ANNA KNECHTELOVÁ

Hřbitovy

Myšlenky na úvod konference, konané roku 2006 v Horní Plané z pověření Adalbert Stifter Verein, o hrobech a hřbitovech někdejšího německého obyvatelstva v České republice a o možnostech jejich uchování

Při vyslovení pojmu "hřbitovy" (v originále zní ovšem "Friedhöfe", český výraz "krchov" je pak odvozen z německého "Kirchhof" /tj. "kostelní dvůr"/, německé označení "Gottesacker" má svou českou obdobu v sousloví "Boží pole" - pozn. překl.) se dají očekávat nejrůznější reakce. Pro mnoho lidí jsou hřbitovy pramenem zděšení a odporu, poněvadž upomínají skličujícím způsobem na konec pozemského bytí, jinými jsou naopak se zálibou vyhledávány jako místa, na nichž se dá meditovat o pro nás lidi nepochopitelných a přece nevyhnutelných skutečnostech, jako je rozpor mezi životem a smrtí či uplývání času.
K meditaci zvou hřbitovy také proto, že jsou většinou oázami klidu - a to natolik, že existuje mylný názor, spojující významově německá slova "Friedhof" a "Frieden", ačkoli prvé z obou chce pouze označit oplocený pozemek (zatímco ital. cimitero, fr. cimetière, angl. cemetery jsou odvozeny od lat. coemeterium, stejně jako v řečtině označující místo klidu a spočinutí, podobně tedy jako rus. kladbišče, chorv. groblje či slovin. pokopališče už souvisejí s pojmy hrob či pohřeb - čes. hřbitov však má původ v něm. frithof /z sthněm. friten=ohradit, oplotit, pův. ovšem zmírnit, uklidnit/ a jen lidová etymologie spojuje výraz hřbitov se slovesem pohřbít).
Zvláště zasněně a tajemně působí opuštěné hřbitovy. Jim chybí klidný, ale přesto patrný ruch, přítomnost nějakého správce, zahradníka či prostě jen návštěvy pozůstalých při péči o hroby jejich blízkých. K tichu a klidu se tu druží obraz zániku a s ním souvisejícího přírodního bujení, které časem všechno pohltí - nadto se vynořuje neodbytná otázka po příčině zřeknutí (v originále "die Frage nach der Ursache für die Aufgabe" - pozn. překl.) se lidské paměti, po příčině opomenutí či zapomnění, vedoucí k likvidaci hřbitova. V pohraničních oblastech České republiky se dají najít i opuštěné hřbitovy Němců, kteří tu až do roku 1945 byli domovem. Když museli po skončení druhé světové války opustit svůj domov, museli v něm zanechat i své mrtvé. Opuštěné hřbitovy byly už od té doby ne jako obvykle jen znamením osobní vzpomínky - strašlivý dějinný přeryv (v originále "der ungeheure Riß in der Geschichte" - pozn. překl.) je učinil speciálními pamětními místy a zároveň stopami historické paměti vůbec.
Šedesát let po vysídlení německého obyvatelstva (v originále "nach der Ausweisung der deutschen Bevölkerung", publikováno v "jubilejním" roce 2006 - pozn. překl.) se dají v pohraničních oblastech České republiky najít stále ještě četné hřbitovy, svědčící o přítomnosti Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vzhled jednotlivých hřbitovů je velice rozdílný. Lze objevit skromné venkovské hřbitovy i nádherné náhrobky na hřbitovech větších měst nebo míst s prosperujícími průmyslovými odvětvími, vandalsky poškozené a zničené i láskyplně udržované hřbitovy; německými i českými skupinami dobrovolníků do pořádku dané "německé" hřbitovy; vegetací pohlcené, sotva ještě vyhledatelné hřbitovy v hlubokém lese nebo hřbitovy, které jsou dále užívány a jejich stará hrobová místa jsou nově osazena. Všechny probouzejí vzpomínky na zmizelé živoucí světy, např. skrývají v sobě náhrobky vysoké umělecké hodnoty, typické pro svou dobu, a také hroby regionálně významných osobností, např. purkmistrů, učenců, farářů, umělců apod., jimiž by stálo za to se zabývat. Nehledě k dosavadnímu zacházení s těmito hroby v následujících letech úplně zmizí nebo přinejmenším ztratí svůj původní vzhled. Je totiž zcela normálním postupem, hrobová místa, především nejsou-li už placena, po několika letech rušit či je nově obsadit (pro srovnání: berlínský "Friedhofgesetz" oddíl 4, § 11 hovoří o "tlecí době" /v originále "die Ruhezeit"/ v trvání nejméně 20 let, hesenský zákon o pohřebnictví hovoří dokonce o 30 letech jako minimu takových lhůt /"als Mindestruhezeiten"/, spolková země Meklenbursko - Přední Pomořansko stanoví pro nepřekročitelnou "Mindestruhezeit" zákonnou lhůtu 20 let. Český zákon o pohřebnictví /v platnosti od od 1. 9. 2017/, kapitola III., § 22, odstavec 3 zní pak v originále takto: "Nezpopelněné lidské ostatky musí být uloženy v hrobě po tlecí dobu, která se zřetelem ke složení půdy musí trvat minimálně 10 let. Konkrétní délku tlecí doby pro veřejné pohřebiště stanoví jeho provozovatel v řádu veřejného pohřebiště na základě výsledků hydrogeologického průzkumu, vyžádaného stanoviska krajské hygienické stanice /a místních zvyklostí/.)
Při chůzi takovými hřbitovy se však důvtipnému a trpělivému badateli dostane o dotyčném místě znalostí, které by jinak nalezl toliko v archivu, např. ohledně nejhojněji se tu vyskytujících příjmení, povolání a živností zde kdysi provozovaných, místně upřednostňovaných tvarů a materiálů jednotlivých náhrobků či společenského postavení zesnulých. V neposlední řadě se může stát, že člověk narazí na známé jméno. Mohu sama z vlastní zkušenosti potvrdit, jak zajímavé takové návštěvy hřbitovů jsou.
Na jedné ze svých procházek hřbitovy v Čechách jsem v květnu roku 2003 objevila na bráně hřbitova v Ústěku (německy Auscha) v Českém Středohoří vývěsku, na které se dalo číst, že se majitelé hrobů mají ohlásit u hřbitovní správy k uzavření nových smluv na svá hrobová místa. Taková veřejná oznámení existovala jednotlivě už dříve, od roku 2002 se s nimi však bylo možno setkat na hřbitovních zdech a vstupních branách zvýšenou měrou. Důvodem byl nový zákon o pohřebnictví, schválený v roce 2001 Parlamentem České republiky (viz v plném znění zde - pozn. překl.).
Tento nový zákon o pohřebnictví jsem si nato podrobně prostudovala a zjistila, že dnem 30. června 2004 má skončit lhůta k uzavření nových smluv k užívání starých hrobových míst. Vypadalo to tak, že lze od toho dala počítat s rušením hrobů bez pána a se srovnáním starých hřbitovů se zemí.
To ve mně vzbudilo velikou lítost, poněvadž se to ovšem týká především mnoha starých hrobů někdejšího německého obyvatelstva, kterým je k tomuto datu šedesát let a více. Platnost jejich nájmu dávno vypršela a ve většině případů se o ně pravděpodobně už nikdo nestará. Byl by to však nejen konec míst posledního odpočinku blízkých lidí, nýbrž zmizelo by tak zřejmě v nenávratnu (v originále "auf Nimmerwiedersehen" - pozn. překl.) mnoho skutečností, které stojí za to znát (v originále "viel Wissenswertes" - pozn. překl.). Krajinně typická hřbitovní architektura - ať už pompézní náhrobky či malé skromné rovy - by zašla. Rovněž tak by už nebylo možné identifikovat osobnosti, které svou činností dosáhly jistého významu. V neposlední řadě dojde odstraněním třeba i zcela prostých hrobových míst k likvidaci upomínky na celou jednu skupinu obyvatel. Zmizí-li tedy tyto hřbitovy, upadne v zapomnění daleko více, než se zdá! A návštěvy hřbitovů by pak už nebyly onou vzrušující záležitostí jako předtím.
Je nasnadě, že by se měla na to téma upřít pozornost nějakou pódiovou diskusí či konferencí; sdružení Adalbert Stifter Verein alespoň už učinilo téma Deutsche Friedhöfe stěžejním bodem svého programu pro rok 2004.
Ti všichni, kdo tu dnes večer sedí (mezi přítomnými byl podle připojeného snímku i můj dlouholetý starší přítel Ing. Antonín Nikendey, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), cítili se očividně tímto tématem rovněž dotčeni do té míry, že se nebáli obtížné cesty sem na Šumavu, aby si zjednali jasno, co s těmito hřbitovy vlastně je a co se s nimi má dále dít. Je nám všem jistě jasné, že ne všechny staré hřbitovy bude možno zachránit a udržet. Je všude běžnou praxí po asi dvaceti až třiceti letech hrobová místa rušit nebo nově obsazovat.
Snad ale není ničím zvráceným věnovat těm starým německým hrobům v Čechách trochu více pozornosti a zamyslet se nad tím, jaký význam pro nás i v budoucnu mohou mít jako poslední stopy zasuté historie.
Na tomto místě bych ráda ještě jednou zdůraznila, co bylo zmíněno i v textu pozvánky: stále znovu užívaný pojem německé hřbitovy (v originále "deutsche Friedhöfe" - pozn. překl.) je vlastně nepatřičný, poněvadž hřbitovy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebyly nikdy rozděleny podle národnostních skupin (v originále "nach nationalen Gruppen" - pozn. překl.). Smíšená manželství tak jako tak ne vždy umožňovala jednoznačné rozhodnutí o tom, zda byl někdo opravdu čistokrevný Čech, Němec či Žid. Také z jazyka nápisů na náhrobcích to nelze bezpodmínečně určit, poněvadž mnohdy podléhala jejich určitá jazyková podoba dobovým předpisům a okolnostem.
Jestliže tato konference přesto jedná o hrobech a hřbitovech, které byly založeny a užívány především Němci v českých zemích, zejména v jejich pohraničních oblastech, není to proto, že by byly německé a proto snad možno-li nějak lepší či hodnotnější, nýbrž poněvadž se na základě zvláštního historického vývoje, totiž vysídlení téměř všech Němců z těchto území, staly výjimečnou skupinou hřbitovů. Jsou opuštěny a ohroženy ve své existenci, takže si zasluhují zvláštní ochrany. Náš respekt a naše vzpomínky však samozřejmě náležejí všem zesnulým, kteří byli v této zemi domovem.
Teď bych chtěla ještě poděkovat všem těm, kdo byli nápomocni při organizaci a financování konference. Byli to:
- Miroslava Prokopová, jednatelka Centra Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Zentrum) v Horní Plané (instituce ukončila svou činnost po úmrtí Horsta Löfflera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.),
- Ivan Slavík, zástupce ředitele Regionálního muzea v Českém Krumlově,
- Walter Rzepka, někdejší spolkový předseda Ackermann-Gemeinde a člen koordinační rady Česko-německého diskusního fóra (v němčině Deutsch-tschechisches Gesprächsforum - pozn. překl.),
- Susanne Zetsch, členka studentské skupiny Antikomplex,
- Sozialwerk der Ackermann-Gemeinde, Mnichov,
- Haus des Deutschen Ostens, Mnichov, jakož i
- Česko-německý fond budoucnosti, Praha.
Ještě jednou buďte srdečně vítáni! Mám radost, že jste přišli!

Zeugen der Geschichte - Gräber und Friedhöfe der ehemaligen deutschen Bevölkerung in der Tschechischen Republik und Möglichkeiten ihrer Bewahrung (2006), s. 13-17

S Annou Knechtelovou jsem se blíže seznámil až díky tomu, že její muž Dr. Raimund Paleczek (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) se nemohl účastnit zahájení výstavy pod názvem "Portréty z Čech a Moravy" v březnu roku 2018 a tu zahajovala v Jihočeské vědecké knihovně právě ona. O sobě hodně pověděla v rozhovoru, který s ní pořídila Anneke Hudalla, kde se hned úvodem dovíme, že se narodila roku 1959 v hesenském Wiesbadenu rodičům, kteří pocházeli ze severních Čech. Maminka se narodila v Chomutově (Komotau) a tatínek byl původem z Nového Boru (Haida, dříve česky Bor u České Lípy), kde po válce zůstala jeho sestřenice. Anna Knechtelová vystudovala slavistiku v Mohuči (Mainz), Berlíně, Praze a Neapoli, pracovala poté v letech 1995-1998 v německé redakci Českého rozhlasu (Radio Prag) a v Česko-německém fondu budoucnosti. Její magisterská práce z Berlína (1993) byla věnována románu Jiřího Šotoly "Kuře na rožni". Publikovala či pro rozhlas připravila mj. texty o díle Hildy Bergmannové, Olly Komenda-Soentgerathové, Johannese Urzidila, Hanse Watzlika či Franze Kafky, abych jmenoval jen ty autory, kteří jsou samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže. Poslední dobou působí ve sdružení Adalbert Stifter Verein, které podobně jako hornoplánskou konferenci či českobudějovickou výstavu pořádá nejrůznější akce, mající za téma česko-německé kulturní dějiny. Žije v Mnichově, je vdaná a bezdětná. Na vernisáži v budově Jihočeské vědecké knihovny mi Petr Hudičák, kurátor Muzea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově, sdělil, že s tou někdejší šumavskou "metropolí" má Anna Knechtelová jisté příbuzenské vazby. Ona sama to korigovala slovy, že někdejší tamější tajemník Německého svazu zemědělců a venkovských živností (Bund der Landwirte und des ländischen Gewerbes) Max Knechtel náležel k vedlejší příbuzenské větvi rodu Knechtelů (česky by se to příjmení dalo přeložit výrazem "čeledínek" či "pacholíček"). Ta osoba mě ovšem už z hlediska regionu zaujala. Jako tajemník politické strany, která ovšem v parlamentních volbách roku 1935 získala pouhých 5 mandátů oproti 44, jež nabyla Henleinova SdP (s níž v roce 1938 BdL zásluhou nacionálního křídla Hackerova jako strana splynula), figuruje na kandidátní listině voleb do zemského zastupitelstva téhož roku jako "rolník, Č. Krumlov". V rodovém katastru vyšebrodské matriky u jména svého syna a jmenovce, vyšebrodského advokáta JUDr. Maxe Knechtela (1907-2004) je označen jako "Kunstmühlebesitzer in Schömern 10", tj. "majitel strojního mlýna ve Všeměrech čp. 10" (viz na webu Zaniklé obce i s krajinným snímkem ze Seidelovy dílny). Narodil se podle českokrumlovské křestní matriky 12. září roku 1877 (křtil ho kaplan Laurenz /Vavřinec/ Jakeš) v rodině Franze a Philippiny Augusty Knechtlových (teprve od března 1938 se výnosem zemského úřadu v Praze píše příjmení správně "Knechtel"). Otec i matka byli rodem z Českolipska: otec Franz Knechtl, pozlacovač a majitel domu na českokrumlovské Tavírně (Schmelzhütte) čp. 16, byl synem Franze Knechtla, krejčovského mistra v Pihelsku (Pihlerbaustelln, česky i Pihelská Staveniště, později jen část obce Bor u České Lípy, farou příslušná i ke Sloupu v Čechách, kde měl můj syn Ondřej Mareš svatbu) čp. 71 a Marie Anny, roz. Schlegelové z "Fichlerbaustelle" (asi chyba zápisu) čp. 121, matka Philippine Auguste byla dcerou revírníka ze Svojkova (Schwoika) čp. 3 a Josephy, roz. Suskeové. Všichni předkové otce i matky byli tedy z Českolipska! Když 5. března 1939 Max Knechtel v tehdy už "říšském" Krummau an der Moldau (říšská župa Oberdonau) skonal, nekrolog v Budweiser Zeitung užívá o zemřelém charakteristiky "biederer deutscher Böhmerwäldler", tj. "dobrý (bodrý) německý Šumavan" a uvádí jeho funkci delegáta německé sekce Zemědělské rady pro Čechy (Landeskulturrat für Böhmen) jako daleko přesahující šumavské končiny, stejně jako jeho členství ve výboru Německého zemědělského a lesnického ústředí pro Čechy (Deutscher Land- und Forstwirtschftlicher Zentralverband für Böhmen) či už zmíněné zemské zastupitelstvo (Landesvertretung von Böhmen). Dne 7. března 1939 byl ve 4 hodiny odpoledne pochován v Krumlově nad Vltavou do šumavské země. Ty hřbitovy v Čechách!

- - - - -
* Wiesbaden (HE) / Horní Planá / Český Krumlov