MANFRED PRANGHOFER
Jihočeská odysea 1946-1950
Koncem října roku 1946 ohlásil v Praze ministr vnitra Nosek před Ústavodárným Národním shromážděním republiky Československé (existovalo od června 1946 do 30, května 1948, viz Wikipedia - pozn. překl.), že vysídlení Němců z Československa je ukončeno. Zamlčel přitom, že v zemi zůstaly ještě mnoho tisíc sudetských Němců, kteří tu byli ponecháni z nejrůznějších důvodů, např. proto, že jich bylo zapotřebí jako zatím nenahraditelných odborníků v "národním" hospodářství nebo třeba i poněvadž byli vzati do vazby jejich rodinní příslušníci, čekající dosud na své procesy před "mimořádnými lidovými soudy". K těm postiženým patřilo také mnoho Šumavanů, mezi nimi i naše rodina s výjimkou mé sestry Johanny, která už tehdy žila v Rakousku, a rovněž mého bratra Josefa, kterému se podařilo uprchnout do Německa.
O tehdejších událostech konstatoval můj bratr Heinrich později mimo jiné následující (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Čas poté (rozuměj po odchodu Američanů ze Šumavy) přinesl v červenci 1945 zatčení mého otce. Na jaře 1946 převzal náš obchod jeden český "národní správce". Já v něm zůstal i nadále prodavačem. V průběhu následného vysídlení však brzy chyběla zákaznická vrstva. Obchod proto musel být už v srpnu 1946 uzavřen. Na několik týdnů jsem byl ještě zaměstnán jako lesní dělník, než koncem října 1946 také nás, tj. mou matku, mé sourozence, pokud tu s námi ještě byli (Gertrud, Elsa, Manfred), a mne) s posledními rodinami do českokrumlovského lágru k odsunu (v originále "ins Aussiedlungslager nach Krummau" - pozn. překl.). Od transportu do Německa bylo v našem případě prozatím upuštěno, poněvadž otec byl uvězněn a později odsouzen k deseti rokům nucených prací. Na sklonku podzimu 1946 byly transporty odsunu do Německa zastaveny zcela. Vysidlování se pak dělo už jen po malých skupinách. Nás přechodně rozváželi jako pracovní síly k sedlákům, později jsme se dostali do internačního lágru v Českém Krumlově a odtud do náhradního bydlení v jednom tamním klášteře, než jsme v červnu roku 1948 byli znovu vypraveni k sedlákům do českého vnitrozemí (ves Sviny u Veselí nad Lužnicí). V té době jsem byl postupně činný jako zemědělský dělník, dělník ve vápence a znovu jako zemědělský dělník."
Tolik ze zápisků mého bratra. Já sám si vybavuji z té doby v paměti jen některé jednotlivé body, tak např. smutné a chudé Vánoce roku 1946 v Čertyni u Zlaté Koruny, na štěnice, které mě za noci nesnesitelně trápily v barácích internačního lágru, na obavy spojené se vstupem do české školy na podzim roku 1947, poněvadž jsem tenkrát neuměl ani slovo česky. Také si ale příležitostně vzpomenu na krásná odpoledne plné her při březích řeky Vltavy v Českém Krumlově. Citáty z maminčiných dopisů mé sestře Johanně do rakouského Lince autenticky dokumentují naši tehdejší situaci. 9. května 1948 psala mj. z Českého Krumlova (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Tenhle týden byl plný rozruchu. Byli jsme s mnoha rodinami na lékařské prohlídce a měli jsme v pátek odjet do vnitrozemí. Se samým sem a tam to nakonec dopadlo tak, že jsme se dvěma dalšími rodinami, ze kterých byli muži také na práci ve vápence, zase směli zůstat. Už jsme měli sbaleno, když se osobně objevil správce a donesl zprávu, že prosadil, abychom směli zůstat, poněvadž nemá nijakou zapracovanou náhradu. Co nás ještě všechno čeká, že člověk nedojde oddechu. Dobře jsou na tom ti, co byli z lágru před několika dny vysídleni, zatímco s námi tu budou postrkovat kolem dokola a o nějakém odchodu odtud ani slova." Ze Svinů, kde jsme se pak v červnu ocitli, podávala pak 7. září zprávu o pokračování mé školní výuky na tamní škole (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Manfred tu chodí do školy jako jediný německý žák. Je tu moc dobrý učitel, už starší a mluví dobře německy. Manfred se bál a nechtěl do školy vůbec jít, ale teď chodí velice rád. Otec řekl, že je to přece jen lepší než nijaké školní vzdělání."
V poznámkách mého bratra se dál nato píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Vyhlídky na to, že bychom se dostali legální cestou do Německa, jsou stále nepatrnější. Když jsem se k tomu všemu ještě dověděl, že mám jít do uranových dolů v Jáchymově, přešel jsem ilegálně hranice. Čekal mě přijímací lágr ve Furth im Wald a tranzitní lágr v Ulm an der Donau, načež jsem se na jaře 1949 dostal do regionu Hohenlohe (na severu spolkové země Bádensko-Württembersko - pozn. překl.), kde se mezitím v Gaisbachu (dnes část okresního města Künzelsau - pozn. překl.), tehdy okres Öhringen, usadili příbuzní. Po různých žádostech přijela sem na Vánoce roku 1950 i moje matka a zbylí sourozenci. Také můj otec mohl v únoru 1951 legálně vycestovat z Československa (v originále omylem "aus der ČSSR"! - pozn. překl.)poté, co mu byl prominut zbytek trestu."
Skutečné děje a události byly ovšem pro nás podstatně dramatičtější a turbulentnější, než by se mohlo zdát z této střízlivé reference. Po zprvu značné starosti o mého bratra mohla moje matka konečně dne 21. října 1948 ohlásit mé sestře do Lince jeho zdařený útěk (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Čekala jsem pořád s dopisem, až budu mít od Heinricha zprávu. Nepsal ti snad také? (...) Měli jsme být 6. října transportováni na saské hranice a teď je Heinrich v noci pryč a já s ostatními dětmi znovu na starém místě. (...) Všemohoucí nás neopouští. Má pod ochranou i tentokrát mé dítě, aby ho nepotkalo neštěstí. Nepřestanu se modlit, poněvadž jednou vyslyší Bůh mé prosby a svede naši rodinu dohromady."
Zůstali jsme tedy zatím ve Svinech, kde moje sestry a maminka musely za zaopatření a opravdu nepatrnou mzdu pracovat, jak o tom maminka referuje 27. dubna 1949 do Lince (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Můj sedlák mi neplatí ještě pořád nic víc než 1 litr mléka denně a v poledne můžeme já a Fredi obědvat spolu, když vařím. Je mi opravdu líto, co hádek bylo o výdělku těch dvou děvčat, když Else není ještě ani 16 let a té druhé taky ještě ani 20."
Pozdního léta roku 1949 následovala konečně poslední etapa naší rodinné odyseje jihem Čech. Na úřední příkaz jsme se vrátili zpátky na Šumavu, a sice na kaplický okres do Tiché, jak se teď jmenovala ves německého jména Oppolz. Tam musela maminka a moje sestry Getrud a Elsa pracovat na státním statku, vytvořeném z někdejších německých selských hospodářství, zatímco já jsem směl nejprve v Cetvinách, jak se teď česky jmenovala příhraniční obec Zettwing, posléze konečně v Tiché dál navštěvovat českou školu. Cítil jsem se jako školák docela dobře, poněvadž nás bylo ve třídě málo a měl jsem teď i několik německých spolužáků. Kromě toho jsem směl s jedním slovenským kamarádem po škole chodit pást ovce. Obzvláštním zážitkem bylo pro mě první svaté přijímání, jehož jsem byl jediným účastníkem na Svatém Kameni u Dolního Dvořiště (v originále "in Maria bei Unterhaid" - pozn. překl.). Celkově byla však naše situace stále těžší, jak lze vyvodit z tehdejších dopisů mé matky. Dne 19. prosince 1949 psala mé sestře Johanně (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Mnozí si od roku 1950 slibují velké změny, kéž by Bůh dal a kéž by se také do našeho živoření (v originále "Schattendasein", což značí doslova "stínová existence" či "bytí ve stínu" - pozn. překl.) prodral paprsek slunce. Jsou to letos už páté Vánoce, co jsme odtrženi od tebe a otce, od Seppa ty čtvrté a od Heinricha druhé." Pak trpce obviňuje sama sebe, že v květnu 1945 nesouhlasila s otcem, abychom sami opustili domov. V dopise ze 14. února 1950 líčí kruté pracovní podmínky mých sester a konstatuje nato (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Bylo by už na čase, abychom se mohli ocitnout v jiných poměrech, poněvadž děti rostou v tak nezávazných okolnostech, dostávají málo výchovy a zvláště tady v Tiché se z nich stanou teprve ti praví hulváti (v originále werden sie erst die richtigen Flegel" - pozn. překl.). (...) Taky tu už příliš dlouho chybí otec, matčino napomínání neberou vždycky vážně. V mnohém ohledu je zase dobře, že se umějí bránit vlastní vyřídilkou." V dopise z 20. března 1950 propuká pak celá její hořkost (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Tady na našem "státním statku" (v originále "in unserem Statek" - pozn. překl.) říkají, že nikdo neodejde, poněvadž potřebují lidi na práci. Transporty nejsou zastaveny, ale když budou zapotřebí lidé, mohou je zadržet. Může z toho něco být? (...) Těch málo Němců, kteří tu ještě jsou a už pět let konají otrocké služby, mají otročit i nadále; to měli ti, kdo potřebují lidi, vědět dřív a neměli ty lidi o všechno oloupit a vyhnat jako žebráky. Otce nám na léta zavřeli a u takových lidí tu má člověk zůstat. Stává se také často, že se na člověka osopí, když promluví německy a každý tak touží dostat se tam, kam ti druzí utekli a kde se hovoří naší mateřštinou." Dne 15. listopadu 1950 konečně vysvobozující sdělení (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Dnes ti můžu sdělit radostnou zvěst, že jsme obdrželi vyrozumění o tom, že 6. prosince jdeme do lágru v Chebu (v originále "nach Eger ins Lager" - pozn. překl.). Heinrich píše na poslední dopisnici, že Vánoce budeme už slavit v rodinném kruhu, poněvadž Hanni musí pak k nám také přijet. Však už je to dlouhá doba, co jsme od sebe odloučeni. Otec má jít také s námi." Za jakých okolností jsme mohli odejít, o tom dala zaznít matka později těmito několika řádky (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Čtrnáct dní už jsme tu měli zimu, bylo docela hodně sněhu, tak 30 centimetrů, ale rozbředlého. Teď už je pryč, jen bláta je dost. Ráno se jde zas na brambory, zůstalo jich pře tři hektary. Taky řepa a len už nám pokry sníh. Není to tu prostě žádný rozvrh práce, půl času se prozahálí. Několik lidí má dělat všechno a větší část se fláká, co jen to jde."
Vánoce 1950 jsme pak mohli skutečně slavit u našich příbuzných v Gaisbachu u Künzelsau, ovšem bez našeho otce. Teprve v roce 1951 byla rodina znovu zcela pohromadě.
Hoam!, 2008, č. 10, s. 10-12
Nová koncepce rozvoje Šumavského muzea v Pasově
Po dlouhých tuhých vyjednáváních s městem Pasovem (Passau) týkajících se otázek samotného prostoru pro muzeum a po stejně usilovném zápase o nezbytné finanční příspěvky na jeho činnost postoupily záležitosti tak daleko, že můžeme započít s realizací nové koncepce naší instituce, beroucí ohled na změněné společenské a politické podmínky, v nichž jí bude dáno působit. O dalším průběhu naplňování projektu bude ostatně Šumavské muzeum (Böhmerwaldmuseum) podávat pravidelné informace.
Ke snadnějšímu přijetí nesnadného úkolu a k lepší motivaci angažované vzájemné spolupráce při jeho naplnění přizval správce sbírek (tady hovoří autor sám o sobě - pozn. překl.) 30. září 2001 členy představenstva Sdružení pro Šumavské muzeum (Museumverein), aby se účastnili výletu s mottem "Po stopách Šumavského muzea v Horní Plané" (v originále "Auf den Spuren des Böhmerwaldmuseums Oberplan"). Cesta vedla od vlastního rodného domu správcova (víme, že to je čp. 33 v místní části Nové Chalupy - pozn. překl.) v někdejší osadě Želnava-nádraží (Salnau-Bahnhof), tj. dnešní Nové Peci (Neuofen se dříve říkalo jen obci položené výše na úpatí hory Plechý /Plöckenstein/ - pozn. překl.), nejprve k místu, na němž až do roku 1954, kdy byl stržen, stával v dnešních Horách (dříve Spitzenberg) statek zvaný "Hausbauernhof", ve kterém dne 18. července 1892 přišel na svět Adolf Webinger, poslední správce hornoplánského muzea, zakladatel krajanského časopisu "Hoam!" a iniciátor, jakož i spoluzakladatel Šumavského muzea v Pasově.
Poté následoval v Horní Plané oběd "U Zeleného tkalce" (v originále nářečím "beim Greaweiba"), nyní Hotel Smrčina, po obědě pak vyhledání budovy, v níž se do roku 1946 zdejší muzeum nacházelo. Od Stifterova parku na Dobrovodském vrchu (Gutwasserberg) se dalo uvidět místo, kde dříve stál Hamerský mlýn (Hammermühle), rodiště prof. Dr. Gustava Jungbauera, díky jehož iniciativě především Šumavské muzeum vůbec mohlo vzniknout. Krátká návštěva v rodném domku Adalberta Stiftera a delší vycházka ke zbytků "Stifterova buku" ("Stifterbuche"), v místním nářečí dříve zvaného "Machtzbuacha", uzavřely krásnou a informativní exkurzi.
Následující týdny už byly naplněny vážnou prací a uspokojením z ní. Mnohé rozhovory představenstva s vedením pasovského muzea na Horním hradě (Oberhausmuseum) sloužily zejména k zásadnímu časovému, organizačnímu a obsahovému doladění celkového záměru. Interně bylo od té doby v představenstvu intenzívně pokračováno v práci na jeho konkrétní realizaci a od konce února tohoto roku leží už před námi hrubý koncept nového Šumavského muzea, který nabude v následujících řešeních konečné podoby. Nejpozději ke svému padesátiletému jubileu v roce 2004 by mělo být Šumavské muzeum v nových prostorách přebudováno podle nové koncepce, respektující změněné politické a společenské klima. Poněvadž generace pamětníků, která znala někdejší život na Šumavě ještě z vlastní zkušenosti, je co do počtu stále menší, jsou zájemci o šumavskou tématiku odkázáni rostoucí měrou na informaci z jiných pramenů. S touto okolností nová muzejní koncepce právě počítá: klade zesílený důraz na všeobecnou a základní informaci, chce však zároveň oslovit návštěvníka vhodně vybranými exponáty a připomenout jimi německou minulost Šumavy. Zároveň by měly být plně využity možnosti spolupráce s muzejními institucemi na druhé straně hranic a ty v posledních letech už s nimi navázané vztahy dále prohloubeny.
Základní poučení a úvahy:
Následkem vyhnání po druhé světové válce se počet a složení obyvatel Pasova a jeho širšího okolí podstatně změnily. Větší část nově příchozích byla původem právě ze sousední Šumavy. Tato skutečnost a spolu s ní i mnohostranné vztahy Pasova k Šumavě už dávno před vyhnáním přímo vybízejí k tomu, dokumentovat nejen, jak došlo k uvedeným změnám charakteru obyvatelstva (vyhnání ze Šumavy v dějinných souvislostech, které mu předcházely, stejně jako s následky, které mělo právě pro Pasov), ale v historické retrospektivě na příkladech poukázat i na to, jak předkové vyhnanců na Šumavu přišli, jakých kulturních výsledků dosáhli a jak a z čeho před vyhnáním ve svém šumavském domově žili. Vedle této trvalé výstavní prezentace základních témat ve stálé muzejní expozici by mělo být zajištěno pořádání rozmanitých kratších výstav při zvláštních příležitostech, jakož i větších výstav na významné náměty, poskytujících možnost opravdu diferencovaného a prohloubeného pohledu na ně.
Ti, kdož jsou odpovědni za činnost Šumavského muzea, jsou si ovšem dobře vědomi toho, že mohou mnohdy poskytnout jen základní odkazy a stručná poučení, v neposlední řadě i proto, že vyhnanci mohli ve svých zavazadlech zachránit jen málo z toho, co by se mohlo případně stát náplní nějakého muzea a že tak to nejvýznamnější zůstalo tam doma. Koncepce proto předpokládá, že v takových případech expozice odkáže (na počítači pro to existuje výraz "links") buď na jiná oddělení muzea na pasovském Horním hradě, anebo na další muzea regionu či v jihočeském sousedství, kde se zainteresovaní návštěvníci mohou o řečeném tématu informovat důkladněji a detailněji. Tím by mohlo Šumavské muzeum zároveň působit i ve smyslu a v duchu euroregionu Bavorský les - Šumava - Mühlviertel.
Glaube und Heimat, 2002, č. 3, s. 16-17
Výstava ke čtvrtstoletí časopisu "Hoam!"
Dne 15. října 1948 objevilo se v ještě značně provizorní podobě prvé vůbec číslo časopisu "Hoam!" Nic nedokazuje lépe nezbytnost jeho tehdejšího vzniku zásluhou "posla domova" ("Heimatbote"), totiž nezapomenutelného Adolfa Webingera, nic ale nedokumentuje lépe trvalou popularitu a oprávnění toho krajanského měsíčníku než právě nyní jeho už čtvrtstoletá stabilní a zajištěná existence. Tato skutečnost a v neposlední řadě také mnohostranné vazby časopisu k Šumavskému muzeu na pasovském Horním hradě, zejména stálá účinná podpora muzea organizací, která "Hoam!" vydává, přimělo představenstvo Sdružení pro Šumavské muzeum věnovat zmíněnému jubileu zvláštní výstavu v nově zařízených muzejních prostorách. Výstava má být dohotovena k termínu letošního setkání DBB (Deutscher Böhmerwaldbund) v Pasově a bude od té doby přístupná až do zimních měsíců, kdy je Horní hrad pro veřejnost uzavřen.
V celkem dvanácti vitrinách poskytuje výstava zainteresovanému návštěvníkovi řadu dokumentů, písemností, obrazových materiálů, knižních publikací a jiných výstavních exponátů, které tvoří dohromady v pečlivém výběru ucelený přehled o vývoji a působení časopisu během 25 let jeho dosavadní existence.
První z vitrin platí samým jeho začátkům. Dvě podobizny představují zakladatele a prvého vedoucího redaktora, rámovány písemnými dokumenty, které zvěčňují Webingerovo úsilí, spojené se samotným vznikem časopisu. Jsou mezi nimi i prvé objednací lístky zájemců o "Hoam!" a také prvá jeho čísla. První děkovné dopisy adresované Webingerovi od jejich čtenářů připomínají velice pozitivní ohlas nového časopisu mezi vyhnanými Šumavany. V následující vitrině zastupují množství jeho nejmenovaných spolupracovníků tři nejranější a zároveň nejvýznamnější z nich: jsou to Josef Blau, Hans Watzlik a Karl Franz Leppa. Pozornost diváka je k nim obrácena i ukázkami jejich původních rukopisů a u každého ze tří i po jedné práci, uveřejněné právě v "Hoam!" Přiložený seznam článků v prvých deseti jeho ročnících, jak byl otištěn v pasovské ročence "Ostbairische Grenzmarken", má poukázat na velký zájem, jaký časopis vzbudil brzy i mimo vlastní okruh Šumavanů. Třetí vitrina dovoluje nahlédnout do vývoje redakce a práce, kterou na utváření měnící se podoby "Hoam!" odváděla během let. Mezi jiným se tu dají navzájem porovnat i grafická řešení úvodního titulu a pozdější obálky měsíčníku. Především ale se v této vitrině podrobně dokumentuje výměna osob na postu vedoucího redaktora "Hoam!" (Erich Hans za Adolfa Webingera) a jeho přílohy pro mladé čtenáře pod názvem "Der Wanderstecken" (Gustav Schuster za Ericha Hanse) počátkem roku 1960. Následující tři vitriny obsahují v úplnosti veškeré další publikace vydavatelství "Hoam!", přičemž jsou zčásti přiloženy i ukázky jejich původních autorských rukopisů. Těžištěm této části výstavy jsou bezpochyby dosavadní vydání kalendáře "Böhmerwäldler Jahrbuch", redigovaného rovněž Erichem Hansem.
Uprostřed výstavního prostoru jsou pak ve čtyřech vitrinách znázorněny významné nepřímé společenské aktivity, související s existencí časopisu. Nejprve je to organizace "Verein der heimattreuen Böhmerwäldler" ve Waldkirchen, která ho vydává. Činorodosti jejích členů je co děkovat za to, že nejen dokázali udržet svůj "Hoam!" při životě, nýbrž že z jejich řad vyšla iniciativa hned k několika dalším projektům jako byla na příklad v padesátých letech Šumavská rolnická škola (Böhmerwäldler Bauernschule) nebo setkání zvaná Jakobitreffen na Třístoličníku (Dreisessel), každoročně jimi pořádaná. Oběma těmto akcím se výstava podrobně věnuje. I samo Šumavské muzeum v Pasově ostatně děkuje za svůj vznik, jak dokumenty ukazují, podnětům a aktivitám z okruhu spolupracovníků časopisu "Hoam!", v tomto případě zvláště Adolfa Webingera a Josefa Bürgera, následně dlouholetého zasloužilého vedoucího muzea. Jako krajansky nejvýznamnější konkrétní výsledek vydavatelství časopisu "Hoam!" je na výstavě představeno zbudování Domu Adolfa Webingera (Adolf-Webinger-Haus) v Lackenhäuser. Vystavené dokumenty názorně dokumentují, jak z výnosů časopisu a odvážných podnikatelských rozhodnutí jeho vydavatelského sdružení vyrostlo na úpatí Třístoličníku z malých začátků zařízení, které si právem může činit nárok na to být nejen symbolickým domovem pravidelných setkání a táborů krajanské mládeže i šumavských rodáckých týdnů (Heimatwochen).
Náplň posledních dvou vitrin má s vlastním tématem jen tolik co společného, že je z ní zřejmě patrno, kterak "Hoam!" není ve své publicistické práci pro Šumavu a Šumavany nijak osamocen. Vitriny představují oba zbývající časopisy šumavských krajanů, jmenovitě už v červnu 1948 poprvé se objevivší "Böhmerwäldler Heimatbrief" pro oblast Prachaticka, Vimperska a Volarska a v roce 1949 pak vzniklý "Glaube und Heimat". Důvodem, proč je učinit součástí výstavy, byla snaha vyjádřit uznání rovněž jejich činnosti a poskytnout tak u příležitosti jubilea "Hoam!" i jejich prezentací širší veřejnosti úplný obraz publikačních aktivit vyhnaných Šumavanů.
Zůstává otázka, kam by měly směřovat pro budoucnost. Pořadatelům výstavy by udělalo radost, kdyby se jim podařilo právě na příkladu "Hoam!" a obou dále zmíněných časopisů dokázat, že se staly duchovním azylem a daleko slyšitelným hlasem Šumavanů zároveň, že reprezentují soudržnost jejich celku do té míry a přímo, aby se mohl vykřičník za slovem "Hoam!" v záhlaví jubilantově stát v tom smyslu čímsi vždy více a více iluzorním.
Hoam!, 1973, s. 330-332
Roku 1972 se stal Manfred Pranghofer kustodem Šumavského muzea v Pasově. Jeho osobní přínos byl devatenáct let nato oceněn Kulturní cenou města Pasova (2001), udělovanou významným osobnostem z řad Šumavanů, nad nimiž má to město na Dunaji patronát (německy označovaný "Patenschaft"). Narodil se 27. srpna 1941 v Nových Chalupách, části dnešní Nové Pece, jak o tom nakonec sám podává zprávu v prvém z předchozích vlastních textů. Jeho rodiči byli Karl a Katharina Pranghoferovi. Po válce nebyla rodina na rozdíl od většiny ostatních podrobena násilnému odsunu a mohla zůstat. Bylo to ovšem jen proto, že chlapcův otec byl pro nepodložená udání (zásluhou paní Lýdie Šetinové byly o tom získány archivní dokumenty) v letech 1945-1951 po šest roků držen v československém vězení (bez soudu a bez rozsudku) a teprve pak se souhlasem úřadů i se ženou a synkem vysídlen. Roku 1947 se stal malý Manfred Alois, jak byl pokřtěn, žákem prvé třídy školy (třeba poznamenat, že samozřejmě jen s českým jazykem vyučovacím) v Českém Krumlově, pro častá svévolná vystěhování, jimž byli bez otce podrobeni, však poté školu ještě několikrát měnil. Naposledy bydlili v Tiché (Oppolz) na Kaplicku, než roku 1951 našli nový domov už v německém Gaisbachu u Künzelsau ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. V její metropoli Stuttgartu mladý Pranghofer navštěvoval v letech 1952-1961 gymnázium, tam i maturoval, tam vstoupil do krajanské organizace Böhmerwaldjugend a v jejích řadách poznal i děti právě toho Ericha Hanse, jenž se měl v následujících letech ujmout vedení redakce časopisu "Hoam!" po Adolfu Webingerovi. I o tom se ostatně dočítáme v předchozím Pranghoferově textu. Od roku 1961 studoval poté jeho autor až do roku 1966 na slavné univerzitě v Tübingen historii, politické vědy a sport. Chtěl učit na gymnáziu a krátce se opravdu, už po získání diplomu, vrátil na školu, kde maturoval, jako čerstvý pedagog, ale brzy nato přešel do bavorských školských služeb. Nejprve získal místo "studijního rady" (Studienrat) na gymnáziu ve Waldkirchen a od roku 1972, jak už zmíněno, působí v Pasově nejen jako muzejní kustod, nýbrž v prvé řadě jako úspěšný učitel (od roku 1975 i jako "Oberstudienrat", 1983 "Studiendirektor" a posléze od roku 1988 jako zástupce ředitele) na zdejším Gymnáziu Adalberta Stiftera. To Paul Praxl, sám v roce 1977 laureát pasovské Kulturní ceny, získal Pranghofera ke spolupráci v Šumavském muzeu na Horním hradě a ten sejí ujal s nevšední iniciativou a novými podněty, jak je přinášela i sama obměna generací a naléhavé výzvy doby. Výstavu ke čtvrtstoletí "Hoam!" realizovali právě Praxl a on, to byl ovšem pouhý počátek. Po roce 1989 se Pranghofer činně podjal navazování kontaktů s českými institucemi, roku 1997 například hovořil (zčásti česky) v Česko-anglickém gymnáziu v Českých Budějovicích (jeho ředitelem byl tehdy pozdější prvý krajský hejtman Jan Zahradník) nejen o svém životním příběhu, ale i o duchovním propojení a srozumění dvou národů, které v dějinách po staletí žily a budou žít i v budoucnu doslova bok po boku. Ke svému podpisu v pamětní knize připojil pak česky větu: "Jsem Šumavan a německý Čech." Nejsem si jist, zda jí rozumíme ve vší plnosti citu, s níž byla formulována.
- - - - -
* Nové Chalupy, Nová Pec / Český Krumlov / Tichá
