OTTOKAR WINICKY

Gentlemanlike

Fritz, můj kamarád z mládí - je to tak s ním historie. Léta jsem mu vykládal taroky - zapomněl to už! Ba tvrdí mi teď opak. Pumpnul jsem ho vícekrát, předčítal jsem mu své verše, kdy a kde jen jsem ho stačil dostihnout (v originále "ich seiner habhaft werden konnte" - pozn. překl.) - přikryl to pláštěm zapomnění. To jedno ale - ne, to mi nezapomněl dodnes. Ačkoli jsou tomu už čtyři desítky let (psáno 1926 - pozn. překl.).
Snad bych to nějakým aktem pokání mohl vymazat z jeho paměti. Chci o tom vyprávět, to bude nejlepší! Chci se vydat napospas celému světu! Ta myšlenka nepostrádá jisté velikosti.
Léto mezi kvartou a kvintou. Měli jsme za sebou budějovické nižší gymnázium. To budějovické, prosím (v originále "Ich bitte, das Budweiser!"- pozn. překl.)! Mohli jsme teď užívat svobody, v přiměřených mezích ovšem. Dvakrát či třikrát do týdne přicházel můj kamarád Fritz do Otakarovy ulice (v originále "Ottokargasse", autor textu byl jménem "Ottokar" v Ústí nad Labem roku 1872 pokřtěn - pozn. překl.). Stál tam dům mých rodičů.
Nikdo menší než král Přemysl Otakar II. (v originále "König Ottokar 2."- pozn. překl.) není zakladatelem města Budějovic. Přemyslovský grandseigneur byl vladařem nádherymilovným. Vděčné venkovské město po něm pojmenovalo uličku na periferii. To sem ale nepatří, to je opravdu jen odbočka.
Dostaveníčko v Otakarově ulici. Jako obvykle kolem druhé. Fritz přišel s návrhem vydat se směrem k železničnímu náspu. Šli jsme podél napolo shnilých laťových plotů zelinářských zahrad, pak kolem hromad kompostů. Přede dvěma roky se tu odehrála bitva. My v ní vyhráli a učitelský ústav musel škemrat o příměří. Mezi dvěma třešněmi ptáčnicemi jsme zakopali válečnou sekeru. Na věčné časy. (Nemýlím-li se, viděl jsem ji později u jednoho mladšího bratra nepřátelského náčelníka). To bylo teď pryč. Už jsme nenosili po kapsách prádelní šňůry na spoutání nepřátel a dřevěné nože na pořízení jejich skalpů. Bylo nám to teď spíš k pousmání.
Mluvili jsme o chrabrostech dneška. Já dal slovo uhlazené vzdělanosti. Můj přítel však zavětřil něco shnilého a kladl odpor. Nevyrostl ještě zřejmě docela z mravů rudokožce. Červencové slunce nám pražilo do čepic.
Před železničním viaduktem jsme se zastavili. Cesta vedla pohodlně skrz. Ne že bychom byli na vážkách ohledně pokračování našeho pochodu! Musel jsem přítele s konečnou platností obrátit na svůj uhlazený mrav. Stupňoval jsem svou gestikulaci, křičel jsem na něj. Konečně se maličko přiklonil na mou stranu. Vytáhl jsem stříbrné kapesní hodinky, které mi můj otec na zkoušku poskytl po čas letošních prázdnin. Třebaže na přesném určení času právě o nich nijak nezáleželo! Vyšplhali jsme na železniční násep, přeskočili koleje a smekali se po pešuňku na opačné straně dolů. Málem jsme přitom přehlédli vodní příkop. Dopadl jsem hladce na druhý břeh. Ne tak můj druh, ačkoli mě jinak předčil. Co do síly svalů a šlach, abych byl přesnější. Bezměrně jsem se vskrytu těšil úhonou, kterou právě utrpěl. Nedal jsem však na sobě nic znát; mohl by se totiž otočit k návratu a zkazit mi tak odpoledne.
Vlastně jsme chtěli jít do Rudolfova (v originále "Rudolfstadt", městu se dodnes i česky přezdívá "Perštát" podle německého "Bergstadt", tj. "Horní /rozuměj hornické/ Město" - pozn. překl.), abychom se porozhlédli po opuštěných stříbrných dolech. Od svého záměru jsme ovšem upustili a vydali se k jednomu terénnímu zářezu, kde jsme věděli o malém prameni pitné vody ve stínu lískového keře. Pili jsme ji z dlaní a pak jsme padli do chladné trávy. Rozpomněl jsem se teď, že mi moje matka připravila s sebou na pochod do Rudolfova slušný proviant. Nenápadně jsem se prohmatával po kapsách a přemítal přitom, jak bych se k těm věcem mohl dostat, aniž bych něco z nich musel nabídnout i Fritzovi. Jenže jsem zapomněl proviant doma, nechal ho prostě ležet u nás v bytě na stole! Ještě jednou k čertu (v originále "Zum Kuckuck noch einmal!"- pozn. překl.)! Kradmo padl můj bezradný pohled na Fritze, který právě něco vytahoval z pravé kapsy svého kabátu.
"Tu máš - to jsem ti přines' s sebou (v originále "ich hab' es dir mitgebracht!"- pozn. překl.)!"
Zabalen do bílého hedvábného papíru - můj pokrm z nejoblíbenějších! Vábivý kousek jablečného štrůdlu, jaký by snad moje maminka doma nedokázala upéct lahodnější! Zda mně patří celý? To by ale bylo jen chvastounství navíc; byl jsem totiž zuby už v půli!
Bylo by toho doma ještě pro tři, chlubil se kamarád, pokud prý jde o něho.
Když jsem zhltnul poslední sousto, byl jsem naměkko. Hovořil jsem ovšem zprvu o bezvýznamných věcech. Potom, jako by mi to právě přišlo na mysl, mínil jsem suše, že jsme doteď opomněli cosi pro gentlemany dávno obvyklého. Vstal jsem. "Slíbit si navzájem věrnost až nadosmrti! Jen tak bez řečí - stiskem ruky!"
To bylo něco pro Fritze! Vyskočil - a mlčky si se mnou plácl.
Loudali jsme se dál, teď už daleko od jakéhokoli lidského obydlí, na jedné polní mezi, po levé ruce každého z nás rozlehlé pšeničné pole, napravo šťavnatá louka plná jetele.
"Dáme si zápas (v originále "Ringen wir!"- pozn. překl.)!" navrhl jsem.
Kamarád ze sebe shodil kabát a vykasal si kahoty nahoru. Jeho okamžitá připravenost mně poněkud zaskočila. "Ale přísně podle pravidel!" považoval jsem za nutné vytyčit jako podmínku. Popoběhl jsem několik kroků stranou do pšeničného pole, kde jsem ukryl své stříbrné kapesní hodinky vedle kabátu a čepice. Pak jsem jemu podobně zaujal postavení zápasníka. Pravou nohu dopředu, lokty těsně při těle, ruce hotovy k boji. Pod Fritzovými vyhrnutými rukávy se dmul biceps. Unáhlil jsem se snad svou výzvou? Teď už bylo pozdě myslet na příhodu při vodním příkopě, pro něj tak trapnou. Musel tam mou škodolibost jistě postřehnout. Jeho oči zchytrale mžouraly. Nebo jsem se snad mýlil? Slunce mu aspoň svítilo přímo do tváře (v originále "Er hatte die Sonne gegen sich!"- pozn. překl.). (Což byla pro mě výhoda).
Chtělo tomu tak být, že moje původní srdnatost v rozhodující chvíli utrpěla citelnou újmu. Všechno stanulo ve hře: čest i reputace! Nejsa sto (v originále "nicht mehr imstande"- pozn. překl.) už dál očekávat napadení, šel jsem do útoku sám. Začal jsem masáží šíje (v originále "mit der Nackenmassage"- pozn. překl.). Jak jsem to viděl v cirkuse. Bylo by se mi to ale málem stalo osudným. Nijak nemile překvapen, odpověděl Fritz nastejno. S nesrovnatelně větším vynaložením síly ovšem. Zakymácel jsem se dopředu, zavrávoral ke straně a nechybělo mnoho, byl bych se žalostně sesypal. Můj přítel se otřásal smíchy. To už bylo příliš! Pustil jsem se do něj jako nějaký berserker (tj. divoký bojovník v kůži medvěda ze severského bájesloví, označení užíváno pak pro zběsilce vůbec - pozn. překl.). Fritz ztratil rovnováhu, upadl. Ani já se nevyhnul pádu. Neschopný zmoci se na odpor, válel se můj přítel v trávě, jak dostal křečovitý záchvat smíchu. Teď nebo nikdy! Šikovným, i když nedovoleným chvatem jsem ho dostal pod sebe. Byl blízek udušení. V pokleku na jeho hrudi bylo pro mě už snadné dostat ho na obě lopatky.
Tu - buď to byl to zásah Prozřetelnosti či jsem zaslechl podezřelý šelest - zvedl jsem hlavu. Někdo k nám běžel - ze strany, odkud jsme přišli! Poznal jsem ho po štítku, který se blyštěl na klopě jeho zelené haleny. Hrůza mi projela všemi údy - polní hlídač stál přede mnou v celé velikosti své osoby (v originále "in leibhaftiger Person!"- pozn. překl.)! Bezmocnost mého přítele měla se však stát mou záchranou. Vyskočil jsem na obě nohy a nechal ho bez jakéhokoli varování ležet. Obětoval jsem ho jaksi tomu zloduchovi, abych sám získal náskok. Tam v mém úkrytu jsem na sebe naházel věci, stříbrné kapesní hodinky, kabát a čepici a běžel jsem jako kolčava za ono pšeničné pole. Tam jsem na okamžik zastavil - něco jako vydatný políček zaznělo ke mně z podupané louky. Tvář bezbranného jej přijala. Ubohý přítel Fritz! Teď jsem ale mohl přijít na řadu já - vzal jsem proto do zaječích.

------------------------------

Vím, nedá se to odestát (v originále "ich kann es nicht ungeschehen machen"- pozn. překl.), milý příteli! Nikoli, bohužel! Co se arci týče mého vyprávění o vlastním hanebném činu, věřím, že mu nelze upřít charakter kajícné zpovědi. Ano, neopomněl jsem při tom názorném líčení tvé zoufalé situace na louce ještě zdůraznit celou podlost svého zrádcovského zachování se! Jaksi z ďábelského vzteku na sebe sama! Také z opatrnosti, k níž mě vede nedůvěra k dnešní veřejné morálce: abych se neztratil z odpovědnosti jako tehdy. Smažme to gentlemanlike (tj. gentlemansky - pozn. překl.)!

Budweiser Zeitung, 1926, č. 52, s. 1-3

Gojau Aus Stein der Steg, ein Bildstock inmitten, Viel Beterinnen kommen geschritten. Jungfrau Marie hat ein ärmlich Kleid, die Frauen rührt ihre Dürstigkeit. Doch drüben vom Berg die Glocken rufen die Waller zu Sankt Leonhard Stufen. "Leg ein für uns ein gutes Wort! Bald kommen wir wieder vom Gnadenort, dann geben wir dir ein Röcklein von Seiden! Jungfrau Marie will sich gerne bescheiden." Sankt Leonhard ist heut sehr gnadenreich, das merken die klugen Frauen gleich, möchten den ganzen Segen erraffen, wie Heu die Fülle nach Hause schaffen. Und haben sich oben verspätet sehr, ein Wölkchen zieht vom Walde her. Sie konnen zum Steg - am Bild vorbei, hällt eine klägliche Litanei. Sie müssen in Eile zu Herd und Vieh, liebreich blickt ihnen nach Marie.	Kájov Z kamení mostek a při cestě kříž, procesí tudy kráčet uvidíš. Maria Panna oděv chudý má, její nouze dav poutnic dojímá. Odshora z vrchu zvony volají a svatý Linhart hledí po kraji, ze schodů slyší: "U ní oroduj, s Marií v nebi pevně při nás stůj! Dostaneš kamizolku vyšívanou, budem tě strojit i s Marií Pannou!" Je svatý Linhart dnes zvlášť milostiv a prosebnice věří: přijde div a z luk i polí snese požehnání do stodol domů ze šumavských strání. Jen jak se na Kájově opozdily, od lesů spustí liják každou chvíli. Tak přes mostek se domů vracejí, i v litánii deště v naději do chalup, kde zas jenom práce čeká, kéž provází je náruč Panny měkká.
Wäldlerkalender 1926, s. 42
Als mein Vater gestorben war Ein Gesicht Auf vielen Wegen schritt ich dann in Wetterbraus und Sonnenschein und sah nur stumm in mein Leid hinein. Doch einmal, einen Acker entlang, lief ich Dir nach und fief Dich an. Das war im Lenz ein Morgengang!	Když mi umřel otec Přelud Pak spoustou cest mi bylo jít, ten větru šum, ten slunce svit, mlčky jsem chtěl stesk zaplašit. Až jednou sen... To při souvrati jsem běžel, zdálky volal: "Tati!" To jarní jitro pořád platí!
Moderne illustrierte Zeitung für Reise und Sport, 1913, č. 22, s. 27
Der Meister Er sass, ein Hirt, umdrängt von seiner Herde. "Was ist der Kunst?" "Dies Gold in meiner Hand." (Sie aber sahn nur eine Handvoll Sand.) "Die Wahrheit, Meister?" Diese Handvoll Erde."	Mistr Pastýř, obklopen stádem, budí dotaz ve mně: "Co je to umění?" "To zlato tu v mé hrsti." (Já zřím však jenom ruku s hnědou prstí.) "A pravda, Mistře?" "Ta hrst plná země."
Moderne illustrierte Zeitung für Reise und Sport, 1913, č. 22, s. 27
Sonnwendnacht Gehst nachts du heim, im Wald sei klug, Der Wald ist nicht, wie du ihn kennst, In dieser Nacht ist er voll Trug Und wächst und wächst, je mehr du rennst! Vielleicht im nächsten Augenblick - Zeig' keine Angst, geh wie im Traum - Hockt eine Last dir im Genick, Trag' sie, als spürt 's dein Rücken kaum! Hau nicht zurück, lass ihr Geschnapp, Geh' wie im Traum, sie neckt dich bloß, Die Hauswies' mähst du viermal ab, Dein Kraut wird wie ein Schaff so groß! Und plötzlich rutscht sie ohne Dank Wo ins Gebüsch -- sieh dich nicht um, Sonst büßt du 's auf der Ofenbank Und gehst bis nach Aegidi krumm!	Noc letního slunovratu Lesem-li jdeš, co vzdal se tmám, hleď, není nikde, jak ho znáš, je této noci samý klam a roste, čím víc utíkáš! Snad za okamžik nato vráz - jak ve snu jdi a neměj strach -- ucítíš, jak ti tíží vaz cosi a nesmíš říci ach! Střást to lze sotva, má dost sil, škádlí tě vším ten přelud dnes, žes víc než třikrát pokosil a zelí naroste jak dřez! Bez díku zmizí tíž pak jen kams do křovisk -- ne, nehleď tam, jinak se kát máš u kamen až do září jak chromec sám!
Budweiser Zeitung, 1934, č. 47, s. 4
P.S. Kouzlo svatojánské noci a selská vyprávění o hejkalovi tu splývají vjedno.
Hütbub und Zigeune Der Hütbub möchte die Kühe heimtreiben - die stehn auf der Waldwies', im Gras bis Bauch, - doch ist es zu früh, so muss er bleiben, er legt sich unterden Brombeerstrauch. Konnt' sich kein besseres Plätzchen aussuchen Ihn schläfert ein der Kuhglocken Ton, er träumt von Kirchweih und knusprigen Kuchen. Zigeuner haben die Kühe gemolken, sind wie die Wolken auf und davon.	Pasáček a cikáni Pasáček by už nejraděj hnal domů - houf krav po břicha v trávě kolem má, - je brzy na návrat a tady k tomu se pod ostružiním tak sladko usíná. Ne, lepší místo nenašel by asi! Zvuk kravských zvonců už mu do sna zní, na hody zvoní a na krásné časy, zatímco cikáni mu krávy podojili a rázem byli fuč pod nebem poledním.
