá Krumlov (Krummau an der Moldau), nastavuje nám omládlou tvář nejen
nově rostoucími obytnými sídlišti rovnou naproti starým branám, ale i skutečně okázalou úpravou domu okresního vedení
z někdejších stájí na zámeckém předdvoří. Je to jako stráž nového času pod věžemi sídla s vysokou nádhernou věží, jehož
tichými nádvořími podobnými otevřené řadě sálů a chodeb vane dosud vzduch minulých dnů - vzduch knížecí rezidence, která
měla své vlastní zámecké divadlo, skutečné divadlo s velkou panskou lóží, galerií a ochozy, s jevištěm, jehož hloubce neklade
nádherná barokní výzdoba nijakou mez, s propadly a provazištěm, jimž burácení hromu a větru dokáže propůjčit nebeskou moc.
Tento zachovalý klenot, čarovný památník divadelních dějin, patří k nejcennějším pozoruhodnostem, které krumlovský zámek
nabízí návštěvníkovi.
Ještě jednou obdivujeme na skále vzrostlou hradní stavbu, panující městu i řece pod sebou, než náš vůz opustí krumlovské
hradby, kde dosud na mnohé z bran a pod mnohým z arkýřových oken domů v jejich zajetí kvete pětilistá růže, to starobylé
erbovní znamení Vítkovců a Rožmberků, vyprávějící o slavných dobách Šumavy, o časech, kdy duch a umění zdejších lidí
obdařily krajinu tolikerou nepomíjivou krásou...
Na vrcholu Kletě, kde nás památník upomíná na říjnový den roku 1938, kdy tu stanul Adolf Hitler před svými vojáky, odpočíváme
po poledni v tichém štěstí, že nivy kdesi hluboko pod námi jako lem pláště věkovitých lesů se vrátily domovu a nalezly tak mír.
Večer ale stojíme už přede dveřmi šumavského muzea v Horní Plané (Oberplan). Z korun listnatých stromů, které porůstají skráně
Dobrovodského vrchu, vyhlíží poutní kaple, jejíž okouzlující legendu zachytil navěky Stifter ve své povídce Popsaná jedlička.
Od vrchu Oříku, toho milého známého z autorovy Vesničky na pláni, nás zdraví prastarý buk, zvaný dnes Stifterův, jako by zdáli
žehnal vstupu do muzejních prostor, zařízených s opravdovým uměleckým vkusem. Příroda a kultura Šumavy se spojují k vyšší
jednotě v tomto domě, kterou tu kdysi čeští Němci zřídili jako svůj duchovní stánek. Kameny, rostliny a zvířata, které hostí zdejší
krajina, vedou tu, kam je z rodné půdy přenesla lidská ruka, jakoby své druhé, abstraktní bytí. Ze světa němé tváře vedou nás
sbírky do říše lidí, kteří obývají údolí a svahy velkého šumavského lesa. To, co dokázala jejich píle a zručnost, jejich jasný rozmysl
i hluboký cit zanechat v čase, je tu zachováno v působivých ukázkách. Nade vším jako by se vznášel duch básníka, který z prvků
a živlů této krajiny utkal nepomíjivý svět svého umění. Jeho památce je věnován velký prostor. Šumavský klasik tu ožívá v mnoha
osobních předmětech denní potřeby, v tazích svého rukopisu, v barvách a liniích mnoha svých obrazů a kreseb, v nejlepších
svazcích svého obsáhlého díla, které je tu předloženo z vydavatelských darů téměř v úplnosti, konečně pak i ve svědectvích
svých životopisců, kteří vydali láskyplné svědectví o velikosti Stifterova lidství i básnické síly.
Zadní trakt se otevírá do muzejního parku, jímž mírně stoupající stezka vede vzhůru ke spisovatelovu památníku na
Dobrovodském vrchu. Zasněně hledí básník, opřen o kamenný sloup, v pravici knihu, v levé ruce držící klobouk a poutnickou hůl,
před sebe, dojat obrazem krajiny, která ho obklopuje. Stojí tu uprostřed starého domova, kouzlo dětství ho oslovuje od hřebenů
lesnatého pohoří na obzoru a zdraví ho z údolí milované Vltavy, která vetkává své třpytivé vody ve stříbřitém obrysu srdce takřka
k úpatí tohoto památníku. Je to ono pověstné srdce Vltavy, čarovné znamení, něco jako báseň, kterou psala ve smysluplném
podobenství sama příroda. A básník, jehož pohled od časného mládí přece spočíval na tomto ornamentu řeky, předal pak
svědectví o tepu srdce vltavské země všem svým krajanům. Nemohlo být lepšího místa pro hornoplánský památník než toto
návrší parku. "Tu se rozkládají široké lesní hřbety a svažují se líbezně, zatmívajíce se černou modří do údolí, kde stříbřitě
probleskuje Vltava. V tomto pohledu je nevýslovně mnoho milého a tklivého."
Tak to stojí psáno na pamětní desce, která zdobí bílý kamenný sloup památníku. A hudba těchto slov Stifterova Hvozdu doznívá
ještě dlouho v našich srdcích, když se soumrakem vracíme domů, stále ještě před očima temný věnec lesnatého pohoří, nad nímž
začínají zářit první hvězdy...
Die Landschaft Oberdonau (1944), s. 81-84
P.S. Cenný dokument z oficiálního válečného sborníku, jehož výpověď o dnes už neexistujícím hornoplánském muzeu nemůže zastínit rušivou demagogií o falešném Vůdcově míru jeden odstavec, který navíc jen podtrhuje skutečnost mnohostranné zkázy, následující brzký pád údajně tisícileté Říše. Nejenže už neexistuje hornoplánské muzeum a přehradní jezero zaplavilo srdce Vltavy, ale celá Šumava ztratila tolik válkou a pomstou, že by se sotva hledal příměr v jejích dějinách.
|
Aus Musik der Jahreszeiten Ewig alte Abschiedsweise, Die im Wind des Herbstes weht, Wann der Blätter Todesreise Tanzend in die Tiefen geht! |
Z Hudby ročních dob Věčně stejný nápěv na rozchodnou, kterou hude vítr podzimu, kdy se v korunách jak na smrt pohnou reje listí k tanci pozdnímu! |
|
Vierteljahresschrift / Adalbert Stifter Institut des Landes Oberösterreich, 1969, č. 1-2, s. 12 |
|
|
P.S. Sám autor popsal v připojeném textu vznik těch veršů slovy:"Když opadá ze stromů povadlé listí zbarvené k zániku, dotýká se ještě v pádu naposledy mnohé z větví i sebe navzájem v tom množství klesajících listů, chvějivě šustí v jakémsi tichém šumu oválného pohybu a stačí se jen hlouběji zaposlouchat, aby člověka zasáhla ta tajuplná hudba plná zvláštního přírodního kouzla." |
|
|
Verklärte Jahreszeit Übers Feld flattern Spinnfäden lose Im spielenden Spätsommerhauch. Und rot wird die Frucht wilder Rose Und blau bald die Schlehe am Strauch. Nun breitet den glasklaren Lüften Das Land sich so feierlich aus, Denn es kehren aus schleiernden Düften Entfremdete Berge nachhaus. In blauendem Wellenzug schwingen Sie in Bild der Landschaft sich ein, Um wieder das Glück ihr zu bringen, In Schönheit gesammelt zu sein. Und so nahe wie nie sonst in Nächten Rauscht der Sternwälder ewiges Laub. Und ganz hell aus des Weltraumes Schächten Blitzt der Milchstraße silberner Staub. |
Zjasněný čas Nad polem táhne babí léto znova, že už se připozdívá, vítr hrá. A šípky rudnou víc než do zlatova a trnky omží se zas do modra. Vzduch je jak sklo a opět prostírá se celým krajem až někam za obzor, odkud se vracejí v celé své kráse blíž domovu obrysy rodných hor. V modravých vlnách objímají jemně obraz, kterému tvoří čirý rám. A jako štěstím vydechne ta země, že nebe dolehlo všem končinám. I za tmy jako nikdy jindy v roce hvězdný les šumí ve svých korunách. Zjasněly dny a jasní se i noce jak Mléčná dráha, jak stříbrný prach. |
|
Die Landschaft Oberdonau (1944), s. 31 |
|
Když linecký básník Arthur Fischer-Colbrie zemřel 30. prosince 1968 na samém konci jubilejního roku Stifterova (a Watzlikova), rozloučila se s ním literární veřejnost jako "s koncertním mistrem v orchestru hornorakouské lyriky". Odpočívá na hřbitově svaté Barbory blízko hrobu šumavského klasika stejně jako mimo jiné i velký znalec šumavského národopisu a spoluzakladatel pasovského Böhmerwaldmuseum Josef Bürger a zůstává tak i po smrti doma na rozdíl od nich obou. Narodil se v domě zvaném dnes Imkerhof 25. července 1895 v metropoli hornorakouské země, kterou nazval kdysi v jednom ze svých textů "gnadenschöne", tj."milostně krásnou" a jíž v letech 1930-1960 sloužil dokonce jako její vládní úředník: i v tom byl ostatně pokračovatelem Stifterovým, jemuž byl Linec druhým domovem i místem úmrtí. Tady v salónu Emilie von Binzerové získal Stifter mnoho podnětů nejen jako básník, ale i jako malíř a konzervátor památkové péče. Ano, je to ona komtesa Hortenzie z Babičky Boženy Němcové, o níž je právě řeč. Z Fischerovy vzpomínky na návštěvu Horní Plané, psané za druhé světové války pro oficiální sborník, vysvítá ovšem, jak se od těch časů věci změnily. Hubert Razinger pasoval kdysi přesto vzletným obratem Arthura Fischer-Colbrie v jeho vrozené muzikalitě brucknerovského nádechu dokonce na "Adalberta Stiftera rakouské lyriky". Po ukončení gymnázia v rodném městě studoval na univerzitách v Mnichově, Vídni a Innsbrucku a dokončil posléze v Mozartově Salcburku i svá studia hudební. Věnoval se už v prvých zveřejněných textech i dramatu, dokonce jako v rakouské literatuře nikoli jediný cenný autor také loutkohře. Na literární scénu vstoupil roku 1925 článkem v Linzer Tagespost k padesátinám Rainera Maria Rilke. O první básnické sbírce Fischerově pod názvem Hudba ročních dob (Musik der Jahreszeiten, 1928) napsal Anton Wildgans, že tu "rakouská země nalezla hudební výraz". Titulní báseň sbírky byla ostatně už tehdy ztvárněna v kantátě Klingendes Jahr skladatele Otto Siegla. Následovaly další sbírky, z nichž "hvězdný zpěv" Abschied von Orion byl roku 1938 poctěn v Berlíně Lyrickou cenou roku. V porotě tehdy zasedl i Georg Britting a Marie Luise Kaschnitzová. V knize lyrické prózy Oberösterreich (1951) vytvořil jakousi poetickou vlastivědu hornorakouské země na způsob, který známe z naší Země zamyšlené. Psal i o velkých literárních zjevech své vlasti. Sám poctěn mnoha literárními cenami, účastnil se i práce v těch porotách, jimiž byly udělovány jiným. Roku 1961 mu byla spolkovou zemí Horní Rakousko udělena Cena Adalberta Stiftera za literaturu a čtyři léta nato rakouským spolkovým prezidentem Záslužný kříž pro vědu a umění. Spolu s Richardem Billingerem mimo jiné patřil na počátku třicátých let k literárnímu uskupení "Die Gruppe", kam patřili opět mimo jiné i Wilhelm Szabo a Josef Weinheber. Šlo o jakési "překonání expresionismu" a dalo by se u nás porovnat s vývojem třeba Seifertovým a Horovým. Od počátku se pak s hlubokou náklonností možno říci až krajanskou věnoval práci v Institutu Adalberta Stiftera v Linci, v jehož análech je tento významný rakouský lyrik chován i jako milovník Šumavy ve vděčné památce.
- - - - -
* Linec (A) / Horní Planá / † † † Linec (A)
