FERDINAND VON SAAR

Stifter-Elegie Adalbert Stifter! Wie grüßt aus meiner Jugend der Name Mich so innig und traut! Mit ihm die goldene Zeit, Da ich, fast noch ein Knabe, das "Haidedorf" las und den "Hochwald"! Andacht durchschauerte mich, nahm ich die Studien zur Hand. Freilich gar bald -- zu bald! -- enthüllte sich grausam das Leben, Bahnen weisend der Kunst, die ich dann selber beschritt. Doch es verblassten mir nie die lichten, die holden Gestalten, Die mich erfreut und entzückt, die mich ergriffen so tief. Heilig hielt ich sie stets, in Ehrfurcht gedenkend des Dichters, Der mir ein Eden erschloss, das ich, ach leider verlor.

Stifterovská elegie ÿr 㰐ك Adalbert Stifter! Jak zdraví mne z mládí to jméno důvěrně tak a vroucně! A s ním i zlatý ten čas, kdy jsem, dítě spíš ještě, četl "Ves na pláni", poté "Hvozd"! Zbožnost mnou prochvěla, to měl jsem "Studie" v rukou. Ovšemže brzy -- až příliš! -- dal se znát v hrůze své život, cestu naznačiv mně, kam v umění mám se dát. Nevybledly však nikdy ty jasné, spanilé zjevy, které mne z jeho knih strhly, zasáhly do hloubi srdce. Posvátné posud jsou mi, s úctou na básníka myslím, který poodemkl ráj, jejž jsem ach ztratit měl zas.

Der Ackermann aus Böhmen, 1, 1933, č. 11, s. 535

V prvém ročníku Leppova a Watzlikova měsíčníku nazvaném po Oráči z Čech jsem nalezl ten drobný básnický skvost, který jeho autor kdysi doprovodil údajem o místě vzniku, jímž je tu "Blansko in Mähren". Po smrti své matky odešel tam Ferdinand von Saar na pozvání hraběnky Elisabeth von Salm a poté, když po tříletém manželství ovdověl, pobýval v Blansku znovu, odkázán doslova na přízeň starých zemských uměnímilovných rodů. Z rakouských autorů jeden z nejrakouštějších, včetně sebevraždy ve Vídni 24. července 1906, kterou ovšem spáchal už smrtelně nemocen. Narodil se v tom městě 30. září roku 1833, už v pěti měsících života ztratil otce a s ovdovělou matkou Karolinou, rozenou von Nespern, jejíž manželství trvalo pouhý jeden a půl roku, odešli do domu dědova, kde už trávila své vdovství i matčina sestra. Nadler ve svých dějinách německé literatury píše, že by neměly být zamlčeny dohady "von adeligen böhmisch-tschechischen Ursprunge", řekněme tedy "českočeském" šlechtickém původu Saarově. Už v šestnácti letech vstoupil pro bídu a dluhy opatrovníkovy do císařské armády a jako voják pak poznal i české země, než se od roku 1860 věnoval už jen literární tvorbě. Vzbudil záhy i uznání starého Grillparzera a Moritz Hartmann ho uvedl do literárního salónu ve vile Wertheimstein (dnes je v ní na vídeňské Döblinger Straße muzeum i se Saarovou pamětní síní). Ve sbírce novel Camera obscura najdeme i jednu s námětem "českokrumlovským" nazvanou Die Brüder. Saar bývá označován i za rakouského Theodora Fontana, už zmíněný Nadler ho nazývá mužskou paralelou Marie von Ebner-Eschenbachové, jeho realismus však je poznamenán deziluzí hlubší, než jakou mohl mít kterýkoli jeho vzor. Nelze ji jistě přičíst jen vlivu filosofie Schopenhauerovy: rakouská "předtucha" vytvořila celou plejádu autorů nezaměnitelných už proto, že jejich představu o literatuře formoval právě někdo jako Adalbert Stifter. To příjmení přece znamená totéž co zakladatel: nomen atque omen. Sebevětší touha dát věcem jméno u autora pohledu tak silného, plného nedůvěřivé plachosti stejně jako bouřlivé vůle k životu a až vojácky drsné otevřenosti (Nadler o něm píše: tento "echte Deutschmeister" vídeňského "Hausregimentu" byl i básníkem staré armády od Solferina a Králového Hradce) nezastře však skutečnost, že třeba samo naše slovo ráj je spíše pouhý lidský vzdech.

- - - - -
* Vídeň (A) / Český Krumlov / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy