LEOPOLD LÖWY
Z deníku lékařova*)
Z pozůstalosti před více než rokem (rozuměj 20. listopadu 1904 - pozn. překl.) zesnulého českobudějovického městského lékaře Dr. Leopolda Löwyho tento text zveřejnil v Budweiser Zeitung č. 15 ze dne 3. února 1906 jeho syn, kandidát mediciny a filosofie (v originále "M.U.C. et Phil.Cand." - pozn. překl.) Robert Löwy, užívající pseudonymu Robert Reinhard (je i autorem kurzívou odlišeného úvodu následujícího textu a pod svým pseudonymem je zastoupen rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
"Wer ihn gekannt hat, wird ihn nicht vergessen,
Wer ihn vergisst, der hat ihn nicht gekannt!"
(tj. "Kdo znal ho, ten nezapomene na něj,
kdo zapomene, ten ho neznal snad." - pozn. překl.)
Tato výstižná slova na rozloučenou, věnovaná jedním z přátel mému před rokem zemřelému otci, by mohla sloužit jako motto následujících listů z jeho deníku. - Snad všichni lidé, kteří stáli zesnulému za jeho života nablízku, znali jej jako profesně svědomitého muže, ochotného pomoci tam, kde mohl být užitečný tím, co uměl, muže útěšného a soucítícího tam, kde už ani se svým bohatým věděním nedokázal smrti vzdorovat.
Ani já však, jemuž byl vždy chápajícím a odpouštějícím otcem, netušil jsem nic o bohatém pokladu jeho citového života, který ve shonu a tísni své lékařské činnosti skrýval navenek a nedal znát nikomu než té malé knížečce, kterou započal psát jako student a která mu byla po celá léta jeho prací naplněného života tichým přítelem a utěšitelem.
Teď leží ta knížečka opět přede mnou; často jsem ji měl od otcova skonu v rukou a nerad jsem zpočátku dovoloval nahlédnout vzdálenějšímu člověku do něčeho, co otec ve volných chvílích svěřil nyní už zašloutlým listům. - Životní zkušenost muže, dozrálého za takových poměrů, může však zajímat mnohé a posloužit jim k užitku. Kéž alespoň malá část těch deníkových záznamů promluví sama za sebe.
I. O lékařském stavu
Lékařské povolání činí snadno netečným; neboť vskutku nijaká profese není méně vděčná. Žádný člověk nemusí více nežli právě lékař bojovat s nevědomostí, nesmyslem a nevděkem. Mnozí nemocní, a to i z těch vzdělaných kruhů, chovají se a vyjadřují nerozumněji než nedospělé děcko, ba brzdí a ničí těmi nejpošetilejšími klamy léčivou sílu přírody a lékařskou zkušenost, zápasí neustále s pochybnostmi o sobě a o lékaři, jemuž předstírají důvěru, slyší na všechna našeptávání svého okolí a nelení je přitom mučit. To činí muže vědy lehce nevrlým a konečně, poněvadž je přece také jenom člověk, zatvrzelým, ba následkem opětného nevděku naprosto otupělým. Postaví-li nemocného blízkého smrti znovu na nohy, řekne se: "Příroda ho zachránila!" - Přivede-li ho však do hrobu, učinil tak docela sám. Navíc může stálý styk s trpícími a zchátralými, neustálé zacházení s nesčetnými chorobami snadno zkalit zalíbení v lidském druhu. - Lékař je nehledě na hmotný prospěch v postavení opravdu nezáviděníhodném. Odhlédneme-li ode všeho ostatního, není nikdy pánem svého času, může být v každou denní i noční hodinu vyrušen, aby byl nucen spěchat vstříc scénám lidského utrpení.
Své postavení ve světě vykupuje draho. Mnohdy za vysokou cenu krásného ideálu o životě, který jinak v sobě nese a až do smrti uchovává snad každé lidské srdce. Jak si má, obklopen nářkem a mukami, výkřiky bolesti a výpary infekce, uchovat ještě vůbec smysl pro sladký hlas lásky, pro vůni růží? V růžových lících půvabné dívky může třeba spatřovat klíčící souchotiny, při pohledu na květy šeříku či chrpy může nemyslit na nic než na šeříkové a prsní thé. Pět, šest i více let se mučí nad anatomií, terapií a patologií a jsou mu vlastní všechny vady lidského pokolení, a měl by pak toto pokolení těšit. To je důvod, proč mnozí z mých lékařských kolegů ve všech částech světa jsou tak suše hmotně doslova posedlí po vnějších požitcích života, jako jsou jídlo, společnost, hra či ekvipáž.
II. O lásce, přátelství a manželství
Žízníme, hoříme a bažíme po žhoucně vytouženém okamžiku nějaké radosti. Blíží se, bere nás do své duchové náruče, láme paprsek duchovního zraku, hýří zraku tělesnému a zabírá fantazii; - teprve však poté, co mine tento moment, převezme vzpomínka výchovu spanilého svědka - totiž té minuty. Plně vykvetlý květinový záhon štěstí je krásný, dráždivý je však v poupatech. Neboť všechen vzruch je vlastně tajemstvím, a sotva teprve klíčící stéblo trávy proniká na jaře mé srdce jakousi rozkoší, kterou mne později ani nejbujnější flora nezaplaví; ach, já si dokonce myslím, že se náhrobní nápis lásky razí slovy: "Miluji Tě!"
Nesobecké přátelství může mezi mužem a ženou nastat jen velice vzácně, poněvadž jen u nemnoha mužů se lze setkat s něhou a jemností citu, která by mohla uspokojit duši ušlechtilé ženy; naproti tomu jen u nemnoha žen lze nalézt pevný a jistý názor, klidnou, rovnoměrnou a zároveň silnou mysl, kterou ušlechtilý muž na spřízněné bytosti nedokáže postrádat; jedním slovem, poněvadž je u obou pohlaví vzácností ona individualita, jejíž setkání je pro vznik a trvání těsného přátelského svazku nezbytností. Čistě duchovní přátelství bez jakéhokoli smyslného vztahu je sotva myslitelné. Cit, který panna vůči mládenci pokládá za přátelství a označuje ho tak, je zpravidla nějaké mámení. Poměry často zapovídají dávat vzájemné náklonnosti jméno jiné, mimovolně v nitru znějící. Hledá se proto v přátelství jakési východisko nebo nadpozemské blouznivé snění usiluje pod firmou přátelství o vztah, který by se vymykal jakémukoli smyslnému poměru. - To se dá daleko lépe provést v románech nežli ve skutečnosti. Vlákna, tvořící hraniční čáru mezi pojmenovaným a nepojmenovaným, jsou tak jemné a éterické, že se při sebenepatrnějším doteku poddají nebo jsou v nevědomém návalu citů překračovány. Mládenec, jehož se panna domnívá smět nazývat jen přítelem, stává se v jejím srdci, aniž je si toho vědoma, milencem a milenec, který se ji, donucen poměry či v blouznivé hře mysli, cítí povinen proměnit v přítele, zůstává vždy milencem, jen pod jiným jménem, krátce, tyto vztahy splynou tak lehce a mimovolně vjedno, že brzy nejsou jeden od druhého k odlišení. Přijmeme-li přesto případ přátelství mezi různými pohlavími za možný, musili bychom individua, jichž se to týká, považovat za čistě duchovní bytosti, oproštěné buď ode všech smyslných vzruchů, anebo myslitelné na tak vysokém stupni dokonalosti, že nad nimi smyslný vzruch už nemá nijakou moc, což ovšem u mladých osob může náležet jen mezi vzácné výjimky.
O tom však, co je to láska, učinili si básníci všech dob a národů svůj náhled:
|
"Wahre Liebe kennt nicht Raum, nicht Zeit, Denn ihr Dasein ist Unendlichkeit. Nicht geworden ist sie, nicht geboren, Nicht gefunden und auch nicht verloren. Ist ein Meer, das ohne Quell besteht, Aus sich selbst nur in sich selber geht, Ist der ew'gen Wahrheit weiße Licht, Das sich zeitlich silberfarbig bricht Ist der Gottheit Athem in der Welt, Der Planeten Hauch um ihre Sonne, Der den Falter an die Rose hält Und der Wurm erzittern macht vor Wonne." |
"Pravá láska nezná prostor ani čas, co je nekonečno, ona učí nás. Nic nastalého není, nic, co zrozeno, nic, co nalezeno, nic, co ztraceno. Je jak moře, které pramen nezná, ze sebe vyvěrá, je jak bez dna, je jak věčné pravdy bílý svit, který třpytem stříbra umí oslnit, je to Boží výdech na ten svět, oběh planet, kol slunce co spěje, síla, kterou láká růže květ motýla, ba červa rozechvěje." |
Láska, volná náklonnost duševně spřízněných osob rozličného pohlaví a niterné úsilí týchž po dokonalém spojení, rozvíjí se podle zákona přírody nejprve jako temná touha a je pak provázena pocitem prázdnoty, která vytváří potřebu dokonalého oboustranného sdílení. Stav nevinných srdcí, která poprvé roznítila nebeská jiskra lásky, není nijak způsobilý k tomu, aby byl podroben vyčerpávajícímu popisu. Žhoucně vzplane milující hruď pro všechno ušlechtilé, velké a dobré, veškeré síly a schopnosti zmnoží se v tomto soutoku všech citů, a láska činí ducha plně vnímavým pro nejmenší věci stejně jako pro ty velké. Při tom všem je tento úchvatný stav podroben i výsostné nedokonalosti a pomíjivosti všeho pozemského a dá se nejspíš přirovnat k nejsladšímu snu, který člověk dokáže snít.
V lásce je zárodek nejvyššího blaha tu na Zemi, avšak i bezejmenného utrpení a neštěstí, a proto by ten vztah neměl být zlovolným zneužitím tupen a znesvěcován. Chtít popírat u lásky sílu smyslů by bylo bláznovstvím; tam však, kde jde o trvalé, duchovní sepětí, není tato síla jedině působící, ještě méně pak jedině rozhodující. Je ovšem těžké vyhradit rozumu pevnou nadvládu nad city a smyslností, jak to dokazuje už známá průpověď: "Láska je sladká svízel, která na nás doléhá, když jsme na ni nejméně připraveni; proto je i zpravidla pozdě, když se rozhodneme chopit se proti ní nějakých opatření." - Neboť láska, zejména ta rodící se, je totéž co něžná rostlinka. Starostlivě ošetřována a pěstována, chráněna a střežena před drsnými nečasy, skvěle prospívá a roste v mírném povětří vesny mocně nahoru, takže v plném letním žáru i bouřkách, jež k němu náležejí, se jen otuží a věrnému pečovateli zaručuje květ a plod k útěšné odměně. Zanedbána však ve svém prvním vypučení brzy churaví, nepřežije často proměny jarního počasí a dožije-li příchodu léta, může na ní síla slunce vyvábit neúplné květy, zašlé ovšem hned při prvém nastalém suchu. - Často ztratí olistění už při prvé bouři a když se pak se počne odlupovat kůra, nedá ani dozrálé plody ani sémě pro budoucnost, aby tak dostála svému určení. Tak i láska. Není-li zachován a živen její základ, totiž vzájemná úcta, nezůstane-li neporušena a jemně opatrována její duchovní čistota, její mravní a etický zřetel, neobepíná-li vonný věnec lásky požehnaná stuha věrnosti a trvalosti, opadá nepozorovaně květ po květu. I kdyby byly znovu zvednuty z prachu a navenek věnci přivtěleny, je přece jeho vazba ochablá a má-li se jím v závažných životních chvílích kdo zdobit, je sice po ruce, ale květy visí mdle, povadle a uvolněně, aniž by slzy lítosti měly tu moc je znovu osvěžit a dát jim sílu kvést. Ruka, jež je odnaučila udržet důstojenství, není schopna je uchránit bouře života, která je pak neodvratně odvane. Mučenky lítosti a poraněného vědomí pučí z hrobu lásky.
Co se nyní manželství jako takového týče, chce se mi připomenout jen kouzelná slova Lichtenbergova, zdánlivě tak samozřejmá poučení jedné z nejjasnějších hlav, které kdy německý národ měl. - Říká ve svých spisech (Aphorismen /Sudelbücher/, kapitola 12 /písmeno L 1796-1799, tj. až do roku skonu/, v originále ovšem německy - pozn. překl.): "To, co činí opravdové přátelství a ještě více šťastný svazek manželský tak úchvatnými, je rozšíření jedincova Já, a to daleko přes meze, jež by právě jedinec nijakým uměním překročit nedokázal. Dvě duše, které se spojují, nespojují se nikdy tak zcela, aby mezi nimi oběma nezůstával onen výhodný rozdíl, který činí sdílení tak příjemným. Ten, kdo si na vlastní bolest stěžuje sám sobě, stěžuje si bezesporu marně. Ten, kdo si stěžuje ženě, stěžuje si jakoby někomu témuž jako on sám, který ovšem může pomoci a pomáhá už samotnou svou účastí. A ten, kdo slyší slavit své vlastní zásluhy, nachází právě v ní publikum, před nímž může být slaven bez nebezpečí, že se učiní směšným."
Tato stará zkušenost se mi na výše uvedené téma vnutila až k plnému vlastnímu přesvědčení.
III. O náboženství a štěstí
Náboženské úkony jsou spojením s Bohem a s věčností. Můžeme je licoměrně navenek ústy zapřít, jsou však nevyhubitelně v nás. Jsou na naší vůli nezávislé, jsou celým obsahem našeho vědomí a svědomí. Nevycházejí proto z naší vůle, nýbrž vůle vychází z nich. Pronásledovat takové úkony znamená pronásledovat ducha. Mohli by lidé, i kdyby je někdo prosil na kolenou, i kdyby jim bylo vyhrožováno pekelnými mukami, někdy porušit víru ve své vlastní bytí? I kdyby to nakonec chtěli, leželo by to mimo dosah jejich moci. - Nebo byste mne rádi viděli jako obyčejného každodenního lháře? Pak bych nebyl hoden veřejného respektu. Mé náboženské přesvědčení, které je mi nadevše svaté, se nedá koupit titulem ani penězi!
* * *
Dvacátému století volám v ústrety:
|
Ist 's möglich, Menschheit! Rede! Sage!
Heißt dies Aufklärung uns'rer Tage? Spricht das zu des Erlösers Ruhm? Heißt dieses Duldung, Christentum? Hat uns nicht eine Erde geboren? Verehren wir nicht einer Geist, Der Allen, Allen Vater heißt? Hat das Geschick uns nicht erkoren, Vereint zu fühlen Lust und Schmerz Blickt nicht ein jeder himmelwärts, Dort suchem, was er hier verloren? Gibt 's irgend einen, der allein Das Recht nicht hat, ein Mensch zu sein? Was soll ein weiser Mann nur denken, Wenn er auf einen Glauben blickt, Der vorsätzlich den Bruder drückt? Muss sich sein Herz nicht von uns lenken, Kann er dem Bruder Liebe schenken, Der Hass ihm bei der Wiege gab? O Christen, wollet menschlich denken, Zerbrecht der Wühler krummen Stab, Und reißt die Nebelbinde ab! Uns nennt ein Gott mit einem Namen, Und alle gehen, von wo sie kamen, Und alle deckt ein liebend Grab. Drum reicht als Menschen euch die Hände, Den Dunkelmännern sprecht zum Höhn Aus einem, einem Bruderton: "Auf ewig sei der Kampf zu Ende, Wie alle liebe Brüder sind, An Tugend schwach, im Glauben blind, Doch wollen wir uns täglich eben, Den Bruder wie uns selbst zu lieben Damit uns sei ein gleicher Lohn, Denn Duldung nur heißt - Religion!" |
"Je možno, lidstvo? Pověz, coby
osvětou zvou to naší doby? Toť k slávě Spasitele snad? Či toleranci to má přát? Nezrodila nás Země jedna? Což jeden Duch to není, sám jenž dobrým otcem je všem nám? Což ne snad jedna sudba bědná nedá nám jeden sdílet cit, radost i žalost, nebe svit, k němuž hledíme jako ze dna? Což je snad někdo povolán soudit, kdo člověkem buď zván? Co moudrý muž má pomyslet si o víře, jež záměrně tísní bratra hned vedle mě? Nemá-li ho to odvracet od nás a omrzet ho svět, může ho pěstit nenávist? Křesťané, lidský chtějte svět, nepřejte štváčům, jsem si jist, že od mlh měl by den být čist! Bůh nazývá nás jedním jménem, kéž cestou dál se rozpomenem, že v hrob padnem co jeden list. Ruce si podejme jak lidé, tmářům ať zazní na posměch, co bratrskou buď řečí všech: "Boj skončeme, mír ať už přijde, ať lidé sobě bratry jsou, i slabí se svou slepotou budeme-li se cvičit denně v lásce k svým bližním neprodleně, rovnou odměnou kéž je nám snášenlivosti jasný chrám!" |
* * *
Cože si myslím o lidském štěstí? Krátce před svou smrtí píšu si do svého deníku:
|
"Des Glückes Grund hat niemand noch ermessen, Denn ehe man 's begriff, verschollen war's, vergessen!" |
"Podstatu štěstí nikdo nedohlédá, než pochopil by, ztraceno je, běda!" |
P.S. Omlouvám se za český překlad veršových pasáží, ale ani doslovné tlumočení by věcně nevyznělo nijak jasněji. Poezie ještě nosila koturny, co dělat! Celkově je ovšem ta němčina židovského lékaře, který se právem obává dvacátého století a křesťanské zrady, nesrovnatelně bohatá oproti jiným.
Když v neděli 20. listopadu roku 1904 kolem třetí hodiny odpolední senior českobudějovických lékařů MUDr. Leopold Löwy po delší těžké nemoci ve svých sedmdesáti letech (slavil je jen v nejužším rodinném kruhu necelého čtvrt roku předtím) skonal, vyvolalo to, jak píše Budweiser Zeitung: "in den weitesten Kreisen lebhafte Teilnahme", tj. "v nejširších kruzích města živý ohlas". Byl totiž nejen tady znám jako "ein leuchtendes Muster für den Arzt, wie er sein soll", tj. "zářivý vzor lékaře, jaký má být". Narodil se 22. srpna 1834 v Kvítkovicích (Kwitkowitz), jak je uvedeno i v českobudějovické židovské úmrtní matrice (o jaké vlastně Kvítkovice jde, zatím není jasné, ale místopisně se nabízejí ty u Českých Budějovic, jediné další leží u moravských Otrokovic). Navštěvoval tehdy ještě německé gymnázium v Písku, kde v roce 1856 i maturoval. Absolvoval pak pět let (quinquennium se tomu říkalo) studia medicíny na univerzitě ve Vídni, kde promoval roku 1862. Poté nastoupil na chirurgickou kliniku Dr. Leopolda Dittela (1815-1898), proslulého rakouského lékaře původem z židovské rodiny v moravském Fulneku. Namísto aby pokračoval v akademické dráze, zvolil pro hmotné a také synovské ohledy postavení řadového praktického lékaře nejprve v Netolicích a od dubna 1863 pak v Českých Budějovicích, kam se přestěhoval. Působil tu v letech 1873-1885 jako železniční, pak jako městský a soudní lékař, po smrti městského fyzika MUDr. Johanna Želízka (1845-1901) vedl zdejší fyzikát (tj. zdravotnický úřad), byl sanitárním referntem při městském výboru, založil a vedl jihočeskou sekci ústředního sdružení německých lékařů v Čechách, v němž ještě rok před smrtí zasedal v předsednictvu. Však se také Löwyho nekrolog objevil i v listě Prager Tagblatt. Veřejně působil i v náboženském ohledu: byl 24 let členem představenstva židovské obce a jejím čestným členem a velice se zasloužil o zbudování českobudějovické synagogy v roce 1888 vídeňským architektem Maxem Fleischerem (je rovněž zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). V roce 1902 oslavil stříbrnou svatbu se svou druhou ženou Helenou, roz. Wolffovou, téhož roku však náhle skonala dcera Grete, jediné dítě z jeho prvého manželství, matka tří malých dětí. Jeho samého na poslední cestě k židovskému hřbitovu vyprovodil nekonečný zástup, v němž v předních řadách nechyběli ani Josef Taschek, Israel Kohn či Franz Vollgruber, stejně jako budoucí řečník nad hrobem zesnulého, obvodní lékař Sigmund Wotitzky (všichni čtyři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže). Nekrolog v Budweiser Zeitung končí slovy Horatiovy ódy, kterou bychom tu jinak asi nečetli zrovna často:
|
Exegit monumentum Aere perennius Regalique situ Pyramidum altius, Quod non imber edax Nec aquilo impotens Possit diruere Nec fuga temporum Nec innumerabilis Annorum series. |
Trvalejší než kov pomník jsem postavil, čnící nad přepych zdí královských pyramid, jehož hlodavý déšť s běsnivou vichřicí zničit nebude s to, ani řad nesčetných dlouhých roků a čas do věků letící. |
P.P.S. Ten překlad z latiny na rozdíl od těch všech z němčiny samozřejmě není můj.
|
Dem Andenken meines Vaters! Wie soll ich Dir, mein Vater, bringen Ein tief empfundenes Gedicht? Das müssten Engelzungen singen; Die schlichte Sprache kann es nicht. Du konntest wirken und gestalten Trotz mancher schweren Herzenspein; Als Wahlspruch hast Du stets gehalten: "Als Arzt ein guter Mensch zu sein!" Wenn nun mit dankbarem Gemüte Dein Sohn Dir Lobeshymnen sang, Ist dies ein Abglanz Deiner Güte, Die ja in alle Herzen drang. Und soll auch ich nach heißem Streben Nicht einsam sinken in das Grab, Muss dauernd mich Dein Geist umschweben, Der mir den Weg zum Ziele gab. Budweis, im November 1904. |
Památce mého otce Jak mám teď, otče, slovy svými vyjádřit veršem žhavý cit? To snad lze zpěvy andělskými, ne prostou řečí vyslovit. Tys uměl přinášet vždy dále přes tíseň srdce prospěch všem; "Lékařem být," - měls heslo stálé: "značí být dobrým člověkem!" Když nyní od vděčného syna má Tobě zaznít píseň chval, je to Tvá dobrota účinná, jíž bych za všechny děkoval. A že i já v hrob jednou klesnu, po snaženích, jimiž jsem žil, kéž provází mne Tvůj duch ve snu, který mi vždy dal směr a cíl. České Budějovice, v listopadu 1904. |
|
Budweiser Zeitung, 1904, č. 94, s. 1 |
|
- - - - -
* Kvítkovice / † † † České Budějovice
