KLARA HACKELSPERGER-RÖTZEROVÁ
Milostivá Matka při "železné oponě"
Když měl na závěr jubilejního roku 1752 v Neukirchen beim Heiligen Blut pověstný kazatel Raymund slavnostní homiliii, velebil v ní Marii, která rovna dvojité duze drží nad celým Bavorskem svou ochranu: k východu při Bogenbergu, k západu při Ettalu, k poledni (tj. k jihu, v originále "gegen Mittag" - pozn. překl.) při Altöttingu a k půlnoci (tj. k severu, v originále "gegen Mitternacht" - pozn. překl.) jako "mocná Paní" tu v Neukirchen.
Po tomto velkolepém a skvělém jubileu přišly časy poutím nepříznivé. Z celých stovek bavorských poutních míst s celou jejich nevyčerpatelnou mnohotvárností si jen nemnohé uchovaly svou někdejší přitažlivou sílu. Horoucí zbožnost poutnických zástupů se soustředila stále větší měrou na putování k Matce Boží v Altöttingu (česky bychom řekli "ve Starém Etynku" - pozn. překl.). I Bogenberg však zůstal "svatou horou" a poutní kostel v Neukirchen beim Heiligen Blut připojil ke své staré hraniční "misii" tu docela novou: zatímco dříve proudily každého léta přes spíše spojující než rozdělující hranici k neukirchenské Božské Matce tisíce českých poutníků, tak sem nyní spěli z bavorské strany v každoročně rostoucích procesích Němci, vyhnaní po válce z českých zemí (v originále "die vertriebene Deutschböhmen" - pozn. překl.) ke své "Milé Paní", k "Madoně vyhnanců" (v originále "Madonna der Flüchtlinge", tj. doslova vlastně "Madona uprchlíků" - pozn. překl.) a v Jubilejním týdnu mezi 21. květnem a 2. červnem 1952 byl dokonce jeden celý den, totiž 25. květen, vyhrazen "pouti německých Šumavanů" (v originále ""Böhmerwäldlerwallfahrt" - pozn. překl.). Papežský nuncius (v poválečném Německu vůbec prvý v řadě - pozn. překl.) Aloys Muench (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jehož otec pocházel z usedlosti zvané Ganglhof, farnost Svatá Kateřina (Sankt Katharina), přes hranici pouhé půldruhé hodiny vzdálené od Neukirchen (a s celou farností včetně farního kostela dnes zcela zaniklé - pozn. překl.), přijel sem kvůli tomu datu a sloužil pontifikální mši se slavnostním kázáním.
Jak vůbec vznikla proslulá pouť tu v severním hraničním lese při úpatí Vysokého Bogenu? Před pěti sty lety byl přece v místech, kde dnes stojí poutní kostel, dosud jen lesnatý zeměpás, protkaný nemnoha stezkami a při jedné z nich starý lesní pramen, k němuž si chodili lidé z Neukirchen a okolních osad pro vodu. K tomu lesnímu prameni přišel jednoho dne - staré podání hovoří o roce 1400 - jeden měšťan z Neukirchen a nalezl na pařezu, co tu zbyl po poraženém stromě, nádherně zářící svatou hostii. Ve slavnostním procesí byla za velké účasti lidu přenesena do farního kostela. Jiná zpráva hovoří však o tom, že hostie byla na řečený pařez opět vrácena a byla tady zřízena kaple a hostie pak uctívána v ní.
Někdy v téže době (rozuměj v prvních desetiletích patnáctého věku - pozn. překl.) vyhodil v české Loučimi jeden husitský obrazoborec z tamního kostela sošku Matky Boží. Nějaká zbožná žena se jí ujala, prchla s ní do Neukirchen a vystavila ji. Ne dost na tom: brzy nato se stalo, že vesnický rychtář od Otavy (v originále "von Wottawa" - pozn. překl.), také husita, přijel za obchody do Neukirchen. Když se nachmelený vracel domů a jel kolem zmíněné kaple, zahořel vztekem a záští proti posvátné sošce. Rouhal se jí, strhl ji s oltáře a hodil do studny. Když se ale poté, co nasedl k další jízdě, ohlédl po kapli, uzřel jejími otevřenými dveřmi stát nenáviděnou sošku neporušenu na oltáři. Dvakrát ještě hodil ji opětovně do hluboké studny a dvakrát se neomylně vrátila na své původní místo. Tu tasil šavli a prudce ťal do koruny na svaté hlavě Madonině - a viz, krev vyprýštila z rány, jejíž stopy lze spatřit až dodnes.
Teď chtěl bezbožník prchnout, ale jeho kůň se nehnul z místa, i když mu v nepříčetném vzteku strhal všechny čtyři podkovy. Tu bylo z milosti Boží dáno tomu muži poznat, jak zhřešil. Vrátil se do kaple, kál se ze svého činu a na znamení pokání zavěsil svou šavli při zázračné sošce. Vyjevil veřejně přede všemi, co zlého spáchal a přicházel sem od té chvíle každým rokem, aby složil hold posvátné sošce.
To bylo kolem roku 1450 (tedy téměř dvacet let po Lipanech 1434, kde se husité pobili navzájem - pozn. překl.). Zvěst o zázraku se rychle šířila a příliv lidských zástupů k novému poutnímu místu vzrostl ještě více, když tu došlo k prvým zázračným uzdravením. Bavorští vladaři věnovali Milostivé Matce z Neukirchen beim Heiligen Blut (česky se jí říkalo "ze Svaté Krve" - pozn. překl.) svou výjimečnou přízeň: vévoda Ludwig dal kolem roku 1500 kapli rozšířit na poutní kostel a kurfiřt Maximilian kostel zvětšil a přenesl na něj farní pravomoci. Rád poklekal před milostnou soškou, s obzvláštní zbožností pak na své cestě k bitvě na Bílé hoře (rozuměj u Prahy, v originále "zur Schlacht am Weißen Berge" - pozn. překl.), a kurfiřtka Maria Anna, jeho druhá manželka, darovala sošce zlatou monstranci, zlatý šat a dvě zlaté, mnoha diamanty posázené koruny.
V roce 1802 padlo mnoho bohatých kostelních pokladů za oběť sekularizaci církevních majetků. Sto let nato pak falešný smysl pro pořádek zničil mnoho krásných votivních tabulí, které pokrývaly stěny kostelních interiérů. Byla jsem tenkrát dítě, když si je lidé odnášeli po nůších domů a pálili je v kamnech, ale dodnes mě zraňují ty scény v paměti, v níž mi už navždy utkvěl i pohled na holé zdi našeho kostela, jak jsem je musela vnímat po všechna léta pozdější. Jen dva z těch deskových obrazů se zachovaly dodnes: jeden z roku 1641, který zachycuje nějaký požár, druhý nad posvátnou studnou v sakristii, který zpodobuje jedno z uzdravení a nese nápis: "Allhie ist innerhalb der Sakristei ein Brunnen, in welchen das allhiesige Gnadenbild zum 3 mal den Hussiten ist geworfen worden, vill haben aus diesen Brunnen ihr Heil geschöpft (tj. "Tu je uvnitř sakristie studna, do které byla husity po třikráte vhozena zdejší milostná soška, mnozí z této studny pak načerpali nazpět své zdraví." - pozn. překl.)."
Osvícenským zásahům předchází však největší rozkvět poutní tradice za časů baroka. Od roku 1656 byli sem ke zdolání nárůstu nutné duchovní péče povoláni mniši řádu františkánů a k poutnímu chrámu byl přistavěn jejich klášter i kostel (klášterní a poutní kostel se přitom svými hlavními oltáři dotýkají a tvoří jeden celek) a počet poutníků bez ustání rostl. Pouť do Neukirchen se stala vedle té do Altöttingu největší v celém Bavorsku vůbec. V jubilejním týdnu roku 1752 došlo sem více než 100 000 poutníků z Bavor i z Čech. Poněvadž mnoho z nich zde nenašlo vhodné ubytování, byl kostel otevřen ve dne i v noci. Po celou noc se v něm lidé modlili a zpívali, za celý týden konalo se tu 420 bohoslužeb. Jistě si lze tehdejší poutní ruch představit už podobný tomu, jaký jsem sama zažila za svých mladých let před první světovou válkou. - Neukirchen ve svém tichém zákoutí (v originále "in seinem stillen Winkel" - pozn. překl.), odlehlém od železnice, zachovalo si přece v celém svém žití a bytí (v originále "im ganzen Leben und Treiben" - pozn. překl.) velice starodávný ráz. Bylo odjakživa mou radostí to mít na očích a spoluprožívat to s sebou.
Mnoho osad z Horního Bavorského lesa a z Horní Falce přicházelo sem pravidelně rok co rok s křížem a snad ještě víc přicházelo "českých" Němců i Čechů "jako poleno" (v originále "Deutschböhmen und die Stockböhmen" - pozn. překl.) v jejich malebných krojích. Mezi bavorskými a německočeskými poutníky (v originále "zwischen den bayerischen und deutsch-böhmischen Kreuzleuten" - pozn. překl.) a rodinami jejich ubytovatelů tu v Neukirchen vyvinul se během času familiární vztah. Každý dům v Neukirchen měl "ty své" poutní hosty a držel si je často i po čtyřicet a padesát let. Pokud byli němečtí Šumavané skromní, praví Češi neměli nároky vůbec žádné. Noclehu si žádali jen za špatného počasí a i pak leželi jen na troše slámy, což je za jednu noc stálo tři feniky. Za vlahých letních nocí však spali čeští poutníci (v originále "stockböhmische Kreuzleute" - pozn. překl.) jen tak na venku pod širým nebem (v originále "im Freien" - pozn. překl.), při zdech domů či pod živým plotem, který se táhl podél ulice od náměstí ke kostelu. Také velké pivní sudy, jež mnozí z hostinských vystavili na svém zápraží (v originále "auf seiner Gred" - pozn. překl.), aby jim vyschly, nabízely vítané útočiště, a nebylo vzácností, že se v takovém sudu pohodlně směstnala celá rodina i s dětmi (v originále "eine ganze Familie miz Kind und Kegel" - pozn. překl.). Mnohdy byla v procesí (v originále "beim Kreuz" - pozn. překl.) zastoupena skutečně celá rodina: matky měly s sebou kojence v šátku uvázaném přes záda, zatímco ostatní děti nesl střídavě otec. Pivo se pilo málo, o to víc čerstvá pramenitá voda z Vysokého Bogenu v kamenné nádržce na náměstí. K ní se přicházelo už za časného božího rána (v originále "in aller Herrgottsfrühe" - pozn. překl.), aby si tady každý i umyl tvář a ruce, přičemž bylo opravdu až nezvykle živo.
Každé české procesí s křížem neslo i figuriny a mělo při sobě pořádnou kapelu. Často hrávalo i deset českých kapel najednou a celý kostel zněl ohlasem českých zpěvů a hlasitým českým vzýváním Matky Boží (v originále "von den lauten Anrufungen der "matka boce" - pozn. překl.). Jeden česky mluvící duchovní (v originále "ein stockböhmischer Geistilicher" - pozn. překl.) pobýval po celé léto v klášteře jako zpovědník, který byl poutníkům k dispozici a o významných dnech (v originále "an den schweren Tagen" - pozn. překl.) - jako o svatodušních svátcích, o Božím Těle, o srpnové pouti řečené porcinkule (v originále "Portiunkula", konala se první srpnový víkend a je spojena s františkánským řádem /nazývala se tak ve významu "údělíček, malý kus země" kaplička v Assissi, považovaná za kolébku řádu/ a s udílením plnomocných odpustků - pozn. překl.), o svátku Nanevzetí Panny Marie a také Narození Panny Marie - často i celou noc nevyšel ze zpovědnice. Čeští duchovní přicházeli velmi rádi sem do Neukirchen na výpomoc a mívali mnoho rodin v městečku, s nimiž byli v přátelském styku. Tak třeba dp. Hippolyt Randa z Domažlic (Taus), který v mém útlém dětství zastával ten nesnadný post. Ovládal němčinu stejně dobře jako češtinu, byl spisovatelem a vlastivědným badatelem - jeho německy psané práce vycházely i knižně - a byl nadšeným ctitelem neukirchenské poutní tradice. Přicházíval často do naší rodiny, poněvadž u mého otce a jeho neprovdaných sester nacházel bohatý pramen informací ke svým vlastivědným zkoumáním. Byl to grandseigneur staré školy, vysoký, imponující zjev zjemnělé elegance počínaje hladce přičesanými černými vlasy a konče zářivě vyleštěnými špičkami svých stejně černých lakovek. Nikdy neopomněl donést pár právě rozkvetlých růží o dlouhém stonku pro mou maminku (byl pěstováním růží proslulý i jako klášterní zahradník), nikdy nepřišel bez blyštivého prstýnku či řetízku na mou dětskou ručku.
Živý styk mezi Bavorskem a Čechami vůbec vládl z obou stran hranice. Přeshraniční svatby nebyly nijakou vzácností a Bavoři vyřizovali své nákupy převážně v Čechách (v originále "hauptsächlich in Stockböhmen" - pozn. překl.), stejně jako Češi (v originále opět "die Stockböhmen" - pozn. překl.) ty své tady v Bavorsku. Jazykově tu nebyl žádný problém, rozuměli si navzájem. Kramáři viděli české poutníky raději než hostinští, poněvadž Češi se uskrovňovali často i po celý rok, aby měli na nákupy v Neukirchen. Zejména to byly velké, pestrou látkou potažené deštníky s mosaznou rukojetí, pod které se vešla celá rodina, tabák a ostře červená látka, kterou ženy potřebovaly pro své široce nařasené sukně. Po skončení pobožnosti si poutníci vyřizovali své pochůzky kolem stánků a když kapela břeskně spustila k odchodu, pomalu a rozvážně vycházeli od kramářských bud ke svému procesí s křížem. Znatelně o pouti přibrali na tělesném objemu a ztratili na pohyblivosti. Nakoupené věci totiž musily být přes hranice proneseny "na černo", tedy podloudně pašovány (v originále "die gekauften Sachen wurden geschwärzt /geschmuggelt/" - pozn. překl.) a vedle kramářského stánku bývala i budka bez oken, v níž se děla kouzelná proměna. Látky musely být umně obtočeny kolem ženského těla, tabák našel skrýš v širokých kalhotách mužské části procesí. Jen deštníky mohly být neseny otevřené a přece se stávalo, že poutníci promokli zpáteční cestou až na kůži jen proto, že chtěli donést nově koupené paraple přes hranice bez úhony až k sobě domů na odiv.
Člověku je teskno u srdce, když vidí hraniční kříž na Stangenrucku (v originále "auf den Stangenrücken" - pozn. překl.), jak tam dnes nahoře stojí a hledí na druhou stranu do krásné české země. Co jen vsí a samot tam zašlo a postupující divočina jen je k vidění za hranicí, jejíž překročení je spojeno s ohrožením života. Strašlivým způsobem byli řádní a pilní Němci z Čech vyhnáni ze své milé domoviny, ale Milostná Matka na ně všechny čeká už proto, že přece sama před pěti sty lety zakusila jejich osud. Tak to cítí i němečtí Šumavané stále víc: v roce 1948 přišly sem k "Madoně vyhnanců" prvé jejich poutní zástupy a už v roce 1950 byla z toho velká příhraniční akce pod názvem "Grenzlandwallfahrt der Böhmerwäldler", k níž přibyli vyhnanci nejen snad z Bavorska, nýbrž dokonce až z Hesenska a Württemberska. Po každé z poutí vystupují pak nahoru k Vysokému kříži (v originále "zum Hohen Kreuz", jde zřejmě o už zmíněný Hohenruck u Neukirchen - pozn. překl.) a modlí se za ztracený domov, obětují tu i kus prsti domova, kterou si coby nejvzácnější poklad přinesli odtud s sebou. Tak je jim Milá Paní z Neukirchen nejen Matkou Bolesti, ale i Matkou Útěchy a Pomoci. I my Bavoři však vzhlížíme k Ní více než kdykoli předtím, k Ní, která drží stráž na nejohroženějším bodě naší vlasti.
Der Zwiebelturm, 1952, č. 5, s. 112
P.S. Článek vyšlý původně roku 1952 (svět byl tehdy vskutku na pokraji nové války) v měsíčníku Habbelova nakladatelství v Řezně (Regensburg), byl pojat o 27 let později do výboru autorčiných povídek a vyprávění Waldheimat (1979).
Narodila se 23. června roku 1877 v Neukirchen beim Heiligen Blut ve starobylé zdejší rodině Rötzerových, která požívala v městečku dávné vážnosti a veřejných funkcí. Z dětí zůstala naživu jen malá Klara a když si její maminka při velkém místním požáru přivodila chorobu, které v šestinedělí i s dalším novorozeným děckem na Bílou sobotu roku 1888 podlehla právě v den Klařina prvního svatého přijímání, poloviční sirota byla dána do internátní péče Chudých školských sester de Notre Dame v šumavském Hyršově (Hirschau) kousek odtud za českou hranicí. Poté, co se jí dostalo klášterní výchovy, převzala otcovu usedlost za pomoci hospodyně Resl řečené "Pechschaber", rázovité ženy, která ještě ve svých 76 letech slavila úspěch v prvé dolnobavorské soutěži ve zpěvu lidových písní. V roce 1901 se Klara ve Straubingu provdala za úředníka Maxe Hackelspergera a město při Dunaji (Donau) se jí stalo druhým domovem. Z manželství vzešly dvě děti: dcera Klara a syn Max. Jejich maminka prý začala s literárními pokusy už jako školačka a psaní se jí stalo životní potřebou zejména poté, co opustila rodnou končinu. Od roku 1910 publikoval list "Der Bote vom Hohenbogen" její povídky a vlastivědné články. Knižně vyšly pod jejím jménem dva tituly: selský román z bavorsko-českého pomezí Die Sonnleitnerin a povídkový soubor Waldheimat, z něhož je převzata i naše textová ukázka. Týž název jako druhá z uvedených knih měl mít i román, který pro válečné poměry, jak píše Eva Voglová ve své vzpomínce na autorku na stránkách čtvrtletníku Der Bayerwald, už tiskem nevyšel - jediný jeho rukopis se totiž v dobových zmatcích nenávratně ztratil. Jak to o ní pověděl švýcarský etnograf Christian Rubi: "Máme tu před sebou bytostně moudrou ženu, jejíž literární čin zastiňuje mnohého spisovatele z profese a poskytuje nám kulturně historický dokument do budoucna stále rostoucí." Dne 23. prosince 1959 Klara Hackelsperger-Rötzerová zemřela v bavorském Augsburgu, pochována je však po boku svého manžela, jehož přežila o 22 let, na hřbitově sv. Michaela ve Straubingu. Na rodném domě v Neukirchen má pamětní desku a při Rötzerově kříži na Hochstraße je vystaveno umrlčí prkno s jejím jménem. To dřevo nedokáže lhát.
- - - - -
* Neukirchen beim Heiligen Blut (BY) / Hyršov / † Augsburg (BY) / † † Straubing (BY)
