ALOIS ERNST MILZ

Der Hulzknecht Bin der Holzknecht vom See, o du Arber, du Osser, o du schwoarzbraunes Wosser o du Wold vulla Schnee. Und im Seewold tiaf drin saust der Wind gor so schauri und mein Herz, des is trauri weil ih nimma durt bin. Und a bluathorte Gwolt Hot uns ollsamt votriebn Aus unserer lieabn oltn Hoamat in Wold. Oba s Glücksradl is rund, draht sih af, draht sih nieda; und oanmol kummt wieder ah unsere Stund.	Lesů a jezer v nich... Lesů a jezer v nich jsem, kde Javor a Ostrý, jakož z hnědi vod vzrostlý ční hvozd, než padne sníh. Les i jezero v něm větrem šumí tak temně, srdce svírá to ve mně, cože vzali nám všem. Stará zášť, nenávist nás teď vyhnala odsud. Je ten nejtěžší osud být zbaven těch míst. Kolo štěstí má čas mířit nahoru, dolů. Přijde hodina, spolu tam budeme zas.
Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald (1981), s. 97 Slovníček: vulla = plný, gor so schauri = tak docela hrůzně, nimma durt = tam už víc nikoli, uns ollsamt = nás všechny do jednoho, oba = ale, draht sih af = točí se nahoru. P.S. Prvá a druhá sloka Milzovy písně, kterou učil zpívat po vyhnání šumavskou mládež, má základ ve stejnojmenné Watzlikově básni, která je v původním znění mimochodem sotva přeložitelná, ačkoli v našem souboru nechybí ani tento pokus.
Das Pernsteinlied Voller Hoamweh nachn Wald bin ih hergfahrn stundnlang an die böhmische Grenz und das Herz schlagt ma bang. Hiatzt steh ih am Pernstoan und schau uma ins Land, aus dem uns der Hussaus und der Hass habn verbannt. Ja beim Schreiner dort hin liegn die Wallerner Gründ, kenn 'n Fürstensitz und 'n Planskerwald gschwind. Der Turm von Sankt Thoma, der steht stoanfest noh do, dahinter liegt Friedberg und Hohenfurth talo. D' Liabe Frau vom Gutwasser winkt uma und bitt: "Vergesst 's unser Plan und die Waldhoamat nit, die Stift und die Schläg und die Hütten und d'Hoid, die Höf und die Dörflan in der Näh, in der Weit '. Unsa Haus, unsern Hof siagh ih neama dort drent, wia hoaß ma die Augn aa vom Ausschaun habn brennt. Und d' Wulda, oh weh, is an oanziger See, und Ihr Herz habns dertränkt und im Seegrund versenkt. Pfüat dih God, liabe Hoamat, derf ih neama za dir, muass ih gleih wieda furtgehn, so vergess ih dih nia. Lebst ja in mir weita und wiar ih so alt wia der Plöckenstoansee und der Kubaniurwald.	Píseň na Bärnsteině Pln stesku po Šumavě po hodiny jsem jel sem na hranici Čech, abych vlast uviděl. Teď stojím na Bärnsteině, hledím do kraje, odkud nás vyhnali. U srdce zticha je. Tam někde pod Bobíkem leží Volary, Kleť za Knížecím Stolcem prastarým. Svatý Tomáš a jeho štíhlá věž, Frymburk, Vyšší Brod za ním tušit chceš. Madona z Dobré Vody zdáli vzkáže ti: Horní Planou vděčně chovej v paměti, ty šumavské vsi kolem, jaks je znal, chalupy, dvory blízko i tam dál. Náš dům i pole se mi z očí ztratily, pálí mně slzy, však ony vyschnou za chvíli. To jenom jezero navždycky zalilo nám srdce Vltavy, co tady bušilo. Bože, jednou mi vrať ten rodný tichý kout, kdybych kraj světa byl, musím ho vzpomenout a žije ve mně dál a bude i po mně, vím, prales na Boubíně, jezero pod Plechým.
Hoam!, 1972, s. 257

Stifterova země

Při temeni Bärnsteinu (zvaného také Pernstein či Schindlauerberg), docela blízko české hranice, ba téměř na ní, dali klášterní otcové ze Schläglu (česky se tomu klášteru říkalo Drkolná nebo i Drkolín), kam kdysi patřila i frymburská farnost, zřídit vyhlídkovou věž. Je z ní vidět daleko na jih přes celé Horní Rakousko až k Alpám. Na sever můžete ale spatřit doslova pod sebou hodný kus Šumavy, navíc domovský kout Adalberta Stiftera.
Každoročně tu stanou nahoře tisíce šumavských krajanů a hledí do země i svých praotců, do kraje svého mládí a své touhy, na svou ztracenou vlast, o níž kdysi složil Andreas Hartauer tu nádhernou píseň:

Nur einmal noch, o Herr,
lass mich die Heimat sehn,
den schönen Böhmerwald,
die Täler und die Höhn...

Ta krajina zde před námi je totiž zemí předků jedné z nejvýznamnějších osobností německy mluvící Šumavy a jistě nejvýznamnějšího jejího spisovatele, je vlastí Adalberta Stiftera, který tu v nedaleko ležící Horní Plané roku 1805 přišel na svět.
Jak doslova do celého světa pronikl ohlas jeho díla, lze dovodit z téměř 8500 titulů Stifterovy bibliografie, jak ji zpracoval prof. Eduard Eisenmeier, původem z Prachatic, který nám dal i nepřekonatelnou práci Böhmerwald-Bibliographie... bis 1900 (Bibliografie Šumavy do r.1900). Za lesnatým hřbetem Smrčiny (Hochficht) po naší levici leží Plešný (Plekenštejn, Blöckenstein) se svým pověstmi opředeným horským jezerem, nad nímž se tyčí mohutná a strmá žulová stěna. Tady, jak praví Stifter: na samém srdci lesa, ožívá jeho kouzelná a hluboce dojemná povídka Hvozd (Der Hochwald). To z ní je i ona teskná píseň:

Král žil tu jeden jednou,
korunu zlatou měl,
v lese zavraždil milou
a potom odešel.

Potkal ho švarný lovec:
Ty hledáš, králi, hrob?
vidíš té skály konec?
Nemeškej, stačí skok.

Zas kraj ten krále hostí,
ke skále přicválá:
tam leží bílé kosti
a zlatá koruna.

(Překlad Anny Siebenscheinové)

Zní to jako temné zaříkání vědmy, které je dáno v jediném živém obrazu minulost, přítomnost i budoucnost zároveň, v obraze, v němž figurují mocní tohoto světa i ubohé národy, proroci i budoucí panovníci bohdá spravedlivějšího věku.
Kolik jen let se snažila hornorakouská vláda přimět rakouské státní vedení, aby dalo podnět k jednání s Prahou o volný přístup ke Stifterovu památníku nad Plešným jezerem!
Na severozápadním obzoru je vidět Boubín (Kubani). Díky prozíravosti knížat ze Schwarzenberka zůstal v úbočí té hory uchován poslední prales střední Evropy. Dokáže vzdorovat jedovatému ovzduší naší průmyslové civilizace?
Napravo od Boubína rozeznáváme Bobík (Schreiner), na jehož úpatí se prostírá rozlehlá kotlina kolem Volar (Wallern). Tudy procházela kdysi Zlatá stezka, která vedla z Pasova (Passau), překračovala lesnaté hraniční hřebeny a vedla do Prachatic (Prachatitz). Po ní se od nejstarších dob dopravovala do Čech sůl z Halleinu a Reichenhallu.
Přímo před námi pak leží, jak už řečeno, Horní Planá (Oberplan), v níž dosud stojí skromný domek, v němž spatřil světlo světa Adalbert Stifter. To, že je dnes z české strany tak čistě a pečlivě udržován ne snad jen jako turistická atrakce, svědčí nepochybně o tom, že i mezi těmi, jejichž otcové kdysi po druhé světové válce pomáhali vyhnat ze země Stifterovy krajany, není už sporu o Stifterově velikosti.
To v této krajině se odehrává i větší část jeho mohutné románové fresky Vítek (Witiko). Tomuto zakladateli rodu Vítkovců (Witigonen), ve svých pokračovatelích Rožmbercích pak z českých šlechtických rodů snad toho vůbec nejvýznamnějšího, dá Stifter rovněž překročit od Pasova hraniční hory a založit na hoře Svatého Tomáše svůj rodový hrad. Z Horní Plané také Vítkovi věrní sousedé a pozdější poddaní táhli do rozhodných bitev, jež vedl český panovník. Z vrchu nad Horní Planou zdraví nás poutní kostelík na Dobré vodě, jehož zázračný obraz zářivě prosvitne počátkem Stifterovy povídky Popsaná jedlička.
Mezi Horní Planou a námi se nyní prostírá "jihočeské moře". Stavbě té prvé Čertovy stěny, kterou chtěl sám ďábel zničit a zaplavit vyšebrodský klášter, zabránil ještě pouhý kohoutí křik. Při budování té druhé o samé půlnoci našich dějin už v okolí Lipna zřejmě nebylo dostatek kohoutů. Vltava byla přehražena. Jezero zaplavilo líbezný přírodní výtvor: srdce Vltavy, jak je její tok vykreslil uprostřed luk. Jen v zimě, když jezero zamrzne, je prý možno spatřit je, jak se třpytí pod čirým ledovým příkrovem. Věru podivuhodné podobenství: jako by i ve všech těch letech po roce 1945 bilo naše srdce kdesi hluboko pod příkrovem všeho, co se tu kolem událo, dál pro ten bezbranný a opuštěný domov.
Mezi srdcem Vltavy a Horní Planou stával u Pihlova (Pichlern) Draxlův mlýn (Draxlmühle), rodiště Antona Wallnera, autora textu Písně o Vltavě (Wuldalied), který se pod něj podepsal pseudonymem Dionys Teichmüller s fiktivním příjmením právě po vodní nádrži u otcova mlýna.
Tady se klenul přes řeku i pihlovský most (Pichlerner Brücke). Jeho obraz s každoročním plavením polenového dříví měl jistě Dionys - to křestní jméno převzal Wallner do svého pseudonymu zase po jednom svém předkovi z rodu spřízněného se Stifterovým - před očima, když ho napadly ony verše:

Af d'Wulda, af d'Wulda
schent d'Sunn a so gulda,
geh i hin über d'Bruck...

Za Horní Planou se rozkládá někdejší Oberwald (Horní les) s vrcholy Špičák (Spitzwald), Knížecí stolec (Fürstensitz) a Lysá (Lissi), v jejíchž rozeklaných skalinách sídlíval opravdový poustevník zvaný Almer či také Schwammer Konrad (Schwaumer Kaunrod ve zdejším nářečí - česky asi jako Houbovej Kondrát). Jeho vlasů ani plnovousu se po léta netkly nůžky ani břitva. Dnes by na něm třeba mezi studenty mladými, staršími ani těmi nejstaršími z univerzity třetího věku nebylo vlastně nic zvlášť nápadného. Putoval po kraji většinou s košem plným už nádherných hřibů královských a jen on sám znal ovšem místa, kde je hledat. Mířil na krumlovský trh, aby tím jistě nevysokým finančním výnosem uhradil aspoň nejnutnější své životní náklady. Automobilu neznal a nepotřeboval.
Na úpatí Lysé kdysi leželo množství osad, jejichž jména končívala na -schlag, -stift, -haid, -hütten, -reith na paměť kolonizačního díla německých lesních sedláků, které sem kdysi většinou z Mühlviertelu a Bavorska přivedli šedí mniši zlatokorunští kvůli klučení nekonečných lesů mezi Kletí (Schöninger) a Třístoličníkem (Dreisesselberg) a jejich přeměně na zemědělskou krajinu.
Z druhé strany tu už před Chvalšinskou kotlinou, na cestě vedoucí sem přes Netolice až z nitra Čech, leží Hořice na Šumavě (Höritz) se svými nálezy až ze střední doby bronzové (tj. před 3500 lety). Tady ze starých lidových tradic, k nimž vedle vánočních a jiných lidových her zdejší i přilehlé oblasti blíž k Budějovicím patřily i hry pašijové o Utrpení Páně, vyrostla hořická pašijová scéna, která sem přitahovala v minulém i našem století křesťanské publikum doslova z celého světa.
Ve směru na Krumlov leží ještě staré mariánské poutní místo Kájov (Gojau) se svými gotickými uměleckými poklady, nedaleko od něho pak ještě starší korunní statek Boletice (Polletitz). Než se staly korunním statkem, ležely vlastně vně vnitročeské sídelní oblastia byly "zemskou branou" k Netolicím, které starý Kosmas (†1125) nazývá urbs terminalis, tj. městem hraničním. Tato část jižních Čech nebyla ovšem údajně osídlena vnitročeským kmenem Čechů, ale nejprve jižnějšími slovanskými kmeny Doudlebů, Slovenů a Karantanů.
I když Adalbert Stifter věnoval svého Vítka (Witiko) městu Praze, měl při zpodobení těchto slovanských sousedů německy mluvících Šumavanů před očima především ideální obraz tehdy dosud neporušeného vztahu obou jazykových kmenů a vědomě ho postavil za příklad i následujícím pokolením. Kdyby byl tento příklad správně pochopen, byli bychom lecčeho z toho všeho, co nás jen během našeho století potkalo, možná ušetřeni.
Ten, kdo dnes hledí na Stifterův rodný kraj z toho nádherného výhledu tu na Bärnsteinu, musí si připomenout nádherná slova z jeho Hvozdu:

"... tu se rozkládají široké lesní hřbety a svažují se líbezně zatmívající se černou modří do údolí, kde stříbřitě probleskuje Vltava -... v tomto pohledu je nevýslovně mnoho milého a tklivého." (Překlad Anny Siebenscheinové)

Na těch slovech lze od Stifterových časů sotva co změnit - platí dodnes i pro nás jako poselství.

Hoam!, 1986, č. 7, s. 370-372

Šumavský tkadlec z Volar zámeckým pánem

Jakob Veith stojí za naši vzpomínku, i když ho později životní cesta zavedla ze Šumavy dál do severních Čech. Přišel na svět ve Volarech 15. července 1758, vyučil se v rodném městě tkalcovskému řemeslu (otec Sebastian Veith byl jinak mistrem koželužským - pozn. překl.) a v 18 letech odešel, jako tolik ostatních jeho krajanů, za prací do Vídně. Uchytil se u jednoho tkalce, který provozoval ve své manufaktuře úspěšně 20 tkalcovských stavů a podnikání mu opravdu kvetlo už proto, že produkoval novou bavlněnou látku, zvanou "Pick" (piqué, piké - pozn. překl.), která byla tehdy právě v módě. Veith se svou pílí brzy vypracoval na prvního ze "starších" tovaryšů (erster Altgeselle). Svědčí jistě o jeho charakterové pevnosti, že si ve velkoměstě dokázal naspořit malé osobní jmění. Po deseti letech se roku 1786 vrátil zpátky do Volar a vzal si tam za ženu dceru samotného primátora města Rosalii Kühmannovou. Poněvadž však rodný kout byl pro jeho podnikatelského ducha přece jen příliš malý, přestěhoval se Veith do tehdy dosud převážně německých Budějovic (Budweis) a zřídil tu vlastní tkalcovskou firmu. Navázal tak na starou řemeslnou tradici města.
I tady našla oblíbená módní látka dobrý odbyt. V roce 1788 koupil v tehdy nejvýznamnější budějovické obchodní ulici zvané Landstraße (Krajinská - pozn. překl.) od Magdaleny Kölblové za 1975 zlatých dům čp. 121. Dodávkami vojsku už od počátku první "koaliční" války Rakouska a Pruska s revoluční Francií (1792-1797) nabyl Veithův majetek takového rozsahu, že mohl koupit panství Liběchov (Liboch) při řece Labi (Elbe) na Mělnicku (národnostně také tehdy ještě značně německém - pozn. překl.). Liběchov leží jihozápadně od Dubé (Dauba) u České Lípy (Böhmisch Leipa). Když Rakousko začalo na jih od Litoměřic (Leitmeritz) budovat na ochranu Prahy proti útokům od severu pevnost Terezín (Theresienstadt), dodával Veith z lesů svého panství potřebné dříví. Holiny nechal vyklidit a získanou tak ornou půdu prodával pak chmelařům v okolí.
Tady mohla hrát roli i vzpomínka na zemědělskou kolonizaci Šumavy. Výnos ze dřeva a prodané zemědělské půdy byl ovšem jistě vyšší, než jaký se nabízel dávným šumavským kolonistům.
Poněvadž konec 18. století zřejmě žádal od majitelů půdy kolem Dubé (některé prameny uvádějí mylně, že Veith vlastnil sám statek Dub /Düb!/ "v severních Čechách" /viz k tomu text Ludwiga Haydna na těchto internetových stranách/, což je záměna s Dubem u Prachatic, který skutečně koupil roku 1799 a prodal pak v roce 1810 Andreasi Neuholdovi - pozn. překl.) množství peněz v hotovosti, mohl Veith nabýt hned dvanácti velkostatků v okolí Štětí (Wegstädtl) a Liběchova. Zlepšil hned nato výdělky zdejších obyvatel.
Aby oživil řemeslné podnikání, usidloval na svých panstvích hodináře, nožíře, sedláře, provazníky apod., kteří tu chyběli a pomohli pozvednout kraj. Z Itálie sem uvedl pěstování mořeny barvířské, potřebné k výrobě barvířské červeně, krášlící pak vojenské kalhoty dragounů.
Dále podporoval i pěstování čekanky (Wegwarte), z jejíchž kořenů se pražila kávová náhražka zvaná "cikórie" (Zichorie), lidově cikorka, která umožňovala i chudším vrstvám opojení hnědým odvarem. A že i ten lépe chutná sladký, zřídil Veith v Želízech (Schelesen) u Štětí jeden z prvých (jiné prameny tvrdí, že vůbec první - pozn. překl.) cukrovarů v Čechách.
Po bohatém životě, plném radosti z práce a úspěchů v podnikání, které by se jistě nedostavily bez našemu Šumavanovi vlastního prozíravého umu a pocitu odpovědnosti, skonal Jakob Veith dne 13. května 1833 (v Liběchově a byl uložen do rodinné hrobky, kterou dal v roce 1823 vystavět při kapli Svatého Ducha a Svatého hrobu nad Liběchovem s nádherným výhledem daleko do kraje - pozn. překl.). Přes svůj rozsáhlý, poctivě a čestně přitom nabytý majetek nestal se nikdy rozmařilým a nadutým bohatcem. I v tom dokázal osvědčit povahovou sílu pravého syna Šumavy.
Jakob Veith zanechal dva syny a tři dcery. Wenzel Veith postavil v roce 1809, hned na počátku války Rakouska proti Napoleonovi, z vlastních prostředků a pod svým osobním velením zeměbraneckou kumpanii. Jeho bratr Antonín (Anton), který panství Liběchov zdědil, byl stejně jako otec sociálně myslící a obětavý dobrodinec svých "poddaných". Dokázal to při zrušení roboty roku 1848, kdy se spokojil pozoruhodně nízkými náhradami za vykoupení z jejích povinností (některé plátce na jiných panstvích prý výše těch náhrad přímo zruinovala - pozn. překl.). Jako dosud nevídaný přínos vzdělání lidu zřizoval školní a obecní knihovny. Umělce a učence podporoval bez rozdílu jejich národnosti (snad proto je považován za "českého" vlastence - pozn. překl.). Mezi jinými se v jejich kruhu setkáváme s postavou filosofa Bernarda Bolzana ("hnízdo romantické doby", jak se také Liběchovu říkalo, hostilo i jména takových českých velikánů jako byli Jungmann, Palacký, Rieger, Hanka, Klácel, Sabina, z umělců jej vyzdobili malíř Navrátil a sochař Levý - pozn. překl.).
Významného mnichovského sochaře Ludwiga von Schwanthalera pověřil Antonín Veith roku 1839 úkolem vytvořit 21 bronzových soch slavných postav českých dějin, tzv. "Český Slavín". Prvých devět z nich poslal bavorský král Ludwig I. na Světovou výstavu do Londýna, kde za ně prý tehdy Američané nabízeli 20 000 ve zlatě (Goldgulden). Sochy se ovšem dostaly později do pražského Národního muzea (v originále "Landmuseum", Ludwig Haydn v textu, figurujícím rovněž na těchto internetových stranách, hovoří jen o sedmi z nich - pozn. překl.). Zbylých dvanáct, odlitých také jako oněch devět mnichovským kovolijcem Müllerem, musí se nejspíše ještě nacházet v bavorské metropoli.
Původně mělo být všech jednadvacet umístěno v "síni slávy" zámečku na Kosteleckém vrchu (Kosteletzer Berg) u Tupadel (tady 4 km na sever od Liběchova dal Veith jménem "Slavín" pojmenovat nedokončený zámeček v novorománském slohu s maurskými stavebními prvky /částečně dostavěn roku 1873/ - pozn. překl.). Antonín Veith odkázal panství Liběchov synu svého bratra Václava (už zmíněný Wenzel Veith - pozn. překl.), jménem rovněž Antonín. Ten byl roku 1869 s celou svou rodinou povýšen do stavu římských hrabat s titulem "comes romanus".
Nevíme, jak dlouho chovali Volarští v paměti jméno svého tak úspěšného krajana a rodáka. Dnes mohou být na něho opět hrdi už proto, že se v něm ztělesnilo to nejlepší z bohatého duchovního dědictví šumavských lidí.
(Viz i Ludwig Haydn - pozn překl.)

