FRITZ HUEMER-KREINER

Heimat

Wo der Schwarzau kühle Wellen
Fließen um Deutsch-Beneschau
Und von Stein zu Stein dann schnellen,
Liegt unsrer Heimat schönster Gau.

Wo hoch vom Berg das Kirchlein winkt
Und hell vom Turm die Abendglocke klingt,
Im Herrnteich dunkel träumt der Hohe Stein,
Dort ist mein Gollnetschlag, dort bin ich daheim.

Wo in Hermannschlag, vom "Hof"gekrönt,
Sich an das Bächleins Rand hindehnt
Feld und Wies' und Haus an Haus
Sah ich oft ins Heimatland hinaus.

Wo ein Tal langerstreckt,
Rings von Hügeln eng verdeckt,
Von Feldern und von Forsten bunt umsäumt,
Ottenschlag seithalb der Straße träumt.

Wo ich erlebt der Jugend Märchenreich,
Wo ich gebadet oft im Kanzelteich,
Wo ich gelauscht der Sage Wort,
In Litschau war's, dem trauten Ort.

Wo kühle Quellen dem Boden entspringen
Und Hirtenlieder durch die Sommernacht klingen,
Wo der Thomasberg ins Land grüßt weit,
Liegt Kleppen in stiller Einsamkeit.

Wo an Bergeslehne ein Dörflein fein
Wie Gold erstrahlt im Sonnenschein,
Verlebt ich manchen schönen Tag.
Dir gilt mein Gruß: Groß-Heinrichschlag.

Wo man im Frühling den Kuckuck hört
Und im Herbst der Hirschschrei des Waldes Ruhe stört,
Wo's Sophienschloss erfreut des Waidmanns Blick,
Träumt Schwarztal vom Glas und vergangenen Glück.

Wo hinterm Berg im Sonnenschein
Pilsenschlagl liegt, dies Dörflein klein,
Umgeben von Wiesen grün,
Dorthin oft meine Gedanken zieh'n.

Wo die Straße nach Gratzen geht,
Hart am Wege ein Dörflein steht,
Das weit und breit einem jedem bekannt,
Seit alther wird es Waldetschlag benannt.

Wo Hardetschlag am Berge lehnt,
Dahin sich Herz und Seele sehnt,
Hier verlebt im Freundebunde
Ich manche schöne Jugendstunde.

In der Nähe, in der Ferne
Gleiten meiner Sehnsucht Sterne
Am Firmament in ew 'ger Spur,
Der Heimat gilt mein Schaffen nur.

Domov

Kde zhlíží se ve chladné vodě
můj Benešov, ten nad Černou:
to odtud jsem už provždy rodem,
sem patřím láskou nezměrnou.

Kde kostel ve Klení se vine
k horám, zvon klekání tě mine.
Vysoký Kámen, česky zvaný Slepice,
temně se zhlíží v Panském rybníce.

Kde Kuří tam v klínu vrchů leží,
bystrý potok lukama dál běží.
Za houfcem chalup pěkná pole
je vidět, jakož i kraj kolem.

Kde úval se prostírá,
věnec kopců jej svírá,
s poli a lesy hoví si tu
Dluhoště stranou cesty vskrytu.

Kde v dětství jsem jak ve snu stával,
Kancléřský rybník přeplouvával
a bájí slýchal dávná slova,
tam na skok už je do Ličova.

Kde v lesích vytryskají prameny
a písně pastýřů jsou nocí zmámeny,
kde Tomášský vrch rozkládá se,
leží ves Klepná v tiché kráse.

Kde v úbočí na slunci září
jak úsměv na nebeské tváři
Velký Jindřichov, dávný sen,
tam coby chlapec býval jsem.

Kde zjara zněl kukaččin hlas,
na podzim zvuk jelení říje zas,
byl lovecký ráj v zámku na Žofínu,
Černé Údolí v sklářské slávy stínu.

Kde za horou jen o kus cesty dál
bys už dnes Polžov ani nehledal,
tam v lukách zelenavých
aspoň vzpomínky svátek slaví.

Kde cesta je do Nových Hradů,
tam ves jinou potom najdu,
široko daleko ji tu znají,
zdávna Valtéřov nazývají.

Kde Hartunkov si tiše sní,
srdce i duši rozezní
dávná hodinka z mladých let
s kamarády snad naposled.

Jak zblízka, tak i tam z povzdálí
hvězdy mne touhou zajaly.
Tou věčnou stopou poznova
vcházím do kraje domova.

Hoam!, 1990, s. 17-18

O otloukaném buku nedaleko Jedlice

Stranou Nových Hradů (Gratzen) sní na odlehlé samotě vzdálena světu ves Jedlice (Göllitz - dnes ovšem zcela zaniklá - pozn. překl.). Zde se prý měla na konci třicetileté války odehrát významná bitva, podle některých svědectví poslední té obrovské vojny vůbec. Tehdy tu měli Švédové zahrabat svou vojenskou pokladnu a aby nezapomněli, kde se tak stalo, pobili blízko stojící buk hřeby do podkov a jiným ostrým železem. Tu pokladnu zkoušeli po několikrát najít v zemi, vždycky ovšem bezúspěšně. Strom ještě stojí a skutečně by právě pro to množství v něm už dávno zarostlého železa všeho druhu nebylo nijak snadné ho porazit. - Pověst dále praví, že pokud se "otloukaný buk" ("Peckte Buche") nepodaří brzy skácet, rozhoří se v jeho blízkosti ještě strašnější boj než dávno v minulosti.

P.S. Pověst z autorovy knihy Sagen aus dem südlichsten Böhmen (1938) má varovný konec, který se naplnil už tím, že Jedlice po druhé světové válce zmizela zcela ze zemského povrchu po vyhnání jejích obyvatel a následkem následného spuštění "železné opony". Obec prý vlastně stála dříve na rakouské straně (což v dobách monarchie mělo ovšem sotva nějaký význam: šlo o jednu říši), ale právě po švédském útoku ji kdysi v závěru třicetileté války lidé zcela opustili. Z "české strany" byla pak německy mluvícími obyvateli osídlena znovu, katastrof však není nikdy konec. Snad nyní, kdy buk definitivně zřejmě už začátkem 21. století sám dožil, nehrozí tu už alespoň žádná bitva, byť ta "studená válka" je k šíření zkázy nijak nepotřebovala.

Zuaversicht An d'Hoamat 'n Glaub'n kann uns neam'nd raub'n. Und dö Hoamatliab Stöll'ns uns scho goar nöt, dö Diab! Wia d' Föls'n, so hoart, San mia in unserer Oart; Und druck'ns uns a nieda... Hoam kemma wieda!	Pevná víra Víra v domov je štít, tu ti nemůžou vzít. A že máš ho tak rád, to teprv je napořád! Jako kamenům skal pevnou víru nám dal Bůh a jednou i dá ti den, tam domu se vrátit!
Glaube und Heimat, 1999, č. 2, s. 17
Waldweihnacht* Leise sinkt die Dämm'rung nieder, Weiße Flocken wirbeln sacht Und zum Himmel tönen Lieder Durch die stille, heil'ge Nacht. Hin zum Kirchlein stapfen Fromme Durch das weißbedeckte Land. Still erklingt von fernen Dome Weihnachtsglocken trauter Klang. In der Krippe ruht das Kindlein, Das den Frieden uns gebracht, Nun aus seinen dünnen Windlein Selig uns entgegenlacht. - Über Feld und Wies' und Haine Ruht der Segen dieser Nacht, Schneebereift sind Strauch und Bäume In des Böhmerwaldes Pracht.	Šumavské Vánoce V soumraku se snáší tiše rej vloček. Ten něžný sníh... nese pozdrav z nebeříše, třpyt všech písní vánočních. Zdaleka se krajem bere ke kostelu dlouhý řad. Duní zvon a cestu šerem vlídným hlasem dává znát. V jeslích leží Jezulátko, které přišlo spasit nás. Jeho očka tváří sladkou šíří úsměv samý jas. Přes luka, pole i lesy vstříc tou nocí žehná nám. Šumava je pod nebesy bílý, ojíněný chrám.
Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 99
Der Heimatforscher Während da draußen im Sonnenschein Ihr freut euch im lachenden Leben, Sitzt er bei seinen Büchern allein, Um - Toten das Leben zu geben. Von alten Rechten sucht die Spur In muffigen, schweren Scharteken Mit Lederrücken und Seidenschnur Und goldglänzenden Messingecken. Von ferner Geschlechter Herrlichkeit - Längst modernd geborgen in Gruften - Von Heldentaten, von Freud' und Leid Liest in vergilbten Schriften. Sein Dasein erfüllt heilige Pflicht: Er trennt die Wahrheit von Sage, Vergangener Zeiten flackernd Licht Trägt er in unsere Tage.	Vlastivědný badatel Zatímco vás venku sluneční svit zalévá smavý bez ustání, on chce dát mrtvým znovu žít, když kdes nad knihami se sklání. Hledá dál stopy dávných práv ve svazcích smolných jak od sazí z kožených hřbetů má bolehlav, z kutí vazeb zlatou mosazí. Všech těch dávných rodů nádhera - dlouho v svých hrobech práchnivějí - ho jímá, když až do večera bledne zapadlými ději. Povinnost cítí přesvatou oddělit od plev zrno, ze zašlých časů zvěst zavátou sem do našich dnů zahrnout.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1951, č. 36, s. 75

Narodil se 7. dubna 1908 v Benešově nad Černou, kdysi i česky zvaném Německý Benešov. Otec byl hornorakouský kosař, matka jihočeská Němka, od babičky slýchal vyprávět celé rodinné historie, nejvíc mu však vyprávěla sama ta hraniční zem, rodné městečko, jehož několikasvazkové dějiny po něm ostatně zůstaly v rukopise. Venkovský učitel, autor mnoha článků o kdysi tak zabydleném buquoyském Kaplicku a Novohradsku, jejich počet prý dosáhl nakonec čísla dva tisíce, zemřel den po svých šedesátinách 8. dubna 1968 v rakouském Hörschingu u Lince. Už ve svých 17 letech začal psát do českobudějovického časopisu Waldheimat, do Budweiser Zeitung, ale i do pražského německého listu Bohemia a Sudetendeutsche Tageszeitung. Do vyhnání bylo těch prací na 600. Přátelil se a dopisoval si s Hansem Watzlikem, Hansem Multererem, Matthäusem Klimeschem, Reinholdem Huyerem, Valentinem Schmidtem, do rodného Benešova za ním jezdíval profesor Gustav Jungbauer. Ani po nuceném odchodu neustal věřit v návrat. Je to cítit z každé řádky toho člověka, jehož slovo bylo jakoby vyčteno z úst starých pamětníků, nalezeno kdesi v podstřeší starých domů, far a radnic. Předával jen dál, co mu řekl ten kraj. Je to snad málo? Byl to nejspíš právě on, kdo pod pseudonymem Friedl von der Au složil k odhalení památníku Adalberta Stiftera roku 1936 v rodném Benešově nad Černou (Deutsch-Beneschau), tehdy ovšem i česky zvaném Německý Benešov, velkého kamene s reliéfem klasikovy tváře doslova na břehu říčky Černé v údolí už před památníkem jmenovaném Stiftertal, tj. zřejmě právě v onom benešovském "Au" (snad se pseudonym odvolává i na středověkého Hartmanna von Aue) báseň, která je sama hádankou jako onen pseudonym, pod nímž ovšem uveřejnil roku 1938 v čísle 32 a 33 listu Budweiser Zeitung i medailon a soupis prací svého přítele a vzoru Reinholda Huyera (1850-1928). Tu báseň otiskujeme s českým překladem i "rozluštěním" (rozumí se, že v německém originále narážky na tituly Stifterových děl nejsou zvýrazněna kurzívou) :

Heimattraum

O lass mich der Heimat Stimme lauschen,
Die mächtig aus dem grünen Hochwald dringt.
Wie das Kondor stolzes Schwingenrauschen,
Wo des Waldbrunnens Murmeln traulich klingt.
Nach des Dichters Land lasset mich ziehen,
Eh' der Nachsommer die Haare mich graut
Wo der Kuss von Sentz' mir war verliehen,
Da ich den schönen Gau zuerst geschaut.

Feldblumen blühen und bunte Steine
Säumen schmückend den Waldsteig fein,
Der beschrieb'ne Tännling grünt am Raine
Und lädt den Waldgänger zum Rasten ein;
Das Heidedorf grüßet aus der Ferne,
Die Narrenburg winket von Bergeswand
Und, befolgend seine Schicksalssterne
Ziehet Witiko ein ins Böhmerland.

So erlebt ' im Traum ich seine Werke,
Das alte Siegel gab mir Freud' zur Stund',
Die Mappe des Urgroßvaters Stärke,
Hagestolz lehrte mir mit weisem Mund.
Es war der fromme Spruch zum Geleite
Mir oft bei meinem Schaffen, Treiben, Tun:
Drum stets - in der Heimat, in der Weite,
in Stifters Gäue meine Träume ruh'n.

Sen o domově

Chci zase slyšet hlasy domova,
zelený hvozd tam pryskyřicí voní,
kondor svá křídla k letu hotová
rozestřel, k nebi lesní pramen zvoní.
Dál láká k sobě básníkova země,
byť pozdní léto vlasy ojíní,
sentzovský polibek tam slétl ke mně,
když poprvé jsem šel tou svatyní.

Tady, kde končí polní květiny,
pestré kameny tají lesní stezka.
Popsaná jedlička! Cit nevinný
k ní lesní poutník připsal zpodnebeska!
Vesnička na pláni zve dál,
hrad bláznů dosud stojí v hoře němý,
a tam, kam osud volá ho a král,
táhne zas Vítek z jihu českou zemí.

Tak ve snu ožívá to velké dílo
z kroniky našeho rodu zrozené.
stará pečeť stvrdí tu chvíli milou,
starý mládenec radit nezapomene.
Veď mne dál, Stifterovo zbožné slovo,
na nepokojné cestě životem:
ta tichá domovina básníkova
je i mého snu zaslíbená zem.

Glaube und Heimat, 1992, č. 3, s. 37

- - - - -
* Benešov nad Černou / Jedlice / † † † Hörsching (A)