EDUARD EISENMEIER
Předmluva k Böhmerwald-Bibliographie
Šumavě chybí souhrnná bibliografie jejího písemnictví. To bylo příčinou mé snahy tuto mezeru zaplnit. Cílem této mé bibliografie je zachytit písemnictví všech šumavských kulturních oblastí od počátků knihtisku až do roku 1900 včetně. Má představit svůj fenomén vědecky, stát se spolehlivou příručkou a podat obraz intenzity duchovní práce a jejího světelného vyzařování. Usiluje o úplnost.
Do bibliografie jsou pojaty nejen knižní publikace, nýbrž také významné články v novinách a v časopisech. Některé bibliografické položky musely být příležitostně přiřazeny roku 1900, pokud prokazují vnitřní spojitost s materiály jim předcházejícími.
Nemohl jsem se opřít o nijaké větší podobné práce v minulosti, poněvadž prostě neexistují. Jako prameny byly použity monografie, souborná díla, sborníky i periodický tisk. Do vlastní bibliografie zahrnuté materiály pocházejí od autorů, kteří kratší či delší čas na Šumavě žili a byli před rokem 1900 spisovatelsky či vědecky činní. Jsou označováni za Šumavany (v originále "Böhmerwäldler" - pozn. překl.), pojednávají ovšem kromě témat, týkajících se Šumavy případ od případu i o otázkách, které ten prostor v zeměpisném i duchovním smyslu přesahují. Dále obsahuje tato bibliografie řadu záznamů prací těch osobností, které nejsou Šumavany ani v širším smyslu slova, ovšem odborně se touto krajinou zabývali.
Vedle bibliografických položek, které byly psány a publikovány v jazyce německém, je tu i mnoho českých - s překladem titulu mnou pořízeným -, jakož i latinských, anglických a francouzských.
Pojem "Šumava" (v originále "Böhmerwald" - pozn. překl.), jak je v bibliografii používán, zahrnuje v současnosti zejména někdejší jazykově německé území Šumavy od Všerubského průsmyku u Domažlic (v originále "von der Senke bei Furth im Wald / Taus" v duchu německého zeměpisného názvosloví - pojem "Brodská sníženina", který by zdánlivě slovním významem odpovídal německému "Further Senke", je mimochodem v "českém" kontextu vyhrazen pro oblast jižní Moravy - pozn. překl.) na severozápadě až ke Kerschbaumskému sedlu (v originále "Kerschbaumer Sattel", průsmyk se starou cestou z Čech do Rakous na sever od Freistadtu - pozn. překl.) na jihovýchodě (viz encyklopedie Brockhaus z roku 1967, 3. svazek, s. 80). Pojaty jsou navíc oblasti Jindřichohradecka (v originále "die Gebiete von Neuhaus", rozumí se zřejmě i Třeboňsko - pozn. překl.) pro spojitost s rodem Rožmberků a Novohradsko ("das Gebiet von Gratzen") pro spojitost s Buquoyi. Více méně celé území Šumavy sleduje dále průběh hranice s Bavorskem. Od severozápadu až na jihovýchod zasahuje pak opět případ od případu přes někdejší jazykovou hranici i do českého vnitrozemí. Ukázalo se to potřebným už pro cenná vzájemná porovnání.
Usiloval jsem o výběr z velkého množství časopiseckých a novinových článků, poněvadž často vypovídají o tom, co jinde nikde není předmětem podání. Periodika, která pro náš účel přicházejí v úvahu v časovém rozmezí 19. století a mají podstatnou výpovědní hodnotu pro naše téma, jsou uvedena ve zvláštním seznamu. Zde se ovšem nároku na úplnost bylo třeba se zříci od počátku; doplňky jsou potřebné a vítané.
U Adalberta Stiftera není tu pro dané časové rozmezí uvedena ani primární ani sekundární literatura z toho prostého důvodu, že je už všechna zpracována v mé bibliografii ke Stifterovu dílu, která vyšla včetně 1. pokračování pod titulem Adalbert-Stifter-Bibliographie v roce 1964 (314 s.), resp. 1970 (111 s.) v nakladatelství Oberösterreichischer Landesverlag v Linci (Linz).
Tato bibliografie chce shromáždit základní údaje o tiskem zveřejněných materiálech vědecké, literární a básnické povahy a poskytnout obraz o tom, ve kterých dílčích územních oblastech a zeměpisných prostorách krajiny zvané souhrnně Šumava se zrodily. Konečně chce být příručkou pro pramenné bádání a další vědeckou práci.
Můj obzvláštní dík za podstatnou pomoc při mé práci náleží řediteli Univerzitní knihovny ve Würzburgu panu Dr. Hansi Böhmovi a panu Paulu Praxlovi ve Waldkirchenu jako správci knihovny (v originále "Bücherwart" - pozn. překl.) Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Pasově (Passau).
Würzburg, září 1977
Böhmerwald-Bibliographie - Veröffentlichungen bis 1900 (1977), s. 9-10
Recenze prvního svazku trojdílného výboru ze Stifterových povídek
v českobudějovické Růži
Stifter, Adalbert: Hvozd. (Povídky Adalberta Stiftera. Díl I. Přeložila Anna Siebenscheinová. 1968. Doslov Hugo Siebenschein. Ilustrace Jan Cihla). - České Budějovice: Růže 1968. 209 s., 8°.
Nakladatelství "Růže" v Českých Budějovicích (v originále je až v závorce za česky psaným místním jménem uvedena jeho úřední podoba z "první" republiky, tj. Böhmisch-Budweis - pozn. překl.) v jižních Čechách chce pojmout do svého edičního programu trojsvazkové vydání výboru z povídek Adalberta Stiftera v českém překladu. Stifterova věrná láska k české zemi (Böhmen), které dal také výraz v dedikaci svého románu "Vítek" hlavnímu městu Praze a díky níž jeho stopy v jižních Čechách žijí a nikdy nezajdou, má tímto novým vydáním v českém národě vzbudit ohlas a uznání (v originále "Widerhall und Würdigung" - pozn. překl.). Prvý díl výboru nyní vyšel a překlad z němčiny do češtiny je dílem Anny Siebenscheinové (1918-2006 - pozn. překl.). Před nedávnem zesnulý profesor Hugo Siebenschein (1889-1971 - pozn. překl.), její manžel, napsal ke knize doslov.
Povídky tohoto svazku jsou vzaty ze Stifterových "Studií" (Studien) a "Pestrých kamenů" (Bunte Steine). Jsou to "Das Heidedorf", "Der Hochwald", "Der beschriebene Tännling" a "Bergkristall". Jako pramen použila překladatelka německé originály tří povídek z jejich vydání v Gangolf-Rost-Verlag (Stifter, Adalbert: Erzählungen. - Westheim bei Augsburg: Gangolf-Rost-Verlag 1946. 154 s.. 8°. Edice: Die Perlenschale. Kostbarkeiten der schönen Literatur. Sv. 1 .)
Některé z těchto nepomíjivých mistrovských děl Stifterových byly už dříve přeloženy do české řeči (o tom viz: Eduard Eisenmeier: Adalbert Stifter bei den Tschechen in Übersetzungen und wissenschaftlichen Abhandlungen. In: VASILO, 1957, č. 2, s. 48n. ).
Anna Siebenscheinová v tomto svém nynějším překladu s velkým darem vcítění a s jemnou senzibilitou přístupu usilovala o to zachovat jazykovou rovinu a polohu, duktus i tempo ve smyslu literární osobitosti autorovy a zprostředkovat tak jeho cenný odkaz svému národu. Sama v Čechách domovem a důvěrně přitom obeznámena se Stifterovým myšlenkovým bohatstvím může vyložit v jeho duchu vztahy, jimiž se spolu v tomto díle vypořádávají lidé a věci navzájem. S velkým úspěchem tak i dokázala dostát svému literárnímu úkolu.
Poněvadž měla ovšem co činit s překladem, musela tam, kde toho bylo třeba, vázat myšlenky, slova a obraty na jazykové útvary, skladebné vztahy a stylové odstíny (následuje řada ukázek a porovnání, jejichž výběr je však vcelku náhodný - pozn. překl.).
(...)
Kniha je vydána téměř bez tiskových chyb (dvě, které Eisenmeier přece jen uvádí, pak chybami nejsou: na s. 130 "hromádky roští se začínají rozpadat nebo jsou zašlapány do země a zuhelnatí" totiž neznámo proč chce opravit na "zuhelnaty" /!/ a na s. 133 mu ve vedlejší větě "kdy je svah obnažen až na nějaký ten špatný, pokroucený strom" chybí překlad německého srovnání "wie eine Rute", tj. "jako metla" - pozn. překl.).
Tituly jednotlivých povídek jsou přeloženy vcelku správně, není však zcela zřejmé, proč se pro prvou z nich volí místní jméno "Horní Planá" coby obdoba "Die Heidedorf" a tím i pro "Heidebewohner" pak "obyvatelé Horní Plané". Zda posléze je "Ledovec" titulem výmluvnějším nežli "Horský křišťál", zůstane asi nezodpovězeno.
Doslov Hugo Siebenscheina vedle podrobných životopisných a monografických detailů oceňuje Stiftera slovy: "Jeho rozložité osobnosti, která ve svém etickém, lidském, vědeckém, výtvarném a básnickém souhrnu stojí před námi, nikdo neupře velkolepost a monumentalitu". Siebenschein vyzdvihuje zejména Stifterovu lásku k jeho domovu a jeho úsilí o česko-německou symbiózu, když však míní, že "býval kazatelem na poušti" a "jen někteří z nejlepších vstoupili do jeho šiku" (Siebenschein jmenuje Ebner-Eschenbachovou, Franzose a Saara, "mimo ně již jen několik vynikajících pokrokových spisovatelů židovských", které ovšem jmény dále neuvádí - pozn. překl.), nemůže snad ze ztroskotání tohoto úsilí vinit toliko "mnoho takzvaných sudetských Němců", jak píše.
Aby se Stifterovo vyznání víry stalo poselstvím i českému čtenáři, vyslovujeme Anně Siebenscheinové dík za zdařilý překlad, kterým vzácný literární odkaz jednoho z největších synů české země zprostředkovala teď svému národu a oslovila v něm Stifterovým slovem především toho, kdo má srdce a cit (v originále "Gefühl und Gemüt" - pozn. překl.).
VASILO, 1969, č. 3-4, s. 151-152
P.S. Musím ve vší skromnosti podotknout, že jsem byl v Růži (i ten název jsem vymyslil) tehdy osmadvacetiletým "odpovědným redaktorem" všech tří svazků onoho stifterovského výboru.
Když 22. dubna 1992 v bavorském Würzburgu skonal ve stáří 87 let prof. Dr. Eduard Eisenmeier, jeden z nositelů kulturní ceny města Pasova pro vyhnané Šumavany, odešel s ním nestor stifterovského bádání, významný jazykovědec a literární historik, především pak věrný syn svého nezapomenutelného šumavského a jihočeského domova. Narodil se 30. ledna 1905 v Březnici v tehdejším okrese Blatná (po roce 1960, kdy byl ten správní celek zrušen, připadla středočeskému okresu Příbram). Od roku 1907, kdy byl otec přeložen jako soudní úředník do šumavských Prachatic (Prachatitz), vyrůstal chlapec už tam, chodil do obecné školy a tamního německého státního gymnázia. Když je česká vláda v roce 1922 zrušila, musil dvě poslední třídy absolvovat nakonec v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), kde i maturoval. Od roku 1924 následovala pak studia na německé univerzitě v Praze, kde se věnoval germanistice, slavistice, pedagogice a filosofii, aby 1928 promoval s prací o místních jménech na Prachaticku a Netolicku a rok nato složil i státní zkoušku ze slavistiky a germanistiky pro výuku na vyšších školách republiky. Učitelské působení zahájil v Lokti (Elbogen) a Liberci (Reichenberg), zde také na učitelském ústavu, než byl v roce 1941 povolán k wehrmachtu. Po válce a vyhnání začínal v Německu jako pomocný dělník, ale už 1948 se vrací k pedagogické práci, nejprve ve Weißenhornu ve středním Švábsku, od roku 1958 pak ve Würzburgu, naposledy jako ředitel Sieboldova gymnázia. Když 1958 odcházel do penze, neloučil se s učitelským povoláním ještě docela: 11 semestrů pokračoval ve výuce češtiny na würzburské univerzitě. Stačil se stát ještě spolu s Helmutem Winklerem autorem učebnice "Satzlehre leicht gemacht" (tj. "Snadná syntax", 1973), ale pak se už jen alespoň v duchovním smyslu už jen vracel domů, ke kořenům. "V tom niterném ohlédnutí duše za Šumavou a českou zemí vůbec jsem si uvědomil, co všechno jsem vlastně ztratil a jak jsem se odcizil tomu, z čeho jsem vzešel," řekl prý jednou, jak vzpomíná Paul Praxl ve svém nekrologu za starším přítelem. Jeho stifterovská bibliografie o 4 svazcích (1964, 1970, 1978 a 1983) je vlastně nejpodstatnějším výkonem hornorakouského Institutu Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich, zkratkou ASILO). Následovala Bibliografie Šumavy, vydaná sdružením Heimatkudliche Verein für Südböhmen v Mnichově (München), jejíž úvod tvoří v překladu naši textovou ukázku. Četné jeho články se na vědecké úrovni zabývají nejen dílem Stifterovým, nýbrž i jinými zjevy šumavské německé literatury, jakými byli třeba Hilda Bergmannová či Zephyrin Zettl. Šumavskému muzeu v Pasově předal soupis prací Dr. Rudolfa Kubitscheka. Roku 1972 mu byl udělen rakouský Čestný kříž za vědu a umění, 1978 už v úvodu zmíněná kulturní cena města Pasova a v témže roce rozhodnutím rakouského prezidenta také profesorský titul. Sudetoněmecké krajanské sdružení ho vyznamenalo v roce 1985 medailí Adalberta Stiftera. A já sám přijímám jako vyznamenání už to, že mohu mít na psacím stole v kopii jeho "Kartei", soupis především literárních osobností šumavské provenience, které byly základem pro chystaná pokračování prvé části jeho snad nejcennějšího odkazu, totiž bibliografie jako živoucího důkazu, že šumavská literatura existuje byť jen jako vědomí toho, co jsme všichni možná nenávratně ztratili.
- - - - -
* Březnice / Prachatice / Český Krumlov / † † † Würzburg (BY)
