KARL REITMEIER
|
Fata Morgana Ich stand im wallenden Nebelmeere Auf Bergeshöh' im Morgengrau, Da sah ich sie nahen, die Himmlische, hehre. Ich breitete sehnend die Arme nach ihr, Ich sank vor ihr nieder und flehte sie an; Die Nebel, sie flohen - es war nur Wahn. In Mittagsglut und im Sonnenbrande Erschien sie mir in ihrem Glanz Am fremden Gestade, im Südens Lande, Braun Liebchen vergangener Jugendlust. Ich rief ihr: "O weile, verlasse mich nicht!" Es war ach nur Wahn und betörend Licht. Der Mond erglänzte im stillen Haine, Die Bäume rauschten leis' im Traum, Da schwebte sie nieder im mächtigen Scheine Aus Himmelshöh'n und winkte so mild: "Geliebter, komm' mit, was zögerst du?" Es schwand das Bild, rings Grabesruh. |
Fata morgana Moře mlh zřel jsem, kol jak se valí, na hoře v jitřním šírání, vznešený blížil se zjev nebeský zdáli, náruč jsem rozpjal roztouženou po něm, poklekl jsem a prosil jej snažně tam; mlhy však prchly -- to vše byl jen klam. V poledním žáru slunce rozpálené zjevilo mně ji samý jas, co v jižním kraji cizí nebe klene nad hnědou milkou dávných mladých let. Zvolal jsem: "Zůstaň, nesmíš mne opustit!" Byl to zas klam ach, šálící vždy svit. A luna třpytila se v tichém háji, stromy šuměly šeptem v snách, tu snesla se dolů z nebe na pokraji, mně kynula něžně se slovy: "Miláčku, pojď, snad se nebojíš?" Obraz zmizel, kol hrobu tiš. |
|
Schwanensang 1. Rosen blühen, Wangen glühen, Herzen schlagen, - Lippen klagen Um verlornes Jugendglück. Vögel singen, Lämmer springen. Wonnetrunken Hingesunken Ruhte sie in meinem Arm. Goldne Sterne Leuchten ferne Doch im Herzen Wühlen Schmerzen Brennt verrathner Liebe Weh. Dort die Fluten Löschen Gluten, Stillen Sehnen Trocknen Thränen, Dort auch winkt, o Herz, dir Ruh'. 2. Es braust der Sturm, Hoch geht die Flut. Es nagt der Wurm Und brennt die Glut Im Herzen so wehe. Es heult der Wind Und schwankt der Kahn. Entschwunden sind Der Liebe Wahn All' Sehnen und Bangen. Die schwarze Nacht Sie bricht herein. Bald ist 's vollbracht. - Gut wird es sein, Zu ruhen - da unten. Du warst das Bild Der Falschheit, Weib, Dein Auge, so mild Verführerisch Dein Leib, - Im Busen die Schlange. Zur Tiefe hinab, Zum schwarzen See! Dort findest dein Grab Du, wildes Weh, Ich, sanften Frieden. Der Sturmwind singt Mein Schlummerlied. Die Tiefe winkt, Nach unten zieht Mich Todessehnen. |
Labutí píseň 1. Růže září, žhnou rty v tváři, srdce buší, -- líce zkruší ztracený čas mladých let. V hlasech ptačích luh skotačí, zpitý vůní vposled trůní ponořen v mém náručí. Hvězdy pálí v třpytné dáli, ale v srdci bolest trčí a zrazené lásky stesk. Vodní šumy žáry tlumí, touhy v duši slzy suší, tam ti, srdce, kyne klid. 2. Zvedá se proud jde bouře zmar. Červ umí tnout a budit žár v srdci až běda. Slyš vichru sten, člun pukl nám. Zašel jak sen ten lásky klam i úzkost a touha. Noc beze hvězd, jen tma a tma. Skonáno jest, co skonat má. Či usnout -- tu dole. Jsi obrazem falše, co zve, oko ženy, v něm jen svod sám, tělo tvé, -- spí v ňadrech mu hadi. Tam do černa hloub, k jezera dnu! Tam najdeš svůj hrob, kde k stesku lnu já, sladký pokoj. Bouřný vichr zní tobě do sna. Hlubina, v ní, touho vznosná, níž ke smrti miř. |
|
Der Böhmerwald, 1902, č. 5, s. 194 |
|
|
Böhmerwaldlied Wo dunkelgrün die Wälder steh'n, Wo frische, reine Lüfte weh'n, Wo laut des Jägers Büchse knallt, Dort ist mein lieber Böhmerwald. Dort wohnen Männer stark und frei, Dem alten deutschen Lande treu; Und deutscher Sang allhier erschallt In unserm deutschen Böhmerwald. Dort blüht manch Blümlein roth und blau; Das schönste doch, das ich dort schau, Ist deutsche Treu; drum lieb' ich halt Den wunderschönen Böhmerwald. Von Frauentreu' und Männerkraft, Was deutscher Sinn erdacht, geschafft, Ertöne, Lied, daß es durchhallt Den freien, deutschen Böhmerwald! Mein Böhmerwald, mein Heimatland! Mein Sinn bleibt stets dir zugewandt. Wenn einst der Feinde Ruf erschallt, Ich schütze dich, mein Böhmerwald! |
Píseň o Šumavě Kde vidím temné lesy stát a svěží, čisté větry vát, sluch echo zbrojné poznává, kde je má drahá Šumava. Žijí tam muži plní sil, jak rodný kraj je donosil; a písní, co nám dopřává, naše německá Šumava! Co barev jen tu vidím kvést; však nejkrásněji kvete čest a věrnost. Jimi zůstává vždy nejbližší mně Šumava. Silou mužů, věrností žen je duch té země oblažen, Zazni jím, písni jásavá, kde německá je Šumava! Šumavo, tys má otčina! Mysl má vždy se k tobě zná. Nepřítel šiky svolává, štít svůj v nás kéž má Šumava! |
|
Der Böhmerwald, 1900, č. 5, s. 209 |
|
Vimperk, růže Šumavy
(Závěr)
Pak přešlo panství Vimperk (Winterberg) koupí (od Jáchyma z Hradce /předtím je měli páni z Janovic, Kaplířové ze Sulevic a Malovcové z Chýnova/ - pozn. překl.) do rukou Viléma z Rožmberka. Ten v roce 1565 potvrdil městu všechny dosavadní svobody a výsady a poskytl zdejším občanům oprávnění volně disponovat svým movitým i nemovitým majetkem, čímž z nich sňal jedno z nejtěžších břemen nevolnické závislosti.
Po Vilémovi zdědil panství Petr Vok z Rožmberka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jeho bratr. Podobizna tohoto muže, jemuž je Vimperk zavázán největším díkem (v originále "dem Winterberg zum größten Danke verpflichtet ist" - pozn. překl.), nachází se dnes (publikováno v roce 1900 - pozn. překl.) na domě čp. 15 a nese nápis: Petr Vok, knížecí správce domu rožmberského (v originále "Peter Wok, fürstlicher Gubernator des Hauses von Rosenberg" - pozn. překl.). Petr Vok věnoval městu (podle Wikipedie Petr Vok zvolil už od roku 1565 do roku 1577 Vimperk za své sídlo, když ho Vilém pověřil správou tří panství /Choustníka s městem Soběslaví, Želče a Vimperka/, než koupil Bechyni; vladařem domu rožmberského se ovšem stal až v roce 1592 - pozn. překl.) téměř všechny lesy, které Vimperk a dřevooprávněné měšťanstvo toho času vlastnilo. Roku 1598 udělil svou listinou (v originále "in seinem Begnädigungsbriefe" - pozn. překl.) městu vlastní soudní pravomoc s výhradou pravomoci vyšší, potvrdil mu právo várečné, dovolil už existující jarmarky, dal měšťanům právo brát si nezbytné dřevo z panských lesů za malou úhradu a osvobodil je od každé roboty. V této listině (česky psané - pozn. překl.) jsou také u příležitosti darování Heubergu, lesa zvaného dnes "Hochholz" (zřejmě dnešní Hájná hora - pozn. překl.), poprvé zmíněny osady Skláře (Glashütten), Solná Lhota (Salzweg) a Klášterec (Klösterle), mezi nimiž zmíněný les leží.
Petr Vok prodal v roce 1601 panství Vimperk Volfu Novohradskému z Kolovrat. Volfův syn Jáchym osvobodil sice město Vimperk znovu z nevolnictví, dal si však za to postoupit výnosy pšeničného skladu (v originále "die Einkünfte des Weizengebäudes" - pozn. překl.) na šest let.
Na jeho prosbu potvrdil císař Matyáš roku 1613 vimperským všechny jejich privilegia a svobody. Tyto svobody a privilegia, které si Vimperk dokázal udržet od roku 1547 až do počátku třicetileté války, velice přispěly k jeho blahobytu a právem lze celou tuto periodu nazvat dobou jeho rozkvětu. Slad, pivo, žitná kořalka a české obilí se z Vimperka vyváželo do Bavor a jako zpáteční náklad putovala do města sůl, dopravovaná odtud také dál. Nejen snad obchod a řemeslo, nýbrž i chov dobytka byl důležitým zdrojem obživy obyvatelstva, což je patrno z toho, že už Jáchym z Hradce měšťanům dovolil, pást svá stáda i nadále na hrabické pastvině (v originále "auf der Rabitzer Hutweide" - pozn. překl.). Skutečnost, že i přes Vladislavské zřízení zemské (z roku 1500 - pozn. překl.) německý živel ve Vimperku stále trval, ukazuje registr zdejšího řeznického cechu vedený od roku 1575, v němž se vyskytují i zcela německá jména jako Draxl či Hüttmann.
Jak je z dějin známo, podporoval český panovnický rod Přemyslovců německou kolonizaci v Čechách, aby německou pílí pozvedl blahobyt země. Následující německé rody Lucemburků a zejména pak Habsburků se však opíraly především o domácí českou šlechtu a ve prospěch této privilegované kasty utlačovatelů lidu omezovaly a zkracovaly příslušníky svého vlastního národního kmene v jejich právech, kterážto politika, jakkoli stará a chybná, je provozována i dnes. Není tedy třeba žasnout a podivovat se nad tím, čteme-li, že za vlády habsburského německého císaře a českého krále Matyáše se čeští feudální páni v roce 1613 na zemském sněmu usnesli, že ten, kdo není mocen české řeči, nesmí být ani obyvatelem země, že tam, kde dosud existuje německý farář či učitel, má být po jeho smrti na totéž místo dosazena česká úřední osoba, a že osoby, používající při svém vzájemném styku jinou řeč nežli českou, mají během půl roku opustit zemi, poněvadž v tomto království se údajně po všechny časy neví o žádné jiné obci nežli české. - Není nikdy nic nového pod sluncem a tak jsou i ona tak neblahá jazyková nařízení exministra Badeniho (z roku 1897, usilující o zrovnoprávnění němčiny a češtiny /od roku 1901 měli všichni úředníci prokazovat znalost obou zemských jazyků/, zrušená ovšem po Badeniho odstoupení, viz Wikipedia - pozn. překl.) tímto tři sta let starým rozhodnutím zemského sněmu, vykazujícím tu nejhoroucnější nenávist vůči Němcům, už dávno předstižena. To byla pro Němce v Čechách zlá doba, dvojnásob zlá jistě pro těch poměrně málo Němců, žijících pod převahou vimperského českého živlu. Bůh ovšem nenechá růst žádný strom až do nebe a tak učinilo i stavovské povstání v Čechách z let 1618-1620 tomuto velkočeskému šlechtickému hospodářství náhlý a krvavý konec.
Obyvatelstvo Vimperka bylo v té době z větší své části opět katolické. V Prachaticích byla tehdy ležením císařská garnizóna pod velením plukovníka Pallanta (Johann Rudolf van Pallant žil v letech 1600-1633 - pozn. překl.) a část tohoto útvaru, přesněji 100 mušketýrů, jež vedl kapitán Illo (v originále "unter dem Hauptmanne Illo", vl.jm. to byl ovšem Christian svobodný pán von Ilow /žil v letech 1585-1634 a byl zavražděn v Chebu jako přítel Valdštejnův/, příjmení "Illo" je Schillerova fikce v dramatu "Wallenstein" - pozn. překl.) Vimperk obsadila dne 10. června roku 1619. Ve dnech 22. a 23. října 1619 však na město zaútočil, dobyl je a poté i zničil celý vimperský hrad protestantský vojevůdce Mansfeld (hrabě Peter Ernst II. von Mansfeld žil v letech 1580-1626, českou zprávu Pavla Skály ze Zhoře o Mansfeldově dobytí města lze najít v publikaci Vimperk - město pod Boubínem /1979/, s. 130-131 - pozn. překl.). Jáchym Novohradský z Kolovrat dal v letech 1622-1624 hrad znovu zbudovat a hradní komplex shlíží na město ze skalnaté výšiny až dodnes. Touto stavbou se Kolovrat zadlužil natolik, že musil v roce 1630 Vimperk prodat za 60 000 zlatých knížeti Oldřichu z Eggenberka (v originále "an den Fürsten Ulrich zu Eggenberg" - pozn. překl.). Za Eggenberků se stal Vimperk opět německým. V celých Čechách zůstalo totiž po třicetileté válce ze 3 milionů pouhých 800 000 lidí a Eggenberkové podporovali na svém panství usazování Němců zejména ze sousedních Bavor. Marie Anna z Eggenberku (v originále "Maria Anna zu Eggenberg" - pozn. překl.) udělila v roce 1652 řeznickému cechu německy psané stanovy a od té doby byly německy vedeny i cechovní knihy. Z této doby se datuje i založení osad Horní Vltavice (v originále "Oberwuldau" - pozn. překl.), Kunžvart (v originále "Kuschwardahäuser", dnešní Strážný - pozn. překl.), Röhrenhäuser (osada zanikla pod českým jménem Žlíbky - pozn. překl.) a Kvilda (Außergefild). První tři z uvedených míst byla přifařena k Vimperku, který měl až do roku 1713 jen jednoho jediného duchovního pastýře. Kvilda náležela však k farnosti Kašperské Hory (Bergreichenstein). Mnohé další osady v této části Šumavy vznikly teprve po roce 1720, což je patrno z toho, že na mapě Johanna Christofa Müllera z roku 1720 ještě vůbec nejsou zakresleny. České Žleby (Böhmisch Röhren), na mapě označené jako Häuser bei der Böhmische Röhre, patřily k farnosti Volary (Wallern). Pozdější osídlení vděčilo za svůj původ na jedné straně sklářskému průmyslu, na druhé straně těžbě dřeva i v odlehlejších šumavských končinách.
V roce 1719 připadl Vimperk dědictvím knížecímu rodu schwarzenberskému. Ten podporoval na svém panství rozvoj sklářství, blahobyt města samého byl však na dlouhý čas tentam. Za třicetileté války zcela zašel obchod se solí a také obchod se sladem, pivovarnictví a pálení kořalky velmi utrpěly. K tomu přistupovala i ta skutečnost, že zatímco dřívější majitelé panství zajistili městu různé vobody a výsady, knížata z Eggenberku a ze Schwarzenberku se mu je pokoušeli opět odnít, pročež se Vimperští zejména s těmi naposled jmenovanými dostávali častěji do sporů. Prvním vlastníkem z rodu Schwarzenberků tu na Vimperku byl kníže Adam. Za jeho panování byly ve městě založeny cechy kovářů, bednářů, truhlářů, nožířů, zedníků a kolářů. Kníže Adam zu Schwarzenberg byl dne 10. června 1732 z neopatrnosti zastřelen císařem Karlem VI.. V roce 1768 zřídili kníže Josef zu Schwarzenberg a mnozí dobrodinci druhé kaplanské místo ve Vimperku. Brzy nato se dostalo město s vrchností do sporu, poněvadž mu měla být odňata vlastní soudní pravomoc a magistrát, načež by byl Vimperk uveden pod soudní pravomoc vrchnostenskou. Těmto snahám se postavili měšťané na odpor s veškerou rozhodností a v jednání, vedeném o tom v roce 1791 za přítomnosti krajského komisaře von Hehna, musela být nakonec přiznána městu prastará nezávislost městského rychtářského úřadu a schválen i propříště také vlastní magistrát, načež obec prokázala, že může s pomocí příspěvků měšťanstva poskytnout magistrátní služné v částce 450 zlatých.
Také Petrem Vokem měšťanům udělené právo brát dřevo z knížecích lesů dalo podnět ke mnoha sporům. Smlouvou z 8. října 1801 byly urovnány. Podle ní se měšťanstvo tohoto práva zříká, zatímco kníže Josef zu Schwarzenberg Vimperku postupuje tzv. městské lesy na Pažení (Basum) a ve Švajglových Ladech (Schweigelhaid) do plného vlastnictví s výhradou práva lovu.
Válkami, do nichž bylo Rakousko v osmnáctém a počátkem devatenáctého století zapleteno, zůstal Vimperk téměř nedotčen. Toliko po nešťastné bitvě u Eckmühlu a Řezna (Regensburg) v roce 1809 měli Rakušané projít městem za svého ústupu.
Rok 1848 osvobodil město zcela od nedobrovolné a těžce snášené závislosti na knížecích schwarzenberských vlastnících panství. Také Vimperk měl v tomto roce "bouře a vzdoru" svou národní gardu, která byla po dvou letech zase rozpuštěna.
Od roku 1848 se Vimperk opravdu velice změnil. Četné požáry proměnily na popel velkou část města a byly podnětem k tomu, aby bylo do značné míry zbudováno znova. K jednomu z největších požárů došlo na svátek Jména Ježíš v roce 1822 a vyhořela při něm městská část mezi Ringgasse (dnešní ulice Svornosti - pozn. překl.) a Kostelní ulicí (Kirchengasse), velkým náměstím (v originále "/zwischen/ dem großen Ringe" - pozn. překl.) a Pivovarskou ulicí (Bräuhausgasse). Roku 1857 vyhořel následkem úderu blesku vimperský zámek. Přitom se staly obětí plamenů i zámecké divadlo a kaple s bohatou vnitřní výzdobou. Dva roky nato proměnil požár opětovně v popel část města vyhořelou v roce 1822 a rok nato byla ohněm zničena Rožmberská a Pasovská ulice (v originále "Rosenberg- und Passauerstraße" - pozn. překl.). Roku 1862 však zuřil z dosavadních požárů, který trval tři dny a strávil celou Steinbrenerovu ulici (Steinbrenergasse) s několika částmi Innozenzgasse (dnešní Kaplířova ulice? - pozn. překl.). Také zvonici zachvátil oheň a jen odvaze mnoha občanů, kteří necouvli ani před smrtelným nebezpečím, lze děkovat, že obětí požáru se stala toliko střecha, stolice (v originále "Glockenstuhl", v češtině existuje i výraz "zvonová hranice" - pozn. překl.) nesoucí zvon nádherného zvuku však zůstala ušetřena.
