ANONYM (20. stol.)
Druhá česká "válka", viděna ze zaječí perspektivy
Vimperk (v originále ovšem "Winterberg" - pozn. překl.) 15. října 1938
Vzpomínky "Frau H. St."
Ze všech stran docházejí projevy radosti, pozdravy a dotazy, jak se nám vede a vedlo, takže nedokážu na všechny ty milé a účastné řádky důkladně zareagovat. Chci tedy pro Vás, své drahé přátele i pro sebe samu k pozdější připomínce naše zážitky posledních 4 týdnů uchovat a rozhodla jsem se tomu dát titul:
"Der zweite böhmische Krieg, gesehen aus der Hasenperspektive" (tj. "Druhá česká 'válka', viděna ze zaječí perspektivy" - pozn. překl.)
K bližšímu objasnění musím ještě říci, že my Vimperští (v originále "wir Winterberger" - pozn. překl.) nosíme odedávna přezdívku "Hosala" (tj. "zajíčci", asi v souvislosti se zdejším "Zaječím hradem" /německy "Haselburg"/ podle předsunuté hradní dělostřelecké bašty s tím označením /někdy byla variantou "Hasenburg" nazývána i bašta na opačné straně hradu pod tzv. Černou branou/, zbudované v 15. století za Kaplířů ze Sulevic a zachycené např. na půvabné kolorované vedutě Pauliny von Schwarzenberg" z roku 1809 i s přilehlou branou, lze připomenout i jméno Zajíce z Valdeka (později z Hazmburka /německy "von Hasenburg" celý rod i "Hase von Hasenburg", tj. "Zajíc z Hazmburka", mající zajíce i v děleném erbu/), které figuruje na listině z roku 1263 s prvým výskytem místního jméno "Wintherberc" v přídomku jedné z osob tu uvedených - pozn. překl.), čímž ta "zaječí perspektiva" nabývá svého práva na život (snad ne i jako prorocké "zaječí" vidění "úprku" do náruče nacizmu pod heslem "Heim ins Reich" a "odsunu" provedeného po prohrané nacistické válce se sarkastickým "humorem" jako "naplnění" téhož hesla - pozn. překl.).
Už od připojení Rakouska ke staré "Říši" (v originále "seit dem Anschluss Oesterreichs an das Altreich" - pozn. překl.) byla mezi sudetskými Němci vůle a tužba po sjednocení s jejich bratrskými soukmenovci (v originále "mit den Stammesbrudern" - pozn. překl.) tak silná, že tato starost vystupovala všude do popředí a stále více opanovávala celý život a konání sudetských Němců a také Šumavanů (v originále "und auch der Böhmerwäldler", čímž jsou vlastně Šumavané odlišeni od sudetoněmecké masy - pozn. překl.). Zřetelně se to vyjevilo při velkém průvodu (v originále "bei dem grossen Aufmarsch" - pozn. překl.) na 1. máje roku 1938. Od 21.května 1938 stala se ovšem situace sudetských Němců v Československu neudržitelnou a "viselo cosi ve vzduchu" (v originále "'lag etwas un der Luft'" - pozn. překl.), který s nadcházejícím létem zhoustl jako dešťové mračno. Co týden jsme tu my v lese přemýšleli o tom, zda riskovat nedělní výlet. Dne 4. září jsem byla ještě jednou ve Waldhäuser am Lusen a poprvé jsem spatřila u Modrého sloupu (v originále "an der blauen Säule" - pozn. překl.) "opevnění" na české straně a na té německé jsem narazila na celníky. S pozdravem "Auf Wiedersehen in acht Tagen" (tj. "Na viděnou za osm dní" - pozn. překl.) jsem se v Bučině (v originále "in Buchwald" - pozn. překl.) rozcházela s Hanne Koeppelovou (tj. manželkou Reinholda Koeppela, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže" - pozn. překl.): osm dnů nato (bylo to v pondělí 12. září v Norimberku /Nürnberg/ - pozn. překl.) měl Vůdce velkou řeč na závěr stranického sjezdu NSDAP, která uvedla kolo dějin bezprostředně do pohybu (v originále "welche das Rad unmittelbar ins Rollen brachte" - pozn. překl.). K poslechu té řeči se členové Sudetoněmecké strany (v originále "SdP" - pozn. překl.) shromažďovali hromadně a hned nato následoval pochodňový průvod městem. Německá hymna (v originále "Deutschlandlied", její tvůrce Hoffmann von Fallersleben má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Horst-Wessel-Lied, výkřiky "Heil Hitler!", to vše uznělo nikoli jen v utajení, nýbrž jako hřmící bouře zdejšími maloměstskými ulicemi. Státní policie a četnictvo zachovaly klid a mezi obyvatelstvem vládla nálada, jako by Vůdce měl přijít snad už zítra.
Úterý proběhlo relativně pokojně. Ve středu 14. září 1938 bylo slyšet o prvních povolávacích rozkazech (rozuměj do československé armády - pozn. překl.), městemse šířily divoké zvěsti v očekávání příchodu Němců na jedné straně, na druhé straně o českých raziích (v originále
"Plünderungen der Tschechen" - pozn. překl.). Prví uprchlíci do Říše se hotovili na cestu.
Mezi sudetskými Němci se rozšířil pokyn (v originále "wurde die Parole ausgegeben" - pozn. překl.): jakmile zazní znamení sirénou, shromáždit se společně na tak řečené "Brantler Eben", tj. na návrší nad Brantlovým dvorem (o nyní obnovované tamní kapli viz blíže webové stránky Zničené kostely - pozn. překl.), tedy na nejvyšším bodě Vimperka. Tam byl úmysl zbudovat něco jako dočasný tábor, který by se dal v případě nouze několik hodin bránit. SdP vytvořila zásobu loveckých zbraní a munice... všechno samozřejmě v přísném utajení. V celém městě zavládlo skutečně přímo válečné napětí (v originále "eine regelrerechte Kriegsspannung" - pozn. překl.). Větší část obyvatel hodlala vůbec strávit noc buď někde v lesích, anebo někde připraveni k útěk se sbalenými ruksaky. Poplašné zvěsti a rozhlasové zprávy o událostech v Chebu, Kraslicích apod. (v originále "in Eger, Graslitz u.s.w." - pozn. překl.) jen zvyšovaly všeobecné napětí a nervozitu. Jako nějaké vykoupení přišla zvláštní zpráva německého rozhlasu v pozdních večerních hodinách, že britský premiér Chamberlain požádal Hitlera o vzájemné setkání. Ještě téže noci byla tato zpráva radostně šířena a všichni jsme věřili, že krize byla odstraněna a že tak minula. Mnoho přání zdaru vítalo Chamberlaina už následujícího dne v Německu! Blahopřáli jsme si k tomu rychlému a bezbolestnému průběhu "druhé české války" (za prvou jsme považovali onen 21. květen 1938 /rozuměj částečnou mobilizaci jednoho záložního ročníku, pěti ročníků technických jednotek a vojenských posil Stráže obrany státu! - pozn. překl./) a očekávali jsme nyní příchod nějakých neutrálních vojenských jednotek a vyhlášení referenda v co nejbližší době (v originále "und eine Volksabstimmung in allernächster Zeit" - pozn. překl.). Strýc Rupp Steinbrener (v originále "Onkel Rupp Steinbrener" - pozn. překl.) kolportoval tento názor na korespondenčích lístcích (v originále "auf offenen Karten" - pozn. překl.) a byl kvůli tomu podroben policejnímu výslechu. Musel dokonce čestným slovem zaručit, že neopustí Vimperk a jeho pas byl po 8 dnů policií zadržován (téhož roku byl ovšem v Říši konfiskován celý náklad kalendářů, vydaných jeho vimperskou firmou - pozn. překl.). Radovali jsme se bohužel příliš záhy. Už v pátek jsme se museli dovědět, že Češi jen tak napřistoupí na návrhy velmocí. Přicházely další povolávací rozkazy a mnohokrát byli lidé doslova vytahováni v noci rovnou z postele. Transporty s odvedenci mířily k hranicím. Těžká nákladní auta hřmotila po celou noc městem s tajemným arzenálem. Motocykly se odkudsi řítily sem a dál odtud a rušily beztak neklidný spánek ubohých zdejších obyvatel. K tomu se stále větší měrou šířily poplašné zvěsti ze severních i jižních Čech.
Německý rozhlas líčil v nejpronikavějších barvách utrpení sudetských Němců a hrůznou českou zvůli a přes česká popření toho všeho byly soukromé informace ještě rozpornější než ta protikladná ujišťování obou stran, poněvadž např. z Prachatic (v originále "aus Prachatitz " - pozn. překl.) mi během jedné půlhodiny referovali dva lidé odtud v jednom případě: "bei uns ist es so schrecklich, dass wir sind des Lebens nicht sicher", tj. že si tam Němci nejsou jisti životem a v tom druhém: "kommt doch zu uns, bei uns ist alles ruhig und still", tj. že se můžeme po příjezdu k nim na vlastní oči přesvědčit, jak je u nich všechno v klidu a v pořádku. Tak byly nervy úředně i privátně vybičovány nejvyšší měrou, až se došlo k názoru, že teď a právě teď už se to nedá dále snášet. Stále víc žen a dětí, ale i mužů mizelo z města a stěhovalo se do Říše.
Dne 13. září 1938 ještě se tu objevili z Mnichova zčerstva a zvesela (v originále "frisch und fröhlich aus München" - pozn. překl.) rodiče Hauenschildovi... Dva dny nato odjela Waltraud Steinbrenerová (roz. Stiniová z Prachatic, žena Dr. Ruperta Steinbrenera /1895-1966/ a matka Ruperta Steinbrenera /1925-1944/, zastoupených i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s dětmi do Rakouska (to ovšem už vlastně jako stát neexistovalo - pozn. překl.) a 16. září Hauenschildovi zase odcestovali. Rozšířila se zvěst, že proti Dr. Rupertu Steinbrenerovi (v originále "gegen Dr. Rupp Steinbrener", tj. proti manželu Waltraud Steinbrenerové - pozn. překl.) má být vydán rozkaz k zatčení, poněvadž podléhá povolávacímu rozkazu... takže zmizel i on.
Silnice směrem na Kvildu, Kubovu Huť atd. (v originále "nach Außergefild, Kubohütten etc." - pozn. překl.) byly jako 21. května opatřeny barikádami, všude jen vojáci a vojáci i zesílená policie v tmavomodrých, ruským podobných uniformách. Dne 17. září se objevila v rozhlase a v novinách výzva k povinnému odevzdání veškerých zbraní a munice v některých, přirozeně že německých okresech.
Stále tiššími a zaraženějšími se stávali Němci - stále vyzývavějšími Češi na ulicích města. Přesto z nich dirndly a bílé podkolenky ani v těchto dnech nezmizely. Dne 17. září večer se ozvala z rozhlasu výzva Konrada Henleina ke vstupu do oddílů Freikorps (vznikaly v Německu a muži tam vyzbrojení měli vnikat na československé území, doslovná citace výzvy /viz Wikipedia zní takto:
Konrad Henlein přikazuje vytvořit "Sudetoněmecký Freikorps", aby byla dána příležitost sudetským Němcům odvedeneckého věku, kteří byli donuceni uprchnout před pronásledováním československých úřadů za hranice, bojovat za svobodu naší vlasti. Vstup do řad freikorpsu je dobrovolný. /.../ Ti, kdo si přejí vstoupit do řad freikorpsu, nesmějí být starší 50 let. Na důstojníky a poddůstojníky se toto omezení nevztahuje. Také v jednotlivých případech služby v pomocných útvarech, bezprostředně nespojených s bojovými akcemi, mohou být přijati muži starší 50 let. Každý branec musí uvést dva občany, kteří potvrdí jeho opravdový postoj k věci a důstojné chování. - pozn. překl.).
To, co pro nás bylo až dosud toliko dějinami, stalo se náhle skutečností. Teď už to bylo vážné, teď bylo třeba zatnout zuby. Meziměstské telefonní spojení bylo už několik dnů přerušeno, pošta nadále sotva docházela, o přátelích a známých chyběla jakákoli zpráva.
Dopoledne 18. září, byla neděle, se na Kvildě konal pohřeb Adolfa Strunze (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Rodina Strunzova je odedávna na Šumavě známa a oblíbena a tak i v těchto tíživých dnech se ze všech stran scházeli do Kvildy smuteční hosté. Slunečný podzimní den ve veškeré své kráse se rozestíral nad krajem... Lidé však zírali na svět rozrušenými, ustrašenými nebo rozhodně zatvrzelými obličeji. Nikdo nebyl skutečně celým srdcem u toho mrtvého: od pohřební hudby po smuteční hosty žil každý svými úzkostnými starostiplnými myšlenkami. Rozhovory se točily kolem útěku ze země, kolem zážitků s českou soldateskou, kolem osudu našeho domova. Mnozí, ba mnozí byli tu na pohřbu, kdo o pár hodin později zmizeli přes blízkou hranici... aniž by o tom kdo mluvil a ačkoli to všichni věděli. Zda se ještě vůbec shledáme?... ta otázka se zračila v každém pohledu, v každém stisku ruky. Rozcházelo se s úsměvem, za nímž se skrývaly slzy. Vojáci zadržovali každý automobil. S hlubokým smutkem bloudily naše zraky po pokojné šumavské krajině, zalité sluncem a v duchu už jsme ji všude tušili zpustlou následky války.
Noc co noc byli mladí lidé vytahováni z postelí a povoláváni k armádě... málokoho však už se dařilo zastihnout doma. Z těch narukováním "ohrožených" nespal v domovském stavení už nikdo. Byli údajně "Schwoamma suacha" (tj. "hledat houby" - pozn. překl.) nebo neznámo kde "verkrullt" (tj. "zaseklí" - pozn. překl.) a "politischen Witwen" (tj. "politické vdovy" - pozn. překl.) se vyskytovaly den ze dne ve větším počtu. Všechno, co mělo ve straně (rozuměj v Henleinově SdP - pozn. překl.) postavení a jméno a co bylo "ohroženo" povoláním k armádě (rozuměj té československé - pozn. překl.) nějak, někdy a někam zmizelo... ve Vimperku už nebyl k vidění žádný německý muž mezi 18 a 40 lety věku. Ženy stanuly na jejich postech jako ve válce.
Od 19. září pomalu rostla důvěra v příznivé řešení a zároveň s tím hned i nálada Němců. Nemluvilo se už o útěku za hranice, přípravy ve sklepích byly opět pozastaveny... jen zabalený ruksak jsem nechala pro všechny případy nedotčen. S velikým napětím se čekalo hodinu za hodinou na rozhlasové zprávy, z tváří Čechů a ze stylizace zpráv (především těch československých) se člověk pokoušel vyčíst skutečný stav věcí. Ve středu (tj. 21. září - pozn. překl.) nálada a důvěra Čechů podstatně poklesla a pozdě večer se za námi Hans Steinbrener přiřítil s pozdravem "Heil Hitler!" (v originále "kam Hans Steinbrener zu uns gestürmt mit einem 'Heil Hitler'", pokud jde v tomto případě o Hanse Thomase Steinbrenera /což není zcela jisté/, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Beneš přijal berchtesgadenské požadavky, i česky to zaznělo oznámeno a bylo rázem všechno pryč jako náš "host na útěku". Radost byla obrovská a my tu noc usínali jako "němečtí státní občané". Příštího dne nebylo konce vztyčených paží, obchody byly obleženy zájemci o rudé bílé a černé látky, aby každý dům mohl být ověšen prapory s hákovým křížem. Dopoledne přijel domů můj bratr z Teplic, po celonoční cestě... všichni si více či méně leželi v náručí. Židé a také Češi se začínali balit k odchodu (v originále "fingen an zu packen" - pozn. překl.). Už v pátek (tedy 23. září - pozn. překl.) o poledni však nálada rázem opadla. Stagnace godesberských jednání se nejprve jevila čistě pocitově znatelná. Nová Syrového vláda v Praze čelila ovšem hned zpočátku obecnému podezření a nedůvěře. Nebylo už té horlivé radosti při šití praporů s hákovým křížem a cosi nabádalo k bdělosti v nejhlubším nitru: příliš brzy je, příliš brzy! V napjatém čekání na výsledek godesberských jednání vybuchla jako bomba zpráva o české mobilizaci.
Tu mi strachem a hrůzou poprvé skutečně ztuhla kolena a já věřila, že už během hodiny se může ozvat vytí výstřelů a rachot kulometů. Až do půlnoci jsme pozorovali z oken motocykly a auta... pak jsem si ale řekla, že nějak bylo a nějak už bude a usnula jsem té noci ne hůře než jindy. V sobotu (tedy 24. září - pozn. překl.) byl sklep učiněn "obyvatelným". Bylo sem sneseno náhradní povlečení a ložní prádlo, nakoupeny poslení konzervy, stříbro putovalo do opravdu primitivního úkrytu... a jakkoli v sobotu večer stále ještě nepadly nijaké výstřely, byli jsme vlastně pořád všichni vzhůru. Ve všech těch kritických dnech "Hoasala" (tj. "zajíčci" - pozn. překl.) nikdy zcela neztratili svůj humor a je jen škoda, že množství pěkných a památných výroků nebylo nikým zaznamenáno. Bylo vysoce oceňováno, že Hans Steinbrener, přestože měl majetek v Rakousku (v originále "trotzdem er sein Gut in Oesterreich hat", což svědčí o tom, že už neexistující Rakousko v povědomí rodiny žilo dál - pozn. překl.), zůstal se svou ženou a dvěma dětmi po celý čas ve Vimperku a utěšoval a povzbuzoval lidi, jak jen mohl. Pár starušek se ho s upřímností ptalo "ob Krieg wird oder nicht" (tj. "zda válka bude nebo ne" - pozn. překl.). Ujistil je, že nijaká válka nebude a ty stařenky si nato uklidněny řekly mezi sebou: "Jetzt glauben wir, dass kein Krieg wird, weil der Herr Chef hat uns doch nie angelogen." (tj. "Teď už věříme, že žádná válka nebude, poněvadž pan šéf nám přece ještě nikdy nelhal." - pozn. překl.) Bohužel bylo ve městě příliš málo takových dodavatelů odvahy a o to víc zdejších škarohlídů (v originále "zu wenig solcher Mutmacher und viel zu viele Miesmacher in der Stadt" - pozn. překl.). Poté bylo 25. a 26. září nařízeno odevzdat radiopřijímače, čímž se fámám a hrůzostrašným pověstem otevřely dveře dokořán. To nejrozumnější bylo vydat se na procházku lesy nebo pracovat na zahrádce. I při tom ale se myšlenky točily kolem předpovědí války a vyvstávala otázka, dá-li se ten čas vůbec rozumně přečkat. Při krájení jablek jsem dumala o tom, kdo bude z nich ten koláč jíst a bude ten strom, na kterém dozrála, příští rok ještě vůbec stát a uvidíme ho ještě kdy? Přes téměř úplné zatarasení silnic se podařilo spoustě uprchlíků dostat se přes hranice do Říše a často jsem si i já v těch zlých dnech přála vidět i maminku a strýce Hanse v bezpečí. Ze všech těch, kdo prchali, se ovšem přirozeně jejich osudem neobíral, měli dost starostí sami se sebou... Poslední poštou z Německa přišla pohlednice od Gretel Ultschové ze Starnbergu s pozváním pro moji maminku k nim. Už by to nešlo tam maminku dostat... ale těch pár řádkůmi udělalo takovou radost, že mi vhrkly slzy do očí. V neděli 25. září bylo nařízeno zatemnění hned jak se zešeří. Bylo vypnuto i uliční osvětlení, auta a motocykly projížděly kolem s přízračně modrými reflektory, v bytech za zakrytými okny se smělo svítit jen na modrý signál nastavenými kapesními svítilnami. Těch málo mužů, kteří se tu ještě vůbec vyskytovali, spali v noci v cizích bytech, poněvadž ze sousedních měst dorazily zprávy o zatýkání rukojmích. Každá grimasa, každý pohyb Čechů byl slídivě pozorován, Němci ale, kteří se předtím sotva znali, tíhli najednou instinktivně a citově dohromady. Byla zřízena pravidelná radioslužba a každý ve městě měl svůj "pramen", od něhož se ráno, v poledne a večer dovídal zprávy z těch několika málo rozhlasových přijímačů, které se tajně podařilo uchovat. Docela velká pozitivní hodnota těchto nejtěžších posledních dnů je bezpodmínečná, niterná semknutost všech vimperských Němců bez rozdílu. To byl národní socialismus v tom nejkrásnějším, nejušlechtilejším slova smyslu.
Pondělní Hitlerův projev přinesl nám všem uvolnění - nikoli vykoupení. Nejistota - vždycky nejobtížněji snesitelná - nás svým způsobem opustila. Věděli jsme a věřili, že do 1. října 1938 musí padnout rozhodnutí, tak či tak. Byli jsme připraveni na to, že se nám těch posledních pár dnů může stát peklem, že však ono peklo nemůže už trvat do nekonečného neurčita.
Horečnou opevňovací činnost už se v našem okolí nedalo nikde zaznamenat. Češi se spokojovali týráními bez důvodu, v Michlově Huti (v originále "in Helmbach" - pozn. překl.) hledali vojáci pozdě večer dělníky ke zbudování okopů, stříleli naslepo do rozprchajících se obyvatel a zabili jednu mladou matku. V Modlenicích a Cejsicích (v originále "in Modlenitz und Zeislitz" - pozn. překl.) pátrali po vojenských zbězích a po činovnících SdP, vysílali za uprchlíky divoké salvy (aniž by je zasáhli) a vrátili se vždycky na okraj lesa, poněvadž v lese je "příliš nebezpečno". U Zdíkova (v originále "bei Zdikau" - pozn. překl.) vedl zcela opilý státní lesní úředník rotu vojáků v noci za svým německým kolegou. Rodina byla vytažena z postele, s povelem "Hände hoch!" (tj. "Ruce vzhůru!" - pozn. překl.) postavena ke zdi a po 2 hodiny prohledávána včetně obrácení všeho v domě naruby. Vimperský zámek byl předmětem pátrání po zbraních a munici. Šéfovi vimperské nemocenské pokladny Dr. Thoma, který byl pověřen v zastoupení působením po celém území až ke Kvildě, byly jedním vysokým důstojníkem kategoricky zapovězeny cesty za nemocnými se slovy, že lidé tam venku nahoře ať si pojdou, beztoho už všichni utekli za hranice, tak ať se o ně starají Němci.
Vojsko mířilo k hranici a z hranice nazpátek, z transportů nebyl člověk chytrý. Nápadné bylo jen to, že za prvé denně odjíždělo na hranice spousty prázdných vozů, za druhé byli ve stále větším množství odtransportováni Židé a Češi. U hotelu "Stern" (tj. "Hvězda" - pozn. překl.) byl instalován tlampač, který přinášel německy a česky úřední zprávy "Československé tiskové kanceláře". Němci se přikrádali k tomu pochybnému "prameni" jen za šera.¨
Ve středu 28. září na svátek sv. Václava (v originále "am Wenzelstag" - pozn. překl.) jsem měla od rána dobrý pocit a byla jsem přesvědčena, že přijde nějaká dobrá zpráva, poněvadž alespoň zatím docházelo každé středy k nějakému příznivému obratu. Jako první přinesla naše služka domů zvláštní zprávu o chystané Vůdcově konferenci v Mnichově (v originále "von der Führerkonferenz in München" - pozn. překl.), trochu nejasnou sice, ale v podstatě správnou. Kolem deváté hodiny dopolední následovala pak "úřední" zpráva od těch, kdo "načerno" poslouchali tlampač a těch, kdo u nás spali, načež jsme pak ještě dlouho seděli při zakrytých oknech a radovali se a slavili... Na čtvrtek (tedy 29. září - pozn. překl.) se plánovala vycházka na zámek, abychom se vyhnuli procházejícímu (a pravděpodobně i plenícímu) vojsku. Teď jsem ale zůstávali všichni doma. Ve stále větším počtu táhly městem vojenské oddíly se zbraněmi a municí, v jednom i jiném zase směru, tu k hranici, tu do vnitrozemí. Sotva by se o tom našel nějaký záznam. Když se v pátek proslechlo, že už v sobotu mají připochodovat přes hranici první německé jednotky, mohli jsme tomu sotva uvěřit. Bylo pro nás hlavně velkou hádankou, kdy přesně je máme očekávat u nás. A když jsme slyšeli, že Šumava je nazvána zónou I. (v originále "dass der Böhmerwald als Zone I genannt wurde" - pozn. překl.), byli jsme pevně přesvědčeni, že by ty jednotky měly dorazit do Vimperka 2., nejpozději 3. října. Byly šity prapory, vázány girlandy, pečeny pletýnky (v originále "Striezel gebacken" - pozn. překl.) - a zase se to ukázalo jako předčasné. V pondělí (tj. 3. října - pozn. překl.) ráno bylo řečeno, že Vimperk má být komisí prohlášen za vysoce kontroverzní (v originále "heiss umstritten" - pozn. překl.).
Češi sice zčásti vyklidili pole, avšak jejich vůdcové byli stále ještě ve Vimperku a stále je bylo vidět po městě trikolory a výrazy typu "nedáme se" (i v originále česky - pozn. překl.). O tom, že je Vimperk konec konců přece stal německým, nikdo nepochyboval, ale vyhlídka na nějaké možné hlasování a nějaké pozdržení definitivního závěru nás velice skličovalo.
Stále znovu byli do už obsazeného území vysíláni označení prostředníci.
Mezitím se nejčastěji ve Vimperku objevovala jakási britská pozorovatelská komise, sestávající ze dvou Angličanů a jednoho tlumočníka. Ujišťovali Němce (a pravděpodobně také Čechy), že mají všechny prokazatelné nesrovnalosti okamžitě komisi hlásit. Sídlem komise byly Strakonice (v originále "Strakonitz" - pozn. překl.), ale jméno tamního hotelu s toliko českým jménem všichni 3 pánové zapomněli a museli to obci až dodatečně sdělit. Já sama jsem také jednou fungovala u komise jako tlumočnice při jedné záležitosti týkající se nemocenské pokladny a nabyla jsem dojmu, že celá věc s komisí je navlečena na ženevský způsob a že by při skutečně zásadním a a rychlém rozhodnutí stejně jako Ženeva (rozuměj zřejmě Společnost národů, z níž Německo roku 1933 vystoupilo - pozn. překl.) selhala. Díky veliteli vimperské státní policie a vimperské vojenské posádky se město vážným konfliktům vyhnulo.
Dne 2. října 1938 nám byly rozhlasové přijímače opět vráceny. Byl to zcela zvláštní pocit slyšet ohlas shromáždění ve Vyšším Brodě, v Karlových Varech a v Chebu (v originále "in Hohenfurth, Karlsbad und Eger" - pozn. překl.), zatímco ve Vimperku táhlo ještě ulicemi československé vojsko (v originále "tschechisches Militär" - pozn. překl.) a československá policie (v originále "die Staatspolizei" - pozn. překl.) konala nadále svou službu. Vimperské ulice připomínaly nesouvisle vyhlížející jarmark. Velká stěhovací auta odvážela nábytek opravdu majetných Čechů, zatímco mnozí z uprchlíků se museli spokojit s obyčejnými náklaďáky nebo ještě menšími dodávkami. Po celý den byly z obchodu naproti nám přes ulici vykládány na přistavené vozy sudy, krabice, pytle a bedny, všechno v pestrém nesouladu jedno přes druhé. Od hranic sem mířily už naložené povozy dál do vnitrozemí. Byl to stálý a neklidný proud sem i tam všemi směry.
Z už obsazených území přijížděli lidé do města nakupovat a celí rozzáření vypravovali kouzelné věci o německých vojácích. O těch "scheuen Buaman" (tj. "plachých hoších" - pozn. překl.), kteří jsou tak přátelští a oproti českým vojákům vyhlížejí jak "Gwürzmandler" (tj. "voňavé mandle" - pozn. překl.). Ve dnech 6. a 7. října byl už každý ve městě nastrojen k jejich brzkému příchodu. Téměř úprkem opouštěli teď i ti nejneústupnější a nejvytrvalejkší Češi město. Státní policejní služebny byly předány městu, starost o pořádek v něm přebírali frontoví bojovníci, na rukávech pásky s hákovým křížem. Měli je i muži, kteří předtím zmizeli před československými úřady a teď se z větší části vraceli a chápali se nějaké služby. V pátek 7. října1938 konečně došla zaručená zpráva, že vojska dorazí v sobotu o polednách. Všude se vyvěšovaly dosud tajené prapory s hákovým křížem, zdobila se okna. nakupovaly se potraviny pro vojáky do zásoby a každý jen hořel radostným očekáváním. Večer dorazil první předvoj, mezi příchozími byl i místní stranický vedoucí SdP s obrovským balíkem zvláštního vydání novin pod záhlavím "Sonderausgabe für den deutschen Böhmerwald" (tj. "Zvláštní vydání pro německou Šumavu" - pozn. překl.). V sobotu se už každý dům skvěl v záplavě praporů, chvojí a vlaječek, pro přivítání jednotek byl připraven bezpočet květin. Po druhé hodině odpolední byli vojáci konečně tady.
8. říjen přinesl aprílové počasí, jaké na Šumavě vůbec není známo v žádné roční době. Studené dešťové přeháňky se střídaly s tím nejkrásnějším podzimním slunkem. Ledový vítr bičoval prapory a servával vlaječky - lidé však nevydrželi zůstat v domech uvnitř. Hustší a hustší byl špalír podél vimperských ulic. Prapory vlály na každém z domů, zdravily svými hákovými kříži a voňavým chvojím kolem oken. Výlohy byly všechny vyzdobeny květinami, obrazy a hesly. Ve městě se to hemžilo jako v nějakém mraveništi. Kolem druhé hodiny odpoledne hřměly mokrými ulicemi první motorizované patroly. Každý z promoklých a promrzlých jezdců jednotlivě byl zdraven nekonečným voláním "Heil!" Anglická a italská delegace stály stranou ulice v dešti a větru cvakaly horlivě fotoaparáty. Já se svým košíčkem plným květin jsem se v bytě dvakrát přemístila a usoudila, že velké rohové okno v našem salonu je ta nejlepší pozice k vyhlídce a k házení květin dolů do ulice. Tam jsme se tedy bratr a já pohodlně zařídili. Maminka musela jako z udělání právě v den příjezdu vojska s ošklivým nachlazením a strašlivými bolestmi hlavy skončit v posteli. Stále více vojáků v ocelových helmách projíždělo na svých motocyklech s postranními vozíky i bez nich ulicemi nahoru i dolů, vynořovalo se i víc a víc důstojníků a náhle stanulo celé klubko vozidel přímo pod naším oknem. Později jsem se dověděla, že to byl štáb A.R. 7 (myšlen je zřejmě Artillerie Regiment 7, tj. 7. dělostřelecký pluk wehrmachtu - pozn. překl.). Jemu naproti zaujali postavení "alten Nazis" (tj. "staří nacisté" - pozn. překl.). Také starosta a špičky města a hnutí tu jsou a mrznou v dešti. Jen "mladí turneři" (v originále "die Jungturner" - pozn. překl.) s bubny a píšťalami pochodovali bezstarostně za deště a větru v plné parádě, zaujali postavení a hráli jeden marš za druhým ke zvláštní radosti dělostřelců. Výkřiky "Heil!", přijíždí automobil s divizním generálem Hartmannem, který je pozdraven plukovníkem dělostřelectva. Vůz zastaví napříč ulicí Parkstrasse a já se marně pokouším zasypat generála sprškou květů. On teď kráčí pár kroků vstříc oběma zahraničním atašé. Pánové se zdraví a vyměňují si obvyklé zdvořilostní formule. Starosta a honorace se seskupují kolem generála. Náhle jako by to zástupem trhlo - generál odkládá svůj plášť, nastupuje do vozu - a už zahýbají první obrněná auta kolem rohu Waldekova náměstí (už 31. října 1938 už jméno Waldek vadilo a náměstí bylo přejmenováno rozhodnutím městské rady na "Dr. Heinrich-Stanger-Platz" - pozn. překl.). A každému automobilu burácí naproti nekonečný sled výkřiků "Heil!" Zahřmí Badonviller (také Badenweiler) Marsch (bavorský vojenský pochod většinou doprovázel vystoupení Adolfa Hitlera a proto se dnes téměř nehraje, viz /i se zvukovou nahrávkou/ Wikipedia - pozn. překl.). S blyštícími se instrumenty a vlajícími koňskými ohony táhne hudba dál a za ní parádním krokem jako pochodující stěna pěší regiment 61 (ještě se zakrytými nárameníky).
Co tento příchod vojska pro nás znamenal, lze těžko popsat slovy. Z téhož okna jsme viděli - za zataženými záclonami ovšem - před 20 lety vstoupit do města s trikolorami české vojsko. Od těch dnů jsme neměli vlast (v originále "seit diesem Tage hatten wir keine Vaterland mehr" - pozn. překl.). Měli jsme sice domov, německý domov, naši Šumavu - naší otčinou však bylo staré Rakousko a nikdy, po celých těch 20 let nikoli - nějaké Československo (v originále "wir hatten wohl eine Heimat, eine deutsche Heimat, unseren Böhmerwald - unser Vaterland aber ist Altösterreich gewesen und niemals, in all den 20 Jahren nicht - die Čechoslowakei" - pozn. překl.). Od prvního vstupu českého vojska do Vimperka jsme každého z vojáků, každého z četníků, každý orgán toho státu považovali za nepřátele. Od 21. května 1938 ten nepřátelský pocit obzvláště zesílil. Slovo "Soldat" bylo pro nás výrazem plným pohrdání. Rádi jsme to vojsko viděli jen jednou: a to když před několika dny s konečnou platností odtáhlo.
A teď přicházejí němečtí vojáci, kteří chtějí a budou chránit naše zájmy, naše právo, náš život. Poprvé po 20 letech zdravíme opět vojáky hlasitým jásotem! - Je to ovšem jásot, který si musel razit cestu bědami. Je nám jako týraným dětem, které nevěřícně žasnou, když je nějaká ruka laskavě hladí po jejich hlavě.
Pod našimi okny pochoduje a pochoduje v nekonečném množství německé vojsko stále stejným krokem "mit Mann und Ross und Wagen" (tady je poměrně nemístně citována známá "píseň o útěku" /"Das Fluchtlied", kterou složil v roce 1812 primán berlínského gymnázia "Zum grauen Kloster" Ernst Ferdinand August, viz blíže Wikipedia, o tom jak Napoleon "s muži, koňmi a vozy" prchal téhož roku z Ruska / nebo snad jde o prorockou vizi budoucího osudu wehrmachtu? - pozn. překl.). Němečtí důstojníci se u nás zastavili a užívají si jako "diváci" velkolepého obrazu, v němž je jim jinak figurovat coby účinkujícím. Nehybně stojí generál - ruku na čepici - ve voze. S rozkazem "Augen rechts" (tj. "Vpravo hleď!" - pozn. překl.) defilují jako pochodující sochy před ním jednotky. Teprve o 50 kroků dál se říznost pochodu vytrácí, oči se začnou usmívat na přihlížející a volající dav, ruce vojáků se natahují po slétajících na ně květinách. Často však ty tisíce Šumavanů jako by zapomněly na volání, jásot a házení květin - a jen se němě oddávaly velikosti chvíle. Mně samé se to děje. Prvý nápor radosti dělá místo hloubce dojmu. Docela tiše sedím v rohu svého okna, zapomenuty jsou ty spousty k uvítání nařezaných květin, užaslá nechávám táhnout kolem kolony pěších, koní a vozů - po celou hodinu. Nekonečná vděčnost je ve mně za to, že naše Šumava a náš Vimperk stojí teď pod ochranou tohoto skvělého německého wehrmachtu (dalo by se to přeložit i "pod ochranou této nádherné německé ozbrojené moci" - pozn. překl.). ---
Každé okno v našem domě je obsazeno, náhle se to tu hemží uniformami, nikdo neví, kdy a odkud se tu vzaly, jsou to němečtí vojáci, němečtí důstojníci a je samozřejmé, že tu jsou. Stejně samozřejmé je, že jsme se po slavnostním vstupu vojsk shromáždili v jediné ještě vyhřáté obytné místnosti shromáždili k improvizovanému pohoštění. Okruh návštěvníků se viditelně zvětšil. Pořád bylo příliš málo šálků, příliš málo talířů, pánové museli pomoci připravit stůl. Ještě že jsme předem napekli pltenky, je navařena káva a klokotá voda na čaj. Konečně má každý své místo a já jako provizorní domácí paní musím stolu předsedat: vpravo ode mě pěchota, vlevo dělostřelectvo a kolem samé veselé, vstřícné obličeje v německých uniformách! Doklad toho, že jsme Němci! Kéž by mohl můj otec s námi tuhle neděli prožít! - Následující dny byly jako nějaký sen. U snídaně nás už zdravil řinkot ostruh: měli jsme u nás ubytována velitele pěšího regimentu 61 a toho času velitele města Vimperka a jeho adjutanta. Jaký jen rozdíl proti vnucenému ubytování před 20 lety! Tehdy jsme se cítili ohroženi, dnes se cítíme v bezpečí pod ochranou našeho "plukovníka osvoboditele" (v originále "Oberst Befreier", jmenoval se Rudolf Sintzenich /1889-1948/, blíže o něm viz webové stránky Lexikon der Wehrmacht - pozn. překl.), jak jsme mu říkali. Na ulici člověk potkával na každém kroku vojáka a polního četníka, chodníky jsou lemovány automobily všeho druhu. Hlavní náměstí (v originále "der Ringplatz" - pozn. překl.) se proměnilo v parkoviště, kde stojí auta chladič na chladiči. Vimperk není k poznání! Ten život a shon ve městě dosahuje takového stupně, že se už děti nemohou nechat samy na ulici. Na Waldekově náměstí stojí strážník k řízení dopravy a navyká s velkou mírou trpělivosti řidiče i chodce na předpis jízdy vpravo. Obchody a ulice jsou plné lidí, ve dvorech vaří N.S.V. (tj. organizace "National Sozialistische Volkswohlfahrt", česky asi jako "Národně socialistická péče o blaho lidu"! - pozn. překl.), v nějakém opuštěném obchodě schůzuje SS, v nějakém jiném SA, plakáty N.S.K.K. (zkratka pro Nationalsozialistischer Kraftfahrkorps", tj. "Národně socialistický motoristický sbor" - pozn. překl.), nápisy a symboly dokumentují třetí Říši - a nade vším vlají německé vlajky a prapory.
Pokud jste dočetli až do konce, zní ten obludný text nejen českému čtenáři přímo jako "corpus delicti" (vlastně už co do způsobu formování oddílů Freikorps) "přeshraniční" vynucené předehry nacistického válečného zločinu, a to jako soudní přímo doklad cíleného prologu nikoli snad nějaké "české", nýbrž rovnou světové války, jak ji později ve své dokumentární oktalogii Německá válka I-VIII (1945!) "německou" nazval spisovatel Emil Vachek. Zjednodušeně to nějaký daleko pozdější český politik vyjádřil slovy, že "Beneš je, rozuměj sudetské Němce, do války neposlal, Hitler ano". K tomu lze připočíst divoký nacistický antisemitismus, zde vyjádřený spojením "Židé a Češi". Však také je pro poučení obelhané kdysi německé veřejnosti i do budoucna ta vimperská "zaječí" vzpomínka součástí sbírky "Lexika und Dokumentationen" oficiální instituce Spolkové republiky Německo "Bundesinstitut für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa", z níž připojuji i překlad komentáře, téměř po 80 letech k dokumentu připojeného. Tady je autorka textu označena jako "Frau H. St." (na strojopisném německém originále je jméno začerněno a kýmsi pod ním připsáno "Nichte?"). Dívka, či zralá žena, tak jako tak zcela se poddávající dobové a později tak krutě zklamané euforii? Neteř, ale čí? Kdo je třeba její bratr, který se vrací z Teplic "domů"? Kdo je její matkou? Jak to, že jejími strýci jsou jak "Rupp" (možná dvojí, starší i mladší), tak "Hans" Steinbrenerovi? V jakém vztahu jsou k ní "rodiče Hauenschildovi"? Je jejich dcerou či vnučkou? V každém případě jde u "Frau H. St." o některou z mladších žen rodiny Steinbrenerových, kteří ovšem jako vydavatelé katolických kalendářů a modlitebních knih nemohli mít u nacistů nijak jistou podporu (tím textem na způsob nějakého slohového cvičení jako by se o ni přímo cíleně usilovalo), navíc když byli spřízněni s původně židovskou rodinou Waldekových (Wotzasekových). Manželka Hanse Thomase Steinbrenera Anna Auguste, roz. Hauenschildová (v roce 1938 jednačtyřicetiletá, měla s mužem dva syny a šest dcer, všechny ovšem až po mnichovské svatbě roku 1922, tj. nejvýše patnáctileté), byla zároveň sestrou Bruna "rytíře" von Hauenschild, jenž se jako velitel tankové jednotky podílel na obsazení "Sudet" a pak i zbytků Československa a už v generálské hodnosti byl těžce raněn v bojích o Stalingrad. na konci války pak měl radit Steinbrenerovým při opuštění Vimperka (tady by se spíš hodila metafora se "zaječí perspektivou"), kde stál sestřin manžel v čele Volkssturmu, ale s bílým praporem vydal město bez boje Američanům. Taková už je historie Šumavy v osudném dvacátém století. Nijaký lidský osud však trvale nestrpí úplnou anonymitu, jak věřím.
Komentář
Bundesinstitut für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa
Autorka referuje o napjaté atmosféře na německo-českém pomezí bezprostředně před Mnichovskou dohodou z 29./30. září roku 1938 a o několik dnů poté následujícím obsazení Vimperka německými vojenskými jednotkami. Velice se snaží zdůraznit ohrožení sudetských Němců ze strany Čechů, aniž by dokázala uvést ve větší míře konkrétní případy. Líčí velkou nespokojenost a obavy na základě zacházení českých úřadů se sudetskými Němci, kteří proto mnichovskou dohodu a německou okupaci (v originále "die Besatzung durch deutsche Truppen", což lze přeložit jako "okupace německými jednotkami" i německy psaná kronika města /vedl ji v těch letech Josef Rammel, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže nadepisuje kapitolu po 8. říjnu záhlavím "Die Okkupationszeit 1938-194..." s podtitulem "Unterm 'Nationalsozialismus'"/!/ - pozn. překl.) měli cítit jako osvobození. Příprava slavnostního a nadšeného přivítání wehrmachtu popisuje stejně detailně jako defilé jednotek samých.
Autorka náležela k vimperské německé vyšší vrstvě (v originále "Oberschicht Winterbergs" - pozn. překl.). Její rodina provozovala v tomto malém městě (v originále "in der Kleinstadt" - pozn. překl.) mezinárodně činné vydavatelství a angažovala se i sociálně. V září 1938 formuluje autorka euforicky proněmecký postoj, jak se dal pozorovat v tomto časovém bodě u větší části tzv. sudetských Němců (v originále "bei einem großen Teil der so genannten Sudetendeutschen", přívlastkem "so genannten" je označení komentářem hned v zárodku i propříště zpochybněno jako politicky účelové - pozn. překl.). Se založením Československa vznikaly zejména v převážně národnostně německých, většinou příhraničních regionech napjaté vztahy mezi zástupci národnostních menšin a reprezentanty na svém československém charakteru trvajícího mladého národního státu (v originále "zwischen Minderheitvertreten und Repräsentanten des auf seinem tschechoslowakischen Charakter beharrenden jungen Nationalstaat" - pozn. překl.). Světová hospodářská krize stejně jako růst síly a agresivní zahraničně politické vystupování Německa po převzetí moci Hitlerem to ovšem ještě umocňovaly. "Anšlus", tj. připojení Rakouska k Německé říši v březnu 1938 se teď zdálo pro Němce v Československu stejně jako pro Čechy aktem určujícího významu pro další politický vývoj (v originále "eine Weichenstellung für die weitere Entwicklung" - pozn. překl.). Zatímco československá vláda pozorovala Německo i Němce ve vlastní zemi s nedůvěrou, žádala Sudetoněmecká strana, na národní socialismus silně orientovaná nejsilnější politická síla mezi sudetskými Němci (a vlastně i vítěz demokratických květnových voleb v ČSR roku 1935, když v témže roce teprve 30. dubna, tedy několik dnů před volbami, vznikla ze Sudetendeutsche Heimatfront /SHF/ - pozn. překl.), přinejmenším dalekosáhlou autonomii.
Na tomto pozadí a tváří v tvář pro československou vládu nepříznivému diplomatickému vývoji koncem dubna 1938, dostaly prvomájové oslavy téhož roku 1938, jak autorka naznačuje, charakter demonstrace sudetoněmeckého sebevědomí. Československá vláda zrušila pro ten den zákaz veřejných shromáždění (platný po "anšlusu" a v Sudetech stejně nedodržovaný - pozn. překl.), což Sudetoněmecká strana využila. Povznesená nálada (v originále "die überschwängliche Stimmung" - pozn. překl.) neměla však dlouhého trvání. Ze 20. na 21. květen 1938 vyhlásila československá vláda mobilizaci (jen částečnou ovšem - pozn. překl.) na základě zpráv o údajných pohybech jednotek německé armády a v okrajových oblastech Československa byl veřejný život ostře sledován. Při jednom incidentu byli dva sudetští Němci, kteří se nechtěli podrobit kontrole, zastřeleni - to měla být ona "první česká válka" (v originále "der 'erste böhmische Krieg'" - pozn. překl.), o níž "Frau St." hovoří. Státní opatření vykazovala účinek v podobě opadající vlny euforie mezi sudetskými Němci.
Přesto se Sudetoněmecké straně při obecních volbách z konce května a začátku června 1938 získat v převážně národnostně německých oblastech získat něco mezi 75 a 85 % hlasů. Po celé léto pak provokovala československé úřady. Hitlerova řeč na stranickém sjezdu NSDAP dne 12. září 1938. připomenutá "Frau St.", byla součástí tohoto pokusu o přivození eskalace konfliktu a tím i možnosti německého zásahu. Působení tohoto Hitlerova projevu byla mezi německou menšinou (v originále "unter der deutschen Minderheit" - pozn. překl.) připravena půda diverzními akcemi Sudetoněmecké strany a také ve Vimperku došlo k většímu počtu větších demonstrací. Pokusy Sudetoněmecké strany převzít v následujících dnech vedle zvolených obecních rad prostřednictvím regionálního státního převratu i centrálně řízené státní instituce v Sudetech (v originále "auch noch die zentralstaatlichen Institutionen in Sudetenland" - pozn. překl.) ztroskotaly však na rozhodném konání pražské vlády. Větší násilná střetnutí členů Sudetoněmeké strany s policisty vedla nakonec k tomu, že vůdce strany Konrad Henlein požádal Hitlera zcela ve smyslu německé zahraniční politiky o pomoc, načež ten vyjádřil souhlas se založením tak řečeného sudetoněmeckého Freikorpsu (v originále "woraufhin dieser der Gründung eines Sudetendeutschen Freikorps" - pozn. překl.). Předchůdce této organizace, útvar nazvaný "Freiwillige deutsche Schutzdienst" (česky by to znělo doslova "Dobrovolná německá ochranná služba", o historii "sudetoněmeckých dobrovolníků" blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), existoval ovšem už od jara 1938. Tato "ochranná služba" (povolená přitom československými úřady - pozn. překl.) byla jako druh teroristické organizace stále napadána československými bezpečnostními orgány.
"Frau St." popisuje ochranná opatření, jimiž se sudetští Němci chtěli připravit na obávané zásahy. Její líčení činí zřetelným, že se v žádném případě nespospoléhali na tak řečený Freikorps (v originále "auf das genannte Freikorps" - pozn. překl.), který nebyl určen k ochraně německého obyvatelstva, nýbrž byl ve skutečnosti jednotkou guerilly (v originále "denn Guerilla-Einheit war" - pozn. překl.), mající provokovat reakce státu. Místní lidé se domnívali, že si musejí útěkem a improvizovanými opatřeními pomoci sami, ačkoli násilí uplynulých měsíců bylo ve značné části dílem německých aktivistů (v originále "zu einem guten Teil von deutschen Aktivisten ausgegangen war" - pozn. překl.). Líčení "Frau St." vykazuje ovšem i symbolickou hodnotu, kterou odkazy na tak řečený Freikorps v německo-českých a německo-polských hraničních regionech od bitvy u Annabergu v Horním Slezsku roku 1921 (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) v sobě měly. Stejně jako v dobách lidového hlasování coby následku versailleské smlouvy byla státní příslušnost nějakého hraničního regionu stylizována do podoby boje na život a na smrt.
Na tomto pozadí hovoří "Frau St." na jedné straně o tom, že "se fámám a hrůzostrašným pověstem otevřely dveře dokořán", na druhé straně však sama podává zprávy o excesech, které zná jen z bájivého doslechu (v originále "die sie nur vom Hörensagen kennt" - pozn. překl.). Zásahy úřadů hodnotí tak, že díky preventivním německým opatřením (v originále "aufgrund deutscher Vorsichtmaßnahmen" - pozn. překl.) vyzněly takřka všechny do prázdna. Přehlíží ovšem, že mnozí sudetští Němci mobilizační rozkazy československé vlády uposlechli a že ne všichni, jak to ona popisuje, uprchli před povolávacími rozkazy. Poněvadž navíc neuvádí nic o německých akcích proti Čechům nebo proti československým úřadům, vzniká tak obraz utlačovaného obyvatelstva, které horečně touží po svém osvobození - což skutečně odpovídá tehdejším náladám mezi sudetskými Němci. Zároveň dává věta z textu "Frau St.", totiž: "Docela velká pozitivní hodnota těchto nejtěžších posledních dnů je bezpodmínečná, niterná semknutost všech vimperských Němců bez rozdílu." a hned následující vyznání: "To byl národní socialismus v tom nejkrásnějším, nejušlechtilejším slova smyslu." /!/ - možnost dojít k závěru že jak ona, tak i mnoho "sudetských" Němců (v originále "wie die meisten /Sudeten-/ Deutschen - pozn. překl.) naletělo propagandě Třetí říše a jejímu obrazu tehdejších událostí (v originále "dem Propagandabild des Dritten Reiches aufsass" - pozn. překl.). Tento úhel pohledu stejně jako strach před - právě podle něho odvrácenou - válkou přispívá k tomu, že "Frau St." jako mnozí jiní sudetští Němci příchod německých vojsk mezi 1. a 10. říjnem 1938 přivítali s takovou euforií, o jaké nám dává číst její zpráva. Nadšení bylo opravdové, to je mnohokrát dosvědčeno. Stinné stránky německého vojenského záboru (v originále "die Schattenseiten des deutschen Einmarschs" - pozn. překl.), pronásledování odpůrců Třetí říše a mnoha Čechů nehrají ve zprávě "Frau St." z 15. října nijakou roli.
- - - - -
Vimperk
