ZDENA MRÁZKOVÁ
Blednoucí obrazy
Legendární fotograf Franz Seidel z Českého Krumlova
V srpnu 1949 konfiskovalo komunistické ministerstvo informací a osvěty někdejšího Československa životní dílo českokrumlovského fotografa Franze (Františka) Seidela (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Státním aparátem zabavených 5249 negativů ve 340 bednách představovalo výsledek profesní činnosti, konané už od osmdesátých let devatenáctého století až do půle století následujícího zprvu jeho otcem, později bratry Helmutem a Arnoldem i jím samým. Legendární fotograf znal na Šumavě každý kámen a ve svém secesním ateliéru (v originále "in seinem Jugenstil-Atelier" - pozn. překl.) kouzlil nadčasové snímky, zatímco v jednom rohu českokrumlovského náměstí musel v rámci komunálního zařízení nad veřejnými záchodky pořizovat fotografické podobenky do úředně vyžadovaných průkazů (v originále "Fotos für Ausweise" - pozn. překl.).
Franz byl ze tří Seidelových synů tím, kdo stál původní rodinné firmě nejblíže. Od roku 1925, kdy mu bylo 17 let, pracoval v ní jako fotografický asistent a po své maturitě v roce 1927 vstoupil do učení, které absolvoval "mit hervorragenden Erfolg" (tj. "s vynikajícím prospěchem" - pozn. překl.) dne 20. ledna roku 1933. Po smrti svého otce převzal v roce 1935 fotostudio s asi 10 spolupracovníky a dosáhl 20. března 1936 živnostenského oprávnění (v originále "einen Gewerbeschein", česky "Živnostenský list" - pozn. překl.). Tehdy nemohl ještě tušit, že to má být úvodem špatných časů (v originále "der Auftakt zu einer schlimmen Zeiten" - pozn. překl.). Následující válečná léta mu přinesla nacistické věznění (v originále "ein Gefängnis der Nationalsozialisten" - pozn. překl.), ztrátu mladšího bratra a mnoha přátel.
Poválečná doba převrátila jeho život zcela naruby a nenávratně proměnila společenství jeho rodného města.
Franz Seidel historické události veřejně nekomentoval, avšak dokumentoval je. Dne 7. května roku 1937 fotografoval cestu prezidenta Dr. Edvarda Beneše do Českého Krumlova, Větřní a Vyššího Brodu (v originále "nach Krumau, Wettern und Hohenfurth" - pozn. překl.). Ve dnech 28. a 29. srpna 1937 zaznamenal projev Konrada Henleina na zemském sněmu Sudetoněmecké strany (SdP) v českokrumlovském městském parku. V září roku 1939 byl Franz denuncován pro "Verbreitung einer Antikriegsstimmung" (tj. "šíření protiválečných nálad" - pozn. překl.), zatčen a po deset měsíců podroben vězeňské vazbě v Linci (v originále "im Linzer Gefängnis festgehalten" - pozn. překl.). Po svém propuštění se 4. května 1940 vrátil zpátky domů (v originále "nach Krumau", nacisté ovšem město přejmenovali na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). Za války mu nehrozila vojenská služba, poněvadž byl považován za politicky nespolehlivého. V roce 1943 musel uzavřít svůj fotografický obchod v městské čtvrti Latrán (v originále "im Stadtteil Latron" - pozn. překl.) a pracoval na příkaz svého zaměstnavatele v jedné opravárenské firmě (v originále "in einer Reparaturfirma" - pozn. překl.). V květnu byl Český Krumlov osvobozen americkou armádou a čas pro německé rodiny ve městě vypršel.
Na základě pronásledování gestapem směl Franz Seidel na rozdíl od většiny německých obyvatel (v originále "im Gegensatz zu den meisten Krumauern" - pozn. překl.) v rodném Českém Krumlově zůstat. K důkazu, že on a jeho matka Elisabeth zachovali za války věrnost Československé republice, bylo zapotřebí dvou roků prošetření. Elisabeth Seidelová zemřela roku 1955 dvacet let po svém manželovi. Franzova snoubenka byla "odsunuta" (v originále "deportiert" - pozn. překl.) na Západ. Mnoho let bojoval marně o to, aby svou Marii mohl přivést zpátky. Teprve po třinácti letech se směla vrátit domů a v lednu 1959 se vzali. Pro pokročilé stáří obou partnerů zůstalo jejich manželství bezdětné.
Po roce 1970 zintenzivnil Franz Seidel své kontakty s někdejšími vyhnanci z domova, pro které kopíroval snímky jejich rodných míst. Roku 1981 byla v krajanské instituci Böhmerwaldmuseum (tj. "Šumavské muzeum" - pozn. překl.) v bavorském Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.) uspořádána výstava z díla Josefa a Franze Seidelových pod názvem "Die fotografische Entdeckung des Böhmerwaldes" (tj. "Fotografické odhalování Šumavy" - pozn. překl.).
Dne 7. ledna 1997 zemřel Franz Seidel v Českém Krumlově ve věku 89 let. Jeho žena Marie ho následovala svým skonem v roce 2003. Krátce nato koupil Českokrumlovský rozvojový fond od dědiců fotoateliér Seidelových a odstartoval široce založený projekt jeho záchrany včetně výjimečného fondu snímků a negativů. Rozsáhlý fond obnáší skleněné desky a negativy i v celuloidové podobě, alba pohlednic a jiný fotografický materiál. Zachovalo se také 31 knih s informacemi o zákaznících ateliéru a jejich adresami z let 1884-1953. Díky citlivé obnově a minimálním stavebním zásahům Seidelových dům neztratil svou duši a stal se muzeem, které představuje minulost z mnoha úhlů pohledu, vzdává čest oběma fotografům a nabízí možnost lépe porozumět soužití Čechů a Němců v regionu, který byl kdysi jejich společným domovem.
Sudetenland, 2025, č. 1, s. 70-77
P.S. Záhlaví "Verblaßende Bilder" figuruje v obsahu čísla jako hlavní a při článku samém jako vedlejší. Spoluautorem textu byl Petr Hudičák (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), který se pro malou znalost němčiny (to ovšem říká on) k němu ovšem spíše nehlásí.
Dvě muzea spolupracují
Projekt "Společné kořeny česko-rakouského pohraničí v soudobé fotografii"
V tomto dvojjazyčném speciálním vydání časopisu "Der Böhmerwald" vám představíme zajímavý projekt dvou muzeí, která již mnoho let spolupracují a tematicky se navzájem doplńují.
Museum Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově sídlí v autentické budově původního ateliéru rodiny Seidelových a uchovává kompletní historické vybavení i rozsáhlou sbírku originálních skleněných negativů. Ty byly pečlivě popsány, částečně digitalizovány a dodnes slouží jako cenný zdroj pro knihy a kalendáře, ale i pro širokou veřejnost, a to prostřednictvím internetové fotobanky. Tu využívají zejména pamětníci i jejich rodiny. Muzeum nabízí nejen pohled do historie fotografie, ale také možnost nechat se vyfotografovat v dobových kostýmech, což oceňují návštěvníci i významné osobnosti.
Jen tři hodiny jízdy autem od Českého Krumlova najdeme ve Vídni pozoruhodnou instituci - Böhmerwaldmuseum Wien. Sídlí ve třetím městském obvodu a uchovává nejstarší vídeňskou sbírku věnovanou Šumavě a někdejším německy mluvícím regionům Čech a Moravy. O tuto jedinečnou sbírku pečují dobrovolníci, kteří se zaměřují nejen na historii, ale také na tradiční vztahy mezi českými zeměmi a Vídní.
Návštěvníci tu mohou využít individuálního poradenství při pátrání po rodokmenech a nahlédnout do rozsáhlé knihovny a bohaté sbírky fotografií určených pro badatelské účely.
Časopis "Der Böhmerwald" každý měsíc přináší články o historii, přírodě a kultuře Bavorského lesa a celé oblasti historické Šumavy - tedy nejen na české straně, ale také v části rakouského Mühlvertelu a Waldviertelu. Postupně se stal hlasem Šumavy a Bavorského lesa pro čtenáře v Německu, Rakousku i České republice a zároveň pravidelně informuje také o novinkách a aktivitách obou partnerských muzeí.
Společný projekt obou institucí má za cíl digitalizovat přibližně 40 tisíc kusů skleněných negativů uložených v českokrumlovském Museu Fotoateliér Seidel a zpřístupnit ja na nové internetové platformě. Ve Vídni mezitím probíhá digitalizace nově zakoupené sbírky historických pohlednic, fotografií a fotoalb sběratele a znalce historie staré Šumavy Reinholda Finka, které budou rovněž prezentovány online. Projekt doplní putovní výstava, speciální vydání časopisu "Der Böhmerwald" a společná marketingová kampaň.
