FRANZ JOSEF MATZ

Zásady a způsob, které byly sledovány při zařízené systematické péči o les v knížecích schwarzenberských vrchnostenských lesích, navržené jejich lesním ředitelům jako vodítko a konformní poučení (1795)

Takto alespoň přeložil německý titul Matzova základního lesnického spisu "Grundsätze und Verfahrungsarth, welche bei eingerichteter systematischen Forstbehandlung in hochfürstlichen schwarzenbergischen obrigkeitlichen Wäldern beobachtet werden, denen Forstvorstehern zur Richtschnur und gleichförmige Belehrung entworfen" Ing. Antonín Nikendey v medailonu, který pojal nejprve, kryt pseudonymem Milli Schwarz, do své brožury Berühmte schwarzenbergische Forstleute (1985), česky pak vyšel až po Nikendeyově skonu v roce 2011 ve 43. čísle časopisu Obnovená Tradice. Vázán přátelskou úctou k autorovi medailonu, čerpám právě odtud data a fakta o životě muže, který podle Nikendeyových slov "daleko předčil své současníky a ve své horlivosti a oddanosti dobré věci, otevřenosti a přímosti zůstane, nehledě na svou lesnickou činnost, navždy pozoruhodným zjevem i jako člověk". Podle kapitoly, věnované Matzovi (napsal ji zasloužilý českokrumlovský archivář František Navrátil) v knize Velké vzory našeho lesnictví (1958), narodil se budoucí schwarzenberský lesník 28. července roku 1755 na Červeném Hrádku (Rotenhaus) u Chomutova (Komotau) otci Johannu Josefu Matzovi a matce Anně Rosině, roz. Franckové, poddaným tamního auersperského panství (roku 1771 ho koupil říšský hrabě Johann Alexander von Rottenhan). Poté, co absolvoval nižší školu, vyučil se mladý Franz Josef u lesmistra Johanna Heinricha Ehrenwerta a roku 1783 byl přijat do schwarzenberských služeb. Přes tehdy schwarzenberské Postoloprty (Postelberg) odchází do Českého Krumlova (Böhmisch Krumau), hlásí se u lovčího von Feldegga a od ledna 1784 pak pracuje u inženýra Rosenauera (Wenzel Fellner von Feldegg i Josef Rosenauer jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), který je jeho představeným do roku 1786. Už v roce 1784 Matz provádí první proces lesního zařizování v lese zvaném Ptačí hrádek (Vogeltempel) u Krumlova a tento taxační elaborát poslouží mu pak jako příklad pro pozdější systemizace. Roku 1785 je Matz jmenován lesním inženýrem a 1788 je povýšen na jízdního lovčího (Reitjäger, česky i "pojízdný myslivec"). Dne 31. července 1792 se v Krumlově koná jeho svatba se zdejší měšťanskou dcerou Elisabeth Kremserovou. V roce 1790 vypracoval Matz prostou taxaci tzv. "plavebních lesů" (Schwemmwälder) v komplexu hory Plechý (Plöckenstein) a pět let nato mu v bývalém klášteře Zlatá Koruna (Goldenkron) přiděleno vrchností několik prostor, v nichž zřídil dodnes proslulou lesnickou školu. V následujícím roce 1796 byla v tzv. Zlatokorunském lese (Goldenkroner Wald) založena i neméně slavná Matzova "lesní plantáž"(Forstplantage), školka pro praktickou výuku adeptů lesnictví. Podobné vznikly i u mysliven v Novém Dvoře (Neuhof), Bohouškovicích, Želnavě (Salnau) a Bližší Lhotě (Vorderstift). Jeho taxace plavebních lesů souvisely i s přípravou ploch pro budování schwarzenberského plavebního kanálu (zachoval se Matzem podepsaný plán lesa Brunau, který byl postoupen klášteru Schlägl za pozemky potřebné ke stavbě kanálu. Vedle už zmíněného spisu konkrétně určeného péči o schwarzenberské lesy vyšel téhož roku 1795 ještě další Matzův spis pod titulem "Klassisches Lehrbuch von der Forstwissenschaft, wie solche durch den fürstlichen Reitjäger und Forstingenieur Matz denen Forstpraktikanten durch Erklärung begreiflich gemacht wird" (tj. "Klasická učebnice lesnictví, jak je objasňována knížecím jízdním myslivcem a lesním inženýrem Matzem jeho lesním praktikantům"). Jeho autor zařizoval nejen knížecí lesy v celkové ploše kolem sedmnácti a půl tisíce hektarů, nýbrž i několik lesů obecních, např. lesy městyse Chvalšiny (Kalsching). V roce 1812 byl ještě pověřen novou taxací lesů v panství Prášily (Stubenbach) a Dlouhá Ves (Langendorf) a téhož roku pak přemístěn jako vrchní myslivec (Oberjäger) a ředitel lesního úřadu do městyse Mšec (Kornhaus) v okrese Rakovník. Tam ve Mšeci 9. listopadu 1842 i zemřel. Časový úsek až do roku 1830 lze ve schwarzenberských lesích nazvat obdobím Matzova zařízení, jak uvádí portál Mezi stromy.cz a připojuje k tomu hned i následující vysvětlení: "Jeho metoda ovšem nebyla složitá: byla to jednoduchá soustava lánová. Rozdělil lesy hlavními liniemi, které byly vedeny převážně od jihovýchodu k severozápadu na základní oddělení; ta ohraničil a rozdělil mýtnicemi (průseky) vedenými kolmo k hlavním liniím a tolik stejných pasek, kolik činila obmýtní doba, určovaná zpravidla v rozmezí 100-140 let." Zakládal prý se svými žáky v polesí novodvorském a želnavském smíšené porosty dubu, buku, javoru, jilmu, jasanu, olše, smrku, borovice a modřínu. Nevím, nakolik vydrželo jeho "rozdělení průseky" ("Schlageintheilung") po všech převratech času, některé z těch "Matzových" stromů však snad musí stát až dosud.

P.S. Ing. Josef Jelínek, ročník narození 1923, rodák z dnes už neexistujících Ervěnic (Seestadtl) u Chomutova (Komotau), význačný český lesnický odborník, publikoval ve své knize "Od jihočeských lesů k hospodářským lesům Šumavy" (2009) - mám v ruce její výtisk věnovaný právě jeho příteli Ing. Antonínu Nikendeyovi - i stručný obsah Matzovy instrukce z roku 1795, jejíž titul uvádí náš text. Stručně vyjádřeno podle Jelínka přikazovala tato instrukce:

jak rozčleňovat lesy na hlavní díly a roční paseky včetně vytýčení a zaměření jejich ploch,
jak zjistit výši dřevních zásob, jejich průměrné přírůsty a z toho odvodit únosnou výtěžnost,
jak uskutečňovat těžby a evidovat množství z lesa vyklizeného dříví, jak dočistit paseky, klučit pařezy a kdy zachovávat pasečný klid,
jak sbírat lesní osivo a vypěstovat potřebné sazenice autochtonních dřevin,
jak zalesňovat holiny, ochraňovat kultury a pečovat o porosty až do jejich mýtní zralosti.

Co víc: Jelínek zveřejňuje ve své knize na s. 87-88 ve výtahu i překlad textu, který Matz vypracoval roku 1812, kdy byl "z popudu nadlesního Janovského, svého žáka, pozván na Šumavu, aby posoudil výši etátu (tj, objemu dřeva, který lze z lesa v daném období těžit s ohledem na dosažení stavu trvalosti a nepřetržitosti těžeb a s přihlédnutím k stávajícímu, především věkovému rozdělení lesů) pro lesy prášilské, už kdysi Ehrenwertem navrženou (91 410 plnometrů) a později Rosenauerem (Josef Rosenauer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) upravenou (75 600 plnometrů)." Matzovu, podle mého názoru historicky velmi cennému textu v Jelínkově překladu (Jelínek popis na rozdíl od vzletné beletrie Klostermannovy /Klostermann je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ označuje za konstatování pro laiky nezáživné) do češtiny dáváme vlastní titul a doplňujeme navíc zpětně původními německými místními a pomístními jmény.

Ze zevrubného popisu lesních porostů v okolí Prášil

Prášily (Stubenbach) - revír s poměrně dobrou, přestože místy močálovitou půdou, hostí podle Prášilského potoka (Stubenbach) šedesáti- až stoleté buky s jednotlivou příměsí javorů. Zatímco větší část lesů na Ždánidlech (Steindlberg) byla vykácena pro potřebu Zrcadlové huti (Spiegelhütte), zůstává stráň nad obcí zaujata stoletým smrkem a bujem. Směrem na Gsenget jsou místa zmlazená jeřábem pod jednotlivě od vrcholku schnoucími smrky. Příměs jeřábu je vhodná nejen k výrobě obručí na sudy, ale i jako prvek vylepšující růstové prostředí. Ačkoli téměř všechny smrkové porosty starší 200 let jsou prořídlé a souvisle borůvčím podrostlé, nechybějí místy dobře odrůstající skupiny hustých a dobře odrůstajících smrkových mlazin. Tratě svažující se k Prášilům zaujímá šedesátiletý smrk, jemuž se dobře daří i na stráni nad Javořím potokem (Ahornbach).

Nová Studnice (Neubrunn) - nad Zelenohorskými sklárnami (Grünberger Hütte) jsou dva močály; proti Seebergským hranicím se rozkládá smrková kmenovina s jedlí a jednotlivě vtroušeným bukem. Většinou však roste smrk bez příměsi. Na vrcholku Jezerního hřbetu (Seerücken) je velká sklářská paseka, kde dobytek spásá nárosty mezi zapojenými skupinami smrkových tyčí. Ačkoli blízko ústí Moorbachu do Javořího potoka je půda močálovitá, zaujímají okolní prostory zcela zdravé, 300 let staré smrky. Na Seckerbergu (odvozeno od "posekaný" les) rostou 150 let staré smrky s příměsí buku.

Schätzův Les - nejblíže ke kanálu situovaný revír obhospodařuje smíšené jedlo-bukovo-smrkové lesy, které jsou těžbou silně postihovány. Vznikající holiny jsou uměle zalesňovány sijí smrku do mezer mezi již odrostlé, přirozeně zmlazené jedle a buky. Dobře tu předrůstají ojediněle vtroušené modříny a sosny. V porostech těžbou silně navštěvovaných je třeba důsledně šetřit a hájit mateřské buky, které jsou zcizované místním obyvatelstvem k výrobě domácího nářadí. Z hustých modřínových sijí je možno vyzvedávat semenáčky a doplňovat jimi mezery v řídce rostoucím smrku.

Modrava (Mader) - se rozkládá většinou na kamenité půdě, kterou na zbahněných lokalitách pokrývá mech. Nad Modravou je velká "plavecká" paseka s mezernatě zmlazeným smrkem, který vyžaduje vylepšení. Holé svahy spadající k Modravskému potoku (Maderbach), využívanému k plavení, umožňují větrům vyvracet lesy na Oblíku (Steiningberg), jehož holiny byly zčásti zalesněny. Bažiny u Moorbachu a Großmüllerbachu jsou řídce porostlé hnijícími smrky; sušší vyvýšeniny kryjí 300-350 let staré smrky cíleně předržované k přirozenému zmlazování. I bažiny podél Studeného potoka (Schmiedbachl) jsou řídce zaujaté přestárlými smrky, které směrem ke Špičáku (Spitzberg) a Šumné (Plattenhausen) už trpí hnilobou.

Březník (Pürstling) - má na návrších půdu dobrou. Na níže položených rovinách sahajících k Weitfällerbachu se rozpadají řídce po ploše rozptýlené 200 až 500 let staré smrky. Nepřetržitou pastvou vymizelo téměř veškeré zmlazení, které u kašperskohorských hranic (Bergreichenstein) nahradilo borůvčí. Na svahu spadajícím k Modravskému potoku roste na lepších půdách starý, plně zapojený smrk, na Špičáku při Zlaté stezce (Goldene Steig) kryje opět půdu borůvčí a podél bavorské hranice stojí řídké smrky 300 let staré, podrostlé vysokým kapradím, které po odclonění v zimě místy zmrzalo. Modravskou horu (Plohausen) a Muehlbuchet kryjí řídké porosty smrkové. Na Medvědí hoře (Bernsteindl) leží mnoho padlých stromů. Trať Kasperschachten je zaujatá 200-300 let starým smrkem s příměsí buku a klenu, pod jehož klenbou spásá dobytek dobře rostoucí listnaté nálety.

Filipova Huť (Philippshütte) - na mírných svazích Tetřeva (Hanifberg) a Modlwaldu roste 200-300 let starý smrk nad borůvčím tak hustým, že sotva může dojít k přirozenému zmlazení. Smrkem zalesněné paseky zarůstají travou, kterou lze nabídnout dřevařům k travaření. Černá hora (Schwarzberg) má směrem do Čech o něco lepší půdu nežli kamenitá vyvýšenina směřující k Pasovu (Passau). Podél Ptačího potoka (Vogelsteinbach) je bažinatý les s přestárlými, vesměs zahnívajícími smrky.