FRANZ HÜLLER

"Zde básník zemřel."

Doslov ke knižnímu vydání posledního nedokončeného rukopisu Adalberta Stiftera

..."Ne nadarmo jsem se té knihy bál - a napsat jsem to musil, poněvadž je to jedna stránka, a já se domýšlím že dokonce taková krásná stránka mé duše."

Adalbert Stifter v dopise nakladateli Gustavu Heckenastovi ze dne 16. února 1847

"Hier ist der Dichter gestorben." - Tak alespoň to slavnostními tahy napsal Stifterův věrný přítel, profesor linecké reálky Johannes Aprent, jako strážce jeho pozůstalosti na okraj poslední strany rukopisu s titulem "Mappe meines Urgroßvaters" (česky vyšlo v překladu Ladislava Hegera pod českými názvy "Z kroniky našeho rodu" /1959/ a "Paměti mého pradědečka" /2003/; ačkoli jsem druhý z titulů upřímně odmítal, byl jsem iniciátorem i editorem té reedice v hornoplánském nakladatelství Srdce Vltavy - pozn. překl.). Vyplnilo se tím Stifterovo tušení vlastní smrti. Když v posledních bolestiplných dnech jeho života bolesti na několik okamžiků ustaly a poskytly básníkovi klamný dar oddechu, nechal si donést rukopis svého nejmilejšího díla, jemuž se pokoušel vtisknout v těch měsících před koncem novou podobu a hodlal v tom pokračovat. - Síly jej však brzy znovu opustily a on se slzami v očích na smrt truchlivých odložil ty listy papíru a hlesl: "Hieher wird man schreiben: hier ist der Dichter gestorben." (tj. "Tady bude psáno: Zde básník zemřel." - pozn. překl.) -
Dílo "Die Mappe meines Urgroßvaters" bylo Stifterovým milovaným, avšak také problémovým "děckem" (v originále "Stifters Lieblingskind, aber auch sein Sorgenkind" - pozn. překl.) Po celý život se ho takříkajíc nepustilo. Je to jeho "Nedokončená". Neméně než čtyři rozsáhlé textové verze vytěžil z té látky, od letmých povídkových črt (v originále "von sprunghaften Novellenskizzen" - pozn. překl.) ve Witthauerově (Friedrich Witthauer /1793-1846/, vídeňský spisovatel a vydavatel - pozn. překl.) časopise "Wiener Zeitschrift" (celý titul periodika zněl "Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode" - pozn. překl.) z let 1841 a 1842 počínaje až k dvousvazkovému epickému románu z posledních měsíců svého života. Když už pokročil téměř doprostřed druhého dílu, vyrazila mu smrt doslova pero z ruky. Autor v té poslední verzi dosáhl toho nejušlechtilejšího textového tvaru, o němž po celý svůj život snil.
Právě toto dílo bylo však odsouzeno k tomu, aby až do našich časů (psáno v roce 1939 - pozn. překl.) dřímalo v rukopise, poněvadž Johannes Aprent postrádal smysl pro velkou, obsáhlou epickou semknutost ("umspannende epische Geschlossenheit") této Stifterovy prózy. Byl to hřích spáchaný nejen na díle samém, nýbrž i na duchu Stifterovy pozdní tvorby vůbec, když Aprent v roce 1870 v 1. díle Stifterových "Vermischte Schriften" vydal z rukopisu jen spolu nesouvisející zlomky, které mu připadaly jako nové vůči verzi vyšlé jako 3. svazek Studií (1847). Nadto zasáhl mnohokrát do textu díla. To však, že se v roce 1939, kdy už je k dispozici úplný text, německému lidu nabízejí tyto Aprentovy výseče a nadto jsou činěny pokusy jeho postoje ospravedlnit, dá se přičíst snad jen nakladatelsko-obchodním důvodům. Je to, jakoby se to nádherné torzo, které velký mistr nestačil uzavřít, ještě více komolilo a znetvořovalo. Názor, že sám Stifter by poslední verzi "Mappe" sotva zveřejnil v podobě, v jaké nám ji zanechal, prohřešuje se vůči opakovaným výrokům jejího autora, ba do jisté míry proti jeho poslední vůli. "Von der Mappe liegt der I. Band schon lange druckfertig" (tj.: "I. díl 'Mappe' leží už dlouho hotov k tisku" - pozn. překl.), píše Stifter dne 11. prosince 1867, tedy nějakých šest neděl před smrtí, svému nakladateli Heckenastovi.
Tato poslední verze textu "Mappe meines Urgroßvaters" představuje Stifterův odkaz, nutně hodný úcty ("ehrfürchtgebietendes Vermächtnis"). Spisovatel stojí tu před námi jako svrchovaně tichý a mírný vychovatel německého člověka, dosahující tu ve svém posledním díle ze všech mravního majestátu, který je téhož rodu jako ty zbylé z trojice vrcholů jeho pozdní tvorby, totiž "Pozdní léto" (Nachsommer) a "Vítek" (Witiko), k nimž se nejen řadí, ale které mravním dalekozrakem dokonce přesahuje. "Vítek" je Stifterův epos heroický, "Mappe" pak epos idylický, oba přitom vrostlé do šumavské země ("in die Landschaft des Böhmerwaldes hineingebreitet"). Tak jako se Vítek zvedá vzhůru z tonoucího rodu, aby vstoupil do velkého dění světa a v mocném hvozdu založil nové sídlo kmene, tak roste také doktor Augustinus, syn prostého rolníka z lesního kraje, v činném působení lékaře, dobrodince a šiřitele kultury do lidského společenství svého domova. Toto lidské společenství získává v "Mappe" osobitý stifterovský rys: projevuje se v rámci široce se větvící šumavské osady nejen v hospodářském a kulturním, nýbrž i v mravním spolužití. Lidský kontakt se stává výchovou. Jako ve "Vítkovi" žije i v "Mappe" vůle zakládat a budovat, vůle k rozkvětu a k rozvoji. Všechno jednání však proniká vůle k mravnímu povznesení společenství lidí. Jako v "Pozdním létě" se tu probouzejí sklony ke zušlechtění života, k jeho naplnění krásou a přesto i k uchování všeho už zdávna osvojeného. Selský život je představen jako nejryzejší a nejzdravější lidský řád. Ve všem cítění a myšlení tajemně šumí les, tiše útěšný a konejšivý, jako něco vznešeného, ležícího vně malicherné pozemské strasti. "Ich aber hatte nun den schönen Wald wieder, der mir bisher gleichsam verfinstert gewesen war." (tj.: "Já však měl teď znovu ten krásný les, který mi dosud byl jakoby zastřen temnou chmurou." - pozn. překl.)
Co však propůjčuje této poslední práci Adalberta Stiftera hodnotu věčnou, je světový názor, který nás oslovuje z celého, vlastně každodenního života jejích literárních postav. Stifter vidí ve své hluboké, až nevědomé německé mystice podobně jako Mistr Eckehart mravné konání jako vyplnění božského záměru. Káže nám tichý heroismus každodennosti. Osud a bolest, utrpení a neštěstí musejí být v tomto životě překonány tím, že se každý z nás bude snažit být dobrým a činným člověkem. "Gott brauchte einen Engel im Himmel, und einen guten Menschen auf Erden, darum mußte sie sterben." "Durch den Segen, der aus dem Schmerze in die Taten fließt, kommt die Erwartung eines Heils, und das Heil erscheint in der Empfindung der Taten." (tj. "Bůh potřebuje anděla v nebi a dobrého člověka na zemi, a proto musela zemřít." "Požehnáním, které z bolesti plyne v činy, vzchází očekávání spásy a spása se jeví v citu pro činy." - pozn. překl.)
Toto tiché, ryze německé, nadčasové literární dílo ("stille, echt deutsche, zeitlose Dichtung") bylo až dosud ve své zázračné celistvosti německému lidu neznámo. Na jaře 1939 mohlo být jako XII. svazek velkého pražského souborného vydání spisů Adalberta Stiftera zpřístupněno nejprve omezenému okruhu německého čtenářstva. Podrobná předmluva uvádí nás tam do historie zrodu tohoto ve své původnosti nejvlastnějšího (v originále "ureigensten" - pozn. překl.) Stifterova literárního výtvoru a jeho myšlenkového světa. Nyní je pak Sudetendeutscher Verlag jako jediné nakladatelství (rozuměj Sudetendeutscher Verlag Franz Kraus v Liberci /Reichenberg/, tj. v sídle nově po záboru pohraničních oblastí vzniklé "Sudetengau" - pozn. překl.) schopno dát tuto poslední verzi "Mappe meines Urgroßvaters", nově přehlédnutou podle zanechaných originálních rukopisů básníkových, v lidovém vydání do rukou nejširších vrstev německého národa. Kéž se projeví ve svém mírném, vznešeném působení! Snad navenek torzo, snad Stifterova Nedokončená, v niterném tvaru souzní však svým nádherným dokonáním.
Poněvadž toto lidové vydání vychází bezprostředně z podoby originálního autorského rukopisu, nedokázali jsme se rozhodnout k tomu, abychom Stifterovu interpunkci a jisté smysluplné zvláštnosti jeho pravopisu znásilňovali ve prospěch dnes platného úzu. Ten, kdo se zaposlouchá do zvukového spádu pozdní Stifterovy skladby, všimne si např., že čárka je epickou pomlčkou klidné, bezčasové, téměř slavnostní promluvy. To rytmické členění vypravěčova podání houfně se vyskytující čárkou si ze Stifterovy prózy prostě nelze odmyslit. Na druhé straně chybí čárka na místech, kde je pauza dána už samotným pořadím a významem slov. Z ostatních Stifterových pravopisných zvyklostí byly zachovány jen ty jednotlivosti, ve kterých se dnes malými písmeny psané slovo, zbavené někdejší ceny, objevuje dosud ve své původní síle podstatného jména (v němčině uvozeného jak známo velkým písmenem - pozn. překl.) a v nichž si jednotlivé součásti dnes ustálených složenin (např. předložka či příslovce) uchovaly svou původně samostatnou podobu. Vydání díla, jakým je "Die Mappe meines Urgroßvaters", je něčím jako restaurování staré malby, na kterou člověk nerad vztahuje ruku, před níž jen stane v němé úctě.

Ústí nad Labem (Aussig), Sudetská župa (Sudetengau), v prosinci 1939.

Dr. Franz Hüller

Podivná je paradoxně přímo datace, která provází tyto úvahy o mravní velikosti německého člověka ve světle Stifterova odkazu. V září roku, kdy byly psány, vstoupila Německá říše do války "za nový svět a novou Evropu" a v červenci 1943 Rudá armáda zahajuje po porážce a kapitulaci hitlerovské armády v lednu a v únoru u Stalingradu protiofenzívu na ruské frontě. Konce známe, a to i pro Stifterovu Šumavu. Dovolávat se velkého autora je čímsi běžným v každé době, za války však "tichý heroismus každodennosti" pomáhal tragicky přímo připravovat budoucí německý osud. Nejlépe asi bude demonstrovat ho na tom osobním osudu autora originálu knižního doslovu. S "vrchním studijním radou" (Oberstudienrat) prof.h.c.Dr. Franzem Hüllerem, zesnulým 19. listopadu roku 1967 v 83 letech svého věku v bavorském Prien am Chiemsee, odešel po Augustu Sauerovi, Gustavu Wilhelmovi a Josefu Nadlerovi, jak alespoň uvádí nekrolog Morize Enzingera ve VASILO, tj. Vierteljahrsschrift - Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich (kupodivu je v něm tisková chyba v uvedení místa úmrtí "Prim/Chiemsee"), jeden z posledních průkopníků stifterovského bádání. Narodil se 6. února 1885 v Kraslicích (Graslitz), položených 30 km na severozápad od Karlových Varů (Karlsbad) a osídlených ve třináctém století klášterem v bavorském Waldsassen, jako deváté dítě v rodině výrobce hudebních nástrojů. Otcova firma (Emanuel Hüller) byla široce známa a ceněna v Rakousku i v Německu. Po vychození obecné školy navštěvoval chlapec jezuitské gymnázium v Bohosudově (Mariaschein). V septimě je však opustil a přešel na gymnázium do Doupova (Duppau), kde pak i maturoval. Na otcovo přání měl studovat na kněze, ale pražskou bohosloveckou fakultu opustil hned po prvním semestru a během letního semestru 1905 se už pak věnoval germanistice¨spolu s latinou a řečtinou. Už v Bohosudově se spřátelil s Josefem Nadlerem, bydleli teď spolu na studentském bytě, po německu "auf gemeinsamer Bude" a zůstali si do konce života lidsky velmi blízko. Jejich učitelem byl August Sauer. To jeho rektorská řeč v roce 1907 prý dala Nadlerovi podnět k později napsaným Dějinám německé literatury podle kmenů a oblastí, které tolik obdivoval Hugo von Hofmannsthal a které jejich autor ovšem za nacizmu znovu přepracoval v duchu doby. Už 1907 začala i Hüllerova spolupráce na souborném vydání Stifterova díla (Sämtliche Werke - SW) seminární prací o slavné próze "Abdias", pokračující úvodem ke 3. svazku SW (1911), vzniklém ze zmíněné seminární práce. V roce 1910 získal Franz Hüller doktorský titul. Z práce na dalších svazcích SW vyšla v roce 1930 i první podstatná monografie o Stifterově románu Vítek. V roce 1939, kdy byl v Ústí nad Labem, kde Hüller učil, napsán doslov, tvořící naši textovou ukázku, se tam také oženil a dva roky nato se mu tam narodila dcerka. Vyhnání je postihlo plnou silou. Než našel nový domov v Prien am Chiemsee, prošel pěšky Saskem a Durynskem a musel pracovat v lese i při těžbě rašeliny. 1947 se stal pomocným učitelem v bavorském Rosenheimu a tři roky nato byl po dosažení důchodového věku penzionován. Mohl teď znovu začít s vědeckou prací. V roce 1960 mu rakouský ministr školství udělil za zásluhy o stifterovské bádání titul profesora honoris causa. Jako pravý vědec si dokázal uchovat apolitičnost až naivně "nadčasovou", připustíme-li, že se pokusil "pronést" svého Stiftera dobou tak plnou šílenství. Když ve Stifterově roce 1938 ohlašoval Hüller v časopise "Ackermann aus Böhmen" do dvou let dokončení SW, jejichž vydání započal August Sauer v Praze roku 1901, jistě netušil, že 25. svazek, který připravil, vyjde až roku 1979 v Hildesheimu, 12 let po jeho smrti a 40 let po svazku předchozím (24. vyšel 1939 rovněž v Liberci). Snad to se Stifterovým odkazem v takové době jinak ani dopadnout nemohlo. Franz Hüller měl ještě jedno nesplněné přání. Jako se Stifter poslední verzí "Mappe" vracel do šumavského dětství a mládí a ten návrat právě jí uskutečnil alespoň symbolicky, chtěl jeho velký editor vydat znovu ještě před smrtí samostatně onen úvod ke 12. svazku SW (1939), o němž se v doslovu z téhož roku 1939 zmiňuje, jako samostatnou knihu. Návrat, jaké čarovné a neuskutečnitelné slovo!

- - - - -
* Kraslice / Horní Planá / † † † Prien am Chiemsee (BY)