PLACIDUS HAMMER
Z kroniky německého gymnázia budějovického
Přívětivé město Budějovice při řece Vltavě (v originále "die freundliche Moldaustadt Budweis" - pozn. překl.), lichotivě také zvané "perlou jižních Čech", může se hrdě ohlédnout po množství vzdělávacích zařízení, která vyrůstají před jeho očima a která se, jak doufáme, rozvinou do květu.
Dokonale organizované obecné školy (Volksschulen), ústav hluchoněmých (Taubstummeninstitut), učitelský ústav (Lehrersbildungsanstalt), vyšší reálka (Oberrealschule), dvě státní gymnázia (Staatsgymnasien), bohoslovecký seminář (theologische Lehranstalt) vedle mnoha dalších škol soukromých - všechny ty školní instituce otevírají dokořán své pohostinné brány vědychtivé mládeži zblízka i zdaleka.
Ještě před sto lety tomu tak nebylo.
V jedné jediné farní škole probíhala tehdy nouzově elementární výuka; synové města museli tehdy odcházet do daleka, pokud chtěli nabýt vyššího vědeckého vzdělání. Se školami to v Budějovicích vypadalo truchlivě.
V jednotlivých menších městech se už přitom školství vzmáhalo, jako třeba v blízké Kaplici (Kaplitz), kde se za škole nakloněného faráře a pedagoga Friedricha Kindermanna, pozdějšího biskupa litoměřického, proměnila tamější škola ve vzorové zařízení, které se také příznačně nazývalo "die hohe Schule" (tj. "vysoká škola" - pozn. překl.) Také v městečku Frymburk (Friedberg) třímal tehdy zdatný školmistr Johann Maxandt ukazovátko coby vladařské žezlo své školy s takovým úspěchem, že její pověst byla hlasitě slyšet i jinde.
Za vlády Marie Terezie, té velké císařovny grandiozního ducha, počalo postupně ožívat i v Čechách školství tak zle utlačené za dob Ferdinandových (v originále "in den Ferdinandeischen Zeit" - pozn. překl.), zatímco Josef II. humánní účel tohoto školského obrození, započatého jeho matkou, prosazoval ještě důrazněji.
Také naše město při Vltavě se nemohlo vyhnout tomuto čerstvému dechu, který si razil cestu zatuchlým ovzduším učeben.
Už v roce 1755 se zabývali někteří měšťané, jimž šlo o blaho mládeže, plánem založit tu latinské školy (městské latinské školy byly vlastními předchůdci gymnázií - pozn. překl.); chyběla toliko hybná síla, která by dala tomuto záměru patřičný důraz.
Tuto sílu nalezl v sobě tehdejší fyzikus (tj. vlastně úřední lékař - pozn. překl.) bechyňsko-budějovického kraje (Bechin-Budweiser Kreis) MUDr. Ignaz Hartl, muž obsáhlých vědomostí a mnohostranné, významnými cestami vyzrálé zkušenosti, zároveň oděný hodností radního při budějovickém magistrátu.
Pln zanícení pro dobrou věc, výmluvný a energický, dokázal MUDr. Hartl v krátkém čase přesvědčit magistrát a měšťanstvo svobodného města Budějovice do té míry o nezbytnosti založení latinských škol, že už dne 28. května 1755 bylo schváleno na slavnostním shromáždění měšťanstva a zároveň byly podniknuty nezbytné kroky k tomu, aby bylo dosaženo i svolení vyšších míst, vytvořen základní kapitál a zajištěny i vhodné učitelské síly.
Zápal pro školskou otázku byl tak velký, že se ještě na tomtéž shromáždění jen od členů magistrátu podařilo složit jako základní kapitál na tehdejší dobu značnou sumu 3000 zlatých.
Stojí za to věnovat místo jménům oněch mužů, jejichž jednotliví potomci dosud žijí a které lze v prvé řadě považovat za zakladatele latinských škol. Byli to: primas města p. Mathias Walisch, městští radní Johann Eichler, Wenzel von Feldek, Jakob Daublebsky von Sterneck, Friedrich Hennemann, MUDr. Ignaz Hartl, Karl Gäth, Johann Denhart a Karl Gunner, dále městský sudí Johann Schmid a městský syndik (úředník, zabezpečující agendu městského úřadu - pozn. překl.) Johann Günther.
Bohatými finančními dary přispěli založení latinských škol i soudní přísedící Neweklowsky, Millauer, Wotapek, Wibus, Mischtiak, Schönpflug a další.
Právovárečné měšťanstvo nezůstalo pozadu, poněvadž se zřeklo ve prospěch založení celého ročního pivovarského výnosu v částce 6000 zlatých a nadto se připojilo k jiným darům z důchodů.
Jako učitele pro prvopočátek latinských škol bylo zamýšleno získat kněze tehdy vysokému uznání se těšícího řádu otců piaristů a toto přání i prosba o povolení nového učebního zařízení byla tehdejším krajským hejtmanem bechyňsko-budějovického kraje baronem von Netolitzkym po kladném posouzení postoupena jeho Veličenstvu císařovně Marii Terezii.
Jednání se protahovala. Teprve po pěti letech, dne 11. února 1761 došlo ke svolení vyšších míst s dodatkem, že učitelé z piaristického řádu mají kromě vyučování v jejich ústavech náležitého vyučovat mládež i matematice (v originále "auch in den Mathesi juvenili zu unterrichten" - pozn. překl.).
Nyní teprve bylo znásobenou silou započato se zřízením žádoucího školského zařízení.
Provinciál piaristů schválil uvolnit pro ně 4 učitele a žádal pro každého z nich na živobytí 250 zlatých.
Jako první místo pobytu byl nové instituci určen svatováclavský špitál (St. Wenzels-Spital), pozdější dělostřelecká kasárna (Artillerie-Kaserne), a to včetně jeho kostela (špitál založený už ve 14. století v Krajinské ulici č. 42-44, byl mezi lety 1830 a 1840 zbořen - pozn. překl.).
Poněvadž se ovšem tyto prostory ukázaly pro kolej i pro školy jako nedostatečné a nevhodné, byla ustanovena jako místo vhodné pro novostavbu školy a koleje stará, už nepoužívaná radnice.
Aby však mohly latinské školy započít s výukou už v roce 1762, byly mezitím nedaleko svatováclavského špitálu, pronajaty 4 měšťanské domy, které byly užívány zčásti k ubytování profesorů, zčásti jako učební místnosti.
Dne 3. ledna 1762 přijel do města provinciál piaristického řádu Jeremias Saudny s potřebnými učitelskými silami z moravského Mikulova (Nikolsburg) a 25. ledna došlo pak za jásotu obyvatel města ke slavnostnímu otevření latinských škol. 63 studujících mladíků vstoupilo do slavnostně vyzdobených tříd.
Velevážený měšťan a zdejší voskař Franz Tomaschek na své naléhavé přání první znamení školním zvoncem.
Prvým rektorem a školním prefektem se stal P. Georgius a Visitatione Beatae Mariae Virginis - jinak ženský řád Navštívení Panny Marie, salesiánky či vizitantky, kde mohou kněží působit jako zpovědníci - pozn. překl.).
V roce 1763 byl dne 13. srpna položen základní kámen k budově nové školy a koleje.
Na místě staré radnice, tam, kde dnes stojí biskupská rezidence, měla se tyčit důstojná školní novostavba.
V uspořádaném průvodu vydala se toho slavnostního dne mládež v doprovodu svých učitelů za zvuku bubnů a trubek k děkanskému kostelu. Vpředu aritmetisté a parvisté, následovali principisté, gramatisté a syntaxisté; za nimi syn úřadujícího purkmistra Gätha s městským znakem, následován poety, rétory a dospělými aritmetisty.
Po církevní slavnosti pohnul se slavnostní průvod ke staveništi.
Břeskné tóny trubek a víření bubnů zvěstovaly akt položení základního kamene městským děkanem, jímž byl tenkrát P. Xaverius Eichler. Když pak při čtení zakládací listiny zaznělo jméno Jejího Veličenstva císařovny Marie Terezie, přehlušilo vše hlaholné tisícihlasé "Vivat!", do něhož vzápětí vpadla hudba a rachot čestných salv ostrostřeleckého sboru šířil dál slávu té povznášející chvíle.
Dokument o položení základního kamene, opatřený podpisy členů magistrátu, městského děkana a profesorů, byl uložen prefektem školy spolu s mincemi tehdy platnými do plechové nádoby, spočinuvší při základním kameni, na který pak byl proveden obvyklý trojí symbolický poklep kladívkem.
Počet žáků nové instituce dosáhl mezitím počtu 240, než byla v roce 1769 školní budova dokončena a dne 16. září přesídlili učitelé i žáci radostně do jejích krásných, novotou zářících prostor.
Latinské školy ani jejich učitelé neměli v nich však přebývat nadlouho. Při zřízení budějovického biskupství v roce 1784 zvolil prvý jmenovaný biskup Johann Prokop hrabě von Schafgotsche s císařským svolením nově zbudovanou piaristickou kolej za svou rezidenci. Latinským školám byl bez dalšího vyjednávání vykázán jako budoucí sídlo múz v témže roce zrušený dominikánský klášter, který založil už v roce 1265 král Přemysl Otakar II. (v originále jen "König Ottokar II." - pozn. překl.).
Navýsost truchlivě bylo vylíčeno v pamětních záznamech toto přesídlení z přívětivých prostor nové koleje do zasmušilých zdí starého kláštera, zašlého a zpustlého, který byl toliko s vynaložením velkých finančních nákladů učiněn alespoň do jisté míry obyvatelným.
Když byl v roce 1804 při biskupství ustaven také filosofický institut se dvěma ročníky, byly předány učitelské posty na něm dočasně piaristickému řádu, než cisterciácký klášter Vyšší Brod (Hohenfurth), který byl jejich obsazením povinen, vychová vlastní pedagogické síly.
Roku 1812 bylo slaveno padesátileté jubileum otevření latinských škol.
Veledůstojný otec biskup hrabě Schafgotsche sloužil v gymnazijním kostele slavnostní bohoslužbu; P. Augustin Bill, prefekt gymnázia, muž hlubokého vědění, železné discipliny a šlechetného srdce, který dosud žije v dobré paměti Budějovičanů, pronesl slavnostní projev za obecných projevů pochvalného souhlasu.
V roce 1815 byli profesoři řádu piaristů zproštěni filosofické výuky a vyšebrodský klášter vyslal sem předepsaný počet 4 učitelů.
Byli to P. Vincenz Hauser, Cajetan Schopper, Ferdinand Anthofner a Leo Boehm, všichni doktoři filosofie.
Roku 1850 byla gymnaziální studia v Rakousku podrobena nové úpravě. Následkem ní došlo ke splynutí dosavadních dvou ročníků filosofie s šestiletým piaristickým gymnáziem a jejich sjednocením vzniklo i v Budějovicích úplné osmileté vyšší (hlavní) gymnázium (Obergymnasium) s německým jazykem vyučovacím.
P. Jakob Kellner, dosavadní prefekt piaristického gymnázia byl vyššími místy jmenován provizorním ředitelem tohoto sjednoceného vyššího gymnázia. Po rezignaci tohoto ctihodného muže starého zrna (v originále "Ehrenmann vom alten Schrott und Korn" - pozn. překl.) spravoval ředitelské záležitosti nějaký čas profesor přírodních dějin a ekonomie Joseph Koydl, učitel plný dobroty srdce a neúnavného zápalu pro svůj obor, který byl ovšem brzy poté, co strávil už 40 let v prachu školy, svého úřadu zbaven a propuštěn do zaslouženého důchodu. Uznání monarchovo ozdobilo hruď tohoto školského veterána zlatým záslužným křížem s korunou.
S počátkem školního roku 1851/1852 bylo seniorovi profesorského sboru Dr. Ferdinandu Anthofnerovi svěřeno provizorní řízení ústavu, ještě koncem roku 1851 byl pak týž jmenován skutečným jeho ředitelem. Dr. Anthofner působil už v roce 1815 na zdejším filosofickém institutu jako profesor matematiky a filologie.
Originální, živě čilý, bez falše a klamu, přitom nestranně přísný a přece pln vlídné dobroty, byl Dr. Anthofner veskrze poctivého charakteru a odtud i předmětem úcty svých početných žáků, k nimž se ve vděčné vzpomínce počítá i pisatel těchto řádků.
Želbohu byl tento zasloužilý muž již koncem školního roku 1851/1852 odvolán do svého kláštera (rozuměj vyšebrodského - pozn. překl.) a tam v květnu 1859 i skonal.
V srpnu 1852 byl současný ředitel ústavu pověřen provizorním výkonem ředitelských záležitostí; v roce 1855 došlo pak výnosem slavného ministerstva kultu a vyučování (v originále "mit h. U.-M.-E." - pozn. překl.) z 20. prosince ke jmenování téhož skutečným ředitelem.
V září roku 1862 bylo gymnázium prohlášeno německým, zároveň však bylo přikázáno zřízení paralelních tříd s českým jazykem vyučovacím.
Výnosem slavného ministerstva kultu a vyučování z 5. prosince bylo schválena naléhavě nezbytná přístavba gymnázia a obnos 26 306 zlatých preliminován cestou odpočtu ze studijního fondu. Ke staré budově bylo připojeno nové dvoupatrové křídlo, k čemuž veledůstojný pan provinciál řádu piaristů Dr. Laurenz Zink ochotně postoupil nejkrásnější část zahrady koleje.
Nejvyšším rozhodnutím Jeho Veličenstva císaře z prosince 1867 bylo na konci ¨školního roku 1867/1868 nařízeno rozpuštění 4 českých paralelních tříd a jejich přenesení do Třeboně (Wittingau) jako nižšího reálného gymnázia.
Poměry zcela zvláštní povahy panovaly až dosud na našem německém gymnáziu.
Především to bylo účastí pěti složek, které se na existenci ústavu podílely.
Společenství, které bylo, jak jsme shora viděli, zakladatelem latinských škol, tj. piaristický řád, stavěl 7, klášter Vyšší Brod podle smlouvy 5 učitelů; stát pomáhal tu hmotně zčásti, kde chybělo - a chybělo hmotně opravdu mnoho.
Toto smíšené hospodářství bez jednotícího bodu mohlo sice být s nesnázemi a starostmi nějak provozováno, musilo však při nárocích nynější doby ztrácet půdu pod nohama.
Ve správném ocenění těchto poměrů stáhl veledůstojný provinciál řádu piaristů vládní rada Dr. Laurenz Zink pro rok 1871 počet svých řádových učitelů na pouhé dva; společenství přikročilo následkem toho k prosbě o převzetí gymnázia do správy státu; klášter Vyšší Brod nabídl se i nadále k tomu, že bude poskytovat 5 učitelů.
Nejvyšším rozhodnutím Jeho Veličenstva císaře ze dne 11. června 1871 bylo budějovické německé gymnázium povýšeno na gymnázium státní.
Dne 17. června přijel sem z Vídně pan ministerský rada, Jeho Vysokoblahorodí Dr. Adolf Ficker, aby sám přátelsky předal toto poselství, pro město Budějovice tak významné.
Prvního důstojného zasvěcení se novému státnímu gymnáziu mělo dostat událostí stejně nečekanou jako radostnou.
Dne 21. července 1871 poctila cestou po Čechách náš ústav svou vzácnou návštěvou Jeho císařská Výsost korunní princ Rudolf.
Poníženě zdraven učitelským sborem prošel následník císařův špalíry žáků, rozestavených po chodbách koleje, vlídně se tu a tam k některému z nich obrátiv několika slovy. Poté mu byli ve slavnostně vyzdobeném sále představeni jednotliví učitelé, Jeho císařská Výsost se zapsala Svým vznešeným jménem do pamětní knihy gymnázia a za nadšeného provolávání slávy z úst učitelů i žáků opustila ústav, který uchová provždy živou památku na tento šťastný den v srdcích mládeže.
Programm des Deutschen Staats-Gymnasiums veröffentlicht am Schluße des Schuljahres 1872 unter Mitwirkung des Lehrkörpers von der Direktion, s. 34-38
Karl Placidus Hammer se narodil ve Velichově (Welchau) u Ostrova nad Ohří (Schlackenwerth) dne 15. března 1815. Den předtím došlo na vídeňském kongresu k zavržení Napoleonovu a svět, alespoň Rakousko tedy, se zdál směřovat k mírnému řešení všech dobových problémů. Právě piaristický řád, téměř zaniklý za francouzské revoluce, zdál se být vhodným nástrojem "humanitas austriaca", opravdové restaurace křesťanských hodnot zejména rozvojem školství. Po skončení svých gymnaziálních studií se stal mladý Karl Hammer piaristou a přijal řádové jméno Placidus, jehož význam je "tichý, klidný", což samo jako by odpovídalo ideálu doby. Kromě toho studoval na filosofickém institutu v Budějovicích, jak se o tom v předchozím textu sám zmiňuje. Po absolvování teologických studií se připravoval k učitelskému úřadu a vykonal příslušné zkoušky způsobilosti, působil pak po čtyři roky na budějovické c.k. diecézní krajské hlavní škole (Kreishauptschule) a zároveň jako učitel praktické metodiky na učitelském ústavu, zvaném tu tehdy "Präparandenkurs" (byl to vlastně, abych vysvětlil i svůj zájem o osobu Hammerovu, předchůdce onoho "pedagogického institutu", na kterém jsem v raných letech šedesátých dvacátého století v tomtéž městě sám studoval). V roce 1840 byl jmenován učitelem budějovického gymnázia, v roce 1844 přešel jako prefekt na Theresianum ve Vídni, působil od roku 1845 téměř po pět let jako učitel na c.k. pražském Novoměstském gymnáziu (Neustädter-Gymnasium), z Vídně pak, kde ještě 1849 krátce profesoroval na tereziánské akademii, byl posléze 1850 povolán opět do Budějovic na lyceální gymnázium (Lyceal-Gymnasium). Místodržitelským dekretem ze srpna 1852 tu byl ustanoven provizorním a ministerským výnosem z prosince 1855 pak skutečným ředitelem ústavu, jak to ostatně sám popisuje ve své školní kronice. Tehdejší učitelský sbor sestával z následujících jmen: P. Placidus Hammer, ředitel, dále vyšebrodští cisterciáci P. Ottokar Haug, P. Julius Kroner, P. Richard Mutz a P. Ludwig Pecho, piaristé P. Isidor Porazil, P. Willibald Schörner, P. Emanuel Eiselt, P. Eusebius Durdjk, P. Gratian Kauzky a P. Narziß Negedly, konečně pak světský kněz Wenzel Šimerka namísto páté učitelské síly, obsazované klášterem vyšebrodským. Za ředitelování Hammerova bylo piaristické gymnázium prohlášeno roku 1862 německým a 1871 státním, on pak i poté ještě jeho provizorním ředitelem, než v únoru 1873 odešel na penzi. Piaristická kolej budějovická, jejímž byl v šedesátých letech rektorem, byla roku 1871 zrušena, poněvadž řád odtud své příslušníky odvolal. Placidus Hammer zesnul v 83 letech věku ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) 28. března 1898. Podle svědectví Matthiase Kocha, jednoho z jeho nástupců ve funkci ředitele budějovického gymnázia, byl to muž elegantního a příjemného zjevu, pro svou laskavost a ochotu ve společenských kruzích i u svých žáků oblíbený a také respektovaný. Pro jeho historický cit a také skromnost hovoří fakt, že jako předchůdce svých snah jmenuje dvě venkovské školy v Kaplici a Frymburku, které činí dějinám německy mluvící Šumavy opravdovou čest.
- - - - -
* Velichov / České Budějovice / † † † Wiener Neustadt (A)
