RUDOLF PIFFL
Pan školní inspektor vypráví žákům německých měšťanek v Českých Budějovicích o básníku Schillerovi
Milé děti!
Nic nešlechtí člověka více, než to, že vzpomíná zesnulých, ať už se sklopeným zrakem věrné lásky či s obdivným pohledem vzhůru.
Tu se povznáší jako syn ducha nad smyslový svět k nejryzejší lidské důstojnosti, tu dojat či nadšen pochopí, že dobro a krása nejsou něčím smrtelným a pomíjivým, nýbrž že neproměnně trvají jako dobrota Boží.
To jsou okamžiky zasvěcení a vnitřní obrody, z nichž vycházíme čistší a lepší; jsou to svátky duše, které světíme příliš vzácně nebo málo niterně.
Málo niterně, pravím.
Neměli bychom je konat pro pouhé přechodné nálady, vyvolané sváteční zdobou. Neměly by být dopřány toliko očím a uším, vnějším smyslům, měly by být osvěžující slavností srdce jako ta dnešní; proto musíme se osobou, které je určena, zabývat opravdu zevnitř.
Vy víte, že lidské srdce si všude umí vyvolit předmět své lásky.
Národ pak miluje ze svých básníků nejvíce ty, kteří dokážou udeřit do strun těmi nejdůvěrnějšími tóny, jejichž poezie dokáže probudit ve všech srdcích živoucí ohlas.
Jejich myšlenky a obrazy přecházejí do národního vědomí, jako by stoupaly vzhůru z pramenné hloubi národní duše (v originále "aus der Brunnentiefe des Volksgemütes emporgestiegen" - pozn. překl.).
Tak je Ariosto miláčkem Italů, Robert Burns miláčkem Skotů atd.; tak je vyvoleným miláčkem národa německého
Friedrich Schiller.
Vzešel ze začasté uštěpačným vtipem postihovaného bavorského Švábska (viz třeba tato pohádka bratří Grimmů, zastoupených i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), kde ve městečku Marbach zakoupilo sdružení "Schillerverein" jeho rodný dům a zařídilo tak, jak vyhlížel původně.
S pobožným ostychem sem každoročně vstupují tisíce návštěvníků.
Tmavou chodbou vstupujeme vlevo do místnůstky, na jejíž stolní dubovou desku padá kosočtverci okenního skla (v originále "durch die Rautenscheiben" - pozn. překl.) z ulice tlumené světlo.
(...)
Sto let uplynulo od smrti Schillerovy; těch sto let vám nelze pochopit. Ti z mužského pokolení, kdo byli tehdy před sto lety dětmi jako vy, zemřeli už jako dědové a pradědové; jejich pravnuci slaví dnes tento svátek v mužném věku.
To, po čem lidé prahnou a o čem sní, se dnes změnilo, mnohé hodnoty byly převráceny, mnoho nových hvězd vzešlo na německém básnickém nebi, velkých i malých. Schillerova hvězda však září dnes jako tehdy, jasně a neproměnně vedle hvězdy Goetheovy, nic ji nedokáže zatmít.
Hleďte! To je nám útěchou. To, co se na světě přihodí skutečně velkého, zůstává nesmrtelným.
|
"Völker verrauschen, Namen verklingen, Finstere Vergessenheit. Breitet die dunkelnachtenden Schwingen Ueber ganze Geschlechter aus. Aber der Fürsten einsame Häupter Glänzen erhellt Und Aurora berührt sie Mit den ewigen Strahlen Als die ragenden Gipfel der Welt." (tj. "Národy vyšumějí do ztracena, jména doznějí a zhasnou, temné zapomnění rozepíná perutě, temné jako noc, nad celými pokoleními. Osamělé hlavy knížat urozeného rodu září však zjasněny a jitřenka se jich dotýká věčnými paprsky jako vrcholů, tyčících se nad světem. |
Schiller nezestárl. Každý básník musí hledat svůj vztah ke Schilllerovi. Schiller žije dosud v lidu. A tam, kde německý národ uchovává dosud mravy otců, leží Schiller hned vedle Bible.
Zdar národu, pokud tomu tak je a bude!
Ještě něco bych vám chtěl říci pro útěchu:
Lidé nejsou nevděční. To, co je opravdu veliké, zůstává pro ně nezapomenuto.
Když občané městečka Marbach chtěli zřídit Schillerův památník, nepřenechali to žádným dělníkům odjinud. Urovnali vlastníma rukama pahorek, na němž měl stát pomník syna jejich obce (v originále "wo ihres Stadtkinds Denkmal stehen sollte" - pozn. překl.), a ti, kdo nemohli pracovat, nosili pracujícím chleba a víno. To je opět jakýsi německý rys a nádech. Tak vděční dokázali být občané Maarbachu.
Tak i my dnes Schillerovi skládáme dík jako jeho pravnuci.
V této hodině jde jásot podobný bouři německým národem, celým vzdělaným světem a miliony srdcí tají dojetím; v té nejmenší vsi, na nejosamělejší selské farmě se světí výročí Schillerova skonu, dnes bude vysazen celý les Schillerových stromů; v rachotu strojů, na hlučném trhu života nastává pauza ticha; neboť každý Němec, každý vzdělaný člověk pomyslí dnes na velkého mrtvého.
A pro vás, děti, se má stát tato vážná pocta jemu zasvěcená mezníkem v celém vašem životě.
Vy máte do sebe přijmout Schillerova ducha z toho jeho a slíbit, že zůstanete věrni ideálům Schilllerovým, neboť to jsou ideály německého národa.
Ve vaší nevině spočívá totiž naděje do budoucna.
Dychtěte po tom, abyste byli hodni svých otců, kteří zůstali rovněž věrni svých, poněvadž ctili jejich obyčej a mrav jako něco posvátného! (v originále "indem sie ihren Brauch heiligten!" - pozn. překl.)
Pijte z pramene Schillerova díla, a sevře-li jednou tíha a trpkost života vaše srdce a zmate vaše city, pak se vraťte - jako k mateřskému slovu - zpátky k dílu našeho Schillera!
A my, kdo jsme vašimi vůdci a rádci, běda nám, běda německému lidu, zapomene-li Schillerova svatého odkazu, kdybychom i my tak měli snad učinit! Pamatujte si: Friedrich Schiller je svědomím německého národa. Více Schillera!
P.S. Toto je pouze úvod a závěr páně inspektorova proslovu, proneseného dne 9. května roku 1905 v Českých Budějovicích ke 100. výročí Schillerova skonu. Málem dalších sto let trvalo, než Česká republika vstoupila na 1. máje 2004 do Evropské unie. Nikdy nezapomínejme, že na Schillerova slova a Beethovenovu hudbu se alespoň německy dá zpívat evropská hymna! Pokud to umíme alespoň zanotovat… Jen pro připomínku slova (oficiální text to není, hymna se pro velké množství rovnoprávných evropských jazyků interpretuje jen melodií beze slov) "Ódy na radost" o radostném sbratření lidstva v českém překladu Pavla Eisnera:
|
Radosti, ty jiskro boží, |
Rudolf Gustav Piffl se narodil se 4. ledna roku 1861 v Lanškrouně (Landskron) čp. 128 jako syn tamního mistra knihvazačského a svého jmenovce Rudolfa Piffla a Marie Magdaleny, roz. Piro z Doudleb nad Orlicí (Daudleb). Dědem z otcovy strany mu byl Johann Piffl, soukenický mistr v Lanškrouně čp. 225, bábou Katharina, roz. Boleslawsky z Lanškrouna čp. 87 v Chrudimském kraji. Matčinými rodiči byli Franz Piro, mistr pekařský v Doudlebech nad Orlicí čp. 71, a Anna, roz. Hrobařová z Doudleb nad Orlicí čp. 71, okr. Kostelec nad Orlicí (Adler-Kosteletz) v Čechách. Dne 19. listopadu roku 1892 se v Praze u sv. Mikuláše na Malé Straně oženil s Antonií Fenzlovou, která je jako Antonie Pifflová i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže. Oddával je ženichův bratr a budoucí vídeňský kardinál Friedrich Piffl. V lednu roku 1900 byl Rudolf Piffl jmenován jako tehdejší profesor německého gymnázia v Českých Budějovicích (Budweis) školním inspektorem německých škol v okresech České Budějovice a Kaplice (Kaplitz). Později se stal ředitelem německého učitelského ústavu v Chomutově a pak i ve Vídni, kde byl roku 1917 jmenován zemským školním inspektorem obecných a měšťanských škol, jakož i učitelských ústavů v celém Dolním Rakousku. Zemřel podle biografického lexikonu ve věku 83 let za druhé už světové války (to by Schiller koukal!) 15. ledna roku 1944 v Oberkreuzstetten, místní části dolnorakouského městyse Kreuzstetten. Zanechal po sobě i českobudějovickou a šumavskou stopu.
- - - - -
* Lanškroun / České Budějovice / † † † Oberkreuzstetten, Kreuzstetten (A)
