logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GERNOT PETER

Milí přátelé Šumavy, milí krajané!

Těší mne, že mohu šumavské obce domovského okresu Prachatice (v originále "die Böhmerwaldgemeinde des Heimatkreises Prachatitz", přičemž "Böhmerwald Heimatkreis Prachatitz e.V." má podtitul "Verein für Heimatflege im Böhmerwald", tj. německé krajanské sdružení pro péči o šumavský domov" - pozn. překl.) na tomto místě srdečně pozdravit! Je to premiéra v mnohém ohledu, pro domovský okres i pro mě osobně. Na letošní valné hromadě dne 30. dubna 2016 bylo nejen určeno nové předsednictvo, nýbrž došlo i k vytyčení směru pro naše krajanské sdružení do budoucna. Ze třetího v pořadí předsedajících se stal prvý předsedající a s novou třetí předsedající Gaby Kiewegovou z Pockingu doznal vrcholný orgán sdružení zřetelného omlazení a mohli být získáni noví spolupracovníci.
Nejprve bych rád Karlu Swihotovi (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), který sdružení obezřetně vedl od roku 2012 a je i místním pověřencem za České Žleby (v originále "ist auch Ortsbetreuer von Böhmisch Röhren" - pozn. překl.), vyjádřil opravdu srdečný dík! Jen ten, kdo takovou čestnou funkci po léta vykonával, ví, co všechno je s tím spojeno! Také Rudolfu Paulikovi (i on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), našemu čestnému předsedovi, budiž tu mnohokrát poděkováno za jeho neúnavnou dlouholetou práci a osobní příklad! A v neposlední řadě patří také našemu dlouholetému jednateli Fritzi Weißovi, jenž i dával podobu našemu měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief" a který už nemohl ze zdravotních důvodů dále kandidovat, vděčnost nás všech za tolik let plné tvůrčí síly!
Chtěl bych vedle Gaby Kiewegové jako nové třetí předsedající velice srdečně pozdravit i Rudolfa Hartauera (Gaby Kiewegová i on jsou rovněž samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), potomka bratra skladatele šumavské hymny Andrease Hartauera, jako nového jednatele, stejně jako Adolfa Weishäupla (i ten má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který už "Böhmerwäldler Heimatbrief" obohatil tolika historicky cennými příspěvky a nyní je k dispozici coby kurátor (v originále "als Stiftungsrat" - pozn. překl.). Také všem ostatním, kdo dále vykonávají své funkce, budiž vysloven dík, tj. Adolfu Paulikovi jako druhému předsedajícímu a s Oswinem Dotzauerem a Riou Mertlovou (také samostatně zastoupenou na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) spolu naší oporou při udržování našeho domovského muzea v Ingolstadtu, našemu redaktorovi a pokladníkovi Walteru Beutelovi a Edmundu Schieferovi, který se stará o kapli biskupa Neumanna (na Třístoličníku-Hochsteinu - pozn. překl.) a o nadační aktivity (v originále "über Stiftungsbelange" - pozn. překl.), vedle toho však převzal ještě mnoho záležitostí dalších. A zejména děkuji mnoha místním pověřencům, kteří často už po desetiletí udržují rodácké kartotéky, gratulují k narozeninám a podávají zprávy o úmrtích, organizují setkání rodáků a představují tak základ celého našeho společenství.
Tento velkolepý tým to byl, kdo mne přiměl ujmout se role předsedy sdružení. I když jsem se narodil dlouho po skončení války (jsem ročník 1962), poznal jsem "starou" Šumavu z vyprávění, slýchaných v mém dětství a z knih domovského spisovatele Johanna Petera (ten má ovšem na webových stranách Kohoutího kříže rovněž své samostatné zastoupení - pozn. překl.), bratra mého prapraděda. Když se v roce 1989 otevřely hranice a já jsem se začal zajímat o historii svého rodu, spatřil jsem poprvé tu divukrásnou přírodní krajinu, ale i zničená nebo silně ke společné účasti vybízející místa i města. Poprvé jsem tenkrát také četl "Böhmerwäldler Heimatbrief" a začal jsem lépe rozumět domovské sounáležitosti vyhnaných Šumavanů. Vyhnanecký osud mi utkvěl v paměti i po letech prostřednictvím vyprávění mých příbuzných a neměl by být, ba nesmí být nikdy zapomenut.
Mnohé se od té doby událo, krajina a místa v ní se opět silně změnila, ať už jde o umírání lesa, činorodou obnovou kostelů, hřbitovů a památných míst, ale i novou vzájemností někdejších a dnešních obyvatel v kulturní oblasti i v pěstování sousedských vztahů.
Mezitím jsem se počal zabývat řízením Šumavského muzea ve Vídni (v originále "das Böhmerwaldmuseum in Wien" - pozn. překl.) a probouzet je k novému životu, archivovat sbírky a navazovat nové přeshraniční kontakty. Tyto kontakty by měly přispět i k tomu, aby se lidé takříkajíc znovu sešli a při plném vědomí minulých bezpráví bylo to, co je spojuje, znovu silnější nežli to, co je rozděluje.
Pro budoucnost máme mnoho úmyslů, které bychom rádi uskutečnili.
Aby byla všem krajanům dána možnost lépe se podílet na spolkovém dění (v originále "an den Entwicklungen im Heimatkreis" - pozn. překl.), budeme na tomto místě pravidelně referovat o stavu našich záměrů a předsevzetí.
Všichni Šumavané ze sdružení "Böhmerwald Heimatkreis Prachatitz e.V." jsou také přirozeně co nejsrdečněji zváni na svatojakubské setkání DBB (v originále "zum Jakobitreffen des Böhmerwaldbundes" - pozn. překl.) v Lackenhäuser a na Třístoličníku (v originále "und am Dreisesselberg" - pozn. překl.) ve dnech 30. a 31. července 2016 a já se těším, že tam mnohé osobně poznám a dosavadní kontakty ještě rozhojním.

Se srdečnými pozdravy Gernot Peter,
první předsedající "Böhmerwald Heimatkreis Prachatitz e.V."


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2016, č. 7, s. 3-4

O mém dědovi, lékaři rodem ze Šumavy

Narodil se dne 27. června roku 1896 jako druhé z dětí manželského páru Franze (*14. září 1870 v Knížecích Pláních /Fürstenhut/, †25. února 1917 v dolnorakouské obci Hainfeld – pozn. překl.) a Barbary (*24. ledna 1874 v Knížecích Pláních čp. 37 jako dcera tamního chalupníka Franze Strunze a jeho ženy Franzisky, roz. Kricklové, †4. února 1960 v rakouském městě Kremži /Krems an der Donau/ - pozn. překl.) Peterových v Knížecích Pláních na Šumavě. Rodina přesídlila do dolnorakouského Waldviertelu (už při narození prvního dítěte Elsy Franzisky učil její otec v dolnorakouském městysi Dietmanns – pozn. překl.), nejprve do Traunsteinu, pak do Waldensteinu, kde se Franz Peter stal ředitelem tamní obecné školy.
Oskarův otec Franz Peter navštěvoval německé gymnázium v Prachaticích (v originále "in Prachatitz" – pozn. překl.) a pak i učitelský ústav, na němž získal vzdělání pro výuku na obecné i měšťanské škole. Byl synovcem šumavského spisovatele Johanna Petera (ten je i samostatně zastoupen na webových v originále "zum Jakobitreffen des Böhmerwaldbundes" – pozn. překl.).
První a druhý školní rok (1902/1903 a 1903/1904) chodil Oskar Peter do trojtřídní obecné školy v dolnorakouské obci Waldenstein. Poté přesídlila rodina do Gmündu (na samé zemské hranici s Čechami – pozn. překl.) v důsledku přeložení otce Franze Petera na tamní měšťanskou školu. Oskar Peter tam absolvoval pětitřídní obecnou školu (školní roky 1904/1905, 1905/1906 a 1906/1907). Otec Franz získal v Gmündu dům na Walterstraße čp. 130, jehož koupi uhradil zčásti i ze svých vedlejších příjmů v roli kapelníka zdejšího hudebního tělesa.
Oskar vykonal přijímací zkoušku na německé gymnázium v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" – pozn. překl.) a navštěvoval je pak – bydlel v místě u svých příbuzných – až do šesté třídy včetně. Jeho o tři roky mladší bratr Walter (*16. července 1899, †9. prosince 1921 – pozn. překl.) byl v Českých Budějovicích žákem téhož gymnázia.
Když Oskar Peter navštěvoval 7. třídu zmíněného ústavu, byl jeho otec Franz přeložen do dolnorakouské obce Hainfeld, kde se stal ředitelem měšťanské školy a rodina tam s ním přesídlila. Bratři Oskar a Walter dojížděli pak vlakem do gymnázia v Sankt Pölten (česky se městu říkávalo Svatý Hypolit a je to od roku 1986 hlavní město spolkové země Dolní Rakousko – pozn. překl.).
Oskarova gymnaziální studia byla náhle zakončena nouzovou maturitou, poněvadž musel v roce 1914 narukovat, a sice právě do Sankt Pölten (Hesser Kaserne, J.R. 49), kde musel prodělat spěšný základní výcvik.
Ve svých 18 letech odešel jako desátník (v originále "als Obergefreiter", hodnost bývá označována česky i "vrchní svobodník" – pozn. překl.) na ruskou frontu. Jako velitel jedné průzkumné hlídky (v originále "als Leiter eines Spähtrupps" – pozn. překl.) o třech mužích celkem upadl do ruského zajetí, ze kterého se však se svými kamarády dokázal osvobodit a se štěstím se navrátil k vlastní jednotce, která se nacházela na ústupu. Roku 1917 byl zraněn na levé ruce a v otevřeném dvousedadlovém letounu přepraven do vojenského špitálu v zázemí, při čemž pilot na zpátečním letu prý ještě rukou odhazoval několik malých bomb (v originále "der Pilot am Rückflug noch einige kleine Bomben mit der Hand abwarf" – pozn. překl.). Zranění se podařilo vyléčit a nijak zvlášť mu