WOLFGANG MICKO

Z dopisů českokrumlovskému Fotoateliéru Seidel

... nemusela být špatná (rozuměj spolupráci Wenzela Micko /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/ a jeho syna Maximiliana ve fotoateliéru na českokrumlovském Plešivci, tj. v dodnes tam stojícím domě čp. 283 v ulici Nad Schody - pozn. překl.). Obchod byl dobře zavedený a oba obývali pěkně vybavené měšťanské byty na Plešivci hned vedle ateliéru. Děti se vyučily různým povoláním a vzpomínky na tyto časy jsou jen ty nejlepší.
(...)
Můj otec projížděl Šumavu na svém motocyklu a malým fotoaparátem pořizoval mnoho fotografií nejrůznějších míst, které pak prodával jako pohlednice. Dnes by se řeklo, že zajišťoval vnější služby. Jak již bylo několikrát zmíněno, jeho negativy jsou už bohužel nezvěstné. Pohlednice představovaly vedlejší příjem k hlavní činnosti - portrétní fotografii. Otec nám často vyprávěl, že krátce před odsunem svůj motocykl zakopal do hlíny, protože se domníval, že vysídlení bude trvat jen krátkou dobu. Vždyť si přece s sebou mohli vzít jen jeden kufr na osobu. Ten motocykl snad leží kdesi v Krumlově zakopaný dodnes.
(...)
Jistě znáte fenomén svědectví pamětníků, kteří potlačují špatné zážitky. Naši rodiče chránili nás děti před tím špatným tak, že o tom nemluvili. Zejména poté, co má nejstarší sestra zemřela po odsunu ve věku sedmi let... Když pak rodiče po čase začínali vyprávět, my jako mladiství jsme se příliš o jejich vzpomínky nezajímali a když jsme se pak chtěli ptát my, byli všichni pamětníci již mrtvi... Všichni členové rodiny milovali svou starou vlast nade vše, nikdy na ni nezapomněli, a proto také dodnes vlastním rodinný hrob č. 82 na krumlovském hřbitově. Tam jsou pohřbeny obě manželky Wenzela Micko, Franziska i Mathilde (byly to vlastní sestry původem z Černé v Pošumaví /Schwarzbach/ - pozn. překl.), stejně jako ve třech letech zesnulý synek Karl. Těší mě, že Česká republika s pomocí EU zachovala životní dílo Seidelů a že o něj další generace pečuje. Je jen škoda, že František Seidel a jeho žena se již nedožili této pozdní pocty jejich životnímu dílu.

Z. Mrázková - J. Špinar - P. Hudičák, Krumlov - město pod věží (2018), s. 52

Překlad předchozích dopisů z němčiny pořídila Mgr. Zdena Mrázková, MBA, ředitelka muzea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově, kam byly adresovány. Jejich pisatelem byl Wolfgang Micko z dolnorakouské obce Ennsdorf (jméno má po řece Enži /Enns/), který se narodil roku 1946 v Linci (Linz) jako syn českokrumlovského fotografa Maximiliana Micko poté, co se rodina Mickova stala obětí poválečného vysídlení z domu a fotoateliéru čp. 283 v ulici Nad Schody, dodnes stojícího v Českém Krumlově, resp. v jeho místní části zvané Plešivec (Flößberg). Maximilian Micko přišel na svět 16. září 1906 v plešiveckém domě čp. 72, kde tehdy žil se svou ženou Fanny a třemi do té doby narozenými dcerami jeho otec, fotograf Wenzel Micko (jiné prameny uvádějí jako místo, kde měl v letech 1900-1909 svůj fotoateliér "s výhledem na město a řeku", dům čp. 74 poblíž). U otce se Maximilian i vyučil fotografickému řemeslu. Po vyučení byl na zkušené a pracovním pobytu v Děčíně (Tetschen) a Karlových Varech (Karlsbad). Vrátil se pak do Českého Krumlova, aby pracoval v otcově ateliéru. Konkurence s jinými firmami ve městě byla obrovská, zejména s firmami jako Seidel či Wolf (obě jména jsou násobně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže). V roce 1940 se Maximilian Micko oženil (zápis německé stavovské matriky nese datum 20. ledna) a převzal otcův podnik. Jeho žena Maria (*1. prosince 1913 v Českém Krumlově) byla dcerou českokrumlovského tesaře (v matrice "Zimmermann) Antona Oggoltera (*11. února 1882 v Českém Krumlově) a Sabiny, roz. Wagnerové (*9. prosince 1886 v Českém Krumlově. Narodily se jim tři děti: ještě v "Krummau an der Moldau" dcery Haide (*3. října 1940) a Ulrike (*19. září 1944), už po vyhnání, jak zmíněno, syn Wolfgang. Tam v Linci, kde se po válce Wolfgang narodil, složil už roku 1942 jeho otec mistrovskou zkoušku. Za války nemusel Maximilian Micko narukovat k wehrmachtu pro vážnou srdeční vadu. I po skončení války mohl ještě nějaký čas pracovat pro americkou armádu na fotografický materiál, který od ní získal. Při jejím odchodu z Čech se dal i s velkým množstvím negativů převézt do Rakouska, kde se 10. října 1945 sešel v Linci s rodinou, která manželčinou zásluhou dosáhla vysídlení z tábora, určeného pro "Rakušany", kam musela z českokrumlovského bytu uprchnout. Prvorozená dcera Haide bohužel tři roky nato v Linci sedmiletá zemřela a zoufalá matka to samozřejmě přičítala "odsunu". Maximilian Micko nalezl v Linci zaměstnání pomocníka u místní fotografické firmy Wolfganga Pflanze. Rodina bydlela nejprve v linecké ulici Schultestraße čp. 17, později v linecké městské části Urfahr na ulici Leonfeldnerstraße. Tam vyráběl pro bývalé šumavské krajany pohlednice s tištěným označením "Foto-Color, M. Micko, Urfahr, Leonfeldnerstraße 82b". Jak se píše v záslužném textu "Nestoři českokrumlovské fotografie" (autoři Ladislav Pouzar a Lenka Kohoutková), z níž čerpáme mnohý údaj, "při výročních šumavských setkáních v Märzenkeller - v jednom tehdy velmi známém hostinci v Linci - přispíval prodej těchto pohlednic ke zlepšení jeho skrovného živobytí". Roku 1953 se Micko osamostatnil a založil si vlastní ateliér dolnorakouském městě Sankt Valentin. V roce 1971 odešel na penzi. Povolání fotografa vykonával bez přerušení celých 50 let. Když byl ateliér zrušen, skoro všechny negativy se při stěhování "ztratily" a jsou pohřešovány dodnes. Maximilian Micko, zemřel v Ennsdorfu, kde žije jeho syn Wolfgang, dne 1. února roku 1996. Jako jeho českokrumlovský děd, švec Wenzel Micko, se téměř dožil devadesátky. I tak prožil jaksi "navíc" bez deseti let celé osudové dvacáté století.

- - - - -
* Linec (A) / Český Krumlov