FRANZ SERAFIN KREUSS
Sáňkování za koňskou zápřeží
Vzpomínka z mého dětství
Koně se pohnuli a uháněli s lehkými sáňkami kupředu. Náš kočí Josef* jen trhl otěžemi a mlaskl rty, jako by chtěl někoho políbit, a hopsal přitom na svém sedátku kočího sem a tam podle toho, jak sáňky letem překonávaly sněhové závěje na cestě.
Silnice a cesty na Šumavě byly zpravidla posety na metr vysokými závějemi. Josef se jen usmíval, neboť všechnu nesnáz lehce snášel na svém vypolštářovaném koženém sedátku, přes které byla ještě přehozena umně natřepaná koňská deka (v originále "Pferdekoze" - pozn. překl.). Druhou deku měl přitom ovinutou kolem břicha a nohou, podložených jejími splývajícími konci.
Rychlou jízdu miloval. Který rakouský dragoun by to necítil stejně? Naučil se během tříleté vojenské služby a mnoha záložních cvičení - jednou se dokonce účastnil velkých císařských manévrů v Haliči - co všechno se dá na koni žádat a navíc se držel i pravidel.
Když jsme my děti dostávaly strach a napomínaly ho, aby zpomalil, dostal se teprve do pravé nálady a opáčil jen: "Da muss man sich dem Teufel anvertrauen." (tj. "Člověk to musí svěřit čertu." - pozn. překl.)
Ačkoli tato slova naše obavy nijak neumenšily, myslím si přece, že v nich bylo pro nás něco okouzlujícího. Doslova jako by se nás chopila nějaká neviditelná síla a dala nám křídla, na nichž jsme teď letěli všemu naproti. Letěly vůči nám kameny při cestě, telegrafní tyče, stromové aleje po obou stranách, a když se jelo lesem, sněhem pokryté větve jedlí a smrků, sahající mnohdy až doprostřed cesty, nás míjely docela zblízka.
Nádherně zvonily rolničky, které visely po obou stranách z horní části popruhů příručního koně. K tomu poskytovaly stejnoměrné údery koňských kopyt čarovně vyvážený doprovodný takt. Tato rapsodie plynulé jízdy byla jen poměrně často přerušována krákotem havranů či ranami dřevorubeckých seker, jejichž ohlasy ovšem umlkaly stejně rychle, jako se vždy ozvaly. V letu byla všechna cesta, mířící do neznáma, do nekonečné širé a ztracené dáli.
Jaký jen půvab byl naší mladé mysli skryt v tom divokém honu, při němž byl sotva čas rozeznat objekty, míhající se kolem. Toliko několika lehkými mraky pokrytá obloha zůstávala nehybnou.
Takovéto sáňky byly opravdu blízko ptačímu letu a na ústa se drala otázka: "Wer hat ihn wohl erfunden?" (tj. "Kdože to asi vymyslel?" - pozn. překl.) Něco tak jednoduchého a přitom tak užitečného! Zejména na Šumavě, kde sníh ležel tak dlouho a zapadal všechny komunikace, se to nabízelo jako takřka ideální dopravní prostředek. Ještě dnes si nedokážu předstvit nic krásnějšího než takovou sáňkařskou jízdu za slunečného dne.
Nijaké jiné pozemní vozidlo by se nedalo užít k vyproštění stromových kmenů z lesa než právě pořádné dřevorubecké sáně, tady používané. A když už na lesním bezcestí utrpěly snad nějakou škodu, každý vesnický kovář je byl schopen snadno opravit.
Josef nebyl oblečen tak, jako bývali jízdní čeledíni (v originále tj. "die Reitburschen" - pozn. překl.) nebo kočí na panských statcích, kteří museli při výjezdu mít na nohou jezdecké holinky a na hlavě buřinku (v originále "Halbkrach", jak se v Rakousku říkalo "tvrďáku" /zvanému také "Melone" či "Steifer"/ - pozn. překl.). Také ne jako nějaký městský fiakrista s cylindrem a rukavičkami. Býval oděn jen prostě a svůj tvrďák, který ostatně v Kašperských Horách (v originále "in Bergreichenstein" - pozn. překl.) znal každý člověk (při uvedení Multererovy lidové hry "Saat und Ernte" ho míval na hlavě svatební družba, kterého hrál Franz Hoidn), vytáhl z truhly pro důstojnější vzhled toliko o svatbách či podobných příležitostech. V zimě nosíval vysokou kožešinovou beranici.
Nápadný na něm byl snad jen dlouhý knír, který si nechával narůst do té míry, že dosáhl vzhledu licousů. Čas od času si přejel přes knír ukazovákem, při čemž dával se šibalským úsměvem najevo, jak hrdý je na své koňské spřežení. Měl k tomu všechny důvody, neboť věděl, že jeho koně i na nejtišší pohyb uzdou či sotva postižitelný hles vyrazí kupředu silou vichřice.
Jaký je to jen pocit vědět, že něco takového nelze slovy vystihnout. Když se jelo přes most, zněly údery kopyt o poznání výrazněji a most se houpal v jejich rytmu. Chodci ustupovali stranou a zůstávali stát. Ze strachu či pouhým údivem? Jako by při sebemenším pohnutí mohl sjet z mračen blesk. Jaká neznámá síla vycházela z toho zmizelého světa koní!
Od té doby uběhlo téměř šedesát let. Sáňkování za koňskou zápřežín je mladé generaci už sotva známo. Pro mne včak zůstává symbolem šťastného dětství.
*Josef Drach, rodák ze zámku Kněžice v obci Petrovice /v originále "in Kneschitz, Gemeinde Petrowitz" - pozn. překl./, sloužil v Klatovech /v originále "in Klattau" - pozn. překl./ u dragounů a byl "dvorním" kočím pozdějšího ministra Dr. Schreinera /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ v Nemilkové /v originále "in Nemelkau" - pozn. překl./, dále ministra železnic Dr. Forstera /blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl./ v Kojšicích /v originále "in Koischitz" - pozn. překl./, na Karlově u Hartmanic /v originále "auf Karlhof bei Hartmanitz" - pozn. překl./ barona Heintschela /blíže o něm viz Biografický slovník českých zemí, zde mylně Karlov uváděn jako část obce Nová Včelnice!, ačkoli jde o statek u Hartmanic - pozn. překl./ a pana Müllera na Palvínově /v originále "in Pawinow" - pozn. překl./. Během této doby měl příležitost odvážet z nádraží k návštěvě u jmenovaných téměř všechny rakouské státníky, kteří k nim zavítali, s nimi pak i jejich rodinné příslušníky - přesto nikdy nepromluvil o tom, co tehdy viděl a slyšel - i ten nejprohnanější novinář, myslím, by z něho dostal nanejvýš: "Es waren anständige Leute.", tj. že to byli slušní lidé.
V devadesátých letech /rozuměj devatenáctého století - pozn. překl./ přišel Josef k nám do Kašperských Hor, kde mému dědečkovi po 14 let věrně sloužil - brával mě často k sobě na kozlík, učil mne záhy i péči o koně a základům jezdeckého umění, což se mi v poslední válce /rozuměj druhou světovou válku - pozn. překl./ znamenitě hodilo.)
Hoam!, 1965, s. 2-4
Vzpomínka na feriální slavnost roku 1922 v Kašperských Horách
Jako mluvčí studentského krajanského sdružení "Böhmerwald" (v originále "als Erstchargierter der Landsmannschaft ,Böhmerwald'", k tomuto zvláštnímu označení spolkové funkce viz Wikipedia - pozn. překl.) jsem byl pověřen připravit v Kašperských Horách o prázdninách naši domovskou slavnost (v originále "unser Heimatfest" - pozn. překl.). Poněvadž tam bylo domovem mnoho členů feriálního sdružení "Hochwald" (jeho název byl zřejmě zvolen podle proslulé novely /v českém překladu "Vysoký les" či "Hvozd"/ Adalberta Stiftera, který má samozřejmě i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, viz i text diplomové práce Radky Novákové /autorka se v ní odvolává i na českobudějovické nakladatelství Růže a Jihočeskou vědeckou knihovnu, vyslovuje také dík mnichovskému sdružení "Adalbert Stifter Verein", které práci udělilo stipendium na rok 2014/ odevzdané na Ústavu translatologie pražské Univerzity Karlovy, celý text přístupný na webové adrese - pozn. překl.), domluvil jsem se s jeho tehdejším mluvčím na spolupráci při mém úkolu.
Byl objednán sál u Watzlawicků, profesor Kollibabe (Hans Kollibabbe je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), přislíbil, že slavnostní komers (jde o ritualizovanou formu setkání studentských spolků s velice formální podobou a více méně pevnou strukturou jednotlivých částí - pozn. překl.) hudebně orámuje. Pro návaznou letní veselici byla zahrada vybavena zábavnými zařízeními a na závěrečný věneček (v originále "für das Abschlußkränzchen" - pozn. překl.) byla objednána kapela pana Blaschko (v originále "Blaschkokapelle" - pozn. překl.).
Nedovedu už dnes povědět, kterého kalendářního dne se program odehrával, umím však určit, že to bylo teprve po svaté Anně (tj. po 26. červenci - pozn. překl.). Toto tvrzení má základ v následující příčinné souvislosti (v originále "Dieser Behauptung liegt folgender Causal Modus zugrunde:" - pozn. překl.):
K přípravě programu, rozeslání pozvánek atd. jsem musel podstoupit mnoho hovorů, při nichž byl mým partnerem Pepperl Tick (tj. Josef Tick, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), tehdejší zmíněný už vlastně mluvčí feriálního sdružení "Hochwald". Telefon, automobilové spojení apod. tehdy neexistovaly a korespondence tam a zpět (v originále "das Hin- und Her-Schreiben" - pozn. překl.) zabírala mnoho času, takže bych dal přednost návštěvám Ticka na jízdním kole. Bydlel o prázdninách na statku Schenkenberg (dnes lokalita zvaná Na Radosti - pozn. překl.) půl hodiny cesty od Vimperka (v originále "eine halbe Wegstunde von Winterberg" - pozn. překl.). poněvadž jsem ale žádné jízdní kolo neměl, musel mi ho půjčit Franzl Nowak. Nikdy jsem předtím na kole neseděl a musel jsem zjistit, že jízda v kolejích štěrkových cest je velice namáhavá. Přišel jsem se štěrkem dost často do styku, což bylo každému snadno patrné na mých roztrhaných kalhotách.
Kolem poledne jsem dojel do Schenkenbergu. Naštěstí jsem tam potkal Pepperla Ticka jako prvního. Po výmluvném pohledu, který věnoval mým kolenům, přímému svědectví jezdcova cyklistického umění, zavedl mne do obytné budovy. Cestou ulomil snítku černého bezu a na mou otázku: "Wozu schleppst du den mit?" (tj. "Co se s tím taháš?" - pozn. překl.) opáčil: "Meine Schwester hat heute Namenstag und da überreiche ich ihn als Blumenstrauß." (tj. "Sestra má dneska svátek a tohle jí k němu dám jako kytku." - pozn. překl.)
Míval vždycky po ruce nějaký vtípek a tak ho sestře, paní Anni Oberhofnerové, v podobě pohotového čtyřverší věnoval i s tím bezem. Přestože jsem nedokázal zapůsobit ničím jiným než svým poničeným úborem, pozvali mě ke stolu a sváteční hostině.
Podle programu se mělo úvodní kašperskohorské setkání konat večer, ale Tschapek, u kterého k němu mělo dojít, se objevil už odpoledne s tím, že dorazil nějaký pán ze Sušice (v originále "aus Schüttenhofen" - pozn. překl.), objednal si pokoj a chce vědět, kde to všechno večer bude. Poněvadž jsem tušil, že se nejspíš jedná o nějakého zástupce okresní správy a já moc dobře česky nemluvím, poprosil jsem otce (byl to místní obchodník Karl Kreus, zřejmš znalý obou "zemských" jazyků - pozn. překl.), aby taky přišel a tomu pánovi se co nejdéle věnoval.
Pán s námi hovořil německy, představil se jako Dr. …, zástupce okresního úřadu v Sušici a předal mi písemné svolení k uspořádání domovské slavnosti s omezením, že spolkové barvy smějí být nošeny toliko v uzavřených lokálech. Můj otec si s ním sedl ve výčepu (v originále "ins Schanklokal" - pozn. překl.), zatímco já se omluvil, že musím pozdravit přicházející hosty. Uvedl jsem je do jídelny, kde jsme mohli po celý večer hovořit a zpívat, aniž bychom byli rušeni.
Úderem zavírací hodiny o půlnoci opustili přítomní spolkoví bratři (v originále "die Bundesbrüder" - pozn. překl.) místnost jídelny a já zašel do výčepu, kde se zástupce úřadu dosud bavil s mým otcem. Gratuloval mi ke krásným písním a mínil, že se s ničím politickým neshledal (v originále "und meinte, er habe nichts Politisches erkennen können" - pozn. překl.) a odjede proto poštovním vozem (v originále "mit der Postkutsche" - pozn. překl.) hned zítra zpátky. Na mou otázku, zda můžeme uspořádat i "Farbenbummel" (jako "(Farben)bummel se označuje promenáda německých vysokoškolských studentů s barevnými odznaky příslušnosti ke svému jednotlivému spolku - pozn. překl.) opáčil ironicky: "Wenn es Ihr Vater erlaubt." (tj. "Když to Váš otec dovolí." - pozn. překl.). Otci totiž už předtím sdělil, že je všechno dovoleno, pokud tomu nebude předcházet nějaké oznámení (v originále "wenn keine Anzeige erfolgt" - pozn. překl.). Jinými slovy: budeme-li se chovat klidně, nebude nikdo dodatečně pátrat, jestli vůbec došlo k nějakému zákazu. My jsme pak, ať už v lokále nebo veřejně, chodili ve svých spolkových barvách.
V sobotu se následně dostavili spolkoví bratři ze širšího i vzdálenějšího okolí pěšky buď přes Vimperk či Sušici.
Také "Ehrenbursch" (tj. čestný člen studentského spolku - pozn. překl.) Watzlik (Hans Watzlik má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) přišel už odpoledne a dal si od nás vyprávět před krásnou radnicí o dějinách města. Tu napříč náměstím přebíhala Rosl Kreussová a Watzlik ji stačil oslovit svým laskavým způsobem, Udělalo by mu prý velkou radost, kdyby se v 5 hodin dostavila k poště s velikou kyticí v rukou. V tu dobu měl totiž přijet poštovním vozem spolkový bratr (v originále "Bb." - pozn. překl.) Gerl. Souhlasila, byla svátečně oblečena a s kyticí na místě skutečně čekala. Watzlik jí vložil do úst následující slova, která měla pronést při předávání kytice přijíždějícímu: "Sei gegrüßt! Du gottbegnadete Dichter in den Mauern unserer freien Goldbergstadt!" (tj. "Buď vítán, Ty básníče z milosti Boží ve zdech našeho svobodného zlatonosného horního města!" - pozn. překl.) A pokud by oslovený měl opáčit: "Du irrst Dich mein Kind, ich heiße Gerl und bin kein Dichter." (tj. "Pleteš se, mé dítě, Gerl je mé jméno a nejsem žádný básník." - pozn. překl.), musela by říci: "Verstelle Dich nicht, Du bist erkannt. Dein geistreicher Blick hat Dich verraten." (tj. "Pryč s přetvářkou, jsi poznán! Tvůj duchaplný vzhled Tě ´prozradil." - pozn. překl.).
Čekali jsme celou dobu schováni v průjezdu poštovní budovy a vyslechli pak i slova přivítání.
Rosl odvedla dobrou práci a my vystoupili ze skrytu, až když už Gerl měl plnou náruč růží a z nesnáze byl vysvobozen naším uvedením žertu na pravou míru.
Slavnostní komité předestřelo bohatý program. Gerlův výtečný proslov byl orámován hudební prezentací kašperskohorské Drescherkapelle pod řízením prof. Kollibabeho, Arthur Buchhöcker přednesl árii "Wie eiskalt ist Deine Händchen" (tj. "Je studená ta ručka" - pozn. překl.) z opery "La bohème" (zazní v 1. dějství proslulého díla Giacoma Pucciniho z roku 1896 - pozn. překl.), sestra spolkového bratra Mattausche zatančila jedno baletní číslo za klavírního doprovodu své matky. Teprve úderem zavírací hodiny se začali rozcházet první z hostů.
V neděli o desáté dopoledne nadešla chvíle spustit "Farbenbummel". Představoval jsem právě svým spolkovým bratřím zpěvačky chrámového sboru, právě vycházející z kostela, když do tohoto vysoce oficiálního aktu vpadla naše pasačka Agnes a zajíkala se chvatným sdělením: "Schnell Franzl, eine Kuh ist in den Brunnen gefallen." (tj. "Rychle, Franzi, jedna kráva spadla do studně." - pozn. překl.) Pochopil jsem situaci a aniž bych se na cokoli ptal, letěl jsem domů, popadl pivní káru (v originále "ergriff den Bierkarren" - pozn. překl.), naložil dlouhý žebřík, 3 podpěry, řetěz, pavuzník (tj. lano na upevnění pavuzy, sloužící k připoutání fůry obilí, sena apod. - pozn. překl.), kladku s několika provazy (v originále "eine Rolle und einige Stricke" - pozn. překl.) a táhl káru v plném slavnostním spolkovém oblečení (v originále "in Vollcouleur", býval to smoking či frak se šerpou - pozn. překl.) ulicí zvanou Antonigasse na naše pole, kde jsme měli zeleninovou zahradu. K zalévání sloužila už mým dědečkem 6 metrů do hloubky vykopaná studna, navrch přikrytá dřevěnými poleny (v originále "mit Holzbohlen abgedeckt war" - pozn. překl.). Das Holz wurde morsch und unter der Last der. Dřevo bylo značně ztrouchnivělé a pod tíhou kravského těla se polena zřítila i s ním dolů ke dnu studny. Když jsem dorazil k místu nehody, svlékl jsem své vrchní oblečení, z podpěr jsem postavil stabilní trojnožku, na ni upevnil kladku, provlekl jí pavuzník a začal pak slézat po žebříku dolů do studny. Vodní hladina dosahovala tak vysoko, že z ní krávě vyčnívala jen hlava. Musel jsem se proto ponořit, abych dokázal uvázat pavuzník krávě kolem hrudi, což mě donutilo podlézt zvíře až pod jeho břichem. V mrazivé vodě to bylo něco poměrně neskutečného. Kráva ale jako by tušila, že jí chci pomoci a dala si všechno pokojně líbit. Poté, co se mi podařilo ovázat jí lano kolem hrudi, jiným provazem jsem jí omotal rohy a vylezl jsem ven ze studně. Následovalo vytahování půl tuny těžké krávy nahoru. Spolkoví bratři se činili u kladky s pavuzníkem a já u provazu kolem kravských rohů. Když se kráva ocitla přímo pod trojnožkou, nastal další problém, jak ji dostat na zem, aniž by se ještě pro svou váhu zřítila nazpátek. Mezi spolkovými bratřími se naštěstí vyskytl jeden silák, jemuž se podařilo zvednout jednu z podpěr natolik vysoko, že se špice trojnožky nachýlila směrem ke kladce a tím i kráva spočinula v zahradě takříkajíc na všech čtyřech a také na suchu.
Celá se ovšem třásla zimou, drhli jsme ji po celém těle a přikryli studnu novými poleny (v originále "mit neuen Bohlen" a ačkoli podobně znějící "poleno" v češtině odkazuje na proces půlení, "die Bohle" má ve starém lesnickém slovníku rovněž význam "fošna", ve spisovné němčině "die Pfoste" výraz pro totéž - pozn. překl.), aby snad někdy nedošlo k něčemu podobnému. Kráva k tomu všemu porodila donošené tele a já při "Farbenbummel" chyběl.
Zahradní lidová veselice (v originále "in der Zigeunerei" - ten výraz a asi i duch slavnosti by asi dnes zaváněly nekorektností - pozn. překl.) proběhl za teplého počasí i s tombolou velice úspěšně a při věnečku měl už každý děvče do páru.
V pondělí jsme podnikli výlet na Horskou Kvildu, kde dalo feriální sdružení "Hochwald" na rodném domě říšského poslance Wilhelma Pollaufa (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). který zahynul ve světové válce, umístit pamětní desku.
Zatímco píšu tyto řádky, vzpomínám na všechny spolkové bratry, zdravím ty, kteří jsou dosud naživu, a se steskem často myslívám na ty už zemřelé.
Hoam!, 1977, s. 256-259
Dipl.-Ing. Franz Serafin Kreuss, jak bývá titulován celým jménem, se narodil v Kašperských Horách čp. 34 (dům takto označený stojí kus naproti dnešními Muzeu Šumavy) dne 8. června roku 1902 (křtil ho český kněz Karel Marek, *27. prosince 1875 ve vsi Letovy /dnes část města Nalžovské Hory v okrese Klatovy/, vysvěcený na kněze 2. listopadu 1901 v Kašperských Horách, kde byl sice ustanoven kaplanem, ale 1. června 1904 byl dán na odpočinek pro neschopnost vykonávat kněžský úřad, † v Letovech 10. října 1904). Jeho otec Karl (Lorenz) Kreuss (*17. ledna 1870 v Kašperských Horách, † tamtéž 2. května 1945 /!/), manžel Theresie, roz. Ertlové (z Kašperských Hor čp. 134(i tento dům v dnešní Baarově ulici dosud stojí) a syn obchodníka téhož jména, provozoval jako on svou živnost na už zmíněné adrese v centru města, kde jeho syn přišel na svět. Chlapcova matka Emilia (*22. října 1874 v Kašperských Horách, †tamtéž 22. srpna 1935) byla dcerou Johanna Hoidna, majitele domu čp. 127 v Kašperských Horách (i toto číslo popisné nacházíme při tamní Zahradní ulici), a Theresie, roz. Glaserové z Červené (Rothsaifen) čp. 92. Rodiče se brali v Kašperských Horách 27. listopadu 1899. Na záznamu v křestní matrice má své místo i přípis o svatbě Franze Serafina Kreusse 2. ledna 1932 v Hartmanicích (Hartmanitz) s Hertou Hedwig Maderovou. Z dopisu Franze Petera Kreusse, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, se dovídáme nejen stupeň jeho příbuzenského poměru s Franzem Serafinem (viz obrazová příloha z vídeňského dopisu s datem 22. února 2025), nýbrž i data nevěstina (*18. května 1906 v Hartmanicích, †29. května 1994 v bavorském Mnichově) a rodičů ženichových. Nevěstin otec Josef Mader je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, nevěstina matka Amalia, roz. Beywlová (*12. dubna 1881 v Hartmanicích, †4. září 1967 v bavorském Řezně /Regensburg/), která v Maderově medailonu není zastoupena s úplnými daty, ve zmíněném vídeňském dopise figuruje i s nimi. Podle téhož vzácného pramene, odvolávajícícho se na osobní zápisky F.S. Kreusse z archivu F.H. Madera, navštěvoval jejich autor ve svém rodišti obecnou školu a od roku 1913 i tamní c.k. státní vyšší reálku, na níž s vyznamenáním i maturoval. Po dokončení pražských studií chemie získal v roce 1926 místo v laboratoři pivovaru knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga v Protivíně a hned následujícícho roku 1927 se stal vedoucím laboratoře akciového pivovaru v Chebu (Eger). V této pozici setrval až do srpna 1941, kdy byl povolán k válečné službě ve stejnokroji wehrmachtu. V roce 1934 převzal navíc i technické vedení likérky Ilka, pobočky chebského akciového pivovaru.Vojenská služba ho zavedla do Kasselu, kde působil jako zvláštní zemědělský vedoucí a odtud na východ do dnes ukrajinského Lvova (Lemberg). Tam se i díky své částečné znalosti češtiny brzy podílel na obnově ukrajinských pivovarů (v zápiscích se uvádějí místní jména "Shytomyr, Winnyzja, Barditschew, Radomischl, Tschudnow und Nowograd-Wolynsk mit Mosyre", dále palírny "in Andruschiwka, Tschwerwonje, Korostischev, Luka, Novograd-Wolynks, Winnyzja, Nemirow, Nemirinze, Gaissin, Pschelnoje, Stadniza, Jakinovka, Kalinovka, Monastyrischsche, Ulanovka, Ovetschadse", továrny na produkci vodky "in Shiytomyr, Winnyzja, Novograd-Wolynsk", octárny "in Berditschev und Winnyzja", lisovny ovoce "in Nemirow" a škrobárna "in Tschudnov". Následovalo i převzetí cukrovaru "in Andruschiwka". Tak mohl F.S. Kreuss uvést do provozu 16 palíren o produkci 10-30 tisíc litrů lihoviny (v originále "Liter rektifizierten Sprit"/pěkně česky řečeno "špiritusu"/ - pozn. překl.). V březnu roku 1944 se Kreuss začal pokoušet o návrat zpátky do Chebu přes Budapešť a Vídeň. Mělo se ovšem stát jinak. Byl přidělen jako radista k SS a ocitl se ve Fürstenbergu u Berlína, pak přes Tyrolsko, Zell am See, Sankt Johann, Kitzbühel a Innsbruck (všechna místa v dnešním Rakousku) a přes Brennerský průsmyk (Brennerpass) do Gossensass (italsky Colle Isarco) v jižním Tyrolsku. Následovala další okružní trasa, která ovšem skončila v americkém zajetí, z něhož byl Kreuss propuštěn 14. června 1945. V Chebu ovšem už v prosinci téhož roku započal odsun Němců. Nový obtížný začátek čekal Kreusse v bavorském městě Taufkirchen. Zemřel v požehnaných 97 letech 27. června roku 1999 v Mnichově, jak se dočítáme v nekrologu, označeném šifrou Z. B. (skrývá se pod ní zřejmě Zephyrin Beywl, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Pochován byl na hřbitově München-Pasing po boku své ženy a nekrolog vyjadřuje soustrast jeho dcerám Waltraud, provd. Deindlové, Elfriede, provd. Hartmannové, jakož synu Gerhardovi a jejich rodinám. V témže čísle krajanského časopisu "Hoam!" najdeme i "Fiduzit!", tj. parte sdružení "Alte Prager Akademische Landsmannschaft Böhmerwald". Stará láska nerezaví - Alte Liebe rostet nicht.
- - - - -
* Kašperské Hory / † † † Mnichov (BY)
