FRITZ STÜBER

Und wenn es tausendmal... Und wenn es tausendmal misslingt, beweist, allein schon der Versuch zur Tat den Geist, der stolz und stark, von Zweifeln unbeirrt, dereinst die Todesfesseln sprengen wird. Und wenn es tausendmal misslingt, es muss trotz Pharisäerlist und Judaskuss das Volk, das ihr zu kreuzigen geglaubt, vor aller Welt erheben frei sein Haupt. Und wenn es tausendmal misslingt, bezeugt der Wille, der sich keiner Willkür beugt, dass einst die Zukunft, rein und unzerstört, nur uns allein, den Gläubigen gehört.	Byť marno tisíckrát... Byť marno tisíckrát, čin sám, už pokus oň přec míří k výšinám, hrdý a silný, skepsí nezmýlen, z okovů smrti chce se dostat ven. Byť marno tisíckrát, ten lid, Jidáš a farizej co chtěl jej obelstít a svět by na kříži ho viděl rád, hlavu vztyčí a volně bude stát. Byť marno tisíckrát, Bůh ví, že vůle se před zvůlí neskloní. Budoucí den, až rozplyne se dým, že bude patřit nám, nám věřícím.
Heilig Vaterland - Neuere deutsche Lyrik (1982), s.68
Vaterhaus Wenn der Abendwind Durch die Blätter rinnt Und der Sonne Lauf sich neigt zu Tal. Wenn das Heimchen geigt Und die Unrast schweigt, Hebt das Märchen an: Es war einmal! Eng um Hof und Haus Streicht die Fledermaus Und im Stalle stampft das müde Vieh. Leis' und sehnsuchtbang Schwebt im Glockenklang Die vergess'ne Kindheitsmelodie. Alter Brunnen rauscht, Hohe Linde lauscht Weit ins traumgehängte Land hinaus. Und die Seele steht Stumm im Dankgebet Vor dem Gotteswunder Vaterhaus.	Otcovský dům Večer proudí dech větru po listech. K obzoru se slunce naklání. Cvrčku, píseň hrej! Zmlká denní děj, pohádka zní do usínání. Vracím se sem zpět; netopýří let obepřádá dům i teplou stáj. Do tmy dozvání z návsi klekání, připomíná dětství, dávný ráj. Tady pramení zpod lip šumění studny, jež se odevzdává snům. V jasu na duši stoupat vytušíš dík tam k nebi za otcovský dům.
Mein Böhmerwald, 1940, č. 4-5, s. 2
Der Bauer Sein Werkzeug Sichel und Pflug, Sein Schicksal Sorge und Plage Im wechselnden Ablauf der Tage Und Not und Mühsal genug. Und immer Leben und Tod In jeder Aussaat und Ernte, Um die er sich bücken lernte Ein Diener am ewigen Brot. Und immer ein Kommen und Geh'n Im Haus, im Hof und im Stalle, Davor die Geschlechter alle Wie Blätter vorüberweh'n. Und was ihm der Ahne vermacht, Er gibt es den Kommenden weiter, Ein Mittler, ein Wegbereiter, Ein Posten auf einsamer Wacht. Reift schwer am Halme die Zeit, So darf er sein Leben verlassen, Um selber Wurzel zu fassen Im Acker der Ewigkeit.	Sedlák Na pomoc kosu a pluh, za úděl starost a dřinu, den za dnem plný je stínů nouze, jíž věrný je druh. Co vzejde a zajde zas v setbě i žni, třeba chudé, z toho chléb činit bude navěky po veškeren čas. Věčná chůze, ne chvat v chalupě, dvoře i v stáji. A rody uplývají, jak listy cítí svůj pád. Co předkové dali mu, dál potomkům řádně to svěří, jeho krok cesty měří jako stráž času pozdnímu. Tak dobrý klas těžce zrá, než smrtka pole sežne, zas vydá zrno režné ta brázda nesmírná.
Mein Böhmerwald, 1941, č. 8-9, s. 27
Die alte Post Großvater als Erzähler, Der Enkel ihm am Knie. Und rings um Dorf und Täler Des Posthorns Melodie. Und fernher Hufetrappeln Und heller Peitschenklang Die schlanken Silberpappeln Um Sumpf und See entlang. Und muntre Reiselieder Nach Schwager Wunsch und Wahl: Das alles kommt nicht wieder. Das heißt: Es war einmal.	Stará pošta Dědovo povídání s vnoučaty na klíně. Hlas trubky, koňské ržání, hrkot kol v rovině. Cval kopyt svou si přede, svist biče protne vzduch. Ta štíhlá alej vede podél slatě, ví Bůh. Proto ta lehká píseň, švagr ji míval rád. O tom, že nevrátí se, co bylo jedenkrát.
Glaube und Heimat, 1994, č. 1, s. 18

Vzpomínková slavnost na Adalberta Stiftera

Ke 135. výročí spisovatelova narození (1940)

Vídeňská společnost "Adalbert-Stifter-Gesellschaft", které se šlechetným zápalem střeží literární a umělecké dědictví toho, jehož jméno nese, oslavilo 135. výročí Stifterova narození slavnostní akcí, při níž mohl předseda společnosti Franz Karl Ginzkey (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pozdravit ve studijním sále galerie "Albertina" řadu proslulých hostí, mj. generálního referenta pro umění vídeňského říšského místodržitelství dvorního radu Dr. Thomasbergera, "státní" herečku Hedwig Bleibtreuovou a univerzitního profesora Josefa Nadlera, stejně jako početně zastoupené důvěrné znalce Stifterova díla (v originále "sowie die zahlreich erschienenen 'Stifter-Leute'" - pozn. překl.). Ginzkey ve svém úvodním proslovu ocenil zásluhy vč´šech těch, kdo se postarali svým úsilím o novou expozici Stifterova muzea, přednesl výčet nejnovějších aktivit společnosti, která se předevšín díky neúnavnému působení jednatele svého předsednictva Friedricha Speisera může těšit novým krásným úspěchům a posléze předal novým čestným členům umělecky provedené diplomy: Hedwig Bleibtreuová a Dr. Nadler je z jeho rukou převzali osobně, v zastoupení Bruno Brehma (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl) tak učinila jeho choť.
Jádrem večera se stalo vystoupení čerstvě jmenovaných čestných členů. Hedwig Bleibtreuová zarecitovala se vším elánem svého strhujícího hlasového umění prolog Karla.Emericha Hirta (*1866 v Opavě /Troppau/, †1963 v Innsbrucku - pozn. překl) s názvem "Adalbert Stifter", dále jednu kapitolu ze Stifterovy novely "Heidedorf" (v českém překladu "Vesnička na pláni" či "Horní Planá" - pozn. překl.) a stifterovskou studii Bruno Brehma, jakýsi prozaický hymnus, výraz nejžhoucnějšího holdu nepomíjivým dílům, za která Stifterovi vděčíme. Plna bohatých závěrů pro stifterovská bádání byla konečně práce profesora Nadlera, přednesená jím samým. Podal důkaz, že oproti mnohde zastoupeným odlišným názorům nikoli "Kondor", nýbrž roku 1840, tedy právě před sto lety v Heckenastově brožuře "Iris" otištěná novela "Feldblumen" (v českém překladu "Polní květiny" - pozn. překl.) je Stifterovou už vlastně zralou juvenilií. Nadler, který je předmětu svého zkoumání práv jak z hlediska kritické literární vědy, tak absolutního básnického vcítění, jak to charakterizuje všechny jeho práce, poznává právě ve zdánlivých slabostech této novely rovněž mnoho předností. Neboť právšě zdolávání záměrně vytvořených těžkostí prozrazuje nadcházejícího mistra.
Na vzpomínkovou slavnost navazovalo otevření nově koncipovaného Stifterova muzea, které umožňuje vzácné průhledy zejména do malířského díla spisovatelova. Univerzitní docent Dr. Fritz Novotny (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), kterému lze děkovat za vědecké zvládnutí tohoto úkolu, sdělil k tomu poučné podrobnosti. Spolu s obrazy nabízejí opravdu sváteční vyznění výjimečné události.

Neues Wiener Tagblatt, 1940, 25.10., s. 8

P.S. Pro doplnění "válečného" rámce stifterovského výročí stojí za to uvést několik podrobností o osudu Stifterovy bysty od sochaře Josefa Müllera-Weidlera (*1889 v obci Pittarn, dnes Pitárné, část obce Vysoká v okr. Bruntál, †1965 ve Vídni), který vytvořil už předtím pro památník Walhalla bystu Antona Brucknera (i ten má na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení), jejíž tamní umístění využil pro vlastní propagaci Adolf Hitler (byli tam tehdy přítomni i Goebbels a Himmler). Sádrová skica (bozzetto) Josefa Müllera-Weidlera (její vzhled lze posoudit na webových stránkách Kohoutího kříže v obrazové příloze k prezentaci Franze Finka), tedy bysta, která zdobila právě popsanou říjnovou stifterovskou slavnost v Albertině roku 1940, byla prostřednictvím fotografické dokumentace v listopadu 1942 přímo představena žádostí na říšské kancléřství jako možná předloha pro realizaci v mramoru do památníku Walhalla, ale Hitlerův adjutant Albert Bohrmann sice sdělením z února 1943 návrh označil za schválený (!), ale tuto poctu Stifterovi doporučil odložit na pozdější dobu (vliv mělo jistě i vyústění bitvy o Stalingrad 2. února 1943). V září 1954 tam ve Walhalle byla nakonec za okolností už zcela jiných odhalena Stifterova bysta od šumavského rodáka Otto Herberta Hajeka, rovněž majícího i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže.

Dr. Fritz Stüber se objevuje jako šumavský autor v této antologii vlastně proto, že ho nacházíme za války jako častého přispěvatele vídeňského časopisu Mein Böhmerwald Herberta vom Marouschka. V čísle 9 šestého ročníku roku 1942 najdeme dokonce jeho podobiznu od malíře Otto Freie. Označován za "autora srdce", byl Stüber, narozený ve Vídni 18. března 1903 a zesnulý rovněž tam 31. července 1978 ve svých pětasedmdesáti letech, dlouholetým šéfredaktorem rakouského proněmecky i po válce orientovaného tradicionalistického měsíčníku Eckartbote, jedním z nejlepších řečníků poválečného vídeňského parlamentu (byl v letech 1949-1956 poslancem rakouské Národní rady za Verein, resp. Wahlpartei der Unabhängigen, předchůdkyni dnešní FPÖ - vídeňské organizaci VdU předsedal) a vedle své činnosti v buršáckých spolcích i prezidentem tamní Hebbelovy společnosti. To trochu zabolí Stifterovy ctitele, ale i dnes platí slova dovětku germanistova k českému překladu Pozdního léta, vydaného právě osudného roku 1968: "Stifterův současník a velký odpůrce, Friedrich Hebbel, sliboval polskou královskou korunu každému, kdo by byl schopen dočíst Pozdní léto do konce. Pro nás však nabyl Stifterův obraz, namalovaný všemi barvami touhy a rezignace, příslušející ztracenému ráji, novou přitažlivost snad právě proto, že jsme jich již tolik ztratili." Kéž by to bylo lze vztáhnout na šumavskou německou literaturu jako celek!

- - - - -
* Vídeň (A) / † Vídeň (A)