HEINRICH RAAB
Konec války v hostinci u "Antiglera" v Rehberku
Asi pět set metrů západně od rehberských Kostelních Domků (v originále Rehberg-Kirchenhäuser, tj. centrum dnešního Srní - pozn. překl.) stojí při silnici do Mosau (dnes Mechov - pozn. překl.), resp. do Prášil (Stubenbach), někdejší hostinec "Antiglwirtshaus". Odtud míří kolem někdejšího selského dvorce "Florianhof" vozová cesta směrem k jihu na někdejší Rehberger Dorf (tj. dnešní Staré Srní - pozn. překl.). Po pravé straně cesty stávaly tři budovy, zvané "Schmiede" (tj. "kovárna" - pozn. překl.), společný majetek rehberských sedláků.
Někdy koncem 18. století přišel sem k nám z Chvalšin (Kalsching) kovář Martin Merzinger a oženil se dne 8. května 1786 v Rejštejně (Unterreichenstein) s Annou Barbarou Tremlovou, narozenou 16. září 1758 tady nahoře v Sedle (Sattelberg). Kovárna byla pro čtyři generace Merzingerů místem konání jejich vážené profese. Po vyhnání nalezli Heinrich, který už mezitím zbudoval v Kostelních Domcích kovárnu novou, a také Lukas Merzingerovi nové působiště v bavorském Dingolfingu. Jak mi sdělila moje sestra Emmi, stojí dnes na místě staré kovárny krásná budova, která by se ovšem stejně dobře mohla vyjímat i jinde. Lépe by asi bylo zachovat starou kovárnu jako památku pro budoucí (v originále "als Denkmal für di Nachwelt" - pozn. překl).
Vedle staré kovárny, od zmíněné cesty trochu stranou, nacházelo se rovněž starší stavení, které kdysi prodal Alois Hofmann Adolfu Pauknerovi, pocházejícímu z dvorce Antýgl (v originále "Antiglhof"- pozn. překl.) u Modravy (Mader). V blízkosti dvorce stávala v 1135 metrech nadmořské výšky jedna z nejvýše položených sklářských hutí na Šumavě (samo místní jméno Antýgl se odvozuje od německého výrazu "ein Tiegel", tj. sklářská huť o "jedné pánvi" - pozn. překl.). V Pauknerově rehberském stavení byly dočasně umístěny i některé třídy místní školy, poněvadž školní budova v centru obce při kostele byla pro množství žáků příliš malá. Pokud moje paměť sahá, Pauknerovo stavení počátkem třicátých let minulého už století vyhořelo. Na jeho spálené trosky si ještě dobře vzpomínám, poněvadž jsem cestou ze školy domů často a rád chodíval malou oklikou, abych v kovárně navštívil sestru mé babičky.
Adolf Paukner a Maria Gruberová zřídili pak při cestě nový velký hostinec, který nesl honosný název "Hotel Paukner", místní mu však bez výjimky říkali "Antigler". Nový hostinec počítal už s rostoucím cizineckým ruchem, neboť měl pokoje pro hosty a velkou jídelnu. Po připojení k Říši byly v tom sále promítány putovním kinem známé (tj. nacistické - pozn. překl.) filmy a Rehberským se tak přiblížil svět s jeho přednostmi i kazy v nebývalé dotud šíři (v originále "wurde der Rehberger Bevölkerung auch die weite Welt mit ihren Vorzügen und Nachteilen nähergebracht" - pozn. překl.). Poněvadž tenkrát kromě svátku sv. Petra a Pavla, rehberského "Frautagu" (tj. svátku Nanebevzetí Panny Marie - pozn. překl.) 15. srpna, slavení masopustu a velkých rodinných událostí během roku nijakých rozptýlení vlastně nebylo, scházela se mládež k zábavě ráda v místních hostincích, také u "Antiglera".
Koncem války, jak se sem k nám i fronta stále více přibližovala, dorazil rovněž do Rehberku uprchlický transport z Východu. Uprchlíci byli přidělováni po domech. Byl s nimi i transport dětí, které však byly nakvartýrovány jen u "Antiglera". Chlapci a děvčata měli veliký hlad a žebrali u místních o jídlo. S těmi uprchlickými zástupy se už ohlašoval čas, nevěstící pro nejbližší budoucnost nic dobrého. Jak mi vyprávěla moje sestra Emmi, hnali tu i vězně koncentračních táborů.
Také Emma Koci-Gruber o tom zpravuje ve své publikaci "Meine verlorene Heimat" (tj. "Můj ztracený domov", kniha vyšla německy v Ohetaler Verlag v Riedlhütte roku 2007 - pozn. překl.) a píše ještě, že když místní pekař spatřil ty vychrtlé postavy, rozčilil se prý tak, že skonal na srdeční infarkt.
Po válce ovšem i hostinec a hospodářství musily prodělat za českého panství velice truchlivé časy. V okolí Rehberka bylo i množství žen, uprchlých z Vratislavi (v originále "Breslau", město před válkou i za války na německém území - pozn. překl.), které byly své město nuceny opustit před postupujícími Rusy. Než byly Čechy odsunuty, musely projít u "Antiglera" povinnými prohlídkami. Teta Adele provázela k nim dvě u nás ubytované vratislavské ženy. Když se vrátila, vyprávěla, jak zahanbujícím způsobem bylo s těmi ženami nakládáno: poněvadž přišly z velkého města, domnívali se Češi, že mají na těle nebo v tělních otvorech skryty šperky, aby je uchovaly před žádostivýma rukama těch, od nichž se musely dát prohlédnout. Ani nejintimnějším částem těla se zloději nevyhnuli, vyprávěla u nás teta Adele celá rozhorlena. Poněvadž jsem byl tou dobou v ruském zajetí, nezažil jsem ty děsivé události na vlastní kůži, ale vyprávěla mi o nich sestra Emmi. Za mé poslední návštěvy v Srní ta mohutná budova dosud stála a asi znovu slouží turistickému ruchu. Teď už jsou tu ovšem hostům k dispozici daleko větší a lepší hotely, třeba Srní, Šumava či Vydra.
Hoam!, 2011, č. 10, s. 21-22
P.S. Kronika obce Srní, dostupná česky v překladu z německých pramenů na internetu, má v textu o domovních číslech 109, 105 a 194 a jejich majitelích (autorem kapitoly je Heinz Günther Zettl, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) i informaci o hostinci.
Kurt Raab, herec rodem z Kašperských Hor
Kurt Raab se narodil v Kašperských Horách (tehdy jen Bergreichenstein) dne 20. července roku 1941. Od roku 1945, tj. od svých čtyř let, vyrůstal ve Weißenbrunnu v bavorských Horních Frankách (Oberfranken), poté v dolnobavorském Steinbeißenu, kde jeho otec sloužil jako pacholek u koní (v originále "Pferdeknecht" - pozn. překl.). Kurt navštěvoval gymnázium múzických umění (Musische Gymnasium) ve Straubingu, na kterém se seznámil s Wilhelmem Rabenbauerem (známého spíše pod pozdějším uměleckým pseudonymem Peer Raben). S ním také odešel po maturitě roku 1963 do Mnichova, začal tam studovat gemanistiku a historii, byl přitom zaměstnán jako nosič kabelů v televizním studiu Bayerischer Rundfunk, potom do roku 1969 jako rekvizitář u Zweites Deutsches Fernsehen (ZDF) a u společnosti Bavaria. V srpnu 1967 získal v Rabenově zpracování Antigony svou prvou divadelní roli. Hrál pak krále Petra z říše Popo v Rabenově a Fassbinderově společné produkci Büchnerovy hry "Leonce und Lena" (říjen 1967) a v Büchnerově divadle (Büchner-Theater) pak titulní roli hry Alfreda Jarryho "Král Ubu".
Roku 1968 se Raab stal spoluzakladatelem divadelní skupiny "antiteater", vycházející z rok předtím Fassbinderem vytvořené scény, zvané "action-theater". Vznikla v Mnichově jako přímá opozice tamního Státního divadla (Staatstheater). Raab získává hlavní role ve Fassbinderových inscenacích a spolupracuje i jako autor a režisér. Svou první velkou filmovou roli vytvořil ve filmu "Warum läuft Herr R. Amok?" (tj. "Proč propadl pan R. amoku?", snímek u nás nebyl v kinech uveden - pozn. překl.). Ta udala tón i Raabově práci v letech následujících. Byl takříkajíc předplacen pro role šosáků a stal se jakýmsi specialistou zdůrazňujícím jejich odporné rysy.
Raab přesvědčil nejen jako herec, nýbrž prosadil se i jako autor scénické výpravy: už v roce 1971 byl za výpravu Fassbinderova snímku "Whity" vyznamenán Německou filmovou cenou. Ve filmu Ulliho Lommela "Die Zärtlichkeit der Wölfe" (tj. "Něžnost vlků" /1973/, u nás neuveden - pozn. překl.), který byl natočen na Raabův scénář "Fuchs und Wolf" (tj. "Liška a vlk" - pozn. překl.) sehrál roli masového vraha Haarmanna.
Raab vytvořil roku 1975 i první verze scénářů k Fassbinderovým filmům "Mutter Küsters Fahrt zum Himmel" (tj. "Cesta matky Küsterové do nebe", u nás neuveden - pozn. překl.) a "Die Ehe der Maria Braun" (u nás uveden pod titulem "Manželství Marie Braunové" - pozn. překl.). Vedle práce v divadle se do roku 1977 podílel na téměř veškeré filmové produkci Rainera Wernera Fassbindera, kromě toho pak přijal role i ve snímcích režisérů Reinharda Hauffa, Herberta Achternbusche (ten má své samostatné zastoupení i na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Michaela Fenglera. V roce 1981 zpracoval scénář k Fassbinderovu poslednímu filmu "Querelle" na námět románu Jeana Geneta "Querelle z Brestu" (snímek pro silný homosexuální celkový ráz vzbudil v následujícím roce skandál na benátském filmovém festivalu - pozn. překl.). V září 1982 vydal s novinářem Karstenem Petersem knihu "Die Sehnsucht des Rainer Werner Fassbinder" (tj. "Touha RWF", slavný režisér toho jména, které se stalo legendou, zemřel 10. června toho roku ve svém mnichovském bytě na předávkování kokainem ve věku 37 let - pozn. překl.). Pod žertovnou přezdívkou Emma Kartoffel (tj. Emma Brambora - pozn. překl.), propůjčenou mu právě RWF, byl Raab i sloupkařem filmového časopisu "Cinema".
Raab účinkoval mj. i jako "muž s jizvou" ("Mann mit der Narbe") ve zpracování známé knihy pro mládež autorky Lisy Tetznerové "Die schwarzen Brüder" (vyšla ve dvou dílech už v roce 1940 a 1941 - pozn. překl.), obsazoval televizní pořad s VIP "Kir Royal" a působil v mezinárodních produkcích jako "Tricheurs" v režii Francouze Barbeta Schroedera či "Parker" režiséra Jima Goddarda z USA. Raabovo vystoupení v roli Adolfa Hitlera v americkém seriálu "Me and the Duce" bylo z německé verze, uvedené v ZDF, vypuštěno.
Roku 1971 odešel Raab do divadla v Brémách (Schauspielhaus Bremen), rok nato do Bochumu, už v roce následujícím hrál na prknech berlínské Freie Volksbühne a v sezóně 1974/75 pak ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1978 ho nacházíme v berlínském Schillerově divadle (Schiller-Theater Berlin), roku 1981 hostuje na scéně Studiotheater v Mnichově, v sezóně 1985/86 je angažován mnichovským divadlem Volkstheater a pak v Hamburku scénou Deutsches Schauspielhaus.
Právě v Hamburku onemocněl Raab na AIDS. Konsekvence své choroby reflektoval při svém pohostinském vystoupení v Achternbuschově hře "Wohin?" (tj. "Kam?" - pozn. překl.) v roce 1987 a následujícího roku nato ve vlastní videoprodukci "Mitten im Leben" (tj. "Uprostřed života" - pozn. překl.). Kurt Raab zemřel v Hamburku dne 28. června 1988. Tam byl i pochován; jeho bavorská domovská obec Steinbeißen mu pohřbení do tamní země odmítla.
Hoam!, 2008, č. 7, s. 23
Můj rodný dům
Usedlost naší rodiny, tj. dům ve vlastnictví mých rodičů Johanna a Pauly Raabových, nacházela se poměrně daleko od vsi Sattelberg (dnes Sedlo) v bezprostřední blízkosti osady Mosau (dnes i Mechov), ale ve starších dokladech jsme kupodivu vždy měli jako místo narození uvedeno buď "Stadler Antheil I. Theil" či přímo jen "Sattelberg" (k tomu nutno dodat, že i Rehberk, tj. dnešní Srní, jehož jádro bývalo zváno i "Kirchenhäuser", tj. "Kostelní domky", náležel dlouho k dnešnímu Sedlu, poněvadž to bylo osadou větší a významnější - pozn. překl.). V knize "Im Lande der künischen Freibauern" jsou sice na plánku vsi Rehberk naše domovní čísla 181 a 182 uvedena v místní části jménem "Hanaslau", ale na nesprávném místě. Náš dům se totiž nacházel hned naproti stavení rodiny Schmellerovy v Mosau a dělil ho od něj toliko malý potok zvaný "Seign". Vedle nás byla ještě usedlost jménem "Faber-Jogl" (její majitel se jmenoval Jakob Joachimstaler) a ještě blíž Mosau stál pak dům nazývaný "Steffenhaus" (majitel Josef Edenhofner). Obě ta stavení jsou ve zmíněném plánku zachycena bez domovních čísel.
Náš dům postavil můj otec, truhlářský mistr Johann Raab, spolu se svým bratrem Richardem, zedníkem sklářských pecí (v originále "Glasofenmaurer" - pozn. překl.) někdy v letech před rokem 1923 na místě poměrně nehostinném. Byla to budova vlastně celá ze žuly a tím prakticky téměř nezničitelná, nad úrovní sklepů bylo ovšem její zdivo opatřeno hladkou omítkou. Pro mohutný dojem, jaký její kamenná podstata vzbuzovala, říkali také mnozí místní tomu domu "Raabenburg". Doplňovaly jej po stranách v pravoúhlém půdorysu přístavby truhlárny, stájí, stodoly a kůlen na nářadí. Koncem osmdesátých let dvacátého století byly prostory, určené někdejšímu truhlářskému provozu, odstraněny. Za naší návštěvy Srní v roce 1986 ještě stály, začátkem devadesátých let však už byly pryč. Místo nich je teď při domě malá kůlna.
I s vedlejšími přístavbami byl náš dům téměř obklopen lesem, jen na straně s výhledem k Mosau prostírala se před ním protáhlá louka. Tu otec kultivoval, když si na to dokázal najít čas. Dalo se hovořit o jakési idyle, kterou les a jeho okolí přímo vyzařovaly. Bylo tu ticho, blahodárně působící na obyvatele domu, což bylo jistě i příčinou toho, že se v letních měsících vždycky přihlásili hosté, kteří měli o pobyt u nás v době své dovolené zájem.
My sami jsme to měli v létě jen na pár kroků k místům hojných houbařských úlovků, po nichž pátrali i naši letní hosté, poněvadž prozradit jsme jim je ovšem nijak nechtěli. Také spousty borůvek rostlo okolo a maminčiny "borůvkové lívance" (v originále "Heidelbeeromeletten" - pozn. překl.) patřívaly k oblíbeným domácím pochoutkám. Les za domem a dál byl pro nás děti ovšem zejména kouzelným místem her mimo prostor a čas.
Před domem stála lavice, zvoucí v létě po vykonané práci k posezení a k hovorům. K nim se často rádi přidružovali i sousedé, kteří s našimi rodiči probírali nejrůznější časové novinky. Tu a tam zazněly pro změnu i hrůzostrašné příběhy, po nichž jsme zvláště my nedospělí natahovali uši, o to hůř se nám však samozřejmě po nich potom usínalo.
Zima měla také své půvaby, hned na konci louky se blyštěly vždycky docela velké zamrzlé kaluže, po kterých se nádherně klouzalo a nechtělo přestat tak dlouho, dokud se nám nedělaly takříkajíc u nosu rampouchy. Svahy Spáleného vrchu (Brenntenberg) sloužily k sáňkování a k lyžování.
Konec války dopadl na mé rodiče, sestru Emmi i strýce Richarda těžce. Otec byl hned začátkem června 1945 zatčen českou policií, odvlečen na obecní úřad a tam surově ztýrán. Později byl převezen do lágru u Sušice, kde je živili převážně slupkami od brambor a kávovinovou náhražkou. Tatínek měl to štěstí, že si ho český truhlářský mistr Šebesta bral k sobě domů na práci. Směl tam s domácími dokonce jíst u jednoho stolu. Truhlář se prý styděl za to, jak jeho čeští krajané zacházejí s Němci. Maminka a sestra tam často i na pár hodin otce chodily navštěvovat, což předtím ve sběrném táboře bylo možné jen na chvíli a přes ostnatý drát. Když si jen pomyslím, že maminka pěšky a Emmi často i na kole vozily otci čisté prádlo z domova až do 24 km vzdálené Sušice, byl to výkon docela hodný obdivu.
Mezitím musela maminka se sestrou i strýcem opustit i náš dům. Našli střechu nad hlavou u rodiny starosty Josefa Häuslera, který nebyl členem nijaké politické strany a byl teď spolu s naším otcem ve vazbě v Sušici. Ženy v domácnosti starostově byly přírůstkem "strávníků" docela potěšeny, poněvadž přece jenom byl, jak se říká, aspoň jeden mužský v domě. Společně se tak dočkali všichni "odsunu", po němž našli v Německu útočiště v Karlsruhe (tam žije i autor tohoto textu - pozn. překl.).
Poslední tři měsíce své vazby musel otec strávit v klatovské věznici. Tam se setkal i s proslulým šumavským básníkem Hansem Watzlikem. Propuštěn byl poté v prvé půli měsíce září 1946, aby mohl být zařazen do odsunu a při té příležitosti vznesl vůči Čechům prostou otázku, proč že byl vlastně zatčen. Odpověď zněla, že nijaké důkazy předloženy k jeho případu nikdy nebyly a že všechno se stalo na udání jednoho člověka ze Srní (jméno je autorovi textu známo), jehož obviněním už nyní nikdo nepřikládá váhu. Ten muž dokázal očernit více lidí, ale spravedlivého trestu nakonec došel (v originále "aber die gerechte Strafe hat er nach der Aussiedelung 1948/49 doch erfahren" - pozn. překl.).
Za posledních šedesát let se krajina domova dost výrazně změnila. Ještě kolem doby politického obratu, když jsme poprvé znovu přijeli do Srní, náš dům celý svítil bílou omítkou pod Spáleným vrchem při pohledu od silnice do Mosau. Když jsem pak asi před deseti lety jel s autobusovým zájezdem ze Srní do Prášil, už byl pohled na rodné stavení zcela zakryt mnoha vysokými stromy, přes které jsem nic nestačil zahlédnout. Toho podivného milosrdenství osudu byl můj otec přece jen ušetřen.
Hoam!, 2008, č. 5, s. 19-21
Někdejší Zelená Hora a další osady při Seckerbergu
Horní a Dolní Zelená Hora
Místní jméno Grünberg (Obergrünberg a Untergrünberg, obě osady zanikly jako Zelená Hora v souvislosti se vznikem vojenského újezdu po druhé světové válce - pozn. překl.) souvisí podle záznamu v kronice někdejšího Rehberka (Rehberg, dnes Srní - pozn. překl.) s vegetačním průběhem roku: když se tu v kraji objevila na jaře první zeleň, celá ta hora byla skutečně "zelená". Jedna její část přitom náležela k panství Prášily (Stubenbach), které v roce 1731 koupila v dražbě kněžna Eleonore Mansfeldová a 1763 pak hrabě Kinský, druhá část zase ke svobodné královácké rychtě Stodůlky (Freigericht Stadeln).
