ERNST FRANK
Namísto předmluvy ke knize "Liebe zu Stifter"
(1968)
Má láska k Šumavě a jejímu básníkovi mne už před lety přivedla na česko-rakouskou hranici. Putoval jsem od Plechého (Plöckenstein) k bavorskému Lackenhäuser a šel pak jiného dne zase do rakouského Schwarzebergu a Aigenu, tedy cestou, kterou Adalbert Stifter zdolával počátkem zimy 1866 jen s obtížemi, poněvadž nebe tehdy střásalo na les a kraj převeliké spousty sněhu, což autor ve své vzpomínkové knize tak poutavě popsal.
Onehdy před jinou z mých cest vyšel nad lesem jeden z těch průzračných podzimních dnů, za nichž se země ukazuje v celé své čistotě a poutníkovi se nelze ani nabažit štěstí, že na to smí volně patřit.
Vystoupil jsem na Bärenstein, horu ležící tak těsně na české hranici, že máte z jeho skal na očích před sebou celou jižní Šumavu. Už častěji jsem tu v minulosti stanul a shora odtud hleděl na Stifterovu domovinu. Je odtud vidět všechna místa, na kterých chlapec Adalbert prožíval své mládí a z nichž pak rostla jeho nejkrásnější díla: Horní Planá (Oberplan), kde se narodil, Frymburk (Friedberg), kam tak často mířil za svou milovanou Fanny, Plešné jezero (Plöckensteinsee), nad kterým cítil bít srdce lesa, a také Vítkův Kámen (Wittinghausen) s hradní zříceninou, jejíž zdi tolikráte s Fanny ruku v ruce zlézal a jejíž historie ho inspirovala k napsání jeho románu "Vítek" ("Witiko").
Pln očekávání i já šplhal po skaliscích při temeni Bärensteinu. Když už jsem nemohl jít po stopách básníkových tam na druhé straně hranice, chtěl jsem alespoň tady odtud ještě jednou všechno to, z čeho vzešlo Stifterovo dílo.
Dosáhl jsem vrcholu a - chopila se mne hrůza (v originále "ich erschrak" - pozn. překl.). V nesmírném tichu ležel pode mnou kraj, který jsem nepoznával. Musil jsem se vzpamatovávat (v originále "ich mußte mein Herz fest in die Hand nehmen" - pozn. překl.), abych vůbec pochopil, že to není jen nějaký sen. To, co jsem viděl, byla skutečnost. A opravdu pomalu, velmi pomalu jsem se v tom obraze počínal orientovat (v originále "fand ich mich zurecht" - pozn. překl.). Tedy: nalevo se dosud tyčí hora Plechý (Plöckenstein) a dole pod ní se jako stříbrná stuha až dosud blyští tok řeky Vltavy (Moldau). Jeho klikatým během vymodelované srdce už však vidět není a ta osada v místech, kde leželo v lukách dole, to musí být nejspíš Horní Planá (Oberplan). Velice se změnila. A dál vpravo odtud ta kostelní věž, ano, to musí být přece Frymburk (Friedberg). Kam ale zmizelo tolik jeho domů? Na výšině po mé pravé ruce blíže k rakouské hranici zvedá se zřícenina hradu Vítkův Kámen (Wittinghausen) tak, "blankytný hranol", jak ho kdysi od Plechého vídal Stifter a jak ho pak zachytil ve svém "Hvozdu" ("Hochwald").
Mezi vrchy a osadami zeje však cosi nového, cosi cizího. Kus nad Čertovou stěnou (Teufelsmauer) nedaleko před Vyšším Brodem (Hohenfurth) zbudovali noví mocipáni umělou přehradní stěnu, která zadržuje vody Vltavy v obrovitém jezeře, nazvaném Lipenské. Toto umělé moře jako by rozťalo zemi vejpůl (v originále "künstliche Meer zerreißt das Land" - pozn. překl.). Už nijaká cesta, cesta, po níž kdysi opojen (v originále "feuertrunken", doslova "vzňat žárem", jak se praví v textu Ódy na radost - pozn. překl.) kráčel Stifter, nevede z Plechého do Horní Plané, už není silničky z Horní Plané do Frymburka, kde Bertl našel svou milovanou Fanny, není více ani stezky z Frymburku na Vítkův Hrádek v lesích, při němž snil Stifter ten nejvznešenější sen o státu a řádu, jaký byl kdy lidskou rukou vůbec sepsán. Ohromná jezerní hladina dnes rozděluje navzájem ta místa, hluboká voda rozděluje to, co bylo kdysi v Adalbertu Stifterovi nalezlo jednotu a míru.
Dlouho a dlouho jsem tomu nemohl uvěřit a hleděl jsem stále znovu tam dolů na to nové a cizí. Obraz Stifterovy nenaplněné touhy ve mně znovu vyvstal. Nikdy neměla být jeho ta dívka, se kterou tam dole zamilován vedl za ruku. To z té nenaplněné touhy po lásce vzešlo jeho dílo; vyprávění za vyprávěním, příběh za příběhem rodily se z myšlenek o svobodě a míře, které přinášel jeho život a tvorba. Ta bezměrná bolest stála u zrodu ryzího díla od "Kondora" až k "Vítkovi" (v originále "vom 'Condor' bis zu 'Witiko'" - pozn. překl.) - Bolest...
Musel jsem však uvěřit tomu, co jsem viděl. Můj zrak opustil obraz uměle vytvořeného jezera a já pohleděl vzhůru tam k nebi, které zářilo v nevyčerpatelné čistotě a modři a slunko z něho zalévalo kraj pod sebou bezpočtem svých světelných paprsků.
Stačí přečíst si na webových stranách Kohoutího kříže text Hanse Westena o nacistických (tedy národně socialistických) plánech na využití řeky Vltavy, abychom značně polevili v chápání úžasu, který se tu zmocňuje bratra někdejšího státního ministra v Protektorátu Čechy a Morava, válečného zločince Karla Hermanna Franka, nad lipenským vodním dílem, dovádějícím jen tyto záměry (přiznejme že nikoli až režimu Hitlerova) do "konečného řešení" s předchozím poválečným vysídlením ovšem celé německy mluvící Šumavy ruku v ruce. Ta válka! Když se autor knihy "Liebe zu Stifter" o své lásce k šumavskému klasikovi Ernst Frank 22. srpna 1900 narodil v Karlových Varech učiteli tamní obecné školy Heinrichu Frankovi a jeho ženě Paule, roz. Eberhardtové (její rodina tu žila snad už před válkou třicetiletou), slibovalo si lidstvo od nového století leccos, jen ty dvě světové války, nejhorší vůbec v lidských dějinách, sotva. Ernst se po vychození obecné, měšťanské a pak i obchodní školy stal v rodném městě úředníkem tiskárny a brzy i redaktorem a šéfredaktorem místního listu Deutsche Tageszeitung (původně Karlsbader Badeblatt). Byl od mládí členem hnutí Wandervogel, funkcionářem Turnvereinu, předákem Bund der Deutschen in Böhmen, alespoň podle lexikonu "Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938" a novějších německých pramenů (T. Wenger, "Volkstumkampf" ohne Ende? /2008/) kromě aktivit v SdP i předsedou a pokladníkem sudetoněmeckých spisovatelů (1933-1938), tj. "Vorsitzender des Sudetendeutschen Schriftstellerbundes", v té funkci od roku 1936 pro časté návštěvy Říše a podezření ze styků s Abwehrem pod dohledem policie, která ho v Československu podrobovala častým výslechům. Hned dne 1. září 1938 podle téhož pramene vstoupil do NSDAP, byl brzy nato vyznamenán sudetoněmeckou pamětní medailí, udělovanou za zásluhy o připojení československých pohraničních území k "Říši", za druhé světové války patřil pak údajně jako "Hauptgemeinschaftsleiter" NSDAP (od roku 1942) k elitě nacistických Sudet. Tyto skutečnosti jeho poválečné německé životopisy zprvu nezmiňují, zato široce rozvádějí jeho činnost literární. Jeho kniha "Der silberne Löwe im roten Feld" z roku 1934 je vyznáním lásky rodnému městu (v dalším vydání zněl její název "Das berühmte Carolsbad"), k němuž se později vrátil i prací "Goethes böhmische Wanderungen" (1956). Pro nakladatelství svého bratra Karla v Lokti (Elbogen) napsal už ve třicátých letech i drobnější spis o Goethových "loketských" vazbách a také stručné dějiny osídlení "sudetských zemí" (1934). Roku 1940 už dal knize na podobné téma ovšem titul určitější: "Sudetenland - deutsches Land". Z časopisů a periodik, jež vydával, uveďme "Karlsbader Hauskalender (1930-1932), ročenku "Deutsches Leben" (1936-1940) či 12 čísel "Witikoheften für Jugend und Volk" (1937-1938). I po válce založil bývalý spolupracovník karlovarského předválečného a válečného nakladatelství Adama Krafta (existuje ostatně dodnes, Kraft /1898-1976/ se kdysi osamostatnil po svém rozchodu s bratrovým podnikem "Dům pro knihu a umění Chebska" v Lokti - viz o tom Miroslav Moulis a Dušan Tomášek, K.H. Frank - vzestup a pád karlovarského knihkupce), v němž roku 1938 vydal svou čítanku z díla Erwina Guido Kolbenheyera, vlastní vydavatelskou firmu "Heimreiter-Verlag" ve Frankfurtu nad Mohanem, redigoval uprchlické časopisy "Wegweiser" a "Sudetendeuscher Turnerbrief" a také psal beletrii. Svou knihu "Leidenschaftliches Egerland" z roku 1933 rozhojnil pro vydání nové (1954), osud sudetských Němců se od přelomu dvou století až po vyhnání pokusil zachytit románem "Heimat ohne Vaterland" (1958). Velice jinak empatickou práci o životě a díle Stifterově, z níž je pořízen náš překlad jejího úvodu, vydal u Adama Krafta v Augsburgu v osudném roce 1968, zřejmě i na tehdejší vlně zájmu o jeho rodnou zemi v srdci Evropy, její krátké vzepětí a opětovný tragický pád. Rok nato vyšly jeho vzpomínky pod titulem "Jahre des Glücks - Jahre des Leids" a o dva roky ještě později životopis bratrův, nazvaný "Karl Hermann Frank, Staatsminister im Protektorat". Aby toho nebylo dost, uvádí reprezentativní slovník německé literatury jako poslední položku obsáhlého výčtu všech jeho knižně publikovaných prací soubor sta anekdot o Hitlerovi "Nur schade, dass er ein Nazi ist. Betrachtungen, Marken und Anekdoten über Leben, Taten und Anschläge des weltberühmten Volksverführers Adolf Hitler" (1980). Ernst Frank zemřel 20. září 1982 v hesenském Heusenstammu, podle jiných pramenů v Offenbachu nad Mohanem. "Nur schade, dass...
- - - - -
* Karlovy Vary / hora Bärnstein / † † † Offenbach am Main (HE)
