BALTHASAR SEMLBAUER
Předmluva k vlastivědě soudního okresu Nýrsko
Věta o tom, že na zevrubné znalosti domova spočívá pravé ocenění krajů cizích (v originále zní ta německá věta následovně: "Auf der gründlichen Kenntnis der Heimat beruht die rechte Wertschätzung der Fremde." - pozn. překl.), obsahuje v sobě velkou pravdu. Hojněji se stává a bývá to považováno za obvyklé, že krajan sice zná velké středobody říše, nikoli však součásti a hranice svého domovského okresu - ba začasté sotva ví, kolik jmenovitě obcí ten okres vůbec má!
Tyto skutečnosti byly základem vzniku této vlastivědy. Jejím účelem je ovšem nejen šíření vědomostí o našem okrese mezi místním obyvatelstvem, což je jistě prvořadé, nýbrž uplatnění téže snahy v kruzích rozsahu mnohem většího (v originále "dann aber in weiteren Kreisen" - pozn. překl.). Obsahuje proto vedle zeměpisně statistických a místopisných částí také pasáže o krásách a přednostech okresu, chce zachytit i jeho minulou historii - krátce chce v sobě zahrnout vše, co stojí za poznání, aby tak nabídla ucelený obraz, souborně čerpající z mnoha prací tématu se týkajících.
Pokud se editorovi podařilo alespoň se přiblížit výše stanoveným požadavkům, děkuje za to především účinné podpoře pana Hanse Schreibera (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), školního ředitele ve Stodu (v originále "Director in Staab" - pozn. překl.), jakož i pánů Hugo Kohlschüttera, knížecího hohenzollernského lesního rady, a Eugena Restleho, knížecího hohenzollernského lesmistra (v originále "Oberförster" - pozn. překl.). Oni to byli, kdo editorovi poskytli onen pomocný a pramenný materiál, bez něhož by práci prostě nedokázal dát dohromady. Dál musí být vyzdvižena i spolupráce učitelských kolegů Bendy, Blaua, Klimy, Reitmeiera, Seidla, Starka, Tschidy, Wolfa a Zipperera (z nich, pokud lze soudit z pouhých příjmení, jsou na webových stranách Kohoutího kříže zastupeni samostatně Josef Blau, Max Klima, Karl Reitmeier a Heinrich Tschida - pozn. překl.), kteří vypracovali kulturní profily svých školních obcí. Všem těmto laskavým pánům a přátelům jsem zavázán náležitým díkem.
Kdyby nyní tato práce v něčem přispěla k tomu, aby náš okres, náležející přece k těm nejkrásnějším v šumavské hraniční oblasti (v originále "der ja zu den schönsten der Böhmerwald-Grenzbezirke" - pozn. překl.), učinila známějším, aby pozdvihla lásku obyvatel k jejich německé lesní domovině a obecně přispěla k posílení láskyplného vztahu k naší rakouské otčině, bylo by to nejkrásnější odměnou jejímu editorovi (v originále "für den Verfasser" - pozn. překl.).
Autor předchozích řádek Balthasar Semlbauer (v záznamu křestní matriky psán ještě příjmením "Semmelbauer") se narodil v Horní Folmavě (Ober-Vollmau, také Kameral-Vollmau) čp. 5 dne 4. července roku 1862 (den nato ho ve folmavském kostele sv. Antonína Paduánského pokřtil tamní farář P. Anton Krejčí). Jeho otec Franz Semmelbauer, zdejší rolník, byl synem Balthasara Semmelbauera a jeho ženy Kathariny, roz. Münchové z Neuhofu v bavorském okrese Cham. Chlapcova matka Katharina byla dcerou Josefa Seidla, rolníka z Horní Folmavy, a jeho ženy Anny, roz. Gruberové z Německé Kubice (Deutsch-Kubitz, od roku 1948 Nová Kubice, část obce Česká Kubice. Víc se dovídáme z nekrologu dcery "našeho" Balthasara Semlbauera ze stránek krajanského časopisu "Glaube und Heimat", kde se objevil v německém originále díky nýrskému rodáckému zpravodaji Franzi Seidlovi, zastoupenému i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.
O Balthasaru Semlbauerovi a jeho dceři Anně
Franz Seidl
Dne 17. září 1972 byla naše krajanka Anna Semlbauerová, bytem v Haidt u Kitzingen (v bavorských Dolních Frankách /Unterfranken/ - pozn. překl.), z lože nemocnice v Dettelbachu (město v zemském okrese Kitzingen - pozn. překl.) povolána domů na věčnost (v originále "in die ewige Heimat abgerufen worden" - pozn. překl.). Narodila se 7. srpna 1894 v Bystřici nad Úhlavou (v originále "in Bistritz/Angel" - pozn. překl.) jako dcera řídícího učitele Balthasara Semlbauera, zemřelého v Bystřici nad Úhlavou dne 13. května roku 1899 (příčinou smrti byl tehdy nevyléčitelný zápal plic, zesnulý byl pochován v Nýrsku /úmrtní matrika uvádí podrobně i místo hrobu: "Friedhof II., Abtheilung 3, Reihe 5, Grab 17 - pozn. překl.) Její otec zanechal svou publikací "Heimatskunde des Gerichtbezirks Neuern", vydanou v roce 1897, velice hodnotné dokumentární dílo (v originále "ein sehr wertvolles Dokument" - pozn. překl.) k historii našeho domova. Jeho dcera Anna byla v pořadí třetí nejstarší (první byla dcera Maria /*27. srpna 1886 v Prenetu/ druhý pak syn Josef Franz /*8. června 1888 v Bystřici nad Úhlavou - pozn. překl.) z celkem 6 sourozenců, z nichž dva zemřeli ještě v dětském věku a v roce 1972 ze všech zbylých žije už jen nejmladší Annina sestra Elsa v rakouském Štýrsku (Steiermark). Anna byla vždycky trochu churavá a neschopná nastoupit nějaké povolání, takže až do konce svého života sdílela neprovdána pobyt s matkou Annou, roz. Reitmeierovou (*17. března 1866 v Novém Prenetu /dnes Nový Spálenec/ čp. 8, v maxovské křestní matrice psána příjmením "Reithmeier" jako dcera tamního rolníka Franze Reithmeiera /syna předchozího hospodáře na témže stavení čp. 8 Martina Reithmeiera a jeho ženy Barbary, roz. Braunové z Chudenína /Chudiwa// a Theresie, dcery rolníka v Maxově /Maxberg/ čp. 11 Georga Brunnera a Barbary, roz. Pöslové z Hájku /Donau/ čp. 5). Po smrti otcově - bylo mu teprve 36 let a důchod po něm byl pro malý počet služebních let velice nízký - byla vdova po něm nucena uchýlit se spolu se 4 sirotky do rodičovského stavení v Novém Prenetu, kde děti trávily svá raná léta v úzkém sepětí s přírodou, lesem a lukami v pestrém běhu ročních dob na selském dvoře. Matčini rodiče byli už na výměnku, babička dětí však zemřela teprve rok po dceřině návratu domů. Poněvadž matčin otec byl slepým invalidou z rakousko-pruské války v roce 1866, převzala všechnu starost o hospodářství jeho dcera. S malou penzí po svém muži a s naturáliemi, příslušejícími invalidnímu otci, dokázala matka při velké šetrnosti přestát nejhorší léta a ještě zajistit, že se 3 děti vyučily budoucímu povolání. Anna chtěla zůstat s matkou. Dědeček zůstal naživu ještě 20 let, než tři Annini sourozenci už mohli nastoupit svůj profesní život. Marie se stala učitelkou ručních prací, Josef si zvolil rovněž učitelské povolání a Elsa pracovala jako sekretářka. Takové matce, která si pro sebe nečinila nárok na zhola nic a která žila jen pro své děti a slepého starce, by se měl vztyčit hrdinský pomník. Když v roce 1920 matčin otec skonal a hospodářství se ujal jeden mladý sedlák (v originále "ein junger Bauer" - pozn. překl.), změnila Anna s matkou dvakrát místo pobytu. Dobrotivý osud tomu chtěl, že za pomoci starších Anniných sourozenců mohl být v líbezném městečku Nýrsko zbudován rodinný domek, kde Anna s matkou ještě deset let žily. Ten domek ve vilové čtvrti dokázala nyní zesnulá autorovi těchto řádek živě vylíčit a vypočítat i okolní sousedy. Roku 1940 zemřela Annina matka (podle matriky nýrského stavovského úřadu /Standesamt/ se tak stalo 6. ledna 1940 v Nýrsku čp. 416 a jako příčina smrti jsou vypočteny: "Chronischer Bronchialkatharr, Asthma, Herzmuskelentartung, Lungenentzündung, Herzschwäche" /!/, úředním svědkem /o skonu podal zprávu / je na stránce matriky podepsaný řídící učitel Karl Kolbeck z Nýrska čp. 407 (domy čp. 416 a čp. 407 už v Nýrsku nenacházíme - pozn. překl.) a byla pochována na nýrském hřbitově po boku svého manžela (přežila ho málem o 40 let - pozn. překl.). Annina sestra Marie zemřela v roce 1941 a je pochována v Horšovském Týně (v originále "in Bischofteinitz" - pozn. překl.), kde žila. Její dceruška zemřela jako malé děcko, nejmladší syn zahynul v 21 letech věku ve Francii jako voják wehrmachtu. Nejstarší Gerhard dosud žije jako lékař v Dolním Rakousku. Má jednu dceru, která rovněž studuje lékařství. Matka a sestra Marie tak zůstaly svou smrtí ušetřeny monstrózního neštěstí, které postihlo domov roku 1945. Annu, která v nýrském domě žila po matčině skonu i nadále, zasáhlo však plnou vahou a také nejmladší sestra Elsa musela sdílet vyhnanecký osud bez veškeré úlevy. Anna se dostala v roce 1946 do Schweinfurtu (město na severozápadě Bavorska), odkud byl tento transport z Nýrska rozdělován do menších okolních osad. Tak přišla do Stephansbergu a bydlila naposled v Haidt u Kitzingen. Její život byl více než skromný, byla s ním však srozuměna a těšila se oblibě u místních lidí. Bratr Josef žil jako učitel už od dob dokončení svého vzdělání jako učitel v Rakousku a zemřel tam roku 1967 jako ředitel školy v důchodu. Jeho jediný syn Walter padl v roce 1944 u Monte Casina ve 22 letech věku. Nejmladší sestra Elsa žije jako vdova, její manžel zemřel roku 1962, bezdětná v Horním Štýrsku (v originále "in der Obersteiermark" - pozn. překl.). Anna žila v duchu a v korespondenčním spojení se svými sourozenci, dokázala si ve starostech a nouzi nalézt vždy útěchu, měla však i pro ostatní ve své skromnosti láskyplné srdce. Skupina jejích nýrských krajanů se dostavila k jejímu pohřbu, rodácký pověřenec (rozuměj autor těchto řádek) jí položil kytici na hrob a popřál jí věčný mír v domově Božím. V osudu jedné rodiny jako by se výmluvně odrážel osud celé naší domoviny a jejích lidí. /.../ Váš domovský pověřenec Franz Seidl, Kitzingen, Böhmerwaldstraße 7.
Glaube und Heimat, 1972, s. 874-875
- - - - -
* Folmava / Nýrsko / † Bystřice nad Úhlavou / † † Nýrsko
