CHRISTIAN HEINRICH SPIESS
Bětuška a Jakub
V celém kraji S- ém mohl si každý hrabě, kdokoli s nějakým tím "von" před svým jménem vydržovat libovolně tolik milenek, kolik jich jen stačil vůbec uživit. I kněz sám Bohu zasvěcený, ženich nevěsty církve, směl se přestrojen a zakuklen k nepoznání vloudit do domu počestného měšťana a strávit tam noc s jeho nepočestnou paní - jen ta tažná zvířata urozených pánů, ti ubozí sedláci totiž, měli co nejpřísněji zapovězeno i třeba jen si veřejně vyjít se svým děvčetem, které si nadto už vybrali za manželku, a když takový mladý venkovan trylkoval v noci pod okénkem své znejmilejší, byli už připraveni biřici, kteří z bohatých vyždímali svých jistých deset zlatek, aby chudáka, zrozeného však přece ze stejné vášně jako oni i jejich páni, zmrskali téměř na smrt. Odnepaměti byli tito biřici považováni za špinavce a ani s tím, kdo jim kdy padl do rukou, nepil už nikdo rád z jednoho korbele. I jeho děti si musely pak nechat v hospodě líbit posměšky, že jejich otec někdy v minulosti padl drábům do rukou.
V tom kraji žil v obci M. učitel G.. Jeho dcera Bětuška byla nejhezčím stvořením ve vsi i v celém okolí. Hlubokou a vřelou láskou ji miloval Jakub, mlynářův syn, a Bětuška tuto jeho lásku opětovala stejnou měrou i silou. Rodiče z obojí strany věděli o tomto vztahu a schvalovali ho, často pak při důvěrné chvilce hovořívali o budoucím štěstí svých dětí a o radosti, které by se chtěli ve stáří dožít i na svých vnoučatech.
Byla neděle, jeden z nejkrásnějších jarních dnů, když Jakub chvátal navštívit svou milovanou Bětušku. Její rodiče nebyli doma. Dlouho spolu seděl mladý pár ve světnici, mluvili o své lásce, o blížící se svatbě, až posléze vyšli ruku v ruce do zahrady. "Poslyš, Jakoubku!" řekla Bětka, "jak tam v lese slavíci krásně zpívají, jak i jiní ptáčkové se přidávají, jako by Pánu Bohu děkovali, že nám dnes dal takový pěkný den. Jen si poslechni!" Tak do šli až k plotu zahrady, vyšli z ní brzy nato, aby ten koncert slyšeli hezky zblízka, docela ven, a to už se octli za důvěrného hovoru o krásách přírody kolem vprostřed samého lesa - když tu spatřili dráby ze vsi spěchat jejich směrem. V té chvíli je teprve napadlo, že překročili shora uvedený zákon a začali odsud utíkat. Jakub, který dobře věděl, že drábi chtějí chytit hlavně jeho, jen jeho pak také i potrestat, nechával v běhu Bětušku za sebou. V několika minutách ji utíkající dráb dostihl, a když se ho pokoušela znovu zbavit, nemilosrdně se na ni vrhl. Bětuška volala o pomoc a Jakub uslyšel její křik. Obrátil se v běhu nazpátek, jakkoli on sám už drábovi málem unikl, padl mu teď také do rukou a dráb, silnější než on, bil střídavě jeho i ubohou Bětušku. Tu Jakub vytáhl nůž, a když viděl svému děvčeti stékat krev po tváři, vrazil ho zuřivcovi do hrudi. Dráb klesl mrtev k zemi a Bětuščina hrůza ani Jakubův údiv náhle neznaly mezí. "Cos to udělal?" zasténala a zalomila rukama. Oba se teď snažili pomoci svému tyranovi, který se jakoby probouzel ze smrtelných mrákot, ale ostrý nůž přece jen pronikl až k srdci a i ta nejvčasnější pomoc by tu vyšla nazmar. Ještě klečeli oba u mrtvoly, když kolem šlo několik venkovanů a dověděli se tak od nešťastného páru o celé události: museli teď svého přítele i s jeho děvčetem dovést na úřad. Nikdo z obou se jim nepokoušel utéci, ačkoli se právě Jakuba snažili dobromyslní sedláci k tomu cestou několikrát přimět.
Neumím popsat hrůzu otců a bolest matek z obojí strany, když viděli odvádět své děti v poutech a okovech a zároveň s tím i mizet všechny své naděje a vyhlídky do budoucna. Jakubova matka se při tomto pohledu celá pomátla a dosud obchází vesnicemi a ptá se každého, koho potká, zda snad nenašel někde hlavu jejího syna propadlou smrti.
V dalších dnech byl Jakub vyslýchán, a poněvadž, po pravdě ostatně, vzal všechnu vinu na sebe a vyprávěl věrně každou podrobnost o celé události, musilo být opravdu jasné každému, že jediným pachatelem vraždy byl on - hned nato byla také Bětuška vrácena svému zoufalému otci a Jakub následujícího rána dopraven do knížecí rezidence k soudu.
Dobrosrdečný úředník dovolil předtím Bětušce a všem jejím přátelům, aby se s ním naposledy rozloučili. Ona však nedokázala vypravit ze sebe jediné slovo, ač chtěla mluvit - tak ji slzy zbavily hlasu: seděla tedy tiše při něm, hleděla na něho co chvíli se vší vroucností a pevně svírala jeho ruku ve své. Na té jeho tkvěl prsten, který mu dala na důkaz lásky. Druhou svou rukou pak hladila ubohého otce, jenž tiskl dceru k srdci a cítil dvojnásob hrůzu celého výjevu, poněvadž si sám nedokázal ulevit slzami. Zoufalá Jakubova matka klečela u nohou svého syna a zvedala jeho pouta do výše, aby svatý anděl, kterého její vznícená obraznost viděla stát po synově boku, mohl nešťastníka snáze vyvést ze zajetí. Všichni ostatní přátelé a známí utvořili kruh kolem trpících a přihlíželi mlčky v slzách a se sepjatýma rukama. Jakub byl mezi všemi nejstatečnější. Ujišťoval svou bezmocnou dívku, že se spolu na onom světě jistě zase sejdou, zlíbal své rodiče a bez odporu nasedl na vůz, který ho měl odvézt k rezidenci, vstříc smrti neúprosně se přibližující. Celá osada vůz doprovázela až k výšině za vsí. Když pak sjel do údolí a už ho nebylo lze ani nahlédnout, zvedl se nad zástupem hlasitý pláč a ozvěna opětovala ten nářek jako poslední sbohemdání. Sklesle se každý ploužil domů a pojal ubohého Jakuba do svých modliteb.
Následující neděle byla v hospodě muzika: jindy se tam sešla všechna chasa ze vsi a tančila vesele do samého rána - dnes se neobjevil jediný tanečník či tanečnice. Seděli doma v osamění a truchlili za přítelem. Pondělí nato odvedli Bětušku do města, aby jako svědek vražedného činu u soudu ještě jednou vyprávěla každou sebemenší okolnost: nebyla toho však už schopna. Celá zesláblá stanula před soudnou stolicí a její zřejmá bezmoc způsobila, že ji soucitný soudce nechal pouze odpřísáhnout, že její předchozí svědectví před úředními orgány byla pravdivá. Její rodiče se s ní pak vrátili do vsi. Když za několik dní nato přinesli povozníci se dřevem z města zprávu, že Jakub byl odsouzen k smrti mečem, musili rodiče bdít u Bětuščina lože, aby ji nepřemohl záchvat šílenství. Teprve po půlnoci ukolébal dívku spánek: zdálo se jí, že Jakub stojí ve dveřích a zapřísahá ji, aby dosáhla slyšení u knížete. Když se jí to podaří, může mu být darován život. Probudila se rázem, radostně vstala, a poněvadž se od otce naučila velice pěkně psát, brzy sestavila prosebný list.
Časného rána, sotva se rozednilo kalné jitro, vydala se Bětuška s prosebným listem do knížecí rezidence. Rodiče, kteří ji provázeli, jí brzy nestačili v chůzi: tak poháněla bázeň i naděje její kroky. Klečela už půlhodinu na zámeckém schodišti, když došli otec s matkou a poklekli vedle ní. Starý komorník sestupoval dolů po schodech a když mu Bětuška chvějící se rukou podala prosebný list, otevřel jej a s podivným úsměvem i přečetl, ačkoli jemu určen nebyl. Pak řekl: "Moje malá, marně se snažíš, toho chlapce nemůže ani sám Bůh zachránit - jen abych prokázal poklonu tvé kráse, předám ten dopis knížeti -, jak jsem už ale řekl: je to marnost! Raději zmiz, ať sama neskončíš v káznici!" S těmi slovy je komorník opustil.
Bětuška, podepírána starými rodiči, odpotácela se k bráně. Náhle však stanula: "Musím ještě jednou naposled vidět svého Jakuba!" Marně rodiče poukazovali na to, že přání nelze splnit a že tím jen zvětšuje svou bolest. Bětuška spěšně zamířila k budově radnice, vtrhla do vězeňské cely a v jejím šeru padla do náruče milovaného. Byl to otřesný pohled pro všechny, kdo stáli kolem a nejvíce ovšem zasáhl srdce ubohého Jakuba. "Odveďte ji," křičel, "činí mi smrt ještě těžší!" a po chvíli pak k ní: "Smiluj se nade mnou, Bětuško drahá, zanech mne osudu - jinak umřu v čirém zoufalství!" Přítomný duchovní ji uchopil pod paží a odváděl se slovy: "Upokoj se, milé díte, uvidíš svého Jakuba znovu v nebi - tam budete spolu navěky, netkne se vás nižádná starost, nikdo neporuší váš klid! V bílém šatě nevinnosti, očištěn od svého přečinu, půjde ti naproti tvůj ženich, aby tě uvedl před trůn Nejvyššího." Bětuška dychtivě naslouchala slovům knězovým: "Co však, umřu-li dřív nežli on?"
"Pak budeš i ty první, koho na věčnosti potká a vezme do náruče," zněla odpověď. "Sbohem tedy nyní, drahý Jakube, shledáme se zas a dá-li Bůh, sama tě uvítám!" s podivnou blažeností rozloučila se Bětuška s Jakubem, který byl v pláči sotva k utišení, vracejíc se k úžasu svých rodičů čile a radostně k domovu. Když měli půli cesty za sebou, předešla je k rybníku nedaleko položenému. Chtěla uvítat ženicha na onom světě, proto se vrhla do hlubiny. Staří už svou dceru živou nespatřili, když bez dechu dorazili k rybničnímu břehu a přispěchavší sem pastevci vylovili pak až po dvou hodinách mrtvé tělo utonulé. Na zádech odnášel ubohý otec své dítě k domovu a celá osada se shromáždila v pláči kolem, když tam došel.
Mezitím usedal kníže ve své rezidenci ke stolu. Komorník choval dosud v kapse prosebný list, ostatně v jeho vlastních očích tak bezvýznamně směšný, a podával ho teprv nyní knížeti, aby přítomné vyšší společnosti způsobil nějaké povyražení. Kníže však četl beze slova a slzy stékaly po jeho otcovských lících. "Jakub je omilostněn," zněla jeho první slova, následoval pak rozkaz komorníkovi, aby tu zprávu sdělil prosebnici. "Ta je už dávno pryč," řekl sluha ohromeně. Byl tedy vypraven spěšný posel do vsi, aby nešťastnici utěšil. Když však dorazil do M., zastihl už jen rodiče v pláči nad mrtvolou Bětuščinou. Vyprávěli mu všechno, žehnali svému zeměpánovi a prosili jen o důstojný hrob své dceři. Když se kníže konečně dověděl smutnou pravdu, vyhnal komorníka ode dvora, dal Bětušku řádně pochovat na hřbitově a Jakubův smrtelný ortel změnil na trest pěti let káznice.
Už je tomu půl roku, co jsem ho se svým dobrým přítelem přišel do vězení navštívit. Trestanci vynášeli za město obrovité kameny a v malé jeskyňce seděla na jednom z balvanů vychrtlá, zbědovaná postava, která se zvedla k práci, když se ostatní vězňové shlukli kolem nás a žebrali o almužnu. Byl to Jakub, přiblížili jsme se tedy a zeptali se ho, proč že tak pilně pracuje? "Bez píle to nejde," řekl s podivným úsměvem, "kopu si už půl roku vlastní hrob a stále ještě nejsem hotov s tím dílem!" Více neřekl a nevzal ani peníze, které jsme mu chtěli dát. Měsíc nato skonal a odpočívá teď na rozkaz samotného zemského knížete vedle své Bětušky. Mezi jejich rovy je zasazen náhrobní kámen, na který dal ušlechtilý písař knížecí kanceláře vytesat dojemný záznam jejich truchlivého konce.
Kitsch-Lexicon von A bis Z, s. 45-57
Vykoupený duch
Za parného letního večera, vyprávěla mi jedna stará matička, sedělo před více než sto lety několik sedláků pod velkou lipou ve vsi L. Vypili do klekání mnohý spěšný doušek a klábosili pak v duchům zasvěcené hodině ponejvíc o skřítcích a příšerách. Jeden z nich, co dřív sloužíval jako pacholek ve městě, dělal nevěřícího Tomáše, ušklíbal se jen nad každou historkou, kterou ostatní vyprávěli, a nakonec prohlásil, že duchové a skřítci jsou prý jen výmysl starých bab. "Když máš tolik kuráže," vpadl mu do řeči Michel, "seber se nýčko, dojdi na náš hřbitov a přines sem kostlivce, co tam stojí v síni." - "Když to dokážeš," přidal se Jakub, "budu tě mít za nejodvážnějšího chlapíka ze vsi a ještě ti dám navíc novej tolar." Nevěřící začal váhat a konečně se přiznal, že se sice ovšem nebojí, ale nechce se taky zbytečně rouhat.
"Dejte sem tolar, já to donesu," řekla hospodská děvečka, která právě přišla s plnou konvicí a slyšela, o čem je řeč. Sedláci zkoprněli úžasem všichni i každý zvlášť nad tou ženskou smělostí a slíbili tolar za každého, když se to jako sázka uskuteční. Katynka hned vyrazila a v několika minutách posadila kostru na stůl před vyděšené sousedy. Třásli se všichni, ten nevěřící nejvíc. Slíbil ve strachu děvečce další tolar, když to zase rychle odnese. Káča vzala tolar, naložila si kostlivce na záda a běžela s ním zpátky k márnici. Když ho ale chtěla složit na původní místo, nemohla ho dostat ze hřbetu dolů. Zkoušela to silou, ale nijak se jí to nevedlo. Začala se třást a byla blízko omdlení.
KOSTLIVEC (temným a zasmušilým tónem) : "Já se tě nepustím!"
KATYNKA: "Matičko Boží! Svatý anděli strážný, při mně stůj!"
KOSTLIVEC (ještě vážnějším a hrozivějším hlasem) : "Já se tě nepustím!"
KATYNKA: "Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!"
KOSTLIVEC (nejvýš strašlivě) : "Já se tě nepustím, dokud nesplníš mou prosbu!"
KATYNKA (chvějíc se a třesouc) : "Co mám udělat?"
KOSTLIVEC: "Jdi do kostela - po pravé ruce uvidíš otevřenou komnatu, Když vstoupíš do jejích dveří, potkáš tam ženu černě oděnou. Tu popros za mne o odpuštění. Chceš tak učinit?"
KATYNKA: "Chci."
Kostra se teď nechala uložit, jakmile však dívka chtěla odtud prchnout domů, hned jí visela znovu na krku a hrozila ji zardousit. Katynka znovu slíbila a skutečně také nyní zamířila do kostela. S velkým strachem se nyní blížila oné komnatě. Její vchod byl pochmurný a temný. Až kus dál v ní zahlédla zdání světla, které následovala. Tak stanula náhle tváří v tvář ženě, čtoucí cosi ve velké knize. Líce té ženy byly pobledlé, dlouhý světlý vlas splýval jí po celém těle a jen zpola zakrýval hlubokou ránu na jejím levém ňadru, z níž prýštila krev barvy růží dolů po černém šatu. "Odpusť," hlesla Katynka zajíkavě, "tomu kostlivci, co stojí tam v márnici a posílá mne sem za tebou!" Pomalu a truchlivě upřela nyní čtoucí dosud žena svůj pohled na Katynku, třikrát pak zavrtěla hlavou a pokynula dívce, aby se vzdálila. Katynka vyrazila z komnaty a chtěla spěšně prolétnout i márnicí, když jí kostlivec znovu zastoupil cestu.
KOSTLIVEC: "Ona mi neodpustila! Vím to! Ani strom však nepadne pod první ranou sekery. Jdi ještě jednou! Pros úpěnlivě! Pros i za sebe, pros i za svůj život! Přijdeš-li totiž nevyslyšena, popadnu tě za vlasy a mrštím tebou o zeď, až ti mozek odletí do kouta - ještě po čtyřicet lidských věků se pak bude s hrůzou vyprávět o tvé nezřízeně zkažené, pusté bezbožnosti!"
Víc mrtvá nežli živá plížila se teď Katynka znovu do oné komnaty a prosila ještě jednou v hlasitém pláči kostlivcovým jménem o odpuštění. Duch však jen potřikráte zavrtěl hlavou stejně tak jako předtím.
KATYNKA: "Och, odpusť mu alespoň kvůli mně! Zavraždí mne, na kousky mne rozmetá, když prý mu nepřinesu tvé odpuštění! Přece i ty jsi kdysi žila stejně jako teď já! Víš jistě, co je to být mladá, co je to chtít žít! Tak ráda bych ještě byla nějaký čas na tom světě! Och, odpusť mu přece, prosím tě snažně!"
DUCH (povzdechne, zavrtí znovu třikráte hlavou a čte klidně dál ve své knize).
KATYNKA: "Ty krutá osobo, když je ti tedy natolik lhostejný můj život jakož i má smrt, věz aspoň, jež se zdáš být ženou, ač nemáš ani zbla všeho jejího citu, že ten zpustlík spolu se mnou zabije i dítě, které, aniž by to věděl kdo z lidí, nosím právě pod srdcem a jehož příchod čekám už každičkým dnem. Pokud jsi kdy byla matkou, pokud jsi kdy pocítila lásku k dítěti, odpusť nešťastníkovi alespoň pro to ubohé robátko, které přece tobě ani jemu nikdy nijak neublížilo a které nýčko prosí tady skrze mou osobu přece i za něho!"
Tu se náhle ona duchovitá ženská postava vztyčila, zavřela pokojně knihu, zhasila lampu a zmizela beze stopy, když byla ještě předtím Katynce na odchodu jakoby pokynula s radostnou a láskyplnou vděčností.
Dívka, sotva mocna smyslů, stála v té chvíli na hřbitově, viděla, jak se i kostra vrahova hroutí zároveň na popel a prach zemský - a ještě téže noci porodila synáčka, jehož pak zvali "vymítač duchů" a který dlouho žil, měl i štěstí ve všem, cokoli podnikl a nakonec v hodnosti dvorního ministra ve štěstí a hojnosti i skonal.
Kitsch-Lexicon von A bis Z, s. 44-45
Byla to prý prvá vážnější četba Máchova, ten klasik německé hrůzostrašné prózy. Oba nadto romanticky spojuje i časná smrt. Spiessova Bětuška a Jakub se podobá malému románu s nezbytným rovem milenců (sám literární text jako by byl jen nápisem na tomto hrobě!) v klasickém konci do čtenářova snu. V tom konci jako bychom uzřeli trpět v postavě odsouzencově ve skalách samého autora za hříchy nejen své, nýbrž i světa všeho. Obě přeložené ukázky jsou vyňaty z jeho Životopisů sebevrahů (Biographien der Selbstmörder), kde Spiess své sebevrahy člení na ty z lásky, ctižádosti, chudoby, těžkomyslnosti a citu vůbec, jako by vůbec ještě v životě zbýval jiný motiv. Byl rodem ze Saska, zmiňuje se o tom i ve své závěti, kterou zveřejnil kdysi Josef Volf ve sborníku Germanoslavica 1932-1933. Spatřil tam světlo světa ve vsi Helbigsdorf u města Freibergu, ležícího na půl cesty mezi Saskou Kamenicí (Chemnitz) a Drážďany 4. dubna 1755. Kromě tamní obecné školy nezískal už jiné vyšší vzdělání kromě trpké školy života. Zvídavá a dobrodružná povaha ho brzy přivedla ke kočovnému divadlu, s nímž se už jako sedmnáctiletý dostal do Prahy. Tam ho upoutaly na tamní Karlově univerzitě přednášky Carla Heinricha Seibta a začal vedle hraní na scéně tzv. "Nového divadla" v pražských Kotcích pro divadlo i psát. V literární tvorbě pak pokračuje i na zámku svého přítele hraběte Kaspara Herrmanna Künigla v pošumavském Bezděkově a Šumava je pozadím děje mnoha jeho prací. Osudová nota hrůzostrašných románů, jež ho tak proslavily, vstoupila však i do vlastního života Spiessova. Krásná žena, která ho na Bezděkov provázela, stala se hraběcí milenkou a opuštěná hraběnka naopak přilnula k nešťastnému rozervanci, jehož duch se postupně zatemňoval víc a víc. Žil jako lidská troska ve skalách nad Tupadly u Klatov a čtrnáct dnů po smrti hraběnčině 17. srpna 1799 skonal v pouhých 44 letech svého věku. Je pochován podle přání ve vlastní závěti, sepsané už roku 1795, na bezděkovském hřbitůvku - jen dva ovocné stromy, které nad prostou kamennou deskou měly kvést a nést plody, tu nenacházíme. Zanechal však 43 svazků románových prací a 15 divadelních her, leccos z toho se objevilo i v češtině. V originále ho čítal mladý Mácha, rád prý ho uváděl jako svého inspirátora Josef Váchal. Jako ve výtvarném i duchovním světě Alfreda Kubina roste a zraje i v jeho díle nad šílenstvím doby nejen snad naší na nebi nad šumavskými lesy totéž prorocké poselství a Boží varování, které - naštěstí snad - dodnes zastihuje i nás.
- - - - -
* Helbigsdorf (SA) / † † † Bezděkov
