FRANZ KARL GINZKEY
|
Ballade vom gastlichen See Es schläft in den böhmischen Bergen ein stiller, verzauberter See. Ihn meiden die Fischer und Fergen, sie gehn ihm nicht gern in die Näh'. Stumm lugen, im Spiegel zu schauen, wie Wolkengebirge sich bauen, die droben hinsegeln im Blauen. Es wimmeln vergnügliche Fische zu silbernen Massen im See. Noch brachte kein Koch zu Tische. Kein Schlemmer verzehrte sie je. Es wird sie auch keiner verzehren, sie mögen sich mehren und mehren, der See, er vermag es zu wehren, er hält seine Gäste in Ehren. Einst lagen des Königs Soldaten zu Rast am verzauberten See. Sie sagten:"Was sollen wir braten?" Ei, seht doch die Fischlein, juchhe! Hei," riefen die vielen Soldaten, "die Fischlein sind lecker geraten! Die wollen wir fangen und braten, juchheissa, ja, fangen und braten!" Sie schöpften mit kupfernen Pfannen die Fischlein zuhauf aus dem See. Ein Feuer aus knisternden Tannen, schon wartet es ihrer, o weh! Doch tanzten - es schien nicht geheuer - die Fischlein vergnüglich im Feuer und schwangen das schuppige Steuer, als wöge ihr Leben nicht teuer. Da pfiff ein Geheul durch die Lüfte und donnergewaltig und jäh erbebten die Felsen und Klüfte und stürmisch erhob sich der See. Es fuhr durch den Wald ein Gesause, es scholl aus dem See ein Gebrause. Es sind noch nicht alle zu Hause! Es sind noch nicht alle zu Hause! Da gossen die Männer die Pfannen mit Schaudern zurück in den See. Da schwammen die Fischlein von dannen, so munter und hurtig wie je. Es wird sie kein Schlemmer verzehren, sie werden sich mehren und mehren der See, er vermag es zu wehren, er hält seine Gäste in Ehren. |
Balada o pohostinném jezeře Kdesi hluboko na Šumavě spí jezero okouzlené. Sotva se ta lidská havěť na boží kout rozpomene. Bez přívozu strmí tu šedé stěny skal, jen nebe sem vede zrcadlem plout mraky bledé. Hojně hemží se rybí roje, až stříbří se na hladině. Snad stačilo by sem jen dojet a schystat stůl ku hostině. Věřte, nikdo však nepožije ty spousty ryb. Samo tu žije to jezero. Dál pro hosty je jenom sen, temná melodie. Už kdysi tu vojáci krále rozbili u vody stan a že nevystačili s málem, byl každý z nich hned k hodu zván. "Hejhola," řvali bez ustání, "co jen masa tu, braši, je k mání! Věru stačí nabrat je dlaní, ba, nám ryba se neubrání!" Dál nosili na pánvích z mědi hojně ty ryby z vody ven. Okolo ohňů pak sedí a vatry noc promění v den. Voní popel jedlí, jak v ráji zlatě šupiny blyskotají, rej roste a dobře se mají, bát Boha se zapomínají. Tu zavyjou ty lesy v děsu a hrom rozdrkotá skály, blesk čeří hláď, je po plesu - to ryby si žalovaly. Les sténá jak tisíci rtoma, slovo zhloubi i jezero má, ptá se: proč nejsou všechny doma? ptá se: proč nejsou všechny doma? Tu vojáci z pánví ty ryby vrátí vodě a - jaký div! - ty se zas rojí a libý vzejde řád zase jako dřív. Věřte, nikdo už nepožije ty spousty ryb. Samo tu žije to jezero. Dál pro hosty je jenom sen, temná melodie. |
|
In memoriam Adalbert Stifter Die Welt gewinnen heißt verzichten. Doch sag's, o Seele, nicht zu laut. Denn solch' verschwiegenen Berichten Wird allzu billig nur misstraut. Die Welt beherrscht ein trüber Wille Nach Neuigkeit und viel Geschrei. Wie blind geht an der Kraft der Stille Der ahnungslose Mensch vorbei! Obgleich sich immer neue Helden, Umjubelt vom verzückten Chor, Mit großen Wundertaten melden Bleibt alles töricht wie zuvor. Indessen reift das Korn verschwiegen, Kristalle funken im Gestein. Sich ihrer Weisheit anzuschmiegen Wird Deutung und Erlösung sein. |
In memoriam Adalberta Stiftera Získat svět značí spíše vzdávat se ho a odříkání ctít. Ta tichá, zamlčená zpráva neměla lacino by znít. Světu panuje vůle lichá, nutkavost, honička a křik. Jak slepec míjí sílu ticha nic netušící smrtelník. Jakkoli modlám stále novým dav staví hold svůj na odiv a nové podivnosti loví, má v sobě pusto jako dřív. Mezitím mlčky zrno zraje, a krystal roste v kameni. To moudrost všeho života je a spása, dobré znamení. |
|
(1939) |
|
|
Nachrichtenblatt Rheinische Adalbert-Stifter-Gemeinschaft, č. 102 |
|
|
Die tiefen Worte Lass deine tiefsten Worte nicht über der Seele Rand hinströmen in den Sand aus lässig offner Pforte. Einst wird in stiller Stunde aufblühn ihr zarter Samen wie tief im Waldesgrunde das Wunder der Zyklamen. In herbstlich reifer Zeit wirst du die Blüten pflücken mit ihnen dir zu schmücken den Becher Einsamkeit. |
Nejhlubší ze slov Nejhlubší ze svých slov nenech ze studny duše do písku téci hluše a marně přes okov. Věř, že v tiché hodině vykvetou ze semen hluboko v lesa klíně jak rudý cyklamen. Až jeseň květy zplení, stačí je domů vzít být jejich vůní zpit a krásou osamění. |
|
Dunkle Stunde Braucht man eine Zelle, um ein Mönch zu sein? Mitten in der Menschheit Strom, unter Gottes hohem Dom bin ich ganz allein Einsam sind wir alle, Mann und Weib und Kind. Bleibe jedem fern der Tag da er trüb erkennen mag wie wir einsam sind. |
Temná hodina Je zapotřebí cely, když mnichem chci se stát? Byť mne nese lidský proud, před Bohem mám spočinout sám a jenom sám. Jsme vlastně všichni sami, žena i dítě i muž. Až uchvátí nás lítost, že jedna každá bytost je dávno sama už. |
Významný rakouský autor Franz Karl Ginzkey se narodil 7. září 1871 v istrijském, dnes chorvatském přístavu Pola (dnes Pula), absolvoval námořní akademii ve Fiume (dnes Rijeka) a kadetní školu v Terstu (Trieste) ; tam všude byla tehdy i naše "podunajská" vlast. Byl po mnoho let důstojníkem a později zaměstnancem vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu. Během první světové války působil ve válečném archivu. Roku 1932 ho jmenovala vídeňská univerzita svým čestným doktorem, v letech 1934-1938 byl dokonce členem státní rady a rok poté se stal tento integrální Rakušan předsedou Adalbert Stifter Gesellschaft, společnosti zasvěcené rovněž autorovi v celé světové literatuře z těch nejrakouštějších. O tom, že i Ginzkey Šumavu musel znát a milovat, byť jako citlivý h o s t té tajemné krajiny, svědčí už často citovaná báseň podle pověsti o "pohostinném", Stifterem tak oslaveném Plešném jezeře (samu pověst lze ostatně najít na s.78-79 českobudějovického vydání právě Stifterova Hvozdu z roku 1968), jak byla otištěna v knize balad Es war einmal (1922) a už předtím v neprávem zapomenutém almanachu "německé literatury a umění z Čech" Der Heimat zum Gruß, který vyšel sestaven Oskarem Wienerem a Johannem Pilzem v berlínském nakladatelství Prometheus už roku 1914 a kde Ginzkey figuruje rovnou jako německočeský autor. Josef Mühlberger ve svých dějinách německé literatury v Čechách cituje z Ginzkeye tyto nádherné "šumavské" verše", které si tu dovoluji přeložit poněkud volněji:
|
Glück ist: schau'n nach fernen Hügeln
wo noch Abendsonne liegt, und das unerfüllte Warten, still an einen Baum geschmiegt. |
Štěstí je hledět k horám do daleka,
na kterých dosud slunce polehá, na jeden strom tam, kde tě marně čeká naděje bezbřehá. |
V jím řízené edici Romantik der Weltliteratur v nakladatelství Rikola Verlag ve Vídni se objevil roku 1922 i soubor novel Julia Zeyera Florenz im Schnee s krásným úvodem Hugona Saluse a v překladu anglisty a předního teoretika pražské školy, pozdějšího exulanta René Wellka. V téže edici vyšly mimochodem i Zápisky lancknechta Bedřicha Schwarzenberga, přímo manifest starorakouské filosofie. Od roku 1944 (za války vedl, jak už zmíněno, vídeňskou Společnost Adalberta Stiftera /Adalber-Stifter-Gesellschaft/) žil Ginzkey v Seewalchen am Attersee v Solné komoře. Napsal vedle sbírek lyriky, mnoha novel i románů i dvě knihy vzpomínek, z nichž ta druhá nese příznačný název Der Heimatsucher (1948) : Hledač domova. Roku 1956 získal erbovní prsten města Salcburku i za svůj někdejší podíl na vzniku salcburských festivalů, 1957 se stal laureátem Velké rakouské ceny za literaturu, počínaje rokem 1960 byla jeho jménem dokonce označena od té doby udělovaná literární cena a 11. dubna 1963 Franz Karl Ginzkey ve Vídni jako jeden z posledních zástupců starorakouské kultury zemřel. Datum jeho ocenění nejvyšší rakouskou literární poctou je i letopočtem, kdy v dunajské metropoli zanikl šumavský krajanský časopis Mein Böhmerwald, který otiskl během své existence četné ukázky z Ginzkeyova díla.
"Stifterovský člověk" Franz Karl Ginzkey
Hermann Bahr (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) razil pojem "stifterovský člověk, o němž se vyjádřil slovy: "Der Stiftermensch liegt in der Zukunft, nur der Stiftermensch ist unsere Zukunft" (tj. "Stifterovský člověk je věcí budoucnosti a jen stifterovský člověk je naší budoucností." - pozn. překl.) a Frnz Karl Ginzkey k tomu připojil těchto pár vět: "Stifterovští lidé patří k těm, kdo nějakou věc dělají pro ni samu a nepřipadá jim vůbec nijak zatěžko dodržet tuto stejně tak morální jako bohužel trochu nezvyklou zásadu, poněvadž odměna v podobě vnitřní harmonie je pro ně důležitější než schválení zvenčí... Ani strom neroste přece proto, aby získal uznání, dovršuje se prostě v sobě samém"... Život "stifterovského člověka" Franz Karl Ginzkey sám uskutečňoval ve věrném následovnictví moudrého muže z Horní Plané (Oberplan) svým dílem a svým životem. Ten, kdo čte knihu jeho pamětí "Der Heimatsucher", tomu se řine vstříc harmonie klidu a vyrovnanosti jednoho v sobě utvrzeného, zplna vyváženého života.
Dr.h.c. Franz Karl Ginzkey se stal po odstoupení těžce nemocného Dr. Josefa Bindtnera (i ten je podobně jako autor tohoto textu Otto Jungmair i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) dne 12. ledna roku 1937 předsedou vídeňského sdružení "Adalbert-Stifter-Gesellschaft" (ASG), jež pak pod jeho vedením a za podpory temperamentní a prozíravé propagace Friedricha Speisera vyrostlo v instituci, mající pronikavý vliv na všechen kulturní život metropole a sjednocující stifterovské ctitele a badatele po celém světě. Ginzkey dal podnět ke každoročnímu vydávání publikace "Adalbert-Stifter-Almanach", dokázal tím úkolem pověřit vídeňské nakladatelství Zsolnay a činně se podílel se na jeho obsahu vlastními příspěvky. Almanach si rychle získal čtenářskou oblibu a býval rok co rok brzy po vyjití rozebrán. Opakovaně na stifterovské téma veřejně přednášel a býval řečníkem i při slavnostních příležitostech, jeho proslovy však vždy překračovaly průměr a byly hlubokými ponory do spisovatelova osudu a díla. Také v rozhlase o Stifterovi hovořil, jako třeba 28. ledna roku 1938 ve vysílání RAVAG (Österreichische Radio-Verkehrs-AG Wien). V nedělní rubrice Kleines Tagebuch, kterou v deníku Neues Wiener Journal psal, nabídl Ginzkey v roce 1937 v textech pod tituly "Medizin der Seele", "Die Stiftermenschen" a "Erste Bekanntschaft" (tj. "Medicina duše", "Stifterovští lidé" a "Prvá známost" - pozn. překl.), hlásajících vnitřní sepětí s autorem duchovně mu tak blízkým, prožitky Stifterova "jemného zákona" (v originále "die Erlebnisse des 'sanften Gesetzes'" - pozn. překl.) na pozadí vlastního osudu. V Ginzkeyovi stanula v čele instituce (rozuměj zmíněnou už ASG - pozn. překl.) docela tehdy udávající tón (v originále "an der Spitze der damals tonangebenden Gesellschaft'" - pozn. překl.) osobnost přímo ztělesňující Stifterův světonázor, působící navíc přes klid své výpovědi či právě kvůli němu tak naléhavě a přesvědčivě (v originále "werbend und überzeugend'" - pozn. překl.). Jím vedené "Stifterovy večery" (v originále "Stifterabende'" - pozn. překl.) ASG pořádané zůstaly všem zúčastněným v paměti jako chvíle vskutku sváteční. ASG vyjádřila mu za jeho působení a příklad tím, že ho trvale jmenovala svým čestným členem. Poté, co Ginzkey v roce 1945 učinil zemi Stifterova působení (rozuměj tím Horní Rakousko, kde se Ginzkey po roce 1944 usadil v Seewalchen am Attersee - pozn. překl.) i domovem své vlastní volby, jmenoval jej ve vděčném uznání toho, jak se vždy zasazoval o Stifterovy ideály, svým vůbec v pořadí prvním čestným členem také hornorakouský Institut Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich /ASILO) v Linci.
Literatura (autorem všech zde uvedených titulů je Franz Karl Ginzkey - pozn. překl.):
"Zum 100. Vortragsabend der Adalbert Stifter -Gesellschaft, Wien". In: Adalbert Stifter Almanach 1937. Paul Zsolnay Verlag Wien, 1937, s. 16-47.
"Kleines Tagebuch", "Medizin der Seele", "Die Stiftermenschen", "Erste Bekanntschaft". Neues Wiener Journal, Wien, č. 15.532 ze 14. února 1937.
"Kleines Tagebuch", "Feier der Stille". Neues Wiener Journal, Wien, č. 15.883 ze 6. února 1938.
"In Memoriam Adalbert Stifter". Báseň. In: Adalbert Stifter Almanach 1937. Paul Zsolnay Verlag Wien, 1937, s. 116.
"Das sanfte Gesetz bei Adalbert Stifter". Slavnostní projev k 70. výročí Stifterova úmrtí, přednesený v sále vídeňské Albertiny 28. ledna 1938. In: Gedenkreden zu Adalbert Stifters 70. Todestag. Vydal Bund der Deutschen in Böhmen, Teplitz-Schönau 1938.
"Adalbert Stifter". Báseň. In: Die Pause. Zeitschrift, Wien, roč. 8, 1943, č. 1 (Stifterheft).
"Adalbert Stifter. Ein Gedenken". Projev, přednesený k 75. výročí Stifterova úmrtí ve slavnostním sále vídeňské Akademie věd., In: 28. Nachrichtenblatt der Adalbert Stifter-Gesellschaft Wien, únor 1943.
Oberösterreichischer Heimatblätter, 1952, č. 1, s. 113-114
- - - - -
* Pula (HR) / Plešné jezero / † Vídeň (A)
