EGID FILEK VON WITTINGHAUSEN

Berglied

Nun glaub ich nur an mich und meine Kraft.
Auf Bergeshöh' hat mich mein Weg getragen,
Ich seh die windgepeitschten Wolken jagen
Und wie der Sturm die welken Halme rafft.
Und so hab ich dem All mich hingegeben.
Nun fließt um mich ein still' und tiefes Glück
Und in sich selber kehrt mein Geist zurück
Wie wilde Vögel, die zur Heimat streben.
Denn jene Macht, die alles wirkt und schafft,
Sie muss auch mich zum Quell des Lichtes heben,
Ein Teil von ihr ist auch in meinem Leben -
Nun glaub ich nur an mich und meine Kraft.

Píseň hor

Teď věřím v sebe jen a v síly své.
Sem na výšinu vedla moje cesta,
vidím, jak vichr bičuje a trestá
a bouře zvadlé trsy trávy rve.
Výš jsem se tak vesmíru odevzdal,
že kolem mě se rozhostilo štěstí
a návrat k sobě, zdá se, duše věstí
jak divý pták, jenž nechce nikam dál.
Neb ona moc, co kdysi poprvé
stvořila vše, i mne snad světla zdrojem
chce učinit. -- Byl jsem snad nepokojem:
teď věřím v sebe jen a v síly své.

Donauland-Almanach 1919, s. 115

Básník a jeho dílo

Byla doba, kdy se o Stifterovy spisovatelské výtvory, které byly při svých prvých uvedeních pozdraveny tak kladným ohlasem, dbalo stejně málo jako o celou kulturu jeho věku. Byly shledávány zdlouhavými a únavnými, nanejvýš se do školních učebnic vybírala v úryvcích některá jeho líčení přírody a jeho naivní způsob pozorování lidských věcí byl konfrontován s ostrým a nemilosrdným naturalismem, jenž pronikl z Francie i do německy psané literatury.
To se ovšem v posledních dvaceti letech změnilo. Naše doba posuzuje kulturní bohatství minulosti jinýma očima, než jak to činily epochy dřívější. Zejména my němečtí Rakušané (v originále "wir Deutschösterreicher" - pozn. překl.) si konečně začínáme připomínat ony velké duchy, kteří položili základy naší kmenové kultury, která se od kultury ostatních německých kmenů v mnoha bodech liší. Tak se i literatura o Adalbertu Stifterovi stala velice rozsáhlou; August Sauer (1855-1926, rodák z Wiener Neustadt, zemřel v Praze, kde byl 1907/1908 i rektorem německé univerzity - pozn. překl.), zasloužilý literární historik, pořídil velké vydání Stifterových sebraných spisů (ve 24 svazcích 1904-1939, po Sauerově skonu pokračovali v řízení edice jiní jako Franz Hüller /zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./, její reprint vyšel roku 1972 - pozn. překl.), stejně tak Gustav Wilhelm (Deutsches Verlagshaus Bong, 1910, výbor v 6 dílech, 1920-1926 další nedokončené vydání díla - pozn. překl.) a Josef Nadler (u Calveho v Praze, 1911, nezjištěno - pozn. překl.), A.R. Hein vydal obsáhlé základní biografické dílo "Adalbert Stifter, sein Leben und seine Werke" roku 1904 v Praze. K tomu lze přirozeně přičíst řadu menších publikací o jednotlivých dílech Stifterových, které tu nemohou být všechny připomenuty. Zásluhou Johannese Aprenta vyšla už roku 1869 ve třech svazcích Stifterova korespondence; doplňuje obraz básníkův, jak nám vyvstává z jeho prací, nejšťastnějším způsobem.
Zachráněny z proudu času, vyzdviženy v čistší, jasnější, i když také chladné ovzduší rozjímavé meditace, jeví se nám dnes Stifterovy prózy jako obrazy z epochy biedermeieru či rozkošný starovídeňský porcelán. Obdivujeme něžnou minucióznost (v originále "die zarte Kleinkunst" - pozn. překl.) jeho líčení, vroucnost jeho pozorování přírody, které ve svých nejlepších projevech - a každý smí být posuzován jen podle nich - dosahá až velikosti Goetheovy. Žasneme nad uměleckou jistotou, s níž své jednoduché příběhy, své prostě vykreslené osoby uvádí v souzvuk s krajinou, která je obklopuje, jak dokáže oba elementy vzájemně sladit. Ještě více žasneme nad přísnou objektivitou, která si nedovolí nijaké slovo soucitu s Abdiášem, tím obyvatelem pouště, pronásledovaným a mučeným démonem zkázy, či s oběma malými lidskými tvory zavátými ve sněhové bouři, jak jsou zpodobeni v mistrovské povídce "Bergkristall" (česky vyšla nejen s názvem "Horský křišťál", nýbrž i "Štědrý večer" a "Ledovec" - pozn. překl.); jen ze samotného děje, ze samé situace prorůstá nekonečný, hluboký dar milosrdenství do srdce vnímavého čtenáře. Ovšem, vůči mnoha jiným stránkám Stifterovy osobnosti stojíme my, dnešní lidé, bez velkého porozumění. Nemůžeme najít nijaký pravý vztah k té přemíře naivity, která například vidí v nějakém zamlada uzavřeném manželství všelék na všechny konflikty srdce a přechází bez nejmenšího tušení temné a hrozivé problémy, které v sobě vzájemné vztahy obou pohlaví skrývají; k onomu optimismu, který se nikdy nezakousne do hádanky života, nikdy nezápasí v mučivých pochybnostech s mocnostmi vlastního nitra, nikdy neprobádá v ostrém světle básnického poznání propasti lidské duše, jak to činil jím tak hořce opovrhovaný Friedrich Hebbel ("v jaký úžas jsem upadl, když jsem slyšel, že ho nazývají básníkem, ba že v něm nalézají velikost. Chopily se mě bolestné obavy o mé krajany..." napsal Stifter o Hebbelovi a jeho díle Aureliu Buddeusovi, redaktoru uznávaného augsburgského listu "Allgemeine Zeitung" - pozn. překl.). Stifterův zájem vždy lpí na už nastalém a hotovém; sám zrod a vznik s jeho mukami a disonancemi se ho nedotýká. V tom snad spočívá hlavní rozdíl mezi ním a těmi "moderními". Občas se mu také stalo, že při pozorování přírody prostě zapomněl na dějovou nit a vykreslení postav; tak v povídce "Turmalin" ze sbírky "Bunte Steine", kde je s nadměrnými podrobnostmi líčen opuštěný byt a autor ztrácí jakoukoli souvislost s vlastním příběhem. Přílišná šíře popisu, zdlouhavý způsob podání a onen chladný patos, který je vždy znakem stárnoucího umění, činí také jeho poslední práce, zejména pak "Pozdní léto" (v originále "Nachsommer" - pozn. překl.), trochu rozvleklými, jakkoli nikdo menší nežli Friedrich Nietzsche prohlásil právě o "Pozdním létě", že patří s díly Goetheovými, s Lichtenbergovými aforismy, prvou knihou Jung-Stillingova "Příběhu života" (v originále "Lebensgeschichte", vlastně "Heinrich Stillings Jugend" a "Heinrich Stillings Lehr-Jahre", Johann Heinrich Jung, zvaný i Heinrich Stilling /1740-1817/, lékař, spisovatel a ekonom, přítel Goetheův a Herderův, korespondence s Kantem - pozn. překl.) a "Lidmi ze Seldwyly" (v originále "Leuten von Seldwyla" - pozn. překl.) od Gottfrieda Kellera k tomu málu, co z německé prózy stojí za to, aby bylo znovu a znovu čteno. Vyvstává totiž otázka, zda zrovna ono naivní, bezvýhradné, dětinské odevzdání se tomu, co je zobrazovaným předmětem, ta úplná eliminace všech psychologických problémů, není pramenem názorného jasu, který je zcela osobní notou Stifterovou. Rosegger kdysi razil názor, že opravdový básník by neměl být nikterak příliš "gescheit" (tj. "důmyslný, důvtipný, chytrý" - pozn. překl.).

Jde o úvodní část předmluvy k vydání Stifterových "studií" Abdias (česky Abdiáš) a Der Hagestolz (česky Starý mládenec) rakouském nakladatelství školních učebnic (Österreichischer Schulbücherverlag) z roku 1924. Na titulním listě čteme: "Eingeleitet und herausgegeben von Dr. Egid Filek" a také "Mit farbigen Steinzeichnungen von Emmerich Schaffran". Ty ilustrace jsou přes vídeňskou tíseň doby nádherné a opravdu vzácně rakouského ducha.

Egid (někdy psán i Egyd) Filek šlechtic von Wittinghausen (také jen Egid Filek či E. Witting), už svým šlechtickým "přídomkem" se hlásící ke Stifterovu odkazu (přičemž titul značící vlastně "z Vítkova Hrádku" byl roku 1864 udělen Josefu Antonu Filekovi /1783-1868/, rodáku z Třeboně /Wittingau/, Egidův otec pak, školní rada Egidius Filek von Wittinghausen /1840-1913/ byl rodákem pražským) se narodil 18. ledna roku 1874 ve Vídni. Matka byla Němka rodem z Moravy. Poté, co absolvoval gymnázium ve Vídni a v Sankt Pölten, kde získal od svého učitele Franze Keima (1840-1918, ve své době ceněný rakouský básník a dramatik) rozhodující podnět pro budoucí literární dráhu, studoval ve Vídni filosofii, germanistiku, historii a zeměpis. V roce 1896 se stal doktorem filosofie a dva roky nato nastoupilmísto středoškolského učitele v Jihlavě (Iglau), kde se spolu s Karlem Hansem Stroblem (je i samostatně stejně jako řada výše zmíněných osobností zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a Josephem Trübswasserem spojili v jakýsi jihlavský autorský kruh (Otto Theodor Trübswasser o něm napsal v roce 1928 svou vídeňskou disertaci pod názvem Die Heimatdichtung des Iglauer Freundeskreis). Už roku 1900 však Filek Jihlavu opouští, působí v Brně a po čtyřech letech odchází už natrvalo do rodné Vídně. Od roku 1922 tam nastupuje do důchodu a 22. dubna 1949 umírá. V letech 1898-1908 vydával pro mládež časopis "Gaudeamus". Zcestoval Itálii, Dánsko, Německo a Švýcarsko a stal se autorem nejen mnoha oblíbených průvodců po krásách Rakouska (jako Der Wienerwald /spolu s Emerichem Schaffranem, 1924/, Wanderungen in Ennsthal /rovněž 1924/, Ein fröhliches Raxbüchlein /1925/, Vom Semmering bis Bozen /1928/, Besinnliche Wachaufahrt /1944/, Komm mit nach Schönbrunn /1944, druhé vydání 1948/, Komm mit in die Wachau /1948/, Komm mit in den Wienerwald /1949/), ale i několika knižně vydaných románů a novel. Jak píše Emerich Rudolf baron von Berghof (ps. E. Berghof, Boyer-Berghof) ve svém textu z roku 1919 Šumava a čím chce dnes oslovit svědomí Evropy, který je sice v českém překladu součástí webových stran Kohoutího kříže, stojí však za to tu pasáž opakovat i zde:

Vídeňský básník Egyd von Filek šťastně zachytil v jednom válečném románě psychiku tohoto lidu (v originále "die Psyche dieses Völkchens" - pozn. překl.), po staletí obývajícího prastarý pomezní val tváří v tvář pronikajícímu sem Slovanstvu.
To on také, samotným svým příjmením (spíše šlechtickým přídomkem, tj. "Edler von Wittinghausen" /"šlechtic von Wittinghausen"/ - pozn. překl.) odkazující naši pozornost k šumavskému hradnímu zátiší Vítkova Kamene, i básnicky cítil pokrevní příbuznost obyvatel Šumavy vůči jejich sousedům na jihu. Je to jedno jediné území, i geologicky spolu související "mezi Dunajem a Šumavou", jeden jediný lid na něm žijící, který nesmí být nikdy nikým rozdělen navzájem nějakou umělou hranicí.

- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Vídeň (A)