EMMA PICHLMEIEROVÁ
Hamerský mlýn a Schlosserhaus
V hornoplánské kronice a pozemkové knize se uvádí starý zdejší "hamr" (v originále "der 'Hammer'" - pozn. překl.) jako poprvé připomínaný v roce 1480. V urbáři z roku 1484 je majitelem "Pabl de males", tj. "Pavel (Paul) z hamru". kolem roku 1500 je jeho nástupcem "Hansl de males", tj. "Jan z hamru", který snad převzal v roce 1520 i mlýn vedle (v rožmberském kodexu je psáno "1520 Hanzel mlynař z Planych", mající také rybářské právo na Vltavě od Hůreckého až k Olšinskému potoku /Rupert Essl píše ve své knize o Horní Plané s názvem "Oberplan - Der Geburtsort Adalbert Stifters" z roku 1993 "vom Stubener Bach bis zum Olschbach"/, připomeňme jen, že oba, Essl i Stifter jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Můj rodný Hamerský mlýn (v originále "die Hammermühle", čp. 100 - pozn. překl.) stával v Předních Hamrech (Vorderhammer), dobrý jeden kilometr na jihozápad od městečka Horní Planá na levém břehu řeky Vltavy (Moldau). Měl metr tlusté základové zdi, vysoké vnitřní prostory a velká okna. Na jihu přilehlý "Schlosserhaus" (Rupert Essl jej v už zmíněné knize o Horní Plané nazývá "Hammer", "Fischerhaus" či "Alt-Lederer", čp. 101 postavený rovněž kolem roku 1520 v renesančním slohu tehdejší doby jako dům panského výběrčího desátků, byl pod památkovou ochranou. Úřadem krumlovského landráta byl do mapy zemského okresu zanesen jako budova pozoruhodné hodnoty.
Adalbert Stifter připomíná ve své povídce "Granit" (tj. "Žula" - pozn. překl.) Hamerský mlýn hned dvakrát (nejprve když dědeček na vyvýšeném místě zkouší chlapce, co odtud vidí, ten mu na otázku: "A dál směrem k nám u vody?" odpoví, že to je "Hamerský mlýn a sedlák David", a poté ve vyprávění dědečkově o časech moru - pozn. překl.). Vypráví se tu, jak "ve velkém Hamerském mlýně, který jsi mi ukazoval, když jsme šli nahoru, rovněž zemřely všechny osoby až na jednoho hrbáče, který musel vykonávat všechnu práci a musel uspokojit lidi, kteří přinesli po skončení moru do mlýna obilí a chtěli mouku; odtud pochází pořekadlo, které se dodnes užívá: 'Mám víc práce než hrbáč v Hamru.'" (citován český překlad Anny Siebenscheinové ve výboru "Horský křišťál" z roku 1978 - pozn. překl.)
Mlýn měl za našich časů čtyři válcové stolice a můj otec ho ještě až nahoru do prostorného podkrovního podlaží vybavil moderními stroji. On, poslední "hamerský mlynář", byl také "Hansl" jako před staletími první jeho majitel. Nahoře ve štítě hlavní budovy hlásal nápis "Johann Jungbauer, Kunstmühle und Sägewerk" (tj. "strojní mlýn a pila" - pozn. překl.) nad výklenkem se zemským patronem svatým Janem Nepomuckým, oč tu jde. Prostor mezi námi a sousedním stavením zvaným odedávna "David-Haus" (také "Davidhof", odtud pocházela Anna Dolzerová, která na stejné webové adrese jako má tento text Emmy Pichlmeierové zveřejnila zápisky jejího otce, který je díky tomu stejně jako obě ženy samostatně zastoupen i na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zabírali sedláci se svými povozy k vykládání a nakládání meliva (v originále "zum Auf- und Abladen des Mahlguts" - pozn. překl.).
Po Vltavě jsme se mohli plavit na loďce, mnohdy až dál k Pihlovskému mostu (v originále "zur Pichlerner Brücke" - pozn. překl.), kde kdysi profesor Wallner (i Anton Wallner je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zbásnil text písně o Vltavě. V létě bylo naší radostí koupání a plavání v jejím toku, který nás v zimě pokryt ledem vábil vyzkoušet si své bruslařské dovednosti. Jak jen krásně bývalo tu "na Hamru"!
Dne 4. září 1945 museli rodiče přijmout jako správce jednoho českého mlynáře. Ten už 23. října téhož roku převzal veškerý majetek; dva Češi, jeden četník a s ním poštmistr z Horní Plané, se u nás objevili toho dne dopoledne a sdělili nám, že máme během jedné hodiny opustit dům. Náš nejmladší, tehdy čtrnáctiletý bratr Rudolf (i Rudolf Jungbauer má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) právě chystal ke spuštění mlátičku. Já ho tenkrát musela přivést a říci mu, že musíme pryč odtud. Češi kolem roku 1958 mlýn strhli až do základů, než i je zaplavily jako v celém okolním údolí Vltavy její vody zadržené a vzduté Lipenskou přehradou (v originále jen "später wurde die Moldautal vom Stausee überflutet" - pozn. překl.).
E. Pichlmeierová, Die Hammermühle und das Schlosserhaus (2014)
Narodila se Johannu a Marii Jungbauerovým na Hamerském mlýně v Předních Hamrech dne 25. ledna roku 1925 jako nejstarší z jejich tří dětí. Byla neteří Dr. Gustava Jungbauera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, otcova bratra narozeného také v té rozložité mlýnské usedlosti, rozšiřované a vylepšované po mnoho generací hned několika mlynářských rodů. Po vychození obecné školy navštěvovala gymnázium v Českém Krumlově, za války po říšském záboru přezvaném na "Krummau an der Moldau". Podle svědectví bratra Rudolfa ji tehdy jednadvacetiletou už v lednu 1946 ještě před odsunem ostatních členů její rodiny dopravil selský povoz z Maňávky na bavorskou hranici při Haidmühle a ona byla přijata v Pasově do kláštera Anglických panen, který jí umožnil absolvovat v Německu učitelské studium pro obecné školy. Její prvním působištěm se stala škola v hornobavorském městysi Mittenwald, kde po vyhnání z domova původně našli ubytování a práci její rodiče. V roce 1949 začala učit v rovněž hornobavorském městysi Buchbachu, kde poznala i svého budoucího muže, za něhož se provdala roku 1953. Dva roky nato ho i následovala do okresního města Rosenheim, kde byl profesně činný. Postavili si tam dům. Život jim daroval tři syny, jimž byla dobrotivou matkou. Aby se jim mohla plně věnovat, opustila v roce 1959 i učitelské povolání. Když pak už byli větší, věnovala se péči o děti a staré lidi ve své farnosti, působila ve farním výboru, v mariánské legii (Legio Mariae) a dívčí skupině i jako laická pomocnice při svatém přijímání a biřmování. Byla i aktivní členkou krajanských sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a Sudetendeutsche Landsmannschaft. Na webových stranách Kohoutího kříže najdeme v obrazové příloze k textu Johanna Gottharda i její nekrolog na rozloučenou s učitelským kolegou Josefem Gotthardem, jeho synem, narozeným právě v roce 1939, kdy si otec změnil příjmení Chromy na Gotthard. Místo posledního odpočinku vlastního našla po svém skonu 26. listopadu 1991 na hřbitově farní vsi Pfaffenhofen am Inn, od roku 1978 části obce Schechen v okrese Rosenheim. Nekrolog v krajanském měsíčníku ke slovům na rozloučenou připojuje i připomínku Wallnerovy písně o Vltavě, řece Emmina dětství a časného mládí.
- - - - -
* Přední Hamr, Horní Planá / Hodňov / Olšina / † † † Pfaffenhofen am Inn, Schechen (BY)