Dne 13. prosince 1733 byl v horažďovickém úředním sídle kněžny Eleonory von Mansfeld-Fondi uzavřena kupní smlouva s novoosídlenci. Ze svých panských lesů v revíru Kaltenbrunn, zvaných Grünberg (později Untergrünberg) prodala jeden les bratřím Simonu a Hansi Oberhofnerovi původem ze Železné Rudy (Eisenstein), jeden Hansi Pankrazovi a jeden Adamu Haslingerovi. Nad Obergrünbergem a pod Neubrunnem (Novou Studnicí) existovala také samota "Dürrnberg", ovšem tato místní část se bohužel v pramenech mně známých nikde nevyskytuje.
Jen Karl "Faustin" Klostermann popsal ve své knize "Böhmerwaldskizzen" v druhé její kapitole s pasáží o cestě z Prášil (Stubenbach) přes "Kruhberg" (Gruberg) a Novou Studnici do Srní (u Klostermann se dočteme ovšem vždy jen o Rehberku - pozn. překl.) příběh, který se tu údajně stal:
"Náhle zahýbá stezka nalevo; než na ni vkročíš, zavadí tvoje noha o prkno asi na sáh dlouhé; několik jiných leží vedle. Kde se tu vzala tato prkna u cesty? Proč je tu nechávají tlíti? Jsouť mezi nimi některá skutečně už na rozpadnutí. Jejich existence, milý čtenáři, znamená, že jsi v srdci Šumavy, Podle starého zvyku kladou se prkna, na kterých nebožtící leželi, podle cesty, zvláště u křižovatek a zůstávají tam, až se rozpadnou: memento mori kolemjdoucím. Lidé vědí většinou, kdo na nich ležel; mlčky pokřižují se, jdouce mimo. Bylo by hroznou smělostí, odnésti je nebo snad dokonce k nějakému účelu jich užíti.
Toni Steffů dole v údolí byl zpustlý chlap; o něm vypravují posud staří lidé, ačkoli už dávno, dávno pod drnem leží. Je to obyčejný selský příběh, jakých na tucty v kalendářích čísti lze; zmíním se o něm tedy jenom zkrátka.
O Dušičkách vsadil se, že odnese jedno prkno domů a bude na něm spáti: prkno jako prkno, dáme-li naň chléb nebo mrtvého. Se smíchem opustil hospodu a vyrazil v chladnou listopadovou noc, ačkoli náhle vystřízlivělým hostům hrůzou vlasy na hlavě vstávaly a jen dva zvláště srdnatí se odvážili, sledovati ho ve slušné vzdálenosti. Skučivě hnala se vichřice po slatině a pláni a sténajíce ohýbaly se vysoké smrky tehdy ještě netknutého pralesa pod jeho vanutím. Modravá světélka poskakovala po slatině a varovně ozýval se křik nočního ptáka: "Půjď, půjď!"
Toni však uchopil směle prkno a naložil je na záda; v tom okamžiku jako by se odtrhl bílý chumáč z temné zeleni lesa, rostl a rostl a podobal se konečně ohromné kupě třepotavých bílých plen. Zdáli spatřili to ti dva a utíkali, co jim nohy stačily; Tonimu však ztížilo se pojednou prkno tak, že je sotva unésti mohl. Neviděl sice ničeho, ale náhle hučelo to za ním jako bouří bičované plachty lodní. Hrůza ho pojala; chtěl prkno shoditi, ale - ó běda! nemohl; bylo jako přikováno.
Úzkost poháněla ho vpřed, pokud síly stačily, a stále šustilo to za ním. Tak došel ku kapli dole v údolí. "Svatá Panno, odpusť mi moje rouhání a spasiž mne!" šeptaly v nevýslovné hrůze a vroucí modlitbě jeho chvějící se rty. Bylo to po dlouhé době poprvé, co v modlitbě jméno Požehnané vyslovil. Tu spadlo prkno z jeho beder a nastalo ticho kolem něho. On ale padl na kolena a modlil se dlouho.
Pak šel domů. Druhého dne leželo prkno opět tam, odkud je vzal. Od té doby byl Toni jako vyměněn: nejzbožnějším člověkem z celé obce. - Mrtví jsou svati jako všecko, co určeno jest památku jejich zachovávati.
Příkře vede cesta po "Suchém vrchu", podle mohutných hromad kamení do údolí..."
Příkře vede cesta po "Suchém vrchu", podle mohutných hromad kamení do údolí..."
(Ze Šumavy - Črty, překlad Marie Stunové z roku 1923. - P.S. Stunová ovšem volila namísto "über den Dürren Berg" v souhlasu se smyslem originálu překlad "po 'Suchém vrchu'", ačkoli v předmluvě s titulem "Slovo k čtenáři" čteme jinak i její slova: "Souhlasil (rozuměj Klostermann) také s mým náhledem, ponechati některé názvy německé, poněvadž jejich nynější české výrazy nebyly tehdy obvyklé a nejsou¨vůbec dosti přilehavé." V samotném titulu Raabova textu a v něm samém pak už nikoli je ostatně zmíněn Seckerberg, zaniklý po vyhnání německého obyvatelstva pod českým místním jménem Horky, tedy jako osada, zatímco titul navozuje představu a pojem vrchu - pozn. překl.)
V roce 1733 vznikla osada Obergrünberg (tj. Horní Zelená Hora), která byla roku 1880 přičleněna k obci Großhaid (Velký Bor). Velký Bor náležel až do toho roku k tzv. Stodůleckým Podílům, Díl I. (Stadler Anteil, Teil I.), resp. k Rehberku (dnes Srní). Děti chodily do školy v Rehberku. Také Obergrünberg patřil k farnosti Rehberk a i zdejší děti chodily do rehberské školy.
Zelenohorská Huť
Stranou nově založených osad Untergrünberg a Obergrünberg přidělil sklář Laurenz (tj. Vavřinec - pozn. překl.) Gattermayer svému zeti Lorenzi (tj. rovněž Vavřinci - pozn. překl.) Schedelbauerovi (psal se i Schedlbauer), ženatému s jeho dcerou Marií Theresií, v roce 1757 kus lesa, aby si tam zeť mohl zbudovat svou vlastní sklářskou huť. Schedelbauer tam opravdu na vlastní náklady vystavěl huť, zvanou odtud Grünberger Hütte (tj. Zelenohorská Huť). Měl vedle toho pronajatu i sklářskou huť v Nové Studnici, stojící nad prvními staveními Dolní Zelené Hory. Když hrabě Josef Kinský koupil v dražbě panství Prášily, dal Schedelbauerovi Zelenohorskou Huť na 15 let do nájmu, přičemž mu náklady na stavbu huti nahradil částkou 1100 zlatých. Schedelbauer nebyl nijak dobrý hospodář; upadl do dluhů a musil nakonec dát svým pecím vyhasnout. Utekl se o pomoc k císaři. V žádosti z roku 1771 udává, že byl od svých dvaceti let samostatným sklářským mistrem a byl vlasti (v originále "dem Vaterlande" - pozn. překl.) k užitku vynálezem mnoha barevných přísad. Nyní, kdy je se ženou a devíti dětmi sužován nouzí, poslala mu vrchnost do domu ozbrojenou exekuci, takže nemůže nyní vymáhat na dlužnících nedoplatky. Když Schedelbauer nechtěl huť opustit dobrovolně, musel být odtud na ulici vyhnán násilím. Konečně mu musel být roku 1778 dluh odepsán a 1780 se ucházel o místo u krajských úřadů a získal je také.
Na Zelenohorské Huti se přešlo na výrobu zrcadlového skla, ale ani tomuto počinku nemělo být přáno štěstí: sklárna brzy nato vyhořela. Sklářský mistr Augustin Müller z kašperskohorské sklářské huti Tiefental ji 28. května 1782 kupuje od hraběte Kinského a obnovuje ji i s hospodářskými budovami. Vyrábělo se tu duté sklo a skleněné perly a podnik celkem dobře prosperoval. V rakouském Státním archivu (Österreichisches Staatsarchiv), oddělení "Finanz- und Hofkammerarchiv" najdeme ovšem ve fondu "Kommerz" červené číslo 922f, obsahujícím na dva tisíce foliantů pod záhlavím "Spiegel- und Glasmanufaktur und Fabriken und Handel in Böhmen 1749-1813", z ledna 1784 hlášení jistého Lorenze Schedelbauera z Grünbergu v Prácheňském kraji (Prachiner Kreis) v Čechách, že mnoho sklářů i se svými rodinami, nehledě na platný nejvyšší ostrý zákaz už od roku 1752 závazný pro všechny, kdo se na výrobě skla podílejí, odešlo z Čech do sousedního Saska.
Po této zprávě je v roce 1784 řeč toliko o Grünbergu, takže jako místní jméno se Grünberger Hütte ujalo teprve později. Snad mělo dokonce už jen připomínat, že tu kdysi byla v provozu nějaká sklářská huť. Myslím, že si vzpomínám, jak za mých mladých let byly dosud zřetelné stopy jejích základových zdí.
Osada Zelenohorská Huť patřila k obci Prášily. Kníže Josef ze Schwarzenberka koupil roku 1798 celé "Dominium Stubenbach" (tj. panství Prášily - pozn. překl.) za finanční obnos kolem 400 000 zlatých a nejraději by dal vyhasnout všem sklářským hutím na jeho území, poněvadž považoval jejich obrovskou spotřebu dřeva za trestuhodné plýtvání. Usídlil v huti a přilehlých jejích hospodářských staveních dřevorubce, které potřeboval k práci v lese i při plavení dřeva. V Rehberku se tak pro někdejší huť ujalo i místní jméno "Holzhauern" (tj. "Dřevorubci" - pozn. překl.). Podle Trajera (rozuměj jeho dílo "Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis" z roku 1862 - pozn. překl.) byla k roku 1862 v Grünbergerhütte činná "putující" (rozuměj "po domech" - pozn. překl.) škola (Wanderschule). Osada náležela k farnosti Rehberk a i "poslední pošta" na zásilkách sem uváděná byla ta rehberská.
Grünbergerhof
Po roce 1900 vznikla na katastru obce Rehberk při nové silniční komunikaci směrem na Velký Bor silnicová ves (v originále "Straßendorf", česky také "silnicovka" - pozn. překl.) Mosau (dnes na některých českých mapách označována jako Mechov - pozn. překl.). Kolem téže doby podle všeho začala existovat při téže silnici už za Mosau i pokračování silnice podobně i "silnicovka" Grünbergerhof. V knize "Im Lande der künischen Freibauern" se bohužel o ní nevyskytují nijaké bližší informace. Na straně 731 téže publikace je o ní zmínka při obci Prášily. Podle mého názoru k ní ovšem náležet nemohla, poněvadž by pak byla jakousi prášilskou enklávou vměstnanou mezi Rehberk a Velký Bor. Do školy chodily odtud děti tak jako tak do Rehberka, stejně tak i farou příslušel Grünbergerhof k Rehberku.
Po vyhnání bylo celé území západně od kanálu (rozuměj Vchynicko-tetovský kanál - pozn. překl. prohlášeno za vojenský újezd Dobrá Voda (1952-1991) a civilním osobám byl do něho přístup přísně zapovězen. Z několika osad, do té doby na něm existujících, nezůstalo zachováno v podstatě téměř nic, včetně Grünbergerhofu, kde se dají zjistit jen základy některých stavení. Také po Velkém Boru a Stodůlkách (Stadeln), z nichž ves posledně jmenovaná byla kdysi sídlem rozsahem největší vůbec svobodné královácké rychty, není už ani stopy.
Hoam!, 2006, č. 6, s. 3-6
Heinrich Raab, který na webových stranách Kohoutího kříže figuruje i svým příspěvkem o Karlu Klostermannovi v oddíle právě jemu věnovaném, se roku 2016 dožil v Karlsruhe požehnané devadesátky. Bylo to 30. května 1926, kdy spatřil v domě, který ve vlastním textu podrobně popsal, světlo světa poprvé. V září 1946 ten dům rodina musela opustit tzv. "odsunem" natrvalo. Kdo z nás by měl tu sílu hledět tak bez výčitek nazpět?
- - - - -
* Sedlo, Srní / Zelená Hora, Horky / Zelenohorská Huť / Grünbergerhof / Kašperské Hory
