FRIEDRICH BLUMENTRITT

O selském malovaném nábytku ze Šumavy

V letáku společnosti Dürerbund o lidovém umění a vzdělancích na venkově píše roku 1926 O. Schwindrazheim: "V našem německém selském umění je nebezpečím zániku ohroženo jedno z nejstarších, jedno z nejlíbeznějších a také jedno z nejvzácnějších uměleckých dědictví našeho německého národa vůbec."
Aby oslabil toto nebezpečí v oblasti Šumavy, vyzval (bohužel marně) už před první světovou válkou vlastivědný badatel Josef Blau ke společnému zásahu především učitelstvo. Od té doby jsme utrpěli nenahraditelné ztráty na malovaném nábytku a jiných zdobených předmětech selských domácností. Ano, ty poklady zůstávají nejen na Šumavě, která jimi tak bohatě oplývá, nýbrž i v jiných krajích naší domoviny až neuvěřitelně mimo obzor zájmu veřejnosti. I na vůdčích postech památkové péče je toto "malé umění" přehlíženo natolik, že zasloužilý badatel na poli velkého německého umění Dr. Schürer teprve pod dojmem, který na něho učinila naše šumavská sbírka, rozhodl se věnovat při dalších výzkumných cestách svou pozornost právě i lidovému umění.
Byl pro naši Šumavu nejvyšší čas, když se před více než dvěma lety učitelé ze školních okresů Budějovice, Kaplice, Krumlov a Prachatice konečně podjali organizovaného překreslování maleb na selském nábytku a nářadí. Jako místo uložení sběrových materiálů byly předběžně zvoleny Budějovice a také přitom zůstalo. Až bude sběratelská práce završena, měla by být v hornoplánském Šumavském muzeu zpřístupněna nové mladé generaci.
Když jsme u příležitosti shromáždění Německého kulturního svazu (rozumí se meziválečný prvorepublikánský spolek Der Deutsche Kulturverband) předestřeli nejen hostům snad ze všech částí Sudet, nýbrž i dosud v té věci zcela netečným Šumavanům výběr z dosud zachyceného bohatství maleb na selském nábytku, šlo opravdu jen o pouhý zlomek záchranné práce vykonané na tomto poli učiteli z naší oblasti.
Přehledné uspořádání vystaveného materiálu musí učinit dojem na každého z návštěvníků; jedněm dá znát,jaké poklady naivní a ryze německé selské nábytkové malby Šumava vůbec skrývá; jiným, zvláště pak učitelům a vychovatelům umožní v širší míře zprostředkovat úctu ke kulturnímu dědictví zde shromažďovanému, jehož samotná dobře vedená prohlídka (jde o barevné kopie maleb v originální velikosti) by měla školní mládež podnítit k vlastnímu tvořivému zpracování. Nikoli v poslední řadě tak mohou být i nově získány zdobené materiály z nevyčerpatelně bohatých podnětů selské tvorby, včetně domácí ženské ruční práce, vše v duchu staré německé lidové tradice našich předků.
Všichni návštěvníci výstavy musejí shodně uznat, jak zdravý vkus tu projevili lidoví tvůrci, jak prvořadou vzácností jsou ty původní výtvory obyčejných truhlářů a malířů. Nejen snad znalce umění, ale každého člověka, kterému není cizí národní cítění,musí vzít takříkajíc u srdce ryzost a síla výrazu, který ty selské malby představují za celé vůbec venkovské společenství. Ten, koho jako učitele, žáka či řemeslníka podnítilo lidové umění k vlastní tvorbě, bude bohatě duchovně odměněn a především pevněji spjat s naším národním celkem.
Když, jak alespoň doufáme, přesvědčí naše výstava své návštěvníky o opravdu živoucích hodnotách zachráněných materiálů, může její další oddíl "Jak se sbírá lidové umění" instruovat nejširší kruhy, jak se na této záchranné práci také činně podílet.
Musí se nám podařit opakovaným představením zachráněné selské tvorby podnítit podobné k poznání i ke spolupráci inspirující akce ve všech zeměpisných oblastech naší německé domoviny. Společným úsilím učitelských a jiných spolků už ostatně započala sběratelská práce ve všech sudetských územích. Pokud nalezne naše výzva a příklad následovatele všude až k úplné dokumentaci lidového umění včetně všech dalších odvětví národopisného výzkumu, pak bude naše společné dílo i mezníkem ve zkoumání lidového umění, při čemž poznávacím znamením nových přístupů bude jednotná, cílevědomá činnost široké fronty správných lidí na správných místech.
V daném případě chceme dosíci společnou prací národně, sociálně i hospodářsky tak významného cíle, jakým je co nejúplnější sbírka sudetoněmeckého selského malovaného nábytku a selské výtvarné tvorby vůbec poprvé na základě součinnosti všech sudetoněmeckých územních oblastí, abychom ji pak i mohli předat svým potomkům.
A poněvadž se vůdčí místa sudetoněmeckého kulturního života v úsilí o co nejlepší využití sběratelské práce zavázala postarat o snadnou přístupnost kresebné dokumentace vědě, výuce, vytvořila naše národní skupina optimální předpoklady ke znovuoživení lidové tvorby vůbec.
Naši potomci stanou v radostném úžasu nad duchem a bytostným svérázem, který promlouvá z prostých výtvorů jejich předků. Budou se cítit povinni ve stejném duchu pokračovat! Naše děti nám poděkují za naši práci na uchování toho, oč budou pečovat dál, poněvadž to opravdu náleží nám všem.
Už ta nejbližší budoucnost předloží vůdčím místům německého kulturního života účet z toho, zda naše nové národní společenství dokázalo odvést ve shromažďování dávných kulturních hodnot skutečně dokonalou práci.
Ten, kdo se jen příležitostně octne tváří v tvář malovanému selskému nábytku, označí ho nejvýš za docela zajímavou záležitost a snad i dospěje k názoru, že se té práci prostých rukou nedá upřít jistá urozenost. Skutečnost, že ty předměty nesou i nespornou pečeť osobnostní, může se zjevit toliko tomu z nás, komu je poskytnuta možnost srovnání většího množství exponátů z různých krajinných oblastí. Taková možnost je ovšem skutečně vzácná. I mezi mnoha muzejními sbírkami jsou v nejlepším případě pouze výjimkou takové, které se mnohdy náhodnými přírůstky dopracovaly uceleného obrazu selského nábytku svého okruhu, a na daných příkladech muzejní vedení pak dokáže sotva říci, zda jde o ukázky skutečně charakteristické.
I od národopisných badatelů staršího ražení, kteří čerpali svůj názor jen z osobních pochůzek v místě nebo okolí, aby vůbec měli před očima větší počet malovaných kusů selského nábytku, se dá sotva očekávat skutečný přehled o bohatství této tvorby. Ten se dá získat skutečně jen na základě sbírky překreslených typických maleb selského nábytku celé krajinné oblasti, u s p o ř á d a n é podle jednotlivých školních obcí a okrsků, případně církevních farností a předestřené k přehlednému srovnání. Možné je to jen tehdy, podaří-li se badateli shromáždit práce široké fronty kreslířů ze všech školních obcí, jak se to u nás na Šumavě děje už po více než dva roky.
Z toho, co se dá vidět v plnosti sebraných ukázek, vyplývá nejen - jak už známo -, že totiž každá krajinná oblast má své charakteristické zvláštnosti nábytku i maleb na něm (nejlépe je to asi vidět na ukázkách z Chebska), že navíc jedna za druhou vykazují nápadné typy, ba není nijakou vzácností, že i uvnitř těchto okruhů má třeba malá skupina vesnic svůj nezaměnitelně zvláštní ráz.
V tomto směru povede vyhodnocení sběratelské práce, která probíhá na celém území Sudet, k opravdovému poznání lidového umění. Mnohé muzeum pak přiměje k tomu, aby dosud uchovávané náhodné kusy selského nábytku nahradilo ukázkami vskutku typickými, které do těchto institucí patří, pokud se ovšem chtějí stát místy poučení nejširších vrstev v opravdu novém duchu.
Na Šumavě, o jejímž lidovém umění se tak málo ví, rozlišujeme dnes při prohlížení došlých kresebných kopií často už na prvý pohled příslušnost zdokumentované malby k okolí jednotlivých krajinných center a budeme umět Šumavskému muzeu v Horní Plané doporučit celou řadu skutečně charakteristických kusů selského nábytku.
Naše výstava, uskutečněná i díky porozumění a podpoře firmy L. § C. Hardtmuth, stejně jako spolku Der Deutsche Kulturverein, jimž dnes i v budoucnu náleží ocenění nemenší než iniciátorům a zpracovatelům projektu z řad učitelů městských i venkovských škol včetně jejich žáků, má odborníku i laikovi poskytnout na vystavených exponátech, přehledně uspořádaných podle školních okresů, možnost srovnání zvláštních rysů jednotlivých šumavských územních oblastí.
Z příkladů povrchové výzdoby selských truhel jsou výrazné ukázky z Krásné Hory (Schönberg) a přilehlého okolí Českých Žlebů (Böhmisch-Röhren), z oblasti kolem Horní Plané (Oberplan) a také z Křišťanova (Christianberg) a Spálence (Brentenberg) nedaleko Zbytin (Oberhaid), jmenovitě pak nádherné obměny původních malebných vzorů z rukou křišťanovské truhlářské a malířské rodiny Nusko.
Řada obměn toho typu, označovaného přímo jako "křišťanovská truhla", je snad nejcennějším projevem nové lidové tvorby, spjaté s rodnou krajinou. Spolu s jinými příklady svědčí o tom, jak je prostý člověk schopen obměňovat i výrazně osobní motiv, zde dokonce v podobě svatební truhly určené jednotlivě každému novomanželskému páru ve vsi.
Poznat několik takových typů selské zdobnosti, kolem kterých se řadí celý věnec výtvorů v lidovém duchu, by mělo být stálým úkolem v převažující většině německých krajů. Získal by se tak základ trvalé hodnoty, který by v místech svého vzniku nalezl pak zejména ve škole a v řemesle jistě patřičnou péči a další možnost rozvoje.
Snad tato výstava dokáže přesvědčit o tom, že shromažďování lidového umění je skutečně v duchu doby úkolem národním a že jeho využitím lze dát ne-li každé vsi, tedy každé německé krajině nový, tradicí napojený obsah. Po boku lidu tu bude stát jako kulturní dozor učitel a řemeslník umělec, aby poskytli radu a ukázali cestu.

Festschrift zur 19. Hauptversammlung des Deutschen Kulturverbandes in B. Krumau (1938), s. 42-48

Vyznání Stifterovu lesu

Už více než po dvě desetiletí se věnuji národopisné kresebné dokumentaci na Šumavě, kterou jsem si vyvolil za druhý domov. Můj pohled byl celá ta léta upřen vlastně jen na dílo lidských rukou a nádhernou přírodu šumavské krajiny jsem vnímal jaksi stranou plachými smysly roztržitého badatele. Až před několika roky obohatilo mou tvůrčí práci okamžité rozhodnutí zachytit i Stifterův les - na němž jako by neutkvěla stopa člověka - kresbou pro budoucnost. Jako blesk mne zasáhla ta myšlenka při listování mými papíry, když jsem v nich četl zaznamenánu větu: "... tu jsem náhle poznenáhlu uslyšel hovor lesa" a "život lesa, který se dere vzhůru za světlem, protiřečí pocitu zkázy!"
Když tak procházím křížem krážem mou Šumavou sám jen se svým skicářem, naplní mne vždycky i mne zbožná úcta před "tím velkým Sadařem, jehož jako bych snad měl každou chvíli zahlédnout mezi stromy na pouti Jeho lesem". Jsem jako spoután oním zákonem, který vedl životem autora těchto slov: "Mlčky působíme - aniž bychom tak viděli sami sebe - každý po dědičných silách svého druhu; jsme a zůstáváme jedinou podstatou, jíž právo celku spojuje s právem jednotlivé části..."
Tak putuji s pohnutou duší Stifterovým lesem a spatřuji na něm nepovolný zápas stáří s jeho trudnomyslným návratem do klína Matky Země; opovážlivou odvahu a životaschopnou sebedůvěru tryskajícího mládí; ošlehané skaliny vrcholů, povlovně něžné linie horských hřebenů nořící se z "hemžení mocných kamenných hřbetů a šíjí až k té nejzazší mezi obzoru, svědčící o úctyhodném stáří celé té krajiny; - to všechno prochvívalo mé nitro, otevíralo smysly a vtisklo mi do rukou kreslířské náčiní, abych se hluboce uchvácen alespoň pokusil zapsat, co mi to všechno chce povědět:
Ten smrk v plné síle, jehož větvoví se tak nádherně prostírá na vzduchu a světle, mi říká: 'Na mohutném kmeni má každá větev a výhonek svůj úkol a smysl, stejně jako ho mají údy zdravého lidského společenství.' Tady jsou i ti nejstarší stromoví obři a mnohý už padlý lesní kmen stále ještě v nejvyšší vůli po životě činnou součástí celku; právě v tom úporném zápase je jejich velikost; je na nich vidět, jak těžko je jim - jako i nám často - se ještě prosadit. Sukovitý kmen s rozrytými kořeny svědčí tu o tom, že odvážný a sebejistý jedinec může obstát i na předsunutém postu, jen dokáže-li si poradit se zdejší tvrdou půdou! I pod nelítostným náporem zlých zim zůstávají silní zpříma a nabádají nás vytrvat a zůstat jako oni. Ze zdravého kořene zlomeného starého stromu tu vyráží vzhůru čtvero opovážlivých mladých kmínků v jediném vespolném úkolu. Tam opodál spí - i ve smrti krásní přemožení lesní velikáni a šeptají mi: 'Poutníku, také my mrtví sloužíme životu, jenž nepřestává trvat ani na vrcholu pomíjení!' Takový musí být už asi pořádek světa, že jedno nachází život v tom druhém."
Mládí se už hlásí o své právo. Často vstupuje do společenství na půdě životu málo příznivé, není nijakou vzácností, že se dere nahoru z chumlu kořenů a změti kmenů svých padlých předků - a dokáže to! Dědičná vůle k životu zahlazuje mezery vzniklé odchodem otců; jejich místa budou obsazena znovu - a také uhájena pro budoucnost!
I horské slatě dobudou vahou a skromností své osobnosti. Skaliny a horské vody je povedou od pokorného pochopení celé minulosti Země skrze pouhou píď jediné pozemské existence až ke splynutí s odvěkou existencí celku, až k víře ve vítězství houževnaté síly odporu a útočícího mládí!
Se Stifterem svědčím: "Obcoval jsem s přírodou a své srdce jsem uvykl její řeči ... jak jen miluji tu řeč ..." " ... vždy víc a víc čistého svědomí si odnáším odtud z lesa domů s sebou."
Veden Stifterovým slovem nacházím v projevech životních sil jeho lesa vždy a vždy znova obraz lidového živlu, obraz mých německy hovořících Šumavanů. Tak se mi jevil a bude jevit - po často jen letmém přehlédnutí práce v lese načrtnuté - každý list mé vlastní kresby doma v osamělém a šťastném zevrubném pohledu na něj vždy jen pouhým ztvárněním jedné jediné myšlenky: totiž les a jeho lid.
A když spatřím vcelku záznamy svého trvalého rozhovoru s lesem, není v těch skicách nic ze skličující zkázy, ale - s radostí v srdci to tak alespoň cítím - jenom ta vznešená velebnost života, jenom zjasněný základ trvání mého německého lidu!
A připojuji-li pak ke svým listům písemné poznámky, které se týkají obojího, přírody i lidského živlu vždy zároveň, klade si mé vyznání Stifterovu lesu jediný cíl: otevřít vnitřní zrak pozorovatelův. Je to právě Stifter, kdo by měl promluvit k vnukům svým i našim, pokud v mých - v nejhlubší pokoře a obdivu tvořených - kresbách dokážou najít tu hluboce niternou vazbu jejich dvojí stránky.

Der Ackermann aus Böhmen, 1938, č. 8

P.S. Tento zvláštní otisk Blumentrittova textu z časopisu Der Ackermann aus Böhmen (s podtitulem "měsíčník pro duchovní život sudetských Němců"), řízeného Hansem Watzlikem a Karlem Franzem Leppou (byl tam zveřejněn v srpnu osudného roku 1938), je uchován mezi drobnými tisky ve fondu Jihočeské vědecké knihovny České Budějovice pod signaturou DT 1262. Svou úpravou to je vlastně jakýsi dobový leták.

Až fanatické a politicky motivované nadšení hovoří z předchozích řádků a dalo by se nad ním mávnout rukou, pokud by nezůstaly výsledky té práce, o níž je v nich řeč. Když na tvrzi v Žumberku u Nových Hradů vznikl až dlouho po válce a odsunu tzv. Památník venkovského lidu, (ironií osudu už za časů tentokrát sovětské okupace sedmdesátých let, která i zbytky jihočeského selství pochovala tentokrát definitivně), čerpal u sbírek malovaného selského nábytku právě také z pozůstalosti profesora Friedricha Blumentritta uchované dodnes v českobudějovickém muzeu. Bizarní konce, jichž se dočkalo snažení několikrát ztracené generace, vyrostlé z pozitivismu rakouské školy a skončivší v mlýnech nacismu a ve zkáze války i poválečného popření všeho, co mělo německou pečeť, postihlo toho muže nejinak než nás. Narodil se v Litoměřicích stejně jako dva roky a pár měsíců předtím geniální grafik Alfred Kubin. Tím veškeré srovnání končí: Blumentrittovy kresby, které vytvořil ať už za účelem dokumentace mizejících starých Budějovic v Kratochwilově a Meerwaldově Heimatbuchu či pro záchranu neméně v jeho očích ohroženého lidového umění šumavského v jím samým tak pateticky popsané akci německého učitelstva, mají především účelově dokumentární popisnou hodnotu. Měříme-li je však rozsahem zničení, které postihlo právě jeho milovanou Šumavu i nečeský živel budějovický během dvacátého století, získávají i na hodnotě ryze citové - mimo veškerá často notně pomýlená dobová hlediska. Jejich autor se měl dožít potupného odsunu a zemřel pět let po něm 17. června 1951 v bavorském Ingolstadtu. Podle záznamu litoměřické křestní matriky byl pět dnů po svém narození v půl dvanácté dopoledne 3. června roku 1879 v Litoměřicích, předměstí čp. 581, tj. 8. června téhož roku 1879 ve zdejší katedrále sv. Štěpána litoměřickým děkanem Josefem Seifertem (1822-1904, blíže Wikipedia – pozn. překl.) pokřtěn jmény Friedericus Joannes Alphons. Novorozencův otec Ferdinand Blumentritt (více o něm opět Wikipedia), syn c.k. oficiála finančního zemského ředitelství i svého jmenovce Ferdinanda Blumentritta a jeho ženy Amalie, roz. Schneiderové, dcery důchodního z Velehradu (v matrice "Rentmeistertochter aus Welehrad"), byl v Litoměřicích profesorem zdejší vyšší reálky (Oberrealschule), chlapcova matka Rosa byla pak dcerou Johanna Müllera bytem v Litoměřicích (v matrice "Inwohner in Leitmeritz") čp. 53 a Marie Anny, roz. Ott, dcery c.k. celníka ze dnes zaniklého Zahájí (Waldheim) na Tachovsku. Vida, i v matrice "šumavská" stopa!

- - - - -
* Litoměřice / České Budějovice / † † † Ingolstadt (BY)