GOTTFRIED UHLIG VON UHLENAU

Siluety ze starého Krumlova

Když jsem v prvém čísle tohoto listu nedávno připomněl některé z osob, které se mi staly drahými a dnes v tom chci pokračovat, děje se tak v přesvědčení, že mnozí z těch dále připomenutých, kteří mi byli dílem stejně vzácnými, v každém případě však opravdu dobře známými, žijí stále ještě tak jako tak ve vzpomínce mnoha obyvatel Krumlova a památník, který jsem té vůle jim tu zasadit (v originále starou vazbou "zu setzen willens bin" - pozn. překl.) prostými, avšak srdečnými slovy, jistě nebude pochopen nesprávně.
Začnu dlouholetým ředitelem a posléze hospodářským radou Ernestem Mayerem, nikoli snad proto, že byl i mým švagrem, nýbrž proto, že byl skutečně kdysi jednou z prvých osobností města a mužem čestným skrz naskrz (v originále "und ein Ehrenmann durch und durch war" - pozn. překl.). Ačkoli byl téměř o 40 let starší než já, byl jsem s ním přece v tom nejlepším vztahu (v originále "auf bestem Fuße") a jeho stáří mu při celkové jeho tělesné zdatnosti a čilosti ducha nijak nezabraňovalo, aby mi, když jsem k němu přijel na dovolenou, neschystal společnými výlety vozem a na koni skutečně mnohé rozptýlení. Jeden z prvních takových výletů byl do Hiršperků (v originále "Hirschbergen", dnes Jelení - pozn. překl.) ke kanálu (rozuměj Schwarzenberský plavební kanál - pozn. překl.), kde mi radostně ukazoval tunel, zřejmě v Čechách prvé dílo svého druhu, navíc vzniklé z jeho podnětu.
Necítím se být povolán k tomu vydávat soudy o jeho úřední činnosti a hospodářském působení, ostatně sama hruď ozdobená dvěma zlatými medailemi dokazovala, že sám monarcha ráčil ocenit mnohé zásluhy Mayerovy. Naposledy jsem ho objal v Plavnici (v originále Plawnitz, což je dvůr u Kamenného Újezda blízko Budějovic - pozn. překl.), kam mě doprovázel na mé zpáteční cestě do Prahy. K jeho smrti došlo téhož roku, jmenovitě 2. září 1837 a byl bolestně želen nejen svým milostivým knížetem, tím, jemuž jako nejjasnějšímu otci tolikerou řadu let věrně a oddaně sloužil, nýbrž všemi, kdo ho znali a vážili si jej.
(...) Krumlov měl kdysi velmi schopné a uznávané lékaře a jak slyším, stále ještě má. Chci ale hovořit o těch, kteří už dávno odpočívají v tmavém hrobě; mám na mysli doktory Ebenhöcha a Zicklera. Ten prvý z obou, krajský lékař (v originále "Kreisarzt" - pozn. překl.) či jak se tenkrát říkalo "krajský fyzikus" (Kreisphysikus), nacházel se místo v krajském městě Budějovicích tady, tam pak přesídlil teprve v pozdějších letech. Studoval jsem se dvěma jeho syny, z nichž jeden, Franz, byl dokonce i mým služebním kamarádem na vojně (v originále "mein Regiments-Kamerad" - pozn. překl.). Tělesný neduh jej donutil odejít jako setníka do zálohy, kterou trávil ještě mnohá léta v rodném městě a mohl se jako talentovaný malíř věnovat, podobně jako jeho bratr Eduard, také voják, v hodinách múzám zasvěcených (in seinen Musenstunden) pilně umění. Dr. Ebenhöch byl šťastným otcem, neboť jeho synové (Johann Nepomuk je samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže) se vyznačovali nejen statným vzhledem, nýbrž i neklamným talentem a charakterem výsostně solidním. Jeho paní, dcera někdejšího gardového setníka rytíře von Reisingera, byla vysokého vzrůstu, v čemž synové následovali ji a nikoli otce, muže postavou sice malého, dobrotou srdce však a profesionální zručností o to většího.
A když jsem býval na prázdninách u své tety Firbasové, kdože se objevoval denně navečer vedle dělostřeleckého setníka barona Christa při pravidelné partii whistu? - Byl to Dr. Zickler, který také obvykle zůstával na večeři (v originále "Soupee" - pozn. překl.). Znal jsem ho odtud dlouho a podnikl jsem s ním dokonce pro mne nejvýš truchlivou čtyřhodinovou cestu. Můj otec, sotva 43 let starý, ležel v Budějovicích na smrtelném loži a já byl pověřen jet pro doktora, poněvadž mělo ještě zasednout lékařské konzilium. Moje teta se nemálo divila, když mě u sebe uviděla v tak nezvyklou hodinu. Musel jsem zůstat přes noc, poněvadž Dr. Zickler jezdil po venku (v originále "über Land gefahren war" - pozn. překl.). Byla to pro mě strašlivá noc, zdálo se mi celý čas o tatínkovi, kterého jsem ve snu viděl už ležícího v rakvi. Druhý den ráno jsme vyjeli kolem deváté hodiny a našli jsme nemocného sice ještě při plném vědomí, ale v horším ještě stavu, než v jakém byl včera. Čtyři lékaři se shromáždili a mluvili latinsky mezi sebou navzájem. Rozuměl jsem z toho jazyka už natolik, abych pochopil, že je po veškeré naději na uzdravení. Bylo posláno pro městského kaplana P. Brückla, který si mého otce velmi cenil a poskytl mu nyní poslední duchovní útěchu. - Tři dny nato prokázal dělostřelecký regiment zesnulému, který bojoval v tolika bitvách a vyšel z nich zdráv - poslední poctu. Neměl jsem otce více!
Avšak kam jsem se to jen dostal; chci vyprávět o Krumlově a přecházím na Budějovice (Budweis) a povídám sám o sobě. (...) Při této příležitosti musím poznamenat, že se počet studentů, kteří byli rodem z Krumlova, během mé školní docházky na budějovickém gymnáziu rok od roku zmanšoval. V posledním roce tam se mnou studovali jen Haider, Joseph Rothbauer a Prokop, Polak (mezi oběma jmény je v textu originálu opravdu čárka - pozn. překl.), poslední ze jmenovaných výtečný žák. O dalších jejich osudech nemám nijakou povědomost. -
A poněvadž od studia je k výkonnému umění jen krůček, musím vzpomenout také ještě (schwarzenberského) dvorního malíře Philippot (v originále Philippo - pozn. překl.). Jeho dřívější práce mohly být docela dobré, ale když jsem se na podnět své sestry dal pro ni, nejspíš už krátce před Philippotovou smrtí, od něj malovat, nebyl už ničeho pořádného mocen. Zejména můj pes Karo, můj věrný společník v časech války i míru, kterého jsem chtěl mít zachyceného po svém boku, činil ho zcela nešťastným. Desetkrát ho přemalovával, mne ostatně sotva méněkrát a práce se nikdy jemu ani mně nezdála skutečně vydařenou. Když jsem ji na něm o Štědrém večeru konečně ve vší vážnosti požadoval jako dárek sestře, byl velmi nevlídný, já však nemohl déle čekat. Při těch mnoha sezeních bylo pro mě nejzajímavější, že se konala na náměstí u Baiera, kde stával kdysi biliár, který studující mládeži před lety způsobil tolikeré rozptýlení. -
Za oněch časů budila mnoho pozornosti stavba památníku zvaného také "templ" (v originále "der Bau des Tempels" - pozn. překl.) na počest vítěze u Lipska, slávou ověnčeného knížete Karla Schwarzenberga (v originále Karl zu Schwarzenberg - pozn. překl.) a když jsme tam chodívali, pozorovali jsme císaře Napoleona I. , který tak jako teď jeho následovník na Wilhelmshöhe (zřejmě narážka na přechodné místo zajetí císaře Napoleona III. za války prusko-francouzské 1870/1871, kdy vyšel originál našeho textu, ve Wilhelmshöhe blízko hesenského Kasselu, odkud pak Ludvík Napoleon Bonaparte odešel do anglického exilu - pozn. překl.), byl k vidění v parádní uniformě a v životní velikosti na voru s chýší, plovoucím uprostřed rybníka za rybářským stavením (Fischerhaus). Rybniční hladina měla představovat moře a vor s chatrčí ostrov Elbu a později Svatou Helenu.
To knížecí fišmajstr (porybný, v originále "Fischmeister" - pozn. překl.) vyhledal rušiteli míru (v originále "Störenfried", tj. "kazimír" - pozn. překl.), který si chtěl podrobit svět a došel přitom sám zkázy, toto ominózní (tj. ostudné, trapné) místo a nemálo se zasloužil o nápad i provedení scenerie. Věc způsobila mnohé pobavení a já jsem vídal zajatého císaře stále před sebou, i když už byl ve skutečnosti dávno mrtev. Zmizel mi teprve potom a byl tak osvobozen ze svého zajetí, když se umný výtvor rozpadl a utonul v rybničním bahně.
(...) Když nyní chci nějak ukončit tyto své biografické črty (v originále "diese biographische Skizzen" - pozn. překl.) a chovám přání,aby byly přijaty ve stejně přátelském duchu, v jakém jsem je s potěšením psal - cítím se z vděčnosti a příchylné oddanosti povinován, připomenout na konci ještě jednu ženu.
Ona sama byla sice tak říkajíc ženou z lidu, měla však myšlení, inteligenci a chvalné rysy opravdové dámy.
Sloužila už u mé babičky a byla opatrovnicí mé matky, zastávala to povolání také u nás dětí, a to s velkou obětavostí a láskou. Je nasnadě, že naše stará dobrá Mariandl, vlastním jménem Maria Anna Hofer, vdova po knížecím krtičkáři (v originále "nach dem fürstlichen Scherfanger", ve spisovné němčině se "chytači krtků" říkalo spíše "Maulwurfjäger" - pozn. překl.) na Červeném Dvoře (Rothenhof), sama rodem ze Salcburku (Salzburg), byla pro nás spíše přítelkyní nežli služebnou a podle toho s ní také všichni doma i zacházeli. Na svůj stav měla vzácné vzdělání, takže uměla dokonale a ráda číst a psát, přitom byla výtečnou kuchařkou, hospodyní i vypravěčkou v jedné osobě, krátce natolik zběhlá v tolikerém oboru, že se o ní dá hovořit jako o pravé perle mezi služebnými vůbec.
Zemřela roku 1833 jako představená (v originále Vorsteherin - pozn. překl.) žen, sloužících v knížecím špitále a když jsem ji tam začasté navštěvoval, pokaždé jsem viděl, jak se Betmutter (tak jí tu říkali) i ve vysokém věku svých více než 80 let příkladně odlišuje od ostatních chovanců a chovankyň. Měla ještě všechny dary ducha a výtečnou paměť, když jsem u ní sedával v její útulné a čistě poklizené místnůstce a naslouchal jejím dobrosrdečným vyprávěnkám, většinou z časů mého dětství.
Kéž odpočívá v pokoji (v originále "Sie ruhe in Frieden" - pozn. překl.); jakkoli přeji všem krumlovským hospodyňkám dobré služebné, naší staré Mariandl se vyrovnají sotva.

Dodatkem:
Když jsem dopisoval tyto řádky, netušil jsem, že je budu muset doprovázet ještě několika slovy na rozloučenou s opravdovým starým přítelem. Ředitel Emanuel Bayer už není mezi živými. - Syn chudého tkalce z Frymburka (Friedberg) se vlastní pílí, schopností a počestností dopracoval zmíněného postavení (rozuměj schwarzenberského purkrabího a ředitele panství - pozn. překl.), které vykonával naposledy na Hluboké (Frauenberg), samotný sklonek života strávil mezi členy své rodiny (byl pohřben v Krumlově po boku své dříve už zesnulé manželky Klary, roz. Greiplové, ze známého rodu frymburských tkalců, z něhož pocházela i láska mladých let Adalberta Stiftera a je stejně jako on na stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně - pozn. překl.) a měl to štěstí, že mohl dokonat v jejich náruči.
Bayer, jehož profesionální zásluhy knížecího úředníka snad zvěční jiný pisatel, byl i výtečným zpěvákem a básníkem upřímného srdce (v originále "ein gemüthlicher Dichter" - pozn. překl.). Znal jsem ho a cenil si jej od mládí a nemusím příliš ztrácet slova, řeknu-li nakonec k jeho charakteru a laskavé povaze tolik, že Bayer neměl nepřátel. - Pokoj popeli jeho a čest jeho památce!

Listem, do něhož autor tohoto textu od samého počátku posílal své vzpomínky (v originále nesou název "Silhouetten aus Krumau's Vergangenheit"), stojí sám za zvláštní připomenutí. Nesl jméno "Krumauer Intelligenz Blatt" a jeho prvý ročník je datován letopočtem 1871. V témže roce vyšel knižně jako separátní otisk z Budweiser Kreisblatt pod šifrou G. U. von U. jiný vzpomínkový soubor pod názvem "Biographische Skizzen aus Budweis's Vergangenheit", jímž se stal neklamně týž původce (na obálce separátu je totiž místo šifry plné jeho jméno) i tvůrcem snad prvých vůbec "budějovických memoárů" v toho slova smyslu. Žili tenkrát ještě pamětníci napoleonských válek a Svaté aliance, jakož samé Svaté říše římské národa německého. Sám pisatel vzpomínek byl ovšem už zcela dítětem devatenáctého věku, ba v připomenutí staré služky v závěru i příznačným pro mnohé i nejvýznačnější pozdější autory německé literatury v Čechách, jakkoli ta žena zde není českého, nýbrž rakouského původu. Narodil se v září nebo v říjnu roku 1803 (ačkoli Wurzbach uvádí rok 1802 a starý průvodce po Budějovicích od Böhma a Zdiarskyho /oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže/ dokonce rok 1801) a sám označuje v už zmíněných budějovických "pamětech" Budějovice jako své rodné město (Vaterstadt). Jako setník Palombiniho pěchoty č. 36 se osvědčil ve válečných protirevolučních zásazích, při nichž si vydobyl záslužný kříž. V hodnosti podplukovníka odchází roku 1859 z činné služby do Kaplice (Kaplitz), kde umírá 8. května 1874 ve věku 72 let. Do literatury vstoupil vojenskou příručkou pro národní gardy "Anleitung zum Exerziren. Für den Gebrauch der Nationalgarde", vydanou v Praze 1848 u Haaseho synů, ještě téhož roku však publikuje v jiném renomovaném pražském nakladatelství Calve i čtyřsvazkový román o 660 stranách "Thron, Bürger und Soldat. Historisch-romantisches Sittengemälde aus der Epoche des österreichischen Erbfolgekrieges" s námětem válek o rakouské dědictví, který se ovšem zčásti odehrává i v rodných Budějovicích. Psal do Budweiser Kreisblatt i o Kaplici, kupodivu však největší intimitou dýchají právě krumlovské vzpomínky z někdy slavného rezidenčního města "šumavských" schwarzenberských knížat, světa jakoby pro sebe sama.

- - - - -
* České Budějovice / Český Krumlov / † Kaplice