MAXIMILIAN SCHAFFRANEK
Velikonoční psaní někdejšímu žákovi
O Velikonocích 1970. Přeji Vám i Vaší paní a mým milým rychnovským přátelům skutečně radostné, Božím požehnáním provázené velikonoční svátky. Kéž je vzkříšený Kristus středobodem Vašich srdcí. Buďte všichni co nejsrdečněji pozdraveni. Milý domovský příteli a bratře v Pánu (v originále "lieber Heimatfreund und Bruder im Herrn" - pozn. překl.)! Velkou radost ve mně vyvolalo Vaše psaníčko (v originále "Ihr Brieflein" - pozn. překl.), za které bych Vám chtěl vyslovit vroucí dík. Ani jedna modlitba není nikdy nadarmo. Modlil jsem se za onu duši, která mne potěší nějakým psaníčkem a to pomyšlení teď náleží Vám, milý pane Johanne Lausbergere, poněvadž Vaše slova ke mně opravdu našla cestu. S tolika lidmi člověk žil, mnozí mne znali, dost dětí to bylo, kterým má práce dala poučení (v originále "welche mein Unterricht belehrte" - pozn. překl.) a dnes tu stojíme my, lidské děti, tak opuštěny. To dobré ale trvá, Bůh je všady a neopouští nás. On je to, náš Pán, který je v nouzi stále nám nablízku. Děkujeme Pánu za vše dobré a také za to, že Fellbacherovi byli povzbuzeni připsat několik milých řádků. Svému milému žáku, panu Rudolfu Hoferovi, děkuji za milé pozdravy a zdravím také já jeho od Pána... bylo přece jen krásně "z' Ranau" (tj. "zu Reichenau" - "v Rychnově", rozuměj v zaniklém Rychnůvku - pozn. překl.), není-liž pravda (v originále "gell", tj. "platí", "kéž by platilo" vlastně "přací věta" - pozn. překl.). Jsem tu od svých milých německých lidí odtržen, žiju jako poustevník, jen tu a tam se naskytne nějaký německý hovor. Rádio je neživá bedýnka, ale dává slyšet německé slovo. Se svým Pánem a Spasitelem umím však vést taky krásné rozpravy. Jen buďte Vy i Vaše paní a všichni mí známí přátelé opravdu srdečně pozdraveni, zůstaňte zdrávi a veselí. Budu se zase těšit, že od Vás něco uslyším. Bůh s Vámi!
Váš učitel Schaffranek, Frymburk 27, okres Český Krumlov, ČSSR.
Glaube und Heimat, 1970, s. 333
Velikonoce 1970 koncem března, s teplotami kolem nuly. Normalizace vládne, ale pan Lausberger ve městě Fellbachu při severovýchodní hranici metropole spolkové země Bádensko-Württembersko dostává tento německy psaný dopis z okupované ČSSR od svého někdejšího učitele v zaniklém Německém Rychnově u Frymburka (za války Deutsch-Reichenau "bei Haslach", po válce k zániku odsouzená obec s českým jménem Rychnůvek). Byl jím Maximilian (v křestním záznamu českobudějovické matriky z 5. října 1902 - narodil se přitom na zdejší "Lannovce" (Lannově třídě) čp. 25 už 21. září toho roku - má to jméno psáno Maxmillian, druhé Matthias dostal pak zřejmě po kmotrovi, katedrálním a městském děkanovi Mathiasi /s jedním "t"/ Mathiasi Woneschovi) Schaffranek, syn c.k. poštovního úředníka Hugo Schaffráneka (ano, s dlouhým "á", narozeného v Loučeni, tehdy okres Poděbrady (dnes Nymburk), kde (rozuměj v Loučeni) byl Maximilianův děd z otcovy strany "telegrafním dozorcem", babička pak Anna, roz. Flachardová, pocházela z Rabštejna. Maminka budoucího učitele Anna, roz. Dreyerová, byla dcerou pivovarského sládka v Jistebnici Wenzela Dreyera a jeho ženy Theresie, roz. Wagnerové z Bavorova. Dvojjazyčné Čechy tu máme věru pěkně zastoupeny. V rodných Budějovicích navštěvoval Maximilan Schaffranek obecnou i měšťanskou školu, následně pak zdejší učitelský ústav. Učil mj. ve Slupečné (Luppetsching) a v Malšíně (Malsching), v Rychnově (rozuměj dnes zaniklý Rychnůvek), kam nastoupil po Slupečné roku 1927, byl však jako definitivní učitel (předtím působil všude jako pomocný učitel) jmenován až roku 1933. Za druhé světové války byl sice v listopadu 1942 ustanoven do školy v Dolním Markschlagu (dnes zcela zaniklá Dolní Hraničná nedaleko Rychnůvku) za tamního řídícího, který narukoval na frontu, jeho samého stihl však týž osud hned v únoru následujícího roku. Už v listopadu 1943 byl však z wehrmachtu kupodivu propuštěn a k 1. prosinci téhož roku znovu nastoupil do rychnovské školy. Ke dni 20. dubna 1944 nacházíme ve školní kronice zápis o jeho jistě povinném projevu k narozeninám "Vůdcovým". Víme jen, že do odsunu nešel. Po válce dělal cestáře a příležitostného varhaníka ve Frymburku (spolužák Pavel Salák si ho odtud pamatuje), kde se o něho ve stáří po smrti slečny Hyčové (Wochswindl Mariedl "po domě") obětavě starala rodina místního knihovníka Klementa (jeho žena byla roz. Winterová). Pan učitel byl už téměř slepý, dožil se však v roce 1992 devadesátin. Krajanský měsíčník Glaube und Heimat mu k nim za bývalé žáky, kteří mu psali a místy ho i navštěvovali, otiskl "extra" blahopřání ("Extra gratulieren wir unseren einstigen Volkschullehrer...") a odkázal ho do ochrany Božské Matky, jejímž velkým ctitelem prý je - i při své zrakové nedostatečnosti prý jistě v duchu vidí "sošku naší rychnovské (rozuměj rychnůvecké) Madony ve skleněné skříni bočního oltáře frymburského kostela" před sebou a "denně" jí skládá dar synovské úcty a lásky. Skonal 8. ledna roku 1994 v českokrumlovské nemocnici a po slavnostním rekviem ve Frymburku byly jeho ostatky uloženy do rodinné hrobky v Českých Budějovicích. Tady se mnou v letech 1959-1963 na Pedagogickém institutu studoval milý Hugibert Schaffranek (nevím, zda byli s frymburským panem učitelem nějak příbuzní), působící pak jako učitel v Chvalšinách (bydlil v blízké Borové u pana Domina a chtěl na škole vedle ruštiny učit němčinu, což úřady nedovolily), než po roce 1968 odešel do Spolkové republiky. A pak, že to krajské město České Budějovice na soutoku dvou řek není součástí německy kdysi téměř zcela hovořící Šumavy.
- - - - -
* České Budějovice / Bělá, Malonty / Slupečná / Rychnůvek / Malšín / Dolní Hraničná / Frymburk / † Český Krumlov / † † České Budějovice
