WILHELM FORMANN
Dva čertovské příběhy z okolí Dobré Vody na Novohradsku
Lakomec
Když se před mnoha a mnoha lety stavěla v okolí venkovská silnice, měl vedení stavby v rukou jeden prachsprostý držgrešle a lakota, který svým dělníkům skrblil na zasloužené mzdě nebo jim ji často nevyplatil vůbec. Byl pro svou povahu v celém okolí upřímně nenáviděn a leckdo si ulevil, že s takovými lidmi se tam dole v pekle mazlit nebudou.
Skrblík se ze svých peněz věčně netěšil. Když viděl, že se jeho dny krátí, zahrabal svůj blyštivý poklad už jen z pouhé žárlivosti, aby ty peníze nemohly sloužit někomu jinému a potřebnějšímu. Brzy nato pak vypustil duši.
O pohřbu si však hrobař všiml, že rakev lakomcova je prázdná, aniž o tom komu řekl, takže by neměl o té věci nikdo ani tušení, kdyby se následující noci nestalo něco vskutku hrůzného. O půlnoci se náhle samy od sebe rozezněly zvony i varhany kostela. Mocné zvuky probudily nejprve kostelníka, který však v sobě nesebral dost odvahy, aby vstoupil do zešeřelého chrámu. Běžel naproti k faře a přivedl kněze - ten měl zahnat všechny přízraky Božím slovem.
V modlitbách oba vešli do kostela. Kněz došel až k oltáři, pozdvihl do výše monstranci s Tělem Kristovým a zvolal hlasitě obrácen směrem ke kůru: "Ve jménu Páně, co tě přivedlo, duše prokletá, do domu Božího?" Tóny rázem ustaly a neklidná duše lakotníkova neměla od té chvíle už nijakou moc v kostele cokoli ztropit.
Farář ovšem už věděl, že zemi byla předána jen ta rakev bez těla, neboť ďábel si odnesl hříšníka už před pohřbem do pekel.
Čertovo zjevení
Jednou šel jeden chlapec za svou milou do odlehlé vsi až na druhé straně velkého lesa: a že se při takových příležitostech na čas tolik nehledí, vracel se domů už k půlnoci a dal by asi nevímco za to, kdyby měl tu cestu temným hvozdem brzy za sebou. Když tak už přece jen nějakou chvíli kráčel lesní cestou, stál náhle v jejím ohybu pěkný vůz se dvěma zapřaženými vraníky. Mladík si potěšen pomyslel, že snad nějaký známý, který má s ním stejnou cestu, počkal tu na něho, aby ho svezl. Jaké však bylo jeho zděšení, když tu k němu přistoupil černě oděný cizinec a zval ho nasednout, že jeho vůz ho dostane prý domů rychlostí větru. To se našemu nočnímu opozdilci přece jen nezdálo zrovna bezpečné, takže nejistě poděkoval a chtěl pokračovat dál svou cestou. Tajuplný cizinec ho však zadržoval a naléhal, že tak výhodnou nabídku ke svezení nelze bezdůvodně odmítnout. Byl stále neodbytnější a mladík brzy pochopil, že další zdráhání by tu nebylo asi nic platné. Hotovil se užuž naskočit na vůz a napadlo ho náhle jen tak si přitom prohodit: "Tak tedy ve jménu Božím!"
Po těch slovech zmizeli koně i vůz, zmizel i záhadný cizinec, poněvadž jméno Páně zlomilo i tady lehce moc ďábelskou.
Waldheimat, 1933, č. 7, s. 102
Jako mladý začínající autor otiskl Wilhelm Formann tato dvě lidová vyprávění v nezapomenutelném českobudějovickém měsíčníku Waldheimat. Narodil se v tom městě 16. prosince 1911, absolvoval tam gymnázium a odešel pak za vysokoškolskými studii do Prahy, na německou techniku (Technische Hochschule). V Praze působil po jejím dokončení jako novinář a kulturní redaktor. Roku 1939 se mu tam narodil syn Hans Heinrich, po válce v Rakousku také známý dramatik a novinář jako jeho otec. Coby voják wehrmachtu byl Wilhelm Formann za války zajat, po odsunu se stal nakladatelským redaktorem a později spisovatelem na volné noze v rakouském Linci. Jeho oborem byla i divadelní a filmová kritika. Až na sklonku svého života přesídlil do Badenu u Vídně a ve Vídni, kde skonal dne 13. prosince roku 1984, je pochován na hřbitově v Grinzingu. Tam bychom mj. našli i hrob Gustava Mahlera, Almy
Mahlerové-Werfelové či Alexandra Sacher-Masocha. Roku 1961 vydal esej o literatuře vyhnaných krajanů Sudetendeutsche Dichtung heute, rok nato knihu o filmu Welt aus Licht. Už roku 1948 uspořádal výbor z díla šumavského spisovatele Antona Schotta pod názvem Einer der Stillem im Lande (Jeden z tichých v zemi), rok nato podobný z díla Franze Schrönghamera-Heimdala s titulem "Der Haupttreffer" (Hlavní výhra) a roku 1950 spolu s H.G. Kernmayerem doprovodil slovem obrazovou publikaci o okupovaném Rakousku Brot und Eisen - Wanderungen durch das werktätige Österreich (Chléb a železo - Putování po pracujícím Horním Rakousku).
P.S. Rodnému městu věnoval Wilhelm Formann text, který se stal úvodní statí oddílu "Budweis, seine kulturellen und sozialen Einrichtungen, sein Vereinsleben" v krajanském sborníku "Budweis - Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel" (1979) a který pro jeho závažnost a vlastně i ojedinělost (snad jen Reinhold Huyer, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, věnoval tomu tématu takovou pozornost v roce stého výročí budějovického divadla článkem na pokračování) stojí za to uvést zde v českém přetlumočení. V německém originále nese název "Vom Schupfentheater zum Sprungbrett - Aus der bewegten Geschichte des Budweiser Theaters", tj. "Od divadla v boudě k odrazovému můstku talentů - Z pohnutých dějů budějovického divadla". Volíme podtitul, který nevyžaduje objasnění ze samotného následného textu.
Z pohnutých dějů budějovického divadla
Už počátkem 15. století doložitelná existence "Komödienhausu" ve středověkých Budějovicích by mohla vést k názoru, že by tu stála za průzkum nějaká zvláštní kapitola divadelních dějin. Za oněch časů, kdy se Johannes von Tepl (i on má právě pod tím jménem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) stal autorem velkolepého dialogu "Der Ackermann und der Tod" (v čekém překladu "Oráč z Čech" - pozn. překl.) a široce proslulé pašijové hry z Chebu, Hallu v Tyrolích, Bolzana, Frankfurtu a Vídně (v originále "von Eger, Hall in Tirol, Bozen, Frankfurt und Wien" - pozn. překl.) uchvacovaly mysl a city a masopustní hry se staraly o pobavení, bylo ovšem divadlo ještě záležitostí veřejných prostranství. Karel IV., německý císař a český král, tyto aktivity podporoval. Poněvadž není vyloučeno, že angličtí komedianti, kteří si počátkem 15. století podmanili evropský kontinent, hostovali zrovna v Budějovicích, jsme blízci domnění, že se budějovičtí měšťané sami zasadili o jejich vystoupení, pokud nebyli spokojeni s potulnými kejklíři, tanečníky a zpěváky. Pašijové hry jsou v Budějovicích doložitelné teprve v 17. století: tak se v roce 1637 setkáváme se školmistrem Martinem Tropem, který - patrně s laiky - uvedl u sv. Mikuláše (rozuměj v budějovické katedrále - pozn. překl.) pašijovou hru, což dokládá jako prosebník o subvenci.
Ten "Komödienhaus" byla nějaká kolem roku 1400 postavená soukromá budova a nacházela se původně v majetku městského rychtáře Václava Klarice (v originále "Wenzel Claric", zemřel roku 1405 a Klaricové drželi rychtářský úřad dědičně až do půle 15. století - pozn. překl.). V roce 1674 získal tento dům magistrát, nikoli ovšem proto, aby z něj učinil stánek kultury, nýbrž jako depot důležitého pivovaru; plánováno bylo zřízení ledárny. Nad ledárnou vznikla pivovarská bouda a ta sloužila od roku 1763 jako divadelní prostor. Odtud označení "Schupfentheater" (tj. "divadlo v boudě" - pozn. překl.), provizorium, na které si komedianti často stěžovali. Dlouho si i publikum dalo ty komplikace líbit; přesto byly stížnosti, že většina diváků musí vzít zavděk místy k stání, panoval tu vlhký vzduch a stavení činilo spíše dojem žaláře nežli místa zábavy. Od 18. století s jeho enormním rozkvětem literatury a sociálním uznáním hereckého stavu se stalo divadlo jedním z nejhojnějších témat konverzace také v Budějovicích. Nejenže nyní nachází působení komediantů místo v městských análech, ale měšťanstvo osnová nejrůznější plány, kde jim poskytnout azyl. Tak se pomýšlí na to, jak předělat na divadlo kapucínský kostel sv. Anny a piaristé dokonce na zřízení nějakého divadla dostali roku 1763 několik polí (v originále "kamen sogar 1763 Felder für ein Theater" - pozn. překl.).
"Městské divadlo" (v originále "das 'Städtische Theater" - pozn. překl.) jako takové prokazuje svou způsobilost už v roce 1764, kdy tu komediant Einzinger uvedl na scénu ne méně než 26 veseloher (Reinhold Huyer píše dokonce ve 32. čísle listu Budweiser Zeitung z roku 1912 o "26 Komödien ? 30 Kr. und 41 ? 1 fl." - pozn. překl.), od roku 1773 pak je využíváno pravidelně. Sloužilo ovšem i pro bály a reduty (tj. maškarní plesy - pozn. překl.), bylo k dispozici jak hercům z povolání, tak i ochotníkům a také vojenská posádka (v originále "die Garnison" - pozn. překl.) tu pořádala své zábavy. Roku 1799 byly v Budějovicích poprvé provozována operní představení, mezi nimi i Mozartova "Kouzelná flétna" (v originále "auch Mozarts 'Zauberflöte'" - pozn. překl.), která byla tehdy osm let starou novinkou (v originále "acht Jahre alte Novität" - pozn. překl.); když divadelní ředitel Wasbach (Huyer příjmení ve článku shora zmíněném píše "Vasbach" - pozn. překl.) potřeboval dekorace pro nějaké představení ve Welsu, musel je nejprve zaplatit, poněvadž je měl jen v zástavě (Huyer píše konkrétně o "Theatereffekten für den 'Zauberflöte' und den 'Spiegel Arkadiens', die in Budweis in Versatz zurückgeblieben waren" /tj. "divadelní efekty pro 'Kouzelnou flétnu' a 'Zrcadlo Arkádie', které zůstaly v Budějovicích zástavou"/ - pozn. překl.). Takových případů byl bezpočet. A nejen ovšem v Budějovicích.
Napoleonské války zabránily výstavbě nové budějovické scény. Během tohoto období sloužila ta dosavadní mj. jako "Verpflegsmagazin", tj. armádní zásobárna. Znovu se tu konala představení až v roce 1812. Stav divadelní "budovy" se však v letech odcizení jejímu vlastnímu účelu natolik zhoršil, že jeden z nejúspěšnějších principálů v Budějovicích Georg Schantroch (je na webových stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně - pozn. překl.) - vdova po něm (Theresie, roz. Sadílková - pozn. překl.) vedla soubor mnoho dalších let - zjistil roku 1814 vážné závady. Šlo ovšem i o pracovní podmínky pro divadelní personál, které se vymykaly všem mezím. Tak museli herci na ohlášení svého výstupu čekat venku na ochozu při hradební zdi, místnost věžného byla jejich šatnou na převlékání (zmíněný Huyerův článek cituje doslovný Schantrochův popis situace - pozn. překl.). Hrálo se v 70 let starých kulisách, které se naposledy opravovaly a přemalovávaly před 30 roky.
Prozíravá městská rada chtěla v roce 1815 divadlo rozšířit a vylepšit, ale příslušný okresní úřad oddaloval své rozhodnutí a uděloval v nejlepším případě dobré rady. Teprve roku 1818 obdrželi otcové města souhlas s novostavbou. Měla napodobovat divadlo v Teplicích (Teplitz) a byl odtud obstarán i model. Roku 1803 zbudované stavovské divadlo (v originále "Landständische Theater" - pozn. překl.) v Linci (Linz) bylo Budějovicím už tenkrát přes už tehdy zřejmé nedostatky dáváno za vzor. Proto podnikl - dost pozdě! - starosta Strandl (Vincenc Strandl žil v letech 1760-1842 a rod Strandlů byl spřízněn se Zátkovým - pozn. překl.) v doprovodu jednoho stavebního odborníka, jednoho tesaře a jednoho malíře divadelních dekorací třídenní studijní cestu do hornorakouské metropole. To bylo v červenci, kdy už novostavba při Malši (v originále "an der Maltsch" - pozn. překl.) spěla ke svému dokončení. Poté, co bylo budějovické městské divadlo hotovo, odhalil dvorský dekret z roku 1826 překročení nákladů o více než 2800 zlatých a hřímal na magistrát o úhradu.
Dne 26. prosince 1819 bylo nové divadlo otevřeno často uváděnou veselohru Berlíňana Friedricha Ludwiga Schröder (blíže o něm i jeho reformách svobodného zednářství viz Wikipedia - pozn. překl.) "Der Fähnrich" (tj. "Praporčík" - pozn. překl.) z roku 1786. Inscenaci hradili ochotníci. Zisk z prvého dne činil 415 zlatých, 55 krejcarů. Druhá hra, jež vstoupila na novou scénu dne 30. prosince 1815, nesla název "Die Tochter der Natur". Za její provedení se utržilo 318 zlatých.
Jádro novostavby přestálo více než jedno století, ačkoli byly na něm zkoušena různá mylná vylepšení bez řádného plánu, která se nakonec ukázala jako nevhodná. Poslední velkou adaptaci provedly německé Budějovice po roce 1939 a hlavní slovo v ní měl vídeňský architekt a pozdější profesor akademie Dipl.-Ing. Zeno Kossak, manžel vnučky Josefa Tascheka, posledního do roku 1918 úřadujícího německého starosty města Budějovic (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Od stavební historie a od síly (nebo často i slabosti) kulturního vyzařování obraťme naši pozornost k vývoji, který ilustruje jednu složku národního fenoménu 19. a raného 20, století a právě Budějovicím se dají demonstrovat coby jakýsi školský příklad. Znalci podobných situací v Polsku a v Uhrách, zčásti i v Chorvatsku, není tento vývoj ničím neznámým. To, že bylo o jádru rakouské části mocnářství rozhodnuto, ba mezi jižními Čechami, Horním Rakouskem a Vídní se i podařilo dojít k jejich časnému a poklidnému sociálního zformování (v originále "ihre frühe soziale Ausprägung" - pozn. překl.) a že se toto úsilí v Čechách samých proměnilo v mimořádně silnou nacionální angažovanost, je čímsi v řádu jedinečnosti. Budějovické divadlo ve svém historickém příběhu poskytuje příspěvek k objasnění procesu, který v Praze zformoval ideál českého, nikoli - jako při založení Stavovského divadla roku 1783 proklamovaného - zemského (rozdíl, vyjádřený v originále protiklady "Ideal eines tschechischen Nationaltheaters" / "Ideal eines 'böhmischen Nationaltheaters'" je v češtině rozdílem mezi přívlastky "český" a "zemský", tj. "zemsky český", tedy nikoli jen národnostně český bez ohledu na daný vícenárodní souhrn obyvatel v zemi žijících - pozn. překl.) Národního divadla.
Na jihočeské půdě byly humanitární myšlenky obzvláště plodné. Johann hrabě Buquoy von Longueval, narozený roku 1741 v Praze, zesnulý v roce 1803 v Nových Hradech (v originále "in Gratzen" - pozn. překl.), studoval ve svém rodném městě práva, vstoupil jako jednadvacetiletý do státní služby, stal se později skutečným tajným radou, načež se vrátil na své jihočeské majetky, aby tam humanitní ideály proměnil ve skutečnost. Jeho úsilí o zdokonalení výchovy mládeže zaznamenaly na jím založené venkovské škole v Kaplici (v originále "in Kaplitz" - pozn. překl.) překvapivé úspěchy. Duchovní podnět vyšel asi od kaplického faráře Ferdinanda Kindermanna (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže" - pozn. překl.), který z pověření císařovny Marie Terezie zreorganizoval školství v Čechách (v originále "das böhmische Schulwesen" - pozn. překl.) a v roce 1777 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem "von Schulstein". Kindermann zemřel roku 1801 jako biskup v Litoměřicích (v originále "in Leitmeritz" - pozn. překl.).
Hrabě Buquoy vytvořil v roce 1778 další humanitární zařízení, totiž ústav pro péči o "skutečně chudé" (v originále "zur Versorgung der 'wahrhaft Armen'" - pozn. překl.) v Nových Hradech. Toto založení vzbudilo poměrně rychle pozornost císaře Josefa II., který ho všem vrchnostem v Čechách "auf das nachdrücklichste" (tj. "co nejnaléhavěji" - pozn. překl.) doporučil k nápodobě. Brzy nato opakoval monarcha toto doporučení pro celé Rakousko. Hraběte vyzval Josef přijet do Vídně a pověřil ho zřízením dalších chudinských ústavů a dále vedením všech podobných institucí, zbožných odkazů a nadací. Podle císařského nařízení museli duchovní z kazatelny provádět nábor pro tyto ústavy, církevní řády dostaly pokyn se spojit s tímto "bratrstvem činné lásky k bližnímu" (v originále "Bruderschaft der thätigen Liebe des Nächsten" - pozn. překl.), neboť, jak argumentoval císař, nemohou být Bohu milé ony z řádů, které se nezabývají péčí o nemocné a výchovou mládeže, takže jsou bližním zcela a naprosto nepotřebné. K financování však měl každý z nich přispět, každý něco učinit pro lidi, ne vlastní vinou upadlé v nouzi. Barokní radost se zmocnila těchto idejí. Připadlo se na myšlenku hrát divadlo pro blaho bližních. Měšťané vystupovali jako herci, šířila se opravdová divadelní horečka, takže už roku 1786 muselo být v Čechách vydáno nařízení proti "Schauspielsucht" (tj. proti "divadelní či herecké mánii" - pozn. překl.).
Propagandistou této osvícenské ideje byl Kaspar Reinsberg, který používal pseudonymu Anton Cremeri (viz Wikisource, která ovšem jméno Kaspar Reinsberg vůbec nezmiňuje - pozn. překl.), věrný služebník svého císařského pána. Narozen v roce 1752 ve Vídni, byl vyučeným hercem, divadelním ředitelem v Temešváru (v dnešním Rumunsku - pozn. překl.), hrál v Hermannstadtu (dnes rumunské město Sibiu - pozn. překl.) i Salzburgu (v originále "und Salzburg" - pozn. překl.). Přesídlil do Lince, pilně studoval a usadil se na židli cenzurního úředníka. Několika svými dramaty se stal známým. Jako vládní zemřel v Linci ve 47 letech věku. Prostorově nablízku majetkům hraběte Buquoye, byl fascinován jeho chudinským institutem.
Právě pod názvem "Der Armeninstitut" napsal jeden ze svých nejhranějších dramatických výtvorů. V podtitulu ho označil jako "Ein Gelegenheitstück", tedy jako příležitostnou "aktualitu", jak bychom řekli dnes. Roku 1784 byla hrána v Linci poprvé. Bylo to v roce, kdy byl zřízen i tamní "Armeninstitut". Je to zároveň rok založení takového chudinského ústavu v Budějovicích; za purkmistra Franze von Sternecka (1750-1815) si získal vysoký respekt. Už dne 5. března 1785 byla královským privilegovaným ředitelem (v originále "kgl. priv. Direktor" - pozn. překl.) Felixem Bernerem uvedena komedie ve prospěch institutu. Mladí herci se postavili do služeb dobré věci. Také v následujících letech se konala představení s výtěžkem pro chudinský ústav. Ještě v roce 1812 hraje ochotnický soubor pro budějovickou mládež a městské chudé. Dále je v tom humanistické poslání následují ochotničtí herci z hornorakouského Kremsmünsteru. Jejich počátkem 19. století založená scéna existuje dodnes. Měli ctižádost uvádět vždy tu nejnovější dramatickou literaturu a angažovali nejednou známé herce i režiséry. Toto divadlo ovšem disponovalo svým vlastním domem a pokoušelo se vždy udržovat ho v nejlepším technickém stavu.
Navzdory místně podmíněným okolnostem zakotvila i v Budějovicích sociální problematika. Tak nemohl divadelní ředitel Gottfried Heinrich Schmidt, který získal od krumlovského purkmistra Josefa Pleschnera pas do Riedu, Steyru, Pasova a Jihlavy (v originále "nach Ried, Steyr, Passau und Iglau" - pozn. překl.), vycestovat proto, že seděl v Budějovicích za mřížemi (v originále "hinter schwedischen Gardinen" - pozn. překl.); ke svému případu věrohodně uvedl toto: Budějovičané jsou celí den tak zaměstnáni zemědělstvím a obchodem, že večer tráví raději na čerstvém vzduchu než v nehostinném divadle. A jen zdánlivě opačný příklad: když městská rada mnohem později, roku 1853 objednala u příležitosti podstatné renovace městského divadla u pražského akademického malíře Gustava Seiberta nové dekorace, museli náklady založit svými penězi vážení občané: čteme jména Lanna, Klawik, Beer, Knapp, Kneissl, Ellmayer a Wunderlich.
