FRANZ ISIDOR PROSCHKO

ÿtr㰐

Die hohle Weide Aurora küsst den Wolkensaum und schüttet Perlen nieder, Und auf der Weide Blätterdach strahlt es wie Demant wieder. Sie hebt ihr Haupt so stolz und schön und neigt die schlanken Zweige, Sie wendet sich zum Bächlein hin, dass es ihr Bild ihr zeige. Sie dünkt sich schön und dünkt sich groß und wiegt sich stolz im Winde - Da braust der Nord vorbei und - bricht des schlanken Baumes Rinde. Und weil der Stamm vom Märke leer, so fällt trotz ihrem Kleide Und trotz dem reichen Blätterschmuck die schlanke hohle Weide. - * * * So sieh im Bilde, Jüngling, dich; treibst du auch tausend Blüten Der Wissenschaft und Jugendkraft, und kannst dein Herz nicht hüten, Ist dieses leer und wandelst du nicht in der Unschuld Kleide, So fällst du bei dem ersten Sturm der Welt.	Dutá vrba Jitřenka líbá mraků lem a perly deště střásá, třpytí se vrbě v koruně ta démantová krása. Zvedá hlavu a s větvovím pod krůpějovou tíží se ve hladině potoka celičká pyšně zhlíží. Cítí se krásná, zašumí, jak umějí jen stromy, než od severu zafičí a vichr vrbu zlomí, že pukne nadél. Dutina, co v kmeni byla skryta, zeje teď z listí záplavy a obraz zkázy skýtá. - * * * I poučení skýtá pak, tobě, kdo stojíš v květu mládí, v plnosti života: srdce necháš-li světu napospas, prázdné, neumíš je nevinností šatit, může tě jak ten dutý strom hned prvá bouře sklátit.
Gesammelte Schriften, 4. Band, Erzählungen und Gedichte für Jugend und Volk, s. 184
O Fides... O Fides, Himmelstochter, Du reinstes Himmelslicht, Du Himmelstrost der Erde, Wenn alles wankt und bricht. - O Fides, Himmelsleuchte, Du Stern der Erdennacht, Du größte Himmelsperle, Du größte Erdenmacht. O Fides, kehre wieder In wunde Herzen ein - Durch dich nur kann die Erde Ein Eden Gottes sein!	O Fides... Ó Fides, nebes dceři, jsi čistý, ryzí svit, těšíš všechny, kdo věří, že pád lze zastavit. Ó Fides, jsi jak plamen, jak nejjasnější z hvězd, jak perla, vzácný kámen, moc, nad to vše co jest. Ó Fides, vrať se znova a uzdrav srdce z ran, ať vahou svého slova ráj Zemi vrátí Pán!
Der Letzte der Rosenberger, s. 305

Tak zpívá ve své ódě na Víru - Fides - z románu o posledním rožmberském vladaři Petru Vokovi Šimon Lomnický z Budče, ale není pochyby, že ze srdce spisovatelova. Mám tu knihu právě s podobiznou autorovou proti titulu před sebou na stole, předsádka je zdobena exlibris firmy Koh-i-noor L.& C. Hardtmuth, vydala ji budějovická Moldavia a není pochyby, že šlo o stále kdysi tak oblíbenou lidovou četbu vydávanou v nespočetných reedicích a reprintech. Byl to věru plodný a populární básník a prozaik, s jehož jménem je ta kniha spojena. Ve strojopisných materiálech někdejšího Šumavského muzea, zřejmě už z třicátých let našeho století a rukou Leppovou, je odbyt jediným slovem "Judenstämmling". Za starého Rakouska, které už bylo i s ním tenkrát neblaze zapomenuto, stačil však Franz Isidor Proschko prožít klidný a bohatý život. Narodil se 2. dubna 1816 ve Vyšším Brodě, kde byl jeho otec justiciárem a ředitelem úřední správy zdejšího kláštera cisterciáků. Byla to právě silná vazba na rodné město, která způsobila, že používal později i pseudonymu Franz von Hohenfurth. Po studiích na českobudějovickém gymnáziu se stal posluchačem oboru státního práva na pražské univerzitě. Roku 1842 vstoupil do státní služby jako písařský praktikant u policejního ředitelství v Linci a pět let nato už byl jmenován policejním komisařem. Přechodně byl na lineckém gymnáziu učitelem německé literatury a přírodních dějin. V policejních službách působil pak znovu ve Štýrském Hradci a ve Vídni, kde mezitím dosáhl na tamní univerzitě doktorátu práv. Do důchodu odcházel s titulem vrchního vládního rady. Až do své smrti byl ještě zaměstnán ve fideikomisní a soukromé knihovně císařově. Za zmínku jistě stojí i Proschkův přátelský vztah k Adalbertu Stifterovi, s nímž se seznámil už v letech svého působení v Linci. Psal lyrické i rozsáhlejší epické básně, bajky a naučná veršování "pro mládež a lid", především pak povídky a romány, z nich mnohé s historickými náměty. Nejvíce jich shromáždil ve svazcích edice Österreichische Volks- und Jugendschriften zur Hebung der Vaterlandsliebe, z nichž mnohé byly z němčiny přeloženy i do jiných národních jazyků podunajské monarchie. Patriotický autor získal za své dílo četná vyznamenání jako Zlatý záslužný kříž s korunou, Velkou zlatou císařskou medaili, Velkou zlatou medaili pro umění a vědy, od velkovévody Ludvíka Hesenského pak Řád Filipa Statečného a od papeže rytířský kříž Řádu sv. Řehoře. Zesnul 6. února 1891 ve Vídni. Místem jeho posledního odpočinku je čestný hrob na vídeňském Centrálním hřbitově a jeho zásluhy byly i posmrtně oceněny přejmenováním jedné z vídeňských a lineckých ulic jeho jménem. Na rodném domě ve Vyšším Brodě byla roku 1903 slavnému rodákovi odhalena pamětní deska a i dům v Koperníkově ulici č. 812 ve Vídni, kde Proschko bydlel, nese pamětní desku. Jeho mladší dcera Hermine Camilla, která vystudovala vídeňskou konzervatoř, pokračovala jako básnířka ve stopách otcových. Některá z Proschkových děl mají přímo šumavskou či jihočeskou tématiku jako román Der Jesuit (1859) o českobudějovickém P. Jiřím Plachém-Ferusovi, údajném zachránci Prahy před Švédy, Der Letzte der Rosenberger (1861 a v druhém vydání 1928 v českobudějovické Moldavii) s bohatým využitím originálních listin z vyšebrodského archivu, Libussa (románový děj je položen i do okolí Loučovic), Recht und Gewalt, historická divadelní hra o Čertově stěně u Vyššího Brodu. V Českých Budějovicích vyšel i román z jihočeského prostředí Durch eigene Kraft.

Dr. Franz Isidor Proschko

Ferdinand Maurer

Ze šumavských německých básníků a spisovatelů devatenáctého století (v originále "des vorigen Jahrhunderts - pozn. překl.) jen jeden jediný dosáhl světového věhlasu: je to Adalbert Stifter, láskyplně ponořený do přírodního světa své lesní domoviny. Jeho význam rok od roku roste, o jeho dílech se stále a navíc vždy lépe a lépe hovoří, jsou čteny novými a novými čtenáři a dva jeho velké romány "Pozdní léto" a "Vítek", které u svých současníků nedošly pravého pochopení, jsou teprve nyní plně doceněny a ctěny.
Prosadit se k trvalé platnosti vedle takového velikána bylo ovšem pro zbylé, byť i výrazně nadané naše domovské autory velice těžké. Hlavní příčina může spočívat v tom, že psali jen pro svou dobu a pro určitý čtenářský okruh nebo že v sobě nenašli dost sil prosadit se i mimo svůj domovský okruh. Proto si ovšem nijak nezasluhují, aby snad zcela upadli v zapomenutí.
Tento šumavský kalendář přinesl ve svých minulých ročnících vedle stručného životopisu Stifterova také podobná pojednání o Josefu Rankovi a Josefu Messnerovi. Měl by je jako další těmito mými řádky následovat Dr. Franz Isidor Proschko vylíčením jeho života a díla.
Narodil se dne 2. dubna 1816 ve Vyšším Brodě, kde působil jeho otec po 34 let ředitelem ústřední správy slavného zdejšího kláštera. Na rodný kout se váží pozdější Proschkovy autorské pseudonymy Franz von Hohenfurt a Franz von der Moldau.
Prvního svého vzdělání nabyl probudilý a nadaný hoch v obecné škole svého rodiště a následně v "hlavní" (tj. měšťanské) škole v Krumlově (tam vlastnil jeho otec dům se zahradou a malé polní hospodářství). V roce 1827 se stal žákem gymnázia v krajském městě Budějovicích, kde se spřátelil s pozdějším významným publicistou a poslancem Franzem Schuselkou. Proschko záhy osiřel a byl odkázán v mnohém toliko na své vlastní síly. Odchází do Prahy, aby se na tamní univerzitě horlivě oddal studiím práv a státovědy, která pak podobně jako ta gymnaziální předtím ukončil s vyznamenáním. Diplom doktora obojího práva získal však až později, a to v roce 1857, na univerzitě ve Vídni poté, co byl už pět let předtím (1852) promován na velkovévodské Ludwigsakademie v Gießen (titul mu neuděloval nikdo jiný než slavný učenec Justus Liebig) do hodnosti doktora filosofie a magistra svobodných umění. Prostřednictvím své známosti s policejním ředitelem v rakouském Linci, jímž byl Adalbert rytíř von Graff, nastupuje Proschko u něho v úřadě roku 1842 na koncipientskou praxi (v originále "als Konzeptspraktikanz" - pozn. překl.). Tady v Linci slaví pak 1844 i svou svatbu s Emilií roz. Burggrafovou, dcerou zasloužilého rakouského armádního důstojníka. Jmenován 1861 vrchním policejním komisařem, je čtyři roky nato na vlastní žádost přeložen do Štýrského Hradce (Graz) a odtud 1867 do Vídně. Jako okrskový vedoucí komisařství Neubau (VII. vídeňský okrsek) působil vládní rada Proschko ve své činnosti tak úspěšně, že poté, co chtěl odejít po vypršení své služební doby na odpočinek, vyslovili obyvatelé jeho okrsku přání, aby v úřadě setrval. V roce 1883 odebral se pak do trvalého důchodu a byl ještě po několik let činný v rodinné fideikomisní a soukromé knihovně císařově. Zesnul dne 6. února 1891 ve Vídni.
Ze tří jeho dětí přišel jediný syn jako profesor reálky o život už v 38 letech svého věku, zatímco dcera Hermine, zemřelá ve velké hmotné nouzi v roce 1923, stala se známou jako básnířka a zejména spisovatelka pro mládež. Emilie, nejmladší dcera Proschkova, ilustrovala s nadáním a vkusem práce otcovy i sestřiny.
Mnohých ocenění se dočkal zesnulý šumavský autor po svém skonu. Vídeňská městská rada dala jeho ostatky pochovat do čestného hrobu, jedna z ulic VI. Okresku, kde měl své bydliště, byla přezvána jeho jménem. Dále byly jak na jeho rodném domě ve Vyšším Brodě, tak i na tom, ve kterém ve Vídni vydechl naposledy, umístěny pamětní desky.
Dr. Franz Isidor Proschko byl spisovatelem neobyčejně plodným. Už první básnické počátky autorovy sahají hluboko do jeho mládí. Jako pravý Šumavan lpěl obzvláštní láskou na své užší vlasti, kterou začasté navštěvoval a odkud čerpal bohatou látku ke svým historickým povídkám a románům, jako např. k povídce "Der Förster im Kienberge" z okolí Loučovic, k románu "Der Jesuit", "Ein böhmischer Student" "Der Letzte der Rosenberger", "Aus eigener Kraft", stejně jako ve slavnostním spise k 600. jubileu založení vyšebrodského kláštera "Das Zisterzienserstift Hohenfurt in Böhmen (1259-1859)" pak ze širšího okolí jihočeského a zemského vůbec.
Proschko vždy usiloval o to, aby svá díla učinil srozumitelnými nejširším lidovým vrstvám a osvědčoval tak svou hlubokou zbožnost a rakouskou loajalitu. Nejednou bral přímo z lidového podání dosud nezpracovaný materiál pověstí a mýtů. V mnoha jeho historických románech se pojednává vysoce přitažlivou a historicky pokud možno co nejvěrnější formou o životě význačných mužů, jako např. v titulu "Ein deutsches Schneiderlein" o generálu Derfflingerovi, v "Ein Hexenprozess" o astronomu Keplerovi či v "Die Nadel" o admirálu Nelsonovi atd.
Zvláštní zásluhy si získal autor hojným počtem svých spisů pro mládež. Ve svých básních, určených povětšinou k veřejnému přednesu, jako např. u veršů nazvaných "Die kleine Versetzerin", dokázal čtenáře, resp. posluchače často dojmout k nelíčeným slzám.
Proschko setrvával v přátelském poměru s řadou svých rakouských literárních současníků, s nimiž vedl také až do své smrti čilou korespondenci. Byli mezi nimi Karl Egon Ebert, Johann Gabriel Seidel, Johann Nepomuk Vogl, August Silberstein, Uffo Horn, Josef Meßner, Franz Schuselka aj. Zejména však byl během svého pobytu v Linci v padesátých a šedesátých letech (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.) v osobním i písemném styku s Adalbertem Stifterem, který v domě svého blízkého krajana (v originále "im Hause seines engeren Landsmannes"- pozn. překl.) častokráte pobýval. Stifter se zvěčnil v rodinném památníku Proschkových úslovím: "Der Mensch sammelt so lange Erinnerungen, bis er selbst eine Erinnerung wird." (tj. "Člověk sbírá tak dlouho vzpomínky, až se sám stává jednou takovou vzpomínkou.").
Bohužel došly dopisy a zápisky Stifterovy, uchovávané dcerou Hermine po Proschkově smrti s obzvláštní pietou, po jejím vlastním skonu sotva nahraditelné ztráty.