HANS THOMAS STEINBRENER
Události ve Vimperku 1945
V prvních dubnových dnech začal ve Vimperku (v originále "in Winterberg" - pozn. překl.) onen "Volksrummel" (tj. "lidový shon" či "lidový povyk", zřejmě má autor na mysli tzv. "Volkssturm", vyhlášený ovšem "Vůdcem" Adolfem Hitlerem už v srpnu roku 1944, ale pro nedostatek schopných mužů uskutečňovaný pomalu a váhavě, podněcován stranickými činiteli k větší aktivitě - pozn. překl.) s apely, nástupy a mnoha zbytečnými slovy (v originále "und vielen unnützen Worten" - pozn. překl.). Měla být zahájena stavba protitankových zátarasů. Nejprve byly při silnicích vyhloubeny ochranné příkopy proti leteckému ostřelování, od
6. dubna byl Volkssturm téměř kompletně nasazen ke zřizování protitankových zátarasů. Náš úsek byl u Kruhové pece (německy Ringofen, někdejší cihelna při cestě z Hrabic do Zdíkova - pozn. překl.), kde byly poráženy stromy (už v prosinci 1944 by originále "Böhm. Röhren" - pozn. překl.), zřizován protitankový zátaras a --- šířeny všelijaké zvěsti. Odpoledne se objevila u zátarasu naše Hannerl (tj. autorova dcera Johanna Charlotte Steinbrenerová, 15. ledna 1928 v Mnichově /München/, †17. července 2017 na rakouském zámku Katzenberg, jehož byla dlouholetou správkyní - pozn. překl.) s tím, že přijel strýček Bruno (tj. bratr autorovy ženy, generál wehrmachtu Bruno rytíř von Hauenschild, blíž o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). Vydal jsem se hned domů a zjistil, že Bruno navrhl rodičům přesídlení do Bavorska. V úvahu přicházel statek Immling blízko města Traunstein. Matka, Lotti a děti měly jet autem, otec, Leni, Hermann a Helmut vlakem. Odjezd byl stanoven na
8. dubna a uskutečněn podle plánu. Loučení nebylo lehké a každý jednotlivě se asi neubránil pomyšlení, zda to není rozchod navždy (v originále "ein Abschied fürs Leben" - pozn. překl.).
11. dubna jsem jel s Rudim směrem na České Žleby (v originále "Böhm. Röhren" - pozn. překl.), kde došlo k setkání s Dr. D. a jeho paní a k rozhovoru o situaci, zejména o tom, coby bylo s rodinami, kdyby se Vimperk a Krumlov (v originále "Winterberg und Krummau" - pozn. překl.) měly stát bojovou oblastí. Poté krátká návštěva u Wicki K.. Po návratu jsme se dověděli, že Vimperk zakusil hloubkový nálet. Na nádraží byly způsobeny menší škody, několik lokomotiv a vagonů už nebylo k použití. Odpoledne se objevila Thea W. v poměrně dezolátním stavu. I ona zažila ve Volyni (v originále "in Wolin" - pozn. překl.) hloubkový nálet, byla lehce zraněna a do Vimperka došla pěšky.
12. dubna se objevil P. se ženou a děckem cestou z Brna do Riedu (v originále "von Brünn nach Ried" - pozn. překl.). Strávili jsme společně večer, příští den měl transport pokračovat.
17. dubna dorazil kolem desáté večer R. se ženou a ještě jednou dámou a plně naloženým a obtěžkaným osobním autem, přenocovali u nás a příštího dne jeli dál na Sankt Anton (rozuměj Sankt Anton im Arlberg v Tyrolsku - pozn. překl.).
18. dubna nás svým příchodem překvapila teta Thildi, která se ale mohla zdržet jen pár hodin (v originále "nur wenige Stunden" - pozn. překl.). V každém případě nám ta krátká návštěva udělala velikou radost, zejména když jsme se od ní dověděli, že její děti jsou zpátky doma a také Hilde zůstává v Salzburgu.
21. dubna se objevil Didi D. s dcerou a synem a odpočali si u nás, odpoledne jeli dál, večer pak se zastavil Oskar D., který byl celý vyhladovělý a dostal pohoštění.
22. dubna jsem začali s rozdělováním cenných věcí a potravin.
24. dubna došla zpráva, že první americké tanky (v originále "Panzerspitzen" - pozn. překl.) byly spatřeny v Železné Rudě (v originále "in Eisenstein" - pozn. překl.). Na tu zprávu došlo k dalším našim preventivním opatřením. Také nádobí bylo sneseno do sklepa.
25. dubna přišla zpráva o příjezdu prvních amerických tanků do blízkosti Lipky (v originále "in der Nähe von Freiung" - pozn. překl.). Byly dobaleny ruksaky a rozděleny k nim i potraviny.
“ se objevili Vinzenz a Kitty, kteří ale brzy odjeli dál do Lenory (v originále "nach Eleonorenhain" - pozn. překl.). Fámy se stávaly stále bláznivějšími, ovšem čím zněly nevěrohodněji, o to víc se jim věřilo. Podle jedné zaručeně "úřední" zprávy měly být první americké tanky vzdáleny toliko 12 kilometrů od Vimperka. Tato "důvěrná" zvěst brzy oběhla město a vyvolala paniku. Stovky lidí prchly s ruksaky a malými povozy do lesa, mnozí se ale k večeru zase vrátili nazpátek. - Podplukovník Sorgenfrei, který k nám večer přišel na návštěvu, vyprávěl zajímavě o svých dobrodružstvích v Argentině.
28. dubna se u Nußbaumů, ve Svaté Anně a na různých jiných místech prodávaly látky. Dostavily se stovky lidí, byla tlačenice k umačkání, došlo k rvačkám a hádkám, nakonec i k rabování. Rozhlas vysílal zprávu o puči záložního důstojníka Gerngrosse, šéfa tzv. Dolmetscher-Kompanie (tj. tlumočnického útvaru, viz o akci "Freiheitsaktion Bayern" /FAB/ blíže Wikipedia - pozn. překl.).
30. dubna prosákly zprávy o ostřelování Kunžvartu (v originále "von Kuschwarda, rozuměj dnešní Strážný - pozn. překl.), Waldkirchenu a Českých Žlebů. Cizí rozhlasové stanice ohlásily smrt Hitlera. Ta zpráva ponechala obyvatelstvo chladným (v originále "wird von der Bevölkerung kühl aufgenommen" - pozn. překl.). Krátce předtím vešla díky švýcarskému vysilači ve známost nabídka Himmlerova (tj. neúspěšný návrh učiněný švédskému hraběti Folke Bernadottemu na separátní mír Německa se Západem - pozn. překl.).
4. května dopadly na Vimperk první dělostřelecké granáty, způsobily však málo škod. Vimperk byl soupeřovým dělostřelectvem vystaven rušivé palbě (v originále "unter Störungsfeuer genommen" - pozn. překl.). Údery zasáhly les Hochholz, dopadly u Schmidtovy vily, na Fišerku (v originále "auf der Fischerin", jde o někdejší proslulou sklářskou hospodu, nynější domov seniorů - pozn. překl.) a blízko Svatého Jana (tam byl po válce sběrný tábot Němců před "odsunem" - pozn. překl.). Dělostřelecká palba trv ala celou noc, H.ovi spali ve sklepě, my ve svých postelích. Rabování ve městě pokračovalo.
5. května dělostřelecká palba zesiluje, bandy rabujících, jichž přišlo z okolí na tisíce, jsou pronásledovány policií. Místní velitel wehrmachtu (v originále "der Standortälteste" - pozn. překl.) hejtman Grohlig byl na dovolené, vedl se svým zástupcem, poručíkem Eisenreichem, na dálku poradu, z níž vyplynulo, že Vimperk nemůže být hájen, poněvadž nejsou k dispozici ani řádné útvary, ani těžké zbraně (v originále "weder Truppen noch schwere Waffen" - pozn. překl.). Eisenreich se neumí rozhodnout k ničemu, nevydává žádné rozkazy a je bezradný. Vojska procházejí všemi směry, zčásti ozbrojena, zčásti neozbrojena. Uprchlické transporty tu zastavují a nacházejí ve Vimperku nouzová přístřeší. Starosta Thema (Franz Thema, v německém originále přepisu chybně "Thoma" /!/, působil v této funkci v letech 1941-1945 - pozn. překl.) a Franz Sellner ("Ortsgruppenleiter", tj. místní vedoucí NSDAP, pův. zdejší mistr zámečnický - pozn. překl.) vyjádřili názor, že by se Američanům mělo nabídnout předání místa bez boje (v originále "äußern die Absicht den Amerikanern die kampflose Übergabe der Stadt anzubieten" - pozn. překl.). Já jsem byl požádán, abych jel s nimi jako tlumočník. Po bezvýsledných debatách na vojenském přihlašovacím úřadě (v originále "am Wehrmeldeamt" - pozn. překl.), za nichž poručík Eisenreich zaujal pasívní postoj, byla nastoupena jízda na Kubovu Huť (v originále "gegen Kubohütten" - pozn. překl.). Zátarasy nejsou obsazeny, za Solnou Lhotou a Korkusovou Hutí (v originále "hinter Salzweg und Korkushütten" - pozn. překl.) jsou patrné první stopy ostřelování. Most sám je nepoškozen. Korkusovou Hutí jsme projeli bez překážek. Vůz ovšem není v pořádku a jedeme vpřed jen pomalu, dosahujeme lesíka před hajným Dichtlem a jsme zastaveni čtyřmi muži vlastních jednotek, vyzbrojenými pancéřovými pěstmi a samopaly. Vysvětlují nám, že 600 metrů odtud stojí americké obrněné automobily a není proto radno jet dál. Dotázáni na jejich názor odpovídají, že mají rozkaz tady zůstat a pro každý případ chtějí vyčkat návratu kamarádů, kteří jsou ještě v blízkosti Kubovy Huti. Poté, co se mezitím setmělo, nebylo na další jízdu pomyšlení a my se rozhodli příštího rána kolem šesté hodiny návštěvu opakovat. V noci rušivá palba pokračovala --- přesto jsou od časného jitra stovky lidí na ulici a odvlékají kupy potravin, konzerv a jiných předmětů.
6. května kolem šesté hodiny ranní setkání na vojenském přihlašovacím úřadě. Poručík Eisenreich se nedokáže odhodlat k nijakému rozhodnutí, vysvětluje jenm že je bezmocný a nemá ani mužstvo, ani zbraně. Mezitím připochodovaly z různých stran oddíly, zčásti v dobrém stavu a dobře vyzbrojené, zčásti náhodně sešikované kolony. Na základě situační zprávy zase táhnou různými směry, zčásti směrem na Kašperské Hory, zčásti směrem na Prachatice (v originále "teils Richtung Bergreichenstein, teils Richtung Prachatitz" - pozn. překl.), zčásti směrem na protektorát. Jeden dobře vyzbrojený oddíl asi 60 mužů pod velením svého poručíka se rozhoduje opustit město jako poslední, naše jízda pokračuje bez překážek až do Korkusovy Huti. Od Kubovy Huti se valí tanky s nasedlými na ně pěšáky, pomalu vpřed. Rozvíjíme bílý prapor a jdeme Američanům zvolna naproti. Na doslech jsme zastaveni, obklopeni sesedlými pěšáky a vedeni k jednomu důstojníkovi, který seděl na druhém z obrněnců (v originále "der auf dem zweiten Wagen sass" - pozn. překl.). Tomu je oznámeno předání města bez boje a oznámení jím převzato. Američané jsou nadmíru nedůvěřiví, bojí se zálohy, ačkoli jsme jim o síle jednotek nacházejících se ve Vimperku nemohli podat nijaké informace. Jsme odvedeni do hostince a dotazováni, přičemž důrazně poukazujeme na to, že nám není nic známo o jednotkách schopných boje, které se mohou ještě nacházet v lesích. Dostáváme příkaz jet pomalu před tanky, v případě nějakého ostřelování mám počítat s tím, že budeme okamžitě zastřeleni. Tato hrozba však nevyvolala, ačkoli byla míněna naprosto vážně, zamýšlený dojem.¨
Při výjezdu z Korkusovy Huti byli v lese zahlédnuti němečtí vojáci, kteří byli hned ze všech zbraní a ze všech hlavní vystaveni palbě. V odvetu však nepadl žádný výstřel a po krátké době byla palba přerušena a postup pomalu pokračoval. Blíž a blíž jsme se ocitali zátarasu, který byl sice při našem výjezdu z města neobsazen, muselo se však počítat s tím, že nějakých pár "nezdolných" učiní pokus o odpálení pancéřových pěstí. Za pomalé jízdy jsme pozorovali les, nic podezřelého jsme však nezaznamenali a projeli jsme protitankovým zátarasem bez nějakého odporu k městu. Jakmile jsme opustili les, byli jsme si poměrně jisti, že teď už by se nemělo nic stát.
Jízda pokračovala až k vojenskému přihlašovacímu úřadu, tam byla učiněna zastávka a hledal se velitel. Ten zmizel, což vyvolalo v Američanech novou nedůvěru. Musel jsem do úřadu dovnitř, tam pozotvírat každé jednotlivé okno, za mnou Američan s nabitým samopalem. Teprve když jsem mu vysvětlil, že v celém prostoru nikdo není, šel dál. Za každými dveřmi i tak tušil nějakou zradu či přímo výbuch granátu. Nezdálo se, že by šlo v jeho případě o nějakého hrdinu. - Poté, co byly vylomeny všechny skříně, aniž by se v nich něco zvláštního našlo, vrátili jsme se zpátky do dvora a já byl propuštěn, když jsme předtím musel odevzdat všechny použitelné zbraně.
Když jsem přišel domů, dověděl jsem se, že W.ho dům musel být vyklizen a že jeho věci musejí být přeneseny k nám. Dvě hodiny nato stihl nás rozkaz, že během jedné hodiny musíme vyklidit dům. H.ovi byli vyrozuměni, že přijdeme k nim a pak začalo ve spěchu velké
stěhování. Ženy balily, muži vláčeli a tlačili zahradou věci na zámek. Díky dobré organizaci našeho "polního maršála" všechno velkolepě klaplo (v originále "dank der guten Organisation unseres 'Feldmarschalls' klappte alles großartig" - pozn. překl.), na nic důležitého se nezapomnělo a my v našem "úhybném" kvartýru spali o to lépe, že jsme předchozí noci sotva kdo zamhouřili oka.
7. května hned ráno jsem byl vyžádán na starostenský úřad (v originále "aufs Bürgermeisteramt" - pozn. překl.), abych tam dělal tlumočníka. Poručík Pacey se stal novým velitelem města a začal hned řešit různé významné otátky: problémy s uprchlíky, s výživou, bezpečností a mnoho jiných.
V zástupech sem z okolních českých vsí proudili lidé a začali rabovat, zejména obchod Franze Sellnera byl zle postižen a takřka totálně vyrabován. Teprve když zasáhla vojenská policie (rozuměj americká - pozn. překl.), byla rabování učiněna přítrž.
7. května (odpoledne) Babička, teta Lori, R.ovi dostali rozkaz vyklidit dům a byli podrobeni nadmíru brutálnímu jednání. Důstojník, který vyklízení prováděl, byl Polák. Babička byla dopravena do nemocnice, R.ovi se nastěhovali k Dr. Th. do zámku a teta Lori k F.ovým.
8. května Dr. F., B., S. Franz (tady jde zřejmě o Franz Sellnera - pozn. překl.), I. (švec) a několik dalších byli zatčeni a dopraveni do Lipky. Snahy veškerých míst o osvobození Dr. F., poněvadž nemocnice je bez lékaře, se zdají bezúspěšné. -
U R. ženy, sl. R. (v originále "Frl. R." - pozn. překl.)7. května a v mé kanceláři přenocovali ruští váleční zajatci, z čehož měla sl. R. "velikou" radost. Moje zásoba cigaret zmizela, můj psací stůl byl prohrabán, kromě toho zmizely i mé brýle a jiné maličkosti. Byty byly značně vyrabovány, pan ředitel K. postrádá své vzácné housle Havlick (Stainer) z roku 1760.
9. května jsou kancelářské místnosti opět volné. -
Pekař Černík se stává starostou a dostává příkaz sestavit městskou radu ze 4 německých a 4 českých členů.
15. května je na zámku vytažena na stožár rudá vlajka.
19. května má být zámek vyklizen.
P. S. Rozklíčování použitých zkratek jmen ponechává překladatel nějakému budoucímu výzkumu (někoho jiného).
Komentář
Bundesinstitut für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa
Autor referuje o posledních dnech války ve svém rodném městě, tj. ve Vimperku. Popisuje průjezd, resp. průchod početných uprchlíků a přípravy obyvatel na vstup Američanů. Předání města bez boje, na němž se pan St. podílel jako tlumočník, zabírá široký prostor. Pasáže o prvních dnech okupační správy (v originále "Besatzungsherrschaft" - pozn. překl.) vycházejí kratčeji a zabývají se především rabováním a zabíráním bytů a domů (v originále "und Umquartierungen" - pozn. překl.). Do naší edice byl pojat i text jedné z autorových příbuzných z roku 1938 (na webových stranách Kohoutího kříže je v českém překladu zařazen jako anonymní /autorka se skrývá pod šifrou "Frau H. St."/ pod titulem "Druhá česká 'válka', viděna ze zaječí perspektivy" - pozn. překl.), pravděpodobně nějaké autorovy neteře, v němž je líčen "anšlus" jejího domova, tj. Sudet (autorka ovšem uvádí jako svůj domov spíše "naši Šumavu a starou 'Říši' i po připojení Rakouska" - pozn. překl.) k Německé říši. Tehdy rozšířená euforie se už - tváří v tvář zcela změněné politické a vojenské situaci sotva překvapivě - ve zprávě jejího strýce vůbec nenachází. Ustupuje tu sarkasmu svého druhu. Zatímco "Frau St." v roce 1938 například téměř s úctou přijímá vojensky nesmyslné zřízení tzv. freikorpsu, hovoří pan St. o něm jen s posměchem a označuje ho výrazem "Volksrummel". Přitom se národně socialistická propaganda vehementně snažila učinit Volkssturm (stejně jako předtím freikorps - pozn. překl.) historickými reminiscencemi populárním a probudit tak v německém obyvatelstvu ještě jednou v dějinách ducha odporu. Volkssturm měl skutečně být v roce 1813 něčím jako "levée en masse" (označení pro "mobilizaci mas" za francouzské revoluce - pozn. překl.), tj. úspěšným pozdvižením německého národa proti Napoleonovi z urpěné totální porážky, v goebbelsovské interpretaci to pak byl pokus přivodit prostřednictvím špatně vyzbrojených mladistvých, raněných a starých mužů obrat ve válce. I těch málo slov, které St. této široce založené akci věnuje, svědčí ovšem o tom, že tato propaganda i v regionech, které byly dosud ušetřeny přímých válečných akcí, už pozbývala účinku. Volkssturm také nakonec přes vysoké ztráty dosáhl sotva nějakého vojenského významu.
Totéž platí pro zřizování obranných zařízení, jimiž hodlal národní socialismus zadržet spojence (v originále "die Alliierten" - pozn. překl.) na říšské hranici a za ní. Jak autor uvádí, byly do stavby těchto spíše improvizovaných překážek postupu spojenců zapojeny velkým propagandistickým náporem široké vrstvy obyvatel včetně žen, aniž by pak tato zařízení byla schopna dostát svému účelu. Ve Východním Prusku započala jejich výstavba už v červnu 1944, v "říšské župě Sudety" teprve v březnu roku následujícího. Příznačné je ovšem, že hnány kupředu bylo toto úsilí především na východní frontě, kde i Volkssturm byl nasazen v daleko větší míře a za daleko vyšších ztrát. Propagandou vybičovaná hrůza před Rudou armádou zde podnítila národně socialistické vedení stejně jako obyvatelstvo k zoufalým opatřením a také k bojům, které měly za následek úplnou zkázu mnoha měst a masovému útěku často i ledem a sněhem. Pokud byl však na obzoru příchod západních spojenců (v originále "der Einmarsch der Westalliierten" - pozn. překl.), bylo často možno sledovat scénáře, jaké popisuje i pan St. - kurážní občané a často i funkcionáři režimu se pokusili předat svůj domov americké armádě (v originále "US Army" - pozn. překl.) bez boje.
Americké jednotky, které postoupily až na lini Karlovy Vary - Plzeň . České Budějovice (tady jsou vedle německých užita v originále "politicky korektně" už i česká místní jména - pozn. překl.), byly přijímány bez obav, což se projevuje i v přípravách na jejich příchod. Ačkoli městem procházely uprchlické transporty, přinášející jistě i svědectví o osudu Němců žijících na Východě, odcestovávalo tady odtud do údajně bezpečnějších regionů jen poměrně málo osob, především z řad starších lidí a matek s dětmi. Mnozí obyvatelé se jen připravovali na to, že eventuální místní bojové akce přestojí beze škod - proto jen schovávali cennosti do bezpečí a uchylovali se s nevelkými zavazadly a stravou na několik dní do lesa. O větších uprchlických pohybech se neuvažovalo, poněvadž nikdo nepočítal s tím, že by snad měl být nucen své bydliště dlouhodobě opustit.
U panem St. vzpomenutého "puče" záložního důstojníka Gerngrosse šlo o tzv. "Freiheitsaktion Bayern", akci, kterou se šéf tlumočnického útvaru (Dolmetscher-Kompanie des Wehrkreises VII) v Mnichově, "Hauptmann der Reserve" (to byla mimochodem vojenská hodnost i Hanse Thomase Steinbrenera - pozn. překl.) Rupprecht Gerngross a několik jeho pomocníků v noci z 27. na 28. duben 1945 pokusili s pomocí jimi obsazeného rozhlasového vysilače přivodit v Bavorsku pád národně socialistického režimu.
Panem St. rovněž zmíněná Himmlerova "nabídka" je pokus říšského vedoucího SS bez dohody s Hitlerem ve dnech 23. a 24. dubna 1945 předat prostřednictvím viceprezidenta švédského Červeného kříže hraběte Folke Bernadotteho, návrh na separátní mír, tj. kapitulaci německých útvarů na západní frontě a - nyní už spolu se západními spojenci - i pokračování v boji proti Sovětskému svazu. Spojenci, kteří beztoho počítali s německou kapitulací bez jakýchkoli předběžných podmínek, nebyli ochotni s Himmlerem vůbec jednat, poněvadž znali jeho roli ve "Třetí říši" a měli před očima viditelná svědectví jeho zločinů, odhalená při jejich osvobozování koncentračních táborů. Místo toho využili Himmlerovy iniciativy k tomu, aby vrazili klín mezi vrcholné představitele národně socialistického vedení: zveřejnili totiž 29. dubna Himmlerovu nabídku ve zprávě, která se také Němcům, jak text pana St. ukazuje, skutečně stala známou. Hitler nato Himmlera označil ve svém "politickém testamentu", který vydal krátce před svou sebevraždou 30. dubna 1945, za zrádce, vyloučil ho ze strany a zbavil ho veškerých jeho státních funkcí.
Pan St. byl tedy o politických událostech až do příchodu Američanů dobře poučen. Ačkoli mu jeho tlumočnickou činností připadlo exkluzívní postavení, bylo na tom mnoho Němců se znalostmi angličtiny podobně. Vyklizení jeho domu nebylo vlastně ničím tak zvláštním - St. náležel k nejmajetnějším vimperským rodinám a jeho dům představoval pro Američany komfortní sídlo. "Divoký odsun" byl na jiných místech spojen pro postižené s daleko větší krutostí z české strany, v americké okupační zóně se naproti tomu život ubíral relativně normálními cestami.
To, že je autorem dokumentace posledních dnů "německého" Vimperka právě Hans Thomas Steinbrener, dokládá mj. přesvědčivě pasáž o předání města Američanům bez boje, jehož se účastnil jako tlumočník. Podle městské kroniky došlo už ze strany nacistů 13. září 1944 k likvidaci firmy Dr. Ruperta Steinbrenera (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, Hans Thomas, jeho bratranec, se s ním na vedení firmy dlouho podílel jako společník) jako "postradatelného podniku", kde už se tak jako tak tiskly už jen potravinové lístky, železniční jízdenky a dopisnice vojenské polní pošty; totálně byla zastavena i veškerá produkce knihařská. Za rakousko-uherského mocnářství a také za "první republiky" to byl přitom podnik světové pověsti a dosahu. Hans Thomas Steinbrener byl vnukem zakladatele slavné firmy Johanna Baptista Steinbrenera (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení) a jeho ženy Anny. Narodil se dne 9. května roku 1891 ve Vimperku čp. 109 (dům v Pivovarské ulici až dosud stojí) "záložnímu důstojníkovi batalionu polních myslivců č. 18 a továrnímu úředníkovi" (o jakou továrnu jde u syna jejího zakladatele, asi není třeba dodávat) Johannu Steinbrenerovi a jeho ženě Anně Antonii, dceři "soukromníka" Johanna Waldeka z Vimperka čp. 74, který je na záznamu křestní matriky podepsán vedle otcovy matky Anny, kmotry dítěte, jak jeho kmotr. Spřízněnost obou rodin, z nichž ta Waldekova je na stránkách Kohoutího kříže bohatě zdokumentována u jmen Hanse Waldeka i Wilhelma Waldeka, je tu naprosto zřejmá a je i jasnou příčinou malé naděje na společenský vzestup Steinbrenerových za rasistického režimu "Třetí říše". A to ani poté, když se Hans Thomas, jak se můžeme rovněž dočíst na dodatečném přípisu ke křestnímu záznamu vimperské matriky, dne 20. června 1922 v mnichovském kostele Nejsvětější Trojice (teprve více než rok nato spáchal v říjnu roku 1923 Hitler v bavorské metropoli tzv. "pivní puč") oženil s Annou Hauenschildovou, jejíž bratr Bruno se stal později význačným generálem nacistuckého wehrmachtu, vyznamenaným za boje o Stalingrad samotným Vůdcem (ten na titulní straně listu Budweiser Zeitung dokonce podává ruku těžce raněnému "rytíři von Hauenschild"). Od osudových třicátých let dvacátého století byli manželé Steinbrenerovi vlastníky a obyvateli tak řečené Waldekovy vily, která se po příchodu Američanů do Vimperka stala jejich dočasnou rezidencí. Hans Thomas se po odchodu z Čech stal šéfem obnovené Steinbrenerovy firmy v hornorakouském Schärdingu, rovněž od oněch třicátých let byl také vlastníkem rakouského zámku Katzenberg, kde 11. července roku 1975 také skonal. Se svou ženou "Anny" měl syny Fritze (*1924, ten padl ve dvaceti letech 4. září roku 1944, hrob má prý kdesi někde v Karpatech na Aurelpass /to místo se mi na mapě najít nepodařilo/ ve výšce 1499m) a Wilhelma (*1926, ten zemřel ve Schärdingu až 10 let po otci 1. prosince 1985 na srdeční infarkt v 59 letech) a šest dcer (byly to Elfriede, Mathilde, Antonia, Johanna, Stefanie a Rita a v roce matčiny smrti 1986 /zemřela sedm týdnů po smrti svého druhého syna a oba syny tedy přežila/ všechny ještě žily). Na jeho rakouském pohřbu se podíleli i šumavští kněží Anton Grillinger (1919-2004), rodák z Korkusovy Huti, jakož Johann Hubert Thema a Karl Prinz, oba dva také samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. Na rakev prý padl i balíček prsti z otcova vimperského hrobu. V nekrologu na stránkách krajanského "diecézního" časopisu "Glaube und Heimat" čteme povzdech: "Denn was wäre unsere Heimatstadt Winterberg ohne ihn und seinen Cousin Dr. Rupert Steinbrener geblieben, deren Väter Johannes und Rupert Streinbrener, den Söhnen des großen Begründers der ehemalige Weltfirma Johann Steinbrener seligen Andenkens!" Stydím se to překládat po všech těch letech tolikeré i oním "druhým zemským" jazykem způsobené vimperské zkázy. Té přímé válečné pomohl zabránit prostřednictvím bílého praporu i Hans Thomas Steinbrener.
- - - - -
* Vimperk / † † † Schloss Katzenberg, Kirchdorf am Inn (A)