v dalším životě na překážku nebylo. Dostalo se mu dovolené na zotavenou (1917), právě když jeho otec Franz podlehl ve věku pouhých 46 let plicní chorobě. Po otcově skonu byl dům v Gmündu rozdělen mezi tři děti zesnulého, tj. mezi Elsu, Oskara a Waltera. Oskar byl po úspěšném uzdravení poslán na frontu při Soči (v originále "an die Isonzo-Front", ve 12 střetech tam na italské i rakousko-uherské straně zahynulo více než milion mužů – pozn. překl.). Z té doby se zachovalo velké množství fotografií. Oskarovi byly uděleny různé medaile za obětavost v boji a byl postupně povýšen až na poručíka (v originále "zum Leutnant" – pozn. překl.). Co do své fyzické zdatnosti byl však spíše slabší a poměrně nesportovního založení.
Čas na sočské frontě ho tělesně zcela vyčerpal. Nebylo to tu na krasových skalách nic pěkného k obdivu, zato plno nežádoucích nesnází. Střepina granátu ho zranila v blízkosti páteře. Zřítil se z jedné příkré skalní stěny a zůstal viset za kožený popruh svého ruksaku na větvi kleče, přímo na dohled italského postavení. Předstíral, že je mrtvý a teprve za tmy ho kamarádi vytáhli lanem nahoru k sobě.
Při tehdejším stavu medicíny bylo ten kousek kovu považováno za příliš nebezpečné vyjmout a tak úlomek granátu zůstal Oskarovi vězet v těle až do jeho smrti.
Na konci první světové války byl propuštěn do zálohy jako nadporučík a rozhodl se ke studiu medicíny. Jako frontový bojovník měl spolu s mnoha jinými to zvýhodnění, že mohl odložit zkoušky předvídané ve studijním plánu tak, že se doba jeho vídeňských lékařských studií zkrátila na 4 a půl roku. Promoval dne 21. prosince roku 1923 na doktora všeobecného lékařství. Ještě předtím musel přijmout osudovou ránu v podobě skonu svého už zmíněného mladšího bratra Waltera ve věku pouhých 22 let v roce 1921.
Pod oběma bratry se při bruslení v Gmündu prolomil led, takže se sotva dokázali vlastními silami vyškrábat na břeh. Z obavy, že budou doma vyhubováni, nijak nespěchali s návratem k rodičům, ale v mokrých šatech bloumali venku ve značně mrazivém povětří déle, než bylo potřebí. Zda se tato okolnost podepsala na Walterově předčasném úmrtí, se už nedá zjistit. Jako příčina smrti byla udána urémie (tj. selhání ledvin – pozn. překl.). Na zachovaném snímku obou bratří působí Walter jako tělesně daleko robustnější než Oskar. Studoval na vysoké škole zahraničního obchodu (v originále "an der Hochschule für Welthandel" – pozn. překl.) a na právnické fakultě vídeňské univerzity.
Dr. Oskar Peter se stal úředním lékařem (v originále "Amtsarzt" – pozn. překl.) v dolnorakouském městě Scheibbs, později v Krems an der Donau (česky Kremže – pozn. překl.). Při jedné návštěvě u své v Melku provdané sestry Elsy (*26. října 1894 jako Elsa Franziska Peter v Dietmanns, †22. října 1969 – pozn. překl.) Müllerové poznal jako obrázek hezkou Marianne Exelovou (v originále "die bildhübsche Marianne Exel" – pozn. překl.) a zamiloval se do ní. Jezdil taxíkem velice často z Kremže do Melku; provozovatel taxislužby Wasserburger vyprávěl, že to byl pro něho dobrý obchod. Poněvadž si Oskar ten luxus nemohl natrvalo dovolit, koupil si motocykl značky Helios.
Dne 17. února 1929 se Dr. Oskar Peter a Marianne Exelová v Linci vzali. Dr. Oskaru Peterovi bylo tehdy 33 let a bydlel v Kremži na adrese Ringstraße čp. 35 v domě nožíře Martina Schnellara. Z manželství Oskara a Marianne vzešel syn Hans, který se stal později rovněž lékařem. Rodinné štěstí ovšem netrvalo dlouho, poněvadž po pouhých 5 letech zemřela Marianne při druhém svém těhotenství na zánět žlučníku ve věku toliko 27 let.
Dr. Oskar Peter tu stanul náhle sám s tříletým chlapcem po boku. Pan Martin Schnellar (Oskarův domácí v Kremži původem z Uher) měl manželku dívčím jménem Fischerovou (její křestní jméno neznáme), neměli však spolu žádné děti. Sestra paní Schnellarové Maria Fischerová, řečená "Mitzi-Neni", bydlela pohromadě s manželským párem Schnellarových a pomáhala i v obchodě. Byla blázen do dětí a dokázala s nimi oslnivě komunikovat. Ve svém vlastním dětství ušla o vlásek smrti při operaci slepého střeva, manželství jí bylo i díky tomu upřeno a tím i možnost přivést na svět nějakého potomka. Byla Dr. Oskaru Peterovi v této těžké době určitě velkou oporou, poněvadž se mu starala o malého Hansiho.
Dr. Oskar Peter podnikl s krásně zásluhou "Mitzi-Není" vyšňořeným Hansim (v bílém námořnickém oblečku – každý hoch měl tenkrát námořnický obleček, ovšem většinou modrý, Hansi ovšem zářivě bílý) výlet na Jauerling, nejvyšší (960 m – pozn. překl.) vrchol celého Wachau. Hansi běžel napřed a přistál v tom svém úboru na břiše v černočerné louži. Jeho otec celý zoufalý dovlekl chlapce do hostince při cestě, kde ho rozličné dámy pokoušely alespoň zčásti očistit. Jednou z oněch dam byla Anna Kittelová, která se náhodou rovněž vypravila na Jauerling. Tak se navzájem poznali. Dne 16. dubna roku 1936 vstoupili spolu Oskar a Anna do svazku manželského. Syn Oskar přišel na svět 13. února 1937 a dcera Ingrid 14. listopadu 1941.
Anna Peterová koupila za své věno dům na Ringstraße čp. 48 v Kremži a zahradu vedle zdejšího piaristického kostela (v originále "neben der Kremser Piaristenkirche" – pozn. překl.). Když přišli ke kormidlu nacisté, byl Dr. Oskar Peter postaven před volbu: buď vstoupí do NSDAP, anebo ztratí místo úředního lékaře. Rozhodl se pro vstup a prozatímně si tak podržel své postavení. Další vývoj byl ovšem pro něho stejně jako pro mnoho jiných nepředvídatelný. Během druhé světové války byl ještě jednou povolán k vojenské službě ve funkci štábního lékaře. Když se nacistický režim zhroutil a časy se znormalizovaly, byl z místa úředního lékaře sesazen. Založil si poradenskou praxi, která mu nakonec také slušně vynášela.
V poválečných letech se na základě svých znalostí češtiny, které získal za doby svých studií na českobudějovickém gymnáziu, dokázal domluvit i s ruskými okupanty (rozuměj v sovětské zóně Rakouska z let 1945-1955 – pozn. překl.).
Jeho zdraví bylo bohužel podlomeno strastmi dvou světových válek a soukromými ranami osudu, avšak i náruživým kouřením, jemuž uvykl už za první světové války a jehož se vzdal teprve po jedné z operací žlučníku. Zemřel 3. prosince 1961 ve věku 66 let. Jeho paní Anna ho přežila o mnoho let a skonala až v 99 letech roku 2007. Jeho syn Dr. Hans Peter převzal otcovu praxi a zemřel v roce 1995, dcera Ingrid pracovala v bance a zemřela roku 2021.
Jeho syn Dr. Oskar Peter byl až do svého odchodu na penzi manažerem v potravinářském průmyslu a žije v Kremži. Jeho vnuk Dr. Gernot Peter (rozuměj pisatel těchto řádků – pozn. překl.) je projektovým manažerem jedné velké banky a vede jako čestnou funkci Šumavské muzeum ve Vídni (v originále "das Böhmerwaldmuseum in Wien" – pozn. překl.) a také sdružení Böhmerwladheimatkreis Prachatitz, vnuk Dr. Harald Peter je vrchním lékařem kremžské nemocnice a vnuk MMag. (rozuměj dvojnásobný magistr, někdy i v našich zemích užívající titulu "Mgr. et Mgr." – pozn. překl.) Ronald Peter je varhaníkem, chrámovým hudebníkem v Kremži, vyučujícím na diecézní konzervatoři v Sankt Pölten.

P.S. Předchozí text zaslal do Kohoutího kříže v německém originále sám autor.

První dopis od něho jsem obdržel koncem dubna roku 1994, kdy získal mou adresu od paní Rosy Tahedlové a žádal mne o doplnění bibliografie svého proslulého praprastrýce Johanna Petera, jehož díla měl v úmyslu někomu svěřit k českému překladu. To jsem už ale měl nakročeno k této své "šumavské čítance", kam ho rád opožděně zařazuji. Ano, to třiadvacet let nato, na jaře 2017, kdy píšu i tyto řádky, jsem pro něho a pro výstavu Šumavského muzea ve Vídni, jehož vedoucím se mezitím stal (blahopřál jsem mu k tomu tenkrát), překládal několik textů Rosy Tahedlové. Dr. Gernot Peter se narodil 29. července roku 1962 ve Vídni jako syn Dkfm. (titul Diplomkaufmann má anglickou obdobu Certified Management Consultant /CMC/, tj. certifikovaný manažerský poradce) Dr. Oskara Petera a jeho ženy Friederike Peterové. Po maturitě v roce 1980 absolvoval prezenční vojenskou službu v rakouské spolkové armádě (Bundesheer) v trvání 6 měsíců. Od roku 1981 následovalo deset semestrů studia na vídeňské Wirtschaftsuniversität, obor obchodní vědy (Handelswissenschaft) s důrazem na řízení projektů (Projectmanagement). Sponze (slavnostní slib před předáním diplomu v rámci promoce) se uskutečnila v květnu 1986, roku 1989 pak vstup do služeb Raiffeisen Zentralbank (RZB) a v lednu 1990 promoce na doktora společenských a ekonomických věd. Od ledna 2004 působil Gernot Peter u RZB jako Senior Project Manager. To už byl od května 1998 v čele vídeňského Šumavského muzea. Od roku 2016, jak sám dosvědčuje svým "úvodním projevem", pak předsedá sdružení "Böhmerwald Heimatkreis Prachatitz e.V.". A dívá se, alespoň myslím, hlavně do budoucna. Nedocenitelnou roli sehrává jako šéfredaktor krajanského měsíčníku "Der Böhmerwald" (dříve Böhmerwäldler Heimatbrief) a oběma tvůrcům internetového serveru "Kohoutí kříž" se stal v únoru roku 2023 poslem, který jim z pověření mnichovského centra krajanského sdružení předal jedno z jeho nejvyšších ocenění, totiž medaili Adalberta Stiftera.

- - - - -
* Vídeň (A) / Knížecí Pláně / České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V roce 2017 přednášel na Univerzitě 3. věku, organizované Městskou knihovnou Prachatice (vlevo její ředitelka Hana Mrázová)
Tady provází návštěvníky prostorami Böhmerwaldmuseum ve Vidni
Na Sudetoněmeckém sněmu v červnu 2017 s Danielem Hermanem, ministrem kultury ČR, a také s Rudolfem Hartauerem u panelů výstavy věnované Rose Tahedlové
V prosinci 2019 v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích při představení knihy fotografií Petra Moravce, doprovázených překlady básní Johanna Petera ze stránek Kohoutího kříže

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist