ERIK NERAD
Hnutí Wandervogel na Šumavě
... To dvacáté století, které by tak rádo označovalo sebe sama za "století mladé generace", nechalo právě ji vykrvácet na nesčetných bojištích dvou světových válek a stalo se tak naopak stoletím obětovaného, marnou a předčasnou smrtí skoseného mládí.
V Čechách, bylo to v Praze, založil v roce 1911, tři roky předtím, než padl v Srbsku 15. září 1914 jako voják rakousko-uherské armády, šumavský student (v originále "ein Böhmerwaldstudent" - pozn. překl.) a budoucí učitel tělocviku z Lipanovic (Linden) Johann Mautschka - narodil se tam 10. března 1888 - ve strýčickém jazykovém ostrově u Českých Budějovic (Budweis), kde byl jeho otec v blízkých Homolích (Hummeln) ředitelem obecné školy, odnož hnutí Wandervogel (dále jen WV, třeba poznamenat, že v tom složeném slově má prvá jeho část spíše význam "volný" či "svobodný", tj. význam podobný českému slovnímu spojení "volný jako pták" - pozn. překl.) pro tehdejší Rakousko (Herbert Wessely, zastoupený ostatně rovněž mezi autory Kohoutího kříže, ve svém příspěvku pro sborník Deutsche Jugend in Böhmen 1918-1938 z roku 1993 uvádí letopočet Mautschkova narození 1880).
V roce 1913 podávají o tomto hnutí zprávu dva středoškoláci Bartmann a Krawany, oba původem ze severu Čech, svému kamarádovi ze třídy, který se jmenoval Korei Forst a bydlel v Prachaticích (Prachatitz). Ten byl jejich líčením uchvácen natolik, že oba představil svému staršímu bratru Josefu Thomasi Forstovi, jinak zvanému také Pitt, který se už dávno rád toulal po lesích (v originále "der schon immer ein Waldläufer war" - pozn. překl.). Pitt hned uvedl v Prachaticích novou myšlenku v život. Nejenže i nadále zůstal v čele prachatické organizace WV, nýbrž založil a vedl nové skupiny hnutí jižního okrsku (Südkreis) po Šumavě existující až do seberozpuštění WV v roce 1938, o jehož dobrovolné povaze lze právem pochybovat.
Už v letech prvé světové války vznikla 1916 také v Budějovicích z vojáků velké tamní posádky další skupina WV, k jejímuž jádru patřili od samého počátku budějovičtí sourozenci Schwandtnerovi.
U příležitosti posledního sněmu WV ve starém Rakousku, který se konal v srpnu 1918 v Krumlově (Krummau) za účasti 653 členů hnutí (393 chlapců a 260 děvčat) ze všech zemí hasnoucí monarchie a svědčil zároveň o jeho vlastním vzestupu, byla založena i krumlovská skupina WV. Při tomto sněmu se zrodil i program "Herzogtum Böhmen" (Vévodství Čechy) k obnovení "národa a vlasti" ("zur Erneuerung des Volkes und der Heimat"), z něhož pak vzešlo hnutí Böhmerland (hlásající po roce 1918 autonomii německých pohraničních oblastí a jejich právo na sebeurčení, jinak je jméno v českém povědomí spojováno spíše se "sudetskými" motocykly Böhmerland/Čechie a jejich dobrou technickou pověstí - pozn. překl.). Nezapomenutelné byly chvíle, kdy nám tam tehdy Hans Watzlik četl přísahu ze své knihy O Böhmen.
Roku 1919 vznikla v Prachaticích jako prvá i samostatná dívčí skupina.
Tři roky nato, v roce 1922, došlo k založení "obce" WV ve Vimperku, která byla na Šumavě ze všech nejpočetnější. V srpnu 1926 dokázala zbudovat jako přístavbu hradební věže na Horním náměstí (Oberer Marktplatz) nádherný kamenný dům jako své "hnízdo". Peníze na jeho dokončení byly vybrány převážnou měrou mezi členstvem jako dobrovolný příspěvek z jednoho procenta jejich osobních příjmů).
Skupina WV ve Volarech (Wallern), založená 1923, zastavila v roce 1930 činnost po odchodu svých starších členů.
Čím se hnutí WV vlastně tak odlišovalo od ostatních organizací mladých lidí?
Jako nepsaný zákon především platilo, že i sami vedoucí WV mají být mladí lidé. Jako uznávané vychovatelské osobnosti vystupovali u nás naši věkoví vrstevníci či ti jen o něco málo starší. Z našeho středu volení (nikoli jmenovaní či dosazení) vedoucí vystupovali s neokázalou samozřejmostí a překvapivou sebedůvěrou a úkolů, kterých se sami ujímali, se také dokázali zhostit. To nejdůležitější pro WV byly vždycky společné výpravy do přírody. Neděli co neděli, a to za jakéhokoli počasí, poznávali jsme náš "užší domov", jímž byla právě Šumava, vydávali jsme se však i na rozsáhlejší alpská putování či cesty do vzdálenějších konců světa. Ty nás vedly třeba za Němci v jiných cizích zemích, ať už do Karpat, Sedmihradska nebo Pobaltí i jinam.
Na pravidelných týdenních setkáních v našem "hnízdě" jsme se učili zpívat lidové písně, nelákal nás alkohol ani nikotin, pobyt v zakouřených hospodách a studentských knajpách. Zaměstnávali jsme se i poznáváním lidového umění a bojovali proti módním dobovým výstřelkům. Ti starší z nás se začleňovali brzy do práce kulturních spolků jako byl Kulturverband, Bund der Deutschen apod., většinou byli činní i mezi turnery. Šumavské skupiny si často odvážely vítězství ze soutěží právě pro vynikající úroveň ve zpěvu německých lidových písní ze Šumavy a alpských zemí. Patřilo k tradici "jižního okrsku" pořádat každým rokem "svatodušní koledování" ("eine Sternwanderung zu Pfingsten") ve vsích strýčického jazykového ostrova u Budějovic ("deutsche Sprachinsel Stritschitz bei Budweis").
Rok 1938 přinesl nejprve začlenění do tělocvičného spolku Turnverband a poté úřední rozpuštění Sudetoněmeckého sdružení WV likvidačním komisařem (Stillhaltekomissar) NSDAP. Brzy následovala druhá světová válka a podvázání jakéhokoli rozvoje aktivit německých mladých lidí nejen v jižních Čechách (v originále "2. Weltkrieg unterband den Ausbau der deutschen Jugendlandschaft Südböhmens" - pozn, překl.).
Původní WV, to byl čistý svět šťastného a otevřeného kulturního soužití, při kterém se přirozenou cestou vytvářela pevná vazba společných zážitků a životních postojů.
Po skončení války a následném vyhnání z domova trvalo delší čas, než se někdejší přátelé z vlastně už také dávných let, rozesetí nyní po celém Německu a Rakousku, vůbec navzájem dověděli o svých osudech a současných bydlištích. Teprve teď se mohla osvědčit vnitřní soudržnost hnutí. Tím prvním podnětem k obnovení přátelského kruhu byla vánoční balíčková akce pro našeho starého přítele Pitta, který se právě vrátil ve zuboženém zdravotním stavu z dlouhých let válečného zajetí. Po jeho smrti jsme vyhlásili sbírku na hřbitovní kříž pro něj i rovněž zesnulého někdejšího vedoucího WV ve Vimperku Waltera Schwarze, která vzbudila až neskutečně příznivý ohlas. Došlé peněžní obnosy nám umožnily pořízení dvou kovaných železných křížů, které byly vsazeny za účasti velkého počtu těch, kdo se na akci od počátku podíleli. Právě toto setkání založilo novou tradici vzájemného styku prostřednictvím pravidelně vycházejícího oběžníku a brzy došlo i k obnově společné činnosti z časů našeho mládí.
Od roku 1963 se rok co rok scházíme při šumavské hranici, blízko našich starých domovů, na tzv. "rodinném táboře WV" (WV-Familienlager). Počet účastníků dosahuje i stovky, počet jistě pozoruhodný vzhledem k tomu, že se nám až dosud podařilo shromáždit jen na 180 adres dosud žijících někdejších našich členů. Abychom poskytli našemu kruhu právní rámec a ochranu, nazvali jsme jej Freundeskreis der Wandervogel aus dem Böhmerwald (Kruh přátel WV ze Šumavy), přičemž naší "střechovou" organizací je Freundeskreis Sudetendeutscher Wandervogel e.V..
Co je náplní našich setkání?
Snad nejpřiléhavěji to vyjádřil jeden z našich členů na stránkách měsíčníku "Hoam!":
"Jednou v roce se vydávám znovu hledat domov. To když jedu na setkání WV ze Šumavy, které se pravidelně konává většinou v Bavorském lese blízko domovských končin."
Průběh našich setkání - letos (řeč je o roce 1979 - pozn. překl.) se koná už sedmnácté v řadě - mívá ustálenou podobu: putujeme našimi domovskými luhy a lesy, byť po druhé straně hranice, od Vysokého Bogenu (Hoher Bogen) až ke Kerschbaumskému sedlu (v rakouském Mühlviertelu - pozn. překl.) jsme už hodně "spásli" (v originále "schon sehr viel abgegrast" - pozn. překl.). Pod vedením věhlasných muzikantů (v originále "Musici" - pozn. překl.) platí část dne péči o naše staré lidové písně, jak jsme je zpívávali zamlada. Večery jsou vyhrazeny promítání filmových záznamů našich výprav z minulosti i dneška, příležitostně je tu místo i pro nějaký ten historický "pohled přes plot" ("Blick über den Zaun"), často se zabýváme spisovateli a umělci spjatými s naším šumavským domovem. Závěr našich týden trvajících setkání pravidelně tvoří bohoslužba. To, že se radost ze shledání se starými známými i ze znovuoživení zážitků z našeho mládí viditelně zračí ve tvářích všech, kdo se dožili a které pojí pevné pouto, nemá snad ani význam nějak zdůrazňovat.