První speciální číslo představuje nejen obě muzea a jejich priority, ale také samotný vznik fotografické databáze v českokrumlovském ateliéru Seidel. Přibližuje osobnost sběratele Reinholda Finka, jehož kolekce patří k pilířům projektu. Odborník na historické sklo MUDr. Lubomír Šmrha zase přináší výsledky svého výzkumu dekorativních skleněných předmětů, které hrály roli na snímcích Fotoateliéru Seidel. Čtenáři se rovněž vrátí do minulosti, a to prostřednictvím fotografa Josefa Seidela či spisovatele Johanna Petera anebo také proto, aby díky editorovi českého vydání českokrumlovské Vlastivědy Mgr. Jindřichu Špinarovi a překladateli Helmutu Wagnerovi ocenili přínos učitele Thomase Gallistla.
Projekt s názvem "Spolčné kořeny česko-rakouského pohraničí v soudobé fotografii" (č. ATCZ 0187 Museum fotografie Seidel) je spolufinancován Evropskou unií prostřednictvím Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg Rakousko- Česká republika 2021-2027.
Přejeme vám příjemné čtení!
Der Böhmerwald, 2025, mimořádné vydání, s. 3
P.S. Pod textem jsou vedle Zdeny Mrázkové podepsáni Petr Hudičák a Gernot Peter, oba rovněž samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže.
Z dopisu k českokrumlovskému hotelu "U Města Vídně"
Milý pane Forste (Reinhard Forst, jemuž Kohoutí kříž vděčí za tolik rodopisných podrobností, týkajících se i rodiny Kerschbaumových, má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zase jen rychle, krátce a "nesystematicky", jako ostatně vždycky, doufám ale, že mohu… Ten odstavec z knihy v příloze se týká také Vašich předků, spíš žertem (následuje úryvek z knihy Rudolfa Doyschera /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže / "Sonne und Sturm im Jugendparadies" /2001/, z něhož vybíráme v překladu tuto pasáž):
"Hotel ‚U Města Vídně je listinně doložen už roku 1521 jako panský pivovar a hostinec a na přelomu 19. a 20. století byl doménou rodiny Kerschbaumových s dcerami Rosl, Mirzl, Karolin a synem Georgem ("Kerschbaum Schorsch"), který se svou chotí do roku 1945 pokračoval v tradici podniku se skvělou kuchyní, ve které se dcery z lepších místních rodin učily kuchařskému umění. Ne zrovna zjemnělé označení "Schoaßwirt" (nářeční "Schoaß" = "Furz", česky prd", tj. "prdlej hospodskej" či "hostinskej s větry" /hostinskej "na prd" má v češtině trochu jiný význam/) si Schorsch vysloužil nejen svou "hlavní činností", jak míní kronikář Ernst Lottmann ve svém textu "Krummauer Bilderbuch", nýbrž i svým přejemnělým hostům z velkoměsta vedle jídelního lístku ústně doporučovanou zvláštní nabídkou jménem jen místním srozumitelným, totiž "Bocherne Ant'nschoas", tj. "pečený kachní pšouk".
- a citát z české vzpomínkové knihy Josefa Jakeše, příslušníka mlynářského rodu na českokrumlovském Vošahlíkově mlýně, pod názvem "Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí" /2013/. Ten citát o Kerschbaumových z Jakešovy knihy zní v češtině takto:
"Když si jeho manželka dala proti jeho vůli ostříhat vlasy na módní 'mikádo', dal si ostříhat pravou půlku hlavy dohola a ustřihnout levou půlku kníru. Chodil potom mezi hosty, představoval se jim a sděloval důvod svého vzhledu."
Archív Zdeny Mrázkové
P.S. Tento dopis jako mnoho jiných jemu podobných (i za vysvětlení nářečních výrazů třeba vděčit autorčině korespondenci se "šumavskými" znalci) je ovšem doprovázen vzácnostmi z fondu českokrumlovské instituce zvané "Museum Fotoateliér Seidel", tj. snímky z někdejšího Seidelových fotoateliéru (Josef i František Seidelovi mají i svá samostatná zastoupení ma webových stranách Kohoutího kříže) a v tomto případě i citacemi z literatury (také Ernst Lotmann "mladší" se díky nim dostal mezi autory, zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže). Takový přístup k "zákazníkům" a zároveň často i "dodavatelům" a dárcům z rodinných archivů aby pohledal. Však také lze považovat součinnost Kohoutího kříže se Zdenou Mrázkovou a Petrem Hudičákem přímo za dar Boží. K tomu viz i následující text:
Z rozhovoru s Luďkem Němcem
Paní Mrázková, Vy vedete "Museum Fotoatelier Seidel" v Českém Krumlově (v originále "in Český Krumlov/Krumau" - pozn. překl.). Odkdy jste v muzeu činná a kudy vedla Vaše cesta k této instituci?
Jako spolupracovnice městského zařízení "Českokrumlovský rozvojový fond /ČKRF", jemuž budova někdejšího Seidelových fotoateliéru náleží, jsem mohla už v roce 2005 stát u kolébky renovačního projektu, týkajícího se ateliéru a jeho fondů. Spolupracovala jsem přitom s rakouskými a bavorskými kolegy a jako zástupkyně české strany pomáhat při realizaci projektu. Bez zahraničních partnerů a osobní iniciativy lidí jako byli a jsou paní Dana Biskup z Euregio Bayerischer Wald či pánové Manfred Pranghofer, Robert Baierl, Kaspar Sammer, Wilhelm Patri, Horst Wondraschek a Othmar Hanke (Pranghofer, Baierl,Wondraschek a Hanke jsou pro své šumavské kořeny i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a mnoho jiných by k renovaci Seidelových domu a muzea v něm nemohlo v takové kvalitě a rekordním čase nikdy dojít, Tady má ovšem přímo na místě rozhodující význam osobní iniciativa vedoucího ČKRF Miroslava Reitingera a kurátora muzea Petra Hudičáka.
Pro další muzejní projekty byla důležitá součinnost s Jihočeskou vědeckou knihovnou v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis/České Budějovice" - pozn. překl.), konkrétně s Jindřichem Špinarem při zveřejnění knižní řady "Seidelova Šumava" a s autory elektronické knihy "Kohoutí kříž", která je jakousi encyklopedií šumavské německé literatury, tj. s Ivo Karešem a s vynikajícín překladatelem Janem Marešem, díky nimž došlo k ideálnímu spojení historických snímků a autentických textů, jejichž prostřednictvím znovu promlouvá také k českému publiku stará Šumava a autoři literárních ukázek dostávají díky osobním a rodinným podobenkám ze Seidelových fotoateliéru i konkrétní tvář. Edice "Seidelova Šumava" byla rovněž slovem i obrazem podpořena mnoha zahraničními kolegy, ať už to byli Gernot Peter, Raimund Paleczek, Reinhold Fink či Toni Geyer (všichni mají i svá samostatná zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vedle už zmíněných pánů Hankeho, Wondrascheka či Pranghofera.
Co Vás nejvíce fascinuje na příběhu rodiny Seidelových a jejich fotoateliéru?
Je opravdovým zázrakem, že se přes bouřlivé 20. století se všemi jeho "ismy" a postojem vůči německému obyvatelstvu po válce v už jen českém městě s úředním názvem Český Krumlov (v originále "im nur noch tschechischen Krumlov" - pozn. překl.) podařilo uchovat ten ateliér v původním stavu. Také přístroje a sbírky přežily komunistické vyvlastnění a původní majitelé, tj. Seidelovi, tu zůstali bydlet, a že se celému tomu prastarému dědictví minulých časů dostalo při předání městu Český Krumlov porozumění a důvěry.
Ještě dnes obdivují vnitřní prostory, které po obnově zazářily jako před více než sto lety. A to je toliko "neživá" část dědictví, které ty objekty ztělesňují. Spirituální rovina, obdiv vůči mužům, kteří ateliér se svými spolupracovníky vedli, vede k fascinaci zejména tím starším z nich obou, totiž Josefem Seidelem.
Nebyl to jen skvělý fotograf, podnikavý a schopný organizátor, nýbrž i neúnavný sportovec, turista a muž s velkým přehledem a nezměrnou pílí. Odvaha, sebedůvěra a hrdost přímo vyzařovaly z jeho výrazu na dochovaných snímcích a z jeho životních rozhodnutí - ať už se týkaly jeho rodiny, jeho práce, jeho postupně nabytého majetku a především samotné šumavské krajiny, ve které žil a kterou svými snímky učinil nesmrtelnou.
Jak vidíte události 20. století v tehdejším Československu očima badatelky a literární autorky dnes? Jak se změnila perspektiva Vašeho pohledu během práce v muzeu?