Jestliže myšlenka chudinských ústavů plnila v jazykově německé oblasti svou misi za pomoci divadla, přičemž nebyly zmíněny zjevné literární předpoklady, zejména pro už zajištěnou pozici dramatické produkce, lze v českých zemích zaznamenat důraz právě na literární a tím i nacionální element. Rakušané měli od roku 1776 ve vídeňském "Burgu" svůj Nationaltheater, něco, co Čechům chybělo. Cremeri stačil ještě konstatovat, že morálka působí "stärker von der Schaubühne als vom Predigtstuhle" (tj. "silněji z divadelního jeviště nežli z kazatelny", čímž ovšem značně rozkatil rakouské teology. V Praze poznal okruh kolem teologa a filosofa (původně opravdu studoval bohosloví a filosofii, ale 1800 přerušil studia a vstoupil do studentské legie proti Napoleonovi, načež se upsal divadlu - pozn. překl.) Jana Nepomuka Štěpánka (1783-1844), že josefínské myšlenky lze velmi dobře uvést v soulad s nacionálními českými snahami. Chtělo se hrát pro chudé, ale česky. Chyběly ovšem patřičné texty. Proto Štěpánek překládal německá dramata, ale i díla světové literatury do češtiny (přeložil i libreta k Mozartově opeře Gon Giovanni či k Weberovu Čarostřelci - pozn. překl.). Tyto překlady vyšly ve 16 svazcích pod souhrnným názvem "Diwadlo od J.N. Štěpánka" (v letech 1820-1832 - pozn. překl.), založil divadelní společnost a usiloval o českou národní scénu. Uběhla desetiletí, než bylo tohoto cíle dosaženo. České Národní divadlo bylo v Praze postaveno i s německou pomocí poté, co měli čeští divadelní podnikatelé v Praze měli notnou nouzi, aby své krajany dostali na svá vlastní představení do Stavovského divadla (v roce 1862 se ovšem ze Stavovského divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem a česky se hrálo v témže roce zřízeném Prozatímním divadle - pozn. překl.).
Podobně se chovalo i budějovické měšťanstvo, Němci i Češi. Často se Němcům jevilo jejich divadlo neatraktivním a Češi museli teprve na svá představení najít chuť. Pod vlivem českých národních snah byly také v Budějovicích české inscenace stále častější. Poté, co se dne 7. července roku 1853 konala prvá z nich (už roku 1838 tu ovšem německá divadelní společnost sehrála právě nejznámější asi vůbec Štěpánkovu hru Čech a Němec, napsanou roku 1816 - pozn. překl.), zavázali se v následujících letech divadelní ředitelé k jednotlivým večerům v české řeči. První samostatný český principál byl Josef Antonín Prokop (žil v letech 1807-1862, byl rodákem z Liberka u Rychnova nad Kněžnou - pozn. překl.), který v roce 1854 slíbil uvádět "deutsche und böhmische Vorstellungen" (tj. "německá a česká představení" - pozn. překl.); v následujících letech se objevují jména Philipp Zöllner (1861, je i samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže), Josef Kramuela (1863), František Josef Čížek (1865), Karel Švanda ze Semčic (1867), v jehož režii se odehrálo mj. představení Smetanovy opery Prodaná nevěsta (po premiéře první verze v Praze 30. května roku 1866). Českým umělcům byl většinou vyhrazen jarní termín po skončení německé hrací doby, po roce 1918 se termíny prohodily. V roce 1865 dostali Němci povolení hrát jen pod podmínkou, že se nepřihlásí žádný český uchazeč. Švandovy inscenace zaznamenaly v dubnu dobré kritiky, ale už v květnu musela být česká představení pro nedostatek návštěvníků odřeknuta. Roku 1880 byla Čechům dokonce přiřčena zimní hrací doba, ale publikum nepřišlo. Z německé strany se nato dostalo Čechům rady, aby více pěstovali operetu, neboť jen ta prý je schopna "das deutsche Publikum heranzuziehen, ohne dessen Teilnahme die Direktion nie volle Häuser haben wird". (tj. "přitáhnout německé publikum, bez jehož účasti nikdy plná hlediště mít nebude" - pozn. překl.) Po jedné pětitýdenní stagioně (hrací době) v dubnu a v květnu 1882 se objevily zprávy o žalostném uměleckém a materiálním výsledku. Jedno z posledních představení, notabene konaného ve prospěch Matice školské, českého ochranného spolku, se hrálo před totálně prázdným hledištěm (v originále "ging 'vor total leerem Hause' über die Bretter" - pozn. překl.). V Budějovicích se tedy vyskytly podobné jevy, jaké byly třeba v Praze obvyklé. Český národ prokázal o české divadlo malý zájem.
A ten německý? Nechoval se jinak než návštěvníci německých scén v Polsku a v Uhrách, které musely zavřít své vchody. Také Budějovičané nechodili do divadla z nacionálního zájmu či z kulturní potřeby. Tak mohl už v roce 1873 list "Budweiser Kreisblatt" položit otázku, zda se německé divadlo v Budějovicích dokáže udržet, otázku, s níž se - jak už bylo vylíčeno - zaměstnávali Češi téměř po půl století. Zvláštní situace, kterou Budějovice divadelním ředitelům, hercům a zpěvákům nabízely, se vyznačovala budovou, která byla trvale nedostačující nárokům doby a nikdy nenabízela publiku maximum atraktivity. Ze sociálního programu se během několika málo desetiletí vyvinul program nacionálně český; z jižních Čech vzešla iniciativa, v níž se pro české země stalo volání po vlastní národní scéně stalo podstatnou částí českých požadavků. Zda byla kulturní politika budějovické městské rady povznesena nad každou kritiku, nemá tu být podrobeno zkoumání. Jen jedna epizoda budiž k tomuto tématu připomenuta jako ilustrace. Když v Salzburgu činný a Budějovicím vřele doporučovaný tenor Wenzel Bielczizky (žil v letech 1818-1865 - pozn. překl.) chtěl otevřít nějakou arénu, pravděpodobně proto, že se rok předtím provedená renovace městského divadla jevila neuspokojivou, nesměl se na magistrát obrátit s nijakými požadavky; přicházel s vlastním finančním plánem s akciovým podílem a zpětnou platbou za vstupenky ke 12 představením po 10 krejcarech. Podnik (v originále "das Etablissement" - pozn. překl.) měl premiéru dne 8. června 1853 fraškou "Ein Florentiner Strohhut" (jde zřejmě o proslulý "Slaměný klobouk", který Eug?ne Labiche publikoval roku 1851 - pozn. překl.). Ve stejnou dobu bylo městské divadlo zadáno českému divadelnímu podnikateli Josefu Aloisi Prokopovi. Bielczizky proti tomu protestoval u okresního hejtmanství.
Z povznesené nacionální nálady vzešlo po roce 1918 v Českých Budějovicích Jihočeské národní divadlo. Stačilo však dvacet let, aby bylo i této instituci dopřáno prožít mnohé vážné krize. Na jaře hrající německé soubory - většinou z Mostu či z Teplic-Šanova - nenacházely rovněž ve stísněném čase vždy dostatek zájemců, ačkoli tyto třížánrové soubory nabízely často vysoce hodnotné výkony. Čas bez profesionálního divadla přemosťovali němečtí ochotníci.
Jednou z nejvýznamnějších osobností pro zdejší divadelní život jako organizátor, režisér i herec byl roku 1894 v Českých Budějovicích narozený a nyní v Mannheimu žijící divadelní kadeřník Jaro Veith (má také své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) . V první světové válce dvakrát zraněný a dne 1. října 1918 transferován ke kádru. dostal za úkol hrát divadlo pro Červený kříž. Poté, co brzy nato padlo Rakousko-Uhersko, založil s Leopoldem Dunkelem, Emanuelem Försterem, Rudi Gottliebem, Leo Kaufmannem a Saschou Stöhrem sdružení Deutscher Dilettantenverein, disponující i vlastním orchestrem. Ten sestával ze členů zdejšího "Musikvereinu" a vedl jej Josef Siebenhüner (v originále nepřesně "Hauptmann Siebenhühner", *26. listopadu 1880 v Lubech /Schönbach/, *1. ledna 1934 v Českých Budějovicích, měl tu i obchod hudebninami a hudebními nástroji, zkomponoval operu "Opium" - pozn. překl.), někdejší vojenský kapelník. Na programu byly operety a zpěvohry. Představení se konala na verandě Německého domu, zbudovaného v letech 1871-1872 podle plánů profesora Bernharda Gruebera (ten je sice samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, ale vždy uváděným autorem projektu a realizace snad nejvýznamnějšího architektonického díla 19. století v jižních Čechách /viz k tomu blíže Památkový katalog není on, nýbrž Vojtěch Ignác Ullmann /1822-1897/ - pozn. překl.). Musikverein měl v plánu vybudovat tam skromný, ale dokonalý divadelní prostor, ale požár zničil v roce 1923 o slibný rozvoj usilující domov dramatické a lehké múzy. Jaro Veith nalezl však brzy nové pole činnosti jako režisér a herec v domě zvaném "Klementinum" (podle majitelky Klementiny Strossové, zesnulé koncem roku 1924 - pozn. překl.) na Lannově třídě, kde bylo přestavbou jedné z budov ve dvoře zřízeno malé divadlo. Iniciatiova vyšla od městského radního Msgre prof.Dr. Laurenze Nieschera (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který i činně vypomáhal při inscenacích a nevyhýbal se nijakým vedlejším pracím. Důležitou osobou v tomto katolickém domově byl učitel Laurenz Hödl, synovec Dr. Nieschera, který se osvědčil i jako režisér a herec. Hrály se i tu operety, jejichž hudební stránka byla svěřena učiteli Franzovi. Oproti programu scény sdružení Dilettantenverein v Německém domě, která příležitostně angažovala i odborné síly a uváděla operetní úspěchy "stříbrné éry" (Fall, Ascher, Lehár, Oskar Strauß, Eysler, Stolz) vedle Johanna Strauße, Zellera (rovněž on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), omezovalo se "Klementinum" na méně známé autory. V tomto divadelním sále se konala i představení a rodičovské večery katolické mládeže "Staffelstein".
Scéna "Deutsche Kulturverbandsbühne", pro kterou se Jaro Veith rovněž angažoval, projevovala i literární ctižádost: uvedla mj. takové tituly, jako Hauptmannovu pohádková hra "Die versunkene Glocke" (česky "Potopený zvon" - pozn. překl.), Schönherrovo drama "Weibsteufel" (česyk "Ďáblice" - pozn. překl.), lidovou hru "Meineidbauer" (česky "Sedlák křivopřísežník" - pozn. překl.) a ovšem i kusy čistě zábavné. Hrálo se na scéně Německého domu a příležitostně v městském divadle. Pro doplnění připomeňme, že v prvních letech meziválečného období se na velké scéně sdružení YMCA u hlavního nádraží konala rovněž představení hereckých souborů katolických spolků (v originále "Aufführungen der Spielgruppen katholischer Vereine" - pozn. překl.).
Budějovické publikum, náročné vůči profesionálním hercům a shovívavé k výkonům ochotníků, uchovávalo svým oblíbencům stálou věrnost. Obsazení se často jevilo důležitějším než sám hraný kus. Tento kritický postoj, který byl na prospěch jak autorovi, tak i režisérovi a hercům, mohl být způsoben po desetiletí probíhající výchovou k umělecké kvalitě prostřednictvím profesionálního divadla s jeho střídajícími se režiséry. To, že Budějovice byly v devatenáctém století, ale ještě i v oněch nemnoha letech vývoje do roku 1945 odrazovým můstkem talentů, je nepopiratelné. Dokonce i z řad ochotníků se po roce 1918 některé osobnosti vyšvihly k profesionálnímu divadlu. Právě na těchto faktech se dá změřit, k jak živoucímu a plodnému styku s kulturním životem může vyrůst divadelní scéna malého a středního města. Neboť nic nechybí dnes německy mluvenému divadlu více nežli takové scény, na nichž by se snaživý umělec musel nejprve osvědčit, než se odváží podniknout skok někam do velkoměsta. Rok 1945 byl přeryvem, jímž trpí dodnes důležitý žánr německého kulturního života.
PRAMENY:
Devrient, Eduard: Geschichte der deutschen Schauspielkunst, 2 svazky, 1967. Berlin.
Formann, Wilhelm: Der Vorhang hob sich nicht mehr, 1974, München.
Huyer, Reinhold: Regesten des Budweiser Stadtarchivs (rkp., b.r.)
Knudsen, Hans: Deutsche Theatergeschichte, 1959, Stuttgart.
Kindermann, Heinz: Theatergeschichte Europas, díl VI. a VII., 1965/1966, Salzburg.
Wimmer, Heinrich: Das Linzer Landestheater, 1958, Linz.
Budweis: Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel(1979), s. 339-345
- - - - -
* České Budějovice / Dobrá Voda u Nových Hradů / † † † Vídeň (A)