Hnutí nacházelo kdysi v jižních Čechách i jiné své souputníky, jakými byly třeba skupiny sdružení Staffelstein či "Adler und Falken", z nichž prvé bylo spíše konfesionelně, druhé zase spíše politicky zaměřeno.
Několikrát padlo v předchozích řádcích slovo "domov" (Heimat), pojem, který měl opravdu už za časů našeho mládí v kruhu WV svou váhu a platnost. Ani dnes, stejně jako tenkrát, neradi bychom o něm mluvili patetickými slovy nebo jej dokonce vydali na pospas emocionálním "vyznáním", poněvadž je prostě obtížné o tom, co je domov, něco opravdu zásadního říci. Jak to výstižně vyjádřil náš sudetoněmecký spisovatel Dr. Josef Mühlberger, je to obtížné i proto, že domov je stejně samozřejmý a prostý jako vzduch, voda a chleba, ve své elementárnosti sotva uchopitelný slovem a právě proto až nepravděpodobně často podroben tolika lživým zneužitím.
Nezapomenout starý domov s veškerou jeho svébytností, mnohotvárností a bohatstvím bylo pro náš Freundeskreis záležitostí stejně samozřejmou jako osvědčit se tam, kam jsme z něho byli vyhnáni, spolupůsobit i tam k dobru věci a ukázat se být hodni vlídného přijetí a začlenění do nových struktur. I ten nový domov nám přirostl k srdci, jakkoli je tomu jinak než s naším původním. Člověk může mít i domovy, které si nakonec vyvolí za své - a mnozí je mají, aniž by starému domovu odřekli věrnost, říká Mühlberger.
30 Jahre Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich 1949-1979, s. 31-34
Dr. Erik Nerad napsal o hnutí Wandervogel v Čechách zásadní příspěvek i do věhlasného časopisu "pro dějiny a kulturu českých zemí", který pod názvem Bohemia vydává Collegium Carolinum (o jeho významu svědčí už to, že jeho německy psané texty provázejí i resumé v angličtině, francouzštině a češtině) a který roku 2005 vstupuje už do svého 46. ročníku. Anglický podtitul periodika, vycházejícího dvakrát do roka, zní "A Journal of History and Civilisation of East Central Europe" a Neradova stať tu figuruje hned vedle té o atentátu na Reinharda Heydricha, jejímž autorem je Jan Nepomuk Berwid-Buquoy. Neradův otec byl definitivním profesorem německého státního gymnázia v tehdy rakousko-uherském Laibachu (Lublaň, dnes Ljubljana, hlavní město Slovinska), kde se také Erik v roce 1912, tedy dva roky před výbuchem první světové války, narodil. Poté, co světový konflikt skončil, stačil už jako dítě zažít první vyhnání z domova, které nemělo být tím posledním. Z východočeského Lanškrouna (Landskron) se třináctiletý se svými rodiči dostal roku 1925 do Českého Krumlova (Böhmisch Krumau), kde byl otec jmenován ředitelem tamního německého státního gymnázia. Město a celá Šumava se Eriku Neradovi, nadšenému členu hnutí Wandervogel, staly druhým domovem a blízké rakouské Alpy pak cílem horolezeckých výprav. Po krumlovské maturitě 1930 odešel studovat práva na německou univerzitu v Praze, kterou absolvoval pět let nato, prodělal vojenskou službu v československé armádě a nastoupil jako koncipient ještě do služeb státní správy republiky, která měla věru namále. Sotva zažil změnu poměrů a stačil se oženit s Dr. Dorotheou Utischillovou z Jablonce nad Nisou (Gablonz), přišel povolávací rozkaz wehrmachtu a nasazení na ruskou frontu. Vrátil se odtud se zraněním a těžkou nemocí, která se k němu připojila a přivedla ho doslova na pokraj života. Dokázal se zotavit, ale i krátké úřední působení na Landratsamt Dauba (dnes Dubá), tehdy ještě v rámci tzv. Sudetské župy (Sudetengau), mu po druhé z obou světových válek přineslo nejen vazbu v českém internačním táboře, ale následně i další vysídlení, tentokrát do americké okupační zóny v Bavorsku. Jako právník našel v bavorské zemské správě brzy činné uplatnění, posléze v hodnosti soudce a viceprezidenta správního soudu města Řezna (Regensburg), ze které i odcházel do výslužby. Pro věrnost svým kulturním kořenům byl prý kolegy přezdíván "der österreichische Hofrat", tj. "rakouský dvorní rada". Dne 3. listopadu 1983 byl pochován na řezenském hřbitově Dreifaltikeitsbergfriedhof.
- - - - -
* Lublaň (SLO) / Český Krumlov / Lipanovice / Homole / † † † Řezno (BY)
