HERBERT KIEWEG

Eldorádo v údolí Blanice

Nějaké srovnání s proslulými zlatými poklady amerického světadílu by ovšem Záblatská údolní kotlina (v originále "Sablater Talkessel" - pozn. překl.) nesnesla ani zdaleka. Přesto i zlato a stříbro dobyté ve středověku tady v okolí Záblatí (Sablat) přispělo svým dobrým dílem k bohatství české země (v originále "zum Reichtum Böhmens" - pozn. překl.). Zlaté a stříbrné žíly jsou jistě až dosud skryty v šumavské žule. Poslední komunistická vláda Československa (oficiálně zněl název toho státu Československá socialistická republika - pozn. překl.) se v roce 1989 vážně zabývala záměrem oživit na Šumavě znovu těžbu zlata a zejména v okolí Kašperských Hor (Bergreichenstein), kde už ve středověku byla nalezena a využívána největší šumavská zlatá ložiska, dát po vzácném kovu znovu pátrat (v roce 1982 byly skutečně podnikem Geoindustria zahájeny vrtné práce na povrchu a sedm let nato zahájena ražba štoly Naděje /!/, přerušená až v roce 1991 - pozn. překl.).
Zlato bylo získáváno v záblatském okolí dvojím způsobem. Nejprve bylo rýžovníky (a to zřejmě už těmi keltskými z blízkých hradišť Obří hrad /Reckerberg/ a Sedlo /Hefenstein/ - pozn. překl.) rýžováno jako tzv. "Seifengold" či "Waschgold" ze zlatonosného písku řeky Blanice (Flanitz), stejně jako z říčního a potočního písku jiných levostranných přítoků Vltavy (Moldau). Po vyčerpání těchto zásob, nacházejících se zemském povrchu či těsně pod ním, přešlo se na důlní způsob těžby zlata a také stříbra. Právo dobývat tyto drahé kovy měl původně jen český král, který ovšem své královské právo za pachtovné pronajímal důlním provozovatelům. Tak byly zlatonosné šachty v okolí Kašperských Hor a Hartmanic (Hartmanitz) v roce 1388 (tj. "českým a římským" králemVáclavem IV. - pozn. překl.) pronajaty za 1200 kop míšeňských grošů. Královské příjmy z pronájmu dolů kolem Záblatí činily v roce 1337 (tj. ještě za krále Jana Lucemburského - pozn. překl.) asi 220 kop míšeňských grošů. To byly opravdu značné peníze. Po objevení Ameriky bylo do Evropy dovezeno obrovské množství zlata a stříbra, jejichž cena tím ovšem silně klesla. Tváří v tvář vysokým nákladům dolování a ve srovnání s americkými zásobami obou kovů nepatrným podílem jejich rudy na vytěženém materiálu stalo se šumavské hornictví nerentabilním a počátkem novověku dochází k jeho zániku.
Žádostivost po tom, alespoň jednou mít zlato a stříbro v osobním vlastnictví, vedla ovšem vždy znovu ke krátkodobému oživení jejich šumavské těžby. Počátkem 19. století propadlo Záblatí a vsi v jeho okolí přímo do jakéhosi zlatého opojení a byl tu učiněn v historii zdejšího dobývání zlata zatím poslední pokus. Stopy středověkého a raně novověkého rýžování zlata a zlatokopectví jsou ještě dnes v okolí Záblatí a na březích Blanice, resp. potoků do ní přitékajících, zejména ve stráních říční nivy u Saladína (v originále "in der Soletiner Leite", téměř zaniklá osada Saladín /Soletin/ je dnes částí Záblatí, Saladínská olšina je pak přírodní rezervací - pozn. překl.). Početné sejpy, kopečky vzniklé rýžováním zlatonosného písku pomocí sít a pánví (v originále "mit Sieben und Pfannen" - pozn. překl.), lemují ještě po staletích v tomto katastru říční a potoční břehy.
Teprve po vyčerpání zásob ve vodních tocích bylo zlato a stříbro získáváno dolováním. Za tím účelem byly buď jen raženy vodorovné štoly ve svazích vrchů nebo byla svisle vyhloubena těžní jáma a z ní do stran opět vodorovně raženy horizontální štoly. Tato důlní díla nebyla ovšem v provozu průběžně. Tak jako třeba při těžbě železné rudy v Horní Falci (Oberpfalz) nastávaly i tady často mnohaleté přestávky. Než se pak mohlo opět těžit, musila být z mezitím zcela zatopených jam a štol vyčerpána pokud možno všechna voda. Poněvadž tehdy neexistovala nijaká čerpadla, byla voda nabírána do kožených vaků a vytahována v nich nahoru. Pouhým kladivem a dlátem (v originále "mit Schlegel und Meißel" - pozn. překl.) musel být za vynaložení usilovné námahy v podzemí ručně lámán kámen. Už z toho je zřejmé, že náklady na obživu horníků a na celou těžbu byly značně vysoké a že právě z důvodů nízké rentability bylo dolování v údolí řeky Blanice stále znovu přerušováno a konečně v 19. století po zmíněném krátkém období zlaté horečky nakonec zcela zastaveno. V životopise obou posledních Rožmberků, tj. Viléma (1535-1592) a Petra Voka (1539-1611) vyjmenovává Václav Březan (1568-1618) všechna důlní díla na tehdejším krumlovském panství. Už z nadpisu příslušné kapitoly "Pamět o pawowání hor na panství Krumlowském" vysvítá, že vzhledem k nevelkým výnosům a vysokým nákladům už tehdy dolování svůj velký význam ztratilo a už tehdy došlo proto k jeho dočasnému ochromení. V letech 1562, 1563 a 1564, jakož po víceleté pauze pak v roce 1576 "ráčil" Vilém z Rožmberka ve dvou dolech u Krumlova, jmenovitě v dole "Rosenstingl" (tj. "růžový stonek" - pozn. překl.) a v dole "Gab Gottes" (tj. "dar Boží" - pozn. překl.) "pawowati" (tj. "dolovat" či "kutat" - pozn. překl.). Práce byly však opět zastaveny a Vilém "škody nejměl" (celá věta zní: "Tak předce za práci stálo a škody nejměl." - pozn. překl.). Mezi důlními díly, které byly tehdy ještě nějaký čas v provozu, je připomenut k roku 1561 i důl "u sw. Ducha ležícího při sw. Barboře nad Záblatí u Šneideršlagu" (tj. u dnes téměř zaniklých Krejčovic - pozn. překl.) a také důl "při hořejším Záblatí u sw. Trojice". V roce 1567 se těžilo i v dole "na Abrahamowi v Černých Prachatických Horách" (tj. na vrších mezi Záblatím a Prachaticemi - pozn. překl.). Když Březan tuto kapitolu roku 1611 psal, odvolával se na horní registry, z nichž údaje převzal už v roce 1607 (celá věta v závorce na konci kapitoly zní: " /Toto z register horních wytaženo 1607 die 22 Novembris, a přepsáno podruhé sem 28 Februarii Anno 1611./" - pozn. překl.).
Ze skutečnosti, že v registrech není po roce 1576 uvedena nijaká další důlní kampaň, lze vyvodit dočasné ochromení hornické činnosti i kolem Záblatí. Dopis prachatického měšťana Josefa Milpergera Petru Vokovi z Rožmberka z roku 1593, ve kterém se píše, že "v hoře, ... slowe Šwihow, kterážto šachta před třiceti lety, když se ruda z ní k šmelcování na Krumlow wozila a dobré paměti otec můj na ni nakládal, hojně w stříbře se jest ukázala", a také jeden jiný dopis Petru Vokovi z roku 1603, v němž se popisuje opuštěné důlní dílo u Švihova (rozuměj ves Švihov /katastrální území má název Švihov u Lažišť/, dnes část obce Drslavice, zmíněný dopis Petru Vokovi psal Šimon Honšperger a stojí v něm: "nade vsí Šwihowem jest jedna štula po svrchu odewřená a dříwím okolo povrchu wycimrowaná a ňákej začátek toho dolu někdy před lety bejti musel, nebo mnoho země nejni znáti, aby se ještě wywezlo" - pozn. překl.) tento předpoklad potvrzují a dávají také soudit na příčinu, kvůli níž k ochromení těžby došlo. Zásoby rudy vyčerpány sice nebyly, ale obrovské náklady na provoz důlních děl byly nejspíš stejně vysoké, ne-li vyšší, nežli hodnota vytěženého stříbra či zlata.
Zcela ukončeno nebylo dolování ani v následujících dvou stoletích. Pro pozdější následníky Rožmberků, tj. Eggenberky, kteří během třicetileté války dostali od Habsburků (konkrétně od Ferdinanda II. - pozn. překl.) z jejich válečné kořisti a z majetku vyhnaných Švamberků, bezprostředních dědiců vymřelého rožmberského rodu, darem krumlovské panství, bylo dolování nezajímavým. Dovolili proto na svém území kutat zlato soukromým důlním provozovatelům. Tak byl v roce 1764 u Záblatí ještě nebo opětně v provozu zlatý důl "Heiliger Antonius" (tj. "Svatý Antonín" - pozn. překl.). Také zde byly - což nijak neudivuje - práce brzy znovu zastaveny.

II.
Když roku 1819 zachvátila obyvatele Záblatí a okolních, často i odlehleji ležících vsí náhlá zlatá horečka, uplynulo od závěru předchozích řádek už více než půl století; vzpomínka na někdejší zdejší dolování byla však dosud čerstvá. K tomu potvrzovaly novější povrchové nálezy domněnku, že zdejší zásoby zlata a stříbra nemohou být ještě vyčerpány a že to chce jen podnikavé muže, kteří by se chopili díla a vynesli poklady země na denní světlo. Už v roce 1808 jeden záblatský výminkář, Mathias Kiemann se jmenoval, našel na obecní pastvině u Albrechtovic (Albrechtschlag) mohutnou hroudu, sestávající sice v jádru z kyzu, v němž však byly patrny i stopy železa a zejména také stříbra. Knížecí schwarzenberská dvorní kancelář poslala vzorek hroudy na ukázku královskému hornímu úřadu v Ratibořských Horách (německy Bergstadtl, už z roku 1515 pochází informace o tavení stříbrných rud z Ratibořic a Vřesců /nedaleké místo, zmiňované snad pod jménem Bresnicz jako hornické už ve vlastním životopise Karla IV./ v rožmberských hutích v Českém Krumlově - pozn. překl.) na severovýchod od Tábora. Tamější hormistr Jan Černaj se vydal k místu nálezu, kde ovšem mezitím napadl sníh a ležel v tak vysokých závějích, že průzkum terénu nebyl možný. Na jaře roku 1809 našel konečně u Albrechtovic opuštěný důl s jednou štolou (těžní jámou, v originále "mit einem Stollen" - pozn. překl.) a dvěma šachtami. Podle vyprávění tehdejších albrechtovických obyvatel tam bylo naposledy před 100 lety, tedy kolem roku 1700, důlní činností hledáno zlato. Vzorky kamene, které tehdy Černaj vzal s sebou a prozkoumal, byly však "hluché". Nenašla se v nich nijaká stopa po stříbře či po zlatě. S dobýváním tedy nebylo započato. Zároveň nařídil tehdejší kníže Josef II. zu Schwarzenberg (1769-1833) "die Angelegenheit im Auge zu behalten" (tj. "podržet tu záležitost na očích" - pozn. překl.). Josef II. ze Schwarzenberka byl velice vnímavý vůči hospodářským a průmyslovým zájmům. Už zmíněné vzorky kamene se mu zdály být zajímavé zejména pro vysoký obsah kyzu. To za jeho panování byly otevřeny tuhové doly u Černé v Pošumaví a tunel při Jeleních Vrších (Hirschbergen), jímž byla dokončena stavba Schwarzenberského plavebního kanálu, započatá už za jeho otce Jana I. ze Schwarzenberka. Ten poprvé zajistil využití obrovského lesního bohatství jižní Šumavy, poněvadž jeho zásluhou byla nyní možná doprava dřeva i dál po řece Mühl a po Dunaji až do Vídně.
K těm, kdo měli podržet tu zmíněnou už "záležitost na očích" a kdo se nyní v archivech zabývali hledáním zpráv o dolování v někdejších dobách, patřil i tehdejší ředitel vimperského vrchnostenského úřadu (v originále "Direktor des Winterberger Herrschaftsamtes" - pozn. překl.). Ve starých záznamech našel, že v Záblatí už v časech, kdy v letech 1493-1600 městys náležel ještě za Rožmberků k jejich panství Drslavice (Drislawitz), bylo tu kutáno zlato i stříbro, že však - jak Březan zjistil už před rokem 1611 - dolování bylo později zastaveno.
Mohl také doložit, že v letech 1708-1713 bylo byť jen dohromady sedmi muži kutání opět obnoveno. Svého času se k drcení vytěženého kamene užívalo stoupy na vodní pohon (v originále "Stampfmühle" - pozn. překl.). Poněvadž ovšem panství, které by mělo dolování provozovat, chyběla vůle investovat do něho jakékoli finance, muselo dojít opět k přerušení pokusů o jeho obnovu.

III.
V letech 1761-1763 ovšem zásluhou rolníků, kteří kopali u Hlásné Lhoty (německy Wihorschen, dříve česky i Vyhořany - pozn. překl.), kde na poli sedláka Kolmbergera došlo k nálezu rudy se stopami zlata, lze hovořit o samostatné pátrací akci po vzácném kovu takříkajíc vlastními prostředky (žádali údajně o povolení samotnou císařovnu Marii Terezii - pozn. překl.). Pro silný průnik vody do těžní jámy, který nedokázali zvládnout, byly také tady další práce po krátké době zastaveny. Velká nouze, která tehdy v Čechách panovala a jejíž příčinou byla válka s Pruskem, nedovolovala najít prostředky na jejich pokračování.
V čase následné velké nouze po skončení napoleonských válek (v originále "nach dem Ende der Befreiungskriege", tj. "osvobozovacích" válek, jak bývají označovány z německé strany - pozn. překl.) stačila ovšem naopak malá jiskra, aby rozpoutala v Záblatí a okolí opravdové zlaté opojení. Počátkem roku 1819 se po 20 letech, která strávil jako havíř (v originále "als Bergknappe" - pozn. překl.) v tyrolském Rattenbergu, vrací domů do Záblatí zdejší rodák Adalbert Reiseisen a získává 560 záblatských občanů i obyvatel okolních, často i dost vzdálených míst pro svou myšlenku založit těžařskou společnost pro dolování zlata a stříbra ve starých místních nalezištích. Podařilo se mu to i proto tak snadno a rychle, poněvadž všem slíbil, že spolu s hornickými výsadami dosáhnou i osvobození od tíživé roboty, jmenovitě od povinnosti bezplatně po tři dny v týdnu bez jakékoli odměny pracovat na panském dvoře, jakož i osvobození od neméně tíživé vojenské služby.
Dne 27. srpna roku 1819 přišli záblatští měšťané na ředitelství panství ve Vimperku, k němuž Záblatí tehdy náleželo, se žádostí o svolení k obnově důlní činnosti. Poněvadž však byla žádost podepsána toliko dvěma měšťany a souhlas horního úřadu dosud nebyl k dispozici, ředitelství žádost vrátilo a upozornilo podavatele i na to, že sama výzva k veřejné sbírce, která by zajistila kapitál nezbytný pro obnovu těžby, je přípustná toliko se souhlasem krajského úřadu v Písku. Nemohlo to nicméně zabránit skutečnosti, že už tehdy došlo k započetí důlních prací na staré těžní jámě u Albrechtovic. Podle starého českého horního práva, pocházejícího už z dob vlády krále Václava II. (žil v letech 1271-1305, korunován byl roku 1297 českým a tři roky nato polským králem - pozn. překl.), nemohl pozemkový vlastník kutání zlata a stříbra vlastně vůbec nijak zabránit. Poněvadž všechny pokusy znovuzahájit zdejší dolování v uplynulých 200 letech musily ztroskotat na tom, že výnos z něho byl nižší než náklady na ně, byla zdržovací taktika vrchnosti, která si na část výnosu tak jako tak činila nárok a dolování by jí nejen nic nepřineslo, nýbrž by jí ještě odčerpalo značný počet pracovních sil potřebných pro obhospodařování panských statků, více než pochopitelná. Ředitelství zřejmě doufalo, že se mu tímto způsobem podaří oddalovat souhlas horního a krajského úřadu tak dlouho, až se zlatá horečka nějak uklidní, zvláště když se první vzorky horniny prokázaly být "hluchými" a těžba by nemohla splnit to, co od ní provozovatelé očekávali. Ačkoli horní úřad udělil už dne 2. září roku 1819 městysi Záblatí a jeho obyvatelům povolení kutat, byla po krajském úřadu v Písku do věci zapojena i pražská zemská správa. Předběžný souhlas horního úřadu dovoloval ovšem započít s dolováním už nyní, byť jen v omezeném rozsahu.
Mezi obyvatelstvem se následkem zdržovací taktiky vrchnostenské správy a také podle starého českého horního práva nepřípustného vměšování krajské a zemské byrokracie šířila značná nespokojenost. Musilo dokonce dojít k jakémusi druhu vzpoury, která přivolala naopak na scénu navíc ještě kriminální úřad. Poté, co všichni občané Záblatí a 14 farních vsí - k nimž se tehdy počítaly i Cudrovice (Zuderschlag), Mlynářovice (Müllerschlag) a Plešivec (Kolmberg) - opětně zaslali do Vimperka žádost, znovu ovšem podepsanou toliko dvěma měšťany, nechtěl ředitel vrchnostenského úřadu "die ohnehin schon heißen Köpfe nicht noch mehr erhitzen" (tj. "beztak už dost horké hlavy rozpalovat ještě víc" - pozn. překl.). Jeho písař měl nejprve situaci namístě sám přezkoumat. Už při příjezdu zjistil, že téměř všichni obyvatelé okolí stojí za Reiseisenem. Kromě toho nabyl dojmu, že místní představitelé na sebe přivolávají hněv svých spoluobčanů tím, jak "ostře" proti tomuto muži vystupovali. Nakonec se vydal ředitel vrchnostenského úřadu do Záblatí sám a shodl se s rychtářem (v originále "mit dem Marktrichter", tj. osobou, které v městysi příslušely úkoly purkmistra a nižší soudní pravomoci - pozn. překl.), jakož i místním kaplanem "gegen die Leute nicht allzu hart vorzugehen" (tj. "nevystupovat proti lidem příliš ostře" - pozn. překl.). Sám zdejší farář Johann Adler byl tehdy už značně pokročilého věku a neměl, zdá se, o celou záležitost nijaký zájem, neboť v pamětní knize fary v Záblatí, kterou založil a která nese jméno "Liber memorabilium", chybí jakýkoli odkaz na tyto události jeho rukou psaný, a to přesto, že v předchozích letech jsou v této knize zaznamenávány události daleko méně významné, např. výročí sňatků.

IV.
Ve srovnání se zdrželivým jednáním správních orgánů tak rychle udělený souhlas horního úřadu bral údajný ohled na "geognostische Erkenntnisse" (tj. "geognostické poznatky" - pozn. překl.) - možná ty z roku 1809, které získal a poskytl hormistr Černaj - a v minulosti podniknuté "Montanversuche" (tj. "montánní pokusy" - pozn. překl.). Souhlas se vztahoval na území kolem Albrechtovic a na hory Bobík (Schreiner) a Boubín (Kubany). Nejprve byly znovu otevřeny staré štoly u Krejčovic. Až do závěru zkoušek horninových vzorků směly být práce prováděny jen s těmi nejmenšími náklady (v originále "nur mit minimalsten Unkosten" - pozn. překl.). V protikladu k vrchnostenské správě nepovažoval však královský horní úřad zkušební těžbu už předem za bezperspektivní. Poněvadž si krajský úřad dal s náležitostmi načas, došlo dne 28. ledna 1820 v Záblatí ke shlukování davu. Vládla všeobecná nespokojenost nad tím, že krajský úřad nepředložil zatím nijaké stanovisko. Konečně byli zadrženi a také obžalováni čtyři záblatští občané jako podněcovatelé nepokojů. Reiseisen nato v obavách, že se mu může stát něco podobného, opustil úprkem svůj domov. Na něho i jeho příbuzného Franze Reisingera, který s ním odešel do Vídně, byly dokonce vystaveny zatykače. Josef Reiseisen měl ve Vídni mocného příznivce, císařova komořího hraběte z Vrbna. Možná právě na základě jeho intervence byli později čtyři "buřiči" krajským soudem v Písku osvobozeni. Je přinejmenším pravděpodobné, že hrabě z Vrbna získal pro zájmy Reiseisenovy vídeňský tisk. Už tehdy byl tisk velmocí.
Dne 22. února 1820 v každém případě nedorazilo dosud nijaké rozhodnutí ani krajského soudu, ani zemské správy. Za této situace zapůsobila jako výbuch bomby zpráva pod titulkem "Über ein neu entdecktes Goldbergwerk in Böhmen" (tj. "O nově objeveném zlatém dole v Čechách" - pozn. překl.), kterou publikoval list Wiener Conversationsblatt. Podle této zprávy měl být Reiseisen nejprve vrchnostenským úřadem ve Vimperku dokonce uvězněn jako podvodník, poněvadž kusy rudy (existuje v tom významu i české označení "krušec" - pozn. překl.), které měl údajně u Záblatí nalézt, tam nejprve sám donesl, aby tím oklamal své spoluobčany. Později byl však podle této zprávy zdejší terén znovu prozkoumán příslušným hormistrem, jmenoval se von Brunnberg, a při zkušebních výkopech byly objeveny "ergiebige Schichten" (tj. "vydatné vrstvy" - pozn. překl.) zlata a stříbra. Nato prý musel být Reiseisen z vazby opět propuštěn. Zpráva ve Wiener Conversationsblatt označuje dále zmíněné nálezy za velice slibné a vyslovuje domněnku, že má proto dojít k výstavbě potřebných důlních zařízení jako jsou buchary, mlýny a tavicí pece.
Ředitelství vimperského panství nezapadala uvedená zpráva vůbec do konceptu už proto, že by mohla přilákat další poddané i ze sousedního panství Krumlov, aby tu v Záblatí podle názoru vrchnosti jen "bezvýsledně obraceli zemi naruby" (v originále "ergebnislos die Erde umzuwühlen" - pozn. překl.). Kancelář podala proto knížeti Schwarzenbergovi své vysvětlení záležitosti, aby přes něho dosáhla tiskové opravy v Conversationsblatt a navíc jasného prohlášení, že na zprávě vídeňského listu není ani zbla pravdy, že jáma byla vytěžena už před 100 lety, že teď ani po osmi měsících kutání nedošlo k nálezu rudy a že založení těžařské společnosti za účasti 500 osob a shromažďování odpovídajícího kapitálu je vlastně nezákonné.
Ještě před otištěním článku "Über die Fortschritte des Bergbaues in Böhmen, mit einem berichtigenden Rückblick auf das Bergwerk von Sablat" (tj. "O pokroku dolování v Čechách s opravným ohlédnutím na důl v Záblatí" - pozn. překl.), kterým Conversationsblatt v květnu 1820 podával už obraz poměrů v Záblatí a jeho okolí z hlediska ředitelství vimperského panství, došlo ke třetímu pokusu Záblatských získat svolení knížete, jehož poddanými tehdy dosud (až do roku 1848) byli. S četnými omezeními Johann Fidler toto svolení konečně obdržel. Dne 21. září roku 1821, tedy dohromady přibližně po dvou letech dochází i souhlas Krajského úřadu v Písku se založením těžařské společnosti. Teď se ovšem teprve projevuje nedostatek peněz a s ním i mizivé výsledky průzkumných prací. Někteří z podílníků své platby zcela zastavují. Poněvadž od správy vimperského panství se s nijakou pomocí počítat nedalo, byl o podporu požádán horní úřad v Příbrami. Ten se dal od správy ve Vimperku informovat o tom, v jaké výši je těžařská společnost zadlužena. Panství, které o tom mělo tu nejlepší povědomost, odpovědělo, že pro nedostatek financí došla už 8. ledna 1822 valná hromada společnosti k rozhodnutí kutací práce na nějaký čas zastavit, než bude sehnán nový kapitál. Dokonce byla císaři nabídnuta polovina podílů společnosti a tím i poloviční podíl na zisku. Jak se císař, resp. jeho úřad k této nabídce postavil, není známo.
560 členů těžařstva pocházelo ze 42 míst na panstvích Vimperk, Prachatice a Krumlov. Hodně - 105 - jich bylo ze Záblatí. Horní úřad, který měl nad těžbou dohled, stěžoval si na nekvalifikovaný způsob, jímž byla prováděna, ve své zprávě vrchnostenskému úřadu pak žádal, aby poddaný z Albrechtovic jménem Kolmberger, jakož i dva jiní, Hartl a Mauritz, kteří si všichni osvojili při někdejší práci v hornictví slušné dovednosti, získali dovolení pracovat opět jako havíři. Nakonec pracovali už jen čtyři horníci z Řepešína (Repeschin), tři z Albrechtovic a po jednom z Petrovic (Peterschlag) a Hlásné Lhoty. Poté co se roku 1823 netěžilo vůbec a v letech následujících jen v naprosto omezeném rozsahu, musela těžba dlouho před rokem 1840 znovu zcela ustat, neboť v Sommerově popisu Království českého, resp. v jeho 8. díle o Prácheňském kraji z roku 1840 (správný titul knihy zní "Königreich Böhmen. Achter Band. Prachiner Kreis /statistich-topographisch dargestellt von Johann Gottfried Sommer", sluší se asi ještě dodat, že Johann Gottfried Sommer, rodák z Leuben u saských Drážďan, žil v letech 1782-1848 a v letech 1833-1849 vycházel v Praze tento jeho celkem šestnáctisvazkový soubor - pozn. překl.), se o Albrechtovicích píše jen, že se tu "irgendwann" (tj. "kdysi" - pozn. překl.) dolovalo zlato.
Tak se uzavírá poslední kapitola více než pětisetleté historie dolování (v originále "im über 500jährigen Bergbau" - pozn. překl.) v záblatské údolní kotlině s jedním příběhem zlatého opojení, které bylo zardoušeno intrikami vimperské vrchnostenské správy. V zapomenutí však kutání zlatokopů ve zdejším podzemí a rýžovnické prosívání zlatonosného písku ze dna řeky Blanice neupadlo nikdy. Poukazuje na to zkřížená pochodeň a hornická sekera ve znaku obce Záblatí a i některá pomístní jména jako "Bergwerk" či "Matschmounluka" v katastru někdejších Krejčovic připomínají dávné důlní štoly v této šumavské končině.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991,s. 523-525, 1992, s. 4-6, 18-19
Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n (1994), s. 89-95

P.S. Několik málo let po zveřejnění těchto textů, přesněji řečeno v roce 1996, došlo v okolí Záblatí k nálezu hornického želízka, torza podkovy a v terénu patrných pozůstatků dobývání. Na podzim v roce 2002 došlo na okraji louky k důlnímu propadu a v potoce tekoucím od Albrechtovic je nalezen zbytek technického zařízení sloužícího k úpravě suroviny. V březnu 2003 je nalezen vstup do štoly, která pochází z posledního období zdejšího hornického podnikání a lokalita je zdokumentována pracovníky Prácheňského muzea v Písku a Archeologického ústavu akademie věd v Praze. V létě roku 2009 byla štola zabezpečena výstavbou portálu a propad zabezpečen závozem a ohraničením. Slavnostní otevření hornické naučné stezky Albrechtovice u Záblatí proběhlo 22. května 2010 (citováno z webových stránek Krajem pod Šumavou).

Umřel Otto Andraschko

"Liaba Dati, doungschej fia uis und pfiad di Goud!" (tj. "Milej tati, pěkně za všecko děkuju a buď s Pánem Bohem!" - pozn. překl.) Těmito prostými a dojemnými slovy skončil jeho syn Hansi dne 27. února ve volarském kostele během rekviem za mého přítele pana Otto Andraschko své ohlédnutí za životem jednoho z mála až do posledka doma zbylých německých Šumavanů.
Otto se narodil dne 27. září roku 1942 jako nejmladší ze čtyř dětí Johanna a Anny Andraschko v Mlynářovicích (vsi tehdy "v Říši" jen německy zvané Müllerschlag - pozn. překl.). Jeho rodiče se nepočítali k vesnické "šlechtě" (v originále "Dorfadel" - pozn. překl.). Otec byl dřevorubcem, matka, roz. Schano z Vyšovatky (v originále "von der Scheiben" - pozn. překl.) se vedle domácnosti starala i o malé hospodářství. "Po chalupě" se u nich říkalo "Heislschneider". V roce 1946 byli také oni, jako téměř všichni jejich sousedé, vyhlédnuti k vysídlení. Ocitli se už dokonce v prachatickém lágru. Vedoucí lesní správy v Mlynářovicích se musel obávat, že brzy nebude mít pro těžkou práci ve státním lese žádné dřevorubce, poněvadž "novoosídlenci" neměli tehdy ani ten nejmenší sklon se na ní podílet. "Směli" tedy na podzim 1946 ti dosud nevysídlení dřevorubci v Mlynářovicích zůstat a byli ušetřeni tvrdého osudu vyhnanců. To však, co na ně dolehlo v následujících rocích a desetiletích, nebylo však o nic méně kruté a bědné nežli život těch, kdo ztratili domov. Jeden z novoosídlenců dostal v té nejtužší zimě roku 1947 jakoby žertem zálusk na Andraschkových rodičovské stavení, načež ho dřevorubcova rodina musila s několika kusy věcí ustoupit člověku, jemuž teď náležela větší část jejich majetku. Vytrval ovšem tu na Šumavě jen pár let a přestože sem přišel s jedním zavazadlem, opouštěl nyní Mlynářovice a zcela zpustošený dům se dvěma plně naloženými nákladními auty. Ottovi rodiče potřebovali léta, aby dali všechno zase do pořádku. V roce 1948 začal Otto chodit do školy; nejprve v Krejčovicích (v originále "in Schneiderschlag" - pozn. překl.), pak ale v rodných Mlynářovicích. Ačkoli německé děti tehdy ještě neuměly mluvit česky, byly češtině vyučovány českými učiteli také ony. Po vychození školy se Otto vyučil v Husinci pekařskému řemeslu. To se ukázalo během následné vojenské služby na Moravě jako výhoda, neboť pekaře tam přeučili na kuchaře. A tomu alespoň na jídle nic nechybí!
Mnohé pokusy rodičů o povolení vystěhovat se do Německa byly vždy znovu odmítány. Když se za "pražského jara" ta možnost přece jen otevřela, vstoupili už bratři Johann a Herbert, stejně jako sestra Anna do manželství s českými partnery. Aby se rodina nerozdělila, zřekli se rodiče s tehdy ještě svobodným Ottou odchodu ze země. Otto brzy poznal svou Marii z Buku (v originále "aus Buchen /Buk/" - pozn. překl.), roku 1969 se s ní oženil a bydlili v následujících letech v rodičovském domě v Mlynářovicích spolu s Ottovým otcem a matkou. Počátkem sedmdesátých let začal Otto pracovat jako bagrista při správě silnic ve Volarech (v originále "in Wallern" - pozn. překl.) a získal tam také brzy služební byt. V něm už vyrůstali jeho synové Otto, Hansi a Peter. Otto a jeho rodina náleželi jako přesvědčení křesťané k malému zástupu pravidelných návštěvníků zdejších bohoslužeb. Synové byli po mnoho let ministranty, což jim u tehdejších mocipánů vyneslo málo sympatií. Jedna dobře to myslící učitelka, která si dělala starost, že Hansiho potkají těžkosti při přechodu na vyšší vzdělávací stupeň nebo že může být dokonce ze školy vyloučen, radila Ottovi, aby chlapce odhlásil z dobrovolné výuky náboženství a zabránil mu dělat ministranta. Otto ovšem odmítl. Hansimu to nakonec neuškodilo a mohl ještě za komunistického panství navštěvovat a v rroce 1990 i úspěšně dokončit vyšší vzdělávací zařízení ve Strakonicích. Zmíněná učitelka nabyla ostatně po politickém obratu sama odvahy horlivě se účastnit bohoslužeb ve volarském kostele. Otto a jeho synové byli po mnoho let velkou oporou volarskému faráři, tak třeba při záchraně mnoha litinových náhrobních křížů na hřbitově v Želnavě (v originále "in Salnau" - pozn. překl.). Aby takové náhrobní kříže ze zpustlých hřbitovů neskončily ve starém železe, přepravil Otto se svým bagrem některé z nich do Chalup na Blatech nedaleko na jih od své domovské vsi (v originále "ins Moos unterhalb seines Heimatdorfes" - pozn. překl.), kde jako polní kříže připomínají, jaký význam měla víra pro někdejší obyvatele Šumavy.
Poté, co se dalo očekávat, že rodičovské stavení zdědí jeho bratr Herbert, rozhodl se Otto získat v Chalupách na Blatech jižně od Mlynářovic ruinu chalupy svého děda a postavit si tu domek. To se mu také podařilo po mnohaleté tvrdé práci za podpory svých dorůstajících synů, své Marie a příbuzných. Ten, kdo ví, co to bylo vydobýt na komunistických úřednících bez potíží, které by stály za řeč, pouhé stavební povolení, dokáže si dnes sotva představit, jakých úsilí, jakých lstí, "libovůlí" a výměnných obchodů bylo svého času potřebí aby se dal vůbec sehnat materiál ke stavbě nezbytný. "Mooshäusl" (rozuměj Chalupy na Blatech - pozn. překl.) se staly místem víkendové a prázdninové rekreace rodiny a možností pobytu mnoha někdejších Šumavanů, kteří po politickém obratu se chtěli alespoň na několik dnů vrátit do staré domoviny a našli v Ottovi a Marii srdečné a vlídné hostitele.
Se svým bagrem musel Otto čistit silniční příkopy i mezi Blanickým mlýnem a zaniklými Cudrovicemi (v originále "zwischen der Flanitzmühle und dem verwüsteteb Zuderschlag" - pozn. překl.). prři té příležitosti Otto po práci vybagroval také leccos mimo silnici a osvobodil tak zpustlý cudrovický hřbitov od divoce bujících křovin a stromoví, aby tak dostal opět na denní světlo zarostlé náhrobky a vrátil jim tvář. Ten hřbitov pak ještě po léta bez jakýchkoli nároků na odměnu udržoval, než se té péče ujalo město Volary. O několik roků později svým bagrem vylovil ze země zapadlý zbytek kříže, který stával před kostelem v Cudrovicích až do doby, než byl ten dům Boží vyhozen do povětří, a volarský farář dal na žulový sokl pořídit nový mohutný dřevěný kříž, upomínající dnes na zaniklou ves i kostel (viz na webových stranách Kohoutího kříže obrazovou přílohu samostatného zastoupení Ludwiga Wachtfeidla - pozn. překl.). Také k tomu by bez Ottova přičinění nedošlo.
Otto, který vždycky kvetl životem (v originále "der immer 'das blühende Leben' gewesen ist" - pozn. překl.), byl v posledních letech postižen narůstajícími zdravotními problémy. Loňského dubna utrpěl záchvat mrtvice, který měl za následek toliko krátký stacionární pobyt, nikoli však v zemi obvyklou rehabilitaci. Neodvážil se už řídit svoje auto; i při chůzi se teď ostatně cítil nejistý. Asi před měsícem se jeho stav nápadně zhoršil. Nakonec musel být přijat do prachatické nemocnice. kde 21. února po poslední Mariině návštěvě skonal.
Jak oblíben a ceněn ve Volarech a jejich širším okolí byl, svědčí více než dvouhodinová smuteční slavnost, konaná 27. února za slunečného dne mezi sklonkem zimy a časným předjařím. Při mém příjezdu do Volar kolem tří čtvrtí na devět dopoledne hrál dechový kvintet ve složení trubka, křídlovka, baskřídlovka tenorová i barytonová a heligón před portálem kostela slavnostní chorálové věty z rekviem. Až do započetí církevního obřadu byl pak volarský kostel zaplněn asi třemi sty lidí, kteří cítili potřebu se s Ottou rozloučit. Namísto vlastního vyjádření předal volarský farář Karel Falaš, který Ottu znal už od dětství, slovo jeho synu Hansimu, který smutečnímu shromáždění vylíčil nejdůležitější události v životě zesnulého nejprve v češtině a pak v Ottově mateřštině, v nářečí, jímž se kdysi v Mlynářovicích hovořilo. To dojalo především nás několik málo Němců, kterým bylo naléhavou povinností projevit vděkuplnou sounáležitost s Ottou a celou jeho rodinou.
V závěru rekviem a celého obřadu se zformoval dlouhý smuteční průvod. Ottovi synové a starší vnuk Vojtěch vynesli rakev, vystavenou před oltářem, ven z kostela k automobilu, před nímž už zaujali za farářem a ministranty své místo muzikanti. Za otevřeným automobilem následovala rodina a velká obec smutečních hostů, mezi nimi i Mariiny přítelkyně z cest. Pouze mimo čas pro nezbytnou výměnu not hráli muzikanti po dlouhou a stoupající cestu až ke hřbitovu pomalé pohřební marše. Při vchodu na hřbitov vyzvedli tři synové a zřízenec rakev z auta a přenesli ji ke hrobu, v němž už nalezli místo odpočinku Ottovi rodiče. Při hřbitovní kapli se rozestavili muzikanti, aby zazněly nad hlavami smutečních hostí jejich chorály. Poté, co byla rakev spuštěna do hrobové jámy, zahrál Vojtěch, který studuje na českobudějovické konzervatoři, jako poslední pozdrav dědečkovi večerku, jakou troubí na polnici sóloví trubači US-Army. Už jako malý chlapec dával Vojtěch zaznít k Ottově potěše tu melodii za večerního stmívání před stavením řečeným "Mooshäusl" v Chalupách na Blatech. Poté, co i poslední smuteční host prokázal mrtvému svou poctu, spustili muzikanti slavnostně jak šumavskou hymnu, tak českou lidovou "Na břehu Blanice" (v originále mylně "Okolo Blanice" - pozn. překl.), která má co do činění s onou řekou Blanicí (v originále "Flanitz" - pozn. překl.), k níž od Mlynářovic přivádí svou vodu Křemenný potok (v originále "Müllerschläger Bach" - pozn. překl.). Podle mého odhadu odtroubilo těch pět muzikantů z okolí Prachatic dohromady přibližně 30 trauermaršů a chorálů - a to bez jednoho jediného falešného tónu!
Právě při jednom pohřbu před málem pětatřiceti lety - nesli tenkrát v Záblatí ke hrobu zesnulou jménem "Julie-Franzei" z Krejčovic - jsem se s Ottou seznámil. Od té doby jsme byli přáteli a já byl při mých častých návštěvách opětovným jeho hostem ve Volarech (v zimě) i ve stavení v Chalupách na Blatech (v originále " im Mooshäusl" - pozn. překl.). Odtud jsem mohl konat své výzkumy na půdě prachatického, českokrumlovského i třeboňského archivu a jen Ottovým prostřednictvím jsem se dostal přes volarského a lažišťského faráře (v originále "Wallerer und Laschitzer Pfarrer" - pozn. překl.) k záblatské farní kronice. Díky Ottovi jsem mohl poznat mnoho německých i českých Šumavanů a jeho "Mooshäusl" se stal svědkem nejedné pěkné hodinky s nimi. Mnozí už odešli tam, kde je nyní i Otto. "Doungschej Otto!"

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2017, č. 4, s. 37-40

Už před první světovou válkou...

Ve vzorném rodáckém sborníku "Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n" (znamená to doslova "Voli, vši a koláče" a nářeční výrazy odkazují k šumavským "Schnaderhüpfeln", tj. posměšným lidovým popěvkům), na jehož vydání měl lví podíl, píše Herbert Kieweg o svém rodu sám v kapitole o Milešicích toto:

Už před první světovou válkou hledali a nacházeli - následujíce volání nouze - mladí muži a také ženy práci a chleba v rozrůstajících se průmyslových regionech kolem Vídně, Steyru, ve Vorarlbersku, ale i v severních Čechách a dokonce v Sasku. Nemálo z nich tam zůstalo; jiní se vrátili domů teprve ke své svatbě a k převzetí rodičovské usedlosti. Tak tomu bylo např. i u mých prarodičů Johanna a Antonie Kiewegových (stavení v Milešicích čp. 14 řečené "Seppla"), kteří původně pracovali v Kaltenleutgeben u Vídně a jejichž obě nejstarší děti se tam také narodily. Teprve k převzetí malé usedlosti rodičů mé babičky se ještě před první světovou válkou vrátili do Milešic nazpátek. Ti, kdo nepřicházeli jako dědici v úvahu, zůstávali v cizině natrvalo, (...) jiní zas se vystěhovávali až dál do Ameriky, jako třeba jedna sestra (Franziska) mé druhé babičky Theresie, roz. Andraschko (Veicht) z Krejčovic.

30. srpna roku 1934 si Franz Johann Kieweg vzal v záblatském kostele Umučení sv. Jana Křtitele za ženu Aloisii roz. Kiewegovou (adresou páru byly podle matričního rejstříku Milešice čp. 14), která v roce 1945 bydlila se svými dětmi Annou, Franzem, Marií a Herbertem v někdejší, dnes už nestojící budově milešické německé školy. Herbert se v Milešicích, téměř zcela zaniklé vsi, dnes pouze části blízkých Mlynářovic, které jsou zase jen místní částí města Volary (Wallern), narodil 26. května roku 1942 a já tím překladem vlastně slavil jeho sedmdesátku. Na přímou žádost mi Herbert Kieweg ve dvou dopisech zaslal jak svůj podrobnější životopis, tak podobenku, kteroužto zásilku doprovodil zajímavým komentářem, týkajícím se "posmrtného" osudu Hanse Watzlika (i samostatně ovšem zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže).

Ze dvou dopisů

2. září 2013

(...) Vaší prosbě rád vyhovuji. Co do mého narození a původu jste se ostatně už dříve dobře informoval. Můj otec Franz Kieweg pocházel z malorolnické rodiny v Milešicích čp. 14. On a jeho starší sestra se narodili v Kaltenleutgeben u Vídně, kde moji prarodiče nějaký čas jako dělníci žili. Krátce po narození mého otce se prarodiče do Milešic vrátili, poněvadž moje babička měla být jako jediné dítě dědičkou po svých rodičích. S pomocí serveru digi.ceskearchivy, zázračného výkonu zdatných archivářů v Třeboni /Wittingau), jsem se mohl dopátrat toho, že můj otec, resp. jeho praděd pocházeli z rodu někdejších majitelů sklárny v Korkusově Huti (Korkushütte). Otcova matka pocházela pak z rodu svobodných sedláků z Cudrovic (Zuderschlag), kteří rovněž nosili příjmení Kieweg. To, zda byly oba rody nějak spřízněny navzájem, nedá se z církevních matrik Záblatí a Vimperka vyčíst, poněvadž jsou vedeny teprve od roku 1647. Moje maminka Aloisie, také dívčím jménem Kiewegová, pocházela rovněž ze zmíněného už rodu Kiewegů z Korkusovy Huti. Její babička byla roz. Mrázová z Drslavic, prabába z babiččiny strany, dívčím jménem Rosenauerová, byla pak rodem z Michlovy Huti (Helmbach). nejméně tři sourozenci Marie Mrázové si našli životní partnery v Milešicích. Rodiče mé maminky byli rovněž drobnými chalupníky a povozníky, tedy samostatnými dopravci, v malešické místní části Putín (Putin) čp. 44, resp. 45.
Můj otec byl původně zedníkem a stal se po začlenění Sudet do Německé říše hraničním dozorcem a pak celním úředníkem. Poněvadž už jako školák pracoval u českých sedláků ve vsi Kosmo a musel tam i navštěvovat školu, neměl s českou řečí "slovem i písmem" nijaké těžkosti. Po anexi tzv. Protektorátu byl jako celník činný na protektorátní hranici se Slovenskem. V květnu roku 1942 ho povolali k wehrmachtu a byl nasazen ve Francii na pobřeží Lamanšského průlivu (v originále "an der Kanalküste" - pozn. překl.) Z jeho téměř každodenních dopisů odtud lze opakovaně vyčíst, že tam zažil mnoho hladu. V červnu 1943 byla jeho jednotka přemístěna na ruskou frontu, resp. na východní Ukrajinu. Tam padl v hodnosti desátníka (v originále "Obergefreiter" - pozn. překl.) dne 25. srpna roku 1943. Byl sice členem NSDAP, o nějakých svinstvech, které by páchal ať už jako celník či jako voják, mi není nic známo. Viděl mě jen jednou - krátce předtím než musil na Východ. Já sám se dokážu na svého otce rozpomenout stejně málo jako na prvá léta svého života. S posledním transportem, který byl v říjnu roku 1946 vypraven z Prachatic, dostala se moje maminka se mnou, s mými třemi sourozenci, mými prarodiči z otcovy strany, svou matkou a jejími třemi bratry, jakož i s manželkou a oběma dětmi svého staršího bratra do uprchlického tábora na hradě v Kastlu u Ambergu v bavorské Horní Falci. V tomto lágru, beznadějně přeplněném uprchlíky a vyhnanci ze všech východních území poražené Německé říše a ze všech někdejších Němci osídlených území mnoha následnických států už v předchozí světové válce poraženého habsburského mocnářství, žili jsme téměř pět let; prvé tři roky na půdě v podstřeší. Přestál jsem to tělesně i duševně stejně dobře. Poté, co jsem ještě v roce 1948 chodil v Kastlu do školy, dostala moje matka v srpnu 1951 v jednom charitou zřízeném sídlišti v hornofalckém Neumarktu v právě zařízeném domě byt s kuchyní o 49 metrech čtverečních, se 3 místnostmi, jakož i koupelnou a WC. Připadali jsme si jako v nebi!
V letech 1954-1963 jsem navštěvoval humanistické gymnázium v Řezně (Regensburg), resp. od roku 1956 ve zmíněném už Neumarktu. Prvé dva roky v Řezně jsem bydlil v internátu karmelitánů, jimž nakonec děkuji za to, že jsem se vůbec na gymnázium dostal. Následně jsem studoval 8 semestrů práva na univerzitě ve Würzburgu, kde jsem také nejdříve složil první juristickou státní zkoušku. Různými štacemi během mých refendářských let jsem prošel ve Schweinfurtu, Würzburgu a 2 měsíce v Mnichově při zemském okrsku Německého odborového svazu (Deutscher Gewerkschaftsbund/DGB). V květnu 1971 jsem zahájil na dva roky plánované přípravné období pro pozdější působení ve funkci soudce při úřadu sociální péče (Versorgungsamt) ve Würzburgu. Ze dvou let bylo pouhých pět měsíců. Už 1. listopadu roku 1971 jsem získal umístění při sociálním soudu (Sozialgericht) v Řezně, kde jsem se zabýval jako soudce různými oblastmi sociálního práva. Po dvou letech zkráceného úvazku před důchodem jsem byl k 31. květnu 1991 penzionován. V relativně pozdním věku jsem se v červnu 1990 oženil s lékařkou Dr. Marianne Härtl-Kiewegovou, která se kvůli naší dceři Marii Theresii, narozené v roce 1991, vzdala výkonu svého povolání. V letech 1978-1987 jsem působil jako prvý předseda sdružení oberfalckých přátel lidové hudby, které se věnuje zachování tradiční lidové písně, hudby a tance.
Bude vás asi ještě zajímat, jak vůbec došlo k napsání a vydání knihy s podivně znějícím a ještě hůře čitelným titulem "Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n".
Jak už bylo shora řečeno, nemám nijakou osobní vzpomínku na své šumavské dětství. Slabě prosvítá v mé paměti krajina s lidmi v senoseči (v originále "eine Landschaft mit Heuerntern" - pozn. překl.), vodní příkop a v něm se chladící velká láhev s pivem. Zbytek jedné takové pivní lahve jsem ostatně letos našel v pozůstatcích stavení mých prarodičů v Putíně. Podobně matně se vidím sedět na povoze, taženém koňmi, který s námi a s našimi zavazadly povolené váhy opouštěl v říjnu 1946 směrem na Prachatice naši ves (rozuměj Milešice - pozn. překl.).
Ještě lépe se rozpomínám na svůj malý ruksak (v originále "an meinen Rucksack" - pozn. překl.), v němž jsem na zádech opatroval svou oblíbenou hračku, která mi pak ulehčovala první čas v uprchlickém lágru.
Poté, co jsem se v roce 1956 naposledy zúčastnil v Norimberku (Nürnberg) jednoho Sudetoněmeckého sněmu s dnes už nepředstavitelným počtem krajanů a ztratil chuť napříště přijít zas, naslouchal jsem sice i nadále s velkým zájmem příběhům a historkám o našem Oberschlagu, "Schloug" jsme mu říkali, zvláště když jsem měl ve svém příbuzenstvu vypravěčské talenty, které dokázaly i staré známé věci podat znovu v obalu docela napínavém nebo alespoň zábavném. Mimoto jsem si teprve v roce 1971 za svou prvou výplatu pořídil ojetý automobil. Procedura se získáním víza byla obtížná, tu a tam přímo depresívní. Vypravil jsem se kvůli tomu v době konání olympijských her v Mnichově v srpnu roku 1972 do Vídně, postavil se do dlouhé fronty před budovou a v budově vyslanectví ČSSR (už od 11. července roku 1960 platila tato zkratka nového názvu státu /údajně prvého po SSSR, jemuž se podařilo "dobudovat socializmus", a to až do 28. března 1990, tedy téměř plných 30 let - pozn. překl.) a obdržel jedno z posledních víz toho dne. Tak se mi i podařilo přespříštího dne dorazit k bratrovi mého kmotra v Mlynářovicích a musil jsem si od něho vlastně teprve nechat vysvětlit, kde ten náš "Schloug" vůbec hledat. Toho roku a pak i v letech následujících jsem pak neznámý domov procestoval. Přes měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief, který tehdy měla moje mladší sestra předplacený, jsem se mohl seznámit s Richardem Schieferem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), tehdejším rodáckým pověřencem Záblatí, Horního Záblatí (Obersablat), Křišťanovic (Christelschlag), Milešic a Řepešína (Repesching) a zároveň předsedou Heimatkreis Prachatitz. Ten krátce předtím publikoval vzpomínkovou knihu o své domovské obci Hrabice (Rabitz) a já jsem po jednání s ním vyjádřil svou připravenost ujmout se redakce všech příspěvků plánované knihy o farnosti Záblatí. Vycházel jsem z toho, že mým úkolem bude dát textům těch dobrých lidí takříkajíc "poslední výbrus" a sám zplodit jen několik spojujících řádek. Poté ovšem, co jsem shromážděný materiál měl v rukou, bylo mi jasné, že před samotnou redakcí je na mně, abych vykonal ještě o dost více. Obstaral jsem si tedy od pražského ministerstva vnitra studijní povolení pro archivy v Prachaticích, Českém Krumlově a v Třeboni a vydal jsem se v následujících letech opakovaně na více dnů na Šumavu a probíral se chytrými knihami také ve zdejší (rozuměj řezenské - pozn. překl.) univerzitní knihovně. Někdy na jaře roku 1988 byly mé texty napsány a při nejbližším setkání někdejších záblatských farníků ve Schrobenhausen mi dcera jednoho z rodáků projevila za velkého potlesku všech přítomných ochotu přeťukat rukops na stroji. Předal jsem jí hned polovinu příspěvků, které jsem měl s sebou. Od té doby jsem o té dámě a jejím otci nikdy neslyšel. Byl jsem rád, že jsem asi po půldruhém roce získal půjčený rukopis alespoň nazpět. Neměl jsem tenkrát ještě žádný počítač, do kterého bych mohl všechen ten pracně nashromážděný materiál uložit a tak skutečnost, že kniha nakonec přece jen (v roce 1994 - pozn. překl.) vyšla tiskem, hraničí s malým zázrakem. Bohužel se pro mnohé z těch, kdo na ni netrpělivě čekali, dostavila příliš pozdě. Nebyla napsána pro čtenáře historických pojednání, pro nějaké akademicky vzdělané příznivce Šumavy. Byla napsána pro velmi prostě založené "někdejší obyvatele farnosti Záblatí a jejich potomky", jak se dá německy číst v textu mého věnování na titulním listě knihy. Vědomě jsem se proto zřekl seznamu literatury a poznámek pod čarou.
Poté, co byla má kniha prodávána převážně v prvých měsících po svém vyjití, je teď vlastně jen předmětem zájmu koupěchtivých Čechů, především těch z nich, kdo teprve v posledních letech objevili krajinu kolem Záblatí a natrvalo se tu usadili. Všechny zajímá, co to bylo za lidi, kteří zbudovali dům, z něhož po letech zbývá často jen ubohá ruina, kteří v dnes opuštěné krajině navršili nekonečné kamenné snosy či kteří chtěli polním křížem vyslovit svou bolest či vděk. Mnozí chtějí z té knihy zjistit jen to, kdo v okamžiku vyhnání ten který dům obýval a kam ho to v Německu zaválo.
Pokud vás při četbě upoutal můj text o Eldorádu, k němuž mě přivedl jeden příspěvek Jiřího Zálohy, autora, jehož si vysoce cením, zveřejněný někdy v osmdesátých letech v nějakém českobudějovickém historickém sborníku (Kieweg má zřejmě na mysli Zálohův článek Zlaté a stříbrné doly u Záblatí? vyšlý ve Výběru z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, 1988, č. 2 - pozn. překl.) a jste zřejmě přesvědčen, že by mohl zajímat i českého čtenáře mimo Záblatí, rád bych vás upozornil na kapitolu o lidové hudbě na s. 168-174 a na notový záznam hudební ukázky na 3. straně obálky. Obojí by mohlo zainteresovaného českého čtenáře názorně přesvědčit o tom, že jejich předchůdci byli nadáni i k něčemu víc než jen k tomu, ohrazovat neforemnými kameny z polí své pozemkové majetky. Z links, které jsem dostal od Jana Andraschka, jsem mohl vyrozumět, že jste se odvážil i překladů nářečních básní. Překládat dialekt do spisovné formy jiného jazyka ovšem znamená zachytit jen málo z toho, co může být vyjádřeno zase jen formou nářečí. Muselo by se tedy například užít nějakého jihočeského dialektu. To bych byl sám zvědav, zda by se to dalo poslouchat a zda by to ještě dokázalo vyloudit úsměv na tváři.
Nějakou přiměřenou podobenku Vám ještě pošlu.

10. října 2013

Ty snímky, které Vám posílám, pocházejí ze září tohoto roku. Fotografuju sice poměrně hojně, nikdy však se samospouští. Dcera mi je dneska dá do přílohy mailu. K těm oběma snímkům, kterými se Vám zjevuji, nechci poznamenat zhola ničeho. Fotografie s umrlčím prknem před tzv. Watzlikovou kaplí nad statkem Tremmelhausen (mezi Řeznem a Pettendorfem) mě však vybízí k několika informacím. Hans Watzlik je Vám pravděpodobně jako spisovatel znám víc nežli mně. Já četl jen jeden z jeho románů. Nezanechal ve mně nijaký zvláštní dojem a asi proto bych Vám nemohl bez nahlédnutí do své police s knihami ani udat jeho název. Poněvadž od roku 1978 žiju na Tremmelhauser Höhe a při svých procházkách častokráte míjím řečenou kapli, je Hans Watzlik nejen mým krajanem, ale spíše mým sousedem. Jak jsem se právě dočetl v německé Wikipedii, má jeho čestný hrob, zřízený městem Řeznem, ležet dokonce před polorozpadlým domem, ve kterém dříve bydlili dělníci na statku. Pokud je to pravda, tak to s tou "poctou" není zas tak horké (tady jde nejspíš o omyl: čestný hrob Hanse a Liny Watzlikových /i Lina Watzliková má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl./ je umístěn na Horním katolickém hřbitově při Univerzitní ulici přímo v městě Řezně - pozn. překl.)! Velký skalní balvan nesl ještě před asi dvěma lety už tehdy silně zašlou kamennou desku na způsob těch, které řezenská městská správa umisťuje při budovách souvisejících s nějakou významnou osobností. Na tmavorudém podkladě se nacházel stručný text se spisovatelovými životními daty. Když jsem tu pamětní desku na obvyklém místě poprvé postrádal, pomyslil jsem si, že ji asi čistí a pak znovu vrátí, kde byla. Tak se stalo asi před 15 lety s oním Watzlikovým umrlčím prknem v rámci renovace kaple, která se dříve jmenovala také jinak než po spisovateli, anebo vůbec nijaké jméno neměla. Teď už se přikláním k názoru, že nějaký namyšlenec, který neměl ani ponětí o tom, v jaké době, kde a za jakých okolností Hans Watzlik žil a tvořil, tu desku odstranil a nechal zmizet.
Hans Watzlik nebyl jen laureátem československé státní ceny za literaturu; za "Třetí říše" byl jmenován i čestným občanem města Řezna (stalo se tak zejména zásluhou Watzlikova románu o malíři Albrechtu Altdorferovi "Der Meister von Regensburg" /tj. "Řezenský mistr"/ z roku 1939 - pozn. překl.). Jako takovému mu byl přenechán po propuštění z české vazby a vysídlení z Československa k pobytu ten také už zmíněný domek. Už tehdy to bylo všechno jiné než nějaký "nóbl kvartýr", hodný čestného občana, přesto ovšem daleko předčil ty krysí díry, v nichž musila živořit větší část uprchlíků, vyhnanců z domova či za války vybombardovaných místních lidí.
Hans Watzlik zemřel už v listopadu 1948 v Tremmelhausen a byl vystaven na onom umrlčím prkně, které je od té doby umístěno vedle vchodu či spíše přístřeší, který po Watzlikovi nazvaná kaple nabízí. Na jeho památku zaznamenává ve dřevě rytý nápis nejen data jeho narození a úmrtí. Je tu zvěčněn i text jedné z jeho básní. Líbí se mi, poněvadž vystihuje náladu a pocity autora, jakož i jeho vyznání, co pro něho znamená domov, prostým a poctivým slovem. Vždycky znovu přijdou časy, v nichž se iniciuje, ba přímo žádá přejmenovat v Řezně ulici po něm nazvanou, poněvadž není uznán tím, kdo by mohl být současníkem neslavného všedního dne města jako je Řezno. Teď zrovna je mimo dostřel fanatických vymítačů, jejichž potřeba ideové očisty se momentálně soustřeďuje na jednoho poválečného primátora jménem Hans Herrmann, který byl za Výmarské republiky, tedy od první světové války až po uchopení moci nacisty, politicky činný v bavorské lidové straně (Volkspartei), pak ale poměrně rychle přešel k národním socialistům a po válce pak neméně rychle nastalo obrácení na křesťansko-demokratickou víru (rozuměj k bavorské CSU, tj. ke Křesťansko-sociální unii - pozn. překl.). Tu si musím pochválit moudré a nikoli nezbytně nenápadité otce a matky města, kteří usilují dát ulicím a cestám jména po ptácích, čtyřnožcích a příslušnících rostlinného světa, aby se pokusili městu dát něco hned tak nezaměnitelného.
Pokud byste na mém snímku kaple nemohl báseň přečíst a zajímalo by Vás, proč se mi líbí, mohu tam už jen kvůli Vám zajít a text opsat (já ovšem ty verše pod názvem Údolí domova důvěrně znám a přeložil jsem je už v devadesátých letech dávno už také minulého století pro Česko-bavorské Výhledy a českobudějovický rozhlas - pozn. překl.).
Na závěr bych nerad opomněl Vám sdělit, že jsem dnes gratuloval k narozeninám paní Anně Justině Pimmerové a že jsme se bavili o Vás a o Vaší práci. Skrze mé předky z Korkusovy Huti jsem s ní příbuzný.
Takže Vás opravdu srdečně zdravím a zvěčněte mě tam ve Vaší zemi (v originále "und verewigen Sie mich in Ihrem Lande" - pozn. překl.). Tady u nás o to nikdo usilovat nebude, což mně už nyní dává naději, že také pak dlouho po mé smrti nebudu podroben nějaké zásadní čistce.

- - - - -
* Milešice, Mlynářovice, Volary / Záblatí / Saladín / Krejčovice / Drslavice / Albrechtovice / Hlásná Lhota