ANTON SCHOTT

Gottesthal Bin oft schon gewandert Vom Berge hinab, Die ebenen Gaue Straßauf und straßab. Doch nie hat 's mich g'litten Recht lange dort drin; Mir kommen die Berge Halt nie aus dem Sinn. Sah blühende Gärten, Fruchtstrotzende Au'n - Ein Segen dem Lande Gar lieblich anz'schaun! Doch mir ist viel wohler Auf bergiger Flur, Die Vogelbeer zeitigt Und Späthafer nur. Auch sah ich der Glücke Gar vielerlei dort, Und fand kaum fürs zehnte Das richtige Wort. Doch mich zog es immer Zum Bergwald zurück. Dort ist meine Heimat, Dort wächst auch mein Glück.	Boží údolí Z hor já do nížin sešel už před řádkou let, křížem krážem zbrousil spleť cest, co má svět. A pak mi chuť došla, tak, znenadání... To sen o mých horách jsem v sobě chránil. Co já viděl sadů a úrodných niv - ne, já nevěděl ani, kam pohledět dřív! Někde ve mně však trval strání chudobný řád, jeřabiny u cest já viděl nad ovsy zrát. Vím, že jinde štěstí rozkvítá snáz a pár slov že stačí, co obloudí vás. Mně chce se však domů, zpět do lesů k nám. Tam štěstí mně čeká, kde svůj domov mám.
P.S. Báseň, kterou autor zařadil beze jména do románu Gottesthal, je pro potřebu tohoto výboru nazvána stejně jako ta kniha z roku 1902.
Waldeinwärts Ich pfeif ein Liedel in die Welt Und auf die Welt das ander. Ich frage nicht nach dem und der, Wenn ich waldeinwärts wander'. Grüsst einer mich, dem danke ich Und lache, wenn wer schändet. Ich bin der reichste Mann im Wald; Ist keiner, der mich pfändet. Und irrt einmal ein Stein im Weg, So gehe ich zur Seite... Ich pfeif ein Liedel in die Welt Und auf die Welt das zweite.	Do lesů... Pískám si pro svět písničku tu o něm si jen šeptám. Když do lesů se vracím zas, srdce se světa neptá. Dík jen mám, když kdo pozdraví a úsměv, když snad haní. Tam v našich lesích jsem svůj pán, neznám víc přání ani. A když je skála na cestě, půjdu dál třeba struhou. Pískám si pro svět písničku a o něm zas tu druhou.
Des Waldes Widerhall, s. 19
Christkindellied* Zu Bethlehem im Stall Ist der Heiland geborn. Ein Esel war dabei Und ein Ochs mit ein'm Horn. Und Maria, die Mutter, Hat Not und hat Freud ' Hat für Morgen nichts z'essen Und 's höchste Glück heut. Du herzig schöns Kindel Dich friert so viel, gelt! Bist so arm wie ein Mäusel Und noch Heiland der Welt. Da kommt halt zur Armut Die Armut herbei, Ein sieben, acht Hirten, Und sie singen glei: "Die Ehre sei 'Gott in der Höhe Und Friede den Menschen allhier. Sei gegrüßt uns, du Heiland der Menschheit!"	Píseň Jezulátku V Betlémě narodil se náš Pán. Na slámu v chlívě vůl rohatý a oslík dýchá mu. Maria, dobrá máti, i v nouzi radost má, neví, co zítra bude, dnes se však usmívá. Mé dítě milované, chladem se musíš chvět. Ty, jako myška chudé, přece však spasíš svět! Dav prostých složit dary prvý přijde ti, sedmero pastýřů zpívá dítěti: "Sláva buď Bohu na výsostech a všude mír lidem dobré vůle. Pochválen buď, Spasiteli světa!"
Weihnachtsgeschichten aus dem Sudetenland,s. 64

Narodil se 8. února 1866 v Uhlišti (Kohlheim) čp. 23 svobodné matce Theresii Zierhutové, dceři Johanna Zierhuta, podruha v Uhlišti čp. 23, a jeho ženy Theresie, roz. Altmannové ze Svaté Kateřiny (Sankt Katharina), legitimizován jako manželské dítě byl však až matčiným sňatkem s Franzem Schottem, chalupníkem na stavení čp. 25 ve dnes dávno zaniklé osadě Zadní Chalupy (Hinterhäuser) při severním úbočí Ostrého, synem tamního podruha ze stavení čp. 5 Antona Schotta a jeho ženy Barbary, roz. Windové rovněž ze Zadních Chalup. Ty jsou v životopisech autorových, i v těch, jež v překladu připojujeme, uváděny mylně jako jeho rodiště. Někdejší pole tam už zarostly keře a stromy. Otcovský dům jednoho z klasiků šumavské německé literatury, v němž chlapec vyrůstal, to bylo malé roubené přízemní stavení, kryté šindelem. Teprve roku 1878 byla v osadě zřízena jednotřídka, a tak se malý Anton naučil číst, psát a počítat doma od vlastního otce. Otec byl pouhým tkalcem, těšil se však obecné úctě svého okolí a dokázal vypravit syna na studia do Plzně, pro nedostatek prostředků nakonec přerušená. Vlastním studiem se ale nadaný mladík nakonec přece dopracoval až k maturitní zkoušce na německém učitelském ústavu v Praze. Tehdy i otiskl své první povídky. Když pak roku 1902 získal za román Gottesthal (Boží údolí) významné ocenění, nechal učitelování (jmenujme z míst, kde působil, alespoň Pohoří na Šumavě), koupil v rodné osadě stará kasárna finanční stráže s několika polnostmi poblíž a stal se rolníkem. Věnoval se přitom i botanickým studiím a zasazoval se navíc o veřejné záležitosti natolik, že byl ve svém rodišti posléze zvolen starostou. Když děti odrostly, prodal však Schott svou usedlost v Zadních Chalupách a začal novou životní kapitolu v Rakousku, kde dožil i poslední roky požehnaného života. Zemřel v 79 letech 4. dubna 1945 na svém statku Hueb u Mettmachu v hornorakouském okrese Ried. Po jeho smrti vydalo Steinbrenerovo nakladatelství, vypuzené z šumavského Vimperka do rakouského Schärdingu na řece Inn, výbor z jeho rozsáhlé tvorby pod názvem Einer der Stillen im Lande (Jeden z tichých v zemi). Anton Schott je prastrýcem německého prozaika se šumavskými náměty Josefa Holuba, rodáka z Nýrska a autora románu Der rote Nepomuk (1993).

Vzpomínky na Antona Schotta

Josef Blau

Dne 4. dubna 1954 tomu bude už devět let (vzpomínkový text Blauův vyšel původně ve 2. čísle měsíčníku "Hoam!", 7. ročník 1954 - pozn. překl.), co se selský autor (v originále "der Bauerndichter" - pozn. překl.) Anton Schott ve věku 79 let rozžehnal se svým životem (v originále "aus dem Leben geschieden ist" - pozn. překl.). Narodil se 8. února válečného roku 1866 (rozuměj válku prusko-rakouskou, která skončila porážkou Rakouska, které se rok nato proměnilo v Rakousko-Uhersko - pozn. překl.) vysoko nahoře na severním svahu masívu Ostrého (v originále "am Nordhange des Osserstockes" - pozn. překl.) v někdejší sklářské osadě Zadní Chalupy (Hinterhäuser). Místo se rozkládalo těsně při bavorské hranici a náleželo k farnosti Nýrsko (Neuern) dole v údolí řeky Úhlavy (Angel). Často jsem v chůzi