JOHANNA KURSCHUSOVÁ
Vzpomínka na Kandlův mlýn
Pravidelně každým rokem táhla karavana do Prachatic. Prachatice jsou malé město na Šumavě. Z města jsem toho jako dítě mnoho neviděla. Začátkem června byl najat autobus, naložilo se nádobí, peřiny, moje dětská postýlka a hračky, pak došli pro Ferdu z Piaristické ulice (Piaristengasse) a k nákladu přibylo i jeho pět švestek, načež se už mohlo opravdu vyrazit do Kandlova mlýna (Kandelmühle).
Letovisko Kandlův mlýn leželo kus za Prachaticemi. Dřív to byl opravdový mlýn, z něhož se zachovalo dokonce ještě mlýnské kolo. Poháněla ho voda potoka, který tekl podél mlýnských zdí, otáčel tím kolem a voda padala z lopatek kola do hlubiny pod ním jako opravdový vodopád. Tu vodu sváděl potok do umělého jezírka. Byly tam při něm tenisové kurty, sportovní hřiště a nad jezírkem i restaurace. Snídaně a večeře jsme si dělali sami, jen k obědu jsme chodívali do lokálu. V lese roztroušeny stály srubové domy vždy se dvěma jednopokojovými byty s kuchyňskou buňkou. Jestli v nich byla tekoucí voda, už nevím, společný záchod pro obě bytové jednotky tam byl určitě. Jednu z nich jsme měli pronajatu my, druhou Piaristická ulice. Ferda a já jsme tenkrát ještě nechodili do školy, takže jsme mohli zůstat od června až do září. Jednou byla se mnou maminka, jednou babička, také Piaristická ulice se střídala. Přes víkend jsme tu byli z Piaristické ulice i Lannovky (Lannastraße) v plném počtu. Babička a teta Kati, dvě švagrové, si spolu dobře rozuměly.
Publikum bylo mezinárodní. Až z Japonska tu jednou pobývala celá rodina. Dvě děvčátka a jejich matka chodily kolem v opravdovém kimonu. Většina hostů tu měla s sebou děti a tak si bylo vždycky s kým hrát. Jen ty malé Japonky chytaly raději hůlkou ve vodě pijavice. Přihlíželi jsme tomu často, ale na mně šla z těch vodních potvůrek hrůza.
Dělali jsme výlety do lesů, často jsme chodívali nahoru na Libín. Když jsem se jednoho dne jako obvykle vrtěla na lehátku, to najednou sklaplo. Zůstaly mi tam prsty a z prostředníčku levé ruky mi to uštíplo navždycky kus konce prstu. Ječela jsem jako by mě obraceli na rožni, docela hrozně to krvácelo. Hned mě naložili do auta a maminka se mnou uháněla do prachatické nemocnice. Od té doby mám už nehet na prstu deformovaný.
Ferda to taky neuměl zle! Vletěla mu jednou při honičce do pusy včela a bodla ho rovnou do jazyka. Málem se tak udusil. Bylo tam na Kandlově mlýně mnohdy docela pěkně rušno.
Když maminka koupila v Budějovicích zahradu, trávívali jsme už od té doby prázdniny tam. Maminka dlouho váhala, zda má koupit kino vedle našeho domu nebo zmíněnou zahradu. Zahrada zvítězila - mně by ale bylo kino milejší: každé představení zdarma, to by byla přece nádhera!
Prachatice od roku 1938, kdy tam vpochodovali říšští Němci, patřily k Německé říši. Pro nás se ocitly za hranicemi.
Úryvek z knihy Die Maus auf der Butter, který mi poslala sama její autorka, se týká dětského zážitku Šumavy. Mezitím vyšly jiné úryvky těch vzpomínek, určených původně jen členům vlastní rodiny, i ve dvou literárních antologiích, jak je vydalo frankfurtské nakladatelství Cornelia von Goethe. Právem, je to pozoruhodně čistě, řekl bych důvěřivě psáno. Co jen se to podělo s městy i zeměmi za všechnu dobu kolem! Městské dítě tu vzpomíná a dávná paměť uchovává v sobě i nedávno zbořené a předtím vyhořelé českobudějovické kino Oko v Jeronýmově ulici, vedle něhož Reisnerovi bydleli a které chtěla maminka kdysi koupit a nakonec koupila zahradu. Co jen kouzel jednoho století ta secesní budova odnesla s sebou na věčnost! Nelze si nevybavit ani budějovickou návštěvu Rilkeovu a alej německých básníků v těsném sousedství Reisnerova domu, kde obýval vilu se zahradou v komplexu dnešního "e.onu" baron Bohuslav Mundy. Ta zahrada, co vyhrála kdysi závod s kinem, ležela ovšem shodou okolností trochu opodál, totiž až v Kaplířově ulici poblíž řeky Malše při části města zvané Havlinda, tj. Havlíčkova kolonie, jinak hned vedle obydlí jiné osobnosti našeho internetového souboru, někdejšího ředitele budějovického muzea Adalberta Wodiczky. Johanna Reisnerová, jak nás zpravuje nejen ona ve svých německy psaných vzpomínkách (jejich titul mimochodem odkazuje ke starému vyprávění o třech žabách, které spadly do mléka - jedna to vzdala a utopila se v něm, druhá ho chtěla vypít a stalo se jí stejně, jen ta třetí dupala v mléce tak dlouho, až se stlouklo na tuhé máslo - tady si na něm pro změnu dejme trůnit malé nezdolné myši rodem z města Budějovic), nýbrž v českých "rodopisných příspěvcích" Hubatiové z Kotnova na s. 203 i táborský historik Richard Hrdlička, se narodila v Českých Budějovicích 15. února 1931 jako pravnučka Miloše Hubatia rytíře z Kotnova, posledního nositele titulu a rodového predikátu vůbec v nové republice, za jejíchž časů 26. října 1928 u svých budějovických dětí skonal a byl pochován do rodinné hrobky v Mladém. Hledal jsem tam koncem jara 2005 jeho hrob, ovšemže marně: 1. července 1938 do něj pohřbili ještě jednoho z Milošových synů, jmenovitě Theodora Hubatia, ale po roce 1948 hrobové místo (řada 3, číslo 7 zleva, nedaleko honosné hrobky Hardtmuthů, prý pro nezájem členů té rodiny propadlé českému státu) změnilo opakovaně majitele a je dnes zarostlé a zpustlé. Dějiny toho rodu mají přitom podivuhodně mnoho vazeb se Šumavou, se jmény jako Ábele či Veith, které se rovněž vyskytují v Kohoutím kříži. V pošumavských Petrovicích (Petrowitz) se narodil i jiný ze synů Miloše Hubatia Karl, který žil později v bavorském Mnichově a měl za ženu baltskou Němku Ingeborg, rozenou Samson-Himmelstierna, s níž se seznámil v ruském zajetí. Žila v letech 1889-1964 a stala se pod jménem Ingeborg Hubatius-Himmelstierna (Himmelstjerna) autorkou mnoha úspěšných románů, z nichž některé se ovšem ocitly po válce na denacifikačním indexu. Jméno Hubatius-Kottnow najdeme v Německu i dnes. Tolikeré odchody a vyhnanství - a většinou i přes šumavský hřbet. Je to jeden jediný les přízraků, jedna jediná zelená zahrada staré země dvou jazyků, hluboká ozvěna a čiře třpytné zrcadlo jejích dějinných proměn. Johanna provdaná Kurschusová žije dnes v bavorském Sinzingu při jihovýchodním okraji Řezna (Regensburg). V Českých Budějovicích však zůstali druhové dívčích let mladičké Hannerl Reisnerové: sestry Gabriela (Bibi) a Henriette (Henny) Sazymovy, z nichž zásluhou té prvé, mladší z obou, jsem mohl poprvé číst "Myš na másle", kde pasáže o ní zaujímají ostatně významné místo, a Ferdinand Ritter, onen Ferda z Piaristické ulice, vnuk Kateřiny (Kati) Němcové (jako pravá "Budweiserin" se ovšem psala i Katharina Nemetz), dnešní majitel cukrárny U Kláštera ve starožitném domě U Černé růže, který mi poskytl mnoho docelujících informací k vlastně stále jednomu jedinému příběhu, v němž máme všichni, všichni bez výjimky svou roli. A snad i jakousi odpovědnost před tím příběhem.
- - - - -
* České Budějovice / Prachatice
