logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RENATE RUCHTYOVÁ

K 60. jubileu obnoveného sdružení Deutscher Böhmerwaldbund

U příležitosti 60. výročí založení mnichovské místní skupiny DBB (sdružení Deutscher Böhmerwaldbund bylo v Mnichově obnoveno téhož roku 1954, tj. 70 let po vzniku původního DBB v Českých Budějovicích /Budweis/ - pozn. překl.), 60. výročí Šumavského souboru písní a tanců (oficiální německé označení zní "Böhmerwald Sing- und Volkstanzgruppe München" - pozn. překl.) a 40. výročí dětského souboru (v originále "Böhmerwald Kindergruppe München" (při čemž oba soubory jsou součástí sdružení Böhmerwaldjugend /BWJ/ - pozn. překl.) byly jubilejní akce zahájeny dne 2. dubna roku 2014 otevřením výstavy "60 Jahre Wirken der Böhmerwäldler in München" (tj. "60 let působení Šumavanů v Mnichově" - pozn. překl.) v Galerii Alfreda Kubina (ten má na webových stranách Kohoutího kříže také své samostatné zastoupení - pozn. překl.), která má své místo v Sudetoněmeckém domě (v originále "Alfred-Kubin-Galerie im Sudetendeutschen Haus" - pozn. překl.) v Mnichově. Poté, co "Obfrau Ruchty" (rozuměj pisatelka tohoto textu v originále, předsedkyně mnichovské místní skupiny DBB a od roku 2011 i vedoucí souboru písní a tanců s jeho "Kindergruppe" - pozn. překl.) přivítala čestné hosty, mezi nimi zástupce předsedy DBB Franze Payera (i on je samostaně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), paní Dr. Fendlovou ze Sudetoněmeckého muzea, paní Schusterovou, tiskovou referentku Sudetoněmeckého domu, čestné předsedy Heinze Präuera a Irmgard Mickovou, Dr. Petera Bechera a paní Knechtelovou z Adalbert-Stifter-Verein (všichni čtyři právě jmenovaní a také ovšem Adalbert Stifter mají rovněž svá samostatná zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) i zástupce dalších spřízněných sdružení a skupin, pronesla naše "Heimatpflegerin" paní Dr. Zuzana Fingerová svůj pozdravným proslov. Zdůraznila, jak významní pro ni a také pro Sudetoněmecký dům Šumavané vždy byli a jakým úspěchem jsou vždy korunovány akce, na nichž se podílel soubor písní a tanců i s jeho "Kindergruppe". Soubor písní a tanců se postaral i při této slavnosti o hudební doprovod a uvedl celý program šumavskou hymnou v původní Hartauerově verzi (v originále "mit dem Böhmerwaldlied in den Fassung von Andreas Hartauer", při čemž také Andreas Hartauer má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Nato převzal funkci moderátora Hans Slawik (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a začal přehledem zeměpisné polohy Šumavy a historií osídlení starého domova. Ve druhé části svého referátu se věnoval založení DBB v Českých Budějovicích roku 1884 a osobnosti prvního předsedy sdružení Josefa Tascheka (má také na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), který vyvodil závěr z vývoje, ohrožujícího Němce v Čechách založením ochranného spolku (v originále "der aus den bedrohlichen Entwicklungen für die Deutschen in Böhmen resultierte und einen Schutzverein darstellte"- pozn. překl.). Třetí část následně připomněla znovuzaložení DBB v Mnichově v roce 1954 a konečně závěr přednášky byl komentářem k výstavě samé. Jednotlivá její zastavení jsou výstižně podložena obrazovými materiály, které dokládaly i obsah přednášky. K úspěchu přispělo ovšem i hudební vystoupení souboru písní a tanců. Výstava sama dokumentuje slovem i obrazem šest desetiletí činnosti místní skupiny DBB a souboru písní a tanců a jeho dětské skupiny, tedy aktivit, jež se neustále navzájem podle možností protínají. Jsou tu k vidění fotografie zakladatelské generace v čele s krajanskou osobností Friedricha Fuchse (jde přímo o otce pisatelčina - pozn. překl.) či s nezapomenutelným "Treml-Voda" (tj. "otcem Tremlem", při čemž také Robert Treml má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Dále výstava přináší snímky z početných cest souboru písní a tanců do zahraničí, např. roku 1963 do Říma k tamnímu blahořečení biskupa Neumanna z Prachatic (i svatý Johannes Nepomuk Neumann má ovšem samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), do Bretaně, do Švédska a Norska nebo do Anglie, kde jsme poznali naši Jeannie McIntyre. Jsou tu snímky ze Španělska, Malty i z rakouského Burgenlandu (kdysi se mu česky říkalo "Hradsko" - pozn. překl.), dále z Belgie a z účasti na Steuben-Parade v USA, z daleké Brazílie, kam se po válce také vystěhovalo množství Šumavanů. V letech 1968-1977 vycházela z řad souboru pokaždé i vlastní masopustní "Prinzengarde" a "Prinzenpaar". K vidění jsou také fotografie z různých průvodů mnichovského Oktoberfestu s alegorickými vozy. Už v roce 1956 a až dodnes vždy ob rok se na té slavnosti místní skupina DBB podílí. Z aktivit dětské skupiny budiž zmíněno 15 let společných německo-českých volnočasových pobytů pod vedením Renate Slawikové (i ona je samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), z nichž lze v jedné vitrině obdivovat různá pestrobarevná trička (v originále "diverse T-Shirts" - pozn. překl.) z té doby. V dalších vitrinách jsou vystaveny láskyplně zhotovené rukodělné předměty k Vánocům a k Velikonocům, stejně tak listiny, propůjčené městem Mnichovem za vynikající kulturní práci a dary zahraničních korporací, které skupina DBB obdržela u příležitosti různých vzájemných návštěv. Také džbány a talíře, kterými mnichovský Festring obdarovává účastníky průvodu v rámci Oktoberfestu, jsou k nahlédnutí v jedné z výstavních vitrin. Hned u vchodu do výstavního prostoru lze na stojanech spatřit dva překrásné staré kroje z let 1868 a 1869, z nichž jeden je originálem a druhý byl ušit podle dostupného vzoru naší "Landesfrauenreferentin" Erikou Weinertovou (má rovněž své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Výstava dává sledovat i to, jakým vývojem dnes Šumavany při různých příležitostech nošené kroje od znovuobnovení DBB prošly a v jaké pestré mnohosti je lze zaznamenat, k vidění jsou i různá provedení překrásných dětských čepiček jako součástí dětského kroje, vzácný "zlatý" čepec ("Goldhaube") z majetku Waltraud Valentinové, propašovaný na vyhnaneckém útěku, nebo vlastnoručně vyhotovené zdobné tašky k šumavskému ženskému kroji. Připomenuto je i slavnostní svěcení praporu v pasovském dómě v roce 1967, každoroční slavnost u Stifterova památníku v Mnichově (jde o dílo Leopolda Hafnera, zachycené i v obrazové příloze jeho samostatného zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a zhotovení povrchového reliéfu Šumavy zásluhou Heinze Präuera, Hanse Micko a Herberta Foißnera v letech 1960-1967. Pamětní knihy se snímky ze zakladatelských časů BWJ, vyzdobené Herbertem Neubauerem a pamětní kniha o aktivitách v souvislosti s pravidelnými týdenními setkáními mládežnické skupiny z roku 1956, vedená Resi Braun-Fischerbauerovou, jsou vystaveny rovněž a budí úsměvy mezitím věkem pokročilejších tehdejších členů. Součástí expozice je také v roce 1972 pod vedením Edwina Gahabky nahraná gramofonová deska, v našich časech už předmět málem exotický. Výčet by mohl libovolně dlouho pokračovat, vždyť jde o šest desítek let pestré činnosti. Škoda pro každého, kdo to všechno nemůže na vlastní oči spatřit. Ráda bych poděkovala Erice Weinertové za exaktní provedení vystavených krojů, čemuž ostatně každý rok v Lackenhäuser i vyučuje jiné. Zvláště velký dík pak náleží zejména Renatě Slawikové za obrovský obrazový materiál k výstavě, který během dlouhých dnů i nocí dokázala shromáždit, chronologicky utřídit, vybrat a popsat. Vzniklo tak úžasné dílo. Škoda jen, že výstava nemůže trvat déle. Těm všem, kdo se výstavě podíleli, chci poděkovat i za to, že ta spousta nezbytné práce je nakonec z velké části neviditelná. Zaslouží si opravdového uznání.
Přišli jsme sem do Bavorska a jsme tu dnes doma, budeme však i nadále pěstovat kulturní odkaz staré Šumavy a chceme mít trvale na zřeteli jeho uchování.


Hoam!, 2014, č. 6, s. 37-39

Její příběh je nemyslitelné vyprávět bez odvolání na osobnost jejího otce Friedricha Fuchse, jemuž se narodila už v bavorském Mnichově prvního dne měsíce srpna roku 1951. Datem jeho příchodu na svět je 1. listopad 1909, místem pak šumavská ves Mokrá (Mugrau), kde se stal už devátou ratolestí rodiny horníka ve schwarzenberských tuhových dolech. Po dětství plném odříkání a po dokončení obecné školy se nadaný hoch vyučil truhlařině v učňovské dílně právě zmíněných dolů a pracoval pak nejprve v českokrumlovské nábytkářské továrně Schinkově a později ve Spirově papírně v Pečkovském Mlýně (Pötschmühle, dnes Větřní). V roce 1931 byl nakrátko odveden k československé armádě. Světová hospodářská krize učinila i Fuchse jedním z milionů nezaměstnaných. Roku 1933 přesídlil se svými rodiči do dnes zcela zaniklé vsi Záhliní (Eisengrub) blízko Hořic na Šumavě (Höritz). Jeho manželka a Renatina matka Maria, roz. Wallnerová, se narodila (stalo se tak 14. února roku 1914) v rovněž dnes zaniklé vsi Skalná (Pinketschlag) v hořickém okolí. Friedrich Fuchs pracoval poté jako truhlář a roku 1940 si našel místo v krumlovské (město "Krummau an der Moldau", jak byl za války Český Krumlov přezván, patřilo už k nacistické "říši") bance "Kreditanstalt der Deutschen", než byl povolán k wehrmachtu na ruskou frontu, kde těžce onemocněl a byl vrácen do bavorského Würzburgu. Byl pak nasazen k německé okupační armádě ve Francii, konec války zažil v Sasku a z amerického zajetí byl posléze propuštěn do Pasova (Passau). Tam se znovu shledal se svou ženou a oběma svými dětmi Oswaldem a Helgou, po vyhnání žijícími na jednom selském dvoře ve vsi Hader (dnes místní část obce Ruhstorf an der Rott) u dolnobavorského města Griesbach (dnes Bad Griesbach im Rottal). Aby uživil rodinu, pracoval pak na stavbách železničních mostů při Deutsche Reichsbahn (od roku 1949 Deutsche Bundesbahn, od roku 1994 Deutsche Bahn /DB/) v Pasově a od roku 1947 při Ausbesserungswerk (AW) der Deutschen Reichsbahn (DR) Freimann v Mnichově (München), kam s rodinou přesídlil a kde se pak narodila jeho druhá dcera Renate. Tady v bavorské metropoli se Fuchs začal věnovat i krajanské spolkové činnosti a stal se v roce 1953 prozatímním a následujícího roku 1954 prvým řádným předsedou DBB, místní skupina Mnichov. Tento úřad zastával po deset let a po dvanáct let zastupoval zájmy vyhnaných Šumavanů i jako bavorský zemský předseda roku 1954 v Mnichově obnoveného sdružení DBB. Jeho dcera, o které už z okolního textu leccos víme, se v roce 2011 ujala po Renate Slawikové vedení souboru písní a tanců BWJ a po smrti Therese Braun-Fischerbauerové, která je i autorkou následujícího pozdravu k šedesátinám Renate Ruchtyové, převzala právě tehdejší oslavenkyně funkci zpravodajky místní skupiny DBB a od roku 2014 ji pravidelně a se zálibnou přesností vykonává. Jednou se stane i to součástí šumavské historie.

Blahopřání k šedesátinám Renate Ruchtyové

Resi Braun-Fischerbauerová


Paní Renate Ruchtyové, roz. Fuchsové, je 60 let! "Kam jen, kam jen, kam jen jste vzdálily se, vy mého jara zlaté dny?" Paní Renate Ruchtyové, roz. Fuchsové, je 60 let! "Kam jen, kam jen, kam jen jste vzdálily se, vy mého jara zlaté dny?" (v německém originále textu "Wohin, wohin, wohin bist du entschwunden, oh Jugendzeit, der Liebe Glück?" /z ruského "Kuda, kuda, kuda vy udalilis, vesny mojej zlatyje dni?"/ - pozn. překl.) zpívá kníže Lenský z plna nitra v opeře "Evžen Oněgin". Ona však ještě své vlastní mládí projevuje v mnoha aktivitách a zdaleka není pro ni čímsi ztraceným. A "Liebe Glück"? Láska i štěstí tu pak zůstaly se vším všudy - láska k rodině, k dětem a vnukům, a rovněž k jejím kořenům na Šumavě, kde byli doma její rodiče a sourozenci, donucení domov opustit v roce 1946. Ona jako pravé dítě bavorského Mnichova spatřila tu ve Westendu (tak bývá také zván 8. mnichovský městský okres Schwanthaler Höhe, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) dne 1. srpna roku 1951 světlo světa, stala se sluníčkem celé rodiny a zůstala jím až dodnes. Poté, co absolvovala reálku, našla v Mnichově i pracovní místo, což se tehdy rovnalo opravdovému štěstí a náhodě. A čekala ji tu i velká láska, manželský svazek a rok od roku rostoucí rodina. Už záhy se dostala do styku se souborem písní a tanců při BWJ (v roce 1970 byla podle kroniky souboru zvolena i jeho "masopustní princeznou" - pozn. překl.). Otec Friedrich Fuchs, dlouholetý předseda mnichovské místní skupiny DBB a zemský předseda bavorského zemského svazu (Landesverband Bayern) DBB ji učil nejen lásce k šumavskému domovu, nýbrž i schopnosti převzít odpovědnost a ve chvíli nouze (místní skupina potřebovala nutně nové vedení) - ukončení reálky a zaměstnání v jedné advokátní kanceláři jí k tomu dávalo nejlepší předpoklady - se rozpomněla na otcův příklad, dala na váhu pro a proti a následovala (po "rodinné" pauze, kdy se roku 1998 s konečnou platností vrátila ke spolkové práci - pozn. překl.) hlasu svého srdce i otcova přání, takže k radosti nás všech byla roku 2005 zvolena rozhodující většinou, tj. jednohlasně, do čela místní skupiny. Dcera kráčí v otcových stopách, jimž dorostla v umění vést lidi a dokázat je nadchnout, ale také jim oponovat, pokud to slouží věci. Brzy tak došla až k nejvyššímu vrcholu sdružení. Je a zůstává naší "Obfrau", máme ji prostě rádi. V advokátní kanceláři, kde dodnes působí, dostává často rady, ale i přitakání a povzbuzení, když jde nejednou o něco citlivého či přímo ožehavého. Pevně integrovány v dětském souboru jsou i její vnuci Johanna a Valentin. Další existence místní skupiny je tak zabezpečena k radosti všech "Fuchsens und Ruchtys".
Tobě, milá Renato, můžeme dnes jen poděkovat, spjati s mladistvou "šedesátnicí" přáním všeho nejlepšího. Tvá šumavská rodina drží plně při tobě, v dobrém i ve zlém.


Hoam!, 2011, č. 11, s. 28-294

- - - - -
* Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Mnichovská místní skupina sdružení Deutscher Böhmerwaldbund na festivalu ve Strážnici (na snímku stojí Renate Ruchtyová pátá zprava)
S vedoucím Pošumavské dudácké muziky (Die Böhmerwald-Dudensack Musik) Tomášem Spurným (*1965) a s diplomem za účast na folklorním festivalu ve Strážnici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist