RICHARD BILLINGER
|
Wir Bauern Wir Bauern dulden keinen Spott an unserm Herrn und Helfer Gott! Was wären wir wohl ohne ihn? Eine Eheschaft ohne Gatten. Ein Bienenstock ohne Königin. Ein Baum ohne Frucht und Schatten. Wir brauchen ihn wie lötig Gold. Der Bettler und der Eigenhold kann nur "Vergelt's Gott" sagen. Dem Blinden scheinet hell sein Licht. Er ist 's, der mit dem Kranken spricht. Er hört des Stummen Klagen - . Er warf die Lerche in die Luft. Er gab der Blume Farbe und Duft. Er gab dem Korn die halmende Kraft, dem Apfel allen süßen Saft, dem Bauern Macht und Leidenschaft zum Werk, dem menschenguten. Er hat die Ewigkeit verliehn. Wir alle müssten ohne ihn am Acker Zeit verbluten. |
Selský Bůh Na Boží čest kdo byť žertem sahá, neví, jak sedlákům je drahá! Co byli bychom bez Boha? Jak rodina, bez otce sama. Bez úlu včela ubohá, strom, jemuž kdosi větve lámá. Jak čisté zlato je nám třeba. Kdo žebrá i kdo má dost chleba, ten i ten řekne: "Zaplať Bůh!" I slepci Boží světlo hoří. To On i s chorým pohovoří a němý stesk mu není vzduch. On dal skřivánku zpívat v letu. On barvu dal i vůni květu. Budoucí klas dá cítit v zrnech, do jablek sladkou šťávu hrne. Ať selská síla neustrne, ať v dobrém díle slouží všem. Nechať jak Boží dar je věčná. Byla by zkáza nekonečná bez Něho celá živá zem. |
|
Die Ernte der Gegenwart (1943), s. 228 |
|
Narodil se 20. července 1890 v Sankt Marienkirchen u Schärdingu na Innu, kde ta řeka spíš spojuje než dělí Horní Rakousko a Dolní Bavorsko. Je ostatně považován za autora stejně tolik bavorského jako rakouského a mezi tou dvojí domovinou se pohyboval v životě i v díle. Jeho stálicí je ovšem sama selská krajina kolem řeky Inn, jejíž lidi znal nejlíp. Už roku 1924 mu byla udělena Cena města Vídně, roku 1962, kdy se k stáru do "rodného" Rakouska vrátil, cena Grillparzerova. V podunajském Linci, ještě blíž nám tady v Čechách, 7. června 1965 také zemřel. Pohřben je v obci Hartkirchen u Eferdingu. Šumava se svým německým kdysi selstvím je v jeho díle přítomna jaksi odvozeně, o to větší je však síla té mentální příbuznosti, kterou cítíme my všichni tu "z venkova" blíže Dunaji. Snad nejznámější jeho hra Der Gigant z roku 1937 se odehrává zčásti na Hané, zčásti v Praze. Ano, to ona, vltavská metropole, je tu oním obřím "zlatým městem", které mravně nalomí a zničí selské děvče. Za války se drama stalo předlohou úspěšného filmu Die goldene Stadt v režii Veita Harlana a děj byl přenesen ve své venkovské části na Šumavu. V pařížském kině Normandie běžel prý snímek po premiéře celých 20 týdnů a Simone Signoretová si i po létech vzpomněla, jakou pozornost vzbudil. Asi je to světově nejznámější filmové dílo se šumavským motivem vůbec. České lásce k Praze se ovšem námět příčí a tak ani za protektorátu u nás přepis hry uveden nebyl. Na scéně pražského Národního divadla se zato hrála za války Billingerova Noc běsů (Rauhnacht, vyšlá česky i knižně pod titulem Čaronoc s hrou Čarodějka pasovská v jednom svazku) v překladu Miloše Hlávky. Těch českých překladů je víc: sbírku básní Srp na nebi (Sichel am Himmel) přeložil Bohumil Reynek a souzní velice s jeho vlastní poetikou, název jiné Billingerovy sbírky Noční stráž (Nachtwache) nese další svazek Reynkových překladů i s jeho leptem ve frontispis, autorovu prozaickou prvotinu o vesnickém dětství Popel očistcový (Die Asche des Fegefeuers) zčeštil zase Jan Zahradníček (nářeční prvky překládá hanáčtinou!). Česky vyšly i dva Billingerovy romány Darovaný život (Das verschenkte Leben) a Dům u Anděla strážce (Das Schutzengelhaus). Už zmíněnou "vánoční hru" Rauhnacht doprovodil kdysi kongeniálními kresbami jiný velký německý "Šumavan", také ovšem spíše pochopením a psychickou blízkostí než čímkoli jiným: Alfred Kubin totiž. Ty jeho kresby pak figurovaly na výstavě dokumentující právě šumavské náměty v grafikově díle. Mýtus vsi a živlů kolem tady dosahuje vrcholu a nezná konce než ve smíření s Bohem.
- - - - -
* Sankt Marienkirchen (A) / † Linec (A) / † † Hartkirchen (A)