O historiografii města Vimperka si zvláštní zásluhy získal pan Josef Walter (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ředitel měšťanské školy v Železné Rudě (Eisenstein), z jehož záznamů jsou převzata i mnohá mnou zde uvedená data. Dějiny města samy vypovídají dvojí skutečnost: jednak že se založení Vimperka událo německými osídlenci, jednak že se i dnešní Vimperk stal tak velkým jen díky německé píli a německému podnikatelskému duchu. Toto místo je jednou z oněch šumavských hraničních tvrzí uzavřeného německého jazykového území a jako takové je trvale ohroženo nacionálním protivníkem. Z někdejšího českého obyvatelstva z časů mezi husitskými válkami a válkou třicetiletou sice nezůstalo nijaké potomstvo a pár Čechů zde usedlých sem připutovalo teprve v době novější a té nejnovější, přesto se však právě oni pokoušejí znovu a znovu zvětšit svou moc a ohrozit německou svébytnost Vimperka. Znamená to pro nás rázně stát ve službách svého (rozuměj ovšem německého - pozn. překl.) národa a bezohledně vystupovat vůči nepříteli. Každý ohled bude vykládán jako slabost a přinese zkázu. Ten, kdo chce mezi Němci žít, musí se jim přizpůsobit (v originále "sich denselben anzubequemen" - pozn. překl.). Bylo tomu tak před sty, ba před tisíci a více lety, a má tomu tak a musí být také dnes ještě. Němci v Čechách musili už prodělat špatné a přímo zlé časy, uhájili však vždy svůj národní svéráz (v originále "ihr Volksthum" - pozn. překl.) a uhájí jej jistě i přes všechna jazyková nařízení. Pokud si však někdo z pánů, kteří si tak rádi hrají na vládu, opravdu vážně přeje mír v zemi, ten by neměl zkoumat v zažloutlých a prachem pokrytých svazcích listin, jak by se daly brousit a kroutit paragrafy, ale měl by studovat v lidu samém, jak až dosud pokročilo jazykové vyrovnání, a zjistí pak, že každé přirozené potřebě neužitečné a vyumělkované zákony na ochranu národnostních menšin jen umocňují vzájemnou národnostní zášť. Pryč s nimi! V každé obci se musí menšina podvolit většině (v originále "die Minorität der Majorität fügen" - pozn. překl.). My Němci nemáme v českých městech nijaké minority; tam, kde byly, zničila je česká bezohlednost; české menšiny v německých městech stala se však následkem zmíněných zákonů na ochranu menšin největším nebezpečím pro uzavřené německé jazykové území. To platí pro celou zemi a platí to také pro německé město Vimperk. Je proto aktem nezbytné obrany a sebezáchovy, když je energicky vystupováno proti rozpínavosti českého živlu.
Vimperští milují své domovské město, jsou na ně hrdí a mají také proč. Není jen tak hned nějaké město, které by mělo tak nádhernou polohu, které by bylo tak nadmíru bohaté na krajinné půvaby. Tu je Adolf vprostřed nádherných parků, tu okouzlující vilová čtvrť Mariahilf, tu mohutné aleje obklopující město, květiny zdravící kolemjdoucí z každého okna, husté plochy trávníků těšící zrak a všude zeleň stromů střídající temnou hněď a šeď skalin. Jedním z nejkrásnějších koutů je Kalvárie, zvedající se proti městskému špitálu. Příkrý svah je osázen mladými stromy a v rozkošných serpentinách vine se dobře udržovaná cesta vzhůru k výšině, na jejímž pokraji je umístěno čtrnácte zastavení křížové cesty utrpení Kristova, zdobených umělecky provedenými reliéfy. Nahoře se tyčí na volném prostoru mocně a vznešeně Vykupitelův kříž. Na úpatí tohoto vrchu se nacházejí dvě nádherné práce umělecké dřevořezby: Kristus na hoře Olivetské a Spasitel s trnovou korunou. Jiná krásná vycházka vede kolem městské nemocnice (špitálu) do městského lesa U Vodníka (Wodniku), jímž procházejí dobře udržované cesty, při nichž zvou lavičky unaveného chodce k zastavení a oddechu v chladném lesním stínu. Jedna stezka vede přes šumící Mörderbach (dnes Křesánovský potok) do parkového okolí skalnatého vrchu Katzenbühel (česky doslova "Kočičí vršek" - pozn. překl.), na jehož výšině zvané Jelení skok (v originále "Hirschensprung" - pozn. překl.) se dá příjemně odpočinout. Také krásné vyhlídkové body lze najít v nejbližším okolí města, především z výšin u vsí Skláře a Hrabice. Nádherný výhled se nabízí od lesovny v Kamenné Lhotě, ležící v nadmořské výšce 946 metrů (v originále "von dem 946 m hoch gelegenen Steindlberger Forsthause" - pozn. překl.), odkud se dá spatřit až okolí Starého Plzence (Alt Pilsenetz), Strakonic, Písku a Českých Budějovic (Budweis). Z blízké Kamenné hory (1057 m, na starší české mapě Bělohlavově označena hora jménem Ptáčník - pozn. překl.) samé zřetelně uvidíme knížecí zámek Hluboká (Frauenberg) u Českých Budějovic. Nelze si představit nádhernější pastvy pro oko než východ slunce od Hrabic či od Cejsic (Zeislitz). Ta plnost barev je prostě velkolepá. Všechny vrchy kolem zlatí svit, níže v údolí se však válejí temné mlhy jako vlny nějakého oceánu. Ves Hrabice je obvyklým cílem nedělních výletů obyvatel Vimperka. Vprostřed osady stojí slohově čistá stavba návesní kaple. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna se v Hrabicích koná místní posvícení a to sem přicházejí zástupy poutníků ze všech stran (v originále "aus allen Windrichtungen" - pozn. překl.), dokud není velká náveszcela přeplněna lidmi. Dopoledne náleží pobožnosti, odpoledne posvícenské zábavě. Z Vimperka spěchají staří i mladí k hospodě u "Lindenwirta" v Hrabicích, kde ani velká zahrada nestačí pojmout všechny hosty a stovky se jich musejí rozložit na pažitě, na lukách i na kopci ve stínu starého buku. Poněvadž toho odpoledne nezůstane v mnoha vimperských domech ani živá duše, přebírá až do večera ostrahu města hasičský sbor. Hrabická pouť se během let stala skutečnou lidovou slavností, na kterou se lidé z Vimperka těší už celé týdny předem.
Tam na zahradě u Lindenwirta sedí mezi příchozími z města a místními vesničany jeden poměrně drobný, jednoduše oblečený pán se žlutým slamákem na hlavě. Naproti němu stojí sedlák, jehož vnějšek nesvědčí zrovna o zvláštní čistotnosti dotyčného. "Unsa Herr hat leicht reden" (tj. "pánovi se to lehko poví" - pozn. překl.), povídá ten stojící. "Freilich war 's recht, so a Windmühl, wann nur 's Geld zum Ankaufen wär'." (tj. "Byla by to dobrá věc, takovej větrnej mlejn, jen kdyby bylo dost peněz na koupi." - pozn. překl.)
"Das borgt man sich aus, und streit 's ratenweis ab" (tj. "ty se ale dají půjčit a pak je splácíte postupně" - pozn. překl.), opáčí na to oslovený. "Stehts nur a paar Bauern z'samm, dann kummt auf koan nöt viel. Und so a Windmotor is was wert, da kann man dreschen darmit, schrotten und mahlen und wann 's schon goar ka Gschäft nimmer gibt, so lasst man in der Nacht die alt'n Weiber drauf um, dass sie wieder jung werd'n. Wind habt 's ja a gnua, der geht bei Enk Tag und Nacht und sollt 's g'rad fehlen, so kommen wir Stodterer halt monchsmal aufa, auf 's Windmachen da versteh'n ma uns schon." (tj. "Když se dá pár sedláků dohromady, nepřijde to nikoho z nich na nic moc. A takovej motor na větrnej pohon, to už je něco, dá se s tím mlátit, šrotovat a mlejt, no a když pak už opravdu nejni do čeho píchnout, dá se v noci se starou v posteli vobracet, že je zas jako mladice. Větru je habaděj, tady u vás jde dnem i nocí, a kdyby měl zrovna chybět, my z města se tu halt vobjevíme, dělat vítr my už víme jak." - pozn. překl.)
Sedlák se směje, jak nahlas jen může, ostatní s ním, pak si ten škudlil z Hrabic strčí do pusy porci tabáku na přežvykování.
"A gengan 's, Herr, mit Eanan is nix z'hab'n heut. Sie san voller Faxen und Gspoassen" (tj. "A jde se, pane, s vámi dneska nic nejni. Ste samej kejkl a špás." - pozn. překl.), povídá a obtěžuje se dál.
Aj, milý sedláče, s pány by se dalo leccos podniknout, ale vy z Hrabic jen tak nehodláte, máte rádi svoje pohodlí. Tenhle zrovna tam nahoře koupil kus pustopustého neplodného pastviska, kde jaktěživo nikdy nic nerostlo, a dneska tam stojí přepěkný dvorec, kolem úrodná pole a dobrá luka, za nimi krásný les. "Macht es auch so" (tj. "udělejte to taky tak" - pozn. překl.), povídá, ale vaše odpověď zní: "Das kann der Herr Steinbrener thun und nöt wir." (tj. "To může udělat pan Steinbrener a ne my." - pozn. překl.) Ba, ten prostě vyhlížející pán s vysokým čelem a výraznou tváří je pan velkopodnikatel Johann Steinbrener. Člověk musí žasnout, jak mnohostranných aktivit je schopen. Dole ve městě množství továren a tady v Hrabicích zase vzorné zemědělské hospodářství. Všechna tato podnikání jsou podle jeho hesla "Erst wägen, dann wagen!" (tj. "Nejprv zvážit, pak se odvážit!" - pozn. překl.) založena na zdravé úvaze, kvetou a daří se jim, aniž by to štěstí, podložené navíc i pílí a vytrvalostí, činilo svého nositele zpupným či namyšleným. Je to stejně obyčejný muž jako byl vždycky dřív, muž, který i s tím nejchudším dovede obcovat co nejpřátelštěji a nejlidštěji, který je v každý čas připraven stát při svých spoluobčanech radou i činem. Jen škoda, že jeho dobrý příklad zejména v racionelní péči o pole a luka je tak málo následován a sedláci z Hrabic a okolí setrvávají ve svém starém šlendriánství.
V Hrabicích vlastní pan Steinbrener rodinný statek, dále dvůr Annahof, dvůr Drosselhof (i na novější mapě je uvedeno místo "Na Drozdím dvoře" - pozn. překl.) a při cestě do Zdíkova (Groß-Zdikau) kruhovou pec s velkou cihelnou.
Něco dál na venku v tichém lesním zákoutí však leží i statek Schenkenberg (v originále "die Meierei Schenkenberg" - pozn. překl.) s vilou Freudenhain (česky se jí později říkalo "Na Radosti" - pozn. překl.). Malý, světu odlehlý ráj. Ty, jehož srdce po bouřích drsného žití baží po klidu, putuj sem a hledej tu oddech. Jsi tu vzdálen vřavy světa, kolem se rozprostírá les. Na jeho pokraji stojí kostelík, v němž obyvatelé roztroušeně kolem ležících chalup a selských dvorců konají své pobožnosti. Stařičký kněz tu bydlí v tiché odloučenosti a zastává čtení mše svaté. Přistup jen blíž, prachem země znavený poutníče, tady se ti vrátí do duše nebeský mír. Chceš si prohlédnout ten rajský kout a blížíš se vchodu do hospodářského dvora, z něhož ti vychází vstříc vlídná prostá paní a zve tě vejít. Pohostinnost je v rodině Steinbreneově pěstována se vší úslužností. Žena tě uvádí do sálu, z jehož oken hledí zrak přes krásné šťavnaté louky, které byly ještě před několika málo lety pustou plání, dolů svahem až někam k rokli Brlohu (v originále "bis zur Schlucht des Bärenloches" - pozn. překl.), za nímž se docela příkře zvedá vrch zvaný Segelberg (snad Klín na dnešní mapě - pozn. překl.). Leží tam roztroušena jednotlivá stavení samoty Městská Lada (Stadtheiden), která přes vzdálenost jedné hodiny cesty stále ještě patří k městu Vimperku.
Je to jako v nějaké pohádce. Dobrá víla otevírá krabice a skříně, tu kyne dobré občerstvení, tady nejlepší cigára, tam leží nejnovější literární díla, staroněmecký nábytek a umělecky provedené sklo zdobí prostory, vedle nichž se nachází dokonale zařízená ložnice, ve které nechybí ani kolébka. Milá matinka se na okamžik vzdálí, aby ze sklepa přinesla nějaký osvěžující nápoj. Jedno děvče ze dvora přináší chléb a sýr a připravuje skleněné poháry. Užaslý se ptáš, kdo je ta dobrotivá drobná paní. "Unsa Frau" (tj. "naše paní" - pozn. překl.), zní odpověď. "Wer?" (tj. "kdo?" - pozn. překl.) opakuješ udiven svůj dotaz ještě jednou. "Nu, unsa Frau von Winterberg." (tj. "Nu přece naše vimperská paní." - pozn. překl.). Ba, ba, není tomu jinak. Ta prostá stará dáma, která umí tak vlídně dávat, je chotí velkopodnikatele Johanna Steinbrenera. Ano, majitelka milionů, vchází sem skromněji a prostěji oděna nežli mnohá měšťanská paní. Na hlavě lehký šátek pro letní čas, vlněná čapka v zimě, to je celá její paráda. A tak jako po třicet a více let neúnavně pracovala a tvořila po mužově boku, tak tvoří a pracuje neúnavně ještě i dnes. Je vzácností letní den, kdy by nepodnikla obtížnou cestu sem na Schenkenberg. Zemědělské hospodářství je jejím oblíbeným polem působnosti a často se ráda sama chopí hrabí, srpu či kosy.
Steinbrener zásobuje mlékem ze svých hospodářských dvorů větší část obyvatel Vimperka. Všeobecně znám je i smysl pro dobročinnost, jímž se vyznačuje rodina Steinbrenerova. Tam, kde lze nějak zmírnit nouzi, kde je potřeba útěchy a pomoci, tam se objevuje paní Steinbrenerová a její dobrotivá ruka. Bezpočet bědných a utištěných došlo u ní krmě, takže si plným právem zaslouží být zvána andělem milosrdenství svého rodného města (Anna Steinbrenerová byla dcerou zámeckého vrátného Mathiase Severy a jeho ženy Marie, roz. Sigmundové z Křenovic u Českých Budějovic - pozn. překl.).
Jinými krásnými výletními místy Vimperských jsou už zmíněný Hochholz a Wuskerwäldchen ("Buskej" je na starší mapě psán vrch u Boubské, dnes označovaný jménem "V hůrkách" - pozn. překl.), nejkrásnější ze všech je ale bezpochyby vycházka údolím Volyňky (Wolinka) ke knížecí cihelně a ke kartáčovně páně starosty Iglera. Tady stojí v divoce romantické končině hostinec U města Vimperka (v originále "Gasthaus zur Stadt Winterberg" - pozn. překl.) těsně na hranici Čech (v originále "hart an der Grenzmarke Tschechiens", rozuměj v tomto případě na hranici jazykové - pozn. překl.). Napravo i nalevo se příkře zvedají skalní stěny, údolím přes kameny šumí Volyňka krásnými lučinatými břehy a na pravém z obou supí ke své konečné stanici vláček. Je tu pěkné pobýt a v letních měsících sem vimperské německé spolky dost často míří se zpěvem a hudbou (v originále "unter Sang und Klang" - pozn. překl.), aby tu ve vimperském "Laxenburgu" (zámek a park na jih od Vídně, kdysi oblíbené jarní a letní sídlo císařské rodiny - pozn. překl.) mohly strávit několik příjemných, veselých hodin.
Od Vimperka je pro turistu i nejkrásnější a nejvhodnější výstup na Boubín (Kubani), který jižně od města zvedá své mohutné horské temeno. Na jeho svahu směrem k Zátoni (Schattawa) se nachází bez lidského přičinění, toliko působením přírody utvářený prales, poslední pozůstatek starých časů, kdy se ještě člověk nedotkl ostřím své sekery stromového kmene. Velice vděčnými výletními cíli jsou Kvilda, prameny Vltavy (v originále "Moldauursprung" - pozn. překl.) a Bučina (Buchwald). Jiné krásné pohorské túry míří z Vimperka na Záblatí (Sablat), Dobrou Vodu u Záblatí (Bad Grindschädl) a přes Zdíkov do Kašperských Hor.
Nová železniční trať, která vede z Vimperka přes Lenoru (Eleonorenhain) do Volar a má být otevřena příštího léta, zpřístupní milovníkovi přírody jistě mnohá z nejkrásnějších míst Šumavy, tak především také divoce romantická roklina Brlohu u Vimperka. V následujících letech otevřou však kolejové pásy železného parního oře onu prastarou obchodní cestu mezi Pasovem a Čechami, jíž kdysi táhli soumaři se svými náklady, tedy Zlatou stezku. Kéž by se ta obchodní cesta stala opravdu zlatou stezkou pro německé osady dolní Šumavy (v originále "für die deutschen Orte des unteren Waldes" - pozn. překl.), kéž se její zásluhou pozvedne vimperský obchod a řemeslo, kéž se na ní rozvine to město jako růže naší Šumavy, kéž rozkvete v bujné nádheře pro blaho svých neohrožených obyvatel, k užitku a ku prospěchu celého německého kmene v Čechách!
Der Böhmerwald, 1900, č. 3, s. 148-154
P.S. Historické vývody tu podané lze celkem po právu faktograficky i "prognosticky" zpochybňovat, jsou však natolik dobově příznačné (popisují totiž se vší nacionální zaujatostí události ještě poměrně blízké, ústící, jak známo, v osudová "konečná řešení"), že stojí v překladu alespoň za částečnou textovou ukázku.
Pokřtěn byl v den svého narození 21. října roku 1860 v Ronšperku (německy Ronsperg, dnešní Poběžovice, což je ovšem původní jméno staršího data /prvá zmínka 1359 o "villa Pobiezovicz"/ změněné na "Rammsberg" /tj. "beraní hora"/ teprve roku 1502 listinou Dobrohosta z Ronšperka, povyšující dosavadní osadu na město) čp. 150 jménem Karl (patronem mu tím měl být podle výslovného přípisu matriky přisouzen Karel Veliký). Křtil ho v tehdy dvojvěžovém barokním kostele Nanebevzetí Panny Marie farář Jakob Stifter. Otec Franz, psaný v záznamu stejně jako syn a jeho děd příjmením Reitmeyer, byl v Ronšperku po svém otci Johannu Reitmeyerovi měšťanem a mistrem provaznickým. I Franziska, roz. Huberová, novorozencova babička z otcovy strany, pocházela z Ronšperka. Novorozencova matka Franziska byla dcerou Franze Friedla, ronšperského mistra mlynářského, a jeho manželky Marie, roz. Spirkové z Meclova (Metzling), tehdy okres Ronšperk (dnes okres Domažlice). Po gymnáziu v Domažlicích (Taus), které po dvou ročnících opustil, odešel Karl Reitmeier (Reitmeyer) v roce 1874 studovat na učitelský ústav do Českých Budějovic, dva roky nato pak na učitelský ústav v Praze, který dokončil roku 1879. Byl učitelem v Bělé nad Radbuzou (Weißensulz), ve Všerubech (Neumark), ve Svaté Kateříně (Sankt Katharina), v Cejsicích u Vimperka. Spolupracoval s několika regionálními periodiky, jako byl třeba tachovský list "Tachauer Grenzbote" či železnorudský časopis "Waldheimat", také s vimperským Steinbrenerovým nakladatelstvím. Nevíme, kdy dal milované Šumavě vale, podle poběžovické křestní matriky zemřel však 20. února roku 1944 ve Znojmě (Znaim), které bylo tehdy součástí nacistické "Třetí říše".
- - - - -
* Poběžovice / České Budějovice / Vimperk / † † † Znojmo