míjel jeho rodné stavení; stálo uprostřed podmáčených luk, bylo malé a toliko přízemní, stesáno ze stromových kmenů a opatřeno šindelovou střechou. Osada získala teprve v roce 1878 jednotřídní školu; předtím tu byla místní mládež svěřena k vyučování pomocnému učiteli (v originále "Wandellehrer" - pozn. překl.), řečenému po chalupě "Brunnkressenhannes". Schott ovšem nabyl prvních školních vědomostí prostřednictvím svého otce; stačil jsem ho sám ještě poznat, toho veskrze poctivého muže, který byl sice pouhým chudým tkalcem, ostatní vesničany však duchovně daleko převyšoval. Přes veškeru nouzi se řádně přičinil o to, aby jeho Toni, který už v raném věku prokazoval své nadání, dopřál lepší školní péči; jako třináctiletého poslal chlapce do Plzně (Pilsen) na tamní německou reálku (učil na ní jak známo i Karel Klostermann - pozn. překl.). Náklady na synovo vzdělání stačil ale otec hradit jen po dva roky a milý Toni byl nato nucen do šumavské domoviny vrátit zpátky. Právě tehdy otevíral Dr. Renner v Nýrsku svou advokátní kancelář a mladý Schott našel u něho zaměstnání jako písař. - Bylo mi tenkrát deset let, když jsem každého rána, a to i v té nejtužší zimě, vídal, jak "Schottentoni" chatrně oblečen spěchá kolem mého rodičovského domu. "Ten je snad ze železa (v originále "ein Eiserner" - pozn. překl.)," říkali lidé, "to by každý nevydržel!" Jen za nejmrazivějších zimních metelic zůstával mladík přes noc v Nýrsku u jedné spřízněné rodiny. Během let své písařské služby se Schott vlastním studiem vzdělal natolik, že ve svých osmnácti letech mohl nastoupit poblíž Nýrska místo "prozatímního výpomocného učitele" ("provisorischer Aushilfslehrer").
Po několika letech, v nichž je zastával, podrobil se Schott roku 1886 na učitelském ústavu v Praze maturitní zkoušce, ve stejné době, kdy jsem se i já stal ve svých čtrnácti letech písařem u jednoho nýrského advokáta. Nebylo tehdy pro nemajetné, ale přičinlivé mladé lidi v maloměstě chudém na školy jiné možnosti vzestupu nežli právě místo písaře v nějakém notářství, advokátní kanceláři či u okresního soudu. V oné době vstoupil už Schott na literární scénu několika svými povídkami, které se objevovaly od roku 1891 v "Kölnische Zeitung" (nadregionální německý deník nazývaný ve své době "německými Timesy", který ovšem po druhé světové válce nebyl už obnoven a žije dnes toliko v podtitulu listu "Kölner Stadt-Anzeiger" - pozn. překl.) a jiných listech, ale také většími pracemi v hotové knižní podobě. Když Schott získal v roce 1902 za svůj román "Gottesthal" dokonce významnější ocenění, pověsil učitelské řemeslo na hřebíček a zakoupil v rodných Zadních Chalupách patrovou budovu bývalých kasáren finanční stráže (v originále "alte Finanzerkaserne" - pozn. překl.), k ní pak několik zemědělských pozemků, aby se stal rolníkem "na svém". Už předtím si domů přivedl ze statku Gerlhof v blízké Svaté Kateřině (Sankt Katharina) za manželku pracovitou hospodyni, která mu pak byla po 35 let družkou na pouti životem, porodila mu sedm dětí, které posléze vesměs vstoupily do školní či poštovské služby. Do první světové války narukoval Schott do c.k. armády i se třemi svými syny.
Když jsem v roce 1897 ve Svaté Kateřině, vzdálené od Zadních Chalup dobrou hodinu cesty, působil jako učitel, navštívil jsem se svým panem řídícím Antona Schotta v jeho nově pořízeném domově. Nezastihli jsme bohužel spisovatele doma. Jeho paní nás provedla po prostorném domě, z jehož zařízení, přímo dýchajícího selským poklidem, utkvěly nám v paměti vedle rozložité postele s nebesy i skříně a truhly, malované podle starých předloh samotným Schottem. Nejvic nás ovšem upoutala bohatá knihovna. Schott prováděl důkladné botanické výzkumy, které se zabývaly především domácími druhy lišejníků a mechů. Psal o tom také zajímavé studie do vědeckých časopisů. Schott se uměl účinně zastat svých spoluobčanů ve veřejných záležitostech a byl jimi zvolen do funkce starosty. Když ale jeho děti dorostly, vzdal se usedlosti v rodné osadě a získal zbytkový statek Bergham blízko Lince. Zatímco narukoval do první světové války, byl mu právě v ní však tento nově nabytý majetek znehodnocen a zoškliven bezohledně sem nakvartýrovaným vojskem. Dalších deset let strávil za neúnavné tvůrčí činnosti v Sippachzell a Peuerbachu, než roku 1929 nabyl konečně statek Hueb u Mettmachu v hornorakouském okrese Ried im Innkreis (asi 70 km západně od Lince a 50 km na sever od Salcburku) a mohl tam strávit posléze v nerušeném závětří i poslední léta svého života.
Byl jsem se Schottem spřízněn jak společnou domovskou končinou, tak životním zaměřením a proto jsme se velice brzy opravdu blízce spřátelili. Pokaždé, když jsem se s ním potkal - a docházelo k tomu často - neobešlo se to nejen bez živé výměny názorů, nýbrž ani bez vzájemného obdarovávání vlastními publikovanými pracemi každého z nás obou. Musím říci, že Schott přitom zejména zpočátku přišel většinou dost zkrátka, poněvadž nosíval vždycky rovnou celé četné svazky, zatímco já mu oplácel toliko separáty z "Zeitschrift für österreichische Volkskunde" či "Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen" (MVGDB - pozn. překl.), dokud jsem se od roku 1913 nemohl revanšovat občas rovněž opravdovou knihou.
Schott mi dal jednou - tak jaksi svrchu - dobře míněnou radu: "Mit deinen volkskundlichen Beiträgen, da kimmst ewig auf koan gröin Zwal; misch a Liabsgschicht drei(n), do host glei a Bouch firte!" (rozuměj: "S těmi tvými vlastivědnými příspěvky nikdy blahobytu nedojdeš; zamíchej do toho nějakou zamilovanou historku a máš rovnou knihu hotovou!" - pozn. překl.)
Z rodných Zadních Chalup to Schott neměl daleko do Bavor. Směrem na jih stačilo jen přejít vrch zvaný tu Muckenhöhe (tj. "Komáří výšina" - pozn. překl.) a člověk byl hned v Lamer Hütte (sklárna Lambach), kde mu kynula veselá hodinka v kruhu svérázných foukačů a rytců skla. Odtud si přinesl inspiraci ke svému románu "Das Glücksglas", nádherně vypracované lahvičky na šňupavý tabák a vesele mlaskající černé skleněné destičky. Cesta k západu ho dovedla bez námahy do farní vsi Rittsteig k učiteli a vedoucímu redaktorovi časopisu bavorského Waldvereinu ve Straubingu Johannu Baptistu Regnerovi, který v létě rád dlíval ve své domovské obci, dál dolů pak do Neukirchen beim Heiligen Blut, kde pravidelně zavítával k františkánskému páteru Epiktetu Kettererovi, místnímu vlastivědnému autorovi, se kterým vedli živé rozpravy. Na ty návštěvy v Neukirchen dodnes vzpomíná Schottova ctitelka, selská dcera Klara Rötzerová, známá jako pozdější spisovatelka Klara Hackelspergerová v Augsburgu (narodila se v Neukirchen beim Heiligen Blut 23. července 1877 a zemřela 1960 v Pasově, nejznámější jej její román "Die Sonnleitnerin" - pozn. překl.. Nejčastěji bylo ovšem - a to téměř každou neděli - možno vídat v jeho farní obci Nýrsko, kde jsme se častokrát potkávali. Také později, kdy už Schott žil v Horních Rakousích, přijížděl mnohdy v létě za svými nýrskými příbuznými a neopomněl nikdy při té příležitosti navštívit i mne. Působilo mi vždycky opravdovou radost moci u sebe přivítat toho vzpřímeného, na slovo skoupého muže ostrého pohledu svých jiskrných očí nad mohutným knírem. Opatruji dosud i četné dopisy, které mi napsal.
Od roku 1890 až do konce života vyšla z pera toho selského autora notná řada románů a povídek. Jen románů vydal knižně kolem padesáti a jeho povídky jsou rozesety po mnoha kalendářích a časopisech. Schott měl velice rozsáhlou čtenářskou obec. Z jeho románů uvedu tu jen "Gottesthal", "Der Wildhof", "Der Hüttenmeister", "Die Seeberger", "Um die Heimat", "Der Bauernkönig"; už v pokročilém věku napsal Anton Schott ještě svou poslední větší práci, zabývající se vznikem Písně o Nibelunzích (Nibelungenlied). Po jeho smrti vydalo z Vimperka (Winterberg) vyhnané nakladatelství Steinbrener (nyní v Schärdingu) roku 1948 výbor Schottových povídek pod titulem "Einer der Stillen im Lande" (tj. "Jeden z těch tichých v zemi" - pozn. překl.). Jejich cena spočívá v autorově znalosti selského prostředí a kdo se do nich začte, objeví veskrze skutečný svět, v němž dosud žijí lidé ryzího zrna, vykreslení věrně "podle přírody", pevné, sukovité postavy, jimž Anton Schott zůstal až do posledního dechu po celý život roven svou povahou. Sukovitě věrný, "snad ze železa" pevný jako oni, které tak dobře znal.

Zur Heimatkunde des Böhmerwaldes - Beiträge aus der Monatschrift "Hoam!" 1948-1957 (2008), s. 67-69

Anton Schott, německý vypravěč

Pankraz Schuk

Když Berthold Auerbach v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století (rozuměj devatenáctého - pozn. překl.) vzbudil pozornost svou knihou "venkovských povídek" Schwarzwälder Dorfgeschichten a tím učinil sám ten pojem literárně "způsobilým" (v originále "literaturfähig" - pozn. překl.), našel právě v novém žánru celou řadu napodobitelů. Přímo se to v oněch dnech hemžilo spisovateli, kteří s větším či menším úspěchem psali v oboru "venkovské povídky", jen málo z nich však dokázalo získat pro svá líčení širší čtenářský okruh a dosáhnout v oblasti "Heimatkunst" (tj. "venkovských uměleckých témat" - pozn. překl.) trvalejšího úspěchu. K těm několika, jimž se to přece jen podařilo, lze v minulosti přičíst zjev Petera Roseggera a také dodnes ještě uznávaného šumavského venkovského autora, jakým byl a je Anton Schott.
Šumavu do literatury Anton Schott neuvedl jako Auerbach svůj Schwarzwald či Rosegger své severní Štýrsko; už před ním totiž existoval autor - klasik klidu přede všemi jinými Adalbert Stifter to byl -, který do této části naší německé otčiny zasadil postavy své fantazie a jejich osudy protkal s osudy tohoto lesa. Schott ovšem učinil, což se nepodařilo nikomu před ním a snad ani vedle něho a po něm, tento les a lidi, kterým je domovem, čímsi skutečně populárním a lidovým v nejlepším slova smyslu. Je-li Stifter klasickým zvěstovatelem nevyčerpatelných přírodních krás svého šumavského domova, stal se Schott zemitým zpodobitelem šumavského sedláka v celé kořenné sukovitosti jeho bytí, v jeho úporném trvání na domovském mravu jako autor naprosto osobitý ve slohu i jazyce svých děl. Za 35 let, po něž píše (v originále "die Feder führt" - pozn. překl.), objevilo se od něho na knižním trhu na půl stovky románů, příběhů i menších povídek, skutečně požehnaná plnost tvůrčí síly a vypravěčské radosti (v originále "Freude am Fabulieren" - pozn. překl.)! Není otázky jeho života a zápasů, jeho lásek i strastí, k nimž by se Schott nevyslovil s nevyčerpatelnou vírou v dobrou podstatu lidské přirozenosti. Každému koutu své domoviny propůjčil sílu a živoucí původnost své řeči. Právě okolnost, že uměl čerpat ze svého okolí, že svůj život z větší části spojil s domovem a mnoho svých postav skutečně potkal ("...mnohé ty osoby skutečně žily a jsou vykresleny podle přírody," přiznal se jednou sám, "jen už nevědí o tom, že jsem jejich skromný a skrytý život předestřel čtenářskému světu a až můj plamínek uhasne, klíč k těm záhadám zapadne do hlubin"), způsobuje, že jeho podání obsahuje onu vnější i vnitřní pravdivost, onu svěžest, plastičnost a uměleckou jednotu, kterou na něm tolik obdivujeme. Je třeba číst romány jako "Der Bauernkönig" nebo "Gottestal", ono Německou literární společností (Deutsche Literaturgesellschaft) v Mnichově oceněné mistrovské dílo venkovské prózy (v originále "ein Meisterwerk der Heimatkunst" - pozn. překl.), abychom mohli teprve správně ocenit a obdivovat vypravěčské umění jejich autora.
To, že nám větší část Schottových románů a povídek přibližuje šumavské selské bytí, že nás seznamuje nejen s panskou hrdostí králováckých svobodných sedláků, nýbrž i s nuzotou foukačů skla, s existenčními potřebami domkářů, krátce se sociálními ("Weltverbesser"), národnostními a politickými ("In falschen Geleisen", "Die Asgarden") otázkami současnosti, je tomu, kdo ví, že každý spisovatel je dítětem své doby, něčím očividným a samozřejmým. Nejen však sama současnost se svými plnokrevnými a v plné životní pravdivosti zachycenými lidmi a událostmi, ba dokonce s těžkým zápasem světové války jako dějovým pozadím třeba v dílech "Um die Heimat", "Hinterwäldler" či v "Die Hacker vom Freiwald" našla ve Schottovi svého výstižného vypravěče. I do bohaté a pohnuté minulosti své Šumavy zavádí nás v řadě svých knih s obdivuhodným zpracování doby, prostředí a děje a dává dává v duši čtenářově ožít poutavým výsečím z kulturní historie domova. Romány "Schwedenzeit", "Bibel und Jesuit", "Die neue Zeit im Walde", "Bannfluch und Pest", "Gottswin des Fiedlers Denkbuch", "Die Kaiserbraut", knižně dosud nepublikované tituly "Die Hexe" a "Die Geisel Gottes" stejně jako jeho 1928 v Bonner Buchgemeinde vyšlý román "Hussenzeit" jsou toho přesvědčivým důkazem. Právě v umění utvářet a křísit obraz minulosti spočívají nejsilnější z kořenů Schottovy tvorby.
Plné ocenění autorova díla a jeho umělecké osobnosti souvisí i s poznáním vnějších okolností jeho životní dráhy. Každému opravdovému tvůrci se dostává podnětů k jeho práci vždy zvnějšku, jeho vnitřní zjevení je oplodňováno zážitky okolními. Schott větší část toho, co ve svých dílech popisuje, sám prožil. Tak je jeho obsáhlý román "Notwebers Gabriel" jakousi kronikou vlastního těžkého dětství a mládí, plného strádání, a celý ten příběh Gabriela Seeböcka, který v sobě cítí básnické poslání a prosadí je navzdory všemu, také jeho vlastním příběhem.
Anton Schott se narodil dne 8. února roku 1866 v Zadních Chalupách (správněji v Klausen /jinde Klausenmühlehäuser/ blízko Uhliště /Kohlheim/) ve stínu bájeslovné šumavské hory Ostrý (Osser) jako syn chudého tkalce a domkáře. Dědeček z otcovy strany pocházel z Chebska (Egerland), babička počítala ke svým předkům královácké svobodné sedláky. Poněvadž v té době nebyla v Zadních Chalupách nijaká veřejná škola, naučil se chlapec číst, psát a počítat od vlastního svého otce, navštěvoval po několik zim jistým Johannesem Gerlem, zvaným "Brunnkressenhansl", ze Svaté Kateřiny (Sankt Katharina) vedenou a týden co týden se do nějakého jiného domu stěhující "školu", konečně pak mezitím přece jen zřízenou dvojtřídní veřejnou obecnou školu v rodné obci. Přes rady učitelovy a také babiččiny, která by ráda měla z vnuka "velebného pána", tj. kněze, dal ho otec v roce 1879 namísto na gymnázium na reálku do Plzně (Pilsen), poté co už studentík věděl, kde najde denně prostřen polední stůl u milosrdných lidí. Už po roce a půl musel se ovšem tak jako tak studií vzdát, poněvadž otec nebyl schopen uhrazovat byť i ty nejskromnější výdaje za byt a stravu v místě školy.
Na svátek Nanebevstoupení Páně v květnu roku 1881 se patnáctiletý vrací pěšky domů a poněvadž se jeho sen o studiích rozplynul, nastupuje na místo písaře u advokáta Dr. Rennera v Nýrsku (Neuern), aby otci pomohl z bezvýchodné situace (v originále "aus dem Sacke" - pozn. překl.). Od 15. ledna 1883 použil sedmnáctiletého jinocha tehdejší okresní školní inspektor Franz Hickisch jako "provizorního výpomocného podučitele" v Červeném Dřevě (Rothenbaum) a ve Svaté Kateřině. Roku 1886 maturoval Schott na pražském "pedagogiu" (Pädagogium), rok nato pak složil zkoušku učitelské způsobilosti "a pokračoval pak ve studiích jiných, ať už to byly jazyky, přírodní vědy, matematika atd., troufl jsem si dokonce na výpočetní astronomii, nakonec jsem ale zůstal u botaniky". Chápán od svých kolegů jako vetřelec, který si nepřinesl své znalosti ze školních lavic, vzdal se v roce 1895 učitelského povolání a rozhodl se kráčet dále životem jako svobodný spisovatel. To rozhodnutí mu skutečně nepřipadalo nijak těžké. Už čtyři roky předtím ho 1891 představil "Kölner Volkszeitung" jeho novelou "Schwarzblatt" čtenářské veřejnosti. Přijetí, která ta první práce jakož i následující "Die Königsschütz", "Aus der Art geschlagen", "Der letzte Richter" a "Der Hüttenmeister" nalezly, bylo natolik radostné a naopak osočování druhů v učitelské profesi natolik obludná, že změna v povolání proběhla hladce a už 1897 mohl si Schott pořídit ze spisovatelských honorářů malý majetek doma na Šumavě, který vedle horlivé literární činnosti sám obhospodařoval.
Aby svým dětem mohl poskytnout náležité školní vzdělání, což v odlehlé lesní vsi nebylo možné, přesídlil v roce 1908 do Berghamu u Lince, kde si z peněz, vydělaných psaním - za pilného spolupracovníka ho už považovaly tak vynikající časopisy jako byly svého času "Deutscher Hausschatz", "Alte und neue Welt", "Katholische Welt", "Germania" či novinové tituly nakladatelství Bachem v Kolíně nad Rýnem a Habbel v Řezně (Regensburg) - koupil pěkný stateček. Světová válka si vyžádala i od Schotta svou oběť, poněvadž byl povolán pod prapory domobrany (Landsturm), poválečná inflace pak ho připravila nejen o všechny úspory, nýbrž i o cenu jeho nemovitého majetku, který byl nucen prodat. Toho času (rozuměj 1928 - pozn. překl.) se dopracoval znovu skromného jmění v hornorakouském Peuerbachu, kde 8. února, obklopen sedmi svými dětmi - jeho žena zemřela 1920 - naplnil šest desetiletí pracovitého a plodného života.
Během 35 let své literární činnosti vydal Schott na padesát svazků knih. Nejuznávanější německá katolická nakladatelství se předhánějí ve snaze, poskytnout přístřeší jeho pracem. Některé z jeho románů byly přeloženy i do vlámštiny.
To, co si předsevzal, když se chopil spisovatelského pera, totiž stát se poslem a zpodobitelem země a lidu své domoviny na českobavorském lesním pohoří, se mu podařilo dosáhnout plnou měrou. Nikdy neusiloval o to, aby se pohodlně přizpůsobil právě panující literární módě, jeho mysl nebažila nikdy po poctách a vyznamenáních, kterých se mu také nikdy ani nedostalo; jen německé katolické sdružení "Ferdinandea" v Praze ho jmenovalo svým čestným členem. "Znám jen tři vůdčí hvězdy," napsal jednou pisateli těchto řádků, "být Němcem, být křesťanem a umět udeřit tam, kde je to zapotřebí. A na tom bych rád, bez starosti o chválu či hanu, setrval do chvíle, kdy mi smrt vyrazí pero z ruky."

* * *

Ze Schottových knih jmenujme podle nakladatelství, ve kterých postupně (do roku 1928 - pozn. překl.) vyšly:
u firmy J.P. Bachem v Kolíně nad Rýnem: "Der Königsschütz"; "Aus der Art geschlagen"; "Der Hüttenmeister"; "Der Wildhof"; "Der letzte Richter"; "Gottswin des Fiedlers Denkbuch" a cenou odměněný román "Gottestal";
u firmy Benzinger und Co. v Einsiedeln: "Unter dem Banner von Bogen"; "Der Bauer im Gefild"; "Die Seeberger"; "Der Schichtmeister von Lameck";
u firmy Josefa Habbel v Řezně mimo jiné: "Notwebers Gabriel"; "Der Wirt vom gulden Rössel"; "Der Bauernkönig"; "Um einen Hof"; "Die versunkene Stadt"; "Moni"; "Dickel, der Flank"; "Der Doktor von St. Nikkelsberg"; "Leut aus dem Walde"; "Allerhand Sonderlinge"; "Zu stillen Höhen"; "Die Kaisersbraut"; "Die neue Zeit im Walde"; "Fahrendes Volk"; "Das Hundschlössel";
u firmy Herder ve Freiburgu im Breisgau: "Die Geierbuben"; "Das Glücksglas"; "Die Hacker vom Freiwald";
u firmy Butzon und Berker v Kevelaer: "Auf Irrwegen"; "Die Einöder"; "Gerichtet"; "Die Geisel Gottes " (má vyjít);
u firmy Kösel und Pustet v Mnichově: "Im Hochriß"; "Seltsame Leut"; "Waldbauern";
u firmy Moldavia v Českých Budějovicích: "Altmännersommer"; "Die Himmelstreicher"; "Eigene Köpf";
u firmy Erich Hecht v Mnichově: "Schwedenzeit"; "Bibel und Jesuit"; "In falschen Geleisen";
u firmy Fredebeul und Koenen v Essenu: "Weltverbesser";
u firmy Josef Thum v Kevelaer: "Verkauft"; "Die Asgarden";
u Bonner Buchgemeinde: "Hussenzeit";
kromě toho vyšly jednotlivě u firmy Müller v Mnichově "Die Hinterwäldler"; v edici Kürschners Bücherschatz "Die Schwestern"; u firmy Hesse und Becker v Lipsku: "Eines Vergantenen Kinder"; v Tyrolia-Verlag v Innsbrucku: "Bannfluch und Pest".
Během letošního roku (1928) má knižně vyjít i autorův historický román "Die Hexe". Je to plnohodnotný dar lidové četby (v originále "vollwertiges Volksgut" - pozn. překl.), který představuje ta dlouhá řada Schottových knih a my máme veškerý důvod pyšnit se tímto domovským básníkem.