ZDENA MRÁZKOVÁ

Z dopisu k českokrumlovskému hotelu "U Města Vídně"

Milý pane Forste (Reinhard Forst, jemuž Kohoutí kříž vděčí za tolik rodopisných podrobností, týkajících se i rodiny Kerschbaumových, má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zase jen rychle, krátce a "nesystematicky", jako ostatně vždycky, doufám ale, že mohu… Ten odstavec z knihy v příloze se týká také Vašich předků, spíš žertem (následuje úryvek z knihy Rudolfa Doyschera /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže / "Sonne und Sturm im Jugendparadies" /2001/, z něhož vybíráme v překladu tuto pasáž):
"Hotel ‚U Města Vídně je listinně doložen už roku 1521 jako panský pivovar a hostinec a na přelomu 19. a 20. století byl doménou rodiny Kerschbaumových s dcerami Rosl, Mirzl, Karolin a synem Georgem ("Kerschbaum Schorsch"), který se svou chotí do roku 1945 pokračoval v tradici podniku se skvělou kuchyní, ve které se dcery z lepších místních rodin učily kuchařskému umění. Ne zrovna zjemnělé označení "Schoaßwirt" (nářeční "Schoaß" = "Furz", česky prd", tj. "prdlej hospodskej" či "hostinskej s větry" /hostinskej "na prd" má v češtině trochu jiný význam/) si Schorsch vysloužil nejen svou "hlavní činností", jak míní kronikář Ernst Lottmann ve svém textu "Krummauer Bilderbuch", nýbrž i svým přejemnělým hostům z velkoměsta vedle jídelního lístku ústně doporučovanou zvláštní nabídkou jménem jen místním srozumitelným, totiž "Bocherne Ant'nschoas", tj. "pečený kachní pšouk".
- a citát z české vzpomínkové knihy Josefa Jakeše, příslušníka mlynářského rodu na českokrumlovském Vošahlíkově mlýně, pod názvem "Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí" /2013/. Ten citát o Kerschbaumových z Jakešovy knihy zní v češtině takto:
"Když si jeho manželka dala proti jeho vůli ostříhat vlasy na módní 'mikádo', dal si ostříhat pravou půlku hlavy dohola a ustřihnout levou půlku kníru. Chodil potom mezi hosty, představoval se jim a sděloval důvod svého vzhledu."

Archív Zdeny Mrázkové

P.S. Tento dopis jako mnoho jiných jemu podobných (i za vysvětlení nářečních výrazů třeba vděčit autorčině korespondenci se "šumavskými" znalci) je ovšem doprovázen vzácnostmi z fondu českokrumlovské instituce zvané "Museum Fotoateliér Seidel", tj. snímky z někdejšího Seidelových fotoateliéru (Josef i František Seidelovi mají i svá samostatná zastoupení ma webových stranách Kohoutího kříže) a v tomto případě i citacemi z literatury (také Ernst Lotmann "mladší" se díky nim dostal mezi autory, zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže). Takový přístup k "zákazníkům" a zároveň často i "dodavatelům" a dárcům z rodinných archivů aby pohledal. Však také lze považovat součinnost Kohoutího kříže se Zdenou Mrázkovou a Petrem Hudičákem přímo za dar Boží. K tomu viz i následující text:

Z rozhovoru s Luďkem Němcem

Paní Mrázková, Vy vedete "Museum Fotoatelier Seidel" v Českém Krumlově (v originále "in Český Krumlov/Krumau" - pozn. překl.). Odkdy jste v muzeu činná a kudy vedla Vaše cesta k této instituci?
Jako spolupracovnice městského zařízení "Českokrumlovský rozvojový fond /ČKRF", jemuž budova někdejšího Seidelových fotoateliéru náleží, jsem mohla už v roce 2005 stát u kolébky renovačního projektu, týkajícího se ateliéru a jeho fondů. Spolupracovala jsem přitom s rakouskými a bavorskými kolegy a jako zástupkyně české strany pomáhat při realizaci projektu. Bez zahraničních partnerů a osobní iniciativy lidí jako byli a jsou paní Dana Biskup z Euregio Bayerischer Wald či pánové Manfred Pranghofer, Robert Baierl, Kaspar Sammer, Wilhelm Patri, Horst Wondraschek a Othmar Hanke (Pranghofer, Baierl,Wondraschek a Hanke jsou pro své šumavské kořeny i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a mnoho jiných by k renovaci Seidelových domu a muzea v něm nemohlo v takové kvalitě a rekordním čase nikdy dojít, Tady má ovšem přímo na místě rozhodující význam osobní iniciativa vedoucího ČKRF Miroslava Reitingera a kurátora muzea Petra Hudičáka.
Pro další muzejní projekty byla důležitá součinnost s Jihočeskou vědeckou knihovnou v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis/České Budějovice" - pozn. překl.), konkrétně s Jindřichem Špinarem při zveřejnění knižní řady "Seidelova Šumava" a s autory elektronické knihy "Kohoutí kříž", která je jakousi encyklopedií šumavské německé literatury, tj. s Ivo Karešem a s vynikajícín překladatelem Janem Marešem, díky nimž došlo k ideálnímu spojení historických snímků a autentických textů, jejichž prostřednictvím znovu promlouvá také k českému publiku stará Šumava a autoři literárních ukázek dostávají díky osobním a rodinným podobenkám ze Seidelových fotoateliéru i konkrétní tvář. Edice "Seidelova Šumava" byla rovněž slovem i obrazem podpořena mnoha zahraničními kolegy, ať už to byli Gernot Peter, Raimund Paleczek, Reinhold Fink či Toni Geyer (všichni mají i svá samostatná zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vedle už zmíněných pánů Hankeho, Wondrascheka či Pranghofera.

Co Vás nejvíce fascinuje na příběhu rodiny Seidelových a jejich fotoateliéru?
Je opravdovým zázrakem, že se přes bouřlivé 20. století se všemi jeho "ismy" a postojem vůči německému obyvatelstvu po válce v už jen českém městě s úředním názvem Český Krumlov (v originále "im nur noch tschechischen Krumlov" - pozn. překl.) podařilo uchovat ten ateliér v původním stavu. Také přístroje a sbírky přežily komunistické vyvlastnění a původní majitelé, tj. Seidelovi, tu zůstali bydlet, a že se celému tomu prastarému dědictví minulých časů dostalo při předání městu Český Krumlov porozumění a důvěry.
Ještě dnes obdivují vnitřní prostory, které po obnově zazářily jako před více než sto lety. A to je toliko "neživá" část dědictví, které ty objekty ztělesňují. Spirituální rovina, obdiv vůči mužům, kteří ateliér se svými spolupracovníky vedli, vede k fascinaci zejména tím starším z nich obou, totiž Josefem Seidelem.
Nebyl to jen skvělý fotograf, podnikavý a schopný organizátor, nýbrž i neúnavný sportovec, turista a muž s velkým přehledem a nezměrnou pílí. Odvaha, sebedůvěra a hrdost přímo vyzařovaly z jeho výrazu na dochovaných snímcích a z jeho životních rozhodnutí - ať už se týkaly jeho rodiny, jeho práce, jeho postupně nabytého majetku a především samotné šumavské krajiny, ve které žil a kterou svými snímky učinil nesmrtelnou.

Jak vidíte události 20. století v tehdejším Československu očima badatelky a literární autorky dnes? Jak se změnila perspektiva Vašeho pohledu během práce v muzeu?
Fotografie hovoří svou vlastní řečí. Jejich výrazový prostředek, tj. lidé ve svátečních momentech i ve všední každodennosti, v okolí, které tady na Šumavě vypovídá především o jejich těžkém životě, charakterizovaném spíše výzvou "ora et labora" než jakoukoli ze všech možných ideologií, mne naléhavě vedou k revizi toho, čemu jsem byla ještě jako dítě úředně poučována ohledně německé otázky.
Přirozeně jsou i na Seidelových fotografiích k vidění symboly nenávistné ideologie, ale v podstatě to byl jen malý výřez ze života lidí v tomto městě a na Šumavě vůbec. Fascinace národním socialismem na snímcích ze třicátých a čtyřicátých let formovala jejich osud, jak je na nich dnes viditelně patrno a jak bychom si toho měli být v širším chápání vědomi.

Svou činností v muzeu, ale i při vydávání knih zprostředkováváte historii regionu, který je znám především svou přírodou a méně už svou komplikovanou minulostí. Jaké jsou reakce veřejnosti na Vaši práci?
Je pro nás potěšitelné, že jsou téměř bez výjimky kladné, a to jak z české, tak z německé strany. Na obou stranách se přitom dotýkáme často bolestných událostí a citlivých témat. Proto chápu fotoateliér Seidel jako místo, na kterém po minulých desetiletích a zániku nejhorších nespravedlností znovu vzchází radost z objevů dávných příběhů a tím i ze smíření s minulostí. Právě staré snímky nám pomáhají oprostit se od dnešního dojmu, že náš region neměl nijak komplikovanou minulost. Významné události se tu sice neodehrávaly tak často a zdejší historie nebyla elitami zaznamenána ve větší míře, ale "velké" dějiny se ovšem zrcadlily ve všedním dni zdejších obyvatel. Už velký syn regionu, Adalbert Stifter, to dosvědčil svým dílem podobně, jako to dosvědčují snímky ze Seidelových fotoateliéru.

Jak jste vůbec dokázala uvést do souladu rodinu a povolání?
Celkem jednoduše, mám jen tři syny a jednoho psa, jednu pračku, jednu žehličku, jedno ústřední topení a jedno auto. Dřív byly rodiny větší, bylo mnohem víc práce a mnohem méně nástrojů, aby se s ní člověk vypořádal. Pokud jste něco způsobil, měl byste to i zvládnout.

K jakým akcím instituce Museum Fotoatelier Seidel byste nás mohla v nejbližší budoucnosti pozvat?
Naše aktivity nesestávají z jednorázových kulturních akcí, a pokud jde o ně, jsou na základě jazyka určeny spíše českému publiku. Fotoateliér Seidel byl a ještě dnes je zařízením poměrně malým i s ohledem na malý počet svých pracovníků. Ti organizují průvodcovské služby po našem objektu, školní programy, pořizují snímky zákazníků v historickém ateliéru, budují fotokoutky na různých místech Šumavy (Volary, Hořice na Šumavě, Prachatice, Vimperk, Horní Planá apod.), prezentují knihy z edice "Seidelova Šumava", každoročně připravují nový kalendář a organizují rozličné přednášky a setkání s veřejností.
Dalším těžištěm naší činnosti je tvorba knih se spojením historických snímků s jejich dějinným kontextem, s vytvářením jedinečného svědectví o Šumavě na konci 19. a v první půli 20. století. K naší práci zveme i německojazyčné publikum a v našem objektu existuje prostor pro hledání snímků spojených s osudem konkrétních lidí, ke sdílení starých příběhů a k vytváření mozaiky nedávné minulosti.
V naší digitálně přístupné databance lze i vyhledávat svědectví o vlastních předcích či oblíbených místech. Dá se nám samozřejmě také přímo napsat na webovou adresu info@seidel.cz.

Der Böhmerwald, 2023, č. 11, s. 16-18

Docela vyčerpávající informaci o profesní kariéře Zdeny Mrázkové, roz. Flaškové, lze snadno najít na webových stránkách Sdružení Oficiálního informačního systému Český Krumlov a také Město Český Krumlov. V letech 2017-2019 získala v rámci festivalu "Šumava Litera" hned třikrát Cenu Johanna Steinbrenera za první tři svazky edice "Seidelova Šumava" s jejich a svými dvěma spoluautory.

- - - - -
* České Budějovice / Český Krumlov / Dolní Třebonín

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy