JOHANN GOTTHARD (vl.jm. JOHANN CHROMÝ)
O významu starých šumavských zvyků a mravů
Motto: "Nepochopitelné obyčeje jsou pozůstatky staré kultury."
Podle díla "Deutsche Volkskunde" od Hanse Naumanna
(německý medievista, literární historik a národopisec, žil v letech 1886-1951 - pozn. překl.)
Mnoho starých zvyků a mravů, které se na Šumavě uchovaly, váže se k narození člověka, ke svatbě muže a ženy a také k lidské smrti; dále i k času setby a sklizně, k vyhánění dobytka na pastvu a ke shánění z ní. Chvíle privátních životních událostí a slavností s nimi spojených, jakož i veřejné společné oslavy, týkající se hospodářských prací, jsou bez výjimky body obratu a mezníky času. Jejich rituály se nápadným způsobem vztahují k úsilí zahnat zlé mocnosti, přivolat ty dobré a poznat budoucnost. Všechny slavnosti a svátky mají jediný kořen a jsou tak ve svém smyslu i rytmu veskrze stejné. Nacházíme značně rozšířené užití obranných prostředků a čarovných praktik takříkajíc v obou směrech. Kulturní náboženství uvádějí svátky a obřady namísto s duchy (dalo by se říci i s bůžky předků - pozn. překl.) do vztahu nejprve s bohy a posléze s Bohem jediným; slavnosti jsou pradávno dané časové termíny (v originále "urgegebene Termine" - pozn. překl.), na něž každé nové náboženství, každá nová kultura vždy znovu připadá. I socialistický májový Svátek práce spadá na pradávno daný termín. Všechny takové svátky stojí na půdě společenství a je třeba je chápat jako svátky společenské (kolektivní). Také o privátních svátcích se těší obyvatel vsi jistému podílu, jehož dříve požívalo celé vesnické společenství. Mohu tu poukázat třeba na zvyk "Brautschau" (tj. "vyhlížení nevěsty" - pozn. překl.). Kolik vůbec ceremonií a obřadních praktik podobných slavnostních příležitostí obsahuje v sobě pokleslý kulturní statek (v originále "gesunkenes Kulturgut", což je pojem "naumannovský" /viz motto tohoto textu/ - pozn. překl.), je kapitolou dosud neprobádanou. K venkovskému lidovému kroji se druží řečové obraty a písně, které byly ještě našim pradědům čímsi obvyklým a běžným. Také v ceremoniích namlouvání, zvaní na svatbu apod. je mnoho pokleslého a ustrnulého starého způsobu. Svatební hodokvas, myrtový věneček, nevěstin závoj, snubní prsteny jsou cizí, vposledku antický kulturní majetek. Nevěstin šat z bílého sametu namísto někdejší černé sváteční sukně (zvané také šerky a nošené jako svatební i smuteční - pozn. překl.) a nezbytné fotografování svatebního páru jsou obyčeje dneška, které na venkov připutovaly z města.
Smrt a zrození jsou pro prostou pospolnou představu přechody z jedné životní formy do jiné, z pospolitosti živých lidí do pospolitosti duchovně živých a naopak. Zrození je znovuzrozením nějakého předka. Rodové příjmení, zděděné po dědovi otcem a synem je poslední zachovaný zbytek někdejšího přesvědčení, že v novorozeném dítěti se znovu zjevuje mrtvý předek. Stejně jako chtějí lidé zabránit smrti, pokoušejí se i smrtní démoni zamezit zrození. Šestinedělky a jejich děti jsou až do křestního obřadu v ohrožení. Světlo v jizbě od narození až do odnesení ke křtu brání vstupu zlých duchů. Křest odstraňuje poslední nebezpečí hrozící nepokřtěnému novorozenci a děje se proto většinou co nejrychleji jen možno; zde je zakořeněna také dosud víra v duchy; neboť voda duchy zaklíná (v originále "denn Wasser ist Geisterbann" - pozn. překl.).
Původním jádrem svatby je opatření nevěsty pro dům ženichův a slavnostní obřady ve starém i novém domově s tím spojené. Křesťanství vsunulo mezi obé církevní oddavky. Také podvržení falešné nevěsty, jaké bývá dosud na mnoha místech zvykem, má vést ke lstivému oklamání duchů přestrojením (v originále "durch Kleiderlist" - pozn. překl.). Ženichovi je nabízeno otrhané děvče: tato falešná či také divá nevěsta odnáší neštěstí z domu.
Není to nijaký žert; to ne ženich, nýbrž hloupí duchové mají být obelstěni.
Smrt je dílem zlých mocností, které chtějí rozmnožit svou říši. Pohřební a smuteční obřady a obyčeje jsou tudíž ochrannými opatřeními a protikouzly. Smrt je přechodem do světa duchovně živých. Mrtvý je tedy vystaven v rakvi tak, aby jeho nohy směřovaly pokud možno ke dveřím a tak musí být i vynášen z domu, aby se nevracel. Zavírají se mu ústa, aby se nestal nenasytou, požírajícím v hrobě sebe sama (v originále "damit er kein Nachzehrer werde" - pozn. překl.), zatlačují se mu oči z obavy před zlým pohledem nastávajícího ducha. Vynesení rakve přes práh a trojí její zvednutí a spuštění má duchy zmást. Také sám hřbitov slouží zejména k tomu, aby mrtví nebyli rušeni, a to původně nikoli snad z piety, nýbrž aby se neprobudila hrozba (v originále "um die Gefahr nicht zu wecken" - pozn. překl.). Pokud není hrob dost hluboký, mrtvý obchází kolem. Na hrob se nemá vstupovat, neboť to mrtvé zneklidňuje. Květiny na hrobě se nemají trhat, ba i přivonět k nim je zapovězeno. Dokud nedojde ke druhé tělesné smrti rozkladem, je dobře nosit smuteční oděv. Podle této víry se původně řídila předepsaná doba smutku za zemřelým.
Také zemědělské rituály a slavnosti symbolizují přechod z jednoho stavu věcí do jiného. Jsou proto spjaty s úkony, které jsou ve svých detailech i ve svém celku v podstatě stejné jako ony, které jsou užívány při ceremoniích soukromé povahy. Oslavy sklizně, tj. dožínky s tanci a hodokvasy, nesou týž rituální charakter jako svátky a slavnosti privátní.
Tzv. "máje" (i v originále "die Maie" - pozn. překl.) nejsou vázány jen na jedno určité období roku a na zcela určitý druh stromu, objevují se v mnoha podobách. Jsou známy třeba jako "glajcha" (v originále "als Richtmaie" - pozn. překl.) na nově stesaném hřebeni domovního krovu. Má tu význam kouzelného prostředku ochrany a něco i z charakteru stromu života (v originále "Charakter eines Schutzbaumes oder Lebensbaumes" - pozn. překl.). Májky (v originále "Maibäume" - pozn. překl.) jsou ve vsích vztyčovány i nadále jako symbol požehnání osady a čarovný prostředek. Tím jsou i "palmové ratolesti" (větvičky jívy s kočičkami - pozn. překl.) o velikonoční Květné neděli, kdy získávají i církevní posvěcení. Zimní "máje" jsou v jizbě kvetoucí větévky třešní (zvané také "barborky" - pozn. překl.) kolem svatoondřejské noci (bývala považována za jednu z nejmocnějších v roce - pozn. překl.). Také vánoční stromek sem patří, relativně mladá, sotva víc než několik století stará kombinace zimních "májů". Svatojánské ohně a "Julfest", prastaré slavnosti letního a zimního slunovratu se zdají být pradávnými svátky obilí a klíčení semene (v originále "Getreide- und Keimfeste" - pozn. překl.), Květná neděle (v originále "Palmsonntag" - pozn. překl.) slouží posvěcení "májí" setby (v originále "dient der Weihe der Saatmaie" - pozn. překl.), Velikonoce obchůzkám polí k setbě a jiným kouzlům se setbou spojeným (v originále "Ostern den Saatumgängen und anderem Saatzauber" - pozn. překl.), den Tří králů má snad základ ve starém svátku očarovávání ovocných stromů. Svátek sv. Jiří a první máj jsou svátky vyhánění dobytka, svátek sv. Martina jeho shánění, Letnice (svatodušní svátky) a Nanebevzetí Panny Marie se zdají být prastarými pasteveckými svátky, císařské posvícení (v originále "Kirmestag (Kaiserkirchweih/" - pozn. překl.) časem velkých svátků sklizně a porážení dobytka.
Do jaké míry se vůbec za křesťanskou vírou a za agrárním charakterem svátků skrývá ještě nějaký z takových pradávných kmenových rituálů, to jsou otázky zatím sotva nadhozené, neřku-li že by mohly být snad i jen zčásti zodpovězeny.
Waldheimat, 1927, s. 90-91
Padesát let obecné školy v Jeníně
"Durch Finsternis zum Licht" (tj. "Temnotou ku světlu" - pozn. překl.) je mottem počátku první kroniky německé obecné školy v Jeníně (v originále ovšem v titulu textu i zde a nadále toliko německé místní jméno "Kodetschlag", ačkoli za první republiky se už užívalo také české, vyskytující se už od středověku; dnes je ovšem téměř zaniklá osada pouhou částí obce Dolní Dvořiště - pozn. překl.).
Ke škole v Jeníně příslušející osady či jejich části byly až do roku 1876 přiškoleny zčásti k Hornímu Dvořišti (Oberhaid), zčásti k Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg). Značná vzdálenost a špatný stav cest činil zejména v zimních měsících pravidelnou školní docházku téměř nemožnou. Rodiče dětí, sami čtení a psaní jen zřídka schopní, sledovali za uvedených okolností s bolestnými obavami, že se má vyrůstající generace stát stejně nevědoucí jako ta stará. Pojali proto pevné rozhodnutí zbudovat v Jeníně budovu školy vlastním přičiněním. Zástupci osad (v originále ovšem uvedeny jen jejich německá označení, více o nich viz webové stránky Zaniklé obce, odkud můj překlad přebírá i česká místní jména, ačkoli některá dostaly osady až před svým zánikem po druhé světové válce a zčásti jsou dokonce sporná, jako třeba Babí, nesprávně prý Babín, viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.), které by přicházely v úvahu, tj. Jenína, Babí (Bamberg), části Sejf (Seiften) a Bludova (Bludau), Horního a Dolního Kaliště (Ober-Gallitsch a Unter-Gallitsch), Svitanova (Zwittern) a Žibřidova (Stübling), požádali nyní v lednu roku 1876 o zřízení samostatné jednotřídní školy v Jeníně. Této žádosti sice ze strany školních úřadů vyhověno nebylo, avšak c.k. zemská školní rada nařídila výnosem ze dne 31. srpna 1876, č. 6773, že má v Jeníně vstoupit v život expozitura školy v Rožmberku nad Vltavou. Obyvatelé už zmíněných osad vystavěli nyní ve vsi Jenín z vlastních prostředků - bez jakékoli cizí podpory - školní budovu, která byla v září 1877 dohotovena. Poté, co byla shledána způsobilou a církevně vysvěcena, mohlo v ní být dnem 15. listopadu 1877 zahájeno i řádné vyučování.
Učitelské síly:, které na škole působily až do dne půlstoletého jubilea její existence, byly:
1. Učitel Bernhard Blaschka (1877 až září 1880).
2. Učitel Ignaz Němec (8. září 1880 až 31. srpen 1882). Odešel ze zdejší školy do Jedlice (Göllitz) a Šejb (Scheiben).
3. Učitel a správce školy Josef Metze (1. září 1882 až 24. únor 1886).
Zástupci přiškolených osad žádali teď opakovaně o přeměnu expozitury na samostatnou školu. Poněvadž ovšem chyběl zákonem předepsaný počet dětí a také místní školní rada v Rožmberku nad Vltavou činila všechno, aby zabránila vyhlášení samostatnosti školy, byly žádosti stále zamítány. Teprve po naléhavých opětovných zákrocích zástupců a s ohledem na mezitím už dosažený zákonný počet žáků schválila slavná c.k. zemská školní rada výnosem z 12. března 1883, číslo 4285, přeměnu expozitury v samostatnou jednotřídní obecnou školu. Tehdejší okresní hejtman Süß v Kaplici (Kaplitz) blahopřál srdečným dopisem obci k jejímu úspěchu.
Josef Metze, správce školy od roku 1883, přešel dnem 24. února 1886 na své nové působiště do dolnorakouské obce Getzersdorf.
4. Správce školy Anton Topitz (25. únor 1886 až 28. únor 1888). Stal se řídícím učitelem v hornorakouském městysi Sankt Nikola an der Donau.
5. Správce školy a řídící učitel Karl Staininger. Jmenovaný nastoupil školní službu dnem 1. března 1888 a působil ve zdejší škole až do své smrti dne 7. dubna 1906. Byl také dlouholetým jenínským obecním písařem a zakladatelem místní raiffeisenky, jakož i jejím dlouholetým účetním.
Poté, co došlo v letech 1892-1893 k přístavbě školní budovy, stala se škola dvojtřídkou.
6. Podučitel Anton Edelmann (náhradník na 4 týdny) 1891.
7. Podučitel Ferdinand Schischlik (1. září 1893 až 31. leden 1897).
8. Podučitel Johann Liebl (1. říjen 1897 až 9. prosinec 1897).
9. Podučitel Ferdinand Zeitz (1. září 1898 až 1. září 1899).
10. Učitel Franz Welser (1. září 1899 až 31. srpen 1926). Od 1. září roku 1919 působil jako řídící učitel. Jmenovaný se stal dnem 1. září 1926 řídícím učitelem v Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal). U příležitosti jeho odchodu mu udělilo obecní zastupitelstvo v Jeníně za jeho blahodárné působení ve škole a v obci čestné občanství a jenínský sbor dobrovolných hasičů ho jmenoval svým čestným členem.
11. Výpomocný učitel Richard Ratka (od 15. září 1905 do 1. března 1906).
12. Výpomocná učitelka Anna Hofmannová (od 1. května 1906 do 15. července 1906).
13. Řídící učitel Franz Pawlik (1. září 1906 až 31. srpen 1919).
14. Učitel Gustav Grill (1. září 1919 až 1. březen 1921).
15. Učitel Johann Chromy (1. září 1921 až dodnes /jde o samotného pisatele textu - pozn. překl./, a sice od 1. března 1926 jako definitivní řídící učitel).
16. Učitel Alfons Migl (od 1. září 1926 dodnes /je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./).
V lednu roku 1882 bylo započato s výukou dívčích ručních prací. Učitelkami ručních prací byly:
1. Thekla Schimonová (1. leden 1882 až 30. červen 1920).
2. Marie Haunová jako zastupující učitelka ručních prací (17. říjen 1918 až 17. listopad 1918).
3. Katharina Gotzlirschová, provd. Dobuschová (1. září 1920 až dodnes).
4. Anna Zahorkaová jako zastupující učitelka (1. únor 1927 až 30. červen 1927).
Záznamy o výuce náboženství se v kronice datují teprve od roku 1888. Učiteli náboženství byli:
1. P. Philibert Panhölzl (1888 až 1. leden 1891).
2. P. Urban Webinger (1. leden 1891 až 1. květen 1895 /oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./).
3. P. Zacharias Schuhmertl (1. květen 1895 až 1. leden 1898).
4. P. Paulus Heinrich (1. leden 1898 až 31. srpen 1903 /je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./).
5. P. Laurenz Walter (1. září 1903 až 10. březen 1909).
6. P. Florian Pfandelbauer (11. březen 1909 až 31. prosinec 1909).
7. P. Konstantin Wiltschko (1. leden 1910 až 25. leden 1911).
8. P. Norbert Kletzenbauer (25. leden 1911 až 30. leden 1913).
9. P. Alberich Sauer (1. únor 1913 až 1914).
10. P. Werner Jascha (1914 až 1. únor 1918).
11. P. Konrad Rossi (1. únor 1918 až 1. září 1918).
12. P. Hermann Leitgeb (1. září 1918 až 1. červenec 1925).
13. P. Stanislaus Ploner (1. září 1925 až 4. listopad 1926 /také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.).
14. P. Severin Gottsmich (4. listopad 1926 dodnes /je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.).
Školní inspekce:
Inspekce školy proběhly prostřednictvím následujících okresních školních inspektorů:
Wenzel Herget (1877/78 až 1886/87),
Julius Gilhofer (1887/88 až 1898/99),
Rudolf Piffl (1899/1900 až 1906/07),
Karl Hoke (1908/09 až 1916/17),
Rudolf Endler (1917/18 až 1925/26),
Franz Oppelt (/i on je zastoupen samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ 1926/27).
V roce 1878 školu navštívil zemský školní inspektor Franz Hübner a 6. října 1924 zemský školní inspektor Wilhelm Spachovsky.
Nutno ještě připomenout, že dne 13. června roku 1896 doprovodil okresní školní inspektor při návštěvě školy tehdejšího okresního hejtmana Heinricha Rzesnika.
Waldheimat, 1927, s. 194-196
P.S. Obecná škola v Jeníně (říkalo se jí ovšem "národní") má i svou česky psanou kroniku, kterou založil její ředitel Vojtěch Zemek v roce 1958 a vedl ji až do roku 1964, kdy odchází do Horního Dvořiště a kdy byla na podzim škola uzavřena údajně proto, že do první třídy byla přihlášena jedna jediná žákyně. Ostatní žáci začali jezdit do Dolního Dvořiště, od šesté třídy do Horního Dvořiště.
Autorem obou předchozích textů je sice Johann Gotthard, jehož hrob dodnes najdeme nad Omleničkou (Klein-Umlowitz) pod lesem s nádherným výhledem do kraje, jenže ještě psán v obou případech Johann Chromy. Tak je totiž provždy zaznamenáno jeho jméno a příjmení po otci v omlenické křestní matrice (má tam dokonce čárku nad ypsilon) ke dni 21. září 1890, kdy se ve dnes zcela zaniklém Rojově (Roiden) čp. 13 narodil a ještě téhož dne byl v omlenickém kostele sv. Jana Nepomuckého zdejším farářem P. Benediktem Michalem i pokřtěn. Otec novorozencův Johann Chromy stejně jako jeho rodiče Leonard Chromy a Theresie, roz. Irsiglerová z Velkého Chuchelce (Groß-Kuchlitz) čp. 2 byl chalupníkem na rojovském stavení čp. 13, matka Maria byla pak dcerou Adalberta Gottharda z Rojova čp. 9 a Kathariny, roz. Irsiglerové z rovněž dnes téměř zcela zaniklých Michniček (Wonnesdorf) čp. 5. Dívčí příjmení matčino pak po svolení okresního hejtmanství župy Ober-Donau v Linci ze dne 18. srpna (v oddací matrice psáno ovšem "18.VII." namísto onoho "18.8." v křestní) 1939 přijal namísto otcova syn za své, asi i proto, že neznělo tak česky a že naopak znělo dostatečně německy. Ještě jako Johann Chromy ovšem absolvuje v roce 1910 německý učitelský ústav v Českých Budějovicích (Budweis) a ještě jako Johann Chromy si 14. ledna roku 1919, tehdy jako učitel v Zátoni (Ottau), v Omleničce bere za ženu Franzisku Pöschkovou, dceru zdejšího hostinského (ta hospoda na čp. 25, od základů manželi Chromych přestavěná v roce 1928 a později znovu, dodnes slouží) Wenzela Pöschko a jeho ženy Christiny, roz. Leischové z Omleničky čp. 15. Roku 1921, jak jsme se dočetli v jednom z předchozích textů, přichází Johann Chromy učit do Jenína a poté, co se stává v březnu 1926 ředitelem tamní obecné školy, přebírá po svém předchůdci v ředitelské funkci i vedení obecní kroniky. Myslím že vzorně ji píše až do roku 1938 (je v ní i vlastnoruční podpis prezidenta Edvarda Beneše!) a zdá se, že německý národní socialismus až na dodatečné přípisy nacistických činovníků o tom, jak by měla být vedena, v ní nestačil zanechat nijaké stopy. V únoru 1938 totiž je Johann Chromy přivítán v Omleničce místní školní radou, zástupci obce, raiffeisenky i vyšebrodského kláštera, zajišťujícího tu duchovní správu, jakož i fořtem Pelechem a omlenickými hasiči. Podle omlenické školní kroniky, jejíhož psaní se nový zdejší řídící učitel ujímá, přichází sem Chromy z Bujanova (Angern) a stává se i zdejším obecním písařem. Dožívá se tu sice padesátky, 9. listopadu 1942 však v Omleničce čp. 44 ani ne třiapadesátiletý už jako Johann Gotthard umírá. Zpráva o jeho úmrtí v Budweiser Zeitung ho obdařuje dobovým epitetem "celý národní socialista", celý je však člověk teprve se vším, z čeho vzešel a co po něm zůstává, odvažujeme se soudit.
- - - - -
* Rojov, Zahrádka / Omlenice / České Budějovice / Zátoň, Větřní/ Jenín / Bujanov / † † † Omlenička, Omlenice
