RUDOLF JUNGBAUER
Jak jsem prožil konec války a naše vyhnání
Dne 3. května 1945 byl most přes Vltavu (Moldau) mezi Bližší Lhotou (Vorderstift) a Horní Planou (Oberplan) destruován trhavinou (stalo se tak zásahem místního praporu "Volkswehru", tj. nacistické "domobrany", kterému velel Johann Starek, otec Herthy Cuno, i samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže, z českého hlediska je "boj o Horní Planou" popsán celkem objektivně i s využitím vzpomínek amerického majora Hardina, vyšlých v USA knižně pod názvem "New York to Oberplan" /1946/, viz dokument Konec druhé světové války v okrese Č. Krumlov - pozn. překl.). Od Glöckelbergu (dnes zaniklá Zvonková - pozn. překl.) sem dorazily 5. května americké jednotky. Nákladní a jiná vozidla (v originále "Trucks und Fahrzeuge" - pozn. překl.) v Bližší Lhotě. Jednotliví vojáci se pěšky vydali do Horní Plané. K bojům nedošlo.
V Předním Hamru (Vorderhammer) vešli do domů a ptali se po nějakém povozu s koňmi, který by převezl zavazadla a stanové celty od mostu do městečka (v originále "von der Brücke in den Markt", rozuměj do Horní Plané - pozn. překl.). Zapřáhl jsem naše koně a až pozdě do noci (byla už tma) jsem jezdil mezi mostem a městečkem sem a tam (v originále "zwischen Brücke und Markt" - pozn. překl.). Od vojáků jsem dostal žvýkačku, keksy a čokoládu, všechno věci, které jsem neznal.
Následujícího dne daly buldozery přístup k mostu (v originále "die Überfahrt zur Brücke" - pozn. překl.) do pořádku, takže se i vozidla mohla jet přes Vltavu na druhý břeh (v originále "sodass auch Fahrzeuge über die Moldau fahren konnten" - pozn. překl.). Od toho dne (v originále "an dem Tag" - pozn. překl.) mohly i vozidla a tanky směrem od Perneku do Horní Plané (v originále "aus Richtung Pernek gegen Oberplan" - pozn. překl.). V den kapitulace 8. května 1945 přišli Američané k nám do mlýna. Moje sestra Emma (Emma Pichlmeierová, roz. Jungbauerová, má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) uměla anglicky a my se dověděli, že válka skončila a my Němci musíme pryč odtud, čemuž jsme ale nedokázali uvěřit.
Dne 4. září k tomu ovšem skutečně došlo. Přišli četníci s Václavem Štěpánkem z Plava čp. 17 (v originále "es kamen Polizisten mit Vaclav Stepanek aus Plaven", v Plavě má mlýn na Malši, dnes firma Martin Rob, výroba krmiv a krmných směsí, skutečně dodnes toto číslo popisné - pozn. překl.) a otec (i Johann Jungbauer /1884-1969/ a jeho bratr Dr. Gustav Jungbauer jsou na webových stranách Kohoutího kříže každý i samostatně zastoupeni - pozn. překl.) musil mlýn Štěpánkovi předat. My už do mlýna nesměli vkročit jako jeho majitelé (v originále jen "nicht mehr betreten" - pozn. překl.). Týden nato přijeli za Štěpánkem jeho žena a syn a my jim museli v prvním patře obytného stavení uvolnit dvě místnosti. Nepřinesli s sebou nic než své oblečení. Maminka musila tu paní nechat vařit v naší kuchyni a používat i naše nádobí a zásoby.
V posledním týdnu září se vrátil domů Fritz z válečného zajetí. Od ledna jsme o něm neměli nijakou zprávu. Šel podél Vltavy a maminka povídá: "Dort kommt ein junger Mann." (tj. "Tam jde nějaký mladík." - pozn. překl.) Teprve ale až došel do mlýna, dokázali jsme ho poznat. Vypadal opravdu špatně po tom všem, co v posledních měsících zažil. Nabyl však brzy sil a pomáhal otci na pile. Emma a já jsme pracovali v zemědělství a sváželi o žních. Hodně se mluvilo o vysídlení. Maminka proto každému pečlivě připravila lněný ruksak, naplnila ho nádobím a šatstvem a my si je všechny schovali na půdě.
Dne 23. října 1945 (na ten den připadalo 140. výročí narození Adalberta Stiftera /k této poznámce autora textu jen připomínám, že Adalbert Stifter má samozřejmě na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl./) přišel z Horní Plané český poštmistr s četníky a sdělil mému otci, že ode dneška je všechen náš majetek vyvlastněn a my musíme s 30 kg zavazadel na osobu do sběrného lágru. Byli jsme povinni Přední Hamr opustit během jedné hodiny. Měli jsme svých pět ruksaků, jeden koš s prádlem a několik tašek s jídlem a nádobím, nijaké lůžkoviny, jen každý jednu deku. Franz Schwarzbäck, který byl u mého otce zaměstnán, nás s našimi koňmi a vozem dopravil do Horní Plané. Měli jsme se nejprve dostat na práci k nějakému sedlákovi do Čech (v originále "in die Tschechei" - pozn. překl.). Přišla však záchrana v osobě mé sestřenice Anni z Hodňova (Honetschlag). Řekla, že nás přijme její otec ("Laden-Hable"). Po dlouhém vyjednávání s poštmistrem a komisařem nás Franzl Schwarzbeck směl do Hodňova odvézt. Přivezl za námi později i věci, které jsme měli schované na půdě. V Hodňově byl "lidštější" komisař pan Matschke (Máček, Macek? - pozn. překl.). Když viděl, že nemáme nijaké lůžkoviny (zima byla blízko), odjel následujícího dne s mou maminkou do Horní Plané a po domluvě s tamním komisařem jí bylo dovoleno odvézt si z mlýna i postele a peřiny (v originále "noch Betten" - pozn. překl.). Rodiče dostali u strýce kuchyni a mistnost, kde jsme až do vysídlení bydlili. Emma přišla na práci do Olšiny (Langenbruck) k "Habliovým" (v originále "zum 'Habli'" - pozn. překl.), Fritz k "Matuschkovým" (v originále "zum 'Matuschka'" - pozn. překl.) v Hodňově a já k "Boscherovým" (v originále "zum 'Boscher'" - pozn. překl.) do Maňávky (v originále "nach Böhm. Haidl", jde o obec dnes zcela zaniklou - pozn. překl.).
Emma mohla v lednu 1946 vycestovat do Německa. Koňský povoz "Boscherových" z Maňávky ji dovezl až na hranici před Haidmühle. Odešla do Pasova (Passau) a byla přijata do tamního kláštera "Anglických panen" (v originále "bei den 'Englischen Fräulein", oficiální název kongregace zní od června 2003 "Congregatio Jesu" - pozn. překl.), aby vystudovala na učitelku.
Fritz byl začátkem března bez udání důvodu zatčen a dostal se do lágru v Českém Krumlově (v originále "ins Arbeitlager nach Krummau" - pozn. překl.), odkud musel na práci do papíren v Pečkovském mlýně (v originále "in der Pötschmühle (Papierfabrik/", rozuměj papírny ve Větřní - pozn. překl.).
Dne 12. dubna 1946 jsme se musili v Hodňově hotovit k vysídlení. Směli jsme si tentokrát vzít asi 50 kg na každého. Otec, matka a já jsme pobyli tři dny v českokrumlovském sběrném táboře. V den, kdy odjížděl transport (rozuměj transport "odsunu" - pozn. překl.) do Německa, připojil se k nám z pracovního lágru i Fritz a mohl vycestovat s námi. Cesta mířila přes Plzeň do Furth im Wald v Německu. Bylo nás v každém z dobytčáků 30 osob s jedním kbelíkem na velkou i malou potřebu. Ve Furth im Wald jsme byli přeloženi z českých vagonů do německých. Pak jsme dostali od Američanů něco jídla. Dál jsme jeli přes Mnichov do městyse Mittenwald (v Horním Bavorsku v okrese Garmisch-Partenkirchen - pozn. překl.), kam jsme dorazili na Bílou sobotu onoho roku 1946. Byli jsme umístěni do ubytoven Marienherberge, dříve ubytoven pro mládež (v originále "früher eine Jugendherberge" - pozn. překl.). O několik dní později nás přidělili do jednoho penzionu, kde jsme měli dvě místnosti a jednu kuchyni, sdílenou s nějakou rodinou ze Slezska. Otec našel práci v jednom zahradnictví a já šel do Dolního Bavorska k jednomu sedlákovi. Fritz byl také u jednoho zahradníka a dostal se pak v září do Landau am Isar, kde našel místo ve svém mlynářském oboru.
Já se už v listopadu 1946 vrátil zpátky do Mittenwaldu.
Roku 1954 se mí rodiče odstěhovali do Rosenheimu do domu mého švagra Pichlmeiera.
Fritz odešel v roce 1950 do Frankfurtu nad Mohanem, kde byl až do svého odchodu na penzi činný jako mlynářský mistr.
Já se odstěhoval v roce 1963 z Mittenwaldu do Mnichova a provozuji tu přes 30 let taxislužbu (v originále "ein Taxigeschäft" - pozn. překl.).
Můj otec Johann Jungbauer se narodil 28. listopadu roku 1884 a zemřel 19. dubna 1969.
Moje matka Marie Jungbauerová se narodila 6. ledna 1901 a zemřela 1. srpna roku 1972.
Moje sestra Emma se narodila 25. března roku 1925 a zemřela 26. listopadu 2003.
Můj bratr Fritz se narodil 13. července 1927 a zemřel 2. března 2003.
Já se narodil jako nejmladší z dětí dne 16. března roku 1931.
R. Jungbauer, Wie ich das Kriegsende und die Vertreibung erlebte (2014)
Mnichovský taxikář (jeho taxi neslo číslo 579) Rudolf Jungbauer měl v pátek 12. července roku 2013, jak jsem se ovšem až v dubnu 2015, a to čirou náhodou dočetl na webu věnovaném smutečním oznámením, pohřeb žehem v krematoriu Východního hřbitova (Ostfriedhof) bavorské metropole. Jeho text má svou cenu už v tom, že tu vzpomíná synovec Dr. Gustava Jungbauera, pocházejícího z téhož mlýna jménem Přední Hamr, o němž je tu řeč a který se stal i součástí díla Stifterova, jak na jiném místě tohoto souboru v českém překladu dosvědčuje text Rudolfovy sestry Emmy, provdané Pichlmeierové.
- - - - -
* Přední Hamr, Horní Planá / Hodňov / Maňávka / Český Krumlov / Furth im Wald (BY)