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1988, s. 101-102

Drei Gedichte mit Stabreim

Nächtliche Feier

Kraftvoll ertönt die Trommel der Donners,
rollt durch die Berge mit prallendem Hall
Bebend erbraust die Orgel des Urwalds
tausendstimmig geschlagen vom Sturm
Samtschwarz feierlich finstert der Himmel,
blenden gebändert mit blaugrellem Blitz.
Schmetternder Schlag!
Aufflammt auf der Felswand blutrot
ein Kienbrand im Granit.
Dröhnend vergrollt im rauschenden Regen
Heerruf und Machtwort
des Waldes der Welt.

Morgenandacht

Schleiernebel wölkt wie Weihrauch
aus dem dämmernden Kessel
auf zum Blocksteinhaupt des Berges
in die klare kühle Frühe.
Wohlgeruch strömt aus frostzersprengten
alten, harzgetränkten Hölzern
Auf den ernsten Felsaltären
strahlen stolze Königskerzen,
zarte Sänger singen
zierlich silbern klingelnd
Gottes Lob.

Mittagsmäre

Sonnenglanz des seligen Sommers
liegt überm seidig schimmernden See.
Leise harft mit behutsamen Händen
in weiten Wäldern der Wind
Aus der träumenden Tiefe
die märchenverwunschene Waldweiherfee.-
Lächelnd hebt sie den lockenden hellen
lichten Leib aus der flimmernden Flut -
streicht aus der Stirn die strahlenden
Strähnen,
sinkt in den Zauberspiegel zurück.

Tři básně s náslovným rýmem

Noční slavnost

Mohutně duní bubny hromové,
horami valí se, zvuk cestu jim razí,
chví se a šumí varhany lesa
tisícihlasým basem bouře.
Sametově temné tušení nebes
tne náhlý jas blankytného blesku.
Úchvatný úder!
Ve skalách vzplane pak rudě
jak pochodeň hořící kmen.
Dunivě rachotí v šumění deště
výstražně mocné slovo,
jež světu na odiv slaví a staví starý les.

Modlitba jitřní

Šlojíř mlhy se kupí, jako kadidlo stoupá
z kotliny, v níž se šírá,
ke skalnímu hřebeni hory
už v jasu a rozbřesku rána.
Voňavě dechne mrazy rozpraskaný
starý, pryskyřici ronící strom.
Na přísně posvátných oltářích skal
zazáří zlato divizen,
zpěv zdobný a znící
zvonivým stříbrem jitra se zvedá
ku chvále Boží.

Polední zkazka

Slunečný svit blahoslaveného léta
lehl na hedvábnou hláď jezera v třpytném jasu.
Vítr na harfu hrá rukou pozornou a tichou
v kruhu hlubokých hvozdů.
Ze sna jak vodní víly,
rusalky jezerních bájí zvedají se. -
Vábivě vinou se v smíchu a jasu
sladké a smyslné z víru těch vod -
čeří je svým čelem a přadeny
kadeří kolébají,
než zas noří se pak v zrcadlo jezera zpět.

Böhmerwäldler Jahrbuch 2008, s. 137

P.S. Společný název třem formálně i tématicky příbuzným básním, otištěným v šumavském krajanském kalendáři v tomto pořadí na jedné straně pohromadě, dal jim až překladatel, tedy já.

25. února 1993 zemřel v Tamswegu v Lungau na jihu Solnohradska pod hřebeny Nízkých Taur Dr. Alois Ernst Milz. On, který tak miloval Šumavu, spatřil světlo světa ve Vídni 15. května 1908 a až v Budějovicích, kde prožil své mládí, se octl na dosah pohoří, které mu už nadosmrti učarovalo. Stal se členem katolického studentského spolku Staffelstein a pak i jeho šumavským župním vedoucím, za studií v Praze převzal i řízení spolkového časopisu a sdružení Bursa Staffelsteinensis. Studoval filosofii a na pražské univerzitě dosáhl i doktoského titulu. Jeho závěrečná práce se přitom vracela na jih problematikou strýčického jazykového ostrova rozborem místní vánoční lidové hry. Milz také působil v Budějovicích za války, než se ocitl na balkánské frontě a pak i ve východním Prusku, kde byl roku 1945 raněn. Z lazaretu ve Františkových Lázních se dostal do amerického zajetí, z něhož byl propuštěn do rakouského Lince. Pracoval zprvu jako lesní dělník a lamač kamene, od roku 1950 pak jako vychovatel a odborník na pracovní terapii. Nade vše ho však poutala jeho vlastní badatelská a literární i hudební činnost. Už před válkou našel v jednom šumavském kalendáři slova, jimž dodal nápěv a písní o Vltavě s textem Antona Wallnera, který také u toho jména uvádíme v plném znění, se proslavil navždy nejen mezi šumavskými krajany v Evropě, ale i v dalekém zámoří. Zhudebnil i básně Watzlikovy, Multererovy, jeho vlastním textem je opatřena např. St. Gunther-Lied (Píseň o svatém Vintíři) a také Pernstein-Lied, kterou tu uvádíme v překladu. Na základě už zmíněné práce k lidové hře o narození Páně napsal několik her v podobném duchu jako Die Guten Willens sind, Schwarzbrot und Leben, Die Brüder, Das Spiel vom Reiche Gottes. Sbíral i lidové písně, zabýval se dějinami Budějovic a inspirován svými vysokoškolskými učiteli z Prahy Wilhelmem Wostrym (české dějiny), Ernstem Schwarzem (germanistika), Gustavem Jungbauerem (německá vlastivěda) a Leonhardem Franzem (dějiny pravěku a starověku) nakonec vytvořil zcela původní obraz regionální tradice Šumavy a jižních Čech spolu s rakouským Mühlviertelem v rámci svébytné keltské duchovní výjimečnosti svou studií o Boiohemum Celticum. Roku 1974 byl odměněn Kulturní cenou města Pasova a v roce 1985 mu Sudetoněmecké krajanské sdružení udělilo medaili Adalberta Stiftera. Patnáct let sbíral materiál pro rodácký sborník Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel, který vydal také už zesnulý prof. K.A. Sedlmeyer roku 1979. Ještě v roce 1988 stačil vydat ve Štýrsku svazek svých písní na slova německých básníků Loblied der Heimat. Je mezi nimi i píseň Srdce světa s textem Seppa Skalitzkého, která je v českém překladu i součástí našeho souboru. Nejznámější však zůstane Píseň o Vltavě - ta má od roku 1990 na známé vyhlídce na Lipenské jezero zvané Moldaublick, o níž pojednává druhý Milzův text zde uvedený česky, nedaleko té na Bärnsteině, dokonce svůj památník.

- - - - -
* Vídeň (A) / České Budějovice / Strýčice / † Tamsweg (A)