JOHANNES URZIDIL

Ich gehe durch den alten Wald Ich gehe durch den alten Wald. Die Äste ragen starr und kalt. Ich gehe. Meine Spur wird bald zerlöst, verweht von Sturmgewalt. Der Habicht groß hoch oben kreist. Der Wolkenchor im Blitz zerreißt. Wegweiser endlos weiter weist, wo niemand ist, wo niemand heißt. Ich gehe durch das alte Moor, leg meine Lipp an Gottes Ohr, dass er mich höre, noch bevor ich mich in Nichts, in Nichts verlor. So dunkel rauscht das Leben hier. Wer kann die Hand jetzt geben mir? Fiel nicht ein Blatt leicht eben hier? Ging nicht ein Schritt noch neben mir?	Jdu starým lesem Jdu sám a sám přes starý les. Chladně ční stromy do nebes. Jdu. Stejně stopu ještě dnes smyje déšť, svane blesk a běs. Jak jestřáb krouží nade mnou bouře tmou mraků tajemnou. Rozcestník někam vede mhou, kde slova v nic se rozlehnou. Nad slatí vzduch se nepohne. Bůh vyslyš mne, než světlo dne zajde tam do tmy bezedné kde tma k tmě lne a potká mne. Noc zhloubi samý šum a svist, bezpomocí jsem si tu jist. Za listem zlehka padá list, dech číchsi kroků mám v nich číst?
Geschenke des Lebens (1962), s. 44
Ich schoss einen Pfeil in die Luft ohne Ziel Ich schoss einen Pfeil in die Luft ohne Ziel: Ich weiß nicht, wo es niederfiel. Denn es reichte mein Blick nicht weit genug, zu folgen seinem beschwingten Flug. Ein Lied sang ich einst zum Himmel empor und wusste nicht, wohin sichs verlor: Denn wo auf Erden lebte der Mann, der dem Flug eines Liedes folgen kann? In einem Eichbaum lang, lange nachher entdeckt ich den Pfeil von ungefähr; und tief in eines Freundes Gemüt lang, lange nachher fand ich auch das Lied. (nach Longfellow)	Nazdařbůh jsem šíp k nebi vypustil Nazdařbůh jsem šíp k nebi vypustil a nevím dodnes, kde měl najít cíl. Copak lze pouhým okem uvidět celý ten dlouhý opeřený let? I píseň jsem po nebi poslal plout a nesledoval její další pouť. Žil snad kdy jaký člověk na zemi, který by uměl létat s písněmi? Ve větvích dubu až po roce snad jsem svůj šíp našel marně spočívat. Zato však hluboko po letech přátelství jsem cítil v blízkém srdci, že ta píseň tkví.
Geschenke des Lebens (1962), s. 46

O důstojnosti emigrantů

Daleko největší počet všech těch lidí, kteří musili opustit rozličné své otčiny, by v nenarušené, diktatur a válek prosté Evropě mohl vést tak zvaný normální život, probíhající po předvídatelně vytyčených cestách.
To, co se s nimi nyní odehrává, je dojemné a zarážející nikoli snad jen kvůli tisícům potíží emigrace, kvůli útrapám mnohočetné změny zaměstnání, zápasu o přizpůsobení a přirozenému strachu před ztrátou práce a eventuální nouzí, nýbrž zejména proto, že všichni tito lidé jsou náhle vystaveni předimenzovanému osudu. Mezi mírami vlastní osobnosti a objemem osudu (v originále "Volumen des Schicksals" - pozn. překl.) zeje propast, v níž člověk trne hrůzou a zoufalstvím. Znal jsem jednoho prostého, zcela nepolitického, slušného a ve spořádaných poměrech žijícího židovského obchodníka z mého domovského města. Musil vycestovat i se svou rodinou. Poštěstilo se mu dorazit do Ameriky ještě před válkou. Technické potíže se získáním víza ho vystavily nebezpečí, že bude musit USA znovu opustit. Jeho žena - nedokázala asi snést strach před novým přelomem, ba snad i návratem do nacistické Evropy - volila se svými dětmi smrtelný skok z jedné výškové budovy.
Připouštím, že jde o extrémní případ, snad i v duševní situaci té ženy, k něčemu takovému náchylné, očekávatelný (v originále "prädisponiert" - pozn. překl.). I jako extrém to ovšem vyjevuje podstatu všech těch osudových disproporcí, jimiž trpí i ta nejjednodušší - ba možná právě ta - povaha emigrantova. I lidem, jejichž osud je méně vzrušující nežli ten onoho obchodníka a jeho rodiny, lidem, kterým se vlastně "nic nestalo", kteří se neocitli v koncentračním táboře, nebyli přímo mučeni a měli snad dokonce v emigraci to štěstí, že dosáhli nějakého zaměstnání s postačujícím výdělkem, je uloženo mnohem více, nežli smí být po právu žádáno od nějakého průměrného lidského tvora.
Neboť to není toliko ztráta domova v jeho úhrnném významu, opuštění milovaných příbuzných a přátel, ztráta majetku (to už je nám dávno jen pro smích), zvrat v povolání, nevyhnutelná ponížení, kterých zůstane sotva kdo ušetřen, je to právě to, že prostý člověk má náhle dorůst osudu, který je jinak ve svých rozměrech vyhrazen toliko neobyčejným, význačným, dobrodružným náturám nebo na který je možno vyzrát jen nějakému filosofickému postoji, k němuž je nezbytné mnoho sebeovládání, sebekázně a schopnosti rezignace. Od prostého člověka se najednou žádá, aby se stal v jistém smyslu hrdinou, mučedníkem, filosofem.
Teď je tu ovšem dalekosáhlý postulát, před který je postaven mnohý z těch, kdo zůstali doma a vůbec každý civilista i voják zemí vedoucích válku - totiž být na nějaké londýnské ulici, v bojovém letounu či na tankové frontě vystaven střelám nepřítele. V takové souvislosti obrany vlasti nebo zachování vnitrozemského bezpečí má ten postulát nejen závažný niterný obsah, nýbrž nabízí navíc odškodnění v podobě možné proslulosti, kterou právě rozměr nepoměrně velkého a náhlého osudu zevnitř naplňuje. Emigrantovi je takové niterné narovnání dopřáno jen vzácně. Mnohdy se zdá, jako by svou oběť přinášel toliko pro ni samu, pro vnější zachování své existence.
Není tomu tak zcela nebo vždy a také zde je dána hluboká možnost útěchy. Nehovořím pouze o posílení vnitřního bohatství člověka, který poznává nové světy a formy bytí, který je vystaven zážitkům ne vždy negativního rázu, na kterých by se jinak nikdy nemohl podílet. Nehovořím pouze o tříbení charakteru, z něhož mohou vzejít vlastnosti dosud nevídané, ačkoli v takových vyložených situacích "proměna" člověka spočívá hlavně v tom, že jeho dobré a nepříhodné vlastnosti se prostě jen intenzívněji projevují. Nehovořím pouze o velkých zkouškách poctivosti a ušlechtilých mravů, které navzdory všem neštěstím a nepříjemnostem potkávají každého z nás a které nám vždy znovu i v této době nejhorší choroby světa dokazují, že člověk je navzdory tomu všemu dobrý, že život přes veškeru svou tragiku stojí za to, aby byl žit, a že - jakkoli příroda ve všech svých fázích zůstává věčně sobě rovná - také to pozitivní v člověku nelze vyhladit, i když přechodně v mnohých zeměpásech a povahách může zlo dobýt bolestného vítězství. Stejně jako občasné ničivé živelné pohromy nedokážou ubrat kráse světa, ba ji spíše něčím docelují.
Hovořím o štěstí pomoci, nejen snad té, které se každému z nás nějakým způsobem dostalo, nýbrž i té, které se nám kdykoli přece jen mnohdy podařilo na někom dosáhnout, byť by dotyčný asi nevěřil tomu, že stačilo, aby na nás neupřel pohled příliš břitký. Neboť není na celém širém světě nikoho, kdo by nedokázal byť i čímsi nepatrným překonat sám sebe. Nový osud světa nebude vybojován jen na bitevních polích a za pomoci revolucí, nýbrž stejně tak i niterným přínosem té hluboké tvrdošíjné a neúnavné houževnatosti, formující nejen jednotlivé charaktery, ale i opravdový obraz celého lidské existence. Nikoli vyhnanci a vyvrženci, v nových světech tak obtížně hledající své oprávnění, nýbrž nositelé jakési nikdy nebývalé, na okolí mravně působící důstojnosti jsou všichni emigranti, kteří svůj osud správně chápou, nositelé jakéhosi bolestného ovšem, avšak zároveň vznešeného poslání, které jim nikdo nemůže odejmout a které nikdo místo nich nemůže splnit. I na domácky klidných lidech jejich nového okolí se musí dříve či později projevit morální síla, kterou dotyk s výjimečnými osudy nevyhnutelně vyvolává.

Aufbau (Reconstruction), 1941, č. 39, s. 4

P.S. Uvědomil jsem si nad tím textem, který mi před Vánocemi 2015 "přihrál" v časech "migrační krize" (zatím podle OSN největší v dějinách: postiženo 60 milionů lidí a každý 122. člověk na planetě je "běžencem") münsterský germanista a "urzidilolog" Klaus Johann, že se vlastně tématem emigrace a exilu z českých zemí zabývám už od dob svých univerzitních studií. Urzidilův text pochází z týdeníku "Aufbau (Reconstruction)" s anglickým podtitulem "An Indenpendent Weekly Journal to Serve the Americanization and the Interests of All Immigrants and to Combat Racial Intolerance" (tj. "Nezávislý týdeník pro amerikanizaci a zájmy všech imigrantů i boj s rasovou nesnášenlivostí"), za jehož vydavatele je tu označen New World Club, Inc., New York City a jehož redaktorem byl od roku 1939 až do své smrti v roce 1965 newyorský německo-židovský publicista Manfred George (blíže viz Wikipedia). Mezi členy dozorčí rady nacházíme jména jako Albert Einstein, Lion Feuchtwanger, Bruno Frank, Leopold Jessner, Emil Ludwig a Thomas Mann. Toto číslo týdeníku provází i příloha "Die jüdische Welt". Bylo mi ctí být zasažen vaší "novosvětskou" klubovou důstojností, pánové. Je opravdu tak daleká, tak dávná?

Pohled ze Stingelfelsen

Často jsem se na rozložitém hřbetu Smrčiny šplhával ke skalnímu výhledu zvanému tady Stingelfelsen, k místu, jehož stifterovská atmosféra patří na Šumavě k těm nejopojnějším. I Albrecht Altdorfer by se cítil doma na té kamenné kazatelně mezi vysoko šlehajícími, rozcuchanými, větru napospas vydanými smrky. Dalo se sem k tomu romantickému skalnímu útvaru dojít ze vsi Zadní Zvonková, která kdysi patřila k bezprostřední krajině Stifterově, nyní však leží opuštěna v troskách. Míval jsem tam kdysi domovské právo: byla to tedy - alespoň na řadu let - i moje domovská ves; a oč víc mne odtamtud vzdálily vnější životní okolnosti, oč hloub ta ves propadla zániku jako oběť nelítostných časů, o to rozhodněji trvá dál v tom, co jsem napsal.
Ze Stingelfelsen se za jasného počasí oku otevírá daleký fascinující výhled: zvlněná hornorakouská země, kterou přetíná chvějivý pás Dunaje a - máte-li štěstí - kdesi v dálce ostře řezané obrysy a třpytivé ledovce alpských hřebenů: v podstatě téměř týž zrakový vjem, který popisuje i Stifter, když nás nechá hledět z Křížového vrchu nad Horní Planou kamsi k Norickým Alpám na začátku svého vyprávění o Popsané jedličce. Už blízký a pak stále postupující rozhled ze Stingelfelsen nabízí pokud možno ještě pestřejší, líbeznější a dokonalejší scenerii. Vlevo na jihovýchod míří zrak přes Schöneben (Stifter vždycky hovoří v množném čísle o Krásných Pláních, die Schönebene) na Ulrichsberg, Aigen až ke klášteru Schlägl, jehož opat, převor i bratří poskytli později mé ženě i mně přátelsky vlídné pohostinství; zabloudí-li oko ještě více na východ, zahlédne nad vrcholky stromů hranol hradní zříceniny Vítkův Kámen a vyvolává v mysli nejskvělejší výjevy raných českých dějin, tak výsostně Stifterem zpodobených; na jihovýchodě se dá pak tušit Linec ještě dřív, než by snad bylo možno ho spatřit, ze všeho nejspíš se však lze blaženě oddat poklesům a zdvihům mühlviertelské krajiny, tomu hrbolatému světu lesíků a drobných polí, luk, vsí a venkovských kostelů, v nichž se skrývají gotické oltáře od menších k těm větším až k triumfální nádheře řezbářského díla z Kefermarktu, o němž Stifter zbožně a pokorně pojednal a které kdysi pomohl i zachránit.
Ten výhled z něco kolem jednoho tisíce metrů vysoko položeného zeměpisného bodu, výhled, který nám už bohužel není dopřán, měl v sobě cosi spíš láskyplně důvěrného než monumentálního, cosi ze zázračných rytmů Eichendorffových, které tam doleji na druhé straně dosud doznívají podél toku Dunaje. Stifter se stal v tom zahledění do dálek básníkem a nesl si ho v sobě celým životem. A tak je ten pohled ze Stingelfelsen i se mnou tady v Americe, uprostřed New Yorku. Z vrcholu Empire State Building mohu pozorovat tu metropoli s jejími ostrovy, mosty, říčními toky a přístavy, s jejím neúnavným spěchem, s roklemi jejích mrakodrapů, s jejím nepřetržitým růstem, který v neúnavné expanzi překonává sám sebe. Cítím přitom pod sebou nikoli snad jen toho těžce oddychujícího giganta, ale zároveň i osvobodivou a volně dostupnou dálku celé Ameriky, která mě k sobě přitahuje jako magnet nepatrnou pilinu a předává mně jako jí svou magnetickou sílu. Oknem svého pokoje, kde píšu tato slova, vidím na obzoru čáru atlantického pobřeží a moře mne podle toho, kterou světovou stranu můj pohled zvolí, spojuje s dalekými evropskými či africkými břehy, respektive mne od nich dělí.
V mém životě mi mnoho panoramat vzalo dech samým štěstím: třeba výhled z Monte Pincio na Řím; nebo ten z Lykabettos na Athény; nad vodotrysky od Notre Dame na Paříž; oblažující pohled z výšin nedaleko Kafarnaum na jezero Nazaretské; nebo z útesů tichomořského pobřeží na závratnou nekonečnost vodních spoust, za nimiž se vznášejí ostrovy mimo čas a ještě dál rozléhají se pak prostory Ásie. Stejně opojný však může být pohled od Poseidonova chrámu na Kap Sunion do kobaltových strží homérského přílivu nebo od Cap d'Antibes do nehybné "bleueté immense de la Méditerranée"; žádnou ze všech těch ohromivých vizí, ani tu ze sorrentského mysu přes záliv k Vesuvu, při níž je nesnadné potlačit výkřik radosti - žádnou z nich bych nevyměnil za ten důvěrně známý pohled ne nepodobný milostnému objetí z rozeklaných šumavských skalin, na nichž jsem seděl naposledy roku 1937 v časném podzimu, sám v kosém odpoledním slunci, uprostřed těžké vůně stromů a vřesovišť, v tázavém bzukotu hmyzu a v pohlazeních vzdušných poryvů a hlavně tak blízko nevyslovitelnému smutku rozchodu, který se ptal: bude mi kdy ještě dopřáno to spatřit? A který - už tenkrát - tušivě odpovídal: nikdy víc.
O čtvrtstoletí později - když jsem přijel z Ameriky na návštěvu Rakouska - zavezli mne přátelští hostitelé z Lince a pak také z Pasova do Schöneben a na úbočí Bärnsteinu. Je to tam téměř stejný les jako ten kolem Stingelfelsen, je tam stejná žula a stejný kořenný podrost, stejná svatě střízlivá voda, která chladná a jasná nad pomyšlení zurčí dřevěným potrubím do koryta studny. Z Bärnsteinu se dá spatřit ta rozervaná rodná moje zem - rozervaná, byť zdánlivě dosud vcelku uchovaná ostnatými dráty - lze tam na druhé straně rozeznat Horní Planou, jakkoli oloupenou o srdce Vltavy, a poblíž hroutící se kostel a mizející chalupy vsi Zvonková. Je pravda, že pohled ze Schöneben na krajinu Mühlviertelu byl téměř stejný jako kdysi onen ze Stingelfelsen. Ono "téměř" však znamená, že mezi oběma je rozdíl světů. Je to, jako by se řeklo třeba: "Ta žena je na tebe téměř jako matka" nebo: "Ta báseň je téměř tak krásná jako Hölderlinova". Musíme se teď ovšem u mnohého, co se nám předestírá, spokojit s oním "téměř", ba je pro nás povzbudivou milostí, když se nám ho vůbec dostane. Abychom ho však pochopili a vnitřně přijali, museli jsme předtím pít z mnoha studen, osmahnout pod mnoha slunci a poblednout zas mnohou tuhou zimou.
Povídá se o mně a bylo vyčteno z několika mých prací, že jsem snad měl říci: "Kde jsem já, tam jsou i Čechy." Kdyby tomu tak bylo, pak by to byla dobrá útěcha, a to ne snad pouze zdánlivá, neboť já jsem ten poslední, kdo by chtěl připustit nějakou nezbytnost hmotné skutkové podstaty; a i tady v Americe, které je přičítáno tolik pragmatismu, nejsem v tom zdaleka jediný, nakolik vůbec hlubší význam právě této země spočívá nikoli v jejích pragmaticích, ale právě v jejích idealistech. I kdyby příroda zarostla a přerostla staré hraniční kameny i nové ostnaté dráty u Stingelfelsen, že by to místo nikdo nespatřil a nemohl také už nic spatřit ani odtud z něho; kdyby tam jen lišky dávaly dobrou noc nebo kdyby dokonce - jak mi kdosi pošeptal v Schöneben -snad kolem obcházeli i vlci, řekl bych, že na to mají větší právo než lidé, kdyby tam vůbec nějací lidé zůstali; ať však dveře venkovských chalup vypadnou ze svých veřejí, ať se vydrolí jejich poslední okenní tabule, ať zmizí kostelní zvony a ze staré sklářské osady Josefodol nezbudou než poetické ruiny (nemluvě už ani o Huťském Dvoře), přes něž se požene voda shora ze Smrčiny a které pokryje lopuch a šťavel, smolnička a ostružinové houští, aby je kapradiny posléze vrátily až k původní podobě krajiny bez člověka, on tam přece jednou opět začne od počátku znova. A do té doby zůstane hluboko uvnitř zachován ten starý pohled ze Stingelfelsen do Rakouska, onen sjednocující pohled tkalcovského synka od hornoplánského Křížového vrchu až k alpským hřebenům. Neboť kde je on, tam jsou Čechy a tam je také Rakousko.

P.S. Poprvé otištěno v časopise Linz aktiv, červenec 1965, s. 55n. Celý text přetištěn v Schlägler Schriften 7/1981 (Schlägl in Dichtung und Literatur), s. 206n. Tento český překlad publikován v "rakouském" čísle revue Prostor.

Poslední host

Vřes už kvete podél strání a na okenní římsu občas zlehka klepnou padající mořenově červené plody jeřabin, nahoře při okraji lesa už buky oblékají hnědavý háv. Lidé ze vsi s uměřeným pospěchem sklízejí poslední otavy. Prostými pradávnými pohyby, jak si je po tisíciletí předávala celá pokolení, pokládají naplocho hrábě do rozhozené posečené trávy nebo se obloukem rozmachují širokými podávkami. Tady ještě vládne síla rukou, paží, hrudi. Jednou i sem proniknou stroje a budou ony pradávné pohyby napodobovat. Rolník bude pak už jen obsluhou stroje a snad i namísto něho samého bude moci být nasazen stroj: rolníkem bude potom nazýváno cosi, co v nějaké místnosti má před deskou s mnoha ovládacími prvky pouze stiskat tlačítka. Může se ovšem také stát, že se tato krajina jednou promění opět v prales. Tak nějak to bývá v našich moderních časech. Zatím však stojí rolník v této končině, dosud plné pohybu, dosud plodící vzduch, světlo, stín, vodu, zvěř, všecek růst a proměnu, tíži a vláhu, osobitě samohybné tajemství jednoho každého ze stvoření a všech jeho složek. Není tu ničeho, co by nesloužilo čemusi jinému, ničeho, čemu by cosi jiného nesloužilo.
Z různých stran se proti sobě navzájem podivuhodně shlukují a kupí zástupy oblaků. Nebeskou dálku nedokážou však pokrýt zcela a slunce je v nádherných průnicích znovu a znovu rozráží. Dovoluji si přikládat tomu všemu význam, ačkoli vím, že na světě existují vraždy a zabíjení, potlačování celých národů, mučení lidských bytostí, hlad, válka a její běsnící vřava. Dovoluji si přikládat význam tomu, co vidím. Je to cosi jako můj způsob protestu.
Jsem tu poslední host. Kdo by jen tušil, nakolik poslední host tu jsem. Mé konání je právě teď, na sklonku léta, na sklonku časů, vlastně jen pouhým bytím. Nejsme tu ostatně výhradně proto, abychom pracovali a tvořili, ale také proto, abychom byli. Také? Snad především proto! Být je božské. Jsem ten, kdo je, praví Pán. "Adame, kde jsi?" ptá se. Nikoli: "Adame, co děláš?" Stvořil jej k obrazu svému, říká se o tom.
Ze své místnosti obývám vlastně celý ten prázdný dům. Teď, kdy odtud zmizeli ostatní letní hosté, nabývají věci a prostor nazpět svých práv. Všechno v domě jako by zvýrazňovalo svou jedinečnost a zároveň důstojnost bezděčné harmonie. Žijeme tu pospolu jako občané nějakého mocnářství, které ovšem ctí vlastní ústavu. Existuje samozřejmě i šlechta a ostatní stavy a já sám mám jistou moc, tak říkajíc právo veta. I ony knihy, nábytek, zařízení mohou však o mně rozhodovat, mohou mě dokonce zbavit výsadního postavení. Mnohé věci jsou už opotřebovány používáním, mnoho z nich se jaksi opotřebovává samo sebou, dost mezi nimi bude ale existovat i potom, až já tu už dávno nebudu. Budou mít co do činění s nejrůznějšími lidmi a ti zase s nimi. I stěny, které se zdají být užitečné nejvýš k tomu, aby k nim byl přistaven nábytek, rohy a kouty, kterých si přes den ani nevšimneš a v přítmí pro jejich neurčitost vůbec nepostihneš, získávají teď na sebevědomí až vyzývavém. Ticho se mne dotýká zevně i zevnitř jako milující žena.. Je tu však cosi jako časová soustřednost a já jsem si jí vědom. Bytí samo, v němž sestává, je už tvořivé, to bytí, ty věci, to samo ticho už jsou onou časovou soustředností a jedny jako druhé mají právo být vyslyšeny.
Měl bych zase zajít k těm, co mají včely, nakoupit javorový nebo lipový med. Nepůjdu tam samozřejmě jen kvůli tomu medu. Budou mi vyprávět o tom, jaký byl rok, o jeho proměnách, a když je poprosím, odříkají mi svoje požehnání včelám, jak je pronášejí vždycky při stáčení medu. Otec a děd už je říkávali a kdyby snad vnuci činili jinak, nepřitekl by až k nim ze všech důležitých bylin ten sladký proud a nesvítil by jako zatmívající se zlato.

Leť, včelko, leť,
kvítí jen si hleď!
Modrý, rudý, bílý,
jen sedej co chvíli!

Pomyslel jsem, zda se ta červená, modrá a bílá, o které je tu řeč, nemíní spíš už jako pestrá zdoba medového koláče či medového chlebíčku, jak se mu tady říkalo, než nespočetné barvy všech těch květů, které kvůli němu mají včely navštívit.
Za den vyslovím sotva víc než dva či tři tucty slov. Oslovím mnohdy někoho jen proto, abych se vůbec ujistil, že ještě tělesně trvám a neproměnil jsem se už v obcházející stín. Od odpovědi však, vzato kolem a kolem, nelze mnoho očekávat. Může přece být, že i ti oslovení jsou je stíny a jejich odpověď je nakonec jen jedním z mých sebeklamů. Přesto přese všechno: jak závažným se stává všechno vyslovené! Jak vděčný jsem za každé to slovo, které jsem vypustil z úst, které sešlo z mých rtů. Naslouchám mu a sleduji, jak se vznáší v letu, jak klesá a znovu se zvedá, jak je zachyceno nějakou bytostí či věcí nebo jak se dokonce vrací snad znovu ke mně. Kvůli němu se muselo mnohé a mnohdy udát. Má to svůj význam: jako jeden list na nějakém obrovitém stromu nebo zoubkování na okraji toho listu.
Jsem poslední host tady ve vsi. Selská děvčata, když mne potkají na silnici, ptají se očima: Tys tu pořád ještě? Níž z údolí je slyšet houkání motorového vlaku. Zní jako upomenutí. Ano; jak to vlastně, že tu ještě pořád jsem? Až odejdu, začne teprve ta ves žít svým utajeným životem, svým vlastním životem, o kterém žádný host nemá ani tušení. Nechovají se ta děvčata ke mně tak právě proto, že svým pobytem opravdovému životu téhle vsi nepatřičně bráním?
Lidé odcházejí do cizích zemí. Živí je tam stesk, sílí jen vzpomínka. Mnozí zas v klíně domova sní po celý svůj život o cizích zemích a teprve na pozadí podobných snů dokážou lépe pochopit svou všední přítomnost. To, co se nabízí jako dostupné jejich smyslům, vidí jakoby na okraji svého snu a ti nejlepší z nich tak cítí stesk po domově prostřed domova, který je obklopuje. Sílí je a živí je ten stesk. Vezmou do dlaně polní hroudu a vydechnou: "Země! Otčina!" V čase nouze mají naději, že ta sotva slyšitelná slova někdo přece jen zachytí nebo snad alespoň kdosi ve spánku zahrne jejich ozvěnu do výrazu své spící tváře. Může se pak udát leccos, nad čím by měli stanout v úžasu učenci, státníci i statistikové, kdyby právě jejich povolání nesestávala v tom, jakéhokoli úžasu se zdržet. A přitom právě úžas, jak tvrdil jeden z mudrců, stojí na samém počátku všeho našeho myšlení i vědění.
Zítra zajdu k včelařovým. Dneska mám cestu do Sonnwaldu. Je to ves na hranici, pouhých pár stavení, která potok dělí mezi dvě země. Tabák a káva jsou k mání dnes tu, zítra zase tam. Přijdu v čas dojení a úkosem nahlédnu do stáje. Hospodářova dcera drží dojačku mezi koleny, konec kravského ocasu pro jistotu svírá podkolením a pod silným tlakem jejích prstů tryská bílý proud mléka hlučně do plechové konve. Tomu říkám opravdová ženská ruční práce! Pak si odnesu stůl a židli na palouk u lesa, aby se večerní slunce mohlo svou září opřít do sklenky s vínem a zlato tekuté se tak mohlo smísit s planoucím zlatem červánků. S posledním světlem dne, které zaniká za vrcholky stromů, si tu pak mohu vypít i svůj poslední doušek vína. Může do mne lehce vplynout, dozrát v držení mého těla, v tom, jak se později zvednu k odchodu, v mých krocích cestou zpátky. Budu si pobrukovat píseň, kterou jsem si vymyslil pro tento večer. Jednu jedinou píseň právě pro ten jediný večer.

Lopotu po všech mravných řečech,
šatlavu, soudní přivaděče,
tento přikrčený svět
za pány si přeje mět.
Hledejte si slouhu jinde!
Chci spát a vám dávám kvinde.

Moje zahrada - "moje" jí tu neříkám, jako že by mi snad patřila, ale jen proto, abych ji tak odlišil od jiných - se svažuje z malého návrší při silnici. Jednou svou stranou hraničí se starým majestátným lesem, o její druhou stranu se opírá louka, na níž několik šedých hranatých balvanů spolu vede odloučený život. Duhový potok zurčí dychtivě luční zelení, za níž se opět černá les svými smrky, místy jen promísenými bučinou. Na kraji lesa trpí hlouček osik údělem věčných vyvrženců. Z čelné strany zahrady mohu přehlédnout najednou mírné zákruty silničky a pár bílých stavení na začátku vsi. Čtvrtou stranou pak zahrada navazuje na sousední dvorec se střechami krytými dosud šindelem, z nichž ta jedna má dokonce na střeše nízkou zvoničku. Nosím si odtud ze dvora několikrát za den vodu, která vyvěrá na světlo dne kdesi vysoko v lese mezi žulovými balvany a bez ustání teď ledově chladná plyne dole dřevěným potrubím do kamenné jímky.
Květy té zahrady, jak postupně od časného jara až do pozdní jeseně kvetou v proměnách roku od posledního k prvnímu sněhu, tu nikdo nejen neusiloval srovnat do záhonů, nýbrž rostou a šíří se doslova jak se jim zamane. Mnohé z nich jsou ostatně dětmi polí a luk a daly by se najít široko daleko kolem ve volné přírodě, jsou tady v zahradě jakoby jen na návštěvě nebo si v ní osvojily a ovládly určitá místa. Mezi nimi jsou ovšem vysazeny zahradní květiny vyššího a nápadnějšího vzrůstu, které však také nepotřebují nijak dalekosáhlou péči, poněvadž tady v těch lesních kopcích je dešťů do sytosti. Zemina je tu černočerná a vydatná, silné slunce zplna dotahuje nejen každý barevný tón, ale i něžné polotóny druhových variací, jaké dole v kraji sotva uvidíte. Jinak hluboce modré chrpy jsou tu vystupňovány až do barvy purpuru, místy je ale vidět i jemně růžová nebo prostě bílá. Kopretiny tu dosahují až čtyřnásobné velikosti, než mají obvykle. Podél vodních stružek rozkládá řeřicha své vlhkostí pokryté listy. Na jiném místě září masitě rudohnědou barvou a zlatými odlesky z tolika nastřádaného slunečního svitu kakost luční, zvaný čapí nůsek. Měsíčky a hledíky se pyšní přímo vzdorně svými barvami i tvary, zatímco mnohé z rostlin setrvávají v nehybném, sošně mlčelivém snění.
Podél zahradní pěšiny se odměřeně pohybuje procesí velkokvětých růžových slézů, na nichž se motýli, včely i čmeláci zaujatě věnují svému řemeslu. Tam, kde se na okrajových místech zabydlila tráva, rozmohla se i chudá čeleď: jitrocel zvedá své jemně vonící paličky, pampelišky rozstřikují košatými štětci žluté svítící skvrny nebo čekají, sotva odkvetly, na sebemenší náraz větru, aby rozvál kulaté chomáče bílého chmýří sty a sty půvabných padáčků; pastuší tobolka nebo ptačinec se dají ještě každému poznat, ale kolem dokola nich se už prostírá jen anonymní masová mnohotvárnost všelikého rostlinstva, davová přesila přehlížených a nepovšimnutých druhů, které se uplatní pouze jako součást celku. Ptáci se ovšem i tady vyznají dokonale ve všech jednotlivostech, rovněž tak i slepýš se svým zlatohnědým hadím trupem. Teprve podíváme-li se ale i my sami konečně opravdu zblízka na bezprostředně přirozený svět u našich nohou, zjistíme pestrou mnohočetnost obydlí a útočišť všeho toho pozemského bohatství hmyzí říše.
Část zahradní plochy patří zelenině, koření a bylinám, včetně ovšem cibule, česneku a okoličnatého kopru. Pár řádků brambor a hlávkového zelí chce asi zajistit sytost skromnému venkovskému obědu, za stejným účelem se pnou po tyčkách i úponky fazolí, ačkoli spirálovitost jejich růstu jako by směřovala jen k vzletu, lehkosti a eleganci. Tato partie zahrady je ostatně nenásilně členěna rybízovými a angreštovými keři. Z mála stromů chci tu v horní části zmínit tři košaté jabloně nízkých korun, trochu doleji pak dvě oskeruše s obvykle hojnou úrodou jeřabin. Víc stromů tu ani není třeba, poněvadž zahrada bezprostředně souvisí, jak už řečeno, s rozlehlými lesy. Jehličnany, mechy, houby, lesní půda z nich voní až sem.
Na mém místě v zahradě mi slouží zeleně natřený kulatý stůl a pár vyplétaných židlí z vrbového proutí; mohu odtud pozorovat, co se děje na silnici. Lidé ze vsi, jak jdou kolem, pozdraví a příležitostně přidají pár slov, jak se to má s počasím, jak jdou žně, že po posledním lijáku zase rostou křemenáče nebo že se syn k večeru vrátil od vody s několika pstruhy. Čas od času se po cestě kolébá s rachotem vůz naložený senem nebo vidím muže, jak před sebou žene telátko, pak listonoše na kole, vesnického četníka, který se snaží prohodit něco přátelsky znějícího, nebo pár výletníků, co se ohlížejí po zahradě a jejich hovor dozní potom tam za těmi několika mohutnými lipami. To všechno jsou nositelé věčných pořádků a hodnot. Přejdou kolem, pozdraví a připomenou se slovem. Já pak nehnu se, kolem krouží čas, jak to alespoň stojí v Goethově Faustovi.
Ne že bych se těšil jen ze slunce. I déšť má něco do sebe, když rozestře nad lesy jemné předivo nespočetných krůpějí a potáhne traviny, listy a květy třpytným a lesknoucím se nátěrem. I sluchu se pak krajina jakoby zvukově ujednocuje. Voda, vzduch a země se symfonicky ladí, spojují k až demonstrativní souhře vůči svým vulkanickým podložím. Rolníci se často dovolávají a přidržují Neptuna a když se časně ráno nad Českou Maňavou uprostřed toho nejnádhernějšího letního nebe objeví drobounký mráček, vědí lidé pod Zvonkovou, že bude v poledne pršet jako z konve a že si musejí pospíšit, aby dostali seno pod střechu. Když se pak po dešti v oblouku duhy dokáže udobřit oheň s vodou v tom tak pomíjivém a vlastně nesrozumitelném znamení pokoje a míru, které je ostatně vidět jen z určitého úhlu pohledu a nelze ho jako nehmotný div ničím uchopit a podržet, venkovské ženy se pokusí udělat z té nádhery přece jen něco k užitku. Duha má prý v sobě totiž tajemnou sílu a tam, kde se dotýká země, dají se najít poklady. Proč? Inu, v místech, kde se voda, oheň, vzduch i země spojí navzájem, musejí přece vydat něco významného.
Vlastně teď musím, abych učinil zahradě plně zadost, popsat i ves s jejími lidmi, les s veškerou rozmanitostí jeho půdních druhů, kamenů, dřevin, mechů a vodních toků, se všemi těmi nespočetnými nepatrnými i velkými osudy jeho vegetace a zvěře, při čemž tu ono velké nemá vůči onomu nepatrnému nemá stát v nijakém protikladu, nýbrž jedno i druhé má být chápáno jen jako jeden z možných způsobů naší schopnosti vnímat. Samozřejmě by si žádalo dalekosáhlého studia, co všechno je nezbytné vědět i o tom nejmenším i o tom největším zároveň. Bůh to má snadné. Úkol toho, kdo má podat zprávu, je však nekonečný. A musil bych ostatně, spravedlivě vzato, začít sám u sebe - jak to, že jsem přišel právě sem a co mne k tomu vlastně vedlo, že to všechno pozoruji a cítím k tomu lásku.. Ano, přesně tak: pozoruji a cítím lásku. Jsem však vůbec hoden takového úkolu? Když cokoli popisujete, roste a mění se život během vašeho úsilí natolik, že ani ten nejhbitější z jezdců by ho nestihl dohonit, nebo řečeno jazykem naší doby, nestihla by ho ani dálková střela ať už ze Západu či z Východu - vždycky je totiž vůči tomu, kdo chce o něm podat zprávu, o píď napřed, o onu píď, na které zrovna sejde. To ona znamená život, a kdo ji dostihne, přivozuje jeho zánik.
Možná se mnozí zeptají: "Co se vlastně v té zahradě má přihodit? Ustavičně čekáme, že nám povíš něco napínavého, vzrušujícího, tajuplného, nějakou událost, nějakou příhodu přinejmenším.. Ty ale nevyprávíš nic podobného a zřejmě ani co vyprávět není. Takových zahrad je přece na tisíce."
Na tisíce? Máte malou fantazii: je jich na statisíce. Na miliony. Vím, že byste rádi slyšeli o oněch třech válkách, které se kvůli té zahradě sběhly, o manželských tragediích a podivuhodných příbězích kolem ní, třeba i z okolních lesů. Přísně vzato bych v tom případě musil začít opět zahradou, položenou na šikmém svahu návrší nad silnicí. Pokud bych to nebral tak přísně doslova, ztratil by celek na jakékoli hodnotě.
Silnice stoupá mírně vzhůru mezi pastvinami a ovesnými poli. Od jedné z jejích zatáček vede pěšina k úzkému, příčně k ní položenému údolí. Ta vyšlapaná stezka sleduje svah v jeho poloviční výši a ztrácí se pak očím v husté smrčině. Spatřeno mezi kmeny stromů, jeví se údolí hlubší, než by se snad mohlo zdát jinak. Stezka však zná odpověď, spadá se vší rozhodností níž a níž a dosahuje dna úvalu právě nedaleko starého mlýna.
Prudký a překotný psí štěkot zarazí tu lidský krok. Stezka sice vede mlýnským dvorem a prastarým zvykovým právem je považována za veřejnou cestu, ale přesto štěkot neustane, dokud mlynářský pomocník nasupené a na řetězu ostatně držené zvíře nenapomene ke klidu. To pak zůstane zticha a sleduje chodce jen nevlídným pohledem. Nahoře u stodoly opustíte dvůr mřížovou brankou a stezka vás pak vede podél věru zaměstnaného mlýnského potoka, aby ho po nějaké chvíli překročila. K tomu pomáhá kláda, které je ovšem třeba si všimnout, poněvadž je mezi vrbovými větvemi a výhonky sotva viditelná. Na druhém břehu stezka zarůstá bujným porostem mokrých lučin a ztrácí se v sítinách. Údolí se tu zato otevírá do větší šíře, jakoby spolu i nabralo na dechu, do stran ustupující svahy dají lesu vztyčit se v plné jeho výši, činí ho jakoby hustším, temnějším, téměř neproniknutelným, zatímco luka se melodicky rozvinou a - i když už zčásti posečena - znova se otevřou světlu a dají zaznít své pestré rozmanitosti. To jsou palouky a nivy, sladká sametová ústa země, něžně trnoucí, lehce a chvějivě orosená, s tichem o mnoha škálách. Při zastavení u vody lze v proudu, v jeho mihotavém třpytu, zahlédnout tu a tam zdánlivě nehybná či naopak prudce střelhbitá pstruží těla. Z jejich stříbřité štíhlosti pableskují modré tečky vzhůru k pohádkově zeleným a jak sirény vábícím křídlům vážek, k pruhům a barevným pečetím křídel motýlů, kteří manévrují nad vodou těžce klikatým letem. O něco dál svádí chatrný splav potok do uměle vyhloubeného mlýnského náhonu, kde má právě plno práce s obživou hejno kachen. Potom se za umně stesaným můstkem vynoří druhý mlýn, ohlašující se ostatně už drahný čas z dálky pravidelným klapotem a šumotem svého mlýnského kola.. Vy zděné stěny se vstupním obloukem beze vrat, kdysi pro mne tak nedohledně vysokým, nebudu se teď muset shýbnout, když vcházím? Předtím bych měl však pozdravit o váš bok opřené vysloužilé mlýnské kameny a - už je to tak - i zrezivělé brány pokryté místy i drolící se omítkou. Zatímco si hraješ s dětmi ze mlýna, pokukuješ po obrovském dřevěném mlýnském kole, z jehož lopatek opadá s crkotem v nevyčerpatelném přílivu modrozelená voda. V těchto zákoutích a skrýších byly vykonány mnohé hrdinské činy, vybojován mnohý slavný boj, spřádány plány vpravdě světového dosahu. Ó pláně ilionské, ó bitvo u Gaugamely a Arbely!
Teď ale dál do dvora a rovnou vlevo k výminku. Prázdná a tichá je letní komůrka dětství. Vrzavý ohlas vyšlapaných schodů je naštěstí stále stejný. Šestý stupeň zdola zapíská diškantem, sedmý bručí vyčítavým basem: Jdeš pozdě! Tytéž tóny i po třiceti letech, totéž ustrojení ducha! Dáváme vám doufat! Vedle dveří k výminku jsou to ty k mléčnému sklepu, kde o několik schodů dole stojí široké hnědé ušaté hrnce s nasbíranou smetanou a dvě máselnice se svítivými měděnými obručemi po obvodu, matky v naději, kolem sebe ani místečko, tím méně jaký čas.
Proti mlýnskému stavení pulsuje a chvěje se v nevyčerpatelném vnitřním pohybu mlýnice od nejnižších pater složení až po samu střechu. Chlapec tam znal každý kout. Je tu i teď všude bílo, všechno pokryto jemným moučným popraškem. Na udusané zemi se rozprostírá světnice, obytný a jídelní prostor, samo bytí, život, osud. Obrovitý dubový stůl vyplňuje téměř celou její polovinu. Množství příčných a křížících se zářezů a rýh tvoří kresebnou změť nerozluštitelných run na jeho prastaré dřevěné desce jako nesčetné letokruhy v průřezu kmenem. Jako kdysi leží na něm chlebová ošatka zvíci kola od vozu a vedle ní nůž. Pec jak bába široká klímá ustaraně v rohu a nad ní na tyčích visí, co je mokrého k usušení. Podél zdi se táhne lavice. V jednom z okenních výklenků, ve stejném jako tenkrát, leží venkovský kalendář. Pohleď jen na staré pranostiky, seznam výročních trhů ve venkovských obcích, začti se do vyprávění z lidového života, o tom, jak se chudák stal boháčem a jak zas boháč zchudl, přezkoumej přehled měr a vah a osvoj si, co je nezbytné k vědění i co jen milo číst, co pohání hvězdy, zvěrokruh a měsíce v řadě, kdy kterou zeleninu nejlépe vysazovat, užitečné rady o lesu a lovu, o rybách a zvěřině, lékařského rádce pro dům i stáji.
Je ticho a nikoho nevidět. Kde se právě vyskytuje mlynářský pomocník, ostatně ani tenkrát nikdo nikdy nevěděl, a domácí lidé jsou na poli. Tak ses obvykle vrátil nejspíš zpátky do předsíně a nahoru po schodech, kde zely dokořán dveře do komůrky na spaní. Na posteli se tyčily jak hora vysoko nastlané duchny. Postůj před skleníkem, v němž se opatrují památeční hrnky a sklenky, obrázky svatých s ozdobně prolamovanými a vytlačovanými papírovými okraji, pamětní list na první svaté přijímání, babiččin růženec, svatební závoj i umělá myrtová snítka s bílou stužkou. Pohleď na stěnu, odkud trvale shlížejí tváře rodičovského páru, z místa nad postelí se usmívá Madona s dítětem a jinde svatební společnost na staré fotografii v černém vyřezávaném rámu s ornamentem břečťanových ratolestí. Nejsvětější poklady! Z ohňů a povodní bývaly vynášeny i s nasazením života, zbaveni domova a jmění si je vyhnanci nesli s sebou v uzlíčku světem jako to jediné, co zbylo.
Zpátky do dvora. Chundelatý pes zpočátku jen zlehka kňučíval, ale ani teď se už nerozeštěká. Zřejmě je tohle už třetí nebo čtvrtý následovník druhů mých dětských her, od nichž zdá se převzal prastarou moudrost, podle níž cizí příchozí v létě alespoň jaksi přísluší ke dvoru. I ty slepice jsou snad stejné odrůdy jako kdysi. Otec jim nevímproč říkával brahmaputry, mlynář jim sypal oves a přezdíval kdákalky a mlynářka jim neřekla než puťky. Hnojiště je hnojiště, všem mocnostem světa navzdory. Dveřmi stájí je slyšet důvěrně známé řinčení řetězů, podupávání a vlídné mručení dobytka. Kvičení selat a dotčené chrochtání prasat dýmá ostrým pachem z kotců. Malý jabloňový sad za stodolou by se dal přeměřit dvanáctkrát dvanácti chlapeckými kotrmelci. Za vlahých letních večerů tam sedával mlynář se všemi ze dvora a lovil noky ze společné mísy mléčné polévky. Mísa byla obrovitá jako díže na zadělávání těsta a měla do sebe cosi posvátného.
Stojím a přemýšlím. Nikdo nepřichází. Proč také? Za takových odpolední se sotva kdo ukázal. Vydám se tedy dál do knížecí obory. Žádný kníže tu už ovšem není. Po příčlích nízkého dvojitého žebříku překročím ohradu obory a narazím znovu na starou stezku, údolím dál kolem hřmotící pily plné čerstvě vonících prken k lesní pasece, kde se většinou pásávalo malé stádo daňků. Zmizeli snad s Jeho Jasností. Odtud pěšina stoupá. Musíš se po ní šplhat vzhůru, les tě přijme mezi mohutné, splývavé a omšelé větve svých smrků, dosahající až k zemi a dotýkající se teď i mne na mé pouti houštinami kapradin, mařinek a smolniček. V polovině svahu - kdysi se zdála nadmíru velká, dnes se jeví spíš drobnější (nebo to snad byla skutečně její někdejší výška?) - stojí otevřená dřevěná kaple s tichým oltářním obrazem Madony nad zázračnou studánkou, jejíž voda hojí oční neduhy a jiné zlé nemoci. Kolem jsou záslibné dary těch nebožáků. Mnoho starých i nových lístků s prosbami i díky. Pros za nás, Milostiplná. Hvězdo mořská. Blahoslavená. Moře hvězd. Víro, ty nejvyšší z básní!
Nemusil jsem už stoupat dlouho, abych došel k pěti stavením, magické vsi bez vlastních obyvatel, sestávající jen z kostela a fary, školy, myslivny a hostince, všechno to ožívající vlastně jen o nedělích návštěvníky bohoslužeb a přes týden škola přespolní drobotinou z okolních vsí, abych nezapomněl i osamělého mlýna, všechno to tvořící přitom sám střed knížecích lesů kolem. Na otevřené verandě hostince stojí v loubí stoly a lavice jako kdysi tenkrát. Ani kuželna nedoznala změny. Zvedám jednu z rýhovaných dřevěných koulí a zkouším ji potěžkat. Nestojí tu však žádné kuželky. Obě hrušně před školou jsou snad dvakrát tak velké než dřív.
Sázel je můj dědeček. Můj otec se tu narodil.
V kostele nad oltářem trůní mezi kulovitými mraky Soudce světa.. Jeho ruka hrozí i žehná a lidé ze vsí a ze mlýna si už z toho vyberou, co jim třeba.. Mnohé z hrobů na božím poli jsou už propadlé, zarostlé svlačcem a modrými zvonky. Mlčící les vzhlíží v očekávání ke kostelu. Nějaký muž, kterého jsem neviděl přicházet, schází teď stezkou dolů. Slyším ho ještě, jak si píská, než zmizí mezi kmeny stromů.
Zvonek na střeše panského domu se ozývá už drahnou chvíli jednotlivými údery. To že pochovávají starého Wegscheidera. Ve shodě s pomalým tempem zvonkových úderů se po silnici blíží pohřební průvod. Včera jsem přihlížel, jak hrobník hloubí jámu. "Od března nikdo neumřel", řekl mi. "Kdybych z toho měl žít, musel bych se dát sám zahrabat." Naštěstí je svým hlavním povoláním krejčí. Navenek ostatně vyhlíží on sám doslova jako ztělesněná smrt.
Vepředu kráčejí dobrovolní hasiči s panem Hochholdingerem v čele, který nese smuteční praporec s flórovou rouškou. Je třeba doufat, že právě teď někde nevypukne požár. V sevřené formaci následuje družstevní spolek, taktéž s praporcem, na kterém je hedvábím vyšitá Matka Boží v barvě modré, červené a zlaté, sladce se usmívající. Proč se musí vlastně družstvo navenek ještě označovat jako spolek, není zrovna lehké objasnit. V každém případě dodává Madona střízlivému účelu družstva duchovní posvěcení, asi jako když se nad drogerií vznáší anděl s rozpjatýma křídloma a nese stuhu s nápisem "Materialista". Za trudnomyslnou herkou následuje otevřený žebřiňák s rakví, uloženou v záplavě jiřin, kapradí a jedlové chvoje. Uvnitř zavřený leží teď starý Wegscheider. Tep srdce a dech, hlad a žízeň, spánek a objetí, zrození a umírání: osm věcí tohoto lidského života je tam, osvobozeno ode všeho tajemství. Vzadu kráčejí truchlící, pokud možno v černém, pak ti méně truchlící v různobarevnějším, ovšemže stále ještě nedělním odění a pak už jen ti, kdo si takový pěkný pohřeb nemohou přece nechat ujít.
Všeobecně vzato jsou tu lidé spíše staří. Nikde jinde se jako právě ve vsi neprojevuje paralelní časová souběžnost generací, těch, kteří byli před takovými třiceti až sedmdesáti lety mladí, těch, kdo tu jako děti pobíhali ještě před deseti až dvaceti lety a konečně těch dnešních mladých a nedávno narozených. Časová období jako by se ukládala jedno na druhé na způsob staromistrovské fugy a nikdy sama na sobě nepřestávají a nekončí. Staré paní Schaubschlägerové je už šestadevadesát. "Jak se vede?" "Inu, inu," říká neurčitě. "Ale nechybí vám nic zvláštního?" "Zvláštního? To ne. Všecičko mě bolí." Tolik dětí porodila a pět z nich už i pochovala. Teprve před rokem svého nejstaršího syna. Bylo mu nakonec pětasedmdesát let. "Jsem já to matka nešťastná," zanaříká si a já přesně nevím, zda žaluje na předčasný z jejího hlediska skon synův či na všemu odolávající trvání svého vlastního života. Dřív, ujišťuje sama sebe, když byla ještě mladé děvče, před sedmdesáti, ne, před osmdesáti, skoro vlastně devadesáti lety, bylo všechno onačejší, ba všecičko, časy i lidé. Vždycky to tak staří říkávali a od samého prvopočátku šel jak vidět svět pořád jen k horšímu. Sedím tu tak u svého zahradního stolu a hledím za pohřebním průvodem. Je mi, jako bych cítil své vlastní bytí. Snad truchlí a pláčou ti lidé už nade mnou a snad mne dokonce už dávno pochovali, zatímco já se stále ještě domnívám být s nimi, hovořit s nimi, přemýšlet o nich. Vždyť jen ten, kdo nepodléhá nijaké změně, může si být jistý, že je tím, kým je.
Ti z města ve vřavě a zmatku, který je obklopuje, snad ani nepomyslí na svou podřízenost smrti a jejich celý život je založen na tom, že ji prostě přehlížejí. Snad je to vůbec jeden z hlavních znaků dnešních měst vůbec. Hřbitovy a krematoria jsou někde daleko mimo ně. Beze zvláštního důvodu se tam nechodí. Když někdo umře, je během jedné nebo nejvýš dvou hodin diskrétně kamsi odnesen a zmizí nehlučně z dohledu. Jinak na vsi. Denně tu chodíte kolem božího pole, přes nízkou zeď je vidět kříže a náhrobní kameny, jména zemřelých na nich dávají o sobě vědět. Každá nedělní cesta do kostela vede hřbitovem. Mrtví jsou stále přítomni. Nahlížejí do oken při vesnické tancovačce. Křty dětí se konají uprostřed velkého shromáždění těch, kdo už zesnuli, a dům Páně trůní svatě nad nimi všemi. Krajina se prostírá kolem nich v celé své proměnlivosti a střídání časů, aby tak vydala svědectví, že život je udržován zákonem odchodu a že ničemu není konce. Domácí zvířata jsou stále nablízku, rostou a stárnou každé na svůj způsob, hynou nebo jsou usmrcována právě člověkem. Smrt stejně jako život přichází z vnějšku i zevnitř jako válka nebo nemoc, zemětřesení či nouze o vodu nebo co jiného ještě může nastat. Z vnějšku a zevnitř, jak podivně to zní.
Vídám bělovlasého faráře ze svého strážního stanoviště, jak si to míří strání se síťkou na motýly a botanickou brašnou a jindy ho zas vídám s kostelníkem - je to ten samý, co je tu i hrobníkem a krejčím - jít k nemocnému, aby mu udělil poslední pomazání. Kdoví, kolik tajemných povolání ten hrobník a kostelník a krejčík ještě má. Kdo se vůbec vyzná v tajemných povoláních lidí, kdo dokáže říci, které z nich by mělo být tím hlavním? Smrt je pevně zabudována v lidských návycích a mravech, ve svatém řádu a rovnováze bytí. Nedělně ustrojen leží mrtvý ve světnici, krucifix v sepjatých rukou. Obrázky svatých jsou po nich rozloženy, v hlavách zesnulého planou svíce. Svěcená voda čeká ve sklenici, vedle trs brusinčí, kterým jí smuteční hosté na odchodu pokropí tvář nebožtíkovu. Na tom prkně však, na němž je rakev vystavena, namaluje později hrubá a drsná ruka, v takových věcech ovšem školená, světce s lilií a nápisem: "Na tomto prkně spočíval Alois Wegscheider. Bůh mu dopřej pokoje a míru." Ta ruka ostatně patří právě hrobníkovi a krejčímu a kostelníkovi v jedné osobě. To on také to prkno tam, kde se vjíždí do vsi, zatluče vedle početných jiných umrlčích prken do země na znamení, že smrt nelze oddělit od života a že ji musíš spatřit předtím, než vstoupíš do života té osady.
Po poslední modlitbě nad hrobem si vdova počíná, jako by chtěla snad skočit za rakví do hrobové jámy. V každém případě je obvyklé se tak chovat a už rychle přiskočí k tomu připravení silní muži, aby slabé ženě zabránili v jejím okázale zřejmém záměru. Je to moudře zavedeno, neboť je možné, že by nějaká vdova skutečně do hrobu chtěla, takže se zdá nejlepší učinit to takříkajíc součástí ceremonielu, podobně jako monotonní zpěvy a steny plaček, této smysluplné instituce, která snímá z mlčenlivého smutku to, k čemu ho už žádnou silou nelze přimět, nebo dokáže zakrýt ten drobný nedostatek smutku už kvůli obci a pozůstalým.A když už je někdo konečně pochován, pak je žádoucí jeho osobu a život ještě trochu probrat u hospodského stolu a v tajnosti ženských komůrek; každý a každá si něco přidá, poněvadž přece nejde jen o smrt nějakého jednotlivého člověka, ale o společnou záležitost všech.
Žebřiňák se teď vrací zpátky po lesní cestě. Několik dětí stojí nahoře na voze a radují se z jeho kodrcavé jízdy. Myslím na tu malou temnotu za dětským čelem, na tu skrytou tmu za opálem lidské tváře, na noc v kameni, na tu střepinu noci ve vlaštovčí hrudi.

Das Elefantenblatt (1962)

Stifterova lidskost

Adalbert Stifter si vždy uchoval trvalé sepětí s domovem, jímž mu byly rodné Čechy. Především Hornoplánsko a šumavská krajina vůbec, zejména pak okolí Třístoličníku, byly cílem jeho opětovných návštěv a ozdravných pobytů z Lince, kde později trvale bydlil. Pozdní léta života ho zavedla do karlovarských lázní a odtud roku 1865 také do Prahy. Čechy, nejenom Šumava, zůstaly kouzelně magickou zemí jeho vzpomínek z dětství, a to netoliko sama krajina, jejíž věrný i bájně vysněný odraz zrcadlí jeho prozaické dílo, nýbrž také lidé, Němci stejně jako Češi, a jejich příběhy zaměstnávaly jeho mysl po celý život. Cítil se vždy být synem té země a svou láskou k Čechám zaplnil především hlavní své epické dílo, román Vítek, jemuž předeslal toto vroucí věnování: "Svým zemským krajanům, zvláště pak starému ctihodnému městu Praze, připisuje tento pokus o zbásnění příběhu z dějin své domoviny autor." Stejně jako se českými dějinami zabýval intenzivně Goethe, studoval také Stifter důkladně minulost své rodné země, zvláště pak národa Čechů, a byl, jak o tom svědčí jeho nakladatel Heckenast, "stržen jednotlivými epizodami, které působí jako tragické drama. Tak přinesl jednou svazek Palackého českých dějin, aby mohl předčítat nějaký úryvek, týkající se oligarchické zvůle v Čechách. Byl to opravdu mohutný obraz, srovnatelný s oním zpěvem Odysseje, v níž Odysseus poráží nápadníky." Témuž Heckenastovi píše Stifter během přípravných prací k Vítkovi: "Jen to, že Němci tak málo studují dějiny Čech, může být příčinou opomíjení těchto obrovitých věcí, majících ráz příběhů o Nibelunzích..." Nemohlo být náhodou, když velkovévoda sasko-výmarský Carl Alexander propůjčil spisovateli právě za jeho Vítka rytířský kříž řádu Bílého sokola. Goethův hluboký zájem o české dějiny nebyl ve Výmaru zapomenut. Stifter hrdě zdůrazňuje (v dopise Josefu Türckovi dne 3. listopadu 1867), že to byl tento řád, "který znovuobnovil Carl August, přítel Goethův, a k němuž připojil Goethe heslo: 'Buď na stráži!' To vyznamenání mne opravdu těší." Jako jel v Goethových stopách do Karlových Varů a rozrušen tam spatřoval budovy a místa, jež se mu zdály posvěceny Goethovým jménem, tak byl v Praze, kterou směl poznat až na samém sklonku života, dojat památníky českých dějin, zejména oněmi z dob knížete Vladislava.
Stifterovo niterné sepětí s Čechami a s dějinami Čechů, hluboké porozumění, s nímž osvětloval právě tento největší autor mezi Němci z Čech vůbec celou českou problematiku, mají zřejmý vztah k jeho goethovství a k herderovským ideám, které ho plodně ovlivnily. Právě tímto svým postojem se stal Stifter pro Němce z Čech zjevem příkladným. Byl si jistě vědom spojnic, které odtud vedly dál a měly závažný vliv na celkový průběh německých duchovních dějin. Zůstal mu však cizí jakýkoli vágní pojem zevšeobecňujícího a bezohledného nacionálního němectví, cítil se být obyvatelem Čech a teprve v dalším ohledu Němcem rakouského životního okruhu, v němž jako třeba Franzi Grillparzer či Nestroy nebo Raimund ztělesnil osobitý a charakterově odlišný typ. Stifterovo němectví nedokázalo v něm nijak zahladit ani jeho původ z Čech, ani hluboce rakouský rys jeho povahy. Vůči Německu si zachovával kritický odstup, odstup, který dovoloval i jasný a nepokrytě střízlivý pohled zvnějšku: "Německo", tak píše Stifter spisovatelce Marii von Hrusoczi, "země, jíž náleží má láska i má pýcha, mne zároveň hluboce skličuje a rmoutí. Nemělo by v něm být jediného hlasu, který by se s rozhořčením nevyslovil proti lži a bezpráví, jediné paže, která by se proti něčemu podobnému nezvedla." Kárá-li Stifter těmito slovy pruské chování vůči Rakousku v roce 1859, nečiní tak proto, že by mu šlo o nějaké záležitosti politiky, problémy států či národů, ale poněvadž v duchu Herderova světoobčanství nade všechno ostatní stavěl obecně lidský mravní zákon. Právo a mravnost jsou mu na světě tím nejvyšším. A ti, kdo vedou německý národ, "tak jako mají nejvyšší moc, měli by být i těmi nejvyššími v hájení práva a mravnosti. Pokud by tomu tak bylo u všech národů světa, pak by nezvratně nadešel čas, kdy by byla válka nemožnou a člověk by si směl přívlastek rozumný přidat bez uzardění." Jakkoli udávaly základní tóninu Stifterova myšlení katolické dojmy jeho šumavského dětství, výchova v klášteře Kremsmünster a vůbec katolicismus Metternichova Rakouska, jeho rozhodující směr určil posléze vliv Herderův a Goethův, klasický ideál vzdělání, výchovy a činné lidskosti. Stifterova zbožnost, vycházející z přirozeného citu a z úžasu nad věčně stálým zázrakem krajiny kolem, stála stranou každé omezené bigotnosti. Mravní zákon, který stanoví - stačí číst úvod k "Pestrým kamenům" - zvedá se nad křesťansko-katolický základ k myšlenkové naučné soustavě obecné, nadkofensionelní a nadnárodní lidskosti. V tomto smyslu je Adalbert Stifter ze všech německých spisovatelů v Čechách i v Rakousku tím nejopravdovějším "Evropanem". Mnoho cenného se o tom lze dočíst v krásné Stifterově biografii, kterou vydal Urban Roedl u Rowohlta v Berlíně.
Je příznačné, že ani romantický katolicismus spisovatele Stiftera, ani nazarénství nějakého Overbecka, Cornelia, Führicha či Schnorra nedokázaly ovlivnit Stiftera malíře. Spisovatele vyznačuje trvalá blízkost Goethovi, malíře překonání romantismu téměř realistickým zpodobením skutečnosti, které sice nepostrádá démonii, v žádném případě ji však nepřetváří v ilustrace ke sbírce nábožných kázání. Waldmüller, Fischbach, Dannhauser - tedy vídeňští realisté - byli mu v malířství mentory. Cenil si Piepenhagena, měl doma jeho práce a navštívil ho v Praze. Jako prozaik překonal stylistické vlivy Jean Paula a Tiecka a zbavil se romanticko-biedermeierovských kudrlinek. Stifterovy filozofické úvahy krouží vždy kolem počátku a konce bytí, kolem prvních a posledních věcí. Když Stifter celým svým dílem obhajuje prvenství mravního principu před estetickým, když se přimlouvá ve prospěch obecné tolerance, když si žádá rovnoprávnosti malých národů (např. Čechů), když označuje vojenské kanony za pouze "dočasný statek", který je k něčemu jen do té chvíle, "kdy celé lidstvo dostane rozum", a když v penězích "vidí démona, který se ze symbolu věcí stává věcí samou, ba věcí jedinou, všechny ty ostatní pohlcující, záhadná propast, z níž se vynořují všechny požitky světa a do níž proto vhazujeme ten nejvyšší poklad, co svět má, totiž bratrskou lásku", cítíme přímo hmatatelně pozdní působení idejí Herderových. Neméně hluboký je ovšem vliv Goethův, Stifterem vždy znovu otevřeně doznávaný. Celé Stifterovo dílo je přece postaveno na mravním překonání našich pudových základů principem uměřenosti, tedy koneckonců na principu odříkání a sebezapření, v tom nejhlubším světelném jádře jeho tvorby stojí přece nedotčená nevinnost původní přirozenosti a životní rovnováha, vybojovaná či odpykaná posvátností utrpení. Čím starší a zralejší Stifter byl, tím více vrůstal do Goethova odkazu. To, co se mu jevilo na životě nejvyšším, nejnádhernějším a nejžádoucnějším, to jest "lidská důstojnost založená na rozumu, mravnosti, vědě a umění", mělo podle něho "trvat, být ctěno a vládnout nejčistší mocí." A zatímco se školil na Goethově próze, cítil se být sám Goethovi podoben. "Nejsem sice nijakým Goethem, ale jedním z jeho přízně a sémě věcí ryzích, velkodušných a prostých vniká i z mých spisů do srdcí."
Goethe a Stifter byli - každý svým způsobem - podníceni krajinou Čech k tvorbě. Goethe z prožitku filozofujícího badatele, jenž přichází jako host odjinud, Stifter z rodácké lásky a z citu k přírodě, nevylučujícího se u něho nijak s úctou k Bohu. Viděl-li Goethe krajinu mnohotvárnou optikou básníka, kreslíře a přírodovědce, hleděl na ni i Stifter zároveň jako básník a malíř. Příroda, jak ji Stifter začal vidět, byla stále ještě zalita lunným svitem romantiky, stopy skřítků a vil bylo všude znát. Důvěra, s níž ji nyní Stifter opět pojal do zřetele, byla plodem odevzdanosti zbožného člověka, který sám sebe vidí jako kus Božího stvoření, nikoli jako nějaké vně stojící Já. "Příroda, k níž jako část těla náleží ovšem i člověk, je tím nejvyšším. Je to roucho Boží, které jinak než v něm nelze spatřit, je to jazyk, kterým on jediný k nám promlouvá, je to výraz jeho majestátu a řádu. Jde však kamsi podle vlastních velkých zákonů, které nám leží skryty v hlubokých dálavách, nebere na nás nijaký ohled, nesestupuje k nám, aby snad sdílela naše slabosti a my můžeme jen stát a v obdivu žasnout." - Jako příroda u Homéra zůstává věčně sebou samou a uchovává neochvějně tytéž své charakteristiky a znaky, což může vždy najít i dramatický odraz v duších jeho hrdinů a v lidských osudech vůbec, tak i u Stiftera je lidský osud proměnlivý a prchavý uvnitř posvátného, vždy stejného, ve své rovnováze divuplného i hrůzyplného ekvilibria přírody. I v Goethově "Pandoře" se tak protikladem svorné nezvratnosti koloběhu hvězd, shlížejících k nám jen svým svitem shůry, stává konečné štěstí nás lidí. Této přírodní religiosity je ovšem u Goetha dosaženo teprve onou nezbadatelností, před níž se musí cítit překonán každý, kdo přírodu zkoumá, zatímco u Stiftera se jeví jako apriorní předpoklad. To, že Stifter stejně jako Goethe stál ve zpodobení přírody občas pod vlivem Cooperovým, by nemělo zůstat opomenuto. Když Goethe psal svou "Novelu", situovanou mimochodem do severních Čech, zabýval se právě poměrně důkladnou četbou Cooperových prací. Stifterovo šumavské vyprávění "Popsaná jedlička" nabízí na prvý pohled mnohé souvislosti s Goethovou "Novelou". Tu i tam stojí ve středu děje knížecí lovecká společnost, tu i tam je to domácí šlechta, domácí lid a krajina Čech, jež jsou předmětem líčení.
Stifter rostl příliš pod Goethovou hvězdou, než aby nechal mravnímu poznání dohasnout v pouhé dialektice. Usiloval o to, aby svůj ideál vzdělání i pedagogicky uskutečnil a jen úzkoprsost předbřeznového rakouského školství ho zbavila odvahy tak učinit. Chtěl prosadit reformu a rozumnější podobu výchovy dívek. Tušil a předvídal význam i úskalí techniky, nových objevů dopravy i pokroků lidského poznání. Byl mnohými oblíben, stejně mnohými však zcela nepochopen, kdož (jako Hebbel) chtěli jen vidět, že se mu daří broučci a blatouchy, či ho označovali za "malíře dekorací" a řadili mezi idyliky. To nadčasové a stále trvající v jeho díle, co sám stavěl proti plytkému ulpívání na dobových aktualitách, bylo pohrdavě chápáno jako nepolitické outsiderství a sám Eichendorff, který ho jinak hájil vůči Hebbelovým ctitelům, mu rozuměl falešně, když v něm viděl především katolíka. Výtce, že se ztrácí v drobnomalebném přírodním popisu, poněvadž nezná lidi a nevidí hvězdy, čelil básník "Pestrých kamenů" se vznešenou nevyvratitelností. Je to stejná živelná síla, jež vyvolává výbuch vulkánu i co vede mléko v hrnci chudé ženy k tomu, aby překypělo. Nezáleží mu na zpodobení živlů moci a násilí a nespatřuje v tom ani svůj problém. I v mikrokosmu se mu totiž otevírá cosi nadsvětsky velikého. Vyprávění jako to o Židu "Abdiášovi", věta jako ona ze "Staré pečeti": "Můj hřích je lidštější nežli tvoje ctnost" ukazují jasně, že Hebbel Stiftera nepochopil a ten že nijak neviděl život pouze pod zřetelem bukolické idyly. To, co na Goethovi bezmezně uctíval, bylo úsilí o šlechetnou harmonii po vyhasnutí boje slepých vášní, úsilí o míru, o mravní opanování a o organizující řád jako neklamná znamení síly. Stifter tedy věděl o vášních, pudech a morální démonii jako o něčem v lidech od pradávna daném. V mnoha jeho dopisech se netřpytí osluněný mír, nýbrž prochvívá jimi strach. Občas utichá, ztracen v těžkomyslné melancholii. A mravní zkrocení té prapůvodní úzkosti a jejích neovladatelných výbuchů (z nichž jednomu nakonec tělesně podlehl) tvoří hlavní téma jeho děl. Bojuje o mravní lidství: nalézá to výraz v jeho dopisech a spisech i v příležitostných politických poznámkách. Tak třeba v "Pozdním létě", když píše: "Kdo koná dobro proto, že opak lidskému pokolení škodí, ten stojí hodně nízko na žebříčku mravních hodnot. Takový člověk by musel páchat hřích, jakmile by lidskému pokolení nebo jemu samému hřích přinášel užitek. Takovým lidem je také každý prostředek dobrý a jsou s to působit zlo kvůli vlasti, kvůli rodině i kvůli sobě. Měli-li takoví lidé v určitých dobách velký veřejný vliv, říkalo se jim státníci, ale jsou to jenom pseudostátníci a okamžitý užitek, kterého dosáhli, byl pseudoužitkem a ve dnech soudu se ukázal jako zlá sudba.."
Požaduje od člověka schopnost rozlišovat mravné a nemravné, požaduje pro něho svobodu rozhodnout se mezi mravným a nemravným, čímž přijímá i odpovědnost za své činy, od vychovatelů a politiků požaduje pak étos vést lidi i celé národy k takovéto odpovědnosti. Příroda je v Bohu zkrocena a uvedena v řád. Člověk však, který Bohu v jistém smyslu unikl, musí být zkrocen a uveden v řád prostřednictvím mravů, aby v ono božské opět vešel. Stifterovo dílo a život jsou zápasem o mravní stav sebe sama i lidského společenství vůbec. Je jistě trvale příznačné, že velký pražský prozaik Franz Kafka miloval Stiftera stejně velkou měrou jako Sörena Kierkegaarda: v obou se jeví náboženská vůle, mravní imperativ, boj o vnitřní rovnováhu, vypořádání se s pudovými instinkty.
Pěstovat odkaz Stifterovy humanity je velkým kulturním úkolem Němců v Československu, humanity, která vychází z Goetha a Herdera, pokračuje nejlepšími duchy Čechů i Němců ve společné vlasti a neměla by za našich časů zůstat osiřelým dědictvím. Sám její duch by byl s to vést oba národy ke vzájemnému poznání a porozumění. Ten velký dar, který byl udělen Němcům v Čechách dílem Stifterovým, je v podstatě dodnes neobjeveným pokladem a jeho mravní i politický dosah není dávno ještě pochopen. Nestačí totiž počítat Stiftera ke "klasikům německé prózy". Jeho život a tvorba, samy základy jeho myšlení a jednání přikazují potomkům významné úkoly, kterým mají dostát, chtějí-li být hodni darované tradice. Ty úkoly znějí: spravedlnost, lidskost, bratrství.

Prager Rundschau, 1937, s. 282-289

P.S. Úryvek z románu Pozdní léto používá překladu Jitky Fučíkové z odeonského vydání v roce 1968. Sám Urzidilův esej má mnohé pochopitelné dobové narážky, především je však v mnoha ohledech předvídavě formulován před poválečným až "objevem" Stifterova díla, včetně jeho součinnosti v procesu německé duchovní obnovy po porážce nacizmu, bohužel ovšem spojené i s vyhnáním Stifterových "potomků" z dávných domovů.

Šumava neznámá

Stále ještě je jižní Šumava končinou málo objevenou. Pro její obyvatele to má snad své ekonomické nevýhody. Na druhé straně chrání právě jeho nepřístupnost tento nádherný přírodní park před moderní dobou s jejím organizovaným cizineckým ruchem, oním smrtelným nebezpečím pro půvab jakékoli krajiny, pro její klid a neporušenost.
Kdo nezná blíže masív Smrčiny a Plechého na jih od Horní Plané, ten si nemůže učinit nijakou představu o velkoleposti této lesní oblasti, pro níž lze ve střední a západní Evropě sotva najít srovnání. Nikde v Alpách - nemluvě ani o ostatních českých hraničních pohořích - nikde v Německu, včetně pověstného Schwarzwaldu, Durynska či Harcu, neexistují tak obrovské a ve své proměnlivosti tak bohaté rezervace smrkových a bukových porostů. Nejvyšší stromy dosahují výšky čtyřiceti až padesáti metrů a dorůstá je prostřední a mladý les. Půda překypuje zvláštní a původní květenou, nesrovnatelné bohatství mechů, lišejníků, trav a bylin tvoří spolu s romantickými skalisky a hlubokými koryty potoků jak mozaika pestré podloží nikdy nekončících lesů. Intenzívně zbarvení ptáci se předstihují ve volání a štěbetání, kolem se vznášejí pohádkově pestří motýli a hmyz jako třpytící se šperky. Přes lesní cestu se znovu a znovu přehupují srny, často i celé srnčí rodinky. Rudě a modře kropenatí pstruzi se míhají v křišťálově čistých vodách. Můžete se mnohdy po celé dlouhé hodiny toulat lesy křížem krážem a nepotkáte ani človíčka. Nanejvýš nějaký houbař, nějaká ženská na borůvkách nebo hajný, vesměs lidé, kteří patří ke zdejší krajině jako třeba strom či keř. Když putujete od zříceniny Vítkova Kamene - rodového hradu Vítkovců, kde začíná děj Stifterova Hvozdu - krajinou plnou rašelinných slatí od Dolní Vltavice až ke Smrčině, poznenáhlu vás obklopí pravé stifterovské lesy, které pokrývají podél rakouské hranice hřebeny Plechého a Třístoličníku a v okolí Strážného, Kvildy a Modravy přecházejí do Železnorudska, za jehož perlu lze označit málo známou, líbeznou, v nádherných hvozdech skrytou osadu Hůrka.
Jsou tu všude v krajině místa, která jen málokdo zná, jejichž monumentalita však musí ohromit i nejzkušenějšího znalce přírody. Stačí vydat se od Zadní Zvonkové, půvabné osady s kostelem, kde prý chtěl být Stifter farářem, k hraniční čáře a hned za celnicemi se octnete na podivuhodné náhorní planině s nepopsatelnými dalekými výhledy, jež lemují terasovitě klesající kulisy jižních svahů a které dosahují přes rakouské roviny až k severním Alpám, jejichž ledovcový svět se odtud za příhodných dnů třpytivě rýsuje na jasné obloze. Nebo se tu dá dojít od kouzelné sklářské osady Josefodol kolem v lesních stínech snícího Cholmského jezírka a pak po hřbetu Smrčiny k tak řečenému Bühhübelu, vyslov Býhýblu, skalisku, na které není lehko se vyškrábat, z něhož se však odkrývají zraku obrovitá lesní pásma až daleko do Bavor, Plechý v celé své rozloze, hluboko dole pod námi malá rakouská obec Holzschlag, obklopená mohutnými starými stromy a dál tam na druhé straně hranic přívětivými samotami a kobaltově zářícíma očima rybníků poseté rakouské nížiny. Když je nebe příznivě naladěno nebo když se sem vydáte opravdu časně zrána, můžete také odsud vidět Alpy takřka na dosah. Alpské vyhlídky z blízké skaliny Stingelfelsen nebo z temene Bärnsteinu na horském přechodu do premonstrátského kláštera Schläglu s přilehlým městečkem Aigenem či posléze ze Svatotomášského vrchu přímo od zříceniny Vítkova Kamene jsou přece jen spíše známy. O Bühhübelu vědí však nemnozí, ba ani místní lidé ho neznají všichni. Je nevýslovně krásné moci z něho zachytit a pojmout z takové vzdálenosti v jednom jediném pohledu linie a tvary ledovců těch dalekých pohoří a celou tu rozlohu zelených údolních krajin prostírajících se hned za posledními vrcholky stromů nejbližšího lesa.
Nepopsatelný půvab prosté dokonalosti mají v sobě i technicky tak důmyslně založené cesty schwarzenberskými lesy nahoru na Smrčinu, po nichž se dá chodit z Josefodolu a které se vinou v mnoha serpentinách v nadmořské výšce od tisíce do dvanácti set metrů. Jde se po nich jako po koberci, čas od času nabídnou průseky kouzelný výhled na něžně zvlněné české předhůří nebo dolů do údolí dosud mladé Vltavy, nad jejímiž břehy leží i Stifterovo rodiště Horní Planá se vší svou starobylou pohostinnou útulností, kterou si dokázalo podržet. Vzácná květena Seitzské cesty, snad nejkrásnější lesní cesty v Čechách vůbec, by sama byla přebohatou odměnou za takové putování.
Jen málokdo podstoupí velkolepou cestu lesy od Plešného jezera do staré dřevařské osady Jelení, jejíž chalupy jsou rajsky rozloženy na svazích idylického údolíčka. Vzdušný půvab alpských horských luk, kouzlo horské pastviny uprostřed lesního pohoří, bukolický mír kdesi za světem, téměř slyšitelný klid zevní i ten nejvýš niterný, to všechno se tu spojuje v jediný celek. Taková krajina dokáže oprostit ode všech městských rozháraností a nervozit, od veškeré nevyrovnanosti a neusebranosti, zaměstná tvé oči i srdce a svou téměř homérskou jednotou tvaru a výrazu uvádí pozorovatele do jistého vytržení, v němž je náhle ničím jakákoli každodenní všednost. Kolik lidí zná tuto úchvatnou krajinu, ke kolika z nás až dosud promluvilo to věčné přírodní trvání, ten ohlas samého Božství, ten bezděčný trylek Panovy flétny?
Než dojdeme k Plešnému jezeru, vymezuje před našima očima žulová moréna temný prales od jezerní kotliny. Kamenné moře divoce zpřeházených vyvřelých balvanů, které lze i ve velehorách jen vzácně vidět v podobném množství, působí tady, vpadlé do lesní tišiny a prorostlé borovicemi a klečí, zvlášť impozantně a navíc nabízí ze svého kyklopského valu výhled na ty nejkrásnější scenérie.
Z Kvildy na Zlaté stezce se přes Bučinu často putuje k prameni Vltavy a odtud do Modravy. Vzácněji už se z Modravy chodívá tajemnými slatěmi do přízračné oblasti "Mrtvého lesa", kde po celé kilometry pokrývají horskou planinu holé bílé kmeny bez listí i jehličí v nepopsatelné melancholii a smutku jedné z nejtragičtějších a nejdramatičtějších krajin, které znám, nad níž krouží ve vracejících se spirálách draví ptáci a která poskytuje pocit samoty tak vzrušující, jako by ses ocitl kdesi v končinách Divokého Západu.

Bohemia 14.6.1936

Alle Dinge drei Namen haben Alle Dinge drei Namen haben: einen, den man die Kinder lehrt, einen, den ihnen die Kinder gaben, einen, den ihnen selbst gehört. In den vielhundert Sprachen der Erde heißt ein Stein vielhundertfach Stein. Sollten verstummen die Sprachen der Erde, würden - so sprach ER - die Steine schrei'n. In den unzähligen Reden der Kinder heißen die Dinge unzähligemal. Doch bald versiegen die Namenserfinder, nennen die Dinge, wie man's befahl. Weißt du, die eigensten Namen der Dinge? Lauschtest, wie jedes sich nennen mag? Mir schrie der Fels. Das ist, was ich singe. Mir weint der Abgrund. Das ist, was ich sag.

Všechny věci tři jména mají Všechny věci tři jména mají: jedno, co škola činí známým, jedno, které jim děti dávají, jedno, co patří věcem samým. Na sta a na sta je řečí světa, jinak v nich slovo kámen zní. Až kdyby zmlkly ty jazyky světa, vzkřiklo by - řekl Pán - kamení. V nastokrát volném dětském povídání mění i věci jména nastokrát. Vynálezce únava však sklání, věci zvou pak, jak jim velí řád. Víš snad, jak věci samy chtějí vzývat? Jak samy chtěly by se jmenovat? Kámen křičí. To je to, co zpívám. Pláč propasti, tak slovo od slova.

Geschenke des Lebens (1962), s. 31

Johannes Urzidil se narodil 3. února 1896 v Praze a zemřel 2. listopadu 1970 v Římě. Místo úmrtí je téměř náhodné, byť tam, nedaleko svatopetrského chrámu, zůstal i jeho hrob. Zato Čechy, to byl on sám, syn české matky a německého otce, znalý obou jazyků země a nesoucí ji samu v srdci, kdekoli by se na světě ocitl. Jako československý občan až do roku 1933 pracoval coby tiskový atašé německého vyslanectví v Praze. Když byl z jeho služeb propuštěn, uchyloval se až do záboru Sudet v letních měsících každoročně do někdejšího Josefodolu (Josefsthal) u Zadní Zvonkové (Glöckelberg) na Šumavě téměř na samé rakouské hranici, aby tam hledal Hamsunovu "hlubinu ticha" a Stifterův "laskavý zákon". V Urzidilově americké pozůstalosti existují doklady o tom, že po ztrátě německého občanství z potřeby nabýt občanství československého získal 10. listopadu 1934 domovské právo, tj. takzvané Einbürgerung obce Zadní Zvonková. On, člen zednářské lóže až do jejího rozpuštění na sklonku republiky, manžel sestry Kafkova učitele hebrejštiny, jejíž otec byl navíc židovským rabínem, pokorně putoval od Zvonkové k jezerům v lesích, než musil roku 1939 navždycky zmizet v exilu. I tam, nad střechami newyorských mrakodrapů, však občas zahlédl vysněné Jelení Hvozdy i po válce zatopené srdce Vltavy. Z Urzidilova díla vyšly v českém překladu vedle jeho monografie o Václavu Hollarovi dva výbory povídek s názvy Hry a slzy (1985) a Kde údolí končí (1996). U nás nevydány zůstávají však jak jeho básně, eseje i významná šumavská próza "ze Stifterova mládí" Der Trauermantel (1945), tak jeho Průvodce po ČSR, napsaný pro německé čtenáře před válkou na podnět československého ministerstva zahraničí, německý překlad Masarykovy České otázky, k němuž mu udělil svolení sám první prezident republiky a posléze i životopis Masarykova nástupce v prezidentské funkci Edvarda Beneše, s nímž se ovšem nakonec Urzidil zásadně neshodl v poválečném řešení národnostního problému a zůstal už natrvalo exulantem.

Kronika a mene tekel
Na okraj šumavských povídek Johannese Urzidila

Gerhard Trapp (Goethe Institut, Oslo) - in memoriam Paula Stöckleina

I.
Z 58 povídek, které Johannes Urzidil od roku 1954 publikoval v Německu, Rakousku a Švýcarsku, jsou čtyři umístěny na Šumavu, přesněji řečeno do Zadní Zvonkové (Glöckelberg) a do okolí této dnes zaniklé někdejší osady na české straně hranice, oddělující pouhý kousek cesty odtud jižní Čechy od sousedního rakouského kraje zvaného Mühlviertel.
Osada Zadní Zvonková vznikla při mýcení zdejších rozlehlých lesů někdy kolem roku 1670 a patřila k panství knížete ze Schwarzenberka v Českém Krumlově (Krummau an der Moldau). Od roku 1797 se dají doložit zápisy prvních zdejších osídlenců v pozemkových knihách. Už léta Páně 1788 vznikla tu i první kostelní budova, když se Zvonková stala samostatnou farností. Roku 1794 byl tento prvý kostel vysvěcen, roku 1876 vyhořel a tři roky nato byla dokončena stavba nové zděné budovy v novogotickém slohu. Farnost patřila a znovu patří k mateřské faře v Horní Plané (Oberplan) v českobudějovické diecézi.
Dřevorubecká osada čítala roku 1705 přes 30 obyvatel, roku 1806 jich už bylo 400, roku 1850 se staly součástí obce Zvonková i sousední samoty Huťský Dvůr (Hüttenhof) a Josefodol (Josefsthal). Zvonková rostla a roku 1939 měla 1352 obyvatel, téměř bez výjimky německy mluvících, kteří tu žili ve více než 200 domech.
Obyvatelstvo se živilo dřevařstvím ve schwarzenberských lesích. Vzniklo tu i mnoho řemeslnických živností všeho druhu, velmi brzy se tu rozvinul sklářský průmysl, který je např.v Josefodole doložen od roku 1751. Sklářská huť v Josefodole pracovala až do roku 1929 a mívala i 130 zaměstnanců, upadla však později do hospodářských potíží, takže sklářské pece nakonec vyhasly a provozována byla už jen brusírna skla.
Spolek Der Deutsche Böhmerwaldbund (DBB), založený roku 1884 v Českých Budějovicích, koupil roku 1930 někdejší sklárnu a přestavěl ji na hostinec a ubytovací zařízení, poněvadž v těchto letech se místo stávalo cílem stále rostoucího počtu letních návštěvníků už nejen z Krumlova a Budějovic, ale i z Prahy, při čemž Zvonková získávala na významu i jako středisko zimních sportů.
Od počátků osady v ní existovala i škola. Nejprve při kostele, od roku 1797 ve vlastní školní budově. V novém, větším stavení pojala škola roku 1894 více než 300 žáků, roku 1930 klesl pak jejich počet na 231, poněvadž mnoho sklářských rodin se v důsledku hospodářské mizérie vystěhovalo jinam. I děti z rakouských hraničních osad Schöneben a Sonnenwald navštěvovaly do roku 1945 obecnou školu v Zadní Zvonkové. Děti, které chtěly ve školní docházce pokračovat, měly to dvě hodiny cesty odtud pěšky do hornoplánské měšťanky.
V říjnu 1938 byla Zadní Zvonková v důsledku mnichovské dohody připojena jako součást Sudet k Německé říši a administrativně podřízena župě Oberdonau se správním centrem v Linci. Od května do srpna roku 1945 obsadily území jednotky americké armády, které je potom předaly nazpět české administrativě. Během roku 1946 byli všichni obyvatelé Zadní Zvonkové násilně vysídleni a našli útočiště v Rakousku a v Bavorsku. Ves sama ležela v hraničním pásmu a nebyla už Čechy nikdy osídlena. V letech 1952 a 1953 bylo v souvislosti se spuštěním železné opony po roce 1948 toto někdejší lidské sídlo zcela srovnáno se zemí a místy, kde stálo, probíhaly přímo hraniční zátarasy a ploty z ostnatého drátu, sotva sto metrů od dosud stojícího kostela. Ten zůstal sice zachován, stal se však během následujících desetiletí téměř zříceninou, dva z okolních domů byly pak užívány pohraničníky a ušetřeny úplné zkázy, takže jeden z nich je obýván lidmi dodnes.
S politickým obratem ve střední a východní Evropě se stala Zadní Zvonková znovu přístupnou poté, co české jednotky od jara 1990 od stranily někdejší zátarasy z ostnatého drátu a strážní věže. Díky iniciativě někdejších německy mluvících obyvatel Zadní Zvonkové za organizačního vedení Horsta Wondrascheka z Lince se podařilo se souhlasem tehdejšího českobudějovického biskupa a dnešního primase českého a arcibiskupa pražského kardinála Miloslava Vlka a za účinné spolupráce mnoha obětavých dobrovolníků z Rakouska, Bavorska i České republiky prací o volných víkendech znovuobnovit kostel i přilehlý hřbitov. Zadní Zvonková je dnes součástí sítě pěších i cyklistických tras kolem Lipenského přehradního jezera dál do sousedních oblastí Rakouska a Bavorska a ke kostelu tak přicházejí mnozí, především čeští návštěvníci v době svých dovolených, aby stanuli tváří v tvář středoevropské minulosti, o níž dosud věděli málo nebo snad vůbec nic. Si tacebunt homines, lapides loquentur... (Jestliže zmlknou lidé, kameny promluví...)

II.
Podrobné zachycení Zadní Zvonkové v Urzidilových šumavských prózách se odvozuje od skutečnosti, že jejich autor, žijící jinak v rozmezí let 1896 až 1939 v Praze, pobýval tu po několik roků během letních měsíců. Znal to místo už z vyprávění svého otce a vyhledával ho později se svou ženou Gertrudou (roz.Thiebergerovou, dcerou pražského rabína, jinak i sestrou muže, který prý učil hebrejštině Urzidilova přítele Franze Kafku - pozn.překl.) stále raději. Nedá se úplně přesně zjistit počátek těchto pobytů, ale snad to bylo už někdy koncem dvacátých let, určitě však s každoroční pravidelností během letních měsíců počínaje rokem 1933, krátce předtím, než Urzidil ztratil své místo tiskového poradce na německém velvyslanectví v Praze. /1/ Návštěvy skončily na podzim 1937, než došlo k záboru Sudet. Dne 10. listopadu 1934 udělila obec Zadní Zvonková Urzidilovi domovskou příslušnost, potřebnou k obnovení československého státního občanství, jehož se Urzidil roku 1930 vzdal ve prospěch německého. /2/ Existují i jiné objektivní důkazy jeho letních pobytů na Šumavě. Tak píše Urzidil během svých goethovských studií (pracoval krátce po vydání své knihy Goethe in Böhmen, Vídeň-Lipsko 1932, na její rozšířené verzi, která ovšem mohla vyjít až o 30 let později) s udáním adresy odesilatelovy Josefsthal, Post Glöckelberg. Böhmerwald a s datem 14. července 1934 archivu Goethova národního muzea ve Výmaru/3/, stejně jako 1. září téhož roku Dr. Paulu Kischovi, bratru Egona Ervína Kische, redaktorovi vídeňského listu Freie Presse. /4/ Tak existuje s datem 27. května 1932 i Urzidilův dopis ze Zadní Zvonkové pražskému malíři Willy Nowakovi. /5/ Urzidil sám opěvuje krásy Šumavy v okolí Zvonkové v črtě, která byla zveřejněna 14. června 1936 v č.139 pražských německých novin Bohemia (pod názvem Unbekanntes Böhmerwald - pozn.překl.) a vzpomíná jich o 30 let později v už zmíněném článku Blick vom Stingelfelsen (viz pozn. /2/). Jsou tu ještě dvě další svědectví: vídeňský rodák, později v Praze žijící Heinz Politzer (1910-1978), líčí v doslovu k Urzidilovu povídkovému souboru Morgen fahr ich heim (Mnichov 1971) společné putování po Šumavě v raných třicátých letech:
Přijeli jsme z Prahy a ocitli jsme se poblíž rakouské hranice. Ještě mi vyvstávají v paměti ty dlouhé aleje stromů rovné jako šňůra a vedoucí snad až někam na konec světa. Byly založeny, stejně jako zdejší rybníky, knížetem Schwarzenbergem, kteroužto okolnost Urzidil zvlášť zdůrazňoval a vyjadřoval se k ní slovy plnými chladné věcnosti. Měl v sobě vůbec výrazný smysl pro dějinné souvislosti a ctil každý historický detail. Byla radost s ním putovat: jeho znalosti byly opravdu výjimečné a dokázal je cestou sobě i svým souputníkům znovu a znovu slovně prezentovat.Tam však, kde bylo namístě mlčení, přenechal ve vší skromnosti vládu jemu. Tak s námi beze slova vstoupil do rodného domku Stifterova v jihočeském městečku Horní Planá a mlčky jsme odtud i odcházeli. Zavedl totiž paní Gertrudu a mne na místo, které ho plnilo posvátnou úctou a kde cítil zároveň cosi jako domovské právo (s. 497).
Po smrti manželově nám Gertrude Urzidilová zanechala zprávu o skupině, kterou sama nazývá Josefsthaler Stammtisch (Josefodolská stolní společnost), poněvadž se podle jejího svědectví ustavila právě v Josefodolu, i když se pak scházívala i v Praze. /6/ Jejími členy byli grafik Hugo Steiner-Prag (1880-1945), filosof Emil Utitz (1883-1956), publicista Willy Haas (1891-1973) a také lyrik a překladatel Rudolf Fuchs (1890-1942).

III.
Nově se zabývat Urzidilovými povídkami se dnes vyplatí hned ze dvou důvodů: jednak pro už zmíněnou skutečnost, že místa děje lze dnes znovu navštěvovat a vydat se tak přímo po stopách Urzidilových topografických popisů, jednak proto, že někdejší obyvatelé Zvonkové předložili mezitím obsáhlou dokumentaci o dějinách obce /7/ až do jejího vysídlení, pojatou navíc velmi podrobně z těch nejrůznějších aspektů. Na základě rodových příjmení a jiných údajů zde uvedených se dá objasnit i směs autentických skutečností a literární fikce a zachytit tak v přesnějších obrysech i vypravěčský záměr Urzidilův na zřetelném historickém pozadí. /8/
Opřeme-li se tedy o chronologické pořadí vzniku čtyř jeho šumavských povídek, stojí text s názvem Der letzte Gast (Poslední host) na místě prvém. /9/ V dílčí verzi byl zveřejněn poprvé roku 1936 (viz pozn. /12/). V přísném smyslu slova tu vlastně nejde o povídku se zřetelnou vnější dějovou linií, ale mnohem spíš o intenzívní zamyšlení nad životem a smrtí ve věčném koloběhu přírody; to všechno z hlediska zřejmě konečného a definitivního, okolnostmi vynuceného rozchodu s tou bolestně krásnou krajinou, která se autorovi jeví jakoby nedotknutelná a nezměnitelná nápory času, jako soběstačný vesmír uprostřed společenských katastrof, shlukujících se právě kolem doslova na dohled.
Der letzte Gast, poslední host, to je jednoznačně Urzidil sám. S téměř zoufalou úporností a důrazem inventarizuje faunu a flóru zdejší krajiny:
Podél zahradní pěšiny se odměřeně pohybuje procesí velkokvětých růžových slézů, na nichž se motýli, včely a čmeláci zaujatě věnují svému řemeslu. Tam, kde se na okrajových místech zabydlila tráva, sídlí chudá čeleď: jitrocel zvedá své jemně vonící paličky, pampelišky rozstřikují košatými štětci žluté skvrny, nebo čekají, sotva odkvetly, na sebemenší náraz větru, který rozvane kulaté chomáče bílého chmýří sty a sty půvabných padáčků; pastuší tobolka nebo ptačinec se dají ještě každému poznat, ale kolem dokola nich se už prostírá jen anonymní masová mnohotvárnost všelikého rostlinstva, davová přesila přehlížených a nepovšimnutých druhů, které se uplatní jen jako součást celku.. Ptáci se ovšem i tady vyznají dokonale ve všech jednotlivostech, rovněž tak i slepýš se svým zlatohnědým hadím trupem. Teprve podíváme-li se ale i my sami konečně opravdu zblízka na ten bezprostředněš přirozený svět u našich nohou, zjistíme pestrou mnohočetnost obydlí a útočišť všeho toho pozemského bohatství hmyzí říše (s. 194 - všechny následující citáty mají stránkování podle vydání v Elefantenblatt).
Mnoho podobných pasáží probouzí dojem básnicky výpravného, lehce dramatického věcného popisu. Pozice vypravěčova je tu jednoznačně ustálena:
Dovoluji si přikládat tomu všemu význam, ačkoli vím, že na světě existují vraždy a zabíjení, potlačování celých národů, mučení lidských bytostí, hlad, válka a její běsnící vřava. Dovoluji si přikládat význam tomu, co vidím. Je to cosi jako můj způsob protestu. Jsem tu poslední host. Kdo by jen tušil, nakolik poslední host tu jsem. Mé konání je právě teď, na sklonku léta, na sklonku časů, vlastně jen pouhým bytím (s. 189).
Sklonek časů byl pro Urzidila roku 1936 veskrze v dohledu, ba zčásti už nastával. /10/ V zorném poli se objevila možnost exilu: Lidé odcházejí do cizích zemí. Živí je tam stesk, sílí jen vzpomínka (s. 192). Doslova stejné formulace najdeme poprvé zřetelně doloženy v sevřené podobě článku nazvaného Heimat, který vyšel v jednom londýnském exilovém listě. /11/ Zjevilo se ono mene tekel na stěně už roku 1936? Může se ovšem také stát, že se tato krajina jednou promění opět v prales (s. 189). /12/
Existuje tu jen málo osobních a místních údajů, ale všechny jsou autentické: Urzidil bydlil v panském domě (s. 202) staré sklárny v Josefodole u někdejšího vedoucího provozu Heinricha Rodingera. /13/ Procházka do Sonnwaldu (správný název místa je Sonnenwald) vedla tam, kde dnes jen hraniční potok Rothbach (česky Pestřice - pozn.překl.) dělí zaniklou část osady od její části pod původním názvem dosud existující na rakouské straně. Na české straně hranice jsou dnes patrné už jen zarostlé základové zdi jednoho selského statku. V textu zmíněná příjmení Hochholdinger, Wegscheider a Schaubschläger jsou všechna skutečně doložena jako jména majitelů domů ve Zvonkové (Dok. s. 196-208).
Na životopisném pozadí Urzidilovy ztráty místa poradce na německém velvyslanectví v Praze, politických útoků proti jeho osobě ze všech stran /14/ a nadcházející katastrofy, přivozené nároky nacionálního socializmu, nabývají líčení přírody a lidí v šumavských povídkách místní platnosti, která se fundamentálně liší od folkloristické venkovské idyly tzv. Heimatliteratur.
Žebřiňák se teď vrací zpátky po lesní cestě. Několik dětí stojí nahoře na voze a radují se z jeho kodrcavé jízdy. Myslím na tu malou temnotu za dětským čelem, na tu skrytou tmu za opálem lidské tváře, na noc v kameni, na tu střepinu noci ve vlaštovčí hrudi (s. 206).
Druhou povídku vzniklou ještě před odchodem do exilu a nazvanou Trauermantel (Černopláštník), začal Urzidil psát roku 1938 a poprvé byla pak vydána v New Yorku roku 1945. Předmětem našeho zájmu je tu jen do té míry, nakolik se i v ní, byť sotva znatelně a jen nepřímo, zrcadlí Urzidilův vlastní osud. Novela, pojatá později také do souboru Elefantenblatt, pojednává o dětství Adalberta Stiftera v Horní Plané, o smrti spisovatelova otce a bázni, kterou v synovi vzbouzela jeho autorita, o nešťastné Stifterově lásce k Fanny Greiplové, aby nakonec dějově vyústila do setkání s chebským radou Grünerem ve Vídni, při němž dojde k rozhovoru o Stifterem nejvýš uctívané osobě Goethově.
Urzidil to vše vypráví s důvěrnou znalostí šumavské místní scenérie a právě osobní zasvěceností svého líčení prozrazuje hojné pobyty v hornoplánském okolí. Vklouzl tu Stifterovi takříkajíc pod kůži a popisuje jeho život s klasikovou přesností a klidem, pod jehož hladinou lze ovšem zaslechnout ozvuky Stifterova (i vlastního) existenciálního ohrožení jako v temných jeskynních prostorách.
Je tu bezpočet narážek a připomínek Stifterova díla, už v samém titulu, odvolávajícím se ke scéně s motýly ve slavném Hvozdu:
A jak šli dál, uviděli, což je v tak pokročilém podzimu velmi zvláštní, celé shromáždění oněch krásných velkých motýlů, kterým se podle jejich čtyř tmavých skoro černých křídel se žlutým lemováním říká černopláštníci... (s. 105 českého překladu Anny Siebenscheinové, vydání v Růži České Budějovice 1968. Dnes je podle společného českobavorského projektu nazván a symbolicky označen motýlím emblémem Trauermantel vycházkový okruh kolem zaniklých osad Bučina a Knížecí Pláně při šumavské hranici nad bavorským Finsterau - pozn.překl.)
Vsunuta je epizoda o židovském obchodníkovi Abdiáši Kohnovi, s jehož dcerkou Boženou se malý Adalbert přátelí. Kohn prchá z Horní Plané poté, co byl napaden místní antisemitskou chátrou. Historie se prolíná s Urzidilovou současností...
I tato povídka je o útěku a rozchodu: Všechen smutek loučení neplyne z toho, co ztrácíme, ale naopak z toho, co neseme s sebou a co v nás zůstane navždy (s. 171), komentuje Urzidil, sám exulant v New Yorku, Stifterovo rozžehnání s Horní Planou.

IV.
Stifter je přítomen v Urzidilových povídkách, jak je zřejmé, svým dílem i vlastní osobou. Samo rodové příjmení Stifter bylo ostatně do roku 1946 v okolí Horní Plané ještě velmi časté. Stifterova babička Ursula Karyová se pak narodila roku 1756 právě ve Zvonkové a zemřela roku 1836 v Horní Plané (Dok. s. 274). Stifter osobně si prý přál stát se ve Zvonkové farářem, na "zvonkovskou louku" (Glöckelbergau) vzpomíná babička v 1. kapitole Stifterovy knihy Z kroniky našeho rodu (Die Mappe meines Urgroßvaters). Urzidil sdílí Stifterovo nazírání přírody, jeho láskyplné chápání přírody jako Božího díla, jako čehosi nepřetržitého a stálého i jako možnosti nápravy lidstva, jehož směřování není prosto bludných cest. Ona je cosi věčného, co zůstává středem, o němž platí slova věštkyně Mantó v Goethově Faustovi, citovaná v textu prózy Poslední host: Já pak nehnu se, kolem krouží čas (Der letzte Gast, s. 196, viz i poslední odeonské vydání českého překladu Goethova Fausta od Otakara Fischera, s. 446 - starší překlad Jaroslava Vrchlického zní: Dlím v tichu, kol mne víří čas - pozn.překl.). Štěstí a harmonie jsou jen důsledkem jejího inherentního zákona: Není tu ničeho, co by nesloužilo čemusi jinému, ničeho, čemu by cosi jiného nesloužilo (Der letzte Gast, s. 189).
K dalekosáhlejším shodám se Stifterem však nedochází. Urzidilova osobnost je konstituována zcela jinak, než byla Stifterova, jeho životní zkušenost formovalo dvacáté století. Stavět jeho literární dílo příliš do Stifterova stínu by vedlo k matoucím a zkratkovitým deformacím smyslu, navzdory jejich společné pozici v některých podstatných otázkách.
Povídkou U hranic (Grenzland), napsanou roku 1954 a poprvé zveřejněnou o rok později, se dostáváme k pracím, které byly napsány už jen z retrospektivního úhlu, daného vzpomínkou. Povídka Grenzland je zařazena do souboru Die verlorene Geliebte (Mnichov 1956), odkud je zde i citována. Její ústřední postavou je dvanáctiletá Ottilie Stifterová, nadaná nezvyklými až nadpřirozenými schopnostmi komunikovat mimo jiné záhadně harmonickým způsobem s rostlinami i se zvířaty. Zdá se být jakoby v nejužší jednotě s přírodou, která ji obklopuje, sama integrální součást Stifterovy lesní krajiny. Mezi ostatními dětmi svého věku působí však ve škole jako podivný extrém, jemuž se učitel marně pokouší vnuknout zásady chování, opírajícího se o zdánlivě vyšší logos, o rozumovou a logickou schopnost abstrakce. Vystavena vnějšímu nátlaku a ochromena skutečností, že vstupem do pubertálního věku ztrácí své magické schopnosti, bere si Otti život.
Urzidil, který se tu identifikuje s vypravěčovým Já, pozoruje to dítě s příchylností a láskou. Postava Otti je velmi blízká jiným postavám z Urzidilova díla, třeba Virginie z povídky Die Fremden (vzniklé roku 1945 a poprvé zveřejněné roku 1956), Filoméně z Pražského triptychu (Prager Triptychon, 1960) nebo Ellen z románu Das große Halleluja (1959). Jejím literárním předobrazem je bezpochyby Dita ze Stifterovy povídky Abdias, na níž Urzidil navázal, jak zmíněno, už v novele Der Trauermantel.
Jako u mnoha jiných jeho postav, jde i tady o osobu, jejíž literární podobu zformovaly jak prvky autentické skutečnosti, tak síla literární fikce. "Otti z povídky U hranic," napsal mi Urzidil v dopise z 19.11.1963, "byla postavou skutečnou. Dokonce ještě žije." Taková postava je zároveň skutečností i symbolem, zpráva o jejím osudu pak zároveň kronikou a varováním, mene tekel nám všem.
Pokusíme-li se dnes znovu uplatnit právě vůči ní nárok pokazatelné autenticity, zdá se nám téměř jisté, že dívka tohoto jména nikdy neexistovala. Možná jde o nějakou dívku jménem Ottilie s jiným ovšem příjmením, která musela být prázdninovému hostu z Prahy po delší čas nablízku, snad během víc než dvou letních prázdnin. Jinak by byla Urzidilova psychologická pozorování Otti, která nemohla probíhat nijak nesouvisle, těžko myslitelná. Předpokládáme-li, že Urzidil mohl dívku pozorovat v letech 1933-1935, kdy jistotně pobýval v Zadní Zvonkové, pak by se musela narodit kolem roku 1922 a roku 1963 by jí bylo 42 let. Urzidilova formulace v jeho dopise: "Dokonce ještě žije...", by ovšem mohla být chápána i jako odkaz na její vysoký věk. V tom případě by mládí nějaké jiné ženy, v roce 1933 už dospělé, vylíčil v retrospektivě její vlastní vzpomínky. Skutečností je, že Otti byla vytvořena podle autentické osoby jiného jména, která už dnes není zjistitelná. Skutečností je i to, že její zázračné schopnosti stejně jako její symbolicky tragický konec jsou básnickou licencí, poněvadž nikdo z dodnes žijících pamětníků z někdejší Zadní Zvonkové se nedokáže na podobný dívčí zjev rozpomenout.
Postava jejího otce, domkáře Antona Stiftera, je ovšem v oblasti Zvonkové doložitelná. /15/ Zda měl onen skutečný Anton Stifter nějakou dceru, není známo.
Další postavy povídky Grenzland z větší části představují autentické obyvatele Zvonkové, jako např. Franze Hochholdingera (Dok. s. 200), který byl znám jako stálý host v Kariho hospodě, nacházející se hned naproti zdejšímu kostelu. /16/ Také onu kulaťoučkou paní, která se při chůzi pohybovala lokty tak, jako by to byla křídla (s. 186), si pamětníci vybavují docela přesně. Historicky doložitelnou osobou je rovněž švec Poferl. Jde o Johanna Poferla (Dok. s. 164 a 251), povoláním skutečně obuvníka. I Amerikán Feiferling (s. 186) měl reálnou předlohu: to Josefu Poferlovi se ve vsi říkalo Nazl-Amerikaner (Dok. s. 208) a jeho životopis se shoduje s Urzidilovými údaji. Hroby rozvětvené rodiny Hochholdingerovy se zachovaly na hřbitově v Zadní Zvonkové. Učitel jménem Macho není doložen, příjmení toho znění však ano (Dok. s. 269 a 304). /17/
Věcné údaje i jinak v naprosté většině odpovídají skutečnosti a svou přesností někdy přímo ohromují (výjimkou je sám domek Stifter-Toniho, který nemohl být položen v katastru obce Zvonková a v dokumentaci o něm není jediná zmínka). Tak například naprosto přesně je udána doba, za níž lze dojít pěšky z Josefodolu do Zvonkové, větší rybník zvaný v povídce Cholmer a vzdálený 20 minut chůze nahoře nad Josefodolem existuje dodnes (Dok. s. 316 ho uvádí jako Kolmateich, na dnešních českých mapách má jméno Tišina). Když Urzidil připomíná užití petrolejky (s. 188), odpovídá to skutečnosti, že obec nebyla až do konce války 1945 elektrifikována. Doložitelná je i následující epizoda: Jednou (Otti) vyskočila z lavice a vykřikla: "Hoří!" "Kde hoří?" ptám se."V Huťském Dvoře," řekla. (s. 192) Že tam skutečně došlo 29. června 1933 k požáru, vyplývá ze zápisu v pamětní knizr obce, kterou vedl učitel ze Zvonkové Heinrich Pascher (Dok. s. 140) a která se dnes nachází v okresním archivu v Českém Krumlově. /18/
Fiktivní je naproti tomu odkaz na jakýsi klášter svaté Matyldy (v originále Mathildenkloster), údajně ležící v Rakousku, krátký kus cesty (v originále kleine Reise) odtud (s. 201), do kterého měla Otti vstoupit. V Rakousku neexistoval a neexistuje žádný ženský klášter toho jména a nejblíž Zvonkové připadá v úvahu až klášter karmelitek v Thyrnau nedaleko bavorského Pasova.
Jako poslední hommage dílu Stifterovu se závěr povídky odehrává na březích Plešného jezera, v němž Otti nachází svou smrt. Jako Stifter ve svém Hvozdu hovoří o starých, vybledlých kmenech, jež smutným, bělavě svítícím zásekem lemují temnou vodu, formuluje Urzidil poslední větu povídky takto: Až nám jednou jezero dalo odpověď: vyneslo Otti a uložilo ji na svém břehu mezi bledou spletí kořenů (s. 203).
Hermann Hesse tu povídku miloval a napsal o tom v dopise s datem 12.12.1955 Urzidilovi:
"Moje schopnost číst už není příliš veliká. Vaše povídka o Otti a Šumavě však na mne udělala opravdový dojem a způsobila mi skutečnou radost. Mnohokrát Vám za to děkuji. Znal jsem kdysi dítě podobného nadání..."

V.
Konečně je tu čtvrtá šumavská povídka Urzidilova, Kde končí údolí, která vznikla roku 1955 a byla publikována 1956 v souboru Die verlorene Geliebte (citace odkazují stránkováním na toto vydání). Odehrává se ve vsi Hirschbergen (Jelení), přezvané tu Urzidilem na Hirschwalden, asi 6 km na severozápad od Nové Pece (Neuofen), na severovýchodní české straně Třístoličníku (Dreisesselberg). Se Zadní Zvonkovou, ležící dobrých 10 km na jihovýchod, spojuje Jelení dodnes poměrně zachovalý Schwarzenberský plavební kanál. Jako ve Zvonkové byly i tady po roce 1953 domy osady, před vysídlením čítající na 800 obyvatel, nejprve ponechány zkáze a poté strženy. Zachováno zůstalo 9 domů, mezi nimi malá budova staré školy a myslivna, v níž bydlel i vypravěč naší povídky.
Jak nelze ani jinak očekávat, vyznačují se i v tomto Urzidilově textu všechny místní údaje vysokou měrou přesnosti: Jezerní potok dělí ves opravdu způsobem, líčeným autorem povídky v samém jejím úvodu, osada se rozkládala skutečně na svahu táhnoucím se od východu západním směrem, tj. nalevo a napravo, pokud bychom na ni hleděli po běhu potoka. Kostel a farář byli v Želnavě (Salnau), tunel plavebního kanálu, ražený ve skále, stejně jako pomníček zvaný Medvědí kámen (Bärenstein) na památku skolení posledního šumavského medvěda, jsou dnes turistickými atrakcemi toho nejbližšího okolí Jelení.
Veškeré postavy povídky jsou naproti tomu fiktivní, až na dvě výjimky ovšem, o kterých ještě bude řeč. Fiktivní je i sám děj: postupně narůstající sousedský spor dvou břehů potokem rozdělené vsi, vrcholící nakonec vraždou, není nijakými autentickými fakty doložitelný.
Nepochybné zato je, že sám Urzidil nakrátko opravdu bydlil, a to dokonce opakovaně vícekrát, v rozložitém stavení zdejší myslivny, když se přes léto zdržoval ve Zvonkové a putoval odtud k Plešnému jezeru a dál, jak to v povídce výslovně zmiňuje (s. 211-212) /19/.
V naší povídce nese lesní české jméno Jelen, což německy zní jak známo Hirsch. Vedle vypravěče je to jediná autentická postava, o níž jsme díky pátráním Ing. Antonína Nikendeye dobře informováni. /20/ Jmenoval se ve skutečnosti Wilhem Hirsch, žil v letech 1887-1959 a v letech 1936-1946 byl ve schwarzenberských službách vrchním lesním správcem revíru Jelení (Hirschbergen), pro který se ovšem tenkrát i v češtině používalo místní jméno Hiršperky. Hirsch si získal uznání i jako botanik a entomolog a roku 1932 byl dokonce zvolen do Geobotanické komise České akademie věd. Roku 1946 se měl sice stát jako ostatní němečtí obyvatelé obnoveného Československa obětí tzv.odsunu a ztratil i všechen svůj majetek, díky intervenci některých pražských známých z českých vědeckých kruhů však nakonec směl v zemi zůstat. Do roku 1948 žil ještě v Jelení, byl pak přidělen jako správce sbírek muzeu lesnictví a myslivosti na zámku Ohrada, předtím stejně jako nedaleká Hluboká nad Vltavou náležejícího nyní vyvlastněným Schwarzenberkům. K 1. 1. 1949 odešel Wilhelm Hirsch do důchodu. Jeho dopis, který cituje Urzidil na konci své povídky (s. 225), je autentický a byl napsán roku 1948.
Další vazba, kterou by Urzidil rád spojil svou osobu s postavou Wilhelma Hirsche, je však fakty nedoložitelná a zavádějící - to když tvrdí, že znal hajného a pak lesního Hirsche už od svých dětských let:
Měl kdysi v péči polesí u rodné obce mého otce, můj dědeček, který tam byl učitelem, ho naučil čtení a psaní a když jsem já jako malý chlapec trávíval léto v té rodné vsi otcově, koldokola obklopené lesy, byl pro mne tamější pan hajný člověkem uctívaným a důvěrně známým (s. 212).
Podle Nikendeyových údajů se nic z toho nezakládá na faktech - Hirsch nepůsobil nikdy v oblasti Šipína, tedy rodiště Urzidilova otce, ale nastoupil po ukončení svého vzdělání do služeb kněžny Hohenlohe v Novém Zámku (Neuschloss) u České Lípy (Böhmisch Leipa) jako lesní v revíru své vlastní rodné obce Okřešice (Aschendorf), konal vojenskou službu v Liberci (Reichenberg) a od listopadu roku 1909 byl ve službách knížete Schwarzenberga ve Vimperku (Winterberg), v letech 1911-1914, tedy až do vypuknutí první světové války působil pak na různých místech jihozápadních Čech. Wilhelm Hirsch, navíc o pouhých devět let starší než Urzidil, by mu sotva mohl být pro nesouběžnost jejich životopisů člověkem uctívaným a důvěrně známým. Hirsch nebyl také, jak Urzidil píše, rodákem z Chebska (s. 208), ale narodil se, jak už zmíněno, u České Lípy v severních Čechách. Urzidilův dědeček, údajný Hirschův učitel, zemřel ve věku 81 let roku 1894 v Boru (Haid). I zde se tedy časové i místní údaje s Urzidilovým podáním rozcházejí.
Položíme-li si otázku, proč vlastně Urzidil přisuzoval pokud možno blízkému vztahu k Hirschovi hodnotu tak vysokou, že kvůli tomu opouští oblast prokazatelné skutečnosti ve prospěch své vypravěčské fantazie, vydáváme se ovšem i my do sféry interpretace roviny, která onu pouze vypravěčskou výslovně přesahuje.
Během střetu pravo- a levobřežníků, který se v ději stupňuje až k vraždě, zaujímá lesní Jelen zprostředkovatelskou a usmiřující pozici a pokouší se silou své osobnosti, která mu byla nesporně dána, stát na stráži práva a spravedlnosti, aby tak napomohl řešení konfliktu. Plní tak, i když nakonec ztroskotává, přesně onen úkol, který sám sobě uložil i onen letní pražský návštěvník této končiny a na kterém musel nutně ztroskotat i on (viz pozn. /14/). Urzidil projektuje bezpochyby své vlastní zkušenosti a svá vlastní přání do postavy Jelenovy, tedy do osoby Wilhelma Hirsche. Ten si také zachovává odstup (jak daný samým faktem, že pochází odjinud, tak intelektuální) a zůstává au dessus de la melée (povznesen nad zdejší melu), jak to při jiné příležitosti kdysi formuloval Urzidilem tolik obdivovaný Romain Rolland. /21/ Postava Hirschova alias Jelenova, s níž se autor identifikuje, tu v sobě jako ideální typ spojuje znalosti, vlastnosti a zásady, které se Urzidil ve stopách Goethových a Stifterových snažil kultivovat ve sféře vlastní osobnosti: humanismus založený mimo jiné na obsáhlých znalostech z oborů přírodovědných, chápající přírodu jako harmonicky organizovaný celek, jako základ řádu, který však lidská společenství, sešlá na cestu bludů a násilí, už v sobě nezahrnuje. V Hirschově osobnosti nacházíme rysy, jimiž Stifter obdařil postavu šlechetného plukovníka ve své knize Z kroniky našeho rodu (Die Mappe meines Urgroßvaters) :úsilí o kultivaci přírody i lidského společenství, rozvážná dobrotivost a také schopnost odpouštět.)
Tři outsideři (s. 220) stojí tu jakoby nad událostmi nebo výslovně mimo ně: ať už je to blázen Alois, pokračující tu v řadě tolika svých literárních předchůdců, sám Urzidil jako cizí pozorovatel, svědek a vypravěč v první osobě zároveň, stejně tak jako lesní Jelen se svou přirozenou a nepochybnou autoritou.
Politické implikace jsou jednoznačné: nestojí tu jen praví proti levým, ale rozpadá se jakákoli forma politického a civilizačního usměrnění a zvládnutí konfliktu. Podezření ze zrady a přeběhlictví se rozmáhalo víc a víc, křiklouni a zlomyslníci začali udávat tón a ti lepší a dobromyslnější se raději přikrčili a zalezli (s. 218). Střet přerůstá všechnu míru, až zničí posléze obě strany konfliktu: přišla nová moc, která i tady vyrvala lidi rodné půdě a vyhnala je odsud. Neznala žádné břehy, levý ani pravý. Všem vtiskla do ruky ranec na cestu. Neustala, dokud i ten poslední neopustil údolí (s. 226).
Povídku Kde končí údolí lze tak včetně názvu, jemuž možno přikládat dvojí význam, číst jako parabolické podobenství /22/ na téma války a míru a vztahuje se, jak vyplývá ze samé podstaty toho literárního útvaru, nejen na události let 1933-1946, nýbrž nabývá platnosti všeobecné. Když Urzidil v roce 1955 tuto povídku psal, nebylo dlouho po korejské válce a konflikt mezi Západem a Východem probouzel nová a nová napětí a ohrožení. Třetí světová válka se nedala vyloučit. Urzidil ztratil v té době, jak vyplývá z mnoha stránek jeho osobní korespondence, důvěru ve schopnost Spojených států amerických zajistit opravdový mír a vyjadřoval se ke světovému vývoji velmi skepticky.
Fakta a fikce, to prokazatelně autentické i síla pouhého vypravěčského talentu, vzpomínky i jasnozřivé předpovědi, příběhy a osudy jednotlivých lidí i jejich výtvorů a děl, spletitá tkáň všech těchto rovin se jeví v Urzidilových šumavských povídkách jako osobitý rukopis, příznačný právě jen pro svého tvůrce.

Poznámky:

/1/ Viz k tomu Gerhard Trapp: Johannes Urzidils Tätigkeit als Pressebeirat an der Gesandschaft des Deutschen Reiches in Prag 1918-1934. V: Drehscheibe Prag. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 7, sest. P. Becher a F. Heumos, Mnichov 1992, s. 131-150.

/2/ Urzidil připomíná získání domovské příslušnosti ve své vzpomínkové próze Blick vom Stinglfelsen v Linz aktiv, č. 15, Linec 1965, s. 55 a také v dopise Erně Petschlové, zvonkovské rodačce, ze 4. 2. 1968.

/3/ Dopis Urzidilův a odpověď na něj jsou uloženy v archivu někdejšího Goethe-Nationalmuseum Weimar, dnes Museen und Gedenkstätten der Stiftung Weimarer Klassik ve Výmaru.

/4/ Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze.

/5/ Archiv Národní galerie v Praze.

/6/ Gertrude Urzidilová: Zur Quadratur des Prager Kreises. V: Literatur und Kritik 10 (1985), s. 528-536.

/7/ Glöckelberg. Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde. Sest. Franz Petschl, Erdmannshausen 1992.

/8/ Podobnou cestou postupuje Hartmut Binder, který vykládá strukturu Urzidilovy povídky Repetetnt Bäumel na místním pozadí staré Prahy: Erweisliches und Erzähltes. Johannes Urzidils "Repetent Bäumel". V: Johannes Urzidil und der Prager Kreis. Vorträge des römischen Johannes-Urzidil-Symposions 1984. (=Schriftenreihe des Adalbert-Stifter-Institutes des Landes Oberösterreich, sv. 36.) Linec 1986, s. 65-90.

/9/ Pojat do souboru Das Elefantenblatt, Mnichov 1962.

/10/ Blíže k tomu pozn. /1/ stejně jako Gerhard Trapp: Johannes Urzidil - Publizist zwischen den Nationen. V: Stifter-Jahrbuch, Neue Folge 4. Mnichov 1990, s.41-52.

/11/ Die Zeitung, Londýn, roč. 1, č. 210, z 12. 11. 1941. V téže době psal Urzidil svou už druhou knihu o pražském mědirytci Václavu Hollarovi (1607-1677), který žil od roku 1636 převážně v londýnském exilu. První Urzidilova kniha o Hollarovi vyšla v nakladatelství Orbis v Praze roku 1937 v českém překladu Zdeňka Helferta s názvem Václav Hollar. Umělec, vlastenec, světoobčan za spolupráce Franze Sprinzelse, pro vydání anglické v exilovém nakladatelství Čechoslovák měla pozměněný titul a nová autorova předmluva ke knize se tentokrát anglicky obracela k jeho krajanům v exilu českého i německého jazyka: A man may be compelled to leave the home where he was born or the home where he chose to live, or he may decide to do so of his own free will. In any case, however, what makes a man an émigré is the loss of his home, whether on account of his personal predilections ot through the workings of destiny. The émigré bears his home with him in his heart when he goes abroad, and it is with this home that all his thoughts and deeds are bound up.A country in which freedom and humanity can no longer be counted upon will always lose its best citizens, for there can be no doubt that the worst or the weakest elements are those who accomodate themselves to lack of freedom, and those who are most to be pitied are the ones who are forced to remain in a country where lack of freedom prevails. (Člověk může být násilím donucen opustit domov, kde se narodil nebo domov, který si vybral k životu, nebo se může sám rozhodnout učinit tak ze své vlastní svobodné vůle. V každém případě však to, co dělá z člověka emigranta, je ztráta jeho domova, ať už je to následkem jeho osobního rozhodnutí nebo dílem osudu. Emigrant si nese svůj domov s sebou ve svém srdci, když odchází za hranice a je s tímto domovem spjat všemi svými myšlenkami a činy. Země, v níž svoboda a humanita přestaly být považovány za důležité, vždy ztrácí ty nejlepší ze svých občanů, protože není pochyb, že ty nejhorší a nejpochybnější elementy se přizpůsobí ztrátě svobody a zaslouží si pak nejvyššíhi soucitu ti lidé, které násilí přiměje zůstat v zemi, kde ztráta svobody nabyla moci.) Viz Johannes Urzidil: Hollar. A Czech Émigré in England. Londýn 1942, s.11.

/12/ V pražském listě Deutsche Zeitung Bohemia z 24. 9. 1936 se objevil text Der letzte Gast v rozsahu 3 knižních stran bez této věty. Poněvadž Urzidil měl ve zvyku tisknout své rané povídky jen v dílčí podobě v nejrůznějších publikacích, většinou právě v novinách, nedá se ani u tohoto textu vyloučit, že byl ve své neznámé prvotní verzi podstatně obsáhlejší než text publikovaný v DZB. Pravděpodobnější však je, že Urzidil raný výchozí text, který stálost přírody spojuje s myšlenkami cizincova bytí v oné vsi (Zvonková), teprve v New Yorku zpětně rozšířil na sedmnáct stran, dodal mu politických přízvuků a obohatil jej řadou myšlenek kriticky se zabývajících naší civilizací, po nichž není ve verzi otištěné roku 1936 ani stopy. Mnohé hovoří i pro skutečnost, že část textu odehrávající se v Šipíně a pojaté až do textu z roku 1956 (to je datum prvního knižního vydání rozšířené verze), byla připojena teprve později - líčení z roku 1936 se rozhodně omezuje jenom na Zvonkovou.

/13/ Glöckelberg-Dokumentation, viz pozn. /7/ - nadále citováno zkratkou Dok.. K H.Rodingerovi viz tam Dok.s.319n., jeho dům nese čp.1 na náčrtu viz Dok.s.184. Rodingerův hrob se zachoval na hřbitově v Zadní Zvonkové.

/14/ Urzidilova snaha o to, aby dokázal spravedlivě vyjít se všemi stranami národnostního konfliktu, ho naopak v Praze po roce 1933 zahnala do o to větší společenské izolace. České straně byl podezřelý, poněvadž přes své československé státní občanství pracoval jako tiskový poradce velvyslanectví Německé říše, u sudetských Němců platil za "čechomila" a nebyl dost "velkoněmecky" orientován, němečtí umělci v československém exilu v něm viděli německého nacionála a zazlívali mu jeho odpor proti jejich přijetí do Ochranného spolku německých spisovatelů v ČSR (Schutzverband deutscher Schriftsteller in der ČSR), konečně ho nejvýš ostře napadl vydavatel mnichovského časopisu Neue Deutsche Literatur Will Vesper, plně se ztotožňující s nacistickou politickou linií, na s.104 č.2 roč.1937 své revue. To všechno byly příznaky rostoucího ohrožení, přičemž Urzidil, sám poloviční Žid, se mohl nadít i pronásledování z důvodů rasových.
Zvonková se tak stala Urzidilovi místem "vniřní emigrace", než roku 1939 došlo k té skutečné.

/15/ Dok. připomíná jméno tohoto znění jen krátce na s.399, Ing. Antonín Nikendey, žijící v Českých Budějovicích, odkazuje však na jeho další stopu: Podle sdělení Antonína Nikendeye bydlel Johannes Urzidil ve třicátých letech u bývalého vedoucího sklárny v dnes zaniklé části obce Zvonková (Glöckelberg) Josefodol (Josefsthal), Heinricha Rodingera. Vdova po jeho synovi (Guido Rodingerovi - pozn. G.T.) si v dopise vzpomíná, že Urzidil jeden rok žil i v lese v domku sedláka Stifter-Toni, který byl tedy postavou skutečnou (z doslovu Jana Mareše k jeho vlastnímu prvnímu českému překladu povídky Grenzland po titulem U hranic v časopise Rozeta č.1 - víc čísel nevyšlo - České Budějovice 1991, s. 41).

/16/ Dům čp.85 podle plánku obce v Dok.s.182. Jde o hostinec Franze Karyho, jehož majitel má u Urzidila jméno Josef Kari (Dok.s. 200).

/17/ Dok. neobsahuje žádný rejstřík osob v obci narozených. Objasnit identitu jmenovaných osob s absolutní jistotou by tedy znamenalo obrátit se o svědectví k matrikám. To by se ovšem vzhledem ke skutečnosti, že uvedená jména přispívají jako jen zběžně načrtnuté typy spíš k pouhému dokreslení lokálního koloritu, aniž by jim jinak autor přisoudil nějaký větší význam, jevilo přece jen jako přílišný přepych.

/18/ Ani tato pamětní kniha neobsahuje žádný záznam o Urzidilovi.

/19/ Myslivna (o níž Řivnáčův český Průvodce po Šumavě z pera F.A.Borovského z r.1883 mimochodem píše také jako o stanici pro pěstování lososů - pozn. překl.) v nezměněné podobě slouží dosud svému původnímu účelu a obývá ji lesní, který v ní i dnes pronajímá pokoje turistům.

/20/ Údaje k osobě lesního Wilhelma Hirsche viz doslov Jana Mareše k překladu povídky U hranic, cit. v pozn. /15/. V doslovu je i zmínka o svědectví jednoho z pamětníků, že Urzidil Wilhelma Hirsche dobře znal.

/21/ Urzidil recenzoval ve dvacátých letech různá díla Romaina Rollanda v pražských denících.

/22/ Urzidil často vypráví v parabolických formách podobenství. Velmi zřetelné je to např. v próze Ein alter Brief (1961), kde se jeví jako hlavní téma kolektivní zamlčování německé viny.

VASILO, 1992, č.1-2, s. 51-62

P.S.
Ve VASILO (Vierteljahresschrift /Adalbert Stifter Institut des Landes Oberösterreich), roč. 20, 1971, č. 3/4, vzpomíná na s. 70 Aldemar Schiffkorn, jak Institutu Adalberta Stiftera (ASI) v Linci došel kdysi jako vánoční pozdrav z New Yorku separát Urzidilových vzpomínek na Šumavu a venkovský život jejích obyvatel pod titulem Der letzte Gast. Ein Böhmerwald-Tagebuch. Urzidil k textu přičinil následující poznámku, kterou zde uvádíme v českém překladu:
Psáno v Josefodole (Josefsthal) na Šumavě 1938. Vyšlo roku 1956 ve sborníku Der Jahresring nakladatelství Deutsche Verlags-Anstalt ve Stuttgartu. Institutu Adalberta Stiftera v Linci na Dunaji Johannes Urzidil, prosinec1956.
Každé větě je tu v popisu lidí a krajiny, šumavských zvyků a mravů propůjčena obzvláštní závažnost, píše Aldemar Schiffkorn.
Lze jen dodat, že datace textu, zčásti zveřejněného v pražském listě Deutsche Zeitung Bohemia 24.9.1936, zde samým Urzidilem posunuta k roku 1938, zůstává tak jednou ze záhad, kterou nám zanechal.
J.M

P.P.S.
O Urzidilových vztazích k Šumavě a skrze ni k Adalbertu Stifterovi svědčí dosti zásadním způsobem i drobná zpráva z českobudějovických německých novin Budweiser Zeitung, jak ji přinesly roku 1933 ve svém č. 68 na s. 8. Dočítáme se tam, že tiskový šéf německého velvyslanectví v Praze věnoval Šumavskému muzeu (Böhmerwaldmuseum) v Horní Plané svou krásnou knihu Goethe in Böhmen s vlastnoručním věnováním, které zní česky takto: Šumavskému muzeu s vděčností za hluboký a krásný zážitek Šumavy a jako skromnou oběť na oltář největšího sudetského Němce ve světě literatury Adalberta Stiftera věnuje autor Johannes Urzidil. Zpráva končí zmínkou o Goethově věnování novohradskému hraběti Buquoyovi z 18. srpna 1818 s konstatováním, že sečteme-li dny, které Goethe strávil v Čechách, činí to dohromady tři roky jeho života.
J.M.

- - - - -
* Praha / Josefodol / Zvonková / † Řím (I) / † † Vatikán (VA)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy

Dostupné zdroje v JVK:

• autoritní záznam
• (13) - články
• (25) - knihy
• (1) - drobné tisky
• (2) - elektronické zdroje