MAX MELL

Mé první setkání se Stifterovým dílem

Nedostal jsem se k Adalbertu Stifterovi nikterak časně; ani jako školák, ani v prvých letech studií. Samo sebou se rozumí, že jeho jméno se ve škole ozvalo (v originále "sein Name in der Schule genannt worden war" - pozn. překl.); a vždycky samozřejmě s úctou, jaká přísluší zemskému školnímu inspektorovi. V dějinách literatury byl označován jako ten, kdo líčí malé věci života (v originále "als Schilderer des Kleinlebens" - pozn. překl.), a také jako idylik - je to ortel celosvětový, jak se to posmrtné slávě nějakého jiného autora sotva stalo osudem. Znělo to vždycky vlídně, nejednou i blahosklonně; vábivého v tom ovšem bylo málo; daleko víc to slibovalo něco jako pokračování školních hodin. Nemohu říci, že bych tomu právě přál, něco z toho však ve mně utkvělo. V mladých letech je přece tolikera návěstími se řídit, tolik autorit vyhledávat, nelze zmoci všechno, co se dostává do zorného pole, a také tomu tak být nemá; jak mnohé, co nás zprvu míjí, stane se později krásným setkáním a není samo o sobě nic zlého na tom, když si pak nějaký unáhlený, nyní už nepochopitelný vlastní soud není třeba připomínat.
(...)
Jednoho dne se mi doma dostala do rukou přívětivě vyhlížející stará knížečka, byl to almanach a jmenoval se "Libussa". V instituci, kterou můj otec vedl, tj. v c.k. Slepeckém ústavu (v originále "in dem K.k. Blindeninstitut" - pozn. překl.) byly svazečky tohoto almanachu k dispozici v úplnosti. Výnos z jejich prodeje byl totiž svého času, tedy před přibližně sto lety, věnován instituci takříkajíc sesterské, jíž byl slepecký ústav pražský, takže byly objednávány i od nás z Vídně, kde ovšem spolu s celou knihovnou shořely v posledních dnech druhé světové války.
Vydavatelem almanachu byl znamenitý Aloys Klar (filolog, pedagog a filantrop, profesor pražské univerzity a děkan její filosofické fakulty, žil v letech 1763-1833), který pražský ústav založil a jemuž v kulturním životě Němců v Čechách náleželo v oné době přední místo. Shromáždil ve svazečcích almanachu "Libussa" mnoho krásného a pozoruhodného z literatury, dějin a současnosti země; chci jen uvést, že tu vyšel vlastní životopis jak Josepha von Führicha (malíř a grafik nazarénského směru, žil v letech 1800-1876 - pozn. překl.), tak hudebníka Tomascheka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s jeho cennými sděleními o Beethovenovi; a také první životopis Stifterův, jehož autorem byl Heinrich Reitzenbek, se tu objevil. Rád jsem těmi svazečky listoval a tu jsem v jednom z nich nalezl i Stifterovu povídku "Der Pförtner im Herrenhause" (česky "Vrátný v panském domě", obsah povídky lze na webových stranách Kohoutího kříže najít v medailonu Helgard Beckové, která Stifterův text doprovodila kongeniálními ilustracemi - pozn. překl.). Byl jsem překvapen; co všechno se z literatury člověku dostane do rukou a tohle jsem vůbec neznal. Oproti všeobecně rozšířenému a uznanému vábí často něco odloženého, a tak jsem si myslil, že mám před sebou teď i já nějakou zapomenutou a zapadlou autorovu práci, že by to mohl nakonec být ještě objev, přinejmenším pro mě. Začal jsem číst a skutečně o takový objev šlo. Byl jsem rázem nekonečně upoután; nejprve názorností, s níž bylo vylíčeno obydlí důchodního, a bylo mi seznat, že to, o čem se tu vypráví a odehrává v blízkosti té části Vídně, kde jsem strávil svá dětská a mladá léta. Jako by mně někdo vedl nějakou šachtou pod vrstvou těch desítek let, jako bych tam došel, ale nebyla nijaká zašlá minulost, nýbrž byla to zase skutečný živý nynějšek - tak, jak tomu ve skutečné literatuře vždycky je. A nespočívalo to v samé předmětnosti. Ano, znal jsem ty ulice a zahrady a Glacis (tj. vídeňská prostranství mezi hradbami vnitřního města a předměstími, na nichž po roce 1858 vznikla mj. proslulá Ringstraße" - pozn. překl.) byla zřetelněji k spatření než mi to kdy ukázal jakýkoli obraz; jako kdybych znal snad i ten Perronský dům (v originále "das Perronsches Haus" - pozn. překl.), i ten náš dům byl přece jednou z těch budov ze starých vídeňských časů, domem plným velkých a malých, skrytých i tajemných věcí. To všechno bylo tu však jen proto, poněvadž tu byla vypravěčská jasnost, jistota kresby a plnost barev, vše prodchnuto skutečným životem, jeho realitou a magií. Vyprávělo se tu nikoli navyklým způsobem, nýbrž směle, s pohledem přímo do očí věcem kolem, sledujícím ty temné se stejnou neúplatnou spravedlností jako ty líbezné a jasné, ponechávajícím v klidném přednesu cítit vášeň bouřlivé síly a čistoty. Byl jsem uchvácen, když jsem dočetl, byl jsem šťasten, že takový autor kdy existoval, byl jsem hrdý na staré Rakousko.
O něco později jsem si uvědomil, že můj objev byl pouze domnělý, přesněji řečeno že to byl objev právě toliko pro mne. Povídka "Der Pförtner im Herrenhause" nebyla nikterak zapomenutou či zastrčenou prózou, nýbrž byla pod pozměněným titulem "Turmalin" pojata do souboru "Bunte Steine" (tj. "Pestré kameny") a tak jsem se cítil trochu zahanben. Věděl jsem však, že od této chvíle se mě týká všechno, co Adalbert Stifter napsal, a že mne podoba všeho, čím byl a čím je, už nikdy víc neopustí. A tak se i stalo.

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1954, č. 2-3, s. 56-58

P.S. Vypuštěná pasáž zabíhá do literárních a divadelních zálib autora textu předtím, než došlo k setkání se Stifterovým dílem.

Stifterův domov

Známe ony prostory, které obklopovaly vrozenou sílu nazírání Adalberta Stiftera a svým zvláštním způsobem probudily a naplnily jeho smysly. Jsou to prostory rakouské země (v originále "es sind die des österreichischen Landes" a je svým způsobem příznačné, že v roce 1939, tj. v roce vyjití knihy rakouského autora, z níž přeložený úryvek pochází, samostatné Rakousko už neexistovalo - pozn. překl.) a působily až do doby, kdy se stal umělcem a rozhodl se pro literaturu, v sobě vlastním uskupení a odstupňování (v originále "in eigentümlicher Folge und Stufung" - pozn. překl.). Stifterův domov je ono vltavské údolí na Šumavě (v originále "das Tal der Moldau im Böhmerwald" - pozn. překl.), která stojí na nejstarším pevninském podloží Evropy, jímž je žula, a je jedním z mála opravdu souvislých lesů německé země (tady zřejmě ani pro autora Německo nemá hranic - pozn. překl.), na mnoha místech dosud vykazujícím pralesní charakter. V její jižní části, na zdávna vyklučeném vyvýšeném místě, mezi lukami a poli, při šeravém pásu lesa (v originále "am Dämmerstreifen des Waldes" - pozn. překl.) leží Horní Planá (Oberplan), vzdálená dvě hodiny cesty od zemské hranice (rozuměj hranice Čech, tak přece? - pozn. překl.); tam dál k jihu, do rakouského údolí Dunaje (Donau), kloní se velice bytostné vztahy oné krajiny a jejího lidového živlu (v originále "neigen sich sehr wesentliche Beziehungen jener Landschaft und ihres Volkstums" - pozn. překl.) a svažuje se i cesta, kterou se Adalbert Stifter vydal do života, která ho také vedla tam dolů, přes rozvodí vstříc předpolí Alp, jejichž vzdálené modravé obrysy mohl zahlédnout i z mnoha míst svého domova. Dům v Horní Plané, v němž spisovatel spatřil 23. října 1805 poprvé světlo světa, dosud stojí; malé přizemní selské stavení (v originále "das ebenerdige Bauernhäuschen" - pozn. překl.) se šindelovou střechou bylo před několika lety poškozeno požárem, podařilo se je však obnovit. Praděd stejně jako děd Stifterův, kteří oba dosáhli vysokého věku, byli tkalci; také otec jím byl, provozoval však jen obchod se lnem a k tomu malé hospodářství. Matka pocházela z téhož místa a byla dcerou řezníka Friepeße. Obraz jeho blízkých se před spisovatelem v duchu vznášel, když psal v povídce "Das Haidedorf" (česky "Vesnička na pláni", také "Horní Planá" - pozn. překl.) o předcích chlapce "z pláně". Maminka mu zůstala dlouho zachována; miloval ji nekonečně a nikdy ho neznavilo vyjadřovat zázrak té lásky dojatými slovy, která znal od ní. Také otcovu prostou a šlechetnou bytost vysoce ctil. Adalbert byl prvorozené dítě z celkem pěti ratolestí toho páru, z nichž jen tou nejmladší bylo děvče. Velký a v mnohém smyslu tajuplný dojem činila na chlapce otcova matka; stanula v jeho paměti jako "lebendige Chronik und Dichtung" (tj. "živá kronika a báseň" - pozn. překl.) a v pozdějších letech litoval, že její písně, vyprávění a příbuzenské zvěsti došly zcela zapomnění; postavu babičky ve "Vesničce na pláni" označil za toliko vybledlý portrét té pozoruhodné ženy.
Jsme hojně zpraveni o Stifterově dětství, on sám o něm vypráví nebo mnohý malý příběh přenesl na postavy svých děl. Vysoce pozoruhodné je však to, co uměl vypovědět o svých vůbec prvních smyslových vjemech, o svých vlastních počátcích (v originále "von seinen Anfängen" - pozn. překl.). Záznamy, které si o tom v pozdějších letech učinil (celý text "Mein Leben" v úplnosti viz Projekt Gutenberg - pozn. překl.), dosahují úplné meze prvotní zkušenosti (v originále "die Grenze des Erfahrbaren" - pozn. překl.) a zachycují tak rané podněty vědomí, jaké si sotva kdy nějaké lidské dítě uchovalo ve své paměti, jaké sotva někdo před ním dokázal odít do slov takové poznávací síly. - "Weit zurück in dem leeren Nichts ist etwas wie Wonne und Entzücken, das gewaltig fassend, fast vernichtend in mein Wesen drang und dem nichts mehr in meinem künftigen Leben glich. Die Merkmale, die festhalten sind: es war Glanz, es war Gewühl, es war unten. Dies muss sehr früh gewesen, denn mir ist, als liege eine hohe, weite Finsternis des Nichts um das Ding herum." (tj. "Daleko nazpět v pusté nicotě je cosi jako slast a vytržení, mocně uchvacující mou bytost, téměř ničivě se do ní deroucí, nesrovnatelné s ničím, co mne v budoucnu potkalo. Příznaky, které ve mně zůstaly, jsou: byl to jas, byl to hemživý ruch a šum, bylo to vespod. Muselo to být něco velice raného, neboť mi připadá, jako by kolem té věci ležela obrovitá širá temnota." - pozn. překl.) Jako další vjemy, obklopené rovněž jakousi nicotou, uvádí Stifter zvuky, plování v čemsi ovívajícím, cosi jako opojení. Pak zřetelnost roste, nastává jakýsi hlahol jako od zvonů, široký třpyt, rudé šírání. "Ganz klar war etwas, das sich immer wiederholte. Eine Stimme, die zu mir sprach, Augen, die mich anschauten, und Arme, die alles milderten. Ich schrie nach diesen Dingen." (tj. "Zcela jasné bylo cosi stále se opakujícího. Hlas, který ke mně mluvil, oči, jež na mě hleděly, paže, které všechno tišily. Křičel jsem po těch věcech." - pozn. překl.) "Dann war Jammervolles, Unleidliches, dann Süßes, Stillendes. Ich erinnere mich an Strebungen, die nichts erreichten, und an das Aufhören von Entsetzlichem und Zugrundenichtendem. Ich erinnere mich an Glanz und Farben, die in meinen Augen, an Töne, die in meinem Ohren, und an Holdseligkeiten, die in meinem Wesen waren." (tj. "Pak bylo bědno, nesnesitelno, pak zas sladko, tišivě. Vzpomínám si na snažení, jež ničeho nedosáhlo, na ustávání věcí děsivých a ničivých. Vzpomínám si na třpyt a barvy, které jsem měl ve svých očích, na tóny, které jsem měl ve svém sluchu, i na okouzlení, která jsem měl ve své povaze." - pozn. překl.) "Merkwürdig ist es, dass in der allerersten Empfindung meines Lebens etwas Äußerliches war, und zwar etwas, das meist schwierig und sehr spät in das Vorstellungvermögen gelangt, etwas Räumliches, ein Unten." (tj. "Pozoruhodné je to, že v nejprvnějším ze všech vjemů mého života bylo cosi zevního, a sice cosi, co velice obtížně a pozdě došlo do představového bohatství, cosi prostorového, jakési Vespod." - pozn. překl.) Tyto věty jsou uváděny z poznámek svého druhu jedinečných; je pro nás báječné moci dohlédnout těmi neuvěřitelně ranými sebeuvědoměními dojmů, jež uchovaly, až na sám počátek tohoto ve všech směrech jasného života a také tam seznat mohutnost vlohy, jež byla požehnána dalekosáhlým vhledem v Boží svět.

Když slavil Max Mell 10. listopadu roku 1952 své sedmdesátiny, vyšel ve 4. čísle prvního ročníku čtvrtletníku "Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich Vierteljahresschrift (VASILO)" nepodepsaný článek vypočítávající Mellovy práce o Stifterově životě a díle (Adalbert Stifter má samozřejmě na webových stranách Kohoutího kříže rovněž své zastoupení samostatné, i když úryvky z textu Můj život jsou pro Kohoutí kříž přeloženy právě až z předchozí Mellovy citace). Ten svazek 539 proslulé edice Insel-Bücherei (jejím prvým svazkem v číselné řadě byla roku roku 1912 Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke /česky Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka/), z něhož pochází překlad textové ukázky, je z nich asi nejvýznamnější. Pro Insel-Verlag napsal Max Mell i úvod k sedmi svazkům Stifterových sebraných spisů (1939). Z ostatních lze připomenout text "Gedanken bei der Lektüre Adalbert Stifters" ve sborníku "Adalbert Stifter - Ein Gedenkbuch", vydaný nakladatelstvím Josef Grünfeld ve Vídni roku 1928, k němuž napsal průvodní slovo Hugo von Hofmannsthal. Rilke, autor prvního ze svazků Insel Bücherei, stejně jako Hofmannsthal (oba jsou také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže, z ostatních autorů v něm zastoupených byli Mellovi blízcí i Felix Braun či Hans Carossa) měli pro Mellovu tvorbu podstatný význam. Mell se stal v roce 1936 i autorem stati Adalbert Stifter ve sborníku "Die großen Deutschen. Neue deutsche Biographie" v berlínském nakladatelství Propyläen-Verlag a pod týmž titulem Adalbert Stifter i v mnichovském dvojměsíčníku Corona roku 1938. To už ovšem v nacistickém Německu platily rasové zákony a Mell, stoupenec tzv. austrofašismu, se nejen přihlásil s nadšením k Hitlerovu "anšlusu", nýbrž byl v roce 1940 přijat do NSDAP. Ačkoli žádost o přijetí vzal nato zpět, nosil prý stranický odznak jako "ochranu před osočováním", které by mu snad hrozilo pro jeho někdejší židovské přátele. Roku 1941 napsal průvodní slovo ("Geleitwort") ke "Stifterovu brevíři" ("Ein Stifter-Brevier"), který pod titulem "Weisheit des Herzens. Gedanken und Betrachtungen von Adalbert Stifter" (tj. česky "Moudrost srdce. Myšlenky a úvahy Adalberta Stiftera") vydalo berlínské nakladatelství F.A. Herbig. Ačkoli mu nacistický pohlavár Baldur von Schirach předal k šedesátinám čestný prsten města Vídně, nebyl Mell po válce donucen registrovat se během denacifikace a stal se v obnoveném Rakousku jedním z prominentů literatury katolicky orientované. Už v roce 1948 se ke Stifterovi vrátil recenzí Stifterova almanachu 1947 ("Adalbert Stifter-Almanach 1947") na stránkách deníku Wiener Zeitung. V roce 1951 mu byla udělena Cena Petera Roseggera (i Rosegger je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), tři roky nato Velká rakouská cena za literaturu, po dalších třech letech medaile Adalberta Stiftera. I jako vědec si Mell získal vysoké uznání jmenováním čestným členem Rakouské akademie věd (1956) a propůjčením Rakouského čestného odznaku za vědu a umění (1959). Rodák ze dnes slovinského Mariboru (německy Marburg an der Drau) zemřel ve Vídni v domě, na němž je pamětní deska s nápisem, že tu Mell bydlil a také skonal. Jeden park ve 13. vídeňském okrese nese rovněž Mellovo jméno. Ještě roku 1979 přinesl 8 let po Mellově smrti čtvrtletník VASILO jeho text "Waldmüllers Stifter-Porträt - eine unhaltbare Legende?" My víme s Mellem jen to, že sám Stifter je legendou velice "haltbare", tj. trvanlivou, udržitelnou a obhajitelnou vlastně v každé době.

- - - - -
* Maribor (SLO) / Horní Planá / † † † Vídeň (A)