GEORG LEOPOLD WEISEL

Z přemítání venkovanových

Šumavská svatba
Šumavská ženitba má tři části: 1. ucházení se o děvče, 2. námluvy, 3. svatba sama. Tu první z částí lze sotva popsat, scény toho jednání jsou zmatené, postrádají pravidel a jsou místy až zdlouhavě sentimentální. Je to stará, a přece tak věčně nová milostná historie, která se odehrává brzy na stráni, brzy v poli, brzy při tancovačce nebo na přástkách a jednomu přináší sladké, jinému zas hořké pochutnání. Krátce má láska toho samorostlého pohorského lidu mnoho barev, jak to najdeme popsáno v Auerbachových či Rankových vesnických příbězích. Přejdeme tedy to prvé jednání a vylíčíme rovnou druhé z nich.
Mýlíš se, milý čtenáři, pokud se snad domníváš, že se na Šumavě uzavírají všechna manželství z lásky; i tady podobně jako v kruzích vyšších bývá v sezdávání dvou osob rozhodující konvence či spekulace. Sama láska je jako všude většinou při takové svatbě jen krásnou podružností. Dva milující se nikdy nestanou manželi, pokud v tom moudří staří rodiče nespatřují nijaký zisk. To se pak smlouvá a licituje o kus pole nebo výminek i měsíce dlouho, než se dosáhne jednoty a dohody ve věci sňatku či než jak se tu říká "dojedná den svatby". K tomu konci ujednání je vždy zvolen čas noční. S večerem se vydá mladý muž, který se má stát ženichem, i se svými nejbližšími příbuznými do vsi, ve které žije jeho budoucí nevěsta, zastaví se však ještě dříve u jednoho souseda, odkud je pak vyslán parlamentář s dotazem otci či poručníkovi nastávající, zda může budoucí ženich přijít a ucházet se o děvče v domě. Otec, který je už dávno na to připraven, přirozeně ho co nejpřátelštěji pozve a nato se dostaví námluvčí a svědci ženichovi; jakož se takoví svědci brzy objeví z nevěstiny strany, všichni ve svátečním. Po vzájemném pozdravení se obě strany usadí za dva oddělené stoly a každý za sebe jedná se svým protějším klientem. Poté, co se to skončí, začne otec nebo poručník nevěstin od svého stolu řeč ke stolu ženichovy strany. Ptá se, kolik že musí vyplatit atd. Jeden ze svědků zodpovídá všechny tyto dotazy, rozptyluje pochybnosti, odstraňuje skrupule s přesvědčivou rétorikou. Nevěstina strana přemítá a debatuje; konečně se ujednotí. Tu se zvedá zase řečník ženichovy strany a přeje si vědět, kolik že věna dostane panna nevěsta. Nevěstin otec podává vysvětlení o výši a hodnotě obnosu. Pak se jedná; na jedné straně se slevuje, na druhé přisazuje, právě tak jako při koupi nějakého kusu dobytka. A není vzácný případ, kdy dojde znovu ke sporu o svatební smlouvu, pro několik zlatek, na kterých ženichův otec zarytě trvá, nebo pro kousek pole, který si vymínil starý sedlák. Je-li však přece nakonec dosaženo jednoty, srazí se stoly dohromady a hospodyně, která nebyla doposavad ve světnici k vidění, vejde důležitě dovnitř a prostře. Venku se tlačí zvědavý zástup k oknům, dostaví se muzikanti a začnou vyhrávat, zatímco muži sedí u slavnostní tabule.
Až do té chvíle se sama nevěsta vlastně ještě neukázala; tu přivedou starou babičku z její komůrky a představí ji ženichovi s otázkou, jakže se mu jeho nevěsta zamlouvá. Mladík, obeznámen ovšem už s tím obvyklým špásem, galantně opáčí: "Věru by se mně i tahle docela líbila, kdybych jen nenosil v srdci jinou!" Stařenka dělá uraženou, vyčítá mu jeho věrolomnost a dává mu nepokrytě na srozuměnou, že nosí pod srdcem plod jeho lásky. Hosté se prohýbají smíchy a mladík musí ukonejšit zhrzené city opuštěné ženy alespoň penězi.
Muzikanti hrají tuš a z komůrky vychází teď nastrojená skutečná nevěsta. "To je ta pravá!" volá ženich, spěchá jí naproti a vtiská jí do dlaně tak řečený nevěstin tolar. Je to zároveň závdavek, který má zpečetit "koupi" jako platnou.
Blaze mládenci, jemuž nepokazí radost jiná osoba jako maskovaná údajná nevěsta. Jsou i případy, kdy vstoupí na scénu skutečně opuštěná milenka a ztropí scénu, při níž na tvářích tuhnou úsměvy.
Veselí trvá až do půlnoci, kdy se svědkové s příbuznými vydávají domů a ženich si povídá a laská se s nevěstou až do slunce východu. Následujícího dne jsou podmínky přeneseny na papír a podepsány. Když je pak dosaženo i svolení úřadů a není námitek ani ze strany církve, je určen den svatby napevno. Obě strany spočtou, kolik že hostí má být pozváno a kolik z nich se skutečně dostaví, aby mohl být určen i konečný počet "stolů". Tady na Šumavě se svatební hostina nehodnotí podle počtu přítomných svatebčanů, ale podle počtu hostí při svatbě vůbec. Nic neudělá Šumavanovi větší radost, než když může "jít na svarbu" ("in die Hauzet gehen"). Každý stůl mívá dvanácte osob a velká svatba obnáší 8-10 takových stolů.

Aus dem Böhmerwald : deutschsprachige Erzähler (1999), s. 147-149

Na bezděkovském hřbitově
Jsem v německé literatuře poměrně zběhlý, jako čtenář jsem absolvoval různé fáze beletristiky našeho století od měšťansko-romantické periody dobrého Lafontaina až po zněmčené francouzské práce z tovární produkce Alexandra Dumase a spol., musím však s upřímností doznat, že mne v tom množství zábavné literatury žádná tak příjemně nevzrušila a neudělala mi tak dobře u srdce jako právě rytířské a duchařské příběhy Heinricha Spiesse.
Kdybych tak jen mohl přivolat nazpět ten růžový čas mládí, kdy jsem unešen čítal jeho Lví rytíře (DieLöwenritter) či Tatrmánka (Das Petermännchen), zapomínaje na všecko kolem; tehdy jsem měl ještě srdce v jádru zdravé, láska a přátelství, ty nejvzácnější výpěstky lidského společenství, v něm sídlily coby talisman. Duchařské příběhy Spiessovy, v nichž vždy nakonec vítězí ctnost a neřest podléhá, zapalovaly i mne pro dobro a spravedlnost a autor těch knih se mně jevil coby největší z mužů mezi Němci, jakož tu dnes stojím uprostřed jednoho venkovského hřbitova právě nad jeho rovem s vlastní hlavou už notně zešedlou. Krátký nápis na kameni označuje místo, pod nímž se obrátilo v prach tělo Mistra, jemuž kdysi naslouchali duchové zásvětí. Sic transit gloria mundi. To je tedy konečný cíl cesty spisovatelovy? Ba, hrob je hrob, ať je to na hřbitově v Paříži či jen na okraji nepatrné vsi. Bez posmrtné slávy, bez umělě zdobného náhrobku, bez pozůstalých ctitelů leží tu, řeklo by se stejně zapomenuti a zapadlí jako obyčejní lidé; jejich práce, vydány jednou či nanejvýš dvakráte tiskem, leží stejně tak nepovšimnuty bez užití v zaprášených místnostech antikvariátů, než jsou vykoupeny nějakým z majitelů knižních půjčoven. Vkus lidí je proměnlivý a snad co deset let vždy jiný. Clauren, Tromlitz, Pichlerová, Weisflog aj. byli vytlačeni romány plnými uměleckého světobolu, ty zas musely ustoupit politickým novelám a přítomně udává tón Hackländer - nakonec kdoví, zda po padesáti letech nebudou práce našich "moderních" spisovatelů stejně nečteny, jako jsou dnes rytířské příběhy Heinricha Spiesse.
Pokoj tvému popeli, ty dobrý muži, životem tak těžce zkoušený! Přispěl jsi sice málo ku vzdělání ducha, přece však tolika z lidí jsi poskytl příjemnou zábavu, aniž bys koho z nich mravně poškodil. Vytesals své hrdiny v brnění podle vlastní své fantazie, aniž bys pravdu světa znetvořil karikaturami. Vylíčils nám hrůzný přísvit hradů a hradních turnajů dob dávno minulých a nikoli bahno měšťanské společnosti. Přistupovals k nám jako k dětem a plnil nás úzkostí z nadpozemského bytí, nikoli však hnusem nad odpornými činy zvrhlých lidských bytostí. Proto ti chceme odpustit tvoje hříchy a zasvětit tyto řádky tvé památce!
Jen krátké vysvětlení čtenářům, jak došlo k tomu, že spisovatel Spiess je pochován na bezděkovském hřbitůvku:
Spiess byl hercem Stavovského divadla v Praze a získal si tam přízeň hraběte..., tehdejšího majitele bezděkovského panství. Nemohu s určitostí udat, zda za tu hraběcí přízeň vděčil Spiess svému talentu nebo kráse své přítelkyně, lépe řečeno své milenky. Skutečností je, že mecenáš vzal zamilovaný pár s sebou na venkov a aby literátovi poskytl i vedlejší zaměstnání, ustanovil ho hospodářským písařem či spíše jakýmsi dohližitelem na plnění robotních povinností. Kdo by mohl být vlastně šťastnější nežli náš Spiess, který nyní mohl nejen bezstarostně žít v líbezné krajině daleko od městské vřavy mezi dobromyslnými prostými lidmi, nýbrž mohl tu i následovat své tvůrčí sklony. Nekonečná Šumava s vlnivými obrysy svých horských hřebenů v dálce, všude kolem po kraji zříceniny někdejších hradů, blízko ležící krajské město Klatovy (Klattau), to všechno učinilo mocný dojem na mysl básníkovu a podnítilo jej k novým literárním pracem. Téměř každého dne podnikal Spiess vycházky za zajímavými místy okolí, nezřídka až do Bavor. Toulal se po celé hodiny výběžky Šumavy, jejíž lesy ostatně tehdy sahaly až k městu, a výšina, na které spočíval nejraději, je až dodnes zvána Spiessova. V této době měli údajně vzniknout právě jeho Lví rytíři (Die Löwenritter), jeho Tatrmánek (Das Petermännchen) i Obchodník s koberci (Der Teppichkrämer). Jaký honorář za své práce Spiess kdy obdržel, nemohu se dnes dopátrat, tolik je však jisto, že se bohatým člověkem nikdy nestal.
Jsou lidé, kterým není souzeno štěstí, byť i o ně usilovali sebevíc. Takovým smolařem se ukázal být i nebohý Spiess. Neužil si věru dlouho přízně osudu. Jeho mecenáš se mu stal sokem v lásce. Podezírání, zoufalství a žárlivost ztrpčovaly nejen Spiessovo postavení, ale nakonec rozložily jeho duševní zdraví. Poté, co jeho podporovatel odjel na jiný ze svých statků a vzal s sebou i spisovatelovu družku, začal Spiess churavět a vbrzku i ulehl. Opuštěn celým světem prožíval nyní ty nejchmurnější dny svého života; jen muž z lidu, někdejší Spiessův sloužící, zachoval mu věrnost a pečoval o pána, upoutaného teď na lůžko.
Právě od tohoto věrného sluhy, který před dvaceti lety ještě žil, jsem se vlastně to všechno dozvěděl a počestnost starcova mi poskytovala i záruku, že jeho sdělení jsou pravdivá. Ten starý muž si nemohl ani dost vynachválit vlídnost a dobrotu srdce "pana ze Spiessů". Ukázal mi i modrý soukenný kabát s velkým lesklým železným knoflíkem, který zdědil po svém někdejším pánovi.
Konečně přišla ta největší přítelkyně všech nešťastníků, totiž smrt, a vykoupila nebohého trpitele ode všech jeho strastí. Spiess zemřel na úbytě a byl pochován na bezděkovském hřbitově.
Tisíce lidí táhnou kolem na cestách vozem i pěšky, aniž by tušili, že na tomto malém vesnickém hřbitůvku leží v hrobě "rytíř ducha", jehož knihy bývaly kdysi tak dychtivě čteny a až dodnes i zůstaly oblíbeným lidovým čtením.

(1865)

Aus dem Böhmerwald : deutschsprachige Erzähler (1999), s. 158-161

Narodil se jako Joachim Löbl Weisel roku 1804 v židovské rodině v západočeských Přešticích s jejich nádherným chrámem Dientzenhoferovým, po pražských studiích mediciny působil krátce v klatovském špitálu jako "aprobovaný ranhojič a porodník", poté byl přeložen do Všerub (Neumark). Tady roku 1843 konvertoval ke křesťanství, aby se mohl oženit s nežidovskou dívkou, jíž byla Anna Pavlovská, dcera kontrolora všerubské finanční stráže. Weiselovým kmotrem při křtu, konaném u sv. Anny na Tanaberku, byl ředitel koutského panství Georg Rudolf Hueber. Pro své okolí byl Weisel nejen dobrým lékařem, nýbrž i osvětovým pracovníkem a politicky umírněným liberálem. Horlivě přispíval do prvního klatovského týdeníku, který vycházel od roku 1863, publikoval však i v novinách pražských. To on sepsal jako první roku 1848 práci, zveřejněnou v "Panorama des Universums", o chodském procesu - sporu "Psohlavců" (Jiráskův historický román se skutečně opíral o ni, resp. o pozdější výtah z ní v pražském listu "Politik") s pánem z Lamingenu ("Lomikarem"). Historické údaje k tomu získal z archivu rodu Stadionů v Koutě na Šumavě (Kauth). Zemřel 31. března 1873 ve Všerubech a je tam i pochován. Na náhrobku je titulován Arzt und Schriftsteller. V jeho textech se vracejí židovská témata, mimo jiné i v motivu lásky Žida a křesťanky, zabýval se také národopisnými náměty. Knihu za svého života nevydal žádnou a je zásluhou Josefa Blaua, že shromáždil ukázky ze zapomenutého díla v knize Georg Leopold Weisel: Aus dem Neumarker Landestor. Die Volkskunde eines Aufklärers (1926).

- - - - -
* Přeštice / Klatovy / Bezděkov / † † † Všerub

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy