HEINRICH RAAB
Vlastní prezentace ve školní kronice
Dne 25. dubna 1930 nastoupil nový řídící učitel Heinrich Raab (a zároveň autor zápisu - pozn. překl.) do služby na škole v Račíně (v originále "trat der neue Oberlehrer Herinrich Raab den Dienst an der Schule in Radschin an." - pozn. překl.). Převzal 1. třídu. Pan Guido Rodinger, výpomocný učitel (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který tuto třídu dosud vedl, odešel na školu do Jablonce (Ogfolderhaid).
Nový řídící učitel se narodil dne 2. února roku 1891 v Kaplici (Kaplitz). Jeho otec byl majitelem hostince a realit tamtéž a pocházel ze selské rodiny o 12 dětech v Lazci (v originále "in Loßnitz" - pozn. překl.) u Chvalšin (Kalsching), okr. Krumlov (Krumau).
Jeho matka Maria Raabová, roz. Gubo, pocházela rovněž z velké selské rodiny a sice z Jistebníku (Stömnitz), farnost Zátoň (Ottau).
Žena nového řídícího učitele Anna Raabová, roz. Kletzenbauerová, je dcerou někdejšího poslance říšské rady a zemského sněmu Gregora Kletzenbauera (rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Močerad (Muscherad) u Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal), okres Kaplice, a Johanny Kletzenbauerové, roz. Michlové, z Hašlovic (Hoschlowitz), okr. Krumlov. Selská rodina Gregora a Johanny Kletzenbauerových měla rovněž 12 dětí.
Stěhování (rozuměj učitelovo - pozn. překl.) bylo uskutečněno dvěma nákladními atomobily firmy Schuster z Černé v Pošumaví (Schwarzbach) dne 3. května 1930.
Děti řídícího učitele se jmenují : Herbert *1921, Rosa *1923, Heinrich *1926, Paul *1928 a Gerhart *1929.
Přestěhování proběhlo šťastně. Cesta vedla ze Slupečné (Luppetsching) přes Přední Výtoň (Heuraffl) do Frymburku (Friedberg), Černé v Pošumaví, Hůrku (Stuben) a posléze Račína.
Pan učitel Rodinger je synem správce sklárny v Josefově Dole (Josefsthal, česky také Josefodol - pozn. překl.) u Zvonkové (Glöckelberg) pana Rodingera.
P.S. Zápisu předchází jinou rukou psaný odstavec z března 1930 o předepsaných školních oslavách osmdesátých narozenin prezidenta T.G. Masaryka (v originále vyjádřeno přímo obratem "laut Vorschriften gefeiert", tj. "podle předpisů slaveno").
Výlet na Stingelfelsen
V den státního svátku (28. října) shromáždili se žáci obou tříd (německá škola v Račíně byla dvojtřídní - pozn. překl.) ve 2. třídě, kde řídící učitel (a zároveň autor i celého tohoto zápisu - pozn. překl.) objasnil v hodinovém proslovu význam toho historického dne.
Dne 19. listopadu (rozuměj téhož roku 1932, kdy republika slavila 14 let své existence - pozn. překl.) podnikli chlapci a děvčata 2. třídy s panem řídícím učitelem Heinrichem Raabem celodenní podzimní výlet (v originále "Turnwanderung /Spätherbstwanderung/" - pozn. překl.) na nádherné, tvrz připomínající skalisko jménem Stingelfelsen ve vrcholovém moři masívu Smrčiny (v originále "im Wipfelmeer des Hochfichtmassives" - pozn. překl.), a sice na jeho jihozápadním svahu ještě na československém území (v originále "auf tschechoslow. Gebiete" - pozn. překl.). Všichni se na ten výlet těšili. Čistý sníh a jasný sluneční svit! V údolí mráz a něco sněžné jinovatky, nahoře, kromě zastíněných stran, nijaký sníh, zářivé slunko a teplo. Kolem osmé hodiny byl odchod. Nejprve jsme navštívili starou "Kranschmiede", kovárnu se dvěma železnými hamry. Viděli jsme těžká kladiva v dunivé práci. Potom se šlo k československé celnici a tam začal také výstup nádhernými bučinami. Brzy bylo vidět už ve Zvonkové počínající bílomodrobílé značení a tabule mířící ke Stingelfelsen. Panovala pak ryzí radost tam při Balzhütte (česky bývají místa toho německého jména označována "Tokaniště" - pozn. překl.), neboť jsme si mysleli, že už jsme snad zabloudili. Teď už nebyli hoši k zastavení. Letěli jak zvěř (doslova "wie Rehe flitzten dahin", tj. "jak srnčí zvěř" - pozn. překl.). Byla to však ještě dlouhá cesta. Vždycky, když už člověk myslil, že zdolal tu poslední výšinu, přišlo nové stoupání. Konečně jsme náhle stanuli před skalním hradem v moři smrků (v originále "vor der Felsenburg im Fichtenmeer" - pozn. překl.). Chlapci už kynuli shora. Rychle byly vystoupány dřevěné schody a dosaženo skalní plošiny. Jaká úchvatná podívaná, jaký daleký, kruhový rozhled: sta a sta vrchů a dolů, hrbatina lesního světa (v originále "eine bucklige bewaldete Welt" - pozn. překl.) až k bavorské hranici a k proudu Dunaje, v pozadí jako závěr pak dlouhý, zubatý řetěz severních Vápencových Alp (Kalkalpen) se sněhovými poli blyštícími se ve slunečním svitu, se srázem Dachsteinu. Dole líbezný Holzschlag, k severozápadu na dosah blízký Plechý (Plöckenstein) s památníkem velkého syna Šumavy, světově známého básníka prózy a jedinečného zpodobitele lesa Adalberta Stiftera. Byla to odměna tohoto putování, které se bohatě vyplatilo! "Pij, oko mé, na řasách ti lpí, zlatý pel dosud, kterým hýří svět!" (Gottfried Keller: Abendlied /Večerní píseň/). Ta slova platí jistě i pro Stingelfelsen. Pak jsme si dali užít našich potravinových zásob. Ó, jak tu jen všechno chutná! Bratrsky se dělilo. Následoval zpěv několika "domovských" písní (v originále "Heimatlieder", což by se dalo přeložit i jako písně "vlastenské" či "vlastenecké" - pozn. překl.) a po trojnásobném silném "Heil!" (odpovídá českému "Zdar!" - pozn. překl.) zahájen sestup z krásné výšiny. Dolů to šlo skoro samo sebou a v dobré hodině jsme už seděli ve Zvonkové u "Kreuzwirta" (zřejmě název místního hostince - pozn. překl.) při dobré limonádě s bublinkami (v originále "bei guten Kracherln", říkalo se té sladké sodovce prý i česky "praskačka" - pozn. překl.); neboť hrdla byla žíznivá. Značení německého Böhmerwaldbundu je velmi dobře provedeno. I dítě by po něm došlo nahoru. Kolem 11. hodiny dopolední jsme byli u cíle (rozuměj tam nahoře - pozn. překl.), ve 12 hodin začal sestup a po 1 hodině jsme byli zase ve Zvonkové. Kolem 3. hodiny jsme došli do Račína. Nebyli jsme nijak zvlášť unavení.
P.S. Tato pasáž z téže školní kroniky následuje v ní (obráceně než u nás zde) po ukázce, která si v našem souboru vypůjčuje text výstřižku ze školní kroniky v Perneku, aby jaksi na závěr osvětlila atmosféru posledního roku před nástupem Hitlerova národního socialismu, totiž "Goethova roku" 1932. Čtenář promine, až na ty výstřižky z tisku jde o autentický zápis Raabův:
Výročí prezidentovo, Goetheova slavnost (a z novin toho roku i Masarykův rozhlasový projev v listopadu 1932 k německým školákům republiky)
Dne 7. března (rozuměj roku 1932 - pozn. překl.) byly na slavnostním shromáždění obou tříd vzpomenuty narozeniny i jmeniny (připadaly obě na týž den - pozn. překl.) pana státního prezidenta Tomáše G. Masaryka. Řídící učitel měl zevrubný proslov (v originále "hielt einen eingehenden Vortrag" - pozn. překl.) o významu toho dne.
19. března, v poslední den školy před velikonočními prázdninami, bylo důstojným způsobem připomenuto 100. výročí skonu (22. března 1832) největšího našeho básníka, knížete básníků a génia německého národa Johanna Wolfganga Goethea. Obraz největšího z lyriků byl ověnčen, běh jeho života a význam jeho díla byly školákům vyloženy lehce srozumitelnou formou, učitelské osoby přečetly vhodné ukázky z jeho prací a žáci přednesli perly Goetheovy lyriky. Veřejná Goetheova slavnost zdejší školní obce se konala za spoluúčasti žáků školy i mládeže škole už odrostlé pod vedením učitelských osob v neděli 29. května v hostinském sále pana Franze Winklera (v originále "im Saale des Herrn Gastwirtes Franz Winkler", tj. doslova "v sále pana hostinského" - pozn. překl.) v Pestřici (Stögenwald). Tato veřejná slavnost a pocta velikému géniovi bude v této kronice ještě zevrubněji vylíčena.
P.S. Na další straně je vylepen výstřižek z tisku, který může rovněž prozrazovat Raabovo autorství či alespoň autorský "podíl" a který v českém překladu zní takto:
Pestřice. (Goetheova slavnost). O neděli 29. května v sále hostince Franze Winklera v Pestřici místní skupinou Německého kulturního sdružení (Ortsgruppe des Deutschen Kulturverbandes), Svazem německé venkovské mládeže (Deutscher Landjugendbund) a školní mládeží obecné školy v Račíně (Volksschule Radschin) uspořádaná Goetheova slavnost zůstane nezapomenutelnou snad všem svým hostům, neboť se stává jen vzácně, aby se na venkově uskutečnila podobná akce tak povznášející srdce, tak bohatě obsažná a umělecky smysluplná. Kníže básníků byl učiněn našim srdcím skutečně blízkým. Cítili jsme, jak zázračným nástrojem je náš mateřský jazyk, cítili jsme Goethův národní svéráz (v originále "das Volkstum Goethes" - pozn. překl.), poznali jsme v něm největšího lyrika všech časů a cítili jsme se obklopeni kruhem společné kultury, v jejímž zlatě stojí třpytivě vryto spolně zavazující jméno: Goethe! Pořad slavnosti byl následující: Smyčcová hudba - úvodní pochod. Přivítání hostů z obce a okolí, z Horní Plané (Oberplan), Dolní Vltavice (Untermoldau) a Českého Krumlova (Böhmisch Krumau) řídícím učitelem Heinrichem Raabem. Mužský sbor "Die Himmel rühmen" (tj. "Nebesa velebí", hold Goetheovi je skladbou Beethovenovou na text básně Gellertovy - pozn. překl.). Slavnostní promluva pana řídícího učitele. Mužský sbor: "Stumm schläft der Sänger" (tj. "Mlčky spí pěvec" zlidovělá melodie Silcherova původně skotská /známá i jako "sbor skotských bardů", Allgemeine Deutsche Biographie ovšem u hesla Friedrich Silcher //1789-1860// uvádí, že jde o melodii irskou/, text Thomase Moorea do němčiny převedl Hermann Kurz - pozn. překl.). Recitace Goetheových básní uvádíme jejich české názvy na prvém místě, ačkoli byly recitovány samozřejmě v německém originále - pozn. překl.) žáky 2. třídy školy v Račíně (třídní učitel Ernst Schöler): jednotlivé básně: Velikonoční procházka (Osterspaziergang) z Fausta, Král duchů (Erlkönig), Johanka Sebusová (Johanna Sebus), Legenda o podkově (Legende vom Hufeisen), Čarodějův učeň (Der Zauberlehrling); recitační sbor: To božské (Das Göttliche). Recitace Goetheových básní žáky 1. třídy: jednotlivé básně: Putující zvon (Die wandelnde Glocke), Mignon; recitační sbory: Pěvec (Der Sänger), Žáby (Die Frösche) se žabím chórem. Mužský sbor: Růžička (Heidenröslein - Goetheova báseň zhudebněná Schubertem - pozn. překl.). Přednes písní společným zpěvem obou tříd: "Bundeslied" " ("spolkovou píseň" složil Mozart, Schubert i Beethoven - z textu není patrno, o kterou jde - pozn. překl.), "Gefunden" (zhudebnění jedné z nejznámějších Goetheových básní o květince, nalezené v lese - pozn. překl.). Recitace Goetheovy básně členem Svazu německé venkovské mládeže panem Adolfem Winklerem: Hledač pokladů (Der Schatzgräber). Slavnostní hold Goetheovi v setmělém sále před jedině osvětlenou Goetheovou bustou v nádherné květinové výzdobě: slavnostní proslov pana řídícího učitele a mužský sbor "Ueber allen Wipfeln ist Ruh" (namísto "Wipfeln" má být "Gipfeln", tj. "Všude na pahorcích je klid" - jde o Schubertovo zhudebnění slavných Goetheových veršů - pozn. překl.). Výtečné byly čtyřhlasé mužské sbory, které nastudoval s chlapci a muži naší obce na mnoha zkouškách pan učitel Schöler a při slavnosti také dirigoval. Překvapivě krásná a dojemná byla jednotlivá recitační čísla a recitační sbory žáků. Zmínky zasluhují Hermine Winklerová (Johanna Sebus), Ferdinand Pöschl (Der Zauberlehrling), Erich Scheschy (Mignon), zcela zvláště pak Herbert Raab (tehdy jedenáctiletý syn řídícího učitele Raaba - pozn. překl.) a recitační sbory (Das Göttliche, Der Sänger, Die Frösche). Dvěma nejskvělejšími výkony slavnosti byly recitace básně Die Wandelnde Glocke dcerkou pana řídícího učitele Rosou Raabovou a básně Der Schatzgräber panem Adolfem Winklerem, které by v obojím případě neudělaly hanbu ani profesionálnímu herci. Nádherně vyzdobený sál byl natěsnán lidmi natolik, že na mnohé se nedostalo místa. Sbírka na Deutscher Kulturverband (D.K.V.) vynesla pozoruhodný obnos a správce pobočky Kreditanstalt der Deutschen (K.d.D.) v Horní Plané pan Beer, který byl zvláště příjemně překvapen recitací básní, předal finanční dar škole. Smyčcová hudba pod vedením pana učitele Schölera přispěla k oživení slavnosti. Všem spoluúčinkujícím, především panu řídícímu učiteli Raabovi a panu učiteli Schölerovi náleží vřelý dík za uskutečnění této nádherné slavnostní akce, která představuje zářivý bod v kronice školy a obce.
P.P.S. U příležitosti Světového dne míru přednesl dne 22. listopadu 1932 prezident Tomáš Garrigue Masaryk ze zámku v Lánech proslov k německým školákům v rámci programu Německého školního vysílání stanice Radiojournal (Deutscher Schulfunk des Radiojournal). Ve školní kronice obce Pernek se zachoval výstřižek s německým textem proslovu (o tom, zda i v Račíně fungoval školní rozhlas, nezanechal Heinrich Raab nijakou informaci, prezidentova řeč mu však z tisku nejspíš známa byla), který tu připojujeme v českém překladu (kdyby byl pronesen česky, připomínal by v lecčems předsmrtnou dikci doktora Galéna z Čapkovy Bílé nemoci):
"Milé žákyně, milí žáci!
Jistě Vám už doma i ve škole vyprávěli, jak strašlivá byla světová válka. Mnoho lidí v ní padlo, snad truchlí i u Vás rodiny nad ztrátou Vašich drahých a blízkých, kteří se z války už nevrátili. Žijeme nyní už 14 let v míru. Nemusíte mít nyní nijaký strach o své otce a starší bratry, že budou ve válce zabiti nebo se z ní vrátí zmrzačeni. Usilujme všichni o to, aby tento šťastný mír byl také provždy zachován.
Jak jej zachovat? Mír zachováme, pokud v obci, v okrese, v zemích a státech zachováme přátelství mezi lidmi a vzájemnou úctu.
O mír usiluje každý, kdo poctivě a solidně pracuje ve svém okruhu působnosti. Važme si každého, kdo svou práci koná svědomitě a energicky, ať je to dělník, rolník, učitel či úředník, kdokoli a každý. Budeme-li všichni svědomitě pracovat, přestojíme nynější těžký čas, v němž by mnozí rádi pracovali, ale nemohou žádnou práci najít. Pomáhejme jim, jak je to jen možné. Vy, kdož jste dostatečně zaopatřeni, dejte část ze svého těm svým spolužákům, kteří nic nemají; nepřipusťte, aby někdo jiný trpěl hlady, nepřipusťte, aby mrzl, nebuďte však závistiví vůči těm, kdož mají víc nežli Vy.
Snažte se, abyste jednou měli také víc, učte se, abyste byli pro budoucí život dobře připraveni. V míru se prací povznese vzdělání lidstva a položí základy k jeho lepší mravní a hospodářské budoucnosti. Válka však ničí plody této mírové práce a lidstvo musí začínat od začátku znovu, hrozivé ztráty lidských životů se ovšem vrátit nedají ztráty a hospodářské se mohou nahradit až po mnoha letech. Pojďme proto všichni usilovat o zachování plodů mírové práce tím, že zabráníme válce. Nesmí se vrátit doba, kdy lidé po statisících umírali na bojištích, žalostně hynuli ve špitálech a vraceli se domů jako mrzáci, kdy matky jen s těžkou starostí dokázaly sehnat lepší potravu pro své děti a žily dnem i nocí ve strachu o Vaše otce a bratry.
Slibte mi, že si budete vážit každého, kdo poctivě pracuje, a také každého národa, který bude upřímně usilovat o zachování míru."
Ze stránek na odchodnou
Krátce před začátkem nového školního roku vyšly výnosem ministerstva školství a osvěty (v originále "Ministerium für Schulwesen u. Volkskultur" - pozn. překl.) v Praze z 10. července 1933, č. 67. 311 - I definitivní normální učebné osnovy pro obecné školy (v originále "die definitiven Normallehrpläne für Volksschulen" - pozn. překl.). S vyučováním podle nich se má začít teprve od počátku vyučovacího, resp. školního roku 1934/1935. Bylo doporučeno platnost provizorních normálních učebných osnov, které vyšly výnosem ze 6. května 1930, č. 45. 415 - I a byly předběžně zavedeny pro školní roky 1930/1931, 1931/1932 a 1932/1933, prodloužit i pro školní rok 1933/1934.
Nové normální učebné osnovy představují aktuální, nejdůležitějším proudům pedagogiky 20. století odpovídající dílo, které v sobě chová jak ve výchovném, národním a kulturním, tak i v ideálním a věcném ohledu prozíravost, přirozenost, volnost a zdravý smysl, které učiteli dopřávají svobodný růst, praktické a rozumové tvůrčí formování a stabilitu. Osnovy mají jen jednu vadu a tou je okolnost, že se jejich autorům nedostávala odvaha dbát historické skutečnosti, totiž že práci o výchově a vzdělání dětí národa nesmí chybět mravně-náboženský základ. Pokud učitel nerozpozná tento zlý nedostatek a učebnou látku nepodá a nevyužije v mravně-náboženském duchu, bude ovoce této práce jen ovocem falešným. Je-li v nových osnovách tak často zdůrazňováno využití učební látky ve smyslu humanity, výchovy ke státnímu občanství a demokracie, muselo by se tak dít daleko větším právem také ve smyslu bohabojné, mravně-náboženské výchovy. Státy a národy, v nichž z jakýchkoli důvodů, ať už ze zaslepenosti, nerozumu, pýchy, arogance či hlouposti (slovo "Unverstand", tj. nerozum či hloupost používá autor zápisu v originále opakovaně - pozn. překl.), není víra v Boha pevně vštěpována dětskému světu, kopou si svůj vlastní hrob. Toho musí dbát výchova církevní i světská a bylo by pro národ a stát s velkým užitkem dát této okolnosti nezakrytý výraz v učebních osnovách pro děti obecných škol (v originále "für die Kinder des Volkes", tj. pro děti národa - pozn. překl.).
P.S. Před svým odchodem se Raab na stránkách školní kroniky ještě stačil takto kriticky a "demokraticky" vyslovit k novým učebním osnovám a k ohrožení státu moderním bezbožectvím (jak teprve by taková výtka z ateismu náležela totalitám budoucím!) a okresní školní inspektor Emil Benatzky (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) také stihl v říjnu 1933 přičinit k jeho vývodům varovnou, i když také "demokratickou" poznámku, že kronikář se má prostě jakékoli kritiky vystříhat! Od inspektorské poznámky k následnému přeložení kritikovu uplynulo pouhých pět měsíců.
Raabův odchod z Račína k 1. březnu 1934 do Libkovic (německy Likwitz, také Liquitz) u Duchcova (Dux) je téměř symbolicky provázen zápisem jeho nástupce, už v úvodním Raabově textu zmíněného Guido Rodingera, o oslavách prezidentových narozenin i jmenin 7. března toho roku, zakončeném větou: "Die Feier klang in dem Wunsche aus, daß uns unser ehrwürdiges Oberhaupt noch lange erhalten bleiben möge." - tj. "Slavnost vyzněla přáním, aby nám naše ctihodná hlava státu mohla zůstat ještě dlouho zachována." TGM 14. prosince roku následujícího ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 na zámku v Lánech, odkud necelých pět let předtím zazněl jeho projev k německým školákům, také skonal. Rok po jeho smrti nadešel osudný "Mnichov" a následný konec republiky. O dalších osudech Heinricha Raaba víme jen málo. Díky zprávám v Glaube und Heimat a vzpomínkám paní Kletzenbauerové z Rychnova nad Malší je nám známo, že jeden z jeho synů zemřel ve čtrnácti letech v posledních válečných dnech roku 1945 u Berlína. Po odsunu nalezli nový domov v hornorakouské obci Sankt Sixt u Neukirchen am Walde. Manželka Anna zemřela už jako vdova v roce 1969. Syn Paul, rovněž učitel a starosta Sankt Oswald blízko Haslachu, těsně při české hranici nedaleko zaniklého Rychnůvku (Deutsch Reichenau bei Friedberg, za války Deutsch Reichenau bei Haslach), kde žil se svou ženou Friederike, zemřel 17. dubna 1986. Heinrich Raab mladší, ročník 1926, zemřel v rakouském Grieskirchen (dne 2. července 2004). Známe zato dobře osud obce Libkovice. V roce 1992 byla přes odpor ekologických aktivistů srovnána se zemí na základě rozhodnutí z roku 1988 o rozšíření těžby dolu Hlubina, státní podnik, deset let nato i jediná stavba, která po ní zůstala zachována, tj. kostel sv. Michaela archanděla. Dnes je cesta z Mariánských Radčic do někdejších Libkovic zatopena vodou. K předpokládané těžbě nikdy nedošlo. Stát - to jsme my.
- - - - -
* Kaplice / Slupečná / Račín / Stingelfelsen, hora Smrčina / Pestřice / Jistebník
