OSKAR VON ZABORSKY-WAHLSTÄTTEN
Základní vymezení
Zeptáte-li se někoho z Dolního Bavorska, kdo pochází z hornatého kraje na sever od Dunaje, po označení jeho domova, nazve ho prostě "der Wald". Právě tak tomu bude s německým Šumavanem původem z druhé strany hraničního (českobavorského rozuměj - pozn. překl.) hřebene. Překročí-li takový člověk dunajský tok, octne se v "Gäu", čili v "Gäuboden", naopak Šumavan od svých hor cestou k severu míří "ins Land" (tj. "do kraje" - pozn. překl.). Dříve se bavorským rychtám severně od Dunaje říkalo "vorm Wald" (tj. "před lesem" - pozn. překl.). Oproti obecně přijatému, od roku 1522 i z písemných dokladů známému užití jména Behaimer Wald či Böhmerwald, jako lesa Českého, resp. lesa "naproti Čechám" (v originále "Wald gegen Böhmen" - pozn. překl.),odkazuje Wimmer toto označení k významu samotné zemské hranice (viz J. Wimmer, Niederbayerns Boden. = Niederbayerisches Monatsschrift, 1913, s. 22). Po první světové válce se ujalo jméno "Bayerischer Wald" pro celé území až právě k této hranici. Přesto všichni z "Bavorského lesa" zpívají Hartauerovu šumavskou hymnu "Tief drin im Böhmerwald" jako domovskou píseň vlastní.
"Předlesí" ("Vorwald") blíž Dunaji, zeměpisně vzato ten vlastní Bavorský les, je od hlavního šumavského hřebene odděleno křemenným valem, zvaným "Pfahl". Jeho zubaté cimbuří se táhne od jihovýchodního cípu bavorského okresu Cham přes Neurandsberg a Weißenstein téměř rovnoběžně s tokem Dunaje jako šňůra přímo v celkové délce přes 100 kilometrů.
Hans Schreiber, jemuž je co děkovat za podstatné údaje této kapitoly, vymezuje šumavské pohoří i s "Pfahlem" od Chamu až k úpatí Třístoličníku (Dreisessel), k údolí Velké Mihely (Große Mühl) u Sankt Oswaldu v Horních Rakousích, údolí Vltavy (Moldau) od Dolní Vltavice (Unterwuldau,úředně Untermoldau) k Vyššímu Brodu (Hohenfurth), Cártlovskému sedlu (Zartlesdorfer Sattel, Zartlesdorf či též Cártle nebo Certlov je dnešní osada Rybník blízko Dolního Dvořiště - pozn. překl.) a k údolí Malše (Maltsch) u Kaplice (Kaplitz). Severovýchodní hranice probíhá východně od Kašperských Hor (Bergreichenstein), severní pak jde Všerubským průsmykem (Neumark-Further Senke) a údolím řeky Kouby (Chambach či Chamb). Z toho plyne, že Šumava je ze zeměpisného hlediska pravoúhelník o 132 kilometrech délky a 37 kilometrech šířky s celkovou výměrou 4888 kilometrů čtverečních. Z toho patří k Bavorsku 1709 kilometrů čtverečních, k Čechám 2485 a k Hornímu Rakousku 555 kilometrů čtverečních. V roce 1935 žilo na tomto území 300 253 lidí (na kilometr čtvereční 61 lidí). Z 51 procent je přitom pokryto lesem. Geologicky vzato je nejčastěji se vyskytující horninou, zejména na severu, rula (57 procent), už od údolí Černé Řezné (Schwarzes Regen) u Patersdorfu mnohde i žula (20 procent).
Z těch šumavským lesem jdoucích politických hranic je přirozeně nejvýznamnější ona prastará mezi Bavorskem a Čechami. Probíhá po hlavním hřebeni, z něhož odsedá trochu k jihu nejvyšší ze šumavských vrcholů, totiž Javor (Arber, 1457 m). Za válek o španělské dědictví (1707) získalo Rakousko několik úzkých pásů hraničního lesa. Tak se stalo, že Schwarzkoppe blízko Waldmünchenu patří teď k Čechám a i na bavorských mapách je ta hora napříště označována jako Čerchov. Přemisťování hraničních mezníků skončilo posléze roku 1766 rozdělením Železné Rudy (Eisenstein). V "Dolním lese" (Unterer Wald) vymezil tok řeky Ilz až k hoře Luzný (Lusen) hranice Pasovska (Fürstbistum Passau). V jeho jihovýchodním cípu se od 16. století až do zmíněného roku 1766 zarývalo jako klín do majetku pasovských okněžněných biskupů hornorakouské panství Rannariedl. Jinak byl "les" z větší své části jako dědictví po hrabatech z Bogenu (to od nich pochází i routa na bavorském znaku) už od vrcholného středověku wittelsbašský (Wittelsbachové byli už zdávna - od 12. století - bavorským panovnickým rodem - pozn. překl.).
Lesem vedly už od předhistorických dob hranicemi napříč dopravní stezky. Zvláště při hlavním hřebeni byly schůdné pro koňské soumary či chodce z krosnou na zádech (v originále "Kraxenträger" - pozn. překl.). Nejvýznamnější je ovšem Zlatá stezka z Pasova přes Volary (Wallern) do Prachatic (Prachatitz), ale Schreiber vypočítává ještě 12 dalších, zčásti navíc s odbočkami, z nichž ta nejsevernější jde už také zmíněným Všerubským průsmykem. Při nich všech vznikaly ovšem už časně lidská sídla a od 10. století vprostřed lesů rovněž kostely. Početné hraniční hrady a hrádky, zajišťující bezpečnost cest, jsou svým původem velmi staré.
Jde jistě o jedno z mnoha možných "základních vymezení", tato úvodní kapitola však předchází dílu navíc vlastně výtvarnému, svazku hledanému a ceněnému i na antikvárním trhu jako vzácný tisk. Osobité jsou však právě ony významové přesahy, které navozuje. Jde totiž o monografii věnovanou jmenovitě krojům Bavorského lesa a Šumavy a dotýkající se širokým záběrem, daným zevrubnou znalostí materiálu, četných aspektů, které jiným badatelům unikly. Její autor, vědec a malíř zároveň, pocházel po předcích vlastně z jihlavského jazykového ostrova na pomezí Čech a Moravy. Otec byl však právě c.k. okresním hejtmanem v podkrkonošském Vrchlabí, když se mu tam 3. října 1898 narodil syn, pojmenovaný křestním jménem Oskar. V jeho pěti letech přesídlila rodina do Prahy, prázdniny však trávívala s dětmi obvykle na Šumavě či v Solnohradsku. Po skončení prvé světové války, z níž se vrátil jako c.k. praporčík, začal Oskar studovat v Praze na německé univerzitě dějiny umění a archeologii, při čemž navštěvoval i přednášky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, pozdější Akademii výtvarných umění. Pokračoval později ve studiích i ve Výmaru (Weimar) a v Berlíně, kde se obrátil jeho zájem k národopisu. Podnikl mnoho cest po celém Německu a Itálii, roku 1940 pak na berlínské univerzitě konečně promoval. Téhož roku odešel do války a když byl po ní propuštěn z amerického zajetí, usadil se v Bavorském lese, v oblasti, kterou poznal už roku 1931 jako tehdy berlínský student. Všechny plody jeho dlouholeté práce a studia zůstaly zdánlivě pohřbeny v troskách zničené německé metropole, život v novém domově se ženou, dcerou německého admirála a vyučenou keramičkou, začínal vlastně od nuly. Postavili dům a založili keramickou dílnu. Jeho krojopisné práce vycházejí z cest po těch nejodlehlejších koutech Bavorského lesa a přilehlých oblastí, zkoumání a překreslování votivních obrazů v zapomenutých kaplích, z rozhovorů s pamětníky a jakoby zázrakem se v Berlíně posléze téměř v úplnosti našly. Stačil jimi, vzácnými nikoli jen texty, nýbrž i vlastním výtvarným doprovodem, naplnit celou edici, než 5. března 1959 ve Viechtachu zemřel. Tak alespoň to stojí psáno na umrlčím prkně v Leckern u Kötztingu (autor nekrologu v ročence Ostbairische Grenzmarken Max Udo Kasparek uvádí Leckern i jako místo úmrtí), onom šťastném poválečném azylu, kde bylo PhDr. Oskaru rytíři Zaborskému von Wahlstätten dáno "z pustiny stvořit domov" a nakonec také završit své tvůrčí záměry. Ta z prvé své kapitoly v českém překladu citovaná kniha o kroji "jeho" i naší Šumavy vyšla po jednadvaceti letech od svého prvého vydání a po dvaceti letech od autorovy smrti ostatně znovu jako reprint. Není mnoho tak cenných knih, které mám tu čest, v tomto případě zásluhou Paula Praxla, osobně vlastnit.
- - - - -
* Vrchlabí / † † † Viechtach (BY)