Wäldlerkalender 1926, s. 41
Säge am Wald Unter dem Damm Rattert die Säge, Emsig schneidet sie Stamm um Stamm. Ebereschen stehen am Wege. Wenn die Peitsche des Fuhrmanns knallt, Werden die Wipfel lebendig und schnelle Vögel fliegen hinüber zum Wald. Hinter der Säge in Mittagshelle Blinzelt die Schenke, verschlafen ganz, Über der Schwelle Baumelt der Kranz.	Pila v lese Kde končí hráz, pila rachotí. Kmeny v ní mizí ráz naráz. Alejí jde cesta naproti vozům, až je slyšet práskat bič. To potom v korunách se zvedne hejno ptáků a letí k lesu pryč. Při pile klímá tu za poledne hospoda. Nad prahem, kde stojíš, houpe se a bledne věnec z chvojí.
Deutsche Lyrik aus der Čechoslovakei, s. 58-59
Tod als milder Gast Du schweigst: das war wie Flockenfall, Dein Schweigen deckte kühl und leis Der späten Lampe müden Kreis. Du sprachst: das war wie Glockenhall Hinter den Hügeln eines Traums, Dann -- deiner Geste sanft Geheiß: Ein Dämmern fernsten Ufersaums.	Smrt jako vlídný host Mlčíš: jako by padal sníh, chladem a tichem umíš krýt kruh lampy, její pozdní svit. Mluvíš: jak hlahol by se zdvih' zvonů, co dávno slýchám v snech, pak Tvé gesto, že mám už jít: a v něžném šeru dálný břeh.
Deutsche Lyrik aus der Čechoslovakei, s. 58-59
Hochzeitszug im Böhmerwalde Schüsse, Gejohl! Ein Hochzeitszug lärmend zutal. Quer über die Wiese stapfen die Braven. Erst gestern trug man einen Sarg hier - was schiert es diese? Der Grundwirt weiß nicht aus noch ein, erst Leichenschmaus, jetzt Hochzeisgäste. Ich steige zu meiner Felsenfeste, da ist das Menschliche so klein. Wie über bunte Blumen schweben die Wolken über Tod und Leben.	Svatební průvod na Šumavě Výskot, juchú! To svatba je hlučná a divá. Nad lukami do lesa zajdou. Včera krajem tu nesli rakev, napadá mi. Snad krčmář na tom vyzískal: pohřeb tak jako svatbu hostí. Malé jsou lidské hamižnosti odtud, kde stojím, z hradby skal. Nad životem i umíráním jdou oblaka tou horskou strání.
Wäldlerkalender 1925, s. 35

Pražský německý spisovatel Ottokar Winicky je zastoupen i v Kulturním adresáři ČSR z roku 1934, kdy mu už táhlo na sedmdesátku, dokonce rovnou s podobenkou. V mládí patřil k dodnes slavnému literárnímu okruhu, kterým Praha navždy vstoupila do světové literatury. Roku 1900 a 1901 vydal Paul Leppin sérii lyrických letáků Moderne Flugblätter, kde se pod titulem Frühling (Jaro) sešli vedle Ottokara Winického Oskar Wiener, Camill Hoffmann, Stefan Zweig a Rainer Maria Rilke. Někteří z autorů okruhu, připomeňme jen jméno Johannese Urzidila, do pokladnice světové kultury po vzoru Adalberta Stiftera vložili i Šumavu. Vrchní poštovní rada JUDr. Ottokar Winicky se narodil 13. června 1872 v Ústí nad Labem. Roku 1891 ho však zastihujeme v oktávě českobudějovického gymnázia a šumavský Wäldlerkalender na rok 1925 i ten na rok 1926, z nichž obou jsou převzaty některé naše ukázky z jeho díla, kupodivu uvádějí právě místo svého vydání, tedy právě Budějovice, dokonce omylem jako Winického rodiště. Vedle básní psal později i divadelní hry a stal se členem PEN Clubu. Ze sbírek lze uvést Cantilenen der Einsamkeit (1902), Das bunte Schild (1910), Das Buch der Befreiung (1928) a Der Zaun (1933). Nedožil se konců pražského němectví: stačil v tom městě Libušině zemřít 13. července 1943.

- - - - -
* Ústí nad Labem / České Budějovice / Kájov / † Praha