MARIA WORATSCHKOVÁ

Abschied Überflutet sind die Weiden vom Morgensonnenstrahl - ach, heute muss ich scheiden, grüß Euch zum letztenmal. Den stein'gen Pfad vom Birkenwald umsäumt, die grünen Plätzchen, wo wir vom Glück geträumt. Rings die Täler und die Höh'n, der Moldau silbern Band, gibt es je ein Wiedersehen? Tränen tropfen auf mein Gewand. Leb wohl, Du kleine Häuschen, Du liebes Trautes Du meiner Kindheit Paradies. So geh' ich einsam meinen Weg, in der Brust ein tiefgeheimes Weh, da - am altvertrauten Steg aus warmen Lichtern blickt ein Reh. Ein Vöglein im Gezweige, das singt so froh und auch so bang, ein Lied mir zum Geleite mir klingt es nach, noch lang, so lang. Leb wohl Du Wald, Du Alter Guter Du meiner Kindheit Paradies.	Na rozloučenou Ranní zář zaplavila luka a celý svět - humna, co naše byla, zdravím dnes naposled. Při cestě příkrou strání háj břízek šelestí, v zelené trávě na ní snili jsme o štěstí. Kolem jen lesy, pole a vrchy, tichý čas, s Vltavou v lukách dole zda uvidím se zas? Jsem starší mnohem, slza mi smáčí šat. Dětství, buď sbohem, vždy budeš při mně stát. Byť šla bych pouští, v prsou jen tichý stesk, za mnou zří z houští srnčí světla. Ten lesk! I ptáci z větví zpívají napořád. Ať celý svět ví, že zpátky přijdu snad. Ať ještě dlouho mi zní ten zvuk! Jen hraj tu píseň, lese. Tady byl můj ráj.
P.S. Místy v originále v rýmu porušená, zato osobně zaujatá báseň citovaná autorkou zřejmě spíše po paměti v dopise z května roku 1998, kdy jí bylo 77 let, je tu přeložena poměrně volněji. Hovoří přese všechno příliš za mnohé, než aby nebyla pojata do sousedství básníků známějších a uznávanějších.
Die Hohe Liesel Deshalb bist Du so stolz und eitel, weil hohe Buchen zieren Deinen Scheitel. Du Schönheit von selt'ner Milde, thronest über grünem Gefilde. Der Sommer singt Dir seine Lieder, im Dechterteich spiegelst Du Dich wider. Der Herbst schmückt Dich mit purem Gold, das raschelnd Dir zu Füßen rollt. Der Winter legt sein Hermelin Dir um die Schultern sanft und weich, so grüßest Du in die Ferne hin, aus Deinem Königreich.	Vysoká Běta Marnivě pyšnou v okouzlení vidím Tě, horo s buky na temeni. Vždy znova krásou věčně živou zvedáš se nad zelenou nivou. Léto Ti zpívá svoji píseň, v očích rybníků odrážíš se. Podzimní háv Ti v ryzím zlatě k nohám opadá přebohatě. Zima zas bílým hermelínem kol ramen se Ti skví, tak rok za rokem v dál mi kyneš ze svého království.
Glaube und Heimat, 1991, č. 7, s. 44

Při návštěvě staré vlasti v září 1990 se setkali sourozenci Probostovi původem z hájovny v Dobčicích (Dobschitz) po plných pětapadesáti letech v Prachaticích (Prachatitz) s paní Marií Woratschkovou, rozenou Petráškovou z hájovny v Horních Chrášťanech (Obergroschum), která jim jako upomínku věnovala svou vlastní báseň. Předmětem obdivu se v ní autorce stala od dětství důvěrně známá hora nazývaná místními Němci i Hoch Eliesl, česky pak stejně krásným opisem Vysoká Běta, v hřebeni Blanského lesa (Plansker Wald) se zvedající v něžné modři nad rybníkem Dehtářem (Dechternteich) a nad celou českobudějovickou rybniční pánví. Strýčický jazykový ostrov, táhlým úvalem mířící až dolů k rakouské hranici a spojující dlouhou brázdou až k Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal) německy mluvící Šumavany s tímto starým královstvím v podhůří plném nádherných vsí jako třeba Holašovice (Hollschowitz) či Záboří (Saborsch), zmizel v propadlišti času. Ty hory však hovoří i německy, jakkoliv ta mluva je pro nás citově ne zcela zřetelná. Marie Woratschková se narodila 27. srpna 1921 v hájovně Reissrechen, dnes lipenským jezerem zatopené části obce Frymburk (Friedberg), kde byl její otec Josef Petrášek nadhajným polesí Svatý Tomáš ve schwarzenberských službách. Roku 1936 se tehdy patnáctiletá dívka s rodnými místy rozloučila a báseň, která je toho ohlasem, věnovala po letech přítelkyni z dětských let, žijící nyní v Chicagu. Později převzal otec hájovnu na úpatí Vysoké Běty v Horních Chrášťanech, kde po jeho smrti r. 1950 žila jeho žena sama, než ji právě dcera Marie, provdaná Woratschková - píše se tak i po rozvodu, i když v rámci dobrých vztahů se svým okolím raději česky Voráčková, vzala k sobě do svého prachatického bytu. V letech 1951-1981, tedy plných 30 let až do smrti pátera Františka Kukačky, byla v tomto městě farskou hospodyní, pak nějaký čas i pokladní v místním kině. Paní Woratschková chodila do německých škol a píše německé verše, její muž po válce zůstal v Rakousku. Ona zůstala v Čechách. Žije v Prachaticích, podle dopisu z roku 1998 se ještě ve svých 77 letech věnuje józe a samotu jí pomáhá zaplašovat pes s rozkošným jménem Schotek, v ulici zvané Zlatá stezka. Je třeba co dodat k té historii z jednoho málem celého století? Už jenom to snad, že starou paní našli mrtvou samu v jejím prachatickém bytě: stalo se tak, alespoň podle parte, 10. dubna 1999. Volal mi to v pondělí 12. dubna večer pan Nikendey, který zemřelou znal.

- - - - -
* Reissrechen, Frymburk / hora Vysoká Běta / † Prachatice