MORIZ ENZINGER
"Wok" Adalberta Stiftera a celý záměr "rožmberské trilogie"
Zabývat se fragmenty, záměry a koncepty je v literární vědě řazeno k nejlákavějším myslitelným úkolům, zejména když může dojít, což se občas stává, nějakým šťastným nálezem k přezkoumání nadhozených otázek a tezí. I jinak ovšem dokáží takové úvahy nějakého autora, a to i když se dají z jeho formulací sotva zcela vyčíst, otevřít výhledy, jaké jsou badateli vždy vítané už proto, že se přece nesmí držet pouze dokonaných a doložitelných fakt, nýbrž je často nucen mnohé právě odkrývat a objevovat. Výklad takových zlomků a poznámek na základě důkladné znalosti nějakého autora bude přirozeně vždy musit počítat s nejasnostmi, čím více je však uchopen autorův duchovní kosmos, tím více bude také možno ukázat, co jej na nějakém tématu může lákat, jak se s ním asi bude vypořádávat, kde hledat rozněcující jiskry a co je vůbec třeba nahlížet a rozvíjet jako vlastní problém. Bližší vhled do autorovy tvůrčí dílny nabízí tak často významná objasnění a dokáže nejen vysvětlit přitažlivost nějakého námětu, nýbrž i to, proč někdy zůstane ležet nevyužit či rovnou zamítnut. Je samozřejmě rozdíl, pokud tím, že autor prozradí své prameny, že si vytvoří poznámkový materiál, ba často snad i nějaký předběžný náčrt, nabídne nějaký materiál pro další závěry, anebo pokud se nedochová nic než právě jen jméno nějakého "hrdiny", jako je tomu v případě obou románových eposů, které Adalbert Stifter zamýšlel spojit se svým "Vítkem" (dále jen "WI" - pozn. překl.) ve velkou trojici románů o Rožmbercích, nad nimiž ho zastihla smrt. Tak jako lze dnes odhalit to podstatné o románovém záměru zvaném "Zawisch" (dále jen "ZA" - pozn. překl.), tak by zde měl být učiněn o totéž pokus v případě záměru zvaného předběžně "Wok" (dále jen "WO" - pozn. překl.) /1/.
Stifterův zájem o historii se probudil už v Kremsmünsteru. Ve Vídni se vedle studia práv a státovědy zabýval historií i nadále a byl v tom, zdá se, posilován setkáními v rodině už tehdy zesnulého autora vlasteneckých her Matthäuse von Collina, náležejícího k okruhu Josefa svobodného pána von Hormayra, jakož později v Linci Antonem rytířem von Spaunem (1790-1849, viz Wikipedia - pozn. překl.) a historiky kláštera Sankt Florian, kteří se počali obírat zpracováním domovských dějin. Spaun měl Stiftera odkazovat k dějinám jeho české domoviny a knihou Františka Palackého "Geschichte von Böhmen" (1836 dále jen "GvB" - pozn. překl.) přímo vést k myšlence zachytit příběh rodu Rožmberků epickou románovou skladbou, zejména když se Stifter plány na historický román právě zabýval /2/.
Toho, co se dá ze Stifterovy korespondence o "WO" vyčíst, je žalostně málo. Poté, co byl plán na román z doby Babenberků, který snad měl mít souvislost se Spaunovými snahami prokázat Heinricha von Offterdingen jako autora Písně o Nibelunzích, nahrazen románem z časů Přemysla Otakara II. (dále jen Otakar, v originále "aus der Ottokarzeit" - pozn. překl.) /3/, nabývají "Rosenberger", připomínaní poprvé v prosinci roku 1847, stále více tvaru /4/. Už v květnu 1848 hlásí Stifter, že sedí nad prací v lineckém muzeu a studuje vedle toho tak řečenou Horneckovu rýmovanou kroniku (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.) /5/. Už v tomto roce se stalo jasným, že jde o větší koncepční záležitost, neboť Stifter hovoří o třech svazcích /6/, a v roce 1850 je "Der schwarze Knappe" (tj. "Černý panoš" - pozn. překl.), pozdější WI, označován jako prekurzor "Rožmberků" a "Schaunburků" (v originále "Schaunburger" - pozn. překl.) /7/, byť v následujícím roce se z něho stává panoš "zelený" /8/. Pak se ovšem vkládá do záměru autorova práce na "Pozdním létě" /9/, která se posouvá víc a víc do popředí. Proto má dále vypomoci zhlédnutí Prahy, Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) a Norimberka /10/. Roku 1853 je poprvé jmenovitě zmíněn "ZA" /11/, který vystupuje dopředu stále silněji /12/ a jemuž v roce 1854 mají být dokonce po bok postaveny tři svazky "Otakara" (v originále "Ottokar" - pozn. překl.) /13/. To kvůli ZA cestuje nyní Stifter skutečně v září 1854 do Vyššího Brodu (Hohenfurth) v jižních Čechách a v souvislosti s touto cestou je teď zmiňován také WO jako zakladatel zdejšího kláštera, mylně ovšem pod jménem "Peter Wok von Rosenberg" /14/. Nyní teprve "ZA" postupně přenechává vedení "WI" /15/. Ještě však hodlá strávit Stifter příštího léta měsíc ve Vyšším Brodě a v Rožmberku nad Vltavou, aby tam nahlédl do akt a listin /16/. Teprve v červnu 1855 je s konečnou platností stvrzeno pořadí "WI" - "WO" - "ZA": "Witiko ist der erste Rosenberg, der Erbauer von Witikohaus im Böhmerwalde (Wittinghausen), welches das Schloß der beiden Schwestern im 'Hochwald' ist... Dann folgt Peter Wog der Wittiker (Gründer von Hohenfurt) und endlich kömmt Zawisch..." (tj. "Vítek je prvý z Rožmberků, stavebník Vítkova Hrádku na Šumavě, který je zámeckým příbytkem obou sester v 'Hvozdu'... Pak následuje Petr Vok Vítkovec /zakladatel Vyššího Brodu/ a konečně by přišel Záviš..." - pozn. překl.) /17/. Vyjadřuje naději, že ty tři rožmberské romány se mají stát zlatým hřebem jeho díla a domnívá se, že výnosem této práce dosáhne zlepšení své finanční situace /18/. Potom však je vždy řeč už jen o "WI" a "ZA", než roku 1860 dojde "WO" opět připomenutí /19/ jako doklad toho, že velký plán zůstal zachován, byť nijaké přímé zabývání se "WO" nelze doložit, poněvadž Stifter všechen zájem soustřeďuje na "WI" a "ZA", pro něž si také dvakrát vyprošuje od Heckenasta rýmovanou kroniku Ottokara von Hornecka, která se mu zdá právě pro "ZA" důležitá /20/. V dubnu roku 1860 hrozí narušit práci opět nová myšlenka, totiž zpodobení pádu Vršovců (v originále "Untergang der Wršowece" - pozn. překl.), jako pokračování "WI" v chronologické řadě je uvažováno i o námětu pod titulem "Swatopluk" /21/, který je pak ovšem zabudován do WI (kapitola druhá). Tím zamýšlel zřejmě Stifter představit i jiné velké české rody, k nimž měli přistoupit ještě Slavníkovci (v originále "Slawnike" - pozn. překl.) /22/. Poněvadž přípravné studie ke všem románům probíhaly zároveň a všechno souviselo, doufal Stifter, že pozdější práce se bude vyvíjet rychleji než u prvého, tedy "WI". A přitom se poprvé objevuje co do příštího obsahu moment, naznačující velké obtíže zjednat si v mnoha věcech jasno a vyjádřený povzdechem: "Weiß man sogar in der Geschichte nicht einmal gewiß, weßhalb die Witkowece, welche Ottokar II. gegen die Ungarn so unterstützten (Wok der Witicer erfocht einen glänzenden Sieg über die Kumanen in der Schlacht an der March /12ten Juli 1260/ gegen Bela und Stephan), doch denselben Ottokar gegen Rudolf stürzten; denn sie und die Riesenburge gaben dem Sturze den Ausschlag." (tj. "Neví se dokonce v historii určitě, proč titíž Vítkovci, kteří Otakara proti Uhrům tak podpořili /Vok Vítkovec dobyl 12. července 1260 skvělého vítězství nad Kumány v bitvě na řece Moravě proti Bélovi a Štěpánovi/, témuž Otakarovi dali padnout ve prospěch Rudolfa; neboť to oni a Rýzmberští dali k pádu podnět." - pozn. překl.) Tyto vztahy měly být pojednány ve "WO" a "ZA". Otakar a Záviš padli pro svou velikost a pro své náruživosti (v originále "durch ihre Größe und ihre Leidenschaften" - pozn. překl.) /23/. "WO" měl následovat mnohem rychleji, poněvadž materiál k němu připlynul už s "WI" /24/.což bylo naléhajícímu nakladateli opětovně zdůrazňováno /25/. Na jaro 1865 plánoval Stifter nejen kvůli druhému dílu "WI", v němž se líčí obležení Prahy, nýbrž i kvůli "WO" a "ZA" vykonat do Prahy cestu /26/, podařilo se mu opravdu spatřit dějiště svého vyprávění a navázat i vědecké styky, z nichž mu kynuly nové prameny /27/, jakkoli cestu musil v červnu 1865 předčasně ukončit pro nedostatek peněz /28/. Od té doby už není o "WO" v korespondenci řeč a práce na "WI" si zřejmě žádá všechnu ubývající sílu nemocného autora.
Poněvadž o "WO" už nejsou činěny nijaké náznaky, je nutné obrátit se k pramenům, které byly Stifterovi k dispozici a které shromáždil či které by si opatřil, kdyby k dalšímu rozpracování díla došlo. Přirozeně by to byl v prvé řadě onen soubor knih, které byly užity už v případě "WI" a "ZA" a jichž se dopídil Karl Flöring ve své studii "Die historischen Elemente in Stifters Witiko" (tj. "Historické prvky ve Stifterově Vítkovi" - pozn. překl.), vydané v Gießenu roku 1922. Především ovšem jde o Františka Palackého a jeho "GvB", zejména II/1, s. 101, 170n., 174nn., 206. Tady se prezentují obratně, názorně a plynně události, o něž Stifterovi šlo. Mnohé podrobnosti o poměrech té doby podává i štýrská rýmovaná kronika Ottokara aus der Gaal, stejně tak Nikolaus Heermann (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve své Rosenberger Chronik, kterou Klimesch (i Johann Matthäus Klimesch je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vydal v Praze roku 1897 a kterou Stifter měl, zdá se, možnost používat ještě v rukopisné podobě. K tomu přicházejí v úvahu četné listiny kláštera ve Vyšším Brodě a z Rožmberka nad Vltavou, jak je publikoval Matthias Pangerl (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v "Urkundenbuch des Cistercienser Stiftes Hohenfurt" (Vídeň 1865, edice Fontes zrum Austriacarum II, 23), knížečka Xavera M. Millauera (také Maxmilian Franz Xaver Millauer je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Ursprung des Stiftes Hohenfurt (Praha 1814 - celý její text viz i Google Books), Franz S. Kurz se svou prací Österreich unter den Königen Ottokar und Albrecht (Linec 1816), Franz Isidor Proschko s titulem Streifzüge im Gebiethe der Geschichte und Sage des Landes ob der Enns (14. Bericht über das Museum Francisco-Carolinum in Linz, 1854, s. 100-116, Nr. V. Stift Hohenfurt), snad i svazeček téhož autora Monographie des Cistercienser-Klosters Hohenfurth in Böhmen (Linec 1850). Pro celé období pak jde o tituly jako Philipp Lambacher, Österreichisches Interegnum (Vídeň 1773), František Martin Pelcl, Geschichte der Böhmen (4. vydání 1817), Johann Georg Adam Freiherr von Hoheneck, Die Löbliche Herren Herren Stände des Ertz-Herzogthumbs Oesterreich ob der Enns (Pasov 1747), v každém případě Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreiches Böhmen (Praha 1785-1791), Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen statistisch-topographisch dargestellt (Praha 1833-1848), Johann Trajer (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis (1862), Jodok Stülz, Zur Geschichte der Herren und Grafen von Schaunburg, Denkschriften der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Philologisch-Historische Klasse (Vídeň 1862), 12. díl, s. 147-268, Franz Pubitschka (bývá uváděn i českou podobou svého jména jako František Pubička - pozn. překl.), Chronologische Geschichte von Böhmen, 4/2. (Praha 1781) a snad ještě mnohé jiné, jejichž použití je možné či pravděpodobné. Je ovšem zbytečné nastolovat o tom úvahy, poněvadž kromě Ottokara von Steier (totéž co Ottokar aus der Gaal - pozn. překl.), Schallera, Palackého a Stülze se s nijakým odkazem na jiný titul nesetkáváme.
O historickém Vokovi, Vokovi I. či "velkém" Vokovi, jak bývá také nazýván, není nijak mnoho známo /26/. Píše-li ho Stifter "Peter Wok", odkazuje to snad k Millauerovi /29/, jde ovšem o záměnu s posledním Rožmberkem Petrem Vokem (1539-1611), který leží rovněž pohřben ve Vyšším Brodě (a je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Vok (v originále "Woko" - pozn. překl.) byl synem Vítka mladšího z Prčice a vnukem Stifterova Vítka, narodit se pak mohl někdy kolem roku 1220. Zbudoval mezi lety 1241 a 1246 hrad Rožmberk nad Vltavou, snad v souvislosti s hrůzyplným vpádem Džingischánových Tatarů, který měl za následek budování nových hradů a opevněných míst k obraně země. Roku 1243 je komořím z Příběnic, zmiňovaným ve službách českého krále Václava I.. Listinně je doložen teprve k roku 1246. V roce 1251 se vynořuje v okolí krále Otakara, který je krátce předtím po vymření Babenberků Fridrichem Bojovným (v originále "durch den Tod Friedrichs des Streitbaren" - pozn. překl.) v bitvě na Litavě (Leitha) roku 1246 Rakušany zvolen vévodou po smrti svého otce Václava, s nímž byl opakovaně ve sporu. Roku 1253 se Otakar stává českým králem, získává Štýrsko a podniká rok nato křížovou výpravu proti Prusům. Za jeho vlády je Vok jmenován hornorakouským zemským sudím (judex provincialis) a nabývá 1256 majetků v Rakousích, v Čechách i v Bavořích. Je ve spojení biskupem z Pasova a se Schaunburgy; jeho choť Hedwig je dcerou Heinricha von Schaunburg a hraběnky Hedwig von Plain, v prvním svém manželství byla provdána za Heinricha III. von Kuenring (+ asi 1241) /30/. Roku 1257 dlí kvůli vyjasnění mnoha omylů ohledně mühlviertelského léna v Pasově a vyrovnává se dva roky nato pro jiné majetkové spory s pasovským biskupem. Jako odměnu za věrné služby a aby ho k sobě připoutal, propůjčil mu Otakar důstojnost a úřad nevyššího maršálka Království českého (koncem roku 1256). Od té doby má Vok na všech dalších podnikáních králových význačný podíl. Když Otakar pro spory s bavorským vévodou podnikl v srpnu 1257 vpád do Bavorska, nachází se Vok v jeho družině. Otakarovou vinou má tažení nešťastný průběh, český král se musí před dotírajícími Bavory stáhnout k Mühldorfu, kde je po devět dní se svými lidmi obklíčen a konečně donucen se vzdát. Pravděpodobně tato událost dala historický podnět k založení kláštera ve Vyšším Brodě, které ovšem pověst v mnohé veršové podobě líčí jako projev díků za záchranu z velkého ohrožení života při pokusu překonat jeden říční brod během královy lovecké vyjížďky (1259) /31/. Vok asi k založení přispěl největší měrou, nebyl však donátorem jediným, neboť vedle jeho choti přispěli darováními i jeho příbuzní. K duchovní starosti o spásu duše lze přičíst jako světský účel založení jednak mýcení rozlehlých lesů na pravém břehu Vltavy (Moldau), jednak kultivaci nabyté půdy zásluhou mnichů sem přišlých (jak dovozuje text Dionyse Pilse na webových stránkách Kohoutího kříže, mniši ovšem práce spíše řídili, než aby je snad jen sami konali - pozn. překl.). Klášter byl osazen několika cisterciáky z Wilheringu u Lince, kteří pak za sebou přivedli další německé osadníky. Dne 1. června 1259 se o svatodušní neděli konalo slavnostní vysvěcení pražským biskupem Janem (byl to Jan III. z Dražic - pozn. překl.) za přítomnosti zakladatelů a jejich příbuzných. Během slavnosti Vok silným hlasem oznámil bohatá darování klášteru učiněná a v roce 1260 se pak obrátil na opata a konvent kláštera v Citeaux s prosbou o přivtělení nově založeného kláštera do řádového společenství.
Mezitím však došlo ke značnému vyhrocení politických poměrů. Uhři se ve Štýrsku stávali předmětem stále větší zášti, zejména u vlastníků půdy, kteří se jich nejdříve zastávali. Nyní se Otakar na jejich přání země ujal. Zakrátko vyhnaní Uhři však zbrojili k válce a došlo opravdu k vypořádání mezi nimi a Otakarem, v němž si Vok vydobyl zvláštních zásluh. V Lávě nad Dyjí (Laa), kde se Otakarovo vojsko shromáždilo, bylo Vokovi uděleno lénem hrabství Raabs (po něm, jak známo, mají celé "Rakúsy" své české jméno - pozn. překl.) /31a/. Boj započal nešťastnou předehrou u Stožce (Staatz), při níž byly oddíly českého vojska zničeny až do posledního muže. Dne 12. července 1260 však došlo k rozhodující bitvě u Kressenbrunnu (také Groissenbrunn či Kroissenbrunn, dnes dolnorakouský Engelhartstetten 15 kilometrů na severozápad od Bratislavy - pozn. překl.), která skončila úplným vítězstvím Otakarovým. Vok měl tehdy "zuerst die kumanischen Horden in wilde Unordnung und Flucht gebracht und damit panischen Schrecken in das feindliche Heer geworfen haben" (Palackého "GvB", II/1, s. 181 - v českém vydání "Vok z Rosenberka první rozprášil a potřel divoká hejna Plavcův čili Kumanův, z čehož celé téměř vojsko uherské bylo hrůzou dojato" - pozn. překl.). Snad na radu Vokovu založil Otakar u příležitosti vítězství nad Uhry cisterciácký klášter Zlatá Koruna (Goldenkron) v jižních Čechách, který byl osazen v roce 1263. Měl plnit úkol podobný jako Vyšší Brod a byl jednou z nejbohatších donací, které kdy udělil /31b/. Také město Marchegg děkuje Přemyslovu vítězství za své založení. Uzavření míru roku 1261 přineslo plné zřeknutí se Štýrska ze strany Uhrů. Na mírových jednáních se Vok vynikajícím způsobem podílel a přijal pak ve Štýrském Hradci (Graz) i zemský hold. Dne 25. prosince 1260 se stal štýrským zemským hejtmanem (capitaneus Styriae) a požíval plné důvěry svých pánů, zatímco Štýřané se chovali spíše zdrženlivě, pročež se z tohoto úseku Vokova života dochovalo i málo zpráv, jakkoli si vysoké postavení zemského hejtmana podržel až do svého skonu ve Štýrském Hradci dne 3. června 1262. Ve své závěti odkázal vyšebrodskému klášteru ještě jednou bohatá darování. Jeho ostatky byly převezeny ze Štýrského Hradce do Vyššího Brodu a dochovaly se zprávy, že se v okázalém pohřebním zástupu nacházel i sám král O. a doprovodil svého věrného na poslední jeho cestě.
Jedna stará zpráva jezuity Bohuslava Balbína v jeho "Epitome historica rerum Bohemicarum" (tj. Výtah z českých dějin - pozn. překl.), Praha 1673, s. 284, která se opírá o Pulkavu a Hájka (v originále "und Hagecius" - pozn. překl.) a byla převzata i Millauerem v jeho už zmíněné studii o Vyšším Brodě, s. 54, pozn. 83, jakož o Willkommem (i Moritz Willkomm má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) v jeho práci Der Böhmerwald, Praha 1878, s. 256, pojednává o pozoruhodném způsobu, jakým byl Rožmberk v klášteře pochován: "Sed in Altovadense, Coenobium mirus semper Rosensium amor, mira benignitas extitit: conditorium illud universae genus erat, in quo videlicet universi Proceres Rosenses ad sepulturam devehebantur & condebantur. Quod in monasterio Vinearum dicto in Germania Ordinis S. Benedicti narrat Bruschius: esse ibi Welforum Sueviae regulorum sepulturam, qui in subterranea crypta omnes ordine positi, tanquam in senatu sedere dicantur; in Altovadensi Coenobio eadem ratione, ac situ in sellis sub Choro Ecclesiae in Grandi Camera sedere Rosenses Proceres mortuos, imo meras mortes & sceleta, vestibus & carnibus longa aetate amissis, quaedam etiam vix ossibus haerentes, apparere, a senibus in eo Coenobio, qui viderant, accepi. Operae pretium est Tabulam quandam pervetustam, quam in Templo pendentem, ante annos aliquot descripsi, hoc loco recitare, ut quantum a pietate Majorum absit, aetas nostra intelligat, simulque hoc velut Epitaphio Gentis Rosenbergiae jam occasae beneficentia prorsus mirabilis honoretur."
Millauer připomíná také památník Vokův na levé stěně presbyteria ve vyšebrodském klášterním kostele, který reliéfem v červeném mramoru, zdobeném zlatem a barvou, zpodobuje rytíře v brnění, který drží v pravici tasený meč, na jehož vnitřní straně stojí psán letopočet 1259, v levé ruce pak štít s erbovní růží; stejně tak jako má na sobě kůň drahocennou uzdu, je i meč upevněn ke štítu řetězem. I nad jezdcovou helmou je upevněna erbovní růže. Před hledím helmy se nachází stuha s nápisem: Wok de Rosenberg primus fundator huius loci. Na širokém okraji dole, vpravo a nahoře čteme psána vystouplými gotickými literami slova: Primeve originis principium de Ursinis generosorum de Rosenberg fundatorum hujus loci hic est sepultura, která na vstupu do hrobky dávají znát, ačli je to možné, že je k dispozici ještě nějaký jiný, a sice při schodech presbyteria, kde se nachází ležatý kámen z rudého mramoru, jehož nápis i zobrazení byly za dlouhý čas nohami věřících smazány. Nahoře (rozuměj nad zmíněným rožmberským jezdcem - pozn. překl.) jsou reliéfní gotická architektonická zdobení, vpravo rožmberský erb, vlevo erb hrabat Schaunbergů. Poté, co skonal poslední z rodu zakladatelů kláštera a byl tu rovněž pochován, dostal levý okraj tohoto památníku tento přídavek psaný olejovou barvou: "Ultimus fundator Petrus Wok moritur 1611. Orate pro eis." Poněvadž k otevření hrobky, zdá se, od roku 1611 nedošlo (stalo se tak až v roce 2009 - pozn. překl.), zůstává zpráva o způsobu pohřbení Rožmberků neověřena. Dá se ovšem chápat, že takové věci probouzejí básnickou fantazii, zejména když víme, že se právě Stifter ve svém Hradu bláznů (Narrenburg) podobným představám oddal.
Podle všeho zdání byl Vok v nejlepším mužném věku, když skonal, poněvadž ho manželka následovala do hrobu teprve v roce 1315 a jeho synové měli být v roce otcovy smrti dosud dětského věku; podle jiného domnění však měl být už on sám už starší muž, když se ženil. Proslul svými rytířskými způsoby, svou věrností, zbožností a chrabrou odvahou. Viděl a podporoval vzestup Otakarův až k nejvyšší jeho moci, zážitku králova pádu byl ušetřen. Přidal by se také on jako ostatní Vítkovci pod vedením Záviše z Falkenštejna na stranu králových nepřátel? Zradil by krále i on?
Jeho choť zůstala, zdá se, po dlouhá léta vdovou, v roce 1271 pak darovala se souhlasem svých synů vyšebrodskému klášteru kostel v Rožmberku nad Vltavou, rok nato přenechala klášteru patronátní právo nad kostelem v Raabsu a roku 1293 pak i nad kostelem v Horní Stropnici (Strobnitz). Teprve ve 14. století se měla znovu vdát, a to za Friedricha von Stubenberg, po své smrti 13. února 1315 byla pak pochována v klášteře Rein u Štýrského Hradce.
Vokův erb zpodoboval muže s hlavou zářící jako slunce, na jedné paži meč a na druhé růži. Jeho pečeť erbu odpovídala: rytíř ve zbroji má pravici s mečem o bok opřenu, v levé ruce pak drží štít s erbovní růží. Podle Rožmberské kroniky Norberta Heermanna (s. 23) měl Vítek svým synům propůjčit s městy a hrady i erbu se znamením růže, ať už to byla zlatá růže v modrém poli, bílá růže v červeném poli, modrá růže ve zlatém poli, červená růže v bílém poli a konečně černá růže ve zlatém poli. Heraldickým znamením Vítkovců však prý původně neměla být planá pětilistá růže, nýbrž leknín (v originále "sondern die Teichrose" - pozn. překl.)/32/.
Které rysy Vokova života mohly asi nabýt významu pro Stifterovo dílo? Vok se jeví v historii jako mocný, obratný, bystrý muž, který navzdory zmatkům doby dosáhne nejvyšších důstojenství a zachovává věrnost svému panovníkovi, který se o něho může kdykoli vděčně opřít. Opět je tu i dáno Stifterovo základní téma, totiž zakladatelství a kultivace, mýcení lesa a získávání půdy, jako je tomu v Kronice našeho rodu (Mappe meines Urgroßvaters) a ve WI, když Vok jako "primus fundator Altovadensis" zakládá klášter v lese a povolává mnichy do země.
Dalekosáhlou měrou by autorovi mohly být výchozím bodem domovské rozpomínky. Tak jako Vítek vždy znovu přichází do své Plané, jako nakonec Vítkovým Hrádkem zřizuje kolébku dalších pokolení rodu (v originále "die Stammburg des Geschlechts" - pozn. překl.), tak by měl být i "WO" napojen na vyšebrodský klášter a jeho historii, jakož i na hrad v Rožmberku nad Vltavou. Stifterovy domovské návštěvy daly jistě mnohému dozrát. Čechy, Praha, která byla také jednou vyhledána právě kvůli "WO", Horní Rakousy, Pasov, Štýrsko, to by byla podle všeho dějiště jeho vyprávění, a to je také prostor, který je jistě životním prostorem samotného Stiftera. A jistě by hrála i sama Šumava jako ve "WI" svou roli, i když z nedostatku znalostí vlastního děje budoucího "WO" je opravdu nesnadno říci, jakou. Dědictví domovských pověsti a zkazek už Stifter opakovaně využil v Popsané jedličce (Der beschriebene Tännling), v Kočičím stříbře (Katzensilber), v Žule (Granit), a tak by asi byla legenda o založení Vyššího Brodu, ale také napůl historická, napůl bájeslovná zpráva o hrobce Rožmberků užita stejně vděčně jako by třeba v "ZA" vábila jistě autora scenerie pohřbení sťaté Závišovy hlavy v kapitulní síni kláštera či po Závišovi zvaný drahocenný kříž, který je tu uchováván a který Stifter měl možnost zhlédnout /33/.
Opět by však také musily nějakého významu nabýt i historické poměry Stifterovy současnosti, jakkoli třeba nijak vtíravým způsobem. Neboť stejně jako lze přece vystopovat na pozadí "WI" dalekosáhlou zkušenost převratů roku 1848, tak vystupuje jistě i postava Vokova z dobových nepokojů po smrti posledního Babenberka Fridricha Bojovného, ze strašlivého času bezvládí, interregna bez císaře, kdy se tolik mocných pokoušelo uchvátit zemi, které nikdo nepanoval. Otakar zápasí s Uhry o vlastnění Rakous, Štýrska a Korutan, v mnoha roztroušených střetech chce upevnit svou zdejší vládu, vytlačit Uhry, domácími pány nejprve proti němu vynášené, aby až bitvou u Kressenbrunnu dosáhl rozhodujícího úderu, po němž se další jeho politika může vydat jinými cestami. Otakar ovšem vědomě neničí Uhry docela, nýbrž usiluje je získat pro sebe, aby v nich nezničil i baštu proti Tatarům, kteří s Džingischánem v čele dokázali v roce 1241 proniknout až daleko na západ. Tak by se Uhři osvědčili jako přední hradba západní kultury, jak to tváří v tvář událostem let 1848-1849 bylo znovu vzato na vědomí.
Jak daleko by v jednotlivostech zašly paralely mezi nepokoji interregna (doslova česky "mezivládí" - pozn. překl.) a oněmi doby Stifterovy, se přirozeně říci nedá. Jistě by se ovšem Stifter nepouštěl do nějaké aktualizace. Asi měl být ale ve Vokově postavě zpodoben muž, který, už ve zralých letech, je oporou svému panovníkovi a uchovává mu věrnost v každé situaci, dává v bitvě u Mühldorfu i u Kressebrunnu v sázku i svůj život, jednou tím, že statečně vytrvá v obleženém městě, po druhé tím, že přímo na bitevním poli dobývá významného úspěchu v otevřeném boji. Svým mravním postojem mohl a měl působit přímo jako vzor, který, byť se stal exponentem Otakarovy státnické vůle, daleko překročil svůj osobní zájem. Otakarovo úsilí totiž mělo za cíl spojení a semknutí rakouských zemí nejen proti Uhrům, nýbrž i proti Bavorům ve prospěch utvoření jakési říše středu, která by sahala od severu až k Jadranu, která by byla mostem, ale také hradbou mezi Západem a Východem. Zastupoval v zásadě tutéž myšlenku, které se později jiným způsobem chopili a kterou jiným způsobem i prováděli Habsburkové. Jen započal z Čech to, co Habsburkové iniciovali z Rakouska. "WO" však měl v sobě spojovat moc a velikost, tak jak to už v zárodku projevoval "WI" /34/.
Zda v zamýšlené knize (rozuměj ve "WO" - pozn. překl.) měl hrát nějakou roli Otakarův střet s jeho otcem Václavem I., zda tu mělo být zachyceno založení Zlaté Koruny jako rozšíření a pokračování úkolu, postaveného před Vyšší Brod, do jaké míry vůbec měl vedle Vokova veřejného angažmá přijít ke slovu jeho osud privátní, o tom neměl snad ještě docela jasno ani sám Stifter. Nepochybně by však nalezlo genealogické téma, kterým se Stifter opakovaně zabýval, i tady své místo nejen zapojením mnoha jiných urozených rodin té doby, k čemuž přece prameny nabízely nespočetné možnosti, nýbrž přirozeně samotným vydatným rozvinutím a prohloubením rodové historie samotných Rožmberků a Vítkovců, jak to přece odpovídalo celému záměru "rožmberské trilogie". Ovšem, a tím je dotčen moment, který by u Stifterova postoje vůči historii neměl zůstat nezohledněn, historické prameny nabízejí jen málo názorného materiálu pro smyšlený autorský děj (v originále "für die Erfindung einer dichterischen Handlung" - pozn. překl.), jak tomu bylo ostatně i v případě "WI", tak aby ve "WO" nebyly tvořivé fikci činěny podstatné překážky. Stifter totiž, nijak bohatý duch co do výmyslu, si už u příležitosti práce na WI stěžuje na nadcházející potíže: "Das Schwerste ist fast, die mit einer hervorragenden Person der Witkowece zugleich lebenden Glieder dieser Familie zu ergründen und etwas über ihre Verhältnisse und Charaktere zu erfahren. Und doch ist dieses für den Geschichtsschreiber gleichgültige Ding, sobald es nicht öffentlich eingreift, für den Dichter unentbehrlich." (tj. "To nejtěžší snad je postihnout se znamenitou postavou Vítkovce zároveň jiné tehdy žijící členy té rodiny a zjistit něco o jejích vztazích a charakterech. A přece je tato pro dějepisce lhostejná věc, pokud nejde o přesah do věcí veřejných, pro beletristu čímsi nepostradatelným." - pozn. překl.) /35/.
To, že "WO" měl být středem románové trojice, bylo už z chronologických důvodů nevyhnutelné. Takový střed by ovšem musil být i tematicky zdůrazněn. Vítek jako zakladatel velikosti rodu stojí na začátku. Rod, který už uvadal, znovu pozvedl, dosáhl vysoké cti a důstojenství, založil rodový hrad na Vítkově Kameni. Na konci knihy je odkazováno k založení dalšímu: "Er (Witiko) hatte in späteren Jahren noch eine große Freude, als sein Sohn Witiko auf dem Fels der krummen Au, der nun Witikos Stamm gehörte, eine Burg zu bauen begann." (jde o vůbec poslední větu románu "WI", která v českém překladu Jitky Fučíkové zní takto: "Později se dožil ještě velké radosti, když jeho syn Vítek začal stavět hrad na Krumlově, který teď patřil Vítkovu rodu." - pozn. překl.) /36/.
Na to by musil "WO" jako druhý díl trilogie nějak navazovat, poněvadž Vok je přece stavebníkem Rožmberka nad Vltavou, jako byl jeho otec stavebníkem Krumlova. Právě prostřednictvím "WO" by bylo zajisté (v originále "naturgemäß" - pozn. překl.) dosaženo vrcholu trojice rožmberských románů. Vok se stává českým zemským maršálkem a zemským hejtmanem ve Štýrsku, je hornorakouským zemským sudím, tedy mocným, politicky významuplným mužem. Jeho sňatek s Hedwig von Schaunburg odpovídá Vítkovu sňatku s Bertou von Jugelbach (Julbach), jejíž otec přece zřídil Schaunburg jako rodový hrad. Hedwig ještě zažila další nepokoje kolem krále Otakara, podobně jako Agnes ve WI, viděla vzestup a pád Závišův, její synové rozmnožovali pokolení rodu, jehož čest a sláva prošla značným otřesem právě Závišovým přičiněním. Neboť zatímco Vok věrně stál po boku svého panovníka, Rožmberkové pod vedením Závišovým se od Otakara odvrátili a vehnali jej svou zradou v bitvě na Moravském poli (Marchfeld) do neodvratné zkázy. Tady vystupují zřetelně do popředí zájmy samotného rodu, rodinné zájmy veskrze privátní povahy. A "hrozné soudy", o nichž je ve "WI" také řeč (1. díl, 2. kniha (Byli veselí a bezstarostní), s. 56 českého vydání z roku 1953 /!/ v překladu Jitky Fučíkové: "To byly hrozné soudy," poznamenal Vítek; "a také jsem už o nich slyšel." - pozn. překl.) se opakují i na Závišovi, když je, blízek koruně, vydán potupné smrti. Jestliže se snad dá ještě připustit, že by Stifter zvládl postavu Vokovu, zdá se to u vznětlivě neklidné, intrikánské a vášnivé povahy Závišovy, jehož chtěl podle dobové legendy vyzdvihnout věren svému ručiteli Františku Palackému coby velkého básníka, ba původce rukopisu Královédvorského, prokázaného později za novodobé falsum, přece jen velice sporné. Ještě tak kdyby si figuru podobného druhu Stifter troufl, několika tahy načrtnutu, učinit nějakou postavou vedlejší, nikdy však ne hlavní osobou, kterou by v jeho záměru asi být musil. A tím se otevírá další problém. Stifter ve svých vývodech o vlastním pojetí historického románu výslovně poukázal na rozdíly, kterými by se chtěl odlišit od obvyklých historických románů na způsob Waltera Scotta. Ve "WI" nebyl Vítek v jeho pojetí vůbec nijakou jedinou postavou hlavní, nýbrž jen tvůrcovým exponentem (v originále "nur der dichterische Exponent" - pozn. překl.). Důležité je mu především samo historické dění, ono "Strömen der Geschichte" (tj. "proudění dějin" - pozn. překl.), a to je pro něho opět otázka autorského ztvárnění a jeho možností. Nehrozí tu podle něho nebezpečí ryze historického pojetí? Nebude tu jednoduše pohlceno básnické pojetí tím ryze historickým? Zrušit formu? Stifter usiloval o to, aby téma eposu zvládl románovými prostředky. Jeho odkaz na Homéra není náhodný nebo slohově nepřípustný (v originále "stilwidrig" - pozn. překl.). Jemu totiž přece tane vlastně před očima skutečný, opravdový epos. Právě proto byl "WI" tak dlouho zneuznáván. Proto tedy Vítek do jisté míry ustupuje nazad a má v epickém celku hrát podobnou roli, jakou zaujímá Achilles v Iliadě. Zda je to skutečně ten případ, nemá tu být blíže zkoumáno. Naproti tomu musí být vznesena otázka, zda se podobná možnost nabízí i ve "WO" a "ZA". Tu je třeba připustit, že Vok by takového ztvárnění byl ještě spíše schopen nežli Záviš, který musí být označen za "hrdinu" převážně negativního a "zajímavost" jeho osudu by byla snad vítána u románového hrdiny, u hrdiny nějakého eposu je však přímo nežádoucí, poněvadž překresluje perspektivy a zatlačuje dílo do jiné kategorie. Stifterova koncepce - to už lze dnes konstatovat - vychází od románu z doby Otakarovy, vychází od Záviše a míří pak do historie rodu Rožmberků stále více nazpět. Tu naráží na Vítka, který se jeví být nutně pojednán jako prvý, Vok a Záviš mají pak sloužit jako nositelé pokračování. Myšlenka na cyklus pak získává, snad i v souvislosti s Grillparzerovým cyklem o Habsburcích či cyklem Matthäuse von Collina o Babenbercích stále větší význam a triáda vzestupu, velikosti a pádu se povyšuje na přímou průchozí ideu tohoto cyklu.
Kdyby se z "WI" daly vyvozovat nějaké závěry pro budoucí "děj" "WO", mohl by být spatřován v tom, že dobové zápasy o upevnění Otakarovy moci a pozice by stály v jeho středu. Je to boj o státní moc, reprezentovanou Otakarem. Jako ve "WI" zabírá historické dění hlavní prostor a Vítek v něm hraje toliko podřízenou roli, mělo by tomu tak být snad i ve "WO". Otakarova vzpoura proti jeho otci Václavu I., jeho boje proti Bavorům a Uhrům, upevnění jeho moci v Rakousích by mohly odpovídat upevnění moci budoucího krále Vladislava ve "WI" a mohly by být pojaty jako pozůstatek plánovaného románu z "Otakarových" dob. Znovu by šlo o nepokojné časy, zvládané zprvu obratností a silou krále Otakara, jemuž stojí Vok nápomocen po boku stejně, jako stál Vladislavovi po boku Vítek. Otakar by se osvědčil jako opravdový panovník, jako mocná vůdčí osobnost, která se ke svému úkolu cítí skutečně oprávněna, zcela podobně jako se Vladislav musí prokázat tím pravým ve "WI". To by pak dodalo "WO" velký epický rys, který už "WI" povyšuje nad běžné historické romány. Tak by byl Otakar už předem posunut do jiné perspektivy, jak to s ním musil učinit Grillparzer ve svém dramatu (rozuměj "rakouské národní" drama Königs Ottokar Glück und Ende, tj. Štěstí a pád krále Otakara, titul do češtiny přeložený snad jen Karlem Bakešem /viz Wikipedia, asi však česky nikdy nepublikovaný - pozn. překl.). V "ZA" však by sobecké úsilí po vlastním prospěchu, Stifterem vždy tolik zavrhovaný egoismus (v originále "so verworfene Ichsucht" - pozn. překl.) nabylo vrchu, zájem jednotlivce by zvítězil nad zájmem společenským a státním, takže by tu nebezpečný sklon k románu zachycujícímu "interesantního" jedince rozbil či přímo zničil epický rámec. Je ovšem naprosto myslitelné, že by závěrečným vyzněním mohlo být upevnění panovnické moci prostřednictvím Rudolfa Habsburského skrze sňatek jeho dcery s Václavem II.. Opět by ovšem jako už ve "WI" šlo o spory o trůn a jejich vyjasnění, "strašné soudy" by se však tentokrát naplnily na Rožmbercích samých. Už Palacký poznamenává,že všichni zrádci na Otakarovi by měli špatně skončit /37/. Ideálním hrdinou by tedy musil být buď Rudolf Habsburský nebo Václav II.. Snad by mohl tvořit závěr výhled na další historii rodu Vítkovců, jejich obnovenou věrnost a jejich podrobení se legitimní státní moci. Bylo by pak možné, že by celá románová trojice mohla svůj závěr nalézt v ustavení habsburské domácí moci, posílení moci císařské a překonání doby nepokojů. Neboť konečného urovnání zmatků bylo přece docíleno teprve zásahem německého císaře, podobně jako ve "WI". Stejně jako tam nepřátelé, byli ti Vítkovci, kteří se podrobili a prosili o milost, ponecháni na svých majetcích, zatímco bratři Závišovi prchli do ciziny.
Romány "WO" a "ZA" by na sebe časově navazovaly, zatímco mezi "WI" a "WO" leží časová proluka asi 50 let. Celá rožmberská trilogie by obepínala dobu mezi lety 1138 a 1290, zahrnující tedy asi čtyři až pět generací, tj. přibližně jeden a půl století. Vok jako věrný služebník svého krále by musil představovat přímý protiklad zrádce a nevěrníka (Palacký užívá označení "zpronevěřilec" - pozn. překl.). I jinak ovšem mají mnohá témata a motivy povahu přímo protikladnou. Manželství Voka s Hedwig von Schaunburg stojí v protikladu k Závišovu poměru a pozdějšímu manželství s Otakarovou vdovou Kunhutou, Vokovo vysoké postavení v zemi je Závišem ještě překonáno, když je povýšen na zemského správce, ba vlastního regenta a natahuje ruku po koruně. Bitvám u Mühldorfu a Kressenbrunnu odpovídá rozhodující střet na Moravském poli, Vokovu čestnému pohřbu poprava a uložení Závišových ostatků ve Vyšším Brodě; zatímco Vok vzpřímen jako po celý svůj život trůní tam podle pověsti při jednom stole v kruhu svých příbuzných, má být sťatá hlava Závišova zazděna. Snad by mělo být dáno ve "WO" básnicky vystoupit autorovi štýrské Reimchronik, jako je tomu ve 3. aktu Grillparzerova "Ottokara" (rozuměj už zmíněné drama "Königs Ottokar Glück und Ende" - pozn. překl.) a podobně ve "WI" autoru Písně o Nibelunzích, za něhož Stifter se Spaunem považuje Heinricha von Ofterdingen, Záviš sám pak by měl být zpodoben jako básník. Snad by prvé dílo štýrského Ottokara (totéž co Ottokar aus der Gaal - pozn. překl.), totiž "Buch der Kaiser" (tj. "Kniha císařů" - pozn. překl.), ztracené dějiny světa, nějak odpovídalo knize, kterou ve "WI" spisuje páter Benno (viz české vydání z roku 1953, s. 385 podle slov Vítkovy matky Benno "spisuje velkou knihu císařů" - pozn. překl.). Jistě by však Stifter vypuštěním či zmírněním změnil mnohé věci, které odporovaly jeho základnímu pojetí, jak to přese všecku vůli k historické věrnosti učinil už u "WI".
Stiferovo pojetí dějin by mělo líčením znovu prosvítat. Všechna historie je mu výrazem věčnosti, ztělesněným řízením mravního zákona jako vůdčí Boží vůle (v originále "ist ihm verkörpertes Walten des Sittengesetzes als einer göttlicher Leitung" - pozn. překl.). Chce všechno stvoření vidět proniknuto laskavým zákonem (v originále "von einem sanften Gesetz" - pozn. překl.), který se prokazuje v přírodě i v dějinách. Stifterův svět je světem uspořádaným, do něhož nespořádanost vstupuje lidmi. Tak jako je pro něho příroda rouchem Božím, z něhož může být poznán, jsou mu i dějiny Božím činem, který však řídí věci tak, že všechno uvnitř běhu dějin, bez nějakého zásahu zvenčí, dokonává a naplňuje se k dobrému konci. Dějiny světa jsou tak pro Stiftera důkazem Božího bytí a Boží spravedlnosti, jsou mu teodiceou, totiž ospravedlněním Božím, stávají se samy soudem světa. Proto pro Stiftera už neexistuje nijaký osud, který zvenčí na člověka doléhá, který je na něho seslán, nýbrž jen příčina a následek, vina a trest (Abdias). Víra ve spravedlivé soudy, většinou už ve vezdejším světě (v originále "meist schon im Diesseits" - pozn. překl.), nedává nadále vzejít nijaké vlastní tragice, poněvadž Stifterův svět je ve své uspořádanosti prozářen odleskem řízení Božího.
To, co Stifter plánoval v románu z časů Babenberků, podal nakonec ve "WI"; to, co měl přinést román z Otakarových časů, rozložilo by se do obou knih "WO" a "ZA". Nevíme do detailu, jak by se Stifterův záměr vyvíjel. V hrubých obrysech se však dá poznat, kam směřoval. Jeho "WI" a dějiny to prozrazují.
POZNÁMKY
/1/ M. Enzinger, Adalbert Stifters Weg zum Geschichtsroman und der Plan zum "Zawisch", in: Festschrift für Dietrich Kralik, Horn 1954, s. 259-271; dále: Stifters Nausikaa-Plan, in: Ammann-Festgabe, 1. T. Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft 1. Bd., Innsbruck 1953, s. 67-74; Adalbert Stifters Erstlingerzählung "Julius", in: Adalbert Stifters Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahrsschrift (ASIV), 3, 1954, č. 2-3, s. 85-101; Die Welt der Sterne bei Adalbert Stifter, in:Altkremsmünster Festschrift zum 400jährigen Bestande des öffentlichen Obergymnasiums der Benediktiner zu Kremsmünster 1949, s. 77-96 (plán na román o Keplerovi); W. Muschg, Stifters Keplerroman, in: Archiv für Literatur und Volksdichtung 1 (1949), s. 34-49.
/2/ Blíže viz v mém článku ve Festschrift für Dietrich Kralik (viz pozn. /1/), s. 260nn.
/3/ A.Stifter, Sämtliche Werke (dále jen SW), ed. A. Sauer (Bibliothek deutscher Schriftsteller aus Böhmen) atd. Praha 1901nn.- SW 17, 421 an Heckenast von 3. August 1847; 245/32.
/4/ SW 17, 217/15 von 18. April 1847; SW 17, 265/30 86 an Heckenast von 1. Dezember 1847; SW 17, 271/2nn. von 16. Dezember 1847.
/5/ SW 17, 286/29 an Heckenast von 25. Mai 1848; 441; 305/12 von 8. September 1848; 324/31 von 6. M?tz 1849; SW 182, 40/29 von 20. März 1850.
/6/ SW 17, 305/12 an Heckenast von 8. September 1848.
/7/ SW 182,44/2 von 22. März 1850.
/8/ SW 182, 81/11 von 16. Juli 1851.
/9/ SW 182, 81/21 von 16. Juli 1851.
/10/ SW 182, 171/13 von 9. Juni 1853.
/11/ SW 182, 178/15 an Geiger von 18. August 1853.
/12/ SW 182, 185/26 von 14. Oktober 1852; 191/18 von 11. Dezember 1853; 217/13nn. von 6. April 1854; 221/1 von 15. April 1854.
/13/ SW 182, 233/15 von 27. Juli 1854; srov. 457.
/14/ SW 182, 241/8 von 29. September 1854; srov. Millauer s. 13 pozn. 10 "in späteren Handschriften Peter Wock genannt".
/15/ SW 182, 250/18 von 28. Jänner 1855.
/16/ SW 182, 249 von 2. Jänner 1855.
/17/ SW 182, 264/31 von 21. Juni 1855.
/18/ SW 182, 268/27 von 21. Juni 1855 a 297n. von 13. Dezember 1855.
/19/ SW 19, 225/1 von 7. März 1860 an Heckenast: "Ich werde in den Arbeiten an Wokk und Zawisch keine Pause eintreten lassen..." (tj. "Nedopustím v pracích na "WO" a "ZA" nijakou přestávku..." - pozn. překl.)
/20/ SW 19, 174/1 von 24. August 1859 a 225/17 von 7. März 1860.
/21/ SW 19, 230/12 von 10. April 1860.
/22/ SW 19, 230/31nn.
/23/ SW 19, 241/6 von 31. Mai 1860.
/24/ SW 20, 46/11 von 21. Dezember 1861.
/25/ SW 20, 214/21 von 28. August 1864 a 305/34 von 1. Juni 1865.
/26/ SW 20, 261/30 von 17. Jänner 1865, srov. 271/19 von 16. März 1865 a 305/19 von 1. Juni 1865.
/27/ SW 20, 325/5 von 25. Juni 1865.
/28/ SW 20, 325/5 von 25. Juni 1865.
/29/ Rosenberger Chronik, ed. J.M. Klimesch, Praha 1897, s. 36-43; M. Pangerl, Wok von Rosenberg, in: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB), 9, (1870), 1nn., 12, (1874), 286nn. (dodatek).
/30/ J. Stülz, Zur Geschichte der Herren und Grafen von Schunburg, in: Denkschriften der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Philologisch-Historische Klasse, Vídeň 1862, 12. díl, s. 166 a 274 Nr. 166. Srov. k tomu novější zkoumání K. Lechnera, Besiedlungs- und Herrschaftsgeschichte des Waldviertels, Vídeň 1937, s. 114n. a tam v pozn. 6 citovanou práci H. Zatscheka.
/31/ M. Millauer s. 3n. píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Tam, kde na klášterním Božím poli stojí vedle kostela kaple zasvěcená sv. Anně, stála kdysi kaple jí podobná, obklopená ovšem hlubokými lesy, k níž se konaly poutě. Takovou pouť chtěl vykonat i jeden z Rožmberků (von Rosenberg), bytujících v tvrzi téhož jména (Rosenberg) 2000 sáhů na sever odtud vzdálené. Poněvadž tehdy přes Vltavu (Moldau) nevedl ještě nijaký most, byl se svým doprovodem donucen použít jednoho známého brodu, aby se přes něj přeplavili na komoních (v originále "auf den Rossen" - pozn. překl.). Právě tenkrát byl proud vzedmut tak vysoko, že se jezdec ocitl v ohrožení života. Tu slíbil, že unikne-li smrti, jež mu hrozila v bouřících vlnách, postaví klášter na témže místě, kde stála zmíněná už kaple. To se i stalo a od té doby má nést to místo jméno "vyšší brod", tedy Hohenfurt. Tolik pověst, která se ovšem nachází zachycena pouze několika pozdějšími pověstmi a malbami. Když se v těch prvých (rozuměj pověstech - pozn. překl.) praví, že se voda po učiněném slibu náhle ztratil, lze to přičíst dosud nevyhaslé víře uplynulých staletí v Boží všemohoucnost a prozřetelnost. Anděl na jedné malbě z roku 1759 je přísada umělcova, poněvadž se mu mohlo jevit obtížným vylíčit tu záchranu, aniž by ovšem pomyslil, že morálním povznesením tohoto druhu ještě více znetvoří pověst i tak vratkou a dá jen posilu divákovi náchylnému k vymýšlení zázraků. Na dvou starších malbách (1685) toto spásné zjevení chybí. Událost se má týkat Vernéře z Rožmberka (Werner von Rosenberg), který byl buď otcem nebo bratrem Voka I." Proti věrohodnosti pověsti o založení kláštera vznáší osvícený Millauer (1784-1840) více námitek (viz s. 7n.).
/31a/ Lechner viz už cit. dílo s. 114.
/31b/ M. Pangerl, Die Stiftung von Goldenkron und ihre Bedeutung für die Geschichte de Deutschen in Böhmen,
in: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB), 11, (1873), s. 201-223.
/32/ Srov. M. Pangerl, Archiv für österreichische Geschichte 51, 509.
/33/ SW 182, 164 von 29. September 1854 a 248/26 von 2. Jänner 1855; M. Millauer, Hohenfurt, s. 102, pozn. 156 udává (v originále ovšem německy, viz výše zmíněná webová adresa Google Books - pozn. překl.) podle Caspari Jongelininoticia abbatiarum ordinis Cisterciensis per orbem universum. Colon. Agripp. 1640. lib. V.: Mense Augusto die 24 ta (1290) obiit Generosus ac Magnificus D. Zavissius de Falkenstayn: qui donavit huic monasterio lignum sacrosanctae crucis D.N.I.C. mulits lapidibus et gemmis pretiosissimis (ex ornatum) quod adhuc hodie in monasterio summa inqustria summaque cum venetarione conservatur. Et licet haec crux fore omnes in admirationem ob praestantiam, excellentiam et pretium rapiat: fundamentum tamen crucis hujus, quod pedem vocamus, multo praestantius et pretiosus fukse perhibetur, quo perditum est per injuriam temporum.
Poněvadž v roce 1810 byl dodán i novější, ze stříbra zhotovený a menším počtem drahých kamenů pokrytý podstavec včetně zlatého obrazu Krista, kryjícího relikvii dřeva Svatého kříže, je v současnosti zachována pouze horní část tohoto kříže. Je jeden loket dlouhý, pro mnohé ozdoby neobvykle těžký, ze stříbra, vyložen arabskými zlatými plátky, na nichž se nachází vsazeno filigránskou prací 166 větších a menších perel a 44 větších i menších více či méně drahých kamenů. Dřevo Svatého kříže se nachází v podobě prostého kříže uprostřed a je 5 coulů vysoké, 1 coul široké. Kříž sám má na španělský způsob 6 zakončení. V nich a uprostřed horní části jsou tajné schrány, v nichž jsou různobarevným hedvábím zahalené relikvie mnoha svatých, jejichž jména lze číst na přidaných proužcích pergamenu. Zadní strana obsahuje 9 větších a menších z mozaiky a emailu zhotovených poprsí svatých, z nichž některá jsou už velmi deformována, s následujícími řeckými nápisy po stranách: S. Georgios, S. Georgeos, S. Paulos, S. Thomas, S. Jo. o theolog, S. Petros, S. Loucas, S. Demetrios, S. Athanasios. Podle pověsti mají pocházet z alexandrijské církve (v originále "von Alexandrischen Kirche" - pozn. překl.), kterou byly uvedené nápisy pravděpodobně pořízeny. Snad se dostaly do naší otčiny u příležitosti křížových výprav (v originále "bey Gelegenheit der Kreuzzüge in unser Vaterland" - pozn. překl.). V půli minulého století panem G. na malém listu pořízené měditisky přední strany nejsou ani podařené ani věrné. - Tělo tohoto Záviše má podle mnoha patriotických spisovatelů pohřbeno ve vyšebrodské kapitule. Také v už výše zmíněném vyšebrodském nekrologiu (Necrologium Altovadenum) je to řečeno rozhodně: In die S. Bartholomaei obiit D. Zawissius. Hic in kapitulo nostro est sepultus. Pag. 105. Je-li však pod malbou 3. opata Otty psáno: Eo abatizante donator lignum S. Crucis a Zawissio, caus caput (statt corpus) in kapitulo die 24. Aug. conditur, náleží to ke mnoha chybám, které se na těchto malbách vyskytují. V kapitulní síni samé by snad mohla žula se 3 růžemi označovat uvedené místo posledního spočinutí. Jeho přečiny a způsob jeho smrti by mohly být příčinou toho, že jeho ostatky nebyly pochovány ve známé rodové hrobce."
/34/ Agnes k Ventile ve "WI": "Die Macht und die Kronen sind Dinge, welche tauglich sind mit ihnen Gutes zu tun. Sonst sind sie nichtig." (v českém vydání z roku 1953, s. 379 v překladu Jitky Fučíkové "Koruny a moc však jsou věci nicotné a mají význam jen potud, pokud skrze ně lze konat dobro." - pozn. překl.)
/35/ SW 19, 241/13 von 31. Mai 1860.
/36/ SW 11, 358/11.
/37/ Palacký "GvB" II/1, 296.
Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1955, č. 3-4, s. 131-145
P.S. Zavedení zkratek "WI", "WO" a "ZA" se pro český překlad ukázalo holou nutností pro rozlišení neustále zmiňovaných německých (i Stifterem jen zamýšlených) románových titulů (Witiko, Wok a Zawisch) a jejich tří "románových" historických postav (Vítek, Vok a Záviš), které zde nelze uvádět jinak než v českém znění.
Nemělo by při čtení předchozího obsáhlého textu ujít pozornosti, že autor německého originálu je rodem z hornorakouského města Steyr, které dalo jméno celé rakouské spolkové zemi Štýrsko (Steiermark), k níž kdysi náleželo. Právě Přemysl Otakar II. učinil Travensko, někdejší severní část Štýrska, spolu se Solnou komorou (Salzkammergut) základem Rakous nad Enží (Österreich ob Enns), dnešního Horního Rakouska (Oberösterreich). Moriz Enzinger byl germanistou se zaměřením zejména na dílo Stifterovo. Byl se šumavským klasikem spjat už tím, že oba byli žáky klášterního gymnázia v hornorakouském Kremsmünsteru. U Enzingera k tomu ovšem došlo mnohem později, téměř ve dvacátém století. Narodil se totiž ve Steyru dne 30. prosince roku 1891 a po gymnazijních studiích ho přivítaly univerzity ve Štýrském Hradci, švýcarském Fribourgu (německy Freiburg, také Freiburg im Üechtland), ve Vídni a v Praze, kde v roce 1916 i promoval, takže je i s Čechami spjat jako Stifter natrvalo. Roku 1922 je povolán jako řádný profesor pro rakouské literární dějiny a všeobecnou literární vědu na vídeňskou univerzitu, kde pak působil až do svého odchodu na penzi v roce 1963, tedy po 41 let. Enzinger byl i řádným členem Hornorakouského zemského institutu Adalberta Stiftera v Linci (Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich/ASILO) a měl významný podíl na jeho vědeckém rozvoji. Z Enzingerových četných publikací je největší část věnována právě životu a dílu Stifterovu. Z jeho bibliografie lze uvést např. tituly Die Entwicklung des Wiener Theaters vom 16. zum 19. Jahrhundert (1918-1919), Die deutsche Tiroler Literatur (1929), Ferdinand Raimund und das Wiener Volkstheater (1936), Zwischen Legende und Historie (1946, text ve sborníku k pětasedmdesátinám Enricy von Handel-Mazzetti, autorky zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), Adalber Stifters Studienjahre (1950) a Adalbert Stifter in seiner und unserer Zeit (1956). Enzinger byl vyznamenán Rakouským čestným křížem pro vědu a umění (1961) a Hornorakouskou cenou Johanna Keplera (1974), už v roce 1963 byl jmenován skutečným členem Rakouské akademie věd. Zemřel ve Vídni dne 4. října roku 1975. Chtěl bych věřit, že takovým lidem jako byl Stifter a Enzinger dají nakonec dějiny světa za pravdu.
- - - - -
* Steyr (A) / Vítkův Kámen / Vyšší Brod / Rožmberk nad Vltavou / † † † Vídeň (A)