Fotografie hovoří svou vlastní řečí. Jejich výrazový prostředek, tj. lidé ve svátečních momentech i ve všední každodennosti, v okolí, které tady na Šumavě vypovídá především o jejich těžkém životě, charakterizovaném spíše výzvou "ora et labora" než jakoukoli ze všech možných ideologií, mne naléhavě vedou k revizi toho, čemu jsem byla ještě jako dítě úředně poučována ohledně německé otázky.
Přirozeně jsou i na Seidelových fotografiích k vidění symboly nenávistné ideologie, ale v podstatě to byl jen malý výřez ze života lidí v tomto městě a na Šumavě vůbec. Fascinace národním socialismem na snímcích ze třicátých a čtyřicátých let formovala jejich osud, jak je na nich dnes viditelně patrno a jak bychom si toho měli být v širším chápání vědomi.
Svou činností v muzeu, ale i při vydávání knih zprostředkováváte historii regionu, který je znám především svou přírodou a méně už svou komplikovanou minulostí. Jaké jsou reakce veřejnosti na Vaši práci?
Je pro nás potěšitelné, že jsou téměř bez výjimky kladné, a to jak z české, tak z německé strany. Na obou stranách se přitom dotýkáme často bolestných událostí a citlivých témat. Proto chápu fotoateliér Seidel jako místo, na kterém po minulých desetiletích a zániku nejhorších nespravedlností znovu vzchází radost z objevů dávných příběhů a tím i ze smíření s minulostí. Právě staré snímky nám pomáhají oprostit se od dnešního dojmu, že náš region neměl nijak komplikovanou minulost. Významné události se tu sice neodehrávaly tak často a zdejší historie nebyla elitami zaznamenána ve větší míře, ale "velké" dějiny se ovšem zrcadlily ve všedním dni zdejších obyvatel. Už velký syn regionu, Adalbert Stifter, to dosvědčil svým dílem podobně, jako to dosvědčují snímky ze Seidelových fotoateliéru.
Jak jste vůbec dokázala uvést do souladu rodinu a povolání?
Celkem jednoduše, mám jen tři syny a jednoho psa, jednu pračku, jednu žehličku, jedno ústřední topení a jedno auto. Dřív byly rodiny větší, bylo mnohem víc práce a mnohem méně nástrojů, aby se s ní člověk vypořádal. Pokud jste něco způsobil, měl byste to i zvládnout.
K jakým akcím instituce Museum Fotoatelier Seidel byste nás mohla v nejbližší budoucnosti pozvat?
Naše aktivity nesestávají z jednorázových kulturních akcí, a pokud jde o ně, jsou na základě jazyka určeny spíše českému publiku. Fotoateliér Seidel byl a ještě dnes je zařízením poměrně malým i s ohledem na malý počet svých pracovníků. Ti organizují průvodcovské služby po našem objektu, školní programy, pořizují snímky zákazníků v historickém ateliéru, budují fotokoutky na různých místech Šumavy (Volary, Hořice na Šumavě, Prachatice, Vimperk, Horní Planá apod.), prezentují knihy z edice "Seidelova Šumava", každoročně připravují nový kalendář a organizují rozličné přednášky a setkání s veřejností.
Dalším těžištěm naší činnosti je tvorba knih se spojením historických snímků s jejich dějinným kontextem, s vytvářením jedinečného svědectví o Šumavě na konci 19. a v první půli 20. století. K naší práci zveme i německojazyčné publikum a v našem objektu existuje prostor pro hledání snímků spojených s osudem konkrétních lidí, ke sdílení starých příběhů a k vytváření mozaiky nedávné minulosti.
V naší digitálně přístupné databance lze i vyhledávat svědectví o vlastních předcích či oblíbených místech. Dá se nám samozřejmě také přímo napsat na webovou adresu info@seidel.cz.
Der Böhmerwald, 2023, č. 11, s. 16-18
Docela vyčerpávající informaci o profesní kariéře Zdeny Mrázkové, roz. Flaškové, lze snadno najít na webových stránkách Sdružení Oficiálního informačního systému Český Krumlov a také Město Český Krumlov. V letech 2017-2019 získala v rámci festivalu "Šumava Litera" hned třikrát Cenu Johanna Steinbrenera za první tři svazky edice "Seidelova Šumava" s jejich a svými dvěma spoluautory.
- - - - -
* České Budějovice / Český Krumlov / Dolní Třebonín
