PAUL LEPPIN
|
Altmodisches Frühlingslied Buntfarbene Nebel greifen Nach den Türmen in der Stadt, Die Moldau zieht brennende Streifen Um die Mauern von Wyschehrad. Leer sind die Gartenterassen Kahl raschelt der wilde Wein, Aber der Frühling geht durch die Gassen Und schaut in die Fenster hinein. Ich geh über Plätze und Brücken Im langsamer Schlenderschritt Und trage ein banges Entzücken Behutsam im Herzen mit. Die Schiffe schaukeln im Hafen, Das Wasser rauscht beim Wehr Die Mädchen kommen verschlafen Aus klingenden Märznächten her. Die Heimat hat wunderschöne, Die schönsten Kirchen der Welt, Es ist ihr Glockentöne Von heimlichen Inbrunst geschwellt. Die Augen der Leute sind dunkel, Von selig Zuversicht feucht - Der Veitsdom steht vol Gefunkel Im letzten Abendgeleucht. |
Jarní píseň dle dávného vkusu Sahá pestře měňavá mlha výš po věžích, táhle plát zřím pás Vltavy, na niž vrhá stín svých zdí shora Vyšehrad. Terasy zahrad jsou prázdné, psí víno šustit tam slyš, jaro už však uličkami vládne a nahlíží do oken blíž. Přes náměstí jdu a přes mosty toulám se jen sem a tam, svůj úžas vždy tichý a prostý dál v srdci si uchovám. Loďky se houpají, stále tak vodou šumí jez, dívky z noci nevyspalé, jak z tance jdou tím březnem dnes. Domov má plničko kouzel, nejhezčí kostely má, v hlaholu zvonů dlouze jich ztajená vroucnost dřímá. Ty naději vlahá všech tváří, v nich oči vidím se tmít -- to zásvitem posledním září tím večerem svatý Vít. |
|
P.S. Přestože v českém vydání pamětí Maxe Broda ("Život plný bojů", 1966, autor je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže) dokazuje skvělý překlad veršů Leppinovy mladistvé sbírky "Zvony, které volají ze tmy" jejich naprostou souvislost, ba identitu s touto básní jeho "pozdní sklizně", tady znějí doslova jako rozloučení starého pražského němectví s jary města nad Vltavou. I v Krumlově však dodnes nad tou řekou stojí "německý svatý" Vít. |
|
|
Gebet für die Heimat Die Heimat hat Zauber und Zeichen, Die muss man nur richtig verstehn: Baumriesen, die himmelwärts reichen, Mondlichter auf schimmernden Teichen, Blauberge und Waldeswehn. Da reift das Korn im Gelände Schwerkrumige Ackerspur, Da rauschen die Flüsse behende, Gott breitet die segnende Hände Über die goldene Flur. Der Grenze Hüter und Meister Geht Rübezahl auf die Fahrt. - Es knistert im Hochland der Geister Sein von Gestöber vereister Wallender Wolkenbart. Und Kirchen gibt es im Tale Mit Glocken lieblich und lind - Wie wird da mit einem Male Bei frommen Kerzen Gestrahle Der gläubige Beter zum Kind! Du altes Prag voller Wunder Im Herzen des böhmischen Lands, Von Linden umsäumt und Hollunder -! Es brennt deine Schönheit wie Zunder Im unvergänglichen Glanz. St. Nepomuk, du Getreuer, Du hast an die Liebe geglaubt - Es schwelt ihr heiliges Feuer Als ewige Glut im Gemäuer Und schmückt dein steinernes Haupt. Gib acht auf deinem Posten, Der die Moldaubrücke bewacht! - Vom Westen bis zum Osten Lass nicht die Liebe verrosten! - St. Nepomuk, gib acht! |
Modlitba za vlast Vlast má svá kouzla a divy - i ty jednou porozumíš: hvozd do nebes pne se v ní živý, třpyt rybníků, měsíčné nivy, lesa van, hor modrá říš. Zrno tu dozrává v kraji, kde těžkou brázdou jde pluh. A řeky tu šumí jak v ráji, hleď -- sám Bůh požehná ji, tu zemi, ten zlatý luh. Hranici žárlivě střeží duch Rýbrcoul napořád: rojí se, horami sněží, mrazí a když bouře běží, vous ježí ve mračný řad. Kostely v lukách se tratí, z nich lije se láska a jas - jako bys domů se vrátil, zvon na jitřní rozeznívá ti zpěv dítěte, kterým jsi zas! A Praha, ta divuplná v srdci prastarých Čech! Bezů a lip plavá vlna zrá v kráse, jak oheň se hrne zář, až se zatají dech. Z Nepomuku svatý Jene, Ty za věrnost splatil jsi daň: v tom ohni vynořeném, co věnec Ti nad hlavou klene, ožívá kamenná skráň. Tu zemi u Vltavy jenom dál zdárně střez! Západ i východ zní splavy, ať láska v nich nezrezaví! Vytrvej! Nepověz! |
|
P.S. Původně byl tento český překlad básně, snad vůbec nejkrásnější německy psané "chvály Čech", mnou uveřejněn v časopise Iniciály (1993, dodnes mne dojímá, že to číslo podpořila švýcarská nadace "Pro Helvetia" /!/), jako součást výboru "Několik Němců z Čech" s poznámkou, že se opírá o starší pokus Pavla Eisnera, který ostatně přetlumočil, rovněž jako u této "z rasových důvodů" pod pseudonymem Rudolf Černý, i báseň předchozí a uveřejnil oboje roku 1941 v antologii "...ta krásná země". Mé překlady obou básní jsou tedy jen verzí, odvažující se Eisnerovu zasvěcenost pouze nesměle zdálky napodobit. |
|
|
Aus einem jungen Jahr Das war ein Frühling, brandrot und erleuchtet, Er strömte zärtlich um entflammte Luken Schwer neigten ihre Stirn, vom März befeuchtet, Die Statuen der heil'gen Nepomuken. Wars nicht der Zeit, wo wir mit heißen Händen Die Gnade hielten, die so oft versäumte, Wo wunderbar im Brausen und Verschwenden Die alte Moldau wie ein Wildbach schäumte? Der Veitsdom stand in silberhellen Feuern Die lange brannten, ohne zu erdunkeln, Die Stadt lag still, gewirkt aus Abenteuern, Von Sternen überglitzert und Karfunkeln. Von fernen Firmamenten kam ein süßer, Tauklarer Sturm auf weißem Wolkenwagen, Der hat mich tief ins Land gesalbten Büßer, Ins holde Himmelreich der Welt getragen. |
Z jednoho roku zamlada Bylo jaro, až požárem se skvělo, vikýřům horkým podávalo něhu, ve vlahém březnu klonil těžce čelo svatý Ján z mostu prostřed říčních břehů. Nebyl to čas, kdy jsme v svých horkých rukou drželi milost, která snadno míjí, kde stará řeka nám jak před rozlukou bystřinnou zašuměla melodii? Svatý Vít stál v ohnivém stříbrojasu a dlouze plál, aniž by temněl v stínu. Město ztichlo, utkáno ze všech časů, už v třpytu hvězd dál blysklo od rubínů. Z dalekých obloh v sladkém okamžiku očistná bouře zdála se, že slétá, mraky mne táhly v kraje kajícníků, spasených jako v nebi blahem světa. |
P.S. Tady je zajímavé snad jen to, že překlad vznikl pozdního podzimu roku 2008 ve žlutém Opelu Corsa na návsi v Dubném blízko Českých Budějovic, kolem kraj plný jihočeských vod. Tekou co krev k srdci země a dávají mu sílu bystřiny.
Paul Leppin, o kterém jsem se až díky Hugonu Rokytovi dověděl, že se v jedné ze svých povídek dal inspirovat kouzlem Ledererova Maškarního sálu na českokrumlovském zámku stejně jako kdysi i mladý Rilke, se podobně jako "René Maria" narodil v Praze, a to 27. listopadu roku 1878 (Rilke o necelé tři roky dříve) Josefu Leppinovi a jeho ženě Paulině, roz. Scharsachové. Poněvadž v tom městě, které až nadskutečně miloval, také zemřel, není tedy vlastně "z Čech", nýbrž bývá řazen k pražskému německému, převážně židovskému okruhu, který získal městu světovou literární slávu. Na rozdíl od tolika jeho členů nebyl "židovského původu" a nemusil tedy hledat po příchodu nacistů azyl v cizině. Roku 1941 po několika výsleších pro své podezřelé styky vstoupil nakonec i do NSDAP (v jednom z pramenů je to formulováno tak, že "učinil neúčinný pokus zajistit si získáním stranické legitimace nárok na zdravotní péči). Jako by se tím naplňoval titul jeho dekadentního románu "Severinova cesta do temnot" z jeho mladších let, kdy tento poštovní úředník býval nekorunovaným králem pražské bohémy a odnesl si odtud nemoc, na níž zahynul i Mannův Doktor Faustus. Zemřel "v prvních dnech jara", jak píše Pavel Eisner, 10. dubna 1945 (pochován byl na vinohradském hřbitově), a ušel tak ponížením dalším. Jeho knihovna byla "za revoluce" zničena, jeho žena Henriette (to jí, "gütige", tj. "dobrotivé", věnoval knihu, z níž pocházejí všechny naše ukázky i úvod Zweigův) neušla "odsunu" a brzy nato v Německu zemřela. Jan z Nepomuka, který je Leppinovi nejen v jeho Modlitbě za vlast symbolem českého osudu, neskončil ostatně lépe, byť nebo právě proto, že "vytrval". Z Leppinova díla jmenujme mladistvou ještě sbírku Die Glocken, die im Dunkel rufen (tj. Zvony, které volají ze tmy) z roku 1903 a později Die bunte Lampe (1928), pozoruhodným dokladem opožděného zájmu o jeho dílo je i první německé vydání jeho "románu ze staré Prahy" Blaugast až v "orwellovském roce" 1984, překlady jeho děl do jiných jazyků a v roce 2007 započatá souborná edice jeho díla ve švýcarském ssi-Verlag. Ke dvojsvazku "Prager Rhapsodie" z roku 1938, kdy autor stačil ještě získat čestné uznání pražského ministerstva kultury (čtyři roky předtím mu byla udělena Schillerova cena), napsal příteli předmluvu sám velký Rakušan Stefan Zweig. Překládáme její text v úplnosti:
O Paulu Leppinovi
Je tomu třicet, ba více nežli třicet let, co Paul Leppin v Praze vydal sérii lyrických letáků, nesly jméno "Frühling" a Hugo Steiner-Prag, týž, kdo dnes vyzdobil tuto jeho podzimně zralou knihu, dal jim starostlivě diskrétní výpravu. Lyrický kruh mladých pražských básníků byl bratrsky seskupen v těch listech, Camill Hoffmann (1879-1944 v Osvětimi - pozn. překl.), Ottokar Winicky (je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže -pozn. překl.), Oskar Wiener (1873-1944 v Terezíně, je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže -pozn. překl.) a v jejich středu stála, už tehdy své o něco jen mladší souputníky čímsi přečnívající, nezapomenutelná osobnost Rainera Marii Rilkeho (i on je samostatně zastoupen na těchto webových stranách - pozn. překl.), kterému bylo věnováno krásné zvláštní číslo letákové edice (myslím, že to bylo naposledy, nebo alespoň téměř naposledy, co se rozhodl svěřit své básně nejprve k časopiseckému otištění). Vnitřní spříznění, spříznění jedné generace a jedné zemské končiny (v originále "und einer Landschaft" - pozn. překl.) formovalo tento kruh, muzicírující lyricky vzletným jazykem a usilující znázornit své básnické myšlenky ze stejného dobového pocitu. Je inu vždy osudem takových uskupení, že jejich nejsilnější zjev, když postupně převýší svými výkony to, čeho dosáhli ostatní, zároveň světlem, které vyzařuje z jeho vítězného jména, zastíní někdejší kamarády. Ve vesmíru literárních dějin tomu tak bylo se Shakespearem, který všechny ty skvělé souputníky kolem, ať už to byl Marlowe, Fletcher, Ben Jonson, Ford či Dekker, odstavil svým ohlasem, a stejně tak v těsnějším kruhu naší soudobé německé lyriky dílo a ohlas nezapomenutelného Rainera Marii Rilkeho trochu staví do stínu výkony těch, kdo v témže duchu, se stejnou silou ideálu a ve stejně ryzím duchu činně prosazovali kolem něho v Praze svou lyrickou vlohu; snad jen my, kdo jsme Rilkeovy začátky ještě na vlastní oči spoluprožili, můžeme dosvědčit, že přinejmenším jejich skutečný prvopočátek má za mnohé co děkovat pospolitosti s oním lyrickým kruhem a básnicky družné příchylnosti těch mladších.
V oněch dnech jsem se poprvé seznámil s básněmi Paula Leppina a mnohé se mi staly natolik drahými, že ještě dnes, po tolika letech, mnohé řádky a strofy jsou pro mě něčím dokonale současným. Vždycky, když jsem pak opět v nějakém časopise natrefil na jeho báseň či nějakou jeho okrouhlou a ryzí črtu v próze (v originále "eine seiner runden, reinen Prosaskizzen" - pozn. překl.), pojala mne už předem při spatření autorova jména naděje, která nebyla snad nikdy zklamána. A když jsem pak naposledy při zastavení v Praze jednomu příteli hned jako prvou položil otázku, jak je možné, že verše tak čisté povahy, básnické výdrže a jistě i trvalé hodnoty nebyly nověji sestaveny ve sbírku, obdržel jsem dobrou zprávu, že se právě takový soubor připravuje. A teď leží před námi a dosvědčuje - nejinak, nežli jsme očekávali - nejkrásnějším způsobem své oprávnění. Paul Leppin za všechna ta léta nezměnil svůj básnický typus (v originále "seine Art" - pozn. překl.), sotva rozšířil svůj citový okruh, zároveň jej však prohloubil dovnitř. Nepřerostl svou niternou sféru, s tvrdošíjnou věrností ale se do ní ještě hlouběji, ještě niterněji zapředl. Poezie je mu stále ještě přiznáním k sobě samému, k tomu magickému, a neustále ho stále znovu okouzlujícímu městu jménem Praha, a zatímco jiní zhusta a až příliš zhusta básní, jeho umění se jen jaksi více a více zhušťuje (v originále (v originále "und indes andere viel und zu viel gedichtet haben, hat seine Kunst sich gewissermaßen nur verdichtet" - pozn. překl.). Nezaměňuje jako ti mnozí až příliš snaživí básnickou produkci s provokací, nenadýmá se svým básnickým pocitem a nevypouští jej pak okázale ze sebe, nýbrž ty vzácné a požehnané okamžiky, kdy se v něm naléhavě formuje báseň, jsou pak skutečně tvůrčí a vypovídají jeho osobní múzickou tóninou i mnohé o duši toho čarovného města. Všechno to, co se nás vždy na Praze tak básnicky dotýká, noblesa jejích starých budov, ta stínohra a mnohdy skurilní labyrint jejích těsných uliček, sladká melancholie, která se vznáší jejím ovzduším (snad je čímsi slovanským), ocitá se znovu v Leppinových básních, které pocházejí ze zapadlých časů stejně jako nejkrásnější pražské domy a přece ve své kráse nijak nezestárly. Jak je pro člověka obšťastňující jít sám a navečer oněmi uličkami od domu k domu, od náměstí k náměstí, od jednoho k tomu druhému, tak obohacující je číst v této knize list za listem, nijak zhurta, nijak příliš hltavě, o to vřeleji pak těšit se drobnými něžnostmi, jemnými arabeskami a stínovými ornamenty. Non multa sed multum: nikdy nejde přece v poezii o to, dávat nějak mnoho, nýbrž jen o to, dokonale obkroužit vytyčený prostor, říci to své vlastním způsobem a tváří v tvář nestálým časům nastavit stálé niterné stanovisko. Skutečnost, že právě to Paul Leppin učinil jak jen možno nejčistěji a nejvýmluvněji, zdá se mi dosvědčovat jeho kniha, kterou nás konečně a k naší trvalé radosti obdarovává.
Psáno v Londýně na podzim 1937.
- - - - -
* Praha / Český Krumlov / † † † Praha
